Jen vzhůru, dálky volají...

Pátek 15. 9. 2000

Tak konečně nastal den D. Vše je připraveno, víza jsou vyřízena, s rodinou a přáteli jsem se rozloučil, zbývá pouze dobalit několik maličkostí. Kupuju na cestu ještě salám, doma převažuju bágl – 17 kg, mohlo to být lehčí, ale nevím o ničem co bych vezl zbytečně. Mohu tedy vyrazit na dlouhou, asi třičtvrtěroční cestu na východ do Asie.

Jako Pražák se musím nejdříve dostat z hlavního města a projet republikou. Volím nejlevnější stop a tak jedu metrem na Opatov a kus cesty jdu pěšky podél dálnice na Brno, kde už stojí asi osm stopařů. První tu stojí něco přes hodinku, takže to nevypadá slibně, ale doufám, že se to hne. Samozřejmě projdu až na konec řady a během čtvrthodinky zastavují asi tři auta  poberou všechny stopaře přede mnou. Skvělé! Posunuju se tedy na začátek a vyháním drzého hošíka, který se suverénně staví přede mě: „Padej na konec, frajírku!“

Ačkoliv vidím v dálce policisty v autě stojící u stopaře pod dálničním mostem, neberu je na zřetel a stopuju dál. Velká chyba! Za chvíli už policajtský auto jede ke mně a dva strážníci s policistkou uvnitř jsou hned rozčileni, že neuhýbám z cesty. Občanku u sebe samozřejmě nemám a tak požadují pas. Vyčítám jim, že mají raději chytat zloděje a neotravovat obyčejný lidi, ale napařují mi pokutu za stopování na dálnici. Snažím se je ještě ukecat, ale nejde to.

„Ste hubatej, máte to za pětset.“

Peníze ale nemám a tak oznamuju poldům, že nemůžu zaplatit, protože nemám český koruny, jen cestovní šeky. Vyhrožují mi, že pokud nezaplatím, na hranicích mi anulují víza, které jsem pracně získal a tak rezignuju a odcházím z dálnice pryč. Před značkou dálnice se díky policejní razii tísni spousty stopařů a od toho, který byl pokutován přede mnou se dozvídám, že to měl jenom za sto. Asi jsem opravdu neměl být hubatej.

 V podchodu nasraně vybírám tisícovku z bankomatu a metrem jedu zpět na Václavák, abych pak na hlavní poště v Jindřišské zaplatil složenkou. Stopem se mi po tomhle už jet nechce a tak se rozhoduju pro vlak. Na Hlaváku stojí u kas hrozné fronty a tak kupuju jízdenku u mezinárodní pokladny až do Štúrova na hranice Slovenska s Maďarskem. Koupím bagetu k jídlu a asi za dvacet minut už mi jede vlak. Uvelebuju se v pohodlném křesílku uvnitř čistého kupé a hurá přes Brno na Bratislavu.

V hlavním slovenském městě přestupuju na další vlak čekající na nádraží, který jede směrem na Levici. Během jízdy se ale od průvodčího dozvídám, že bych si tímto spojem zajel a musel bych si připlatit. To se mi nechce a mimo to je hodina před půlnocí a já jsem už dost unaven. Vystupuju tedy v Galantě, projdu spící vesničkou a za ní daleko na poli v záři měsíce si stavím svůj nový stan.

 

Sobota 16. 9. 2000

            Vzbouzím se kolem šesté ráno, vstávat se mi moc nechce, ale přemůžu se a  po sedmé jsem opět na galantském nádraží, odkud mi jede vlak do Štúrova. Odtud mě čeká kus cesty městem podél silnice až k Dunaji, kde leží slovensko-maďarské hranice. S překvapením zjišťuju, že přes řeku nevede žádný most (jeden tady sice stojí, ale je nějaký rozbouraný, asi rozbombardovaný ještě z války) a přeprava je zde uskutečněna malým trajektem či osobní lodí. Směňuju 20 Kč na 20 Sk a ve vedlejší pokladně zakupuju lístek.

Následuje celnice. Zatímco maďarský celník kamsi odběhl s mým pasem, kecám s jeho sympatickým slovenským kolegou. Diví se, že jedu tak daleko a popřává mi  hodně štěstí. Jdu k přístavu a na protějším břehu mě upoutává mohutný impozantní kostel, který si musím na své cestě vyfotit jako svůj první snímek. Přijíždí motorová loď a s ostatními pasažéry se do ní se svým objemným batohem nasoukám. Na druhém maďarském břehu, ve městě Estrergom se poptávám na cestu a mířím na nádraží. Trochu bloudím, ale lidé mě dobře nasměrujou.  Poohlížím se po směnárně, ale nakonec už stojím na nádraží, když jsem po cestě viděl jen jednu a k tomu zavřenou. Dvě prodavačky jízdenek, mladá a starší, mi v nádražní kanceláři uschovají batoh a zjistí mi, že můj vlak jede už za půl hodiny. Musím někde rychle směnit peníze. Nemusím ale daleko, před budovou stanice stojí stánkové občerstvení a prodavačka mi ochotně směňuje 3 dolary v mnou nabídnutém kurzu 300 forintů za jeden. To mi pro tuhle chvíli stačí. U nádražní kasy je mi uznána sleva na GO 26 a tak jedu spokojeně do maďarské metropole.

            Na budapešťském nádraží ve směnárně směňuju další dolary a čekám u kasy předlouhou frontu jak za totality na banány. V kase ale nikdo neumí anglicky a posílají mě na mezinárodní kasu, i přesto, že ukazuju v mapě poslední zastávku před Rumunskem ležící ještě na maďarském území. Z tohoto důvodu mě z mezinárodní kasy posílají opět zpět na vnitrostátní pokladnu. Po vystání další nekonečné fronty se opět dlouze dohaduju s prodavačkou, která už konečně pochopí kam chci jet, ale neuznává mi slevu na kartu mládeže a tak se musím vrátit opět do směnárny. Slečna za přepážkou ze mě viditelně nemá radost, když jí tam chodím jen s jedním dolarem. Předběhnu pak celou frontu u pokladny, protože jízdenku mám už vytištěnu.

Do odjezdu vlaku zbývají tři hodiny. Procházím se po rušné ulici před nádražím, mlsám zmrzlinu a ptám se na centrum města. Ochotný kluk mě vede zpět na nádraží a hned vedle něj z druhé strany stojí hypermarket Centrum of city. Aha, chlapec mě zřejmě nepochopil. Jdu se projít po dlouhém mostě nad řekou, odkud je pěkný výhled na budovu maďarského parlamentu a na druhém břehu napíšu a pošlu svůj první pohled z cesty. Vracím se zpět na nádraží, kde z jízdních řádů zjišťuju, že můj vlak mi vůbec nejede, i přesto, že jsem si ho nechal zjistit v informacích. (Teprve až později se dozvím, že jel z druhého hlavního nádraží, v Budapešti jsou totiž dvě.) Co teď?

Za dalších čtyřicet minut jedu dalším spojem do města Szolnok, kde vystupuju a čekám na mezinárodní vlak, kterým se dostanu do Békéscsaby. A pak už pro dnešek zbývá jen vlak do Gyuly na hranicích, kde vystupuju už za tmy a vracím se kousek po kolejích a po opuštěné ulici kráčím směrem k severu na konec městečka. Je to tady už pěkně divoké, pobíhají tu psi a silnička se změnila z asfaltové na prašnou. Na louce u šumících topolů za poslední oplocenou firmou střeženou ostrými vlčáky si stavím svůj stan. Svítí krásně měsíc a tak nepromokavou vrstvu nechávám na vchodu otevřenou.

 

Neděle 17. 9. 2000

            V noci mě probouzí bouřka a pořádný déšť. Vchodové dveře mám mokré a ve stanu trochu vlhko. Dobře mi tak. Zapínám tropiko a kontroluju při světle baterky stan, zda do něj nezatéká. V pořádku, ani kapka. Spokojeně zase usínám.

Ráno to vypadá mokře a tak si oblékám dlouhé kalhoty a namísto sandál vysoké kožené boty. Přes městečko Gyula mířím k hranicím. Začíná ale opět svítit sluníčko a tak se na lavičce v parku přezouvám zpět do cestovních sandálů. Cesta na hranici je dlouhá a přestože stopuju, nikdo mě nebere. Šmejdi! Na přechodu jen kontrola pasu a nezbytné razítko a už jsem v Rumunsku. Pořád jdu pěšky za neustálého mávání na těch pár řidičů co tu projíždí, ale všichni na mě kašlou. V první hospodě, dřevěné boudě, si dávám asi za 8 korun rumunské pivo. Dobré, studené, v tom horku přesně co potřebuju. Projdu celou vesnicí až k motorestu, kde si kupuju dva turecké chleby a spořádám je se svým salámem. Za chvíli nato mi konečně už zastavuje policista v civilu, který má hlavu nakřivo, protože si namohl krk a šéf ho dnes poslal domů. Bydlí v Curtici, kde stojí vlakové nádraží a tak mě tam odváží.

Na peróně se promenádují spousty železničních policistů a vojáků, kteří kontrolují vše a všechny. Ani já neuniknu. Nemám však peníze na jízdenku a tak mi dva uniformovaní policisté ochotně směňují pár dolarů v ne tak špatném kurzu. Musím rychle koupit lístek a nastoupit, protože stojící vlak do Bukurešti už je připraven k odjezdu. Je to však divné, protože má jet podle řádu až za hodinu. Usedám v prázdném pohodlném kupé a teprve od průvodčího se dozvídám, že jsem už v jiném časovém pásmu a musím si přeřídit hodinky o hodinu napřed. Není tedy poledne, ale už jedna. Informuju se také, že do hlavního města přijedeme až ve 23:20, což je přes deset hodin jízdy. Ve vlaku šmejdí pár cikánů a tak jsem připraven na důsledné střežení mého majetku. Pár jich zabloudí ke mně do kupé a loudí nějaké peníze, ale hraju nechápavého. Naštěstí většina po pár stanicích vystupuje. Krátím si čas pohledem z okénka na překrásné divoké hory, malebné vesničky s oslíky táhnoucími vozy a chvílemi si čtu ve svém asijském průvodci Cesta na východ. Poslední tři hodiny trávím v polospánku, pohodlně rozvalen po sedačkách, batoh pod hlavou.

            Do Bukurešti přijíždíme chvíli před půl dvanáctou v noci. I zde na hlavním nádraží chodí spousty kontrolujících policistů, chvílemi mám pocit, že je jich zde víc než cestujících. Není divu, pohybuje se tu mnoho malých klučinů, pouličních zlodějíčků a divných týpků. Jeden strážník mě ochotně odvádí na metro, kde zjišťujeme, že poslední souprava už odjela. V noci nejezdí ani tramvaje, pouze taxi. Ale kam bych asi jel? Policista se mě spolu s kolegy snaží přemluvit k nevýhodné směně dolarů, ale já odolávám a asi po deseti minutách handrkování se vypařuju.

Budu muset nějak přečkat pět hodin než mi opět pojede metro. Sedám na židličku u MC Donalda, ale za chvíli je prodavači začnou sklízet a tak se musím zase zvednout. Procházím s svým batohem po nádraží, vyjdu i ven před budovu, chvíli se rozhlížím do ulic a chci se vrátit zpět do haly, ale strážník u vchodu ačkoliv mě viděl vycházet, chce po mně jízdenku nebo vstupenku. Říkám mu, že musím nejdříve směnit peníze a pak si budu moci koupit jízdenku a on se mi opět ochotně nabízí ke směně. Chce ale vyměnit nejméně 10 $. Tolik rumunských leií, ale nepotřebuju, ale on tvrdí, že jízdenka do Ruse k hranicím stojí deset dolarů.Má mě snad za blbce? Jízdenka přes celé Rumunsko stála 11 dolarů a teď počítám tak tři. Vzdává to a směňujeme tedy tři dolary a milostivě mi pak dovoluje, abych se vrátil zpět do nádražní haly. Mimo mě postává v hale asi čtyřicet lidí, většinou bezdomovci a homlísové. Policisté nás natlačí do smradlavé čekárny, protože chodba se bude vytírat. Všímám si kluka a holky s báglama a podle trička s nápisem Gdaňská universita je dobře odhadnu na Poláky a dávám se s nimi do řeči. Dozvídám se, že se vracejí z rumunských hor zpět domů.

 

Pondělí 18. 9. 2000

            Sedáme si na podlahu vytřené haly a zatímco Polačka unaveně usíná na karimatce, hraju s jejím přítelem karty, něco na způsob Prší, ale s 56 kartami, které mají trochu jiné funkce. Vedle nás posedává další kluk a tak se ho vyptávám odkud je. Z Řecka. Ze začátku pouze pozoruje naši hru a pak se přidává a hrajeme ve třech.  A tak přes čtyři hodiny čekání trávím na bukurešťském nádraží hrou v karty s Polákem a Řekem. V pět hodin si přátelsky podáváme ruce a rozcházíme se. Mířím do podzemí na metro a jedu o pár stanic dál, kde přestupuju a na povrch vyjíždím někde na stanici Una republika. Kupuju u malého stánku preclík a ptám se prodavačky na cestu na nádraží Bukurešť lndustrilor. Je stále tma a já mířím na nedalekou tramvajovou stanici a musím dobíhat, protože mi už jede správná tramvaj č 7. Jedu až na konečnou, kde vystupuju a málem šlápnu do obrovské špinavé louže. Okolí nevypadá příliš vábně. Kolem stojí potlučené nízké domečky, rozmlácené děravé chodníky, odpadky a všude chodí davy lidiček v obnošených šatech spěchajících asi někam do fabrik.

            Vyptávám se policistky u jednoho z přízemních stánků s kuřivem na cestu k nádraží a pak tam klopýtám po rozbitém chodníku. Jízdenka je překvapivě levnější než jsem čekal a tak se spokojeně usazuju v kupé, kde už sedí pár chlapíků dělnické vizáže. Jsem dost ospalý a tak dávám nohy na batoh na protější sedačce a se zavřenými oči relaxuju. Vlak se dává do pohybu a zastavujeme na pár stanicích, kde přistupuje hodně vysmátých dětí a studentů, velmi rozdílných od svých zachmuřených rodičů.

Pomalu se rozednívá. Vystupuju ve městečku Giurgiu a jdu na vedlejší náměstí, kde se poptávám na hraniční přechod Giurgiu-Rose. Jsem poslán na autobus č 2 a tak čekám na správné zastávce a prohlížim si zboží v okolních stáncích. S pomocí dobrých lidí a prodavačky lístků uvnitř mě autobus zaveze na správné místo. V obchůdku si kupuju pečivo a ptám se policisty na hraniční přechod. Jeho známý, prodavač preclíků, mě vede zkratkou přes rozmlácené zahrádky, kolem kopky hnoje až na mírný svah, kde na planině už vidím celnici a spousty kamionů ve frontě. Říká mi, že mi ušetřil nejméně dva kilometry a chce po mně tři dolary. K preclíku, který mi dal předtím mi přidává ještě plněnou taštičku. Po kratším dohadování mu dávám jeden dolar a jdu k celnici, kde je mi zkontrolován můj pas. Po asi půl kilometru dojdu k mostu, před kterým stojí dvoučlenná celní hlídka s kalašnikovy. Jeden z nich mi opět kontroluje pas zatímco druhý ho jistí a ptá se mě, zda nevezu s sebou zbraně, pušku, dynamit…

„Ne, nemám,“ směju se. Co bych s tím dělal?

A pak jdu pěšky přes více než kilometr dlouhý most přes Dunaj, přes který se podle průvodce může jen autem. Na druhé straně už mě čeká bulharská hlídka, kontroluje mi pas a posílá mě na celnici. Za chvíli jsem proclen s tím, že zemí jenom projíždím. U váhy na kamiony se pak snažím přemluvit nějakého řidiče, aby mě vzal s sebou do Turecka, ale nedaří se mi to. Na nedaleké autobusové zastávce se poptám lidí na vlakové nádraží, dříve si však u taxikářů-veksláků směním několik dolarů na bulharská leva v kurzu 1:2,1. Přes celé městečko odjíždím busem na konečnou k vlakovému nádraží. Musím nějakou chvíli čekat u kasy než se objeví prodavačka a dozvím se, že vlak jede až v pět odpoledne, což je přes sedm hodin čekání. A cena jízdenky je i dost drahá a mě se čekat nechce a tak se rozhoduju vrátit se zpět k celnici a znovu zkusit štěstí u řidičů kamionů.

Od nádraží jdu kus pěšky ulicí, prohlížím si obchody a v jednom si koupím chlazené pivo a u stolečku před krámkem se najím salámu s chlebem. Na pěší zóně pokecám se studentíky procvičujícími si svou angličtinu. Trolejbusem odjedu na konečnou a velmi dlouhou ulicí, když už ani nedoufám, že jdu správně se dostanu zpět na celnici. Celník mě nechce pochopitelně pustit zpět do celního prostoru a před branou mě vyhánějí veksláci, že jim zabírám místo. Postavím se tedy za křižovatku a stopuju tam. Teprve asi po třičtvrtěhodině mi zastavuje jeden kamioňák a už to spolu hasíme přes Bulharsko. Silnice jsou v příšerném stavu, každou chvíli vletíme do díry a občas mám pocit, že vyletím předním sklem.

K večeru zastavujeme u restaurace blízko nějakého jezera v pěkné kopcovité krajině a já si dávám opět pivo. Stmívá se a my dost bloudíme a zbytečně si zajíždíme. Směrové tabule tady totiž nejsou příčně vedle silnice jako u nás, ale podélně a tak za tmy na ně světla prostě nedosvítí, což je pro jízdu v noci dost stupidní. Konečně dojedeme do Svilengradu, do bezcelní zóny, kde řidič čerpá levnější naftu. Zastavujeme pak v nedalekém motelu, kde postává pár prostitutek, se kterými si řidič, jak se zdá, rozumí. Vylézám ven také, nic jiného mi nezbývá a kurvičky se na mě smějí a ta nejhezčí na mě dělá oči, kroutí se, svádí a nabízí mi sex. Odmítám, nemám peníze a i kdyby, nejsem na tom tak špatně, abych musel šukat za prachy s prostitutkou.

            „Nechceš sex?“diví se „tak kuřba.“ Ne, ne. Dál si jich nevšímám a v bistru sedám ke stolku a popíjím čaj, na který mě řidič pozve, zatímco sám si na čtvrthodinku zmizí.

 

Úterý 19. 9. 2000

            Konečně opět vyrážíme dál a za chvíli řidič hrubě přejede stopku a jsme hned zastaveni číhajícími policisty, kteří hned nemilosrdně vypisují blokovou pokutu. Ten kamioňák je z toho sexu nějak mimo. Pak už stojíme na bulharsko – turecké hranici a já vylézám ven abych se proclil. Neloučím se, protože se domnívám, že za hranicí budeme pokračovat spolu dál až do Istanbulu, jak jsme se domluvili...

 

pokračování v Turecku...