...pokračování z Pákistánu

 

Čtvrtek 12. 10. 2000

            Konečně procházíme poslední kontrolou a já směňuju své pákistánské rupie za indické. Připíjíme si se svým německým kolegou limonádou na vstup do Indie, je z toho celý nadšený a přátelsky mě buší do zad. Něco pojíme a s taxikářem usmlouvávám cenu na 40 rupií, ale pořád mi připadá drahý, i přestože se s ním původně Mathyas dohodl na 200 (?!) rupkách. Vezeme se do nedaleké vesničky Atari, kde už čeká stojící autobus a tak do něj hodím bágl a koupím si trs levných banánů. Jedeme do Amritsaru, kde je Zlatý chrám Sikhů, kde se údajně spí zadarmo, o čemž můj nový německý kamarád nemá ani páru. Inu je z bohatší země a má jiné starosti.

            Cyklorikšou z autobusového nádraží v Amritsaru se necháváme odvézt ke chrámu a tam si musíme zout boty a uložit je do úschovny. Ale o chvíli později se od jednoho vznešeného Sikha s typickým turbanem na hlavě dozvídáme, že pro nás cizince je jiný vchod z levé boční strany. Jdeme si pro botky a uličkami obcházíme chrám. A skutečně. U vedlejšího vchodu mezi spoustou indických poutníků se nás ujímá další ze Sikhů a odvádí nás do jedné z budov, kde přespávají poutníci a zahraniční cestovatelé mají vedle vchodu vyhrazené své místnosti, které kvůli bezpečnosti střeží jeden obrovitý sikhský strážce. Protože i zde jsou zloději a fotografie těch chycených visí na vchodové chodbě. Jenže pro nás bělochy, jak jsme se s Mathyasem shodli, jsou všechny ty jejich snědé tváře stejné.

V místnosti, kde noclehuje dalších asi deset západních cestovatelů, nechávám batoh a jdu se podívat do areálu chrámu. Musím tam jít povinně naboso, s hlavou zakrytou šátkem a chodidla si ještě před vstupem vycvachtám ve studené vodě. To, co vidím je naprosto nádherné. Na obrovském čtvercovém prostranství ohrazeném chodníkem a podloubími, jehož převážná část tvoří jezero o stejném tvaru, uprostřed ční nádherný lesklý zlatý chrám, k němuž je přístupová cesta pouze z jedné strany, z tohoto pohledu přesně z druhé strany. Kolem jezera proudí davy poutníků, hlavně sikhských a z amplionů zní pohodová hudba se zpěvným předčítáním z posvátné knihy.

Obejdu si chrám dokola a jdu se také zdarma najíst do hromadné jídelny. Je to zážitek sedět s mnoha lidmi za dlouhými stoly a rukama dlabat z kovových táců chapatí s rozvařenou silně kořeněnou čočkou. V noclehárně se potkávám s krajanem Romanem z Brna. Kecáme spolu dlouho do noci a při světle žárovky se dlouho převaluju.

 

Pátek 13. 10. 2000

            Po umytí ve společné umývárně, jdeme s Romanem na snídani, která je stejná jako včerejší večeře. Vydáváme se pak do města. Procházíme se pěšky ulicemi, pochutnáváme si na vynikající levné smetanové zmrzlině a navštívíme místní památník, připomínající masakr Indů Angličany za koloniálních válek. Zajdeme až na chaotickou železniční stanici, kde se snažíme koupit lístky, ale fronta je příšerně dlouhá a tak se raději vracíme do kasy, kterou jsme zahlédli ve městě. Nejdříve však jedeme cyklorikšou na autobusové nádraží, kde si Roman zjišťuje, že mu autobusy do Bathindy jezdí každých 10 (!) minut, čemuž se nám ani nechce věřit. Hledáme pak železniční kasu, kterou jsme předtím zahlédli a cestou přijdeme k vysoké betonové konstrukci, nejspíše vodní nádrži, která má volně přístupné schody. K pobavení zevlujících domorodců šplhám nahoru po točitém schodišti bez jakéhokoli zábradlí a ve výšce po kovovém žebříku, až jsem úplně nahoře a z té výšky se kochám nádherným pohledem na město.

            Vlakovou pokladnu najdeme zanedlouho a prodavačka nám řekne, že má pouze denní lístky a ne noční a tak se odděluju od Romana a cyklorikšou se vracím zpět na vlakové nádraží. Cesta vede ulicí do kopce a tak musím z rikšy slézt a pomáhám jí kousek tlačit. K nádraží přijedeme z druhé strany, čekám tam jako idiot u dvou kas a u třetí pokladny, když už i vyplním žádost o jízdenku, mi řeknou, že spací vozy do Dillí jsou na několik nocí dopředu vyprodány.

Dalším rikšákem se nechávám odvézt zpátky ke Zlatému chrámu, kde si dojdeme s Romanem na jídlo a projdeme se znova kolem dokola posvátného jezírka a zajdeme i přístupovou cestou do Zlatého chrámu uprostřed. Tam mezi davy stojících a sedících sikhských věřících sedí jejich duchovní a hrají a zpívají a nejváženější čte zpěvavě z posvátné knihy, což se v amplionech rozléhá do celého prostoru chrámu a vytváří kouzelnou atmosféru. Navštívíme i místní historické a vojenské muzeum. Příšerné! Nástěnné obrazy zobrazují kruté válečné výjevy s mnoha detaily, ale i mučení, které prováděli kdysi muslimové na sikhech. Ze scén jako je vaření zaživa v kotli, podélné rozřezávání pilou napůl zaživa od hlavy, či čtvrcení dětí a pověšení jejich částí kolem krku matky coby náhrdelník, mi běhá mráz po zádech. Vrcholem jsou ovšem fotografie sihských hrdinů zaživa, vedle níž nechybí velká fotka  mrtvolné tváře po smrti. Odporné. Jiný kraj, jiný mrav.

            Večer jdu do jednoho ze stánků ochutnat ovocné pivo, je docela dobré, ale pasoval bych to spíš na limonádu. V internetové kavárně mě čeká zklamání, připojení je příšerně pomalé a tak se raději vracím zpět do chrámu. Ve své vyhrazené ubytovně kecáme s Romanem a s ostatními cizími cestovateli a v noci se jdu osprchovat. Zvykem je, že se Indové sprchují ve spodcích, na to já, ale prdím a když si v už opuštěných sprchách sundám slipy, zbylý Ind čistící si zuby, se na mě dívá s vyvalenou hubou. Na spaní jdu ve vyhrazeném prostoru do menší místnůstky, kde si mohu zhasnout světlo a usíná se mi zde mnohem rychleji.

 

Sobota 14. 10. 2000

            Na snídani jdu sám, protože Roman vstával o něco dříve. Projdeme si naposledy po obvodu jezírka, necháme se opět vyfotit s pár sympatickými sikhskými rodinami a i dnes na prosbu několika rodičů dovolíme, aby se nás jejich malé děti dotkly. Nevím, asi to považují za štěstí, když si na ně sáhne běloch.

            Sbalíme se a pak vyrážíme cyklorikšou na autobusové nádraží, kde se hned ptáme autobusáků na Bathindu. Nastupujeme do správného vozidla, zabíráme místa na zadních sedadlech a přes čtyři hodiny jedem přes spoustu vesnic a městeček. V Bathindě se protlačujeme davy a míříme městem na vlakové nádraží, které je asi 1,5 km vzdálené. Tam si zjišťuju vlak do Dillí a Roman do Bikaneru. U pokladen stojí tradičně příšerné fronty a tlačenice a tak jdeme koupit jízdenku do pokladny ve městě. Tam sice nemají sleepry (lůžka), ale oba to nějak přes noc vydržíme. Musíme se vrátit opět na nádraží a vyptáme se na úschovnu, která stojí o pár budov vedle a tam ukládáme své těžké batohy.

Nejdříve chceme ukojit hlad a tak zajdeme do restaurace, která se mi zdá ale drahá a tak odcházím hledat něco ke stánkům. Obejdu několik bloků, ale všude smaží jen nějaké sladké suchary a tak se vracím zpět k restauraci. Roman je už najedený a tak mumlám, že jsem si něco dal a o kus dál si kupuju pár plněných taštiček. Míříme k místní pevnosti a vcházíme dovnitř. Procházíme po hradbách a díváme se na město pod sebou a na malý sikhský chrámek mezi zdmi, kde se zrovna rozdává věřícím posvátná kaše. Roman trpělivě odpovídá dětem a domorodcům na stále stejné otázky, na což já nemám tolik trpělivosti a tak se jen směju. Obejdeme pevnost po hradbách po obvodu a vracíme se zpět, protože nás vyhání hlídači, že se bude zavírat.

            U nádraží si dojdeme, jako už poněkolikáté, na indický čaj, který je vařený v mléce a příšerně přeslazený, že chutná jako kakao. Ale chutná. Roman si vyzvedává bágl a já ho doprovázím do vlaku. Chvíli s ním kecám v kupé, rozloučíme se a vlak se dává do pohybu. Opět osamím. První hodinu je mi divně, když jsem si zvykl s někým kecat a dělit se o myšlenky, ale pak si zase zvyknu. Cesta je ještě dlouhá a musím to sám se sebou vydržet. Sedím na lavičce u úschovny a čtu si. Můj vlak jede až po půlnoci, takže mám čas. Po jedenácté vyzvedávám batoh a jdu na perón. Vlak už tam stojí a je narvaný k prasknutí. I přesto se mi podaří najít místo k sezení, když požádám chlapíka, aby si vzal svou tašku z prázdného sedadla.

 

Neděle 15. 10. 2000

            Snažím se klimbat, abych si odpočinul, ale zároveň nesmím usnout, protože musím hlídat svoje věci. Noční jízda v indickém vlaku plném nejrůznějších typů lidí, ležících všude možně, hlavně na zemi je pro mě nezapomenutelným životním zážitkem. Tady člověk musí přemýšlet o smyslu a podstatě života a o rovnosti, když tak vidí vedle sebe spát na špinavé poplivané zemi rozedrané starce, malé křehké děti, i batolata, ale i slušně oblečené obchodníky.

K ránu si jen odskočím na záchod a když se vracím, na mém sedadle se už uvelebila ošuntěla stařena, kterou jsem předtím překračoval na podlaze. Vlak jede pomalu a v některých stanicích stojí přes půl až tři čtvrtě hodiny a v jedné dokonce přes hodinu a půl. Namísto v půl deváté přijíždíme do hlavního indického města až po poledni. Mám už velký hlad, ale nemám peníze, protože ty mi došly včera až na dvě rupky.

Před nádražím odolávám náporu rikšáků a hledám Main bazaar, kde má být spousta levných hotelů. Jdu podle rad lidí, ale ty se ukážou být špatné a tak se vracím zpět k nádraží a ulici plnou stánků a obchodů pak v pohodě nalézám. V doporučeném hotelu Delhi guest house chtějí ode mě za ubytování 100 rupií, což se mi zdá moc a tak odcházím hledat něco jiného. Jakýsi chlapík, údajně majitel hotelu se mě ujímá a je ochoten mě ubytovat za 80 rupek, jak požaduju. Kráčíme tedy k němu do hotelu, kde není místo a tak do hotelu jeho bratra a jeho dalšího bratra, kde mi ukazuje pokoj s dvoulůžkem, za který chtějí 120 rupek. Je mi jasné, že jde o nadháněče a opouštím ho. Přímo naproti v úzké uličce dostávám v hotelu pokoj za žádanou cenu.

Nechávám bágl na pokoji a vyrážím na průzkum města. Nejdříve si ale v jedné směnárně na Main bazaar směňuju stodolarový šek za rupie a pak se proplétám přelidněnými uličkami na most, ze kterého jedu minïbusem k Velké mešitě, která je největší v Indii. Musím na cestě k ní prolézt přeplněným tržištěm a pak bosky chodím po nádvoří a za 10 rupek vyšplhám i na vysoký minaret, kde se tísní asi patnáct lidí a dokonce i český pár.

Z mešity se opět proderu tržištěm až k Červené pevnosti, kterou si projdu, posedím na trávníku v jednom z parčíků uvnitř a vracím se do přelidněné chaotické ulice. Navštívím sikhský chrám, kde se samozřejmě předčítá z posvátné knihy. Ještě nějakou dobu se prodírám ulicí a za pár rupek se nechávám odvézt k nádraží, odkud už cestu ke svému hotelu v pohodě najdu. Cestou ochutnávám ve stánku lassí, což je vynikající sladký jogurtový nápoj. Ve všech internetových kavárnách po cestě chtějí nejdříve peníze, s čímž nesouhlasím, protože nevím dopředu, jak je rychlý přístup k internetu. Konečně v jedné provozovně mě nechají vyzkoušet si přístup na český server a tak si mohu večer opět přijmou a odeslat nějakou poštu.

 

 Pondělí 16. 10. 2000

            Vstávám později než jsem chtěl, jak by ne, když jsem se mohl po včerejší probdělé noci zase pořádně vyspat. Projdu Main bazaar až k nádraží a pospíchám na náměstí Connaught Place, kde se vyptávám na busové nádraží Shivaji Stadium. Přímo u nádraží městských autobusů potkávám mladý český pár, Honzu a Veroniku, kteří poznali, že jsem krajan podle knižního českého průvodce v mé ruce, protože mají stejného. Krátce s nimi poplkám a domluvím se na večerní návštěvě v jejich hotelu.

Autobusem č. 620 se dostanu do čtvrti Chanakyapuri, kde je diplomatická čtvrť. Z mapky, kterou jsme koupil včera v Červené pevnosti, se dozvídám, že jsem o kus přejel, což mi opět poradil v autobuse místní blb. Na indonéském velvyslanectví se dozvídám, že vystavení víza by trvalo dva týdny a konzul mi radí, abych to zkusil na Srí Lance, protože se mi nechce trávit dva týdny v okolí hlavního města. Na cejlonské ambasádě o kus vedle mi vrátný sděluje, že na Srí Lanku se dostanu pouze letadlem, což si i ověřuje od úředníků z kanceláře a že žádné spojení trajekty nefunguje, jak mi tvrdil v mailu můj kamarád Vašek cestující v současné době jako já na indickém subkontinentu. Dozvídám se, že úředníci nevědí ani o žádných trajektech do Indonésie. Rád bych se tam tímto způsobem dostal. No poptám se až na Cejlonu.

            Vracím se zpět na Connaught Place a v jedné pobočce aerolinií kupuji za cca 59 dolarů letenku na 7. prosince z jihoindického Trivandra do srílanského Kolomba. Vypisuje mi ji nádherná indická kočka a po celou třičtvrtěhodinu co tu sedím, musím obdivovat její krásu. Kdyby mě tak holka chtěla naučit kamasútru.

            Obcházím pak celé obrovité náměstí i pár okolních uliček a složitě hledám autobus, který mě doveze k Tughlakabádu, což jsou dávné historické zříceniny budov a nad nimi ční vysoká zajímavá zikuratová věž Kutub Mínar. Na nádvoří blízko něj je i bájný sloup, se kterým si vědci z celého světa marně lámou hlavu, neboť je 2000 let starý a je v něm údajně velmi malá příměs síry a proto nerezaví. Kdyby ovšem slovutní badatelé zvedli své zadky a přijeli až sem, zjistili by, stejně jako já, že oplocený sloup je prasklý a celý prorezavělý, takže to zase takový zázrak není.

Po prohlídce dochovaných ruin se vracím autobusem k hlavnímu vlakovému nádraží, kam ale přijedu z druhé strany a tak musím po lávce nad kolejemi přejít k začátku známého Main bazaaru. Zajdu do Delhi g. h. a dlouho kecám s Honzou a Veronikou na jejich pokoji. Vyprávějí mi své story o jejich zničených batozích, zkušenostmi s domýšlivými Izraelci a ukazují mi fotky z Nepálu, ze kterého se teď vrací po zemi domů. S Honzou pak ještě na ulici pojíme toasty s vajíčkem a jdeme každý do svého hotelu.

 

Úterý 17. 10. 2000

            Vstávám zase o něco později než bych potřeboval, sbalím si a dole v recepci platím za dvě noci 160 rupek. Na chvíli si ještě zajdu do internetové kavárny a na nádrží si koupím lístek do Mathury. Jelikož jsem včera dal 2700 rupií za letenku, chci si směnit další cestovní šek, abych měl hotovost. Ve směnárně však s hrůzou zjišťuju, že nemám pas. Rychle přemýšlím, kde jsem ho mohl nechat. Asi na indonéské ambasádě, kde jsem ho ukazoval. Před nádražím najmu rikšáka a už jedu na Shivaji Stadium. Cestou si ale uvědomuju, že jsem vlastně pas předkládal při nákupu letenky. Tím líp. Od busového nádraží jdu tedy jen kousek pěšky a už jsem v kanceláři. Sedí tam opět ta krásná slečna ze včerejška, která mě tak zblbla a naštěstí má můj pas v šuplíku u stolu a s kouzelným úsměvem mi ho podává. Spadl mi kámen ze srdce.

Venku na ulici mě zmerčí rikša, který mě sem přivezl a už na mě mává a tak jedu jeho cyklorikšou zase nazpět. Díky mojí blbosti vydělal 30 rupek. Ve směnárně na Main Bazaaru vyměním cestovní šek za rupie a jdu na vlakové nádraží. Podle informační tabule jdu na 8. nástupiště k vlaku, o kterém se domnívám, že jede do Mathury a nastupuju. Ptám se lidí a dozvídám se, že vlak jede jinam a tak musím už z jedoucí soupravy vyskočit. Na jiném nástupišti se situace opakuje. Pár lidí mi potvrdí, že vlak jede tam, kam potřebuji a uvnitř se opět dozvím, že jede úplně jinam a znova, tentokrát už ve slušné rychlosti, musím vyskakovat ven.

Teprve do třetice nalézám vlak, který jede do Agry přes Mathuru. Ale během jízdy mi protisedící starší důstojný Sikh sdělí, že vlak v Mathuře nestaví, což mě docela vytočí. Jelikož se mi ale dnes dvakrát podařilo úspěšně vyskočit z jedoucího vlaku, nezbývá mi nic jiného než si přát aby vlak u stanice, kde potřebuju zpomalil, což se ovšem neděje a tak jedu až na předměstí Agry, kde konečně vlak zastavuje. Vystupuju na koleje, Indové na mě z oken zvědavě čučí a jdu k silnici, kde mě rikšák veze k hlavní silnici zpět na Mathuru.

Koupím ve stánku nějaké banány k snědku a na silnici stopuju. Zastaví mi jeep přepravující pár lidí a cestu usmlouvám na 10 rupek. Batoh hodím na střechu do ohrádky a jede se. Každou chvilku zastavujeme a lidi vystupují a nastupují další. Konečně jsme v Mathuře. Procházím městem, které je jak jinak plné stánků a obchůdků a vyptávám se na bus do Vrindabanu. Nejezdí tam ovšem autobus, ale tempo, což je velká tříkolka s náhonem na přední kolo. Už zdálky na mě mává řidič jedné z nich a tak se chytám za madlo u střechy a protože se dovnitř už nevejdu, jedu ve stoje. Projedeme městem, chvíli frčíme tmou, z obou stran křoviny a za chvíli zastavujeme ve Vrindabanu.

S těžkým báglem na zádech pak přes hodinu marně hledám ubytování, ale všude je plno. Jak tak jdu uličkou, koukám, něco leze po střeše a po zdi dolů. Je to větší než kočka  a přeběhne mi to přes cestu těsně přede mnou a už vidím, že je to opice a mrcha hned zaútočí na mojí igelitku s banány v levé ruce. Musím se tomuhle prvnímu setkání s volnou opicí smát a trochu mi to spraví náladu.

Nechávám se odvézt rikšou k chrámu Haré Krišna, kde mají údajně být levné hotely, ale chtějí po mě 150 rupií, což je na Indii drahé.  Najím se ve stánku před chrámem a obsluhující klučina mi poradí jiný hotel. Rikšou za bůra jsem tam hned, ale tam chtějí 100 rupek, což se mi zdá ještě pořád dost. Chci se podívat okolo po dalším guest housu, ale dostanu se do opuštěných černých uliček a mezi zdmi je nějaký pozemek. Nikde ani človíčka, nezvyklé, jen občas nějaká opice. Jdu tedy tiše na měsícem ozářenou plochu s odpadky a u zdi hledám čisté místo a stavím si stan.

 

Středa 18. 10. 2000

            Ráno balím, kousek ode mě sere v podřepu nějaký chlapík, nedaleko něj se na tlejících odpadcích pase hubená kráva a zpoza polorozbořené zdi čumí několik otrhaných děcek. Úzkými uličkami obklopenými vysokými zdmi se dostanu k chrámu Haré Krišna, který je opravdu zvenku i uvnitř moc nádherný. Na radu jednoho prodavače uvnitř si jdu schovat batoh do nedalekého guest housu a ejhle, je to ten ze včerejška, kde chtěli 150 rupek. Dávám batoh do úschovy k policistovi střežícímu tento hotel a vracím se do chrámu, který si celý prohlédnu. Prohlížím a fotím ještě další chrámky na cestě z vesničky a dozvídám se, že za vesnicí stojí obrovský templ. Ujišťuje mě i rikša a tak s ním usmlouvám cenu na 10 a veze mě pak asi 4 km za městečko k hlavní silnici, ukazuje na ní a říká: „Big temple.“

            Idiot! Jsem vyvztekaný, že jsem sem jel zbytečně a jedeme nazpátek a ještě dál do městečka. Tam cyklorikšákovi dávám 30 rupií, ale on chce 150. Nejenže jeho angličtina je blbá, že nerozezná slovo temple od slova road, ale dokonce mi tvrdí, že jsem mu napsal cenu 70 namísto 10. Oni totiž píší jedničku jako obyčejnou čárku bez toho zobáčku. Hádám se s ním asi pět minut za zájmu okolí, kdy se kolem nás shlukne zvědavý dav, ale chlapík má smůlu nedostane ani rupku navíc.

            Chodím pak po městečku a prohlížím si spoustu chrámů (je jich tu údajně přes 5.000) a jen do jednoho mě jako nehinduistu nechtějí pustit. U jiného chrámečku promlouvá k malému hloučku lidí jakýsi stařešina, ale moc toho nenamluví, protože řekne dvě slova a začne chrchlat a odflusává betelové hleny a tak stále dokola. Kdybych uměl hindí asi bych se od něj nic nedozvěděl. Další chrám je plný opic. Opice běhají všude po městě, ale tady mají základnu. Chci se podívat dovnitř a jakýsi chlapík s klackem vyhání nebohé primáty ven, údajně pro mou bezpečnost, ale to se mi vůbec nelíbí. Takhle se se zvířaty nejedná! Navíc se sem blíží hordy turistů a tak vyklízím pozici.

Asi hodinku courám po městě, koupím tři banány a vracím se zpět k opičímu chrámu. Uvnitř a pak i venku krmím červenoprdelaté paviány banány, ale musím je opatrně kouskovat v tašce, protože jsou drzé a chmatají mi do tašky. Musím se tomu smát, ale jak vycením v úsměvu zuby, opice bedlivě sledující můj obličej to považují za nepřátelství a snaží se mě zastrašit. Po chvilce si na mě ale zvykají a jak jim podávám kousek banánu do pracek, některé ho sice vytrhnou, ale jiné si ho beze strachu vezmou. Je to nádherný pocit krmit svobodné opice. Sedám si venku na obrubník  a pozoruji primátí život. Malé opičky si hrají u mě a jedna z nich se mi schová pod nohy a nechá se hladit a drbat a dovolí mi prohlédnout si její pracičku. Paviáni jsou přátelští, ale musím si dávat pozor na své věci, aby něco nevzali. Když jedné opici nadělím další kousek banánu, žárlivý opičák se na ní vrhne a začnou se mi rvát pod rukou. Moje chyba. Velký pavián, nejspíš vůdce tlupy si asi myslí, že jim ubližuju já a zezadu na mě skočí a škrábne mě. Nebo kousne?! Je to přes tričko, které ani není poškozené a rána je jen povrchní a ani nekrvácí a tak to nechávám být. Asi dvě hodinky tady pozoruju šplhání opic po zdech chrámu, jejich dovádění a vzájemné prohledávání srsti.

            Vracím se k chrámu Haré Krišna a beru si raději cyklorikšu. Po jídle u stánku si vyzvedávám batoh a policistovi nechávám 10 rupií. Něco blekotá, asi čekal více, ale má smůlu. Další rikšou se nechávám odvézt zpátky k opičímu chrámu. K mému překvapení mě ale klučina veze k jinému chrámu, kde jsou ale také opice. Je to spíše velký křovinatý pozemek a něm malé přízemní chrámky. Nevadí, alespoň si prohlédnu i toto. Když se prodírám křovinami, podaří se mi vylekat malou opičku, která začne strašně pištět a téměř okamžitě se na mě vrhne ze všech stran několik  opic a tak se dávám na ústup.

K původnímu opičímu chrámu je to nedaleko a od něj jdu pěšky po silnici a kus cesty se nechávám svézt rikšou, původně chci až k velkému chrámu, ale rikšák je líný a blbý a tak musím jet dál tempem. Hinduistický chrám, kterého jsem si všiml včera na cestě sem z Mathury, je obrovský a vypadá honosně. Uvnitř si prohlížím betlém indických bůžků a za zadkem mi chodí průvodce a občas mi řekne nějaké to jméno bůžka, za což si pak řekne 5 rupek. Dávám mu je, abych se ho zbavil a mohl fotit, protože za focení chtěl 10 – vyděrač. Fotka se mi pak podaří, ale už ho mám zase za zadkem a tak jdu ven a raději po schodech stoupám do vyšších pater chrámu až do toho nejvyššího, kde chvíli pobudu, rozhlížím se do temné noci a pak se vracím na zem.

U kohoutku na nádvoří si umyju nohy a pěšky, tmavou silnicí, na které je slušný provoz, vycházím z městečka směrem na Mathuru, abych našel někde místo na spaní. Proti mně jede autobus a svítí dálkovými a tak si zakrývám oči a uhýbám ze silnice a autobus brzdí a když mě míjí asi v polovině, slyším náraz a třeskot skla. Jdu se podívat dopředu, přední sklo je vysypané, před vozidlem tác a nějaké jídlo. Lidé vystupují, auta zastavují, řidič se s někým hádá – zmatek. V první chvíli se domnívám, že někoho srazili, buší mi srdce, ale pak se dovtípím, že jak řidič brzdil, někdo uvnitř autobusu setrvačností letěl dopředu a tácem rozmlátil sklo.

Jdu raději od toho mumraje pryč a asi o km dále hledám v lesíku místo na spaní. Při světle baterky nacházím mezi stromy spoustu koster asi krav, nehodlám to teď zjišťovat, a tak se vracím blížeji k silnici a stavím stan tam. Ve křoví něco šramotí, asi opice, pak přiběhne pes, druhý, třetí, postaví se okolo a vydrží na mě asi tři čtvrtě hodiny štěkat. Po této, jak se zdá, nekonečné době odběhnou, ale za chvíli se vrací dva psi a dalších deset minut je o zábavu postaráno.

 

Čtvrtek 19. 10. 2000

            V noci mě probouzí vrčení. Mám strach, že je to nějaký tygr, všude kolem je džungle, ale pak si řeknu, že to by se sem báli psi a uklidním se.

            Ráno za světla mě probudí hovor. Mezírkou v zipu vidím dva domorodce, kteří za chvíli odejdou. Snažím se ještě chvilku klimbat, ale přichází šest Indů a začnou se vybavovat a rozepínat mi stan. Musím se rychle obléci, sbalit a za zájmu publika, kteří zřejmě ještě neviděli stan, vylézám a dobalím svůj látkový domeček.

            Vracím se zpět k chrámu, kde se u kohoutku umyji a vylezu si opět nahoru, kde mám teď za světla nádherný výhled do okolí. Naproti přes silnici se pak v zastřešené restauraci nasnídám vynikajícího jogurtu a tempem se nechám odvézt do Mathury. Vystupuju v přeplněné ulici a jdu se zeptat do hotelu na úschovnu. Z blízké zastávky vlaku mě posílají do úschovny u místního chrámu. Nechávám tam bágl za 1 rupii a jdu se do toho chrámu podívat.

Před vchodem stojí ale policejní kontrola a nechtějí mě pustit do areálu s foťákem. Musím se vrátit do úschovny a nechat ho v batohu. Ani po druhé však neprojdu a vracím se se stativem a baterkou, které jsem měl uloženy v tašce přes rameno. Napotřetí jim vadí kalkulačka a staré baterie z foťáku, které jsem ještě nestačil vyhodit. Konečně pak se dostanu po schodech na nádvoří, kde si samozřejmě musím zout boty. Prohlížím si vnitřek chrámu a uvnitř i místo narození Krišny. Je to stejné jako ostatní hinduistické chrámy – barevné dětinské loutky v pestrobarevných šatičkách, kolem oranžové květy s pozlacenými cetkami a tomu se věřící klanějí.

            Z úschovny si chci vyzvednout jen fotoaparát z batohu, ale musím si vzít celý bágl, znovu přijít k okénku a opět si ho uschovat. To se jim za tu rupku vyplatí! Chodím pak po městě, prohlížím si ho a odpoledne se nechám odvézt rikšou na autobusové nádraží, kde je akorát několik konkurenčních autobusů připraveno k odjezdu do Agry. Ale ani jeden z nich mi nechce snížit cenu – parchanti. Jedním z nich tedy odjíždím.

            V Agře jsme asi za půldruhé hodiny, vystoupím na rušné ulici a hledám hotely, které jsme viděl z autobusu. Přitočí se ke mně motorikšák a že má pro mě hotel za 60 rupek  a tak s ním odjíždím do guest housu Akbar Inn. A skutečně tam mají levné ubytování a tak nechávám ve své místnůstce s postelí batoh a jdu na silnici, kde se nechávám rikšákem odvézt k Červené pevnosti. Vstup stojí však zlodějských 150 rupií a tak sem budu muset zajít zítra v pátek, kdy je vstup do památek v Indii zdarma. Zpět jdu pěšky abych ušetřil, ale rikšák, který mě sem vzal, mě stíhá a zpět mě veze zdarma. Uzavírám s ním dohodu, že mě zítra povozí do několika památek za 50 rupek na den a já půjdu do několika dražších obchodů, za což on dostane provizi. Ujednáno!

            Před hotelem stojí autobus a po zahradě se belhá spousta indických báb a společný záchod se sprchami jsou věčně obsazeny. Sympatický majitel hotelu mi ale dovoluje použít koupelnu v jednom dražším neobsazeném pokoji. Na zahradě si ještě vyperu prádlo a rozvěsím ho na šňůře.

 

Pátek 20. 10. 2000

            Vstávám po šesté, umyji se a venku už na mě čeká můj cyklorikšák Hadží Chan ze včerejška. Nejdříve mě veze k Taj Mahalu, kde je normálně zlodějské vstupné 500 rupií, ale dnes v pátek je vstup, jako v celé Indii, zdarma. Není problém jít dovnitř s foťákem, ale hlídkující policisté mě nechtějí vpustit se stativem. První kontrola mě na mé naléhání nakonec pustí, ale druhá u hlavní brány je nekompromisní a po delším dohadování musím nechat svůj malý skládací stativ v bráně v úschovně.

            Bíle mramorový Taj Mahal je opravdu nádherný, až se tají dech, až na ty hordy turistů, kterých je tady jako much. Uvnitř paláce stojí dvě rakve, velká a menší a působí na mě smutně. Musím přemýšlet o tom, jak velká láska musela být mezi Šáhžahánem a jeho ženou Mumtází, že jí po smrti nechal vystavět tento skvost. Je smutné, že každá, i sebevíc krásnější a veliká láska musí skončit smrtí. Ale takový je život.

            Prohlédnu si i budovy po stranách paláce a projdu se po zelené zahradě obklopené vysokou zdí. Od jednoho nafoukaného Anglána se nechám vyfotit a pak jdu na místo setkání s Hadží Chanem, který mě nejdřív veze do obchůdku s uměleckými předměty, kde předstírám, že mám zájem něco koupit, ale pak se vymluvím. U stánku se najím a míříme k Červené pevnosti. Tu si taky projdu, vyfotím, ale je otevřená jen ze čtvrtiny a tak mi prohlídka nezabere příliš času. Rikšák mě veze ještě k místní mešitě, kterou si projdu, pod vchodem se v restauraci naobědvám a pak jedeme do pár krámků.

Nejdříve je mi blbé předstírat, že mám o něco zájem a odejít bez koupě ničeho, ale pak si vyloženě dělám z prodavačů legraci. Vyberu si jednu z nejdražších věcí v krámě a tvrdím, že cena 200.000 rupií je dobrá a že se musím nejdříve poradit se svým otcem superbusinessmanem. Prodavači jsou ochotní, klanějí se, slintají a já se pak venku chechtám. Navštívím tak krámky se soškami, polodrahokamy, koberci, vázami... a pak mě rikšák odveze zase zpět k hotelu. Je horko a tak odpočívám pod ventilátorem až do večera.

  

Sobota 21. 10. 2000

            Ráno, sbalený odcházím na vlakové nádraží. Nechám se svézt rikšou a na nádraží mi řeknou, že vlak jede za dlouho a poradí mi, ať jedu raději autobusem. Ale busy blízko nádraží jsou drahé a tak jdu chvíli pěšky a vezu se opět rikšou ke státním autobusům, které jsou jen o 6 rupií levnější. Na vedlejším busovém nádraží si kupuji lístek jen do Bharathpuru. Vylezu si na střechu, ale řidič a ostatní mě odsud vyhánějí a tak mi nezbývá nic jiného než si vlézt do přeplněného vnitřku, kde na mě opět všichni zvědavě civí.

Cesta probíhá celkem v pohodě a v cílovém městečku vystupuji na prašném nádraží a hledám cestu ven směrem na Jaipur, kam mám namířeno. Správným směrem jdu asi kilometr, postavím se k okraji silnice a za asistence dvou okounějících prcků stopuju.

Moc aut tady nejezdí, ale zanedlouho mi zastaví jeep a tak se konečně posunuju vpřed. Ptám se řidiče, jestli není taxikář a jestli chce peníze. Ne, není, nechce. Teprve, když ujedeme asi 30 km, říká něco o 300 rupiích. Nejdříve si myslím, že si dělá legraci, ale pak se raději nechám mezi poli vysadit. Ale chlapík chce nemilosrdně peníze a zastavuje i auta, aby mu jejich řidiči pomohli. Hádám se s ním, chytnu ho dokonce vztekle za ramena, ale chlapík je neoblomný. Stopnu tedy kamion a on něco řekne řidiči a jede před námi. Zastaví na policejní stanici v příští vesnici a tam mě vysadí i řidič kamionu. A pak asi čtvrthodinu před policisty vysvětluju, že mě chlapík podvedl, ale vysvětlujte to strážníkům, kteří neumějí anglicky, jeden z toho má srandu, druhý chce, abych řidiči zaplatil a teprve třetí vypadá, že se klaní na moji stranu. Mávnu rukou a odcházím. Volají mě zpět a tak se ještě asi tři minuty hádám a odcházím znovu. Nikdo už mě nezastavuje, jen řidič jeepu mě ještě dohání v autě chce pořád peníze a křičí: „My diesel, my diesel!“ (Moje nafta, moje nafta) Pak konečně pochopí, že nic nedostane a vzdává to. Je klid.

Za chvíli zastavím autobus, řidič mě usadí za zájmu všech na čestné místo k němu dopředu a jede se do Jaipuru. Cestou 2x zastavíme na přestávku a pak dorazíme v pohodě do cíle.

Chvíli chodím po městě s batohem, dostanu se k observatoři, která už je zavřená a i k maháradžově paláci, kam mě policista nechce pustit, ani přes malý úplatek, protože se za 40 minut končí. A tak chvíli pozoruju vycházející turisty a všimnu si, že vstupné je ve výši 150 rupií. Venku visí obrovská upoutávka na pevnost v Ambéru a tak si představuji výši vstupného tam a jsem znechucen. Měním plán a nechávám se malým klukem – rikšákem odvézt na dost daleké vlakové nádraží. I přesto, že jsem cenu předtím usmlouval na 10, klučina chce 70 rupií, ale má opět smůlu. Na mě ať to nezkouší.

Kupuji si jízdenku do Ajméru a nastupuju do vlaku stojícího ve stanici, který za chvíli vyjíždí. Ačkoliv mám lístek na superfast train (rychlík), vlak se šine a jede těch 135 km skoro pět hodin. V Ajméru se nejdříve naproti nádraží pořádně natláskám v restauraci a pak jdu dle rad místních pěšky na busovou zastávku. Tam už čeká autobus a za 5 rupií jsem odvezen do Pushkaru. Snažím se tam teď v noci najít hotýlek, ale vše je nezvykle klidné a když se dostanu na okraj městečka, dám raději přednost spaní v přírodě a na okraji pouště si postavím stan.

  

Neděle 22. 10. 2000

            Ráno mě probudí sluníčko, ve stanu je už pěkně teplo. Nedaleko ode mě procházejí dvě stáda velbloudů s velbloudáři, kteří si mě naštěstí nevšímají. Kousek od stanu si vyhrabu v písku jamku a konám svojí potřebu a už se ke mě řítí chlapík s krávou. Zahrabu díru, dělám jakoby nic a chlapík už je u mě, ukazuje mi krávu a já čumím, ze hřbetu jí roste další noha, nepohyblivá, na konci zakončená pařátem. Honák mi nabízí, ať si zvíře vyfotím, ale já nechci, ale on přesto vyžaduje peníze. Cha cha.

            Jdu si raději sbalit stan a vracím se do městečka. U břehu kamenného špinavého jezírka na koupacích ghátech ve stínu se nasnídám sušenek a prohlédnu si i vedlejší, moc pěkný hinduistický chrámek. Pak bosky obcházím posvátné jezero, pozoruju koupající se lidi, seroucí krávy a skotačící opice. Zase další pán mi nabízí hotelový pokoj, tentokrát za 50 rupek, přímo u jezera na ghátech. Podívám se dovnitř, ale odmítám, určitě najdu levnější.

Pošlapuju kolem jezera, nahlížím i do chrámů a jelikož už se vzdaluji od vody, obuju se. Z jednoho hotýlku ke mě přiběhne bělovousý chlapík s dlouhými bílými vlasy a že mi ukáže pokoj. Ten je docela čistý, dokonce i koupelna se záchodem a navíc můžu zaplatit kolik chci. Domlouvám to na 30 rupkách – žádný problém. Nechávám batoh ve svém pokoji a jdu na konec městečka k velké hoře, kde se na vrcholu tyčí hinduistický chrám. Nějaká žena z domků pod kopcem mě zve na čaj, ale pro teď odmítám, avšak musím slíbit, že přijdu po návratu.

            Po schodech začnu šplhat ke chrámu, je velké horko a tak se před slunečním žárem fikaně kryju deštníkem. Cesta nahoru je namáhavá, ale u chrámu jsem za 25 minut. To výstup na Bezděz byl horší. Sedím pak u před chrámkem na schodech a relaxuju a dívám se do širého okolí. Městečko Pushar obklopené pouští leží v hloubce pode mnou a kolem ční několik vysokých horských štítů. Chvíli pokecám s cestovatelem ze Švýcarska a pak se jdu podívat na skaliska za chrámkem. Po asi dvou hodinách strávených na vrcholu se vracím dolů.

            Jdu kolem domu té ženy co mě zvala na čaj a už na mě kývá. Zamířím tedy dovnitř a usedám na zemi ve skromné a překvapivě velmi čisté místnosti. Zatímco žena vaří čaj, prohlížím si její fotky se západními cestovateli. Společnost mi dělají i její dva malí caparti. Vypijeme pak společně čaj a jelikož jsem tak trochu paranoidní (nebo to jsou zkušenosti?), čekám co bude dál. A nemýlím se. Při loučení se hostitelka hlásí o „čajmoney“. Ani se tomu nedivím. Žena chce anglické peníze. Nehodlám jí vysvětlovat, že dolary, o které má zájem, jsou americké, stejně jí je nedám.

            „Nemám,“ říkám. Tak chce peníze mého státu.

            Podávám jí dvě koruny, které vyhrabu z ledvinky, řka, že mají hodnotu jako dvě rupie. Štítivě je bere do prstů a pak mi je hned vrací. Dávám jí tedy 5 rupií a zvedám se k odchodu, ale „hostitelka“ chce 10 rupií.

            „Ne, 5 rupií je normální cena,“ říkám a zhnuseně odcházím. Tak tohle je indická pohostinnost!

            Procházím pak městečko, které je klidné, pohodové, bez rikšáků a i provoz je tady mnohem menší. Večer se vracím zpět do hotýlku, cestou si koupím pětilitrovou láhev vody Bisleri, neboť to vychází nejlevněji, pouhých 5 rupií na litr a láhev je vratná, takže toto řešení je ekologické a ekonomické zároveň. Chvíli za tmy, neboť je opět výpadek elektřiny, v Asii tak normální, posedím u jezírka a na střeše svého Hanuman guest housu pozoruji nádhernou hvězdnou oblohu. Po osvěžující studené sprše jdu do svého pokoje.

 

Pondělí 23. 10. 2000

            Vyspím se krásně, až na ty štípance od komárů a ráno jdu přes městečko k druhému nižšímu kopci s chrámem. Jenže si dost zajdu, ale nijak zvlášť mi to nevadí. I dnes za pořádného hicu šplhám chráněn deštníkem do kopce. Na vrcholu jsem překvapivě za chvilku, hora je o dost menší než ta včerejší. Výhled odtud na město je neméně nádherný.

            Hned ke mě přibíhá hošík a chce peníze a když nic nedostane, snaží se mi alespoň prodat čaj nebo vodu. Ale já mám samozřejmě zásoby vody s sebou v tašce. Chrámek nic moc a tak sedím vzadu u studny ve stínu, kochám se pohledem do okolní pouště  a přemýšlím kam pojedu dále.

Po více než hodině příjemné relaxace sestupuji opět dolů, abych se v městečku najedl smažených bramborových placek s hrachovou omáčkou. Ležím pak v příjemném stínu u jezírka a pozoruju tanečnice na břehu se dvěmi muži s kamerami a poslouchám hudebníky s indickými nástroji. Vyžene mě až dědouš-muzikant vyžadující neúnavně bakšiš. Ještě chvíli brousím po městečku, ochutnávám místní převážně sladké speciality u stánků a jdu se do prodejny léčiv informovat na cenu očkování proti hepatitidě B, protože potřebuju teď v říjnu třetí dávku. Cena 180 rupií je mnohem levnější než v Čechách, ale prodavač má pouze dávku 0,5 ml pro dítě. Vracím se do hotelu, chvilku si tam odpočinu a pak ještě asi hodinku courám po prašných uličkách tohoto klidného městečka, které se mi moc zalíbilo.

U jezírka mě pobaví zajímavá scénka. Jakýsi postarší vousatý poutník v oranžovém hábitu koupí zrní pro posvátné holuby a sestupuje po ghátech k jezeru, když tu najednou ze střechy seskočí jedna z opic a zaútočí na jeho pytlík. Ten se roztrhne a zrní se rozsype. Chlapík to bere s humorem, my ostatní se tomu také smějeme a on si kupuje druhý sáček se zrním. Opice však na něj útočí znovu, cení na něj zuby a tak se ji snaží poutnickou holí zahnat. Je to legrační, že se všichni kolem řežeme smíchy.

 

 

Úterý 24. 10. 2000

            Opět spím déle než jsem chtěl, sbalím se, zaplatím bez problémů 65 rupek za dva noclehy a ranní čaj, který si dávám na odchod a opouštím hotel. Zjišťuju, že se mi z tohoto městečka vůbec nechce a nejraději bych tady v Pushkaru zůstal ještě nějaký čas, nebýt mojí neklidné cestovatelské povahy, která mě žene opět kupředu za novými objevenými místy.

            Na autobusovém nádraží je autobus už připraven a vracím se s ním opět do Ajmeru. Tam jdu pěšky asi 1,5 km na vlakové nádraží, kde zjišťuju, že vlak do Jodhpuru jede až pozdě odpoledne. Nevadí, dávám batoh do úschovny a jdu si prohlédnout město. Procházím mezi stánky bazaru a zacházím až na předměstí, kde jsou zničené domy, sutiny a ještě mnohem větší bordel, špína, smrad a prach než v centru. Opět mě otravují děti vyžadující peníze nebo propisku, dospělí na mě stupidně hulákají, ale to je každý den, nic nového.

Vracím se pomalu k nádraží, v restauraci před nádražní budovou se najím a usednu do vlaku, kde nacházím místo na sezení. Jedeme opět neuvěřitelně pomalu a do Jodhpuru přijedeme až pozdě v noci. Před nádražím chci hledat nějaký levný hotýlek a všimnu si reklamní cedule na domě a ubytovávám se hned v Shanti Bhawan lodge. Pokoj mám na terase v nejhořejším patře. Jdu se podívat do města, chvíli se procházím po ulicích a u lékárny domlouvám, že mi objednají vakcínu hepatitidy B. Vracím se pak do hotelu a chvíli pokecám s pánem a jeho synem ležícími na střeše kousek od mého pokoje. Ve sprše naproti přes terasu se umyji a jdu spát.

 

Středa 25. 10. 2000

            Klidně si přispím. Check out je tady 24 hodin a tak mám dnes dost času na vypadnutí z hotelu. Jdu do prodejny se zdravotnickými potřebami, ale vakcínu proti hepatitidě pro mě ještě nemají. Asi nevěřili, že jí chci opravdu koupit. Zamířím tedy širší frekventovanější ulicí více do města a blížím se k mohutné pevnosti na skále. Vyptávám se lidí na cestu a úzkými uličkami se dostávám blíž a blíž na dosah.

            Pod úpatím se mě ptá jeden chlapík odkud jsem a pak se mi chlubí sbírkou světových bankovek z různých zemí, mezi kterými nechybí ani české a československé peníze. Vystoupám nahoru k pevnosti do prudkého kopce a za bránou zjistím, že za vstup chtějí 50 rupek. Sedím tam asi 20 minut a přemýšlím jak proklouznout mezi kontrolujícími policisty a pak to ale vzdávám a kupuju lístek.

            Pevnost je opravdu obrovská a monstrózní a zajímavé je i muzeum uvnitř. Prolezu kde co a vracím se zpět. Jelikož jsem žíznivý, nechám si od snědého prodavače rozseknout kokosový ořech a osvěžující šťávu vypiju brčkem. Pěšky jdu po asfaltové silničce k nedalekému bílému paláci, vyfotím ho, ale zjišťuju, že je to asi soukromý majetek a nedostanu se ani dovnitř zahrady.

            Sestupuji tedy zpět do města a dostávám hroznou chuť na mléko, které jsem dost dlouho nepil. Ptám se na něj u mnoha obchůdků, než najdu jeden dobře zásobený i s mlékem v igelitovém pytlíku. Je krásně studené a po dlouhé době je to lahůdka. Procházím uřvanou a chaotickou tržnicí a na chvíli se posadím na klidnější místo u pumpy vedle ležících koziček.

            V lékárně už na mě čekají a tak si odnáším očkovací látku proti žloutence B a vracím se s ní do svého hotelového pokoje, kde si sám píchnu injekci do ramene. Dobrá práce.

            Na nádraží zjistím odjezd vlaku a zbývá mi něco přes tři hodinky. Rád bych navštívil ještě mešitu Umajd Bhawan, ale nemůžu najít vhodný autobus a je to přes celé město a to bych se hodně honil. Jdu si odpočinout na pokoj, kde je pod ventilátorem u stropu přece jen o něco chladněji a po osvěžující sprše jdu vrátit zálohovanou pětilitrovou láhev od vody Bisleri. Prodejna je hned vedle hotelu a v pohodě ji berou, ačkoliv jsem já idiot dopoledne lítal po městě a sháněl prodejnu, kde tohle balení prodávají.

            Sbalím se a odcházím na blízké nádraží, kde nastupuju do překvapivě poloprázdného vlaku, což je příjemné. Ve spacím voze se posadím na lavici a po asi půlhodince jízdy si lehnu nahoru na lehátko. Průvodčí, který mě kontroluje, chce abych slezl dolů, protože mám jen 2.třídu. Ignoruju ho, proč nevyužít toho, že jsou volná lůžka, ale všimne si mě i při své další obchůzce a spolu s kolegy mě donutí slézt. Dám si tedy batoh pod lavici a ležím dole na ní s taškou pod hlavou a klimbám. Hodinky mě nevzbudí. Nařídil jsem je podle odhadu a budím se asi půl hodiny poté. Vyhlížím netrpělivě stanici, abych zjistil, zda jsem přejel a ejhle – Abu Road, přesně kam jsem chtěl.

            Vystupuji tedy a když vyjdu před nádraží, i na tuhle pozdní hodinu a na tak mrňavou vesnici je tady pořádný ruch. Za pozornosti okolí (běloch se tady prostě nikdy neschová, zvláště ne v noci) procházím tedy vesničkou až na místo, kde je klid a doléhají sem jen zvuky modlitby z nedaleké mešity. Napravo je snad nějaká vodní plocha, ve tmě tam není vidět a tak se prorvu ostnatými keříky coby zábranou a postavím svůj stan na nějaké loučce.

 

Čtvrtek 26. 10. 2000

            Spím v pohodě až skoro do 9 hodin, nikdo mě nenašel, nikdo mě neotravuje. V pohodě si zase zabalím a vycházím stejnou cestou, kudy jsem přišel. Projdu vesnicí až k vlakovému nádraží, u kterého je zároveň i nádraží autobusové. Sehnat bus do Mount Abu, kam mám namířeno, není problém, jen si předtím musím koupit nějaké sušenky pro svůj prázdný žaludek.

            Pak vyjíždíme. Stoupáme nahoru mezi horskými štíty po úzké točité silničce, což ze začátku zvládám dobře, ale později se mi z toho už motá kebule. Nejsem na tom nejhůř, někteří kolemsedící Indové mají nepřirozeně bledé obličeje a raději klimbají. Míjíme spoustu obrovských reklamních billboardů propagujících hotely v Mount Abu. Na chvíli zastavíme a jakýsi úředník projde vnitřkem a vybere ode všech lidí v autobuse návštěvnickou taxu ve výši 5 rupií. Konečně jsme v turistické vesnici.

            S báglem na zádech stoupám vesnicí o kousek výš po stoupající ulici a v restauraci se najím. Pak se poptávám po nějaké úschovně zavazadel. Posílají mě zpět na busové nádraží, kde však nic není a tam mě posílají znovu nahoru. Šlapu tedy vesnicí výš a sláva, přímo u veřejných toalet tady mají skutečně úschovnu a tak v ní nechávám svůj těžký batoh a jdu se projít po vesničce. Všude chodí spousty indických turistů, občas nějaký západní. Turistickému ruchu také odpovídají ceny. Za zmrzlinu kupříkladu všude ve spoustě obchodech chtějí neuvěřitelných 15 a dokonce 20 rupií. Když to porovnám s Amritsarem za 5 rupií a nebo s pražským Václavákem za 12 Kč, tak vidím, že si tady zmrzlinu nekoupím. Drahé je však všechno. Kupříkladu plavba lodičkou po malém rybníčku stojí 100 a více rupií a tak jdu raději pryč.

Stoupám po silnici dál a dál a výš a dojdu až k chrámu hnutí Bráhma kumáris. To je celosvětové hnutí, které se snaží vymýtit z člověka zlo a rozvíjí lásku, mír a harmonii a zrovna tady má hlavní centrum. Jdu se podívat dovnitř a jakýsi mladý muž v bílých šatech, ve kterých zde chodí všichni, mě provází a vysvětluje mi podstatu člověka a duše. Mluví však příliš rychle, na což moje angličtina nestačí a tak jen zdvořile kývám. Posedíme se ve velkém sále chrámu a když do mě asi čtvrthodinu něco hustí, nakonec mu dojde, že mu příliš nerozumím a jde zkoušet štěstí jinam. Prolistuju si několik knížek u pultu informujících o tomto myšlenkovém proudu a po silničce pak zamířím ještě o něco výše z městečka. Na jedné skalce u silnice chvíli pozoruju tlupu opic skotačících blízko mě a po schodech vyšplhám až k hinduistickým chrámům, které jsou tvořeny jeskyněmi mezi spadlými obrovskými balvany.

Vracím se pak nazpátek do centra městečka a vyzvedávám si svůj batoh. Podle odhadu projdu kolem rybníčku vlevo a šplhám po schodech nahoru do skal. Míjím svatostánek a šplhám výš. Stmívá se a já si u opuštěné cesty stavím stan. Před spaním se ještě navečeřím nepříliš dobrého anglického toastového chleba s mazlavým sýrem z konzervy a dívám se při tom do hloubky pode mnou, kde pod horami ve tmě svítí světla vzdálených vesniček.

 

Pátek 27. 10. 2000

            V noci byl horský vzduch příjemně chladný a tak se probouzím svěže odpočatý. Jsem vysoko v horách, dole pode mnou vidím na obrovské rozlehlé ploše několik vesniček a výhled je nejméně na 30 km. Nádhera. Líbí se mi tady a hodlám pokračovat dál po cestě, která mě určitě provede horami a pak se už nějak vymotám.

            Sbalený batoh uzavřu do pytle, zamaskuju nad cestou ve křoví a vracím se jen s taškou přes rameno do Mount Abu pro zásoby vody a jídla. Chléb, ovocné chlebíčky, mléko a další jídlo není problém, ale shánění 5 litrové vody Bisleri mi zabere čas a unaví nohy. Nakonec u jednoho obchodu přeleju vodu do mých lahví a vracím se přes uřvanou turistickou zónu do tichých hor.

            Když dorazím na místo, leknu se, že je pytel s batohem pryč, ale leží na svém místě, skvěle jsem ho zamaskoval. Na pěšině si uspořádám piknik, najím se a kolem mě projde průvodce se dvěma Němci a sděluje, že tato cesta je nebezpečná, že tady někoho před měsícem okradli o peníze a foťák. Chacha. To ať si zkouší na bohaté vyžrané Němce, kteří mu platí určitě nemalou částku za jeho průvodcování, ale na mě si nepřijde.

Vytáhnu pak batoh ze své skrýše a jdu po cestě dál. Ta mě vede krásnou přírodou, mezi trnitými keři, kaktusy a dalšími nádhernými cizokrajnými rostlinami. Ale po pěšině pouze obcházím horu a dojdu až k betonovým schodům, pláckům a rozhlednám a tak se odtud po úzké pěšince prodírám níže v domnění, že najdu nějakou cestu přes hory. Přijdu k malé vykotlané jeskyňce, vlastně jen kulaté dutině ve skále, před níž je malý plácek s kaktusy a krásný výhled na krajinu pode mnou. Chvíli tam posedím a jdu po úzké pěšině mezi keři. Cesta se občas ztrácí, až se ztratí docela.

Od trnů jsem poškrábán na rukou i na nohách. Nějaký čas sedím ve stínu velkého kaktusu a pozoruju, ukryt za ním, tlupu opic. Hlavní opičák mě zdálky vyzývá k boji, asi si myslí, že jsem jeden z nich a tak se mu ukážu a opice jen zdálky podbíhají pode mnou, skáčí po stromech a sledují mě. Vzdávám hledání neexistující cesty po skalách mezi trny a vracím se raději k jeskyňce. Večeřím a dívám se na nádherný západ slunce. Asi 100 metrů nade mnou na svahu na betonových monstrech slyším uřvané Indy sledující rovněž soumrak. A já jsem tady sám, v pohodě. Je to opravdu nádherné místo.

Po setmění chvíli koukám na milióny blikajících hvězd a pak si ustelu na skalnatém plácku před jeskyňkou přímo pod hvězdnou oblohou. Během noci musím ale měnit několikrát místo, protože skála není rovná a tak sklouzávám dolů.

 

Sobota 28. 10. 2000

            V klidu si přispím, nikdo tady není, sluníčko je za skalami a tudíž já ve stínu. Pomalu si balím, nasnídám se, posedávám a rozhlížím se do kraje. Moc se mi odsud nechce, ale musím jít dál. Proderu se trny nahoru k betonovým chodníčkům a odtud se vydám zpět do městečka Mount Abu. Projdu až k autobusovému nádraží, kde stojí už připraven autobus k odjezdu. Uvnitř se snažím průvodčímu vysvětlit, že nechci lístek až do Abu Road, ale že budu vystupovat na křižovatce kousek před ním. Marná snaha. To mi za ty cca dvě rupky nestojí.

            Zase jedem točitou silnicí mezi horami, tentokrát dolů a Indové jsou opět nepřirozeně bledí a jedna tlustá žena zvrací z okénka. Vystupuju na křižovatce s cestou na Udaipur. Autobus jede vzápětí a když se snažím zjistit kam jede, řidič nemá tolik trpělivosti a idiot dupne na plyn a ujede. Nadávám a jakýsi mladík mi pak radí abych jel do Pindwary a odtud do Udaipuru. Tuto cestu nemám vůbec v mapě. Sedím pak na rozpálené kamenné sedačce po stromem, cloním se deštníkem a čekám na další bus. Tím pak jedu do Pindwary.

            Vnitřek autobusu je poloprázdný a tak v něm mám pohodlí. V Pindwaře už je mezi zmatkem okolo připraven bus do Udaipuru. Je plný a tak vylézám na střechu, odkud jsem opět vyhnán a nakonec se tísním na zadní sedačce uvnitř. Jízda po úzké silničce divokou krajinou hor, keřů, lesů a vesniček, kdy několikrát na hrbolaté cestě vyletím až 20 cm nad sedačku, je zajímavým zážitkem.

            Cestou zastavujeme v nějakém hotelu na odpočinek a wc, pár lidí mě zpovídá stejnými známými otázkami jako každý a jede se dál. Po asi třech hodinách jízdy přijíždíme konečně do Udaipuru. Hledám samozřejmě hotel na přespání. V jednom usmlouvám cenu na 70 rupkách a je to tak jednoduché, že si řeknu, že to jinde zkusím za 60. A pak jako blb bloudím přes tři hodiny městem a nemůžu najít žádný levný hotel a ke všemu bloudím a nejsem schopen najít ani ten první. Mám dost velký hlad a jakýsi 16tiletý kluk Rama se mi nabídne na pomoc a ukáže mi výbornou restauraci, kde si dám thálí za 30 rupek a přidávají mi do té doby dokud se přežraný neodvalím od stolu. Moc mi chutná a tenhle typ restaurace mi plně vyhovuje. Okolí venku poznávám a blízko nacházím i můj původní hotel Abhay, kde se za 70 rupek ubytuju.

            Loučím se s Ramou, který si všiml, že mám v ledvince spoustu mincí a tak mu musím vysvětlovat asi čtvrthodinu, že íránské, turecké a pákistánské mince nemají žádnou hodnotu. Ve špinavé sprše se pak osprchuji a v malém špinavém pokoji s rozvrzanou postelí jdu spát.

 

Neděle 29. 10. 2000

            Hluční Indové z ostatních pokojů mě budí kolem šesté. V mém pokoji je totiž okénko jen s moskytiérou vedoucí na chodbu a tak je vše slyšet. Večer jsem ho sice zakryl tričkem za pomoci špendlíků, aby na mě nesvítilo, ale proti hluku je to zbytečné. Převaluju se na posteli, na chvíli ještě usnu a pak už opravdu vstávám a balím. Jdu do města po hlavní ulici zpět, kde tuším internetovou kavárnu, kterou jsem našel včera, ale jelikož jsem si nenapsal adresu, hledám ji marně. Snažím se najít alespoň nějakou jinou, ale buď je zavřená nebo otevřená až odpoledne.

            Hladový jdu tedy k restauraci co včera a deset minut do půl jedenácté, kdy otvírají, sedím před ní a těším se na kopec jídla. Pak jen žeru a žeru a zase se odvaluji od stolu. Kousek dál v netové kavárně mě už vítají ačkoliv původně chtěli otevírat až v poledne. Na české servery se připojím v pohodě, přečtu si svou poštu, napíšu dlouhý dopis svým příbuzným a přátelům, ale nemohu ho za nic na světě odeslat. Vztekám se, myslím, že je to spojením, ale to je v pořádku, chyba je na českém serveru. Dopis si nemohu ani vytisknout, protože tiskárna nefunguje a tak ho vztekle mažu, platím 50 a zlostně odcházím. Zbytečně vyhozený peníze, když musím šetřit každou rupku!

            Jedu pak tempem na nádraží a tam zjišťuju, že vlak mi jede až ve 21:50. Něco přes hodinku ležím na lavičce na nádraží a pak si chci koupit vodu. V budově nádraží narazím na mapu města a tak se dle ní rozhoduju, že se podívám ještě k jezeru – mám čas. Odjíždím tedy tempem k centru a uličkou dojdu až k hlavnímu chrámu, který si prohlédnu. Všude je plno indických turistů a i dost západních. Tomu odpovídá i vstupné do muzea (35), k jezeru (75) a nocleh v jezerním hotelu se žranicí (1.400). Fotím si nádvoří paláce, obcházím kam můžu zdarma a vracím se zpět k bráně. Ptám se policisty, jestli se dá k jezeru jít jen za 75 rupií a prý je to jen jediná cesta. Houby, nevěřím na jedinou cestu! Hned před vchodem se úzkými neuvěřitelně zasranými uličkami dostanu až k jezeru. Je špinavé, plné odpadků, jak jinak a obklopené mnoha hotely. I uprostřed vodní plochy stojí nádherný hotel, ten, kde se koná ta předražená hostina. Dvířky v bráně vlezu do zahrady, kde skotačí několik dětí, ale policista mě odsud laskavě s úsměvem, ale neúprosně vyhazuje.

            Posadím se tedy do stínu stromu u jezera a odpočívám. Přichází nějaký mladý běloch a tak se s ním seznamuju. Je to 24letý Francouz Hervé a tak s ním kecám. Vracíme se pak do města a jelikož je tady v Indii pouze týden, poučuju ho o maximálních cenách jídla, uvedených na zboží, o tempu, které je levnější než rikša a o dalších fíglech jak ušetřit. Jelikož je hladový, zavedu ho i do své oblíbené restaurace, kde se nají dosyta, ale nechá příliš mnoho jídla, protože je prý pálivé. To já jsem už zvyklý!

            Nakoupím ještě vodu do zásoby a s Hervém si vyměňujeme adresy. Tempem odjíždím na nádraží a nastupuji do vlaku. Mám samozřejmě nejlevnější 2. třídu, ale ta je přeplněná a tak jdu na radu průvodčího do spacího vozu. Vlak vyjíždí ve 21:15, to mi zase v kase říkali fifty namísto fifteen. Průvodčí mě vyhazuje ze spacího vagónu a posílá mě o jeden vagón dopředu, kde je prý druhá třída. Prd! Je to opět spací vůz a tak si rozložím na chodbičce mezi dveřmi pytel a lehnu si na něj. Celou noc pak klimbám s batohem za hlavou a s taškou pod ní.

  

Pondělí 30. 10. 2000

            Ráno, zhruba od půl šesté vytvoří Indové, hlavně starší dědci a babky, frontu na záchody a na čištění zubů. Je to zážitek, pohled na chrchlající starce s pěnou od pasty u pusy, čistící si zuby za chůze kartáčkem a nebo jen prstem. Musím raději vstát, abych jim nebránil v cestě, neboť umyvadlo trčí ze stěny hned nade mnou. Po půl sedmé přijíždí vlak do Ahmadabádu a tak spolu s ostatními vystupuji.

            Zjišťuju další spojení do Bhavnagaru, které mi jede buď to za čtvrt hodiny nebo až za 10 hodin. Rychle se rozhoduju, zda si prohlédnu město nebo pojedu hned dál a pak uschovám batoh do úschovny a pěšky jdu do města. Odmítám rikšáky i taxikáře a jak ichtyl jdu snad 5 km pěšky podél frekventované ulice. Dostanu se k řece, kde chvíli pozoruju život v chudinských chatrčích, kolem kterých se povalují hordy odpadků a prohlédnu si i nedalekou mešitu šáha Ahmada.

            Marně hledám nějaké centrum, lidé nevědí vůbec co to je. Nechám se odvézt k muzeu Máhátmí Ghándího, vlastně kus za něj, protože řidič autobusu na mě zapomene a tak se musím vracet zpátky. Muzeum v malém přízemním baráčku na zeleném pozemku, je skromné, ale zajímavé a přiblíží mi více život tohoto úžasného člověka, který bez krveprolití dokázal vymanit Indii z koloniální nadvlády Británie.

            Na zastávce pak marně čekám na správný autobus, nikde žádná informace, nikde jízdní řád, jako všude. Jeden dobrý muž u mě zastavuje na motorce a sveze mě rozpáleným vzduchem asi o dva km dál, kde mi ze stanice akorát odjíždí autobus zpět na vlakové nádraží. U něj autobus kupodivu nestaví, ačkoliv projíždí okolo a tak se musím kousek vracet. Ve velké tržnici s látkami a oděvy se poptávám na moskytiéru. Včera mi to poradil Hervé, že jí v takovém obchodě tady koupil za 90 rupek. Jenže podle mě, jemu je k ničemu, protože jede na sever do hor, zatímco já mířím na jih do tropické oblasti. Jenže moskytiéru nikde nemají a tak před nádražím sháním nějakou dobrou restauraci, kde se dobře najím thálí. Všude mají ale fixní talíř, to znamená, že se nepřidává a tak mi nezbývá než do jedné jít. Pochutnám si, ale množství rýže a chapatí mohlo být o trochu větší. Jdu si ještě vypít mléčný čajík na nádraží než mi otevřou úschovnu a se svým báglem jdu do vlaku.

            Jsem tu mezi prvními a tak ve 2. třídě v pohodě nalézám místo a usazuju se u okna. Vagóny i mé kupé se pomalu zaplňují a pak vyjíždíme. Je mi divné, že vlak jede na sever namísto na jih, ale ten se naštěstí ve městě za jízdy pomalu otočí správným směrem a tak spokojeně sedím a koukám z okénka. Po setmění se ze slovníku učím angličtinu. V kupé je pozdvižení, protože jedna uřvaná tlustá stará Indka zjistila, že jí kdosi ukradl tašku a tak chudák hledá a lamentuje. Ostatní cestující pomáhají a vyjadřují účast. To se mi na nich líbí, nejsou lhostejní jako u nás v Čechách, být lhostejný vůči zlu je odporná vlastnost.

            Vystupuju stanici před Bhavnagarem, v Sihoru. Jdu přes vesnici, kde je neobvykle na tak pozdě živo, kupuju něco malého k jídlu a jdu asi 2,5 km dál po hlavní. Míjím skupinky domorodců u obchůdků, kteří na mě hulákají a když si chci najít nějaké vhodné místo na spaní, namísto konce obce přicházím do okrajové chudinské čtvrti a dva mladíci se vydávají za mnou. Dávám se na ústup, hlídám si situaci za zády a vztekle jako idiot se vracím celou tu dlouhou trasu až k nádraží. Po kolejích jdu kousek zpět proti směru jízdy jak jsem přijel, tam je tma, pole a keře... viděl jsem je z vlaku, tak nechápu, proč já blbec jsem sem nešel rovnou. Mohl jsem si tu zbytečnou cestu ušetřit. Krátce před půlnocí si stavím stan a znaveně usínám.

 

Úterý 31. 10. 2000

            Ačkoliv ležím u polní cesty, nikdo mě nenašel a neotravuje, což je na úvod dne milé překvapení. Vracím se do vesničky na vlakové nádraží a pak se poptávám po autobusovém. Tam stojí pár autobusů, ale žádný nejede do Palitany. Jedu tedy jeepem za 10 rupek, batoh se veze na střeše s ohrádkou. V cíli jsme asi za třičtvrtě hodinky, vystupuju a jdu se do restaurace najíst oblíbeného thálí.

            Kráčím pak na vlakové nádraží v domnění, že je tam úschovna, ale nádraží je mrňavé a opuštěné. Jakýsi chlapík se mi snaží pomoci, ale není jak. Vracím se do města a v hotelu Shravak se ptám na ceny. Singl – 200 rupek, ale mají tady společnou ložnici za 40, kterou beru. Hotel je překvapivě velmi čistý, zase jedna mylná informace v mém českém průvodci, hovořící o něm jako o levném a špinavém.

            Nechávám batoh v uzamčené skříňce na pokoji a jdu se podívat do okolí. Žízním a tak si musím dát sodovku a pak vynikající a levné lassí. Je to ale prohřešek, protože je v něm led. O kus dál si musím koupit 2litrovou vodu, protože 5litrové vratné levnější balení tady prostě nejsou.

            Konečně, když projdu snad tři čtvrtě města, stanu u úpatí posvátné hory Shatrunja, kde má být 999 chrámů. Odmítnu nosítka, na kterých jsou tady za nemalé peníze odnášeni vzhůru tlusté stařeny a zbohatlíci, navštívím jeden z chrámů kousek na kopci a šplhám po mnoha schodech a mnoha stovkách metrů nahoru. Výstup je to opravdu dlouhý, náročný a namáhavý, naštěstí se chráním opět deštníkem před slunečním žárem a když už si myslím, že už jsem nahoře, rozprostře se přede mnou výhled na další úsek kopce a spoustu následujících schodů. Musím chvíli odpočinout a pak pokračuju ve výstupu. Bránou chrámového města projdu po hodině a půl od úpatí. Fuj to byla fuška!

            To, co je kolem, je ohromující. Všude trčí obrovská spousta hinduistických chrámků a chrámečků s mramorovou výzdobou s nejrozličnějšími ornamenty a výjevy. Chrámy jsou naplácány jeden vedle druhého a pospojovány schody a úzkými uličkami, takže se mezi nimi dá různě procházet a bloudit.

            Nejdřív volá příroda a tak musím někam vykonat potřebu. Naštěstí jsou tady záchody s docela čistými dlaždičkami na podlaze, což se o stěnách pokrytými rozmazanými výkaly říci nedá. Tak to prostě tady chodí.

            Vyběhnu do hořejší části chrámového města, ale od půl páté se chrámy postupně zavírají a tak mě nekompromisní policisté vyhánějí. Ještě s jedním Belgičanem jsme tady jako poslední návštěvníci. Vzdálím se a posadím se pak sám pod strom, odpočívám, ale i odtud jsem vyhnán. Na lavičce kousek níž vychutnávám nezapomenutelnou atmosféru blížícího se západu s pokřikem holubů a hlavně uřvaných zelených papoušků poletujících nad střechami bělostných chrámů.

            Musím však už jít, neboť hlavní chrámová brána se zavírá v půl šesté večer. Sestupuju pak dolů do Palitany a cestou počítám schody. Trvá mi to o čtvrt hodiny méně než cesta nahoru a schodů napočítám 3311 plus mínus. Je to ale zavádějící, protože třeba na některých úsecích je chodník na rovině dlouhý desítky či stovky metrů, kde se dají počítat leda tak kroky. Ale i tak je to pořádná štrka, nechtěl bych to jít zítra znovu.

            V restauraci u úpatí si dám dvě porce bhelu, což je směs kořeněných suchých těstovin, luštěnin a strouhaného ananasu, rajčat, granátového jablka... a je to vynikající. Vracím se přes město pomalu ke svému hotelu.

            U obchůdku nakoupím do zásoby sodovku, která vychází levněji než normální voda (?!) a navečeřím se hrachoviny smažené na česneku se dvěma bulkami. V hotelu ve sprše se zbavím dvoudenní špíny a na šestilůžkovém pokoji spím ještě pouze s jedním chlapíkem.

 

Středa 1. 11. 2000

            Jdu se umýt a v koupelně si peru prádlo. Je ho dost a tady vidím jak velkou práci ušetří automatická pračka. Škoda jen, že je tak těžká, hned bych jí s sebou bral. V pokoji rozvěsím prádlo na šňůru a sděluju recepčnímu, že jsem se rozhodl zůstat o noc déle.

            U obchůdku co včera popíjím vynikající lassí a pak můj zrak padne na zem, kde v hromadě odpadků, hoven a pobíhajících prasátek a slepic leží velký blok zažloutlého ledu a znechuceně lovím prstem led z pohárku a vyhazuju ho. Část se ale už rozpustila. Nicméně si pochutnám a dávám si zásadu, že příště lassí už jedině bez ledu. (Příliš pozdě, to ještě netuším, jaké tato chyba bude mít později zdravotní následky.)

            Pěšky opět projdu městem až k úpatí Shatrunji, kde se opět nabaštím vynikajícího bhelu a šplhám o pár schodišť výš. Asi hodinku sedím na schodech a pozoruju poutníky proudící dolů i nahoru. Chce se mi lenošit a někde se rozvalit a tak zalezu mezi křoviny a lehnu si pod stínem kaktusu a relaxuju. To je tak jediné co se dá v tom dnešním horku dělat. Jenže mě vychmátnou mravenci a vrhnou se na mě ve velkých množstvích, hlavně do mé tašky se zbytky jídla a dá mi celkem velkou práci se jich zbavit.

Sestoupím zase dolů do Palitany a přes téměř celé městečko se vracím pěšky. Chvíli pozoruji chlapíky před vchodem jakéhosi chrámu ustrojující posvátného slona. Když se to, ale zvrhne v to, že dav pozorující původně slona jako já, obrátí pozornost k mé bílé exotické dršce, raději se vzdaluju. V restauraci si dám smaženou placku plněnou brambory s cibulkou a pak ještě u pár stánků ochutnávám jídla, která jsem ještě neochutnal. Nakoupím něco na zub s sebou a vracím se do hotelu.

Vyperu si ještě druhé tričko s ponožkami a po sprše si jdu lehnout. Dnes nás na pokoji spí pět. Jeden z chlapíků, ten, který má postel nejblíže spí na břiše s hlavou nepřirozeně vytočenou mým směrem. To mě pozoruje a nebo jsem už z těch Indů paranoidní?

 

Čtvrtek 2. 11. 2000

            Po ranní hygieně si na posteli plánuju další cestu a rozhoduju se, že nepojedu na ostrov Diú, jak jsem chtěl původně, ale pojedu rovnou do Bhavnagaru. Musím pak rychle balit, protože check out je v 9:30. Nejdřív nakoupím sodu do láhve a jdu na busové nádraží hned naproti hotelu. Najít správný autobus není problém, ale ten je přeplněný a další spousta lidí se hrne dovnitř. Řidič couvá, pak se rozjíždí, tak využiju příležitosti, chytnu se žebříku zezadu a vylézám na střechu. Lehnu si na ní a kochám se krásným výhledem do ubíhající krajiny. Lidé na mě mávají a tak jim kynu jak z limuzíny. V příští vesničce Sihoru chtějí řidič a prodavač lístků, abych slezl, ale říkám, že je to OK a tak mě nechávají nahoře. Moc dobré to ale není, jak jsem si včera pral kalhoty, mám teď na sobě kraťasy a díky tomu se mi spálí nohy od kolen dolů úplně doruda.

            Na konečné slézám, platím a vyptávám se lidí na cestu do přístavu. Mám utkvělou představu, že přes záliv, mezi tímto městem a Suratem musí být logicky převoz nebo nějaká loď, protože to je mnohem bližší než po silnici. Lidé mě posílají na stanici městských autobusů a tak tam kráčím asi půl kilometru městem a tam se vyptávám v autobusové kanceláři. Ochotný a inteligentní úředník mi zjistí autobus a že z přístavu nic nejezdí. Já jako mezek se však chci přesvědčit sám. Jedu tedy autobusem na kraj města, kde se nejdřív zásobím trochou jídla a mlékem.

            Na silnici stopnu spolu s dalšími Indy náklaďák a ti mě na korbě přesvědčují, že nebudu platit nic. O asi šest km, když slézáme v přístavu, chce po mě řidič 25 rupií, ukecám to na 10, ale nemám drobné a tak směňuji s jiným mladíkem 50ti rupovku, ten má však o jednu rupii méně, ale vem to čert.

            Všude na zemi je bílo a leží zde několik bělostných kup mořské soli, kterou indičtí dělníci házejí lopatami do pytlů. S pár chlapíky jdu do přístavu a za branou na mě mávají policisté. Neumějí anglicky a nechtějí mě pustit dál. Ne a ne. Všímám si nápisu na ceduli kousek dál hlásajícím "CUSTOM OFFICE" (celní kancelář) a využiju podobnosti slov a ukazuju na sebe a tvrdím, že jsem customer (zákazník). Ačkoliv dle mého názoru policista nerozumí ani slovo, náhle je ochotný a pouští mě dál. O deset metrů dál stojí budka a v ní trůní další policista, přívětivější, který mě posílá do nedaleké kanceláře. Z té mě posílají do další kanceláře v domě opodál. Tam v 1. patře mluvím chvíli s manažérem přístavu, který mi říká, že žádná loď do Suratu nejede, ale není proti abych se šel do přístavu zeptat.

            V loděnici kotví asi třicet různě velikých lodí, z několika se cosi vykládá za pomocí lidí a jeřábů a tak je postupně obíhám a ptám se, kam plují. Jako běloch jsem tady opět středem pozornosti, ale lidé jsou ochotní, nicméně zjišťuji, že žádná loď nikam nepopluje. Chvíli pozoruju dělníky a dělnice hrabající z lodě pomocí zahnutých lopat jakési hromady krystalků na plachty, které jsou jeřábem zvednuty a vysypány na korby náklaďáků.

Vracím se zpět ke vstupní bráně a společně s ostatními čekám ve stínu na přístavní autobus. Ten mě pak odveze na kraj města, odkud jsem přijel, i když bych mohl jet dále, vystupuju tady a kupodivu po mně nikdo nechce žádné peníze. Osvěžím se studenou limonádou a vracím se na stanici městských busů. Pěšky se vracím na meziměstské autobusové nádraží a cestou přes park narazím na skupinku lidí hrající jakousi hru Chopat.

Zjistím, že bus do Dhandhuky jede až za hodinu v šest a tak jdu hledat něco na zub. Koupím si docela dobré toasty s nějakou zeleninovou směsí. V autobuse je překvapivě volno a tak se vzadu pohodlně usadím. Jedeme asi tři hodiny a do Dhandhuky přijíždíme až za tmy. Nejdříve ve stánku pojím nějakou smaženou zeleninu s mými bulkami a poté jdu silnicí, kterou jsem zahlédl při příjezdu jako tmavou a asi po 300 metrech zalézám od silnice na mýtinku mezi trnitými keři a vzadu v rohu si umetu plácek od trnů pro svůj stan.

 

Pátek 3. 11. 2000

            Vylézám ráno po sedmé ze stanu, abych se vymočil a akorát ze křoví vylézá domorodec a tupě na mě civí. Začnu si rychle balit než přivede kamarády a jelikož mám příšerně spálené nohy, vyměním opět kraťasy raději za dlouhé kalhoty.

            V osm už kráčím na autobusové nádraží. Nasnídám se mléka a sušenek, které mi zbyly ještě z Palitany a asi 40 minut čekám na autobus. Když se do něj jako poslední dostanu, proderu se civějícími lidmi až k jakési ženě a žádám ji, aby se posunula, že tam je místo pro tři. A ne a ne. Sedám si tedy opět dozadu, kde se na mě lepí z pravé strany podsaditý chlapík a z leva vyzáblá stařena. Ta se mi za jízdy opírá hlavou o rameno a marně se jí snažím setřást. Zastavujeme až v Dholce, kde máme přestávka na záchod a kupuju si i smaženou zeleninu k jídlu. Přestávka se trochu protáhne, protože řidič a jeho pomocníci musejí vyměnit pravé zadní kolo, ale pak se jede dál. V další stanici muž po pravici vystupuje a tak je nás na místech pro šest, lidí pět. Zaraduju se a pohodlně se uvelebím, ale netrvá to moc dlouho, protože babka po pravici se vrtí a dloube mě lokty a vyzáblá drzá stařena vlevo si lehne a hlavou mě tlačí do boku. V další vesnici nastoupí pár lidí a s nimi i malý fousatý chlapík, který se hrne k nám dozadu. Chytře mu přenechávám místo vedle drzé stařeny vlevo a o chvíli později s ní má konflikt. Doufám, že jí v hindí alespoň dobře vynadal.

            Konečně zastavujeme v Barodě. Hladový si dojdu do restaurace na oblíbené thálí a o kousek dál na vlakovém nádraží zjišťuju vlak do Suratu. Hledám pak nějakou banku, kde bych směnil cestovní šeky, protože mi dochází peníze. Z jedné banky mě posílají zpět k nádraží a tam musím projít tržnicí a po chvíli poptávání zajdu do pobočky Bank of Baroda.

            Žena, která dělá transakci je docela pěkná a vypadá, že práci rozumí. Ne však další úředník, který si mě volá a chce, abych mu na formulář napsal lokální adresu. Marně mu asi tři minuty vysvětluju, že žádnou adresu v Indii nemám a že ani mít nemůžu, protože cestuju z místa na místo. A že jsem s touto kolonkou neměl dosud problémy. Ale byrokratický úředník to ne a ne pochopit a posílá mě k nadřízenému. Tomu musím vysvětlovat to samé, ale je s ním lepší řeč a zjišťuje, odkud jsem přijel a čím a kam pojedu. Oni prostě nemohou tu kolonku proškrtnout. Po asi tři čtvrtě hodině dostávám za 120 dolarů v šeku celkem 5.520 rupií. Slušné. Musím si pak specielně říct o jeden z formulářů o transakci, který všude dostávám automaticky. Kdybych byl Ind, tak do téhle banky nedám ani rupii. Všude se tu válí stovky desek papírů a počítač jsem zde viděl jen jeden – nějakou kraksnu.

            Zajdu do nedalekého dobře zásobeného obchůdku s potravinami a prohlížím si ceny běžných potravin. Majonéza – 180, 100 g čokoláda s oříšky a rozinkami – 110, 400 g nutela – 165, malá konzerva rybiček – 55, lunchmeat v konzervě – 220 rupií... Mám v knize napsáno, že Indie je jedna z nejlevnějších zemí na světě a ceny běžných potravin jsou ještě o něco nižší než v Čechách. Musím se tomu hrozně smát, což samozřejmě neunikne civějícímu personálu mladých dívek a manažéra, kteří mě udiveně sledují. Tyhle ceny mě teda úplně dostaly!

            Vracím se na nádraží a chci si koupit jízdenku do Suratu. Vlak už stojí na nádraží a bude za chvíli odjíždět, po nadchodu bych to nestihl a tak musím přes kolejiště jako ostatní. Vlak je našlapaný a první hodinu stojím a opírám se o lavici. Pak se uvolní místo na lavici nahoře, původně na zavazadla a tak si tam jako spousta dalších Indů sednu a zuju si boty. Seshora pozoruju, jak dole hrají karty o peníze a hádají se, nalevo zase jakýsi obchodník vyplňuje veledůležitá lejstra  počítá cosi na kalkulačce...

            V Suratu jsme překvapivě za pouhé dvě hodiny, čekal jsem 2x delší dobu. Počkám až spousta lidí vystoupí, ale vlak tady nekončí, jak jsem se domníval a tak se musím prodírat nastupujícími davy. V ulici a v okolních guest housech se vyptávám na levný nocleh. Úchylně tady mají recepce ve třetích patrech a tak musím šlapat nahoru, abych se vzápětí dozvěděl, že hotel je plný anebo příliš drahý. V jednom hotelu musím dokonce vyjet výtahem až do 7. patra, abych se hned otočil a jel dolů, neboť „hotel is full“ S pomocí dobrých lidí nalézám asi tři čtvrtě kilometru od nádraží menší guest house a chci se ubytovat ve společné ložnici za 40 rupek, ale pikolíci mě přemlouvají na single pokoj za 90, který je oproti ložnici docela čistý a nemusím se bát, že mi někdo něco ukradne a tak mě přemluví.

            Procházím se k nádraží, prohlížím si obchůdky a zajdu i do internetové kavárny. Připojení je, jak jinak, příliš pomalé a tak za čtvrthodinku platím 10 rupek a vracím se do svého Anookulu g. h. Před spaním se chci umýt, ale sprcha tady není, jen pouze kyblík a hrníček na mytí zadku a tak mi nezbývá nic jiného než obojí použít a snažit se udržet u toho zavřenou pusu.

 

Sobota 4. 11. 2000

            Po ránu mě nějak bolí hlava a mám i hrozný průjem. Musím se spakovat a přesně v 10 hodin vycházím z pokoje. Mířím na vlakové nádraží, kde zjišťuju, že vlak mi jede za 20 minut. Kupuju jízdenku do Jalgaonu a jdu na druhé nástupiště, kde už stojí přeplněný vlak. To včera byl proti tomuhle poloprázdný. A pak se vlak rozjíždí a tak se rychle narvu do jednoho vagónu. Batoh postavím na nějaké zavazadlo, tak, že ční výš než já a opírám se o něj. První tři hodiny trávím prakticky na jedné noze, naštěstí je můžu střídat. Kolem mě se pořád rvou lidé, hlavně prodavači, kteří mi řvou do ucha. Mám příšernou žízeň a marně vyhlížím někoho s nápoji, dva malé čajíky mi potřebu pít nezaženou.

            Zastavujeme v Nandurbaru na půl hodiny a já žíznivě vyhlížím někoho s nápoji, ale marně. Stánek s občerstvením je daleko, nechce se mi riskovat a nechat batoh o samotě, aby mi s ním někdo vystoupil a když si ho vezmu s sebou, ztratím místo, které jsem pracně vybojoval. Souprava se opět rozjede a zastaví někde na mezi, kde odchytím prodavače limonády, i když 2 dcl mi nemohou stačit. Vnitřek je trochu volnější, že mohu chvíli trávit v polosedě na svém batohu opřený o stěnu, ale opět se odkudsi přiženou další Indové a tak musím zase stát. Příšerně mě bolí nohy, trochu hlava a jsem dost vzteklý.

V jedné zastávce se míjíme s dalším osobním vlakem, který zastaví na okamžik vedle nás. A to se nestačím divit a kroutím hlavou, že se pár sousedních Indů, jejichž jedinou zábavou je mě pozorovat, chechtá. Ten vlak je totiž tak přeplněn, že lidé stojí i ve vagónu pro zavazadla, spousta jich postává i na schodech u dveří a drží se za jízdy madel, někteří sedí mezi vagóny a pár jich je dokonce i na střeše. Horor! Tak tady, když mám možnost srovnání, jsem na tom relativně dobře.

            Jedeme další dvě hodiny, ve kterých sním, že ležím na krásné tiché zahradě pod slunečníkem a ucucávám studené pivo. Realita je však horší, vždycky, když si najdu alespoň trochu pohodlnou polohu, okamžitě se někdo tlačí kolem nebo změní polohu okolostojící. Konečně po více než 6,5 hodinách vystupuju, příšerně unavený, na stanici v Jalgaonu.

            Chci se někde najíst, chvíli posedět, ale u nádraží stojí samé hotelové restaurace s vyššími cenami. Vyptávám se na cestu k busovému nádraží a něco přes kilometr jdu pěšky. Tam složitě hledám nějakou restauraci, kde bych si dal thálí a po delším hledání nacházím. Nasytím se a jdu na vedlejší nádraží. Ale autobus v 19:30 je plný a nechtějí mě do něj pustit, ani na střechu. Musím prý jet dalším o hodinu později. Chvíli se hádám s průvodčím a pak se jdu projít po okolí. Číhám u výjezdu z nádraží a když projíždí správný bus, vylézám zezadu po žebříku na střechu a ulehám si. Jenže mě u toho vidí spousta lidí a i policista, který pojal předtím jakési podezření a tak píská na píšťalku a mávajíce rukama se marně snaží nás dohnat. Dívám se na něj seshora ze střechy a chechtám se jak pomalu mizí v dálce.

Nejdříve to vypadá, že autobusem ujedeme, ale řidič či pasažéři mě nejspíše zaslechli, jak jsem sebou plácnul na střechu a tak zastavujeme a z vnitřku autobusu se všichni vyhrnou ven. Zastavené vozidlo zablokuje dopravu a tak se ostatní dopravní prostředky za námi zastaví a kolem autobusu se během chvíle shromáždí shluk asi padesáti lidí, všichni na mě zírají nahoru. Snažím se přemluvit řidiče s průvodčím, že jim jízdenku samozřejmě zaplatím, což chci od začátku, ale jsou neoblomní. Musím slézt mezi pobavený dav, který se směje a občas mě někdo přátelsky plácne přes rameno a o překot se všichni ptají lámanou angličtinou, kam chci jet. Autobus se znova rozjíždí, mám chuť na něj naskočit znovu, ale raději to neriskuju.

Jakýsi chlapík mě znova odvede na nádraží a ukáže mi autobus, který však bude odjíždět o hodinu později. Jdu si koupit vodu na pití a vlezu do autobusu, kde mě průvodčí pošle sednout si. Uvelebím se, využiju čas na psaní zápisků a uběhne tři čtvrtě hodina, během které se dovnitř hrnou postupně další pasažéři a průvodčí je rozděluje dle svých poznámek. Když je čas odjezdu, chce po mně z neznámých důvodů, abych vstal a jel dalším autobusem ve 21:30. To už nevydržím a začnu řvát, že tady čekám přes dvě hodiny a že to je stupidní, že všechno v Indii je přeplněné, vlaky i autobusy. Průvodčí se smiluje, nechá mě na místě, ale pár lidí kolem je rozhořčeno, že jsem si dovolil něco kritizovat, zvláště pán přede mnou, který je úplně vytočen a obhajuje stav slovy: „Tohle je Indie!“

            Raději mlčím a tiše se dívám z okénka do černé ubíhající krajiny. Je mi nějak divně, zima a klepu se. Konečně zastavujeme ve vesnici Pahur. Vystupuju a s bolavou hlavou jdu zpět po silnici. Jakýsi chlapík mě chce svézt zdarma na motorce k hotelu, což odmítám, nebudu mu přece vysvětlovat, že chci spát ve stanu. V nedalekém lesíku si dojdu konečně na záchod a teče ze mě pořádná sračka. Cítím se hrozně, bolí mě hlava a celý hořím. Než o kousek dál mezi stromky postavím stan, musím ještě asi třikrát vylučovat. Změřím si pak teplotu, která vyšplhá na 39,3 °C, to je pořádná horečka. Převaluju se, nemohu ani spát, bolí mě palice, těžce se mi dýchá. Rozhoduju se, zda si vzít prášek, hůř mi snad už být nemůže a tak si beru jeden Biseptol 400.

 

Neděle 5. 11. 2000

            V noci se několikrát budím, je mi mnohem lépe, prášek zabral. Stále se ve spaní převaluju, jsem úplně propocený a zdají se mi divné sny, že se stěhuji po lese vždy o kus dál.

            Ráno je mi mnohem lépe než večer, jen mě dost bolí hlava. Když jdu asi po desáté s průjmem na záchod, zjistím v něm přítomnost hlenu a krve. Není pochyb, mám dysenterii čili úplavici. (Nejspíše ze špinavého ledu v lassí v Palitaně.) Sbalím se a jdu do vesnice. Hned jedna z prvních budov je označena červeným křížem a tak tam vstupuji.

            Přítomní lidé samozřejmě zvědavě čumí. Doktor mě vyšetří a chce mi píchnout injekci a bere při tom očividně už použitou jehlu z jakési umouněné kovové krabičky. Zděsím se a vytahuju z batohu svoji lékárničku s injekčními stříkačkami. Ale doktor vezme svoji zabalenou jehlu, doufám nepoužitou a píchne mi cosi do zadku. Pak mi předepíše prášky a chce 50 rupií. Žádám ho o účtenku, protože jsem samozřejmě pojištěný a pojišťovna mi to v Čechách proplatí a tak mi cosi napíše na kus papíru. V lékárně za dalších 50 rupií dostanu prášky Ciprolon 500 a Paracetamol 650 a jdu si koupit něco na zapití.

            Koupit v téhle díře něco levného k pití je problém, ve všech čtyřech obchůdkách co tady mají, chtějí za limonádu víc než je M.R.P. (maximum rental price – maximální doporučená cena). Kupuji si tedy obyčejnou vodu a na chvíli se posadím s malými kluky, kteří mi pomáhali při hledání obchodů. Pokecám s opravářem motorek, zapiju prášky a když mi chlapík nabízí vyměnit pár kamenů za mé hodinky, raději se rozloučím. Autobus do Ajanty je připraven k odjezdu, čeká snad už jen na mě a tak jedu.

Zastavíme asi po 20 km na přestávku a já se dozvídám, že pokud se chci vypravit do jeskyní, bude to blíže odsud než přímo z městečka Ajanty. Raději tedy vystupuju a usedám do připraveného jeepu, batoh pokládám na střechu. Asi 20 minut čekáme než se auto zaplní a dojedeme až k jeskyním.

            Na místním parkovišti v údolí mezi skálami stojí několik autobusů, spousta stánků se suvenýry, prostě normální turistický ruch. Ptám se v místním hotýlku na úschovnu zavazadel a posílají mě nahoru k jeskyním. Vyšplhám pár schodů až skoro k pokladně a lidé mě posílají dolů a dole kousek nad schody stojí malá boudička střežená policisty. Úschovna. Musím opět batoh strčit do pytle a zavázat a pak odlehčen stoupám po schodech k pokladně, kde mě čeká šok. Vstup pro Indy je za pouhých 10 rupií, ale pro cizince za neuvěřitelných 10 $.

            Marně vysvětluju, že dolary nemám a že je to pro mě drahé. Jdu si do restaurace koupit limonádu, hlavní účel je rozměnit stovku. Pak požádám bandu kluků o pomoc, aby mi koupili lístek pro Indy. Ti mi vyhoví, ani za to nic nechtějí, ale dovnitř mě stejně bedliví hlídači nepustí. Musím si prý koupit vstupenku za 10 dolarů a basta!

            Vracím se tedy zpět ke stánkům a scházím ke korytu řeky, kde teče jen potůček, většina řečiště je vyschlá. Mohu klidně přejít na druhou stranu a po cestičce jdu lesem, prochází se tady i několik indických rodinek, a dostanu se pod jeskyně. Původně jsem zamýšlel, že tam vyšplhám, či přelezu betonovou zeď, ale vede tady další cesta dovnitř a u vchodu stojí dva policisté. Líně procházím kolem nich, ledabyle ukážu mezi prsty levnou vstupenku a jsem uvnitř. Zvládnul jsem to!

            Prolézám pak několika buddhistickými jeskynními chrámy vytesaných do skal a prohlížím si za světla baterky malby s výjevy ze života Buddhy a vytesané komůrky, ve kterých kdysi bydlívali mniši.

            I sama krajina je zde úžasná, dole zmiňované vyschlé koryto řeky s mnoha balvany, tady jeskyně s výzdobami a nade mnou strmé skály nahoře porostlé stromy. Prohlédnu si všechny skalní místnosti a blížím se k té poslední, vlastně první nejblíže k hlavnímu vchodu. Zvažuji zda do ní jít a nedá mi to. Hlídači mě samozřejmě zmerčí a policista chce ukázat lístek a už mě vyvádí do kanceláře. Venku mu vysvětluju, že naše země není tak bohatá jako Německo či Anglie a ukazuju mu vstupenku za 10 rupií. Policista se pak nakonec pobaveně směje a správně uhádne jak jsem se dostal dovnitř a nechává mě být.

            Sedím dole na lavičce, chroupám sušenky a společnost mi dělá pár civějících kluků. Jdu vedle na wc, které je však zavřené, všude kolem leží hovna a sračky a chlapík, který právě domočil v podřepu mě posílá do hotelu. Tam pokračuju v krvavém průjmu. Vyzvedávám si batoh z úschovny, služba je překvapivě zdarma a vypiju si čajík. Prodavač kamenů mě přemlouvá, abych si od něj něco nakoupil, ale vysvětluju mu, že nemám peníze a dávám se s ním do řeči. Jeden kámen od něj dostávám jako dárek a odcházím zpět po schodech nahoru k jeskyním, mám však v úmyslu jít nad ně do lesa. Míjím cestou dva policisty vyhánějící poslední návštěvníky, první se spokojí s tím, že jdu do lesa a druhému musím tvrdit, že si jdu odskočit.

            Po cestičce jdu nahoru nad skály, je už šero a svítí srpek měsíce. Chvíli posedím na skále, přičemž kousek ode mě se utáboří asi tři kluci a už to vypadá, že tu snad zůstanou, ale jdou naštěstí pryč. Stoupám ještě více nahoru a na moc pěkném místě stavím stan. Když sedím vedle na kameni a kochám se tmou, krajinou a měsícem, šplhají kolem dva kluci, neboť tudy vede cesta do další vesničky. Jelikož mám zásadu, že o mě nikdo nesmí večer vědět, aby mě nemohl v noci oloupit, beru batoh na záda a přenosný stan odnáším asi o 150 m dále, kde je dál od cest a více ukryt.

 

Pondělí 6. 11. 2000

            Probudím se ve stanu uprostřed krásné přírody, je mi dobře, teplotu mám normální, hlava mě nebolí. Co víc si přát? Relaxuju v klidu až do poledne a pak se sbalím a sejdu dolů na cestu a dám se po ní doprava až nad poslední jeskyně. Jdu dál až kde se řečiště opět stáčí a tam mohu bez problémů přejít na druhý břeh, aniž bych slézal dolů do údolí, protože řeka teče zde vysoko na skalách a dolů pak padá několika mohutnými vodopády až do kaňonu, kde jsou vytesány jeskyně.

            Teď před monzunem je tady ale jen potůček a voda teče jen čůrkem. Ze skal je moc pěkný pohled dolů na vyschlé řečiště a na skalní sluje v protější stěně. Teď v pondělí v nich ale žádní návštěvníci nechodí. Že by se tady památky zavíraly v pondělí stejně jako v Čechách?

            Za chvíli mě obklopí několik horlivých prodavačů nerostů, kteří se odkudsi přihnali a doprovází mě až do altánku, který stojí na skále čnící právě uprostřed koryta ve tvaru U. Pohled na jeskyně dole je z něj nejlepší a zpoza stinné střechy i nejpříjemnější. Tam prodavači rozloží svoje poklady a stále dokola mi vnucují ať si koupím nějaký kámen. Odmítám a přátelsky se s nimi bavím a oni ačkoliv tvrdí, že jsou farmáři, mi pořád nabízejí lesklé kamínky, které vůbec nepotřebuju. Nakonec mi z dobré vůle nechají jeden kámen zdarma. Loučím se s nimi, protože žízním a sestupuju dolů do údolí. Kratší cestou lesem přejdu malý potůček uprostřed vyschlého řečiště a jsem zase u příjezdové silnice s mnoha stánky. Kupuju si vodu a sušenou směs, která mi moc zachutnala. Teď v době průjmů vůbec nemám chuť na nějaké thálí s omáčkami či něco smaženého v oleji. Dojím a rád bych ještě poseděl na betonovém sedátku ve stínu banyánovníku, ale řidič jeepu mě vybízí do auta a tak zase jedu namačkán s ostatními cestujícími zpět do vesnice, jejíž jméno neznám.

            Další autobus z ní mě odváží do Sildonu. Přede mnou na sedačce sedí chlapík s potměšilou tváří, který včera strážil vchod do jeskyní a nechtěl mě vůbec ani za malý úplatek pustit a který mi pak dělal problém, když mě chytil uvnitř. Teď se na mě sladce směje a láká mě do Aurangabadu. To tak, aby si na mě někde stěžoval, že jsem do ajantských jeskyní pronikl za 10 rupií. Povídá mi o Elloře, což jsou podobné malované skalní sluje. Ptám se, jestli je to taky za 10 $ pro cizince.

            „Taky,“ směje se.

            Na autobusovém nádraží v Sildonu jsem opět pro všechny sedící, stojící a chodící Indy, Indky a Indčata ta největší atrakce, na kterou je třeba koukat nejlépe s vyvalenou hubou. Autobus do Jalny jede zanedlouho. Odmítám se vrhat na vozidlo ještě při couvání do stanice jako spolucestující dav a nastupuju mezi posledními. Jsem za to ,,odměněn,, kouskem místa na stání pro mě a můj batoh. Během jízdy vepředu pouští v televizi (tu vidím v autobuse v Indii poprvé) nějaký sladký dramatický film z videa. Moc tam ale nevidím, ačkoliv jsou Indové prcci sahající mi většinou k bradě či do půlky hlavy, teď je jich přede mnou pár skoro stejně vysokých. Vím jenom, že hlavní hrdina drsoň někoho zboxuje a ženy tam pořád vzdychají a za smutné melodie pláčí a dojemně cosi vyprávějí. Párkrát se tam zpívá a tančí – prostě typický indický film.

Po asi hodině a půl zastavujeme v Jalně a jdu z nádraží hledat hotel. První dva jsou na mě drahé, i když druhý má nádherné a čisté singl pokoje a drahý je i třetí hotel. Má ale společnou ložnici, kde se ubytovávám za neuvěřitelných 15 rupií. Zamknu si batoh do skříňky a jdu se projít do města. Procházím se, obhlížím stánky a kupuju si u jednoho mléko. Pak koupím další u vedlejšího stánku, kde prý mají údajně lahodnější a prodavač, mladý kluk, mě zve dovnitř obchůdku. Tak s ním a jeho kamarádem sedím, kecám a popíjíme čajík. Jdu potom cestou, kterou mi poradil a nacházím budovu, kde se pořádají kurzy na počítačích a kde mají i internet. Dnes bohužel jako naschvál nefunguje. Čekám tedy ,,pět minut,,, které se protáhnou na tři čtvrtě hodinku než je volný jediný počítač s floppydiskem. Na něm si pak napíšu část mailu pro příbuzné a přátele a ukládám ho na disketu, kterou jsem si od nich koupil. U počítače však nefunguje myš a tak musím používat klávesnici ve Windows, na což nejsem zvyklý a nepamatuji si klávesové zkratky. Sedí u mě jakýsi kluk ze vzdělávací firmy a má očividnou radost, že mě může poučovat. Skončím chvíli po 21. hodině, musím, a nejkratší cestou se vracím k hotelu Modrý diamant.

Když stojím před ním, přesně vypadne všude elektřina, což je zde v Indii na denním pořádku. V ložnici, která má dveře oddělené pouze závěsem a je naproti recepci, se najím chleba se sýrem a pikolíci se chápou příkladu a na zemi přede mnou si udělají piknik. Kecám s nimi a i s recepčním a manažérem hotelu a pak konečně pouští elektřinu. Jdu se vysprchovat do koupelny se špinavými dlaždičkami, kde na mě z trubky teče studená voda, když předtím povolím rozbitý kohoutek kleštičkami na noži.

 

Úterý 7. 11. 2000

            Je už po půlnoci, když si jdu lehnout na svou přidělenou postel k dalším asi pěti spáčům. Ale pikolíci v recepci jsou hluční, chodí do ložnice, svítí, bouchají, posunují postele a hledají nějaké klíče od skříněk. Hledají je asi dvě minuty, pak odejdou a nechají rozsvíceno. Požádám, aby zhasli což udělají, ale asi za 20 minut se vracejí a situace se opakuje. A pak znova a znova. Nemůžu spát, potřebuju ticho a tmu, ale ani jedno nemám. Pak odemknou jednu skříňku a je klid. Asi zdřímnu, samozřejmě místo deky ve svém spacáku a na můj obličej se přižene spousta komárů a během chvilky jsem celý poštípaný. Vzhledem k tomu, že nejdou zavřít okna a ani utěsnit, využívám rozlehlosti pokoje a volného místa v něm a u dveří od koupelen a záchodů si stavím stan a tam se i s madrací stěhuju. Pikolíky sledující televizi vedle v recepci to pobaví, ale asi dávají v televizi něco zajímavého, tak naštěstí dají hned pokoj.

            Uvnitř stanu mi létají dva komáři a tak se je jako idiot snažím přes půl hodiny marně zabít, ale rozmáznout je na stanové celtě prakticky nelze. Zaujme mě pak jakýsi šramot u okna, jako když někdo škrábe na prkna. Vyděsím se, že skříňka, ve které mám uskladněné věci, má dřevěnou podlahu a někdo se mi do ní dobývá. Byla pokryta novinami, když jsem tam ukládal svůj batoh a tak jsem si nemohl všimnout. Zatáhnu za zip a poslouchám. Ticho. Rozepínám stan a slyším dole bouchnutí jak někdo nebo něco seskočilo. Než obuju boty a dostanu se ze stanu k oknu, je to samozřejmě pryč. Recepce je prázdná, rychle hledám ve stanu klíče s klíčkem od zámku. Nikde! A pak je najdu na hromadě madrací vedle stanu, kam jsem je odložil. Ve skříňce je všechno v pořádku, stěny, strop i podlaha jsou betonové, takže se sem nikdo odjinud nedostane. Zvláštní, kdyby nebylo té podivné noční návštěvy, nikdy bych si neuvědomil, že jsem zapomněl klíče vedle stanu a ráno mi je mohl kdokoliv vzít a prohrabat mi věci.

            Asi tak před 3. hodinou konečně usínám. V půl šesté už slyším rámus a drzí pikolíci rachotí a rozepínají mi zip u stanu. Ačkoliv jsme se včera večer přátelili, po jejich nočním rušení a teď ráno, jsem na ně nasraný a nevrlý. Snažím se usnout a kupodivu se mi to až do 7 podaří. Pak se převaluju a v půl osmé musím vstávat, mýt se a balit, protože v 8 je check out. Připadám si pak jako v divadle, já v hlavní roli skládám stan a šest sedících Indů, pikolíci, recepční a spáči z ložnice pohodlně usazeni mě se zaujetím pozorují.

            Přesně v osm jsem sbalen a odcházím nevyspalý s bolavou hlavou. Venku na kládě před nějakými dílnami naproti hotelu si vypiju šťávu z kokosového ořechu, který jsem si včera koupil a pojím něco kokosu k snídani. Jdu do města k sympatickému prodavači a kupuju si mléko a dvě buchtičky k snídani. Nechám se nasměrovat k nádraží a pomalu v klidu tam kráčím. Je to docela dlouhá cesta, asi 2 km přes město, ale jsem docela v pohodě. Na malém nádražíčku, kde není ani moc lidí mi pokladník v kase sděluje, že vlak do Aurangabadu stojí 12 rupek, ale za hodinku jede expres a ten je za 36. Normální vlak jede až po osmé večer. Nechce se mi platit 3x více za asi 60 km a tak se posadím na schůdky před vchodem a nechám si opravit pravou sandál. Levá po opravě z pákistánské Quetty stále drží, ale pravá po opravě asi před 14 dny, je zase rozbita. Posedím na schodech, plánuju a vydám se k nedaleké silnici. Mám štěstí, kousek před nádražím stojí jeep a jede tam, kam potřebuju. V plně namačkaném autě sedí vpředu asi 13ti letá, moc hezká holčička, která ke mně pořád otáčí hlavu a směje se na mě. Jo holka, kdyby jsi tak byla starší!

Za 15 rupek jsem v Ambadu. Kousek dál nacházím autobusové nádraží, kde na správný spoj nečekám moc dlouho. Davy lidí se zase hrnou dovnitř a nedovolují vystupujícím vystoupit. Jelikož jsou dveře vzadu, lidé se hrnou dopředu a tak nacházím volné místo vzadu hned za schody ke dveřím. Cesta mezi Ambadem a Paithanem, kam mám namířeno, není zakreslena v mapě. Není divu, celou cestu jedeme po úzké děravé silničce a autobus se kymácí a vrže. V několika vesničkách, kde zastavujeme, přistupují a vystupují cestující. Místo vedle mě se uvolní a tak kynu na mladíka, aby si sedl vedle mě, čehož také využívá a roztahuje svojí haxnu až na mou půlku. Jedno důrazné odsunutí jeho nohy naštěstí stačí. Jeho stojící kamarád, jehož koníčkem je flusání a neustále ze sebe fluše rudé betelové sliny z okénka, potřísnil mému spolusedícímu bílé kalhoty, aniž by si toho vůbec všiml. V další vesnici přistupuje rodinka a dívka, které je z vlnícího se autobusu viditelně blbě, se usazuje vsedě na schodech. Chvíli se kolébá, z pusy jí teče slina a pak se vyhrne množství blitků a důkladně pokropí schody přede mnou. Po dobře vykonaném zvracení si jde sednout na sedadlo s hlavou tatínkovi do klína. V tu chvíli jsem rád, že mám boty a modlím se, abych při vystupování neuklouzl. Flusací maniak změnil strategii. Když viděl, že jsou poblité schody, zaměřil cíl svých krvavých slin na ně. Konečně jsme v Paithanu a opatrně vystupuju. Na ,,bezpečné zemi,, si oddychnu.

Procházím pak vesničkou, nakupuju nějaké jídlo a zeleninu. Dostanu se až na okraj a vyptávám se na zahradu, která tady má být. Jakýsi hodný chlapík mi pokyne ať se posadím za něj na motorku a odváží mě zpět do rušné ulice. Jsem zvědavý kolik si řekne, ale pouze zastaví a ani nečeká na poděkování a ujíždí. Jdu uličkou mezi stánky, po které se prodírám zástupy poutníků a která vede ke chrámu. Ten nevypadá nijak extra, ale hrají tam hudebníci a venku je menší chrámek a spousty poutníků. Jdu přes pole dál a vystoupám po schodech kousek do svahu, kde je další chrám, u kterého sedí jen pár lidiček a tak se v klidu můžu najíst sušené směsi, kterou zamíchám se zeleninou. Je to moc suché – potřebovalo by to kečup. Jdu se podívat po schodech dolů, kde rostou nějaké stromky s obrovskými listy. Procházím podél nich, dole pode mnou se leskne jezero a koukám na stromkách visí trsy zelených banánů. Poprvé v životě vidím takhle zblízka banánovníky.

Za tímto políčkem leží další záhonky, ale nic tam neroste, tady by se dalo dobře přespat. Slunce už zapadá a já se vracím do vesnice, protože jsem si stupidně nekoupil vodu do zásoby. Sehnat dvoulitrovou láhev vody je problém, všude mají jen jednolitrovku, ale nakonec se zdaří. Chvíli pozoruju ruch u obrovských stanů něco jako šapitó, s blikajícími světýlky, kde řve muzika a kdosi huláká z reproduktorů, tak, že si musím strčit do uší kousky igelitového pytlíku. Vracím se zpět k opuštěnému chrámu, kde však sedí dva chlapíci a tak nemohu slézt dolů do banánovníkové zahrady. Teď si všímám dvou kohoutků s vodou a tak se mohu opláchnout, hlavně špinavé nohy. Čekám asi tři čtvrtě hodinku, ale chlapíci se tam dohadují, pokašlávají a pokukují přespříliš po mě. Musím si hledat jiné místo.

S báglem na zádech se šinu k hlavní silnici, která je mimořádně dobře osvětlena, jdu po ní ještě kousek mimo vesnici a pak po prašné cestě k jezeru. V dálce nahoře svítí nějaká světla, divné, mělo by tam být obrovské jezero. Ve tmě za svitu měsíce šlapu po naskládaných kamenech u břehu, tvořících hráz a zalézám do trnitého křoví, kde je vysekána cestička. Pak dlouho v trní hledám vhodné místo a to ještě musím pracně vyčistit od ostnů a větviček, abych si tam mohl postavit stan. Z každé sandále pak vytahuju přes 50 velkých trnů.

 

Středa 8. 11. 2000

             Přispím si, je mi krásně, ležím na malé mýtince, nikdo zde není, nikdo nečumí, nikdo se mě na nic neptá. Jen o kus dál za trnitými keři slyším nějaké hlasy, ale to mi vůbec nevadí. Čtu si a relaxuju takhle až do půl druhé odpoledne. Ve stanu je už pořádné horko, ale to mi nevadí. Chci zase kupodivu mezi lidi. Zabalím si, vracím se přes nakupené kameny kolem jezera a v dálce vidím přehradu. Tak to byla ta světla včera večer! A za přehradou už musí ležet to obrovské jezero co mám zakreslené v mapě. Podél jezírka žádná cesta nevede a tak se musím vrátit na silnici a po ní se dát doleva k přehradě. Pod ní stojí pár stánků s občerstvením, které i přes zvací gesta nadháněčů ignoruju. Šplhám do kopce přehrady, kde postávají prodavači s okurkami. Oloupou velkou mísu okurek, které na sluníčku rychle vysychají a nikdo je od nich nekupuje. A ještě stojí čtyři prodavači vedle sebe. Ti Indové, panečku, to jsou ale hlavičky!

            A opravdu, nahoře na přehradě se mi rozprostře překrásný výhled na obrovskou jezerní plochu, která je překvapivě velmi čistá. Chvíli sedím na zídce ve stínu cedule a pozoruju vodu. Odmítám půjčení dalekohledu od chlapíka, který jich má na krku nejméně šest, nevím co bych kromě lesklé hladiny viděl víc.

            Scházím opět dolů a tam u stánků ve stínu stromů se hrajou skořápky. Pokaždé s jednou vyjímkou, kdy si přede mě stoupne chlapík, se trefím a Indové čumí. Skořápkář mi 2x nabízí za uhodnutí peníze, které já idiot z nepochopitelných důvodů odmítnu. Celou cestu do vesnice si to pak vyčítám a říkám si, že jsem ty vyhrané peníze mohl vsadit a vyhrát více. Idiot!!!

            U opuštěného chrámku se nejdříve trochu opláchnu a jdu si koupit k snídani mléko. Vypiji ho pak na židličce před obchodem a majitel mě zve dovnitř. Prohlížím si zboží, jeho čtyři papoušky a kočku. Pak přijdou ještě jeho syn a pomocník a tak s nimi všemi popiju čaj a rozloučím se. Nějakou dobu pobudu u chrámu, kde pozoruji místní slavnosti a pak se vracím k tomu opuštěnějšímu. Ve světle lampy si píšu svoje zápisky a pak sejdu po schodech dolů a zamířím na políčko vedle banánové plantáže. Ale plocha je tam hrbolatá a příliš zalitá svitem měsíce. Proderu se tedy do vedlejší zahrady a tam si ve stínu stromů postavím svůj stan.

 

Čtvrtek 9. 11. 2000

            Trochu si přispím, ale pak si sbalím a jdu na autobusové nádraží. Asi hodinku čekám na autobus a když odcházím, že se poptám po jeepu, nacházím autobus mým směrem do Shevgamu a tak nastoupím. Ve vesničce se najím a pokračuju dalším spojem do Ahmadnagaru. Uvnitř během jízdy zjišťuju, že mi zmizela kalkulačka, kterou jsem používal na přepočítávání kurzu a denní útraty. Mrzutá věc, asi jsem ji někde vytrousil, nebo ji sebrala nějaká nenechavá ruka. Bude mi chybět.

            Jedeme krásnou přírodou a pak stoupáme i do hor odkud je nádherný výhled. Na tomto nádraží prakticky ihned přestoupím do dalšího busu a jedu do Poony. Vnitřek je přeplněný a tak musím stát, ale pak se pro mě naštěstí místo najde a tak jedu pohodlněji. Po asi 2,5 hodinách vjedeme do velkého města, které mě hned vyděsí svoji rozlehlostí. Nemám rád velká města. Blízko autobusového nádraží se snažím najít levné bydlení, ale vše je tu drahé. A co se nachází v mé přijatelné cenové relaci je beznadějně přeplněno. Jdu tedy po frekventované hlavní ulici do města a asi po hodině chůze překvapeně koukám, že jsem zpět u busového nádraží. Tedy, tak tohle se mi ještě nestalo a to jsem celkem pyšný na svůj orientační smysl!

            Poptávám se znova po vlakovém nádraží a jdu dlouhou cestou opět pěšky. U jedné restaurace Cafe Kanada vidím, že venku klučina cosi peče na placatých jehlách. Že by maso? Jdu dovnitř a ptám se, co je to za maso. Hovězí. Nevěřím vlastním uším a několikrát se ptám, jestli to je hovězí z krávy. Prý ano. Ptám se tedy mladého prodavače jestli je hinduista. Neodpoví na otázku, ale řekne: „To je business!“ Maso je velmi levné a vynikající a tak se pěkně najím. Je to skvělý pocit mít v sobě po třech vegetariánských týdnech zase masíčko.

            O kus dál už přicházím na vlakové nádraží. Kolem stojí, jak jsem správně předpokládal, spousta hotelů a lodgií a tak se poptávám po noclehu. Je to úplně stejné – tam, kde je to levné, mají obsazeno a jinde za ceny od 400 rupií více je volno. Rozhoduju se, že nějak noc přečkám. Kupuji si dvě půl litrová mléka a čokoládovou buchtu a kousek od nádraží vedle vchodu do budovy vlakového ředitelství si rozložím na zemi pytel a v pololeže hoduju. Jenže o hodinu později se cítím moc ospalý a tak se zase pakuju a na radu hlídače parkoviště jdu zkusit štěstí do retiring rooms na vlakové nádraží. Tam je skutečně levno (70 rupek), dokonce i volno, ale svítí se tam a ve společné místnosti není moc klidu a to se mi nechce platit za to, že se nevyspím. To už jsem zažil v Jalně a stačilo mi to!

            Zajdu tedy na 1. nástupiště a kráčím po něm doprava až tam, kde nejsou žádní lidé a pod jakousi střechou na sloupech si na zemi rozprostřu karimatku a přikryju se spacákem. Věci si uložím do pytle a zavážu. V Indii leží všude ve městech na ulicích, i kolem nádraží dost spáčů a jak správně předpokládám, když jde někdo kolem, nevšímá si mě a tak mohu v klidu podřimovat. Ovšem, jako naschvál začnou železničáři s posunováním a tak kolem jezdí houkající lokomotivy.

 

Pátek 10. 11. 2000

            Moc se při tomto způsobu přenocování nevyspím, ale na odpočinek to stačí. K ránu v půl čtvrté přejde banda asi 25 lidí, hlavně žen a dětí, které začnou hned vřískat, rozloží věci kolem mě a ustelou si všude kolem. No potěš pánbů, tak já tady ležím s nefalšovanými bezdomovci.

            Ráno po půl šesté, když začnou děti opět vřískat a lidé se probouzejí, raději využívám ještě ranního šera a mizím zpátky k budově nádraží, kde se sbalím, umyju se u kohoutku s vodou a batoh si jdu uložit do úschovny. Automaticky ho zavazuju do pytle, protože ve všech úschovnách dosud chtěli, aby zavazadlo bylo nějakým způsobem zabezpečeno, ale v této kanceláři si chlapík usmyslel, že na bílý pytel nelze napsat číslo a tak musím dát do úschovny batoh tak, jak je. Co naplat.

Nasnídám se mléka a zbytku moc dobré čokoládové buchty a chvíli bloudím kolem nádraží a hledám ten správný bus. Tempem pak jedu do města a odtud jdu pěšky do blízkého (asi 1 km) proslaveného Oshova ašrámu. Stojí v nádherné ulici zastíněné mnoha tropickými rostlinami a stromy, ale otevírací hodiny začínají až později. I přes moje prosby, mě vousatý chlapík v červeném hábitu nepustí dovnitř, musím přijít dle provozní doby.

Vracím se na jednu ze dvou hlavních ulic a tempem se nechávám odvézt zpět k nádraží. Poptávám se lidí a asi 3 km jdu pěšky. Jeden z radilů je i špinavý fousatý mužík, který mě pak ochmatává na ruce, drží mě a chce za radu 5 rupií. Jedno vzteklé zařvání na něj pomůže. Příště by jednu slíznul! Konečně po takové cestě dojdu až k paláci Šanivárvada, který vypadá zajímavě, ale uvnitř mě čeká nemilé překvapení. Za vstup chtějí 5$ nebo ekvivalent v rupiích. Marně vysvětluju, že je to pro mě hodně peněz, dovnitř mě nepustí a basta. Ohánějí se novou vyhláškou ministra kultury platnou od 28. října t. r., kterou mi pak dovolují si u nich v kanceláři přelouskat. Z ní se dozvídám, že do celkem 53 objektů a památek v Indii platí cizinci 10$ nebo 5$, podle toho, zda je vstup pro Indy 10 či 5 rupií. A pátky už nejsou zdarma. Takže jsem si Taj Mahal a další památky prohlédl ještě včas! Můžu být rád!

Palác si alespoň vyfotím zvenku a vracím se pěšky zpět. Cesta je dlouhá a  tak raději chvíli čekám na autobusové stanici, odjedu k vlakovému nádraží, kde se ani tentokrát dlouho nezdržím a jedu na podruhé k Oshovu ašrámu. V návštěvnickém centru zaplatím 10 rupek a za chvíli nás asi deset návštěvníků vede průvodkyně na exkurzi. Ta trvá necelých deset minut a prohlédneme si vnitřek areálu, meditační místnosti, knihovnu, relaxační místnosti... Je to opravdu moc hezké, ale ceny za toto duchovní a tělesné pohodlí vyhovují pouze snobským Němcům, kterých je tu ubytována spousta. Chvíli prohlížím v návštěvnickém centru knížky a časopisy o Oshovi a pak se vracím stejnou cestou nazpět. Kousek dál stojí restaurace a v ní posedává mnoho bělochů, hlavně lidé z Oshovy komunity. A ceny v této samoobslužné restauraci tomu odpovídají – hrůza. Za internet v další budově chtějí 40 rupek na hodinu a když ho vyzkouším, český server se natáhne překvapivě rychle. S pomocí diskety, kde mám předepsanou přes půl zprávy, stačím v pohodě za půlhodinku přečíst svoji poštu a poslat e-mail svým příbuzným a přátelům. Internet jim musím pak pochválit, takhle rychlé připojení jsem na své cestě ještě neměl!

Vracím se na nádraží, původně si chci dojít do nějaké restaurace, ale pak raději kupuji tři velké žemle a na peróně si je namažu sýrem. Koupím jízdenku, vyzvednu batoh z úschovny a jdu na první nástupiště do vlaku, jak mi poradili v informacích. Z vlaku mě ale posílají na třetí nástupiště. Tam souprava ještě nestojí, ale hrnou se sem zástupy Indů a Indek. Když vlak přijíždí, všichni se zase rvou dovnitř. Já vstupuju dveřmi, kde moc lidí není a v klidu si sedám vedle slušně oblečeného mladíka. Všude kolem zuří boj o místa. Jakási stará indická bába subtilní postavy se chytne venku z obou stran dveří, odmítá kohokoliv vpustit a hystericky řve na svou rodinu, která se žene s kufry, balíky a ranci a obsazují všechna místa okolo. Na lavici pro dva sedíme teď namáčklí tři, ale relativně jsem v pohodě, protože naproti na stejné lavici se mačkají čtyři. Není kam dát nohy, musím je mít neustále skrčené bez pohybu, protože zem je pokryta zavazadly a jinými nohami. Stařík sedící vedle mě se o mě opírá a po něm i další babka a tak jim musím trpělivě vysvětlovat ať se opírají o opěradlo. Vlak se neuvěřitelně šine, ale pak konečně pár lidí vystoupí a já se mohu pohodlněji posadit alespoň na poslední hodinku jízdy. Vystupuju pak v Karadu.

Před nádražím odmítám motorikšáky a všimnu si autobusu, který mě zaveze do města, které je od nádraží vzdáleno asi 5 km. Tam se poptávám v hotelech a v lodgech a nacházím dvojlůžkový pokoj za 50 rupek. Chtějí abych zaplatil normálně sto, ale já se nedám. A tak mi tam prý někoho šoupnou. Jdu najít něco na zub a o kousek dál smaží babka v oleji kus ryby a tak si ji s chlebem a se zeleninou dávám za neuvěřitelných 12 rupek. Je vynikající! Vracím se do svého pokoje a tam na mě za chvíli zvoní a dovnitř se hrne pikolík s chlapíkem, kterému se ale naštěstí nezamlouvá, že bude ubytován se mnou na pokoji a odmítá. Hurá. Raduju se jen do tři čtvrtě na deset v noci, když mi přivedou dalšího pána s kufříkem, který si ustele na vedlejší posteli. Jdu se vysprchovat, neboli polévat se vodou z kbelíku a vyperu si prádlo. Se svým spolubydlícím pak zhasínáme a jdeme spát.

 

Sobota 11. 11. 2000

            Trochu si přispím, není divu po včerejší noci. Jdu si pak koupit mléko a něco na snídani a na pokoji se najím. Věci zamknu do skříňky a odcházím na průzkum města. Chodím ulicemi, ale nic zajímavého co by stálo za návštěvu nevidím, až konečně mou pozornost upoutají dva minarety. Musím obejít blok a prohlížím si sice už starou a nepříliš udržovanou, ale stále pěknou mešitu. Začnu si povídat s partou mladých muslimských kluků a ti mi chtějí ukázat pohled z minaretu. Ale vstup je však zamčený. Nevadí, vylezeme na stříšku a vlezeme dovnitř okénkem ve výšce. Dostaneme se na střechu a pak vystoupáme po velmi úzkém schodišti pokrytém holubími brky a trusem až k nejhořejšímu okénku, odkud je pěkný výhled na část města. Chvíli se kochám pohledem a zase slézáme po páchnoucím točitém schodišti dolů. Rozloučím se s novými kamarády a jdu k malé pevnosti, kterou jsem viděl z minaretu, vlezu za pozornosti domorodců úzkými uličkami mezi domy až k ní, ale dostanu se pouze pod zeď, dál už ne. Musím obcházet několik domů, kolem školy , vlezu pak do nějakého dvora, ale chlapík mě posílá pryč, že tam cesta nevede.

            Chvíli relaxuju na lavičce před místní školou a pak se vracím zpět. U pěkného oranžového chrámku chvíli přemýšlím, jak ho vyfotit, ale jelikož na mě Indové příliš čumí, vzdávám se toho. O kousek dál se dostanu k řece a na chvíli se posadím na schody u chrámku. Řečiště je široké, ale voda teče jen ve čtvrtině u protějšího břehu a stojí tam spousty pradlen a pár chlapíků myjících náklaďák a několik motorikš. Pozoruju taktéž bandu kluků v suchém korytě řeky hrajících baseball a jdu se podívat až k vodě, která je překvapivě docela čistá. V parku vedle řeky, kde stojí několik dětských prolézaček, houpaček a přivázaný kolotoč na řetěz, si lehnu na lavičku do stínu a zaujme mě policista s klackem vyhánějící z tohoto koutku děti.(!?) Vrcholem ovšem je, že pak vyhání i mě a tak se zvednu a odcházím zpět k lodgi. Podél hlavní silnice, po které jdu, vede dokonce i docela široký chodník – velmi nezvyklé v Indii.

            V recepci hotelu potkám mého spolubydlícího, který právě opouští hotel a tak zůstávám na pokoji sám. Ještě jednou se v koupelně umyji, voda je příjemně teplá, nejspíš ohřátá od sluníčka, sbalím se a zamířím naproti na autobusové nádraží. Autobusem odjíždím do asi 25 km vzdálené vesnice Islampur, odkud se pěšky vracím zpět už za tmy a podél silnice hledám místo kudy bych zalezl do polí. Je to ale těžké, neboť provoz je hustý, neustále jezdí spousty vozidel a protijedoucí řidiči jako jinde v Indii nevědí co jsou to tlumená světla. A když už chci zmizet ve křoví, zase jedou cyklisti. Jsem unavený a navztekaný a sedím na zídce mostíku a čekám na správný okamžik, když u mě zastaví dva kluci na motorce s otázkou: „Excuse me, sir...?“

            Vztekle na ně zařvu: „No, go!!!“ a řidič ujíždí tak, že tandemista málem spadne. Musím se tomu tlemit, ale zároveň mě to mrzí, chtěli mi nejspíš pomoci, ale neměli mě otravovat ve špatný okamžik. Za chvíli mám už konečně příležitost zmizet ve křoví a o kus dál na poli nacházím místo na stan. Když usínám, můj látkový domeček je ozářen úplňkem měsíce.

 

Neděle 12. 11. 2000

            Po silnici jdu do vesničky na hlavní silnici, přes kterou jsem včera jel. Leží nedaleko a tak jsem tam za chvíli. Čekám na autobusovém nádraží a jakýsi kluk mi radí, kam autobusy jedou. Teprve asi po 20 minutách z něj vypadne, že když chci jet do Kolhapuru, musím nejdříve jet zpět do Islampuru, odkud odjíždějí autobusy každou chvilku, i když je to mimo hlavní silnici. Mám ale štěstí, zanedlouho mi jede správný autobus odtud. V namačkaném vnitřku se mi podaří sednout si a jedu až do Kolhapuru, kde přestoupím na další spoj do Sankeshwaru.

Původně jsem chtěl pokračovat hned dál, ale vesnička s tržištěm mě zaujala z oken busu a tak tam asi hodinku procházím a občerstvím se a jedu zase dál, tentokrát do Ajry. Vnitřek autobusu je kupodivu docela volný a tak si sedám dopředu a když vystoupí i cestující naproti, dám si v klidu nohy nahoru a vychutnávám neobvyklé pohodlí při cestování. Ve vesničce Ajra se procházím okolo nádraží, obhlížím stánky a pak rychle klušu k autobusu, který mi přijel. I tento je prázdný a tak se i teď vepředu pohodlně usazuji s nohami na protější lavici. Jízda po úzké zatáčkovité silnici mezi lesem, políčky a palmovými háji je nevšedním zážitkem, který si plně vychutnávám. Stmívá se, jedeme na západ přímo proti oranžovému slunečnímu kotouči.

Do Vengurly na malé autobusové nádraží dojedeme už za tmy. Po tmavé silnici, kde je mimořádně malý provoz se dostanu do tiché vesničky, kde chvíli hledám obchod s potravinami, ale vše až na pár malých obchůdků, kde namají nic pro mě, je zavřeno. Zato je ale otevřeno všude po cestě několik restaurací. Šlapu si to po tmavé silničce mezi domečky až na pobřeží. Zastavím se na malé pláží v zátoce s několika loďkami a prohodím pár slov s rybáři, kteří za svitu měsíce a hořící pochodně umístěné na dřevěné bárce, vytahují ulovené ryby do košů. Stoupám do mírného kopečka po silnici a v restauraci si po dlouhém vybírání a zajímavém rozhovoru s majitelem dávám něco na způsob kuřecího ryzota. Chuť rýže a zeleniny je sice výborná, ale stupidně jsou v jídle kousky masa i s kostmi a chrupavkami a je příšerné z každého sousta vybírat z huby kousky rozdrcených kostí. Masa je pak celkem v jídle pramálo. Nikdo mě už do podobné restaurace nedostane! Jdu tmou kousek dál, kde silnice končí a dál stojí jen zeď, malé molo se dvěma chlapíky v loďce a moře.

            Vracím se tmou o kousek zpět a po schodech vylézám kamsi do stráně a pod stromem si stavím stan. Odkudsi zespodu štěká jakýsi stupidní ratlík, ale hlavně, že se sem nahoru nedostane.

 

Pondělí 13. 11. 2000

            Když vstávám, zjišťuju, že můj stan stojí na nějaké zahradě kousek od domu a kouká na mě jakási stará babka a postarší chlapík. Urychleně se spakuju a chlapík jde ke mně a s babkou mě zvou k domu. U potůčku se opláchnu a paní domu se mi pochlubí domácím oltářem uvnitř domu, kde má jakousi oranžovou zrůdu s vystouplýma očima, kterou jsem v Indii už často viděl. Ukáže mi i malý hřbitůvek na zahradě a za doprovodu chlapíka scházím ze stráně dolů k vrátkům. Na rozloučenou chlapík po mě chce 100 rupií za přespání v zahradě a tak se upřímně směju a na odchodu mu zamávám. Vracím se přes celou vesničku na nádraží, lidé mi přejí dobré ráno a tak jim odpovídám.

            Na nádraží musím na autobus čekat skoro do 10 hodin, mezitím slupnu sušenky a jednu dostane i malá roztomilá holčička s dlouhými dredy, která žebrá o peníze. Autobusem se pak proplétáme úzkými silničkami a ještě užšími uličkami ve vesnicích. Občas jedeme po úsecích, kde je silnice tvořena jen vrstvou načervenalé hlíny a stromy, hlavně palmy, v okolí jsou celé pokryté červeným popraškem.

            Mapusa, kde vystupuju, je docela velké živé město, dost zalidněné kolem nádraží. Obcházím stánky v tržnici a pak si v jedné restauraci dám bramborové noky plněné hovězím masem a ochutnám i indické pivo Kingfisher, které chutná dobře, ale cena je 38 rupií za 650 ml. Všude jsem četl, že v Indii je levné pivo a v Goye nejlevnější. Možná pro cizince, ale ne pro Čechy. V Goye je oproti 55 nebo 45 rupiím všude jinde v Indii opravdu nejlevnější a tak jsem si ho prostě dát musel!

            V tržnici opět koupím 5 litrovou vodu Bisleri, na kterou už jsem dlouho nenarazil a tak alespoň na vodě trochu ušetřím. Autobusem odjíždím do Panají, hlavního města Goy. Jsme tam za chvilku, před městem přejíždíme dlouhý pěkný most přes zátoku. Na nádraží přesednu do městského autobusu, který neustále troubí, zastavuje a čeká, což je otravné. Odjíždím asi o 3 km dále k nižším baráčkům a jelikož zahlédnu napravo moře, vystupuju.

Vracím se kousek zpět a uličkou přes hlavní silnici až k moři na pláž, kde nikdo prakticky není. Napravo asi 200 m si hrají nějací kluci baseball a vlevo v asi poloviční vzdálenosti leží napolo vytaženy na břeh rybářské loďky. Převléknu se do plavek a hupsnu do vody a už se poprvé v životě ráchám v tropickém indickém moři, které je příjemně teplé. Udržuju bezpečnou vzdálenost od svých věcí, což se vyplatí, neboť se tam začnou ochomýtat dva chlapíci, kteří se o kus vedle cachtali v moři a přiblížili se až sem. Sedím ve vodě skoro u břehu a pozoruju je, jak obchází mé věci a šilhají po mě, jestli bych stihl doběhnout. Po asi pěti takto strávených minutách to nevydržím a klušu k nim a volám na ně co chtějí, ale dávají se na zbabělý ústup.

Ještě chvíli se ráchám, pak se opláchnu, otřu a po pláži se bosky vracím blíže k městu. Tam na pláži Miranar (to je vlastně celá pláž) vidím už více lidí, kteří se teď před západem slunce procházejí podél pobřeží. U stánků nakoupím nějaké jídlo a autobusem, který opět stojí na každé mezi, se vracím zpět na busové nádraží, kde mě lidé, hlavně nadháněči nasměrují na autobus, který potřebuju. Posadím se vzadu u okna, kde chybí sklo a když se autobus naplní, vyjíždíme. Vracíme se přes dlouhý most přes záliv a dlouho čekáme na zastávce než se vnitřek úplně narve lidmi vracejícími se z lodiček. Jedeme podél pobřeží a pak se dostaneme do turistické oblasti zvané Candolim.

Je už naprostá tma a v té občas za pomoci baterky mířím mezi domky po úzké cestičce směrem k moři. Písečná pláž je však plná restaurací, lehátek a tak musím hledat nějaké klidné místečko pro sebe. Na písku částečně chráněném okolními keříky s poházenými PET láhvemi si stavím stan. Jelikož i dnes svítí měsíc, přehazuju přes stan i druhou vrstvu, která je zelené barvy a na rozdíl od žluté není v noci tolik vidět. Kolem mě přejde muž se dvěma štěkajícími psy a tak zvažuji zda se přestěhovat, ale nechávám to být.

 

Úterý 14. 11. 2000

            Probouzím se před půl osmou, sluníčko už pěkně praží do mého stanu. Po sušenkové snídani a sbalení, při kterém mi asistují i dvě chrochtající prasátka, zjišťuji, že za malým pahorkem v asi 15 m vzdálenosti stojí malý kostelík. A já si večer za tmy říkal, co je to za budovu. Po pláži kráčím podél moře dál od města a těch pár lidí co potkávám jsou většinou běloši, tlustí rozežraní Němci a líní angličtí turisté. Po asi 1,5 km se uvelebím ve stínu rybářské loďky, relaxuju a píšu si zápisky.

Už poněkolikáté mi mladíci a mladé ženy vnucují šperky, ale odmítám. Jedna hezoučká 15tiletá Indka jménem Rieka, která je už vdaná a má už 2letého syna (!?) mi nabízí masáž za 250 rupií, ale usmlouvám to na 50 rupek za 30 minut. A tak ve stínu loďky rozprostřu karimatku a za asistence jejích dvou bratrů, kteří nemohou nechat sestru samotnou s cizím mužem, si nechávám namasírovat záda, hlavu a ruce. Je to příjemné až na to, že jsem příliš upatlán od kokosového oleje a její bratři mě neustále vyrušují, že si to nemohu plně vychutnat.

Odpočívám pak ve stínu, relaxuju, poslouchám hukot moře. Převléknu se do plavek a hurá do vody. Ovšem za chvíli se přižene jedna velká vlna a strhne mi z nosu moje brýle. Marně se pak snažím přes hodinu nohama šmátrat ve vodě a slídit u břehu zda nějaká vlna nevyvrhla mé okulárie zpět. Sice mám s sebou náhradní brýle, ale i tak mám z toho blbou náladu a jdu se najíst suchého chleba a suché směsi zeleniny a těstovin. Pak se vracím znovu do vody, že budu ještě hledat a přichází ke mě jeden z mnoha bělochů, kteří jsou tady všude kolem a v ruce má moje brýle, které našel na pláži. Jsem radostí bez sebe a zvu ho na pivo, které kupuju v restauraci Gemini, před kterou ležím, za příšerných 50 rupií. Ale co, vždyť si to zaslouží!

Chvíli s nálezcem pokecám a dozvím se, že je to Němec (jak jinak) z malé vesničky. Jdu se pak ještě naposled vykoupat, pochopitelně už bez brýlí a převléknu se zpět do kalhot s tričkem. Jdu se podívat o dvě loďky dál, kde seděl německý nálezce mých brýlí a zbyla tam po něm jen láhev, za kterou dle domluvy dostávám 5 rupek zpět.

Mířím od moře do vnitrozemí k palmovému háji, který stojí v blízkosti domků. Z jedné nižší palmy se pokouším za přítomnosti domorodců, kteří ze mě mají zábavné divadlo, shodit kamenem kokosový ořech. Uvážu ho pak na provázek a snažím se dál. Pak se konečně kámen poněkolikáté zachytí a provázkem shodím vytoužený ořech, čímž vysloužím u domorodých pozorujících kluků potlesk. Dostat se do ořechu je další práce a když se mi to s pomocí nože podaří, do kelímku mi vyteče ani ne 1dl šťávy. To jsem víc při té námaze vypotil. Ještě se mořím zbavit ořech povrchové vrstvy a pak si ho zastrčím do tašky a procházím vesničkou k hlavní silnici. Zastavím asi 6m od obchodu a přemýšlím, zda si něco koupit a těsně vedle mě bum, rána a odkutálí se kokosový ořech, který hned chňapne kluk u prodejny a předá ho psovi na hraní. To je dobrý, já se přes půl hodiny snažil jeden ořech shodit a tady mi jiný málem přistane na hlavě!

Po hlavní silnici jdu zpět k městu. Cesta je lemována množstvím hotelů, restaurací, značkových prodejen a vším pro tlusté líné turisty, čemuž odpovídají i ceny. Turistů potkávám spousty, podle poslechu samí Němci a Angláni. Občas se mi nějaký domorodec snaží nabídnout ubytování, ale ceny začínající na 200 rupiích mi připadají vysoké. Na můj dotaz na pokoj za 70 rupií, všichni odmítnou a zmizí. Dobrý způsob jak se zbavit nadháněčů, nicméně i dnes budu nucen spát ve stanu.

Přes hodinu jdu po rušné ulici směrem k Panají, procházím i tmavými a klidnými úseky, kde už konečně doufám, že turistické letovisko končí, ale není tomu tak. Přijdu konečně na křižovatku a dám se vlevo po tmavé silnici a o kousek dál do černé tmy po silnici nahoru. Zapadnu pak do palmového lesa a najít místo na stan je trochu složitější, protože všude rostou malé vzrostlé a ostré stromky, ale nakonec se místečko najde.

 

Středa 15. 11. 2000

            Probouzím se opět kolem půl osmé, tentokrát jelikož stanuju v lese, sluníčko na mě nesvítí a je tu příjemný chládek. Odkudsi zdálky na mě civí babka hledající cosi na terasovitých záhonech, ale pak zmizí a mám klid. Pomalu se sbalím a po silnici se vracím do vesničky. Vychcaní vesničané vidící ve mně jen chodící peněženku na mě pokřikují, že mě za pouhých 200 rupií svezou na motorce či v autě k zastávce autobusu. Jdu samozřejmě pěšky asi kilometr a dorazím na křižovatku s autobusovou zastávkou sám.

Stačím ještě vyfotit pěkný kostelík a už nastupuju do stojícího autobusu a odjíždím do Panají. Tam se poptám a rovnou odjíždím dalším busem do Old Goy, kterou tvoří prakticky jen tři pěkné kostely. V jednom z nich je muzeum, které po prohlídce vedlejší kaple hned navštěvuji. Vstupné stojí jen 5 rupií a to i pro cizince. Příjemné překvapení! Batoh nechávám v přízemí za pultem obchůdku se suvenýry a prohlížím si expozici, kterou tvoří obrazy a sochy Krista a významných Portugalců z počátku osídlení Goy.

Přes hlavní silnici přejdu naproti k dalšímu kostelu, před kterým je prostranství zastřešeno látkovými střechami, které vrhají příjemný stín, neboť slunce dnes obzvláště praží, že musím používat deštník na ochranu. Prohlédnu si i tento kostel a uvnitř ležící truhlu, ve které leží mumie zuřivého misionáře Františka Xavera. Po prohlídce třetího kostela nastoupím do prvního projíždějícího autobusu a kochám se pohledem na okolí. Ignorantský průvodčí, kterému platím a i puberťáci se tlemí a nechápou, že nevím kam jedu, že se prostě vezu jen tak. Projíždíme malými vesničkami, přes pár vodních kanálů s palmovými háji a krajina je moc nádherná.

Vystupuji v jedné minivesničce, když jsem předtím z okna zahlédl obrysy kostela. Ten je právě opravován a obestavěn lešením z dřevěných klacků svázaných provazy, ale dělníci leží na trávníku a spí. Když jdu kolem, tak se probouzejí. Dovnitř se nedostanu, za hlavními dveřmi jsou zamčené mříže a tak alespoň za dveře ukryji bágl a pěkný kostel si vyfotím a jdu se podívat na blízký hřbitůvek. Všude je tady krásné ticho, klid a po silnici jede jen asi každých deset minut autobus. Vychutnávám si tu pohodu, tak neobvyklou v Indii. Vracím se k silnici už kolem pracujících a na mě pokřikujících dělníků. Autobus je u mě jako na zavolání a vracím se zpět do Old Goy.

Tam obhlížím chvíli stánky a odjíždím opět na autobusové nádraží do Panají. V jídelně se najím rýže s rybou, ale pálivou omáčku s chutí kokosu nechám bez povšimnutí. Od té doby co jsem měl průjem a zvracel jsem, nemohu omáčky vůbec vidět! V místním supermarketu nakoupím nějaké jídlo, mýdlo a ubrousky. Už mám od novinového papíru odřený zadek! Nasednu pak do autobusu směřujícím do Vasco de Gama, ale před odjezdem jsem vyhnán, protože si musím koupit nezvykle jízdenku v pokladně. Je to totiž linka non-stop a lístek stojí 15 rupek narozdíl od linkového, kde je cena o 5 rupií nižší. Jdu tedy na linkový, který je plný a právě na odjezdu a chlapík, který křičel: „Vasco, Vasco..“ mě posílá pryč na non-stop bus.

Co naplat, platím opět více, sednu si a když se vnitřek naplní, vyjíždíme. Jedeme opět krásnou krajinou s kanály a palmovými háji a před jedním mostem musíme čekat v koloně, protože půlka mostu se opravuje a tak se pouští jen jeden směr. Most přes kanál je dlouhý, ale pracuje na něm asi 6 dělníků, takže tohle opatření tady bude trvat ještě dlouho. Koukám, že socialistické myšlení mají nejen v naší zemi! Vedle mě sedící chlapík mi neustále pokládá ruku na moje levé stehno mezi nohama a několikrát ho na to musím upozorňovat ať se chytne madla na předchozí sedačce. Zeptám se ho dokonce jestli není gay, on odpoví, že ne a vzápětí v zatáčce už mám jeho ruku opět na svém rozkroku. Příště mu snad už jednu vypálim!

            Autobus zastavuje u rybinou páchnoucího přístavu a já se vydávám už za šera hledat hotel. Všude jsou drazí, až kousek od vlakového nádraží narazím na Sultan lodge a cenu usmlouvám na 90 rupií. Jen s taškou přes rameno se jdu podívat do večerních ulic a do zelinářské tržnice. Zajdu až k přístavu, kde stojí obchody se slepicemi. Ty se tady tísní vedle sebe v drátěných klecích a čekají na smrt. Prodavač je vezme, zváží, usekne jim hlavu a svíjející umírající tělo pak hodí do modrého sudu pod pultem, kde vykrvácí a přestane se po pár minutách hýbat. Když to vidím, přemýšlím, proč vlastně nejsem vegetarián, ale maso mám příliš rád. Kupuju si pětilitrovou vodu Bisleri a na pokoji si s pomocí citronů a cukru připravím driják. Konečně se po několika dnech mohu vysprchovat a oholit se. Už jsem to potřeboval! Okno na pokoji je sice zamřížované, ale nejde zavírat a tak tu lítá hejna komárů. Po chvílí rozhodování si na špinavé posteli stavím svůj stan.

 

Čtvrtek 16. 11. 2000

            Po ranní hygieně, kdy jsem musel čekat až se na záchodě a u umyvadla vystřídá několik Indů, se jdu projít do města. Procházím ulicemi a jdu se podívat ke kostelíku, který jsem včera zahlédl z autobusu. U něj stojí škola a na přilehlé ploše v uspořádaných řadách asi 250 dětí a cvičí podle tří chlapců na pódiu všelijaké prostné cviky. Na pódiu postává i chlapík, který udává do mikrofonu rytmus a já si sedám na lavičku a dívám se. Děti se pak rozejdou do školy a já se jdu podívat do kostela, který však je až na malou místnost modlitebny uzavřen.

Vracím se zpět hlavní třídou k nádraží a stavím se v internetové kavárně, kde si přečtu svoji e-mailovou poštu. Koupím něco k snídani a na svém hotelovém pokoji se najím. Zajdu pak do informačního střediska, kde dostanu zdarma informační brožurku o Goye a prolistovávám knihou, zda najdu nějakého Čecha. Marně. A tak se tam napíšu jako první, ale možná jsem někoho přehlédl. Jdu se zeptat k přístavu, zda jede nějaký autobus do Mormugaa, což je výběžek za Vasco, ale chlapík mi sděluje, že je to prý jedno a to samé a že je to kousek.

Prohlédnu si přístav páchnoucí rybinou, plný loděk a pracujících rybářů, kteří ukládají své ryby do proutěných košů s ledem. Pak zamířím k západu k mysu. Projdu částí města, přes koleje, kolem pár rozpadlých chaloupek a už stojím u krásné pláže s křížem. Stoupám nahoru do načervenalých skal po prašné cestě a kochám se z výšky pohledem na moře a na nedaleké ostrovy. Nahoře se staví nové vilky pro boháče, jen kolem nich projdu a prohlížím si nedalekou čtvrť, kde navštívím malý hinduistický chrámek. Zmožen z horka vypiju jednu chlazenou sodu a scházím o kousek níže, kde nasednu do autobusu a nechám se odvézt zpět k přístavu.

Vracím se do hotelu, sbalím si, ještě jednou se lehce vysprchuju a u přístavu nasedám na autobus do Margaa. Vystupuju na velkém náměstí v prostředku s pěkným parčíkem. Nejdříve navštívím moderní kostel, kde zrovna začíná nějaká bohoslužba a vracím se asi kilometr zpět k jinému pěknému kostelu, kolem kterého jsme busem jeli. Ten je zrovna nově omítnut zepředu a dělníci pracují na straně. Fascinuje mě, že ve výšce stojí jen na svázaných klackách, ale to je prostě Indie. Jsem dost hladový a tak hledám restauraci a konečně u silnice jednu najdu a chci si dát rybu. Tu nemají a jelikož se dívám do neuvěřitelně špinavé kuchyně, jsem docela rád a raději odcházím. Nakoupím sýr, bulky, zeleninu a u kříže před kostelem si uspořádám hostinu. Jakmile začnu jíst, už se přikulhá špinavý chlapík s obvázaným kotníkem a posuňky ukazuje, že chce jíst. Sedá si kousek ode mě a čumí mi do huby, ale má smůlu, nic nedostane!

Vracím se na velké náměstí, kde chvíli čekám na zastávce a autobusem se nechám odvézt ke kostelu Varca. Poptávám se lidí a mířím na pláž. Stmívá se a kráčím po silničce mezi políčky podél řad palem. Vidím jakéhosi staršího muže jak leze z palmy s nádobou a tak od něj kupuju do kelímku něco přes 3dl palmového vína toddy za 10 rupek. Víno má zvláštní dřevitou chuť a je příjemně sladké. Dlouhou cestou a pak ještě po trávě a písku se už za tmy dostanu k pláži, ale nejsem úplně u moře, protože mezi ním a břehem mohu vidět odlesky úzké říčky.  Pláž a okolí je úplně opuštěné, jsem tady sám. Je to nádherné. Sedám si vedle cypřiše, kochám se pohledem na hvězdy, na obrysy palem, poslouchám cvrkání cvrčků a hukot moře. Tak tyhle chvíle mám moc rád a v nich cestování přímo miluju. O kousek dál najdu rovné místo na stan a ještě chvíli v něm otevřeném ležím a pozoruju hvězdy.

 

Pátek 17. 11. 2000

            Vstávám za sluníčka a vyhlížím ze stanu. Přes říčku se o kus dál brodí pár domorodců a asi o 150 m dál stojí mostík. Sbalím se a jdu k říčce. Musím najít správné místo a vyhrnout kalhoty nad kolena a docela čistou vodou se přebrodím na pláž. Ta je opravdu nádherná, nikde žádné restaurace, lehátka, slunečníky... Jen o kus dál pluje rybářská loďka a domorodí rybáři se sítěmi. V plavkách hupsnu do vody, samozřejmě jen tak daleko od svých věcí abych stačil vyběhnout a polehávám a čvachtám se. Moře je zde mělké a tak se moc nedá plavat a tak se jen houpu na vlnách. Kolem po pláži občas projdou nějací běloši a nebo projedou na kolech.

Necelé dvě hodinky si užívám koupele a pak se osuším a mířím k mostíku z kulatin. Stojí tam cedule, že použití je pouze pro členy klubu, ale té nedbám. Dostanu se na pozemek, kde je několik sportovních hřišť a spousta nehotových luxusních vil, na kterých ještě pracují dělníci. I tvorba zahrady je v plné práci. Procházím až k hlavní luxusní budově s bazénem. Trochu bloudím při hledání východu a nechám se od pikolíka správně nasměrovat a procházím pak přes recepci ve velké hale, kde stojí a posedává několik pracháčů a ti na mě spolu s recepčními zírají, na můj špinavý bágl a mokré plavky na něm, ale nikdo nic neříká. Suverénně se hrnu k východu a projdu ven.

Tam posedávají motorikšáci a když vidí jak vycházím z nóbl hotelu, hned na mě pokřikují své nabídky. Jen se na ně zasměju a zamávám, v recepci jsem koutkem oka zahlédl na nástěnce ceny za taxikářské služby a např. 350 rupií k nádraží je bomba! Pěšky jdu po cestě, všude palmy, občas nějaký domeček. Ve vesničce se ptám autobusáka kam jede, ale je to pouze školní bus, ale řidič mi poradí kratší cestu. Projdu kolem školy, dětičky na mě zírají jako kdyby se jim zjevil sám Višna a po prašné cestě podél palmového háje se dostanu až na hlavní silnici k Varca kostelu. Za chvíli odtud odjíždím autobusem zpět do Morgaa.

Vystoupím kousek od kolejí ještě před nadjezdem a v restauraci si dám dobrý oběd. Po kolejích pak jdu směrem k nádraží. O kus dál stojí sice nádražní budova i s domorodci, kteří zde polehávají a posedávají, ale je zrušena a tak musím jít po kolejích dál. Dostanu se na moderní, krásně čisté nádraží dokonce s odpadkovými koši (!) a po zakoupení lístku sháním 5 litrovou vodu Bisleri, ale marně. Musím se tedy spokojit s pouhou dvoulitrovou láhví za 18 rupek. Chvíli čekám na peróně, stačím vypít sáček mléka a nasedám do vlaku do spacího oddělení. Teď ve dne se tam stejně jen sedí. Průvodčí sice o pár stanic později něco mele o příplatku, ale nedělá velké problémy.

Cesta vede nádhernými horami porostlými všudypřítomnými palmami a džunglí, přejedeme i přes pár řek a dokonce nad vodopádem, který kousek pod námi padá z výšky po skalách. Ve stanici Londa musím vystupovat a čekat na jiný spoj. Ten nějak nejede a tak odcházím z červeného prašného nádraží podívat se do přilehlé vísky, ale už slyším troubení a musím zpět. Ve druhé třídě je, jak jinak narváno, ale milí Indové hrající karty se stlačí a uvolní mi kousek místa na sezení. Odpovím jim na pár stále se opakujících otázek a pozoruju hru.

Už před městem Hubli začnou všichni ve vagónu plašit, vše balí a tlačí se ke dveřím. Ve stanici nastane mela. Vystupující se snaží prodrat se s kufry a truhlami přes nastupující ven a ti obvazují zvenku okna nad volnými místy svými šátky, aby si tak zajistili místa k sezení. Za velkého hluku a tlačenice pozoruju svou tašku nahoře, aby mi ji nikdo nesebral a už se tam usazují vedle dva Indové. Nový sousek vedle mě se neustále vrtí a strká do mě a vždy když se chytí oběma rukama tyče nad sebou a nazdvihne se, uprdne si. Ještě, že jedu jen do Hospetu a ty dvě hodinky už to vydržím.

Před nádražím odmítám motorikšáky a i cyklorikšáky, které jsem už dlouho neviděl. Po silnici se asi za čtvrt hodinu dostávám k hotelu Sandarshana a za šedesát rupek mám docela velký pokoj bez záchodu a sprchy, které jsou na chodbě, což mi samozřejmě nevadí. Jsem nějak moc unaven a tak vystříkám pokoj sprejem proti komárům a jdu spát.

 

Sobota 18. 11. 2000

            Probouzím se celý poštípaný. Ne, že by sprej nefungoval, ten je OK, ale jsou tady dvě malá okénka a i když jsem vše zavřel, nejspíš sem vnikli komáři tudy. Některé štípance vypadají ale jako od blechy. Jdu se podívat do města. V pekárně si koupím buchtu a na autobusovém nádraží naproti ve stánku mléko. Chvíli hledám místo, kde bych mohl nerušeně posnídat a pak jím za chůze. Prohlížím si spousty chrámků v ulicích a zaujme mě střecha, která ční nad korunami stromů nad cestou. Chvíli posedím u hřiště a dívám se, jak děti cvičí. Učitel se mě přijde na cosi vyptávat a o chvíli nato skončí tělocvik a děti se ke mně ženou, obklopí mě a křičí, jak se jmenuju apod. Musím se smát a prodírám se pryč. Za chvíli stojím u střechy a vidím, že je to vodojem.

Přelezu zídku a jako v Amritsaru šplhám po schodech nahoru. Ze střechy se mi rozprostře nádherný výhled na město a na okolní skály. V dálce mě zaujme bělavý chrám asi v polovině jedné hory. Tři kluci za mnou vylezou až nahoru a tak na nich vyzvím, že je to Jumbonat temple. Počkám až sestoupí dolů, chvíli se ještě kochám pohledem a lezu také. Vracím se na busové nádraží a tam zjišťuju, že žádný autobus ani tempo k chrámu nejezdí. Musím prý jet rikšou. Cyklorikšáci mě odmítají, že je to daleko a motorikšáci chtějí 100 či 150 rupek. Tolik rozhodně nedám. Co teď?

Napadá mě půjčit si kolo. Párkrát se poptám a skutečně nacházím půjčovnu kol. Necelých 10 minut čekám než se nějaké kolo navrátí zpět a pak na starém rozvrzaném vehiklu vyrážím. Jízda na špatně udržovaném kole přes plné ulice jiných cyklistů, rikš, aut a lidí, je nezapomenutelná. Chvíli jedu i po silničce, po které teče spousta vody, něco se někde provalilo či co. Indové se teď snaží vodu zastavit, ale celkem marně. Přejedu mostík přes říčku a podivuju se, jak je čistá. Dál jedu asi dva kilometry po prašné červené cestě až pod horu s chrámem, kde stojí několik náklaďáků, které vozí šutry. Vynesu kolo nahoru k bráně a ukryju ho do křoví. Na přihlížející mladou dvojici křiknu, že jako nic nevědí, zamávají mi na souhlas a už vydupávám schody nahoru.

Jumbonat chrám je plný opic a několika zvědavých lidí. Uvnitř pokecám se dvěma mladíky a s brahmanem a venku si dělám legraci z kluka, který ode mě chce školní pero. Prohlédnu si i okolí, kousek dál je lom, ve kterém se právě odstřeluje kus skály a po nezbytném fotografování scházím dolů a na kole frčím po cestě zpět k městu. Chvíli se zastavím u mostíku s čistou říčkou, jejíž hladina se houpe jako moře a pokecám s kluky, kteří se v ní koupou a podplavávají pod mostíkem, který ční těsně nad hladinou. Kupodivu moc nebloudím a vracím kolo do půjčovny. Za tři hodiny jim nechávám 10 rupek. Skvělý.

Hledám potom obtížněji nevegetariánskou restauraci a dávám si tam vynikající rybu s rýží. Pak se vracím do svého hotelu. Vysprchuju se a se sbaleným batohem se vydávám k autobusovému nádraží. Čekání na autobus si krátím prohlídkou mapy Keraly visící na zdi, která je ale bohužel popsána tamilsky, tedy v nesrozumitelných znacích. Nacpaným autobusem ještě se dvěma běloškami odjíždím do vesničky Hampi.

            Tam se na mě vrhnou mladí kluci a nabízejí mi levné ubytování, dokonce za 40 rupek. I když je to velmi výhodná cena, odmítám, což nemůže pochopit několik západních cestovatelů, kteří mi sami doporučují některé ubytování. Dnes se mi prostě chce spát ve stanu a tak šplhám po příjezdové cestě zpět do kopce a po chvíli cesty uhnu vlevo do tmy. Překračuju podél skal nějaké balvany a najdu si pěkné místo zpola ukryté v dolíku za balvanem. Polehávám na obrovském balvanu a kochám se pohledem na pár hvězd, teď večer je totiž jasné nebe i když dnes slunce moc nesvítilo a na obloze pluly bílé cáry mraků. Pode mnou leží ruiny chrámů s jezírkem a několik dalších chrámů vidím i kousek u silnice. Na rovném místě si stavím stan a v této romantické krajině usínám.

 

Neděle 19. 11. 2000

            Ráno si balím a už vidím, že u velkého chrámu (Krišnův chrám) u silnice se pohybuje několik turistů a běhají i po střeše. Jelikož jsem spal pod balvanovitou skalou před zbytkem sloupoví, napadá mě, zda je za ním jeskyně a skutečně, za křovím nalézám vchod do jeskyně a tak v ní nechávám svůj těžký batoh zamaskovaný kameny a odcházím na prohlídku ruin. Nejdříve prohlédnu chrám s jezírkem a svatostánkem uprostřed nad kterým jsem spal a prohlížím i Krišnův chrám. Malí kluci mi nabízejí pohlednice a tak si tři koupím, společně s mapou, kterou mi vytrhnou z knížky. Jenže ji při tom roztrhnou a tak mu platím méně.

Prohlížím pak spousty ruin zachovalých chrámů podél silnice a fotím a fotím, protože jsou skutečně některé nádherné. Sestoupím až do vesnice na hlavní silnici obklopenou mnoha obchody a restauracemi a zajdu do největšího, skutečně impozantního Virupáksha chrámu. Mám opravdu neuvěřitelné štěstí, dnes je vstup mimořádně zadarmo, protože se koná týden kultury, normálně bych platil vstupné 10$. Prohlédnu si chrám a vyjdu postranními dveřmi k řece Tungabhadra, kde pozoruju praní prádla a skotačení dětí. Koupím si k svačině banány a dvěma obdaruju kluka a holku, převlečené za Hanumana a Šivu. Pak už se jich nezbavím a pořád po mě chtějí další banány.

Vracím se postranní brankou zpět do chrámu a před ní stojí nevěsta se dvěma ženami, které jí vplétají květiny do vlasů. Čekám tedy uvnitř a pozoruju svatební obřad a prohánějící se opice. Ženich má nějaký tik, pořád mrká a cuká hlavou a nevěsta nasadila kamennou tvář. Když je fotograf fotí, oba znehybní, zadívají se strnule do objektivu a pak zase pokračují. Docela se bavím. Nechám se ještě vyfotit u posvátného chrámového slona a jdu ven hlavním vchodem.

Prolézám pak skály a skáču po balvanech, což je bezva. Chvilku posedím u malého chrámku a projdu velkým Achutaraya chrámem s jeho umně tesaným sloupovím. Je mi už jasné, že dnes vše nestačím projít a tak nepospíchám a prolézám v klidu chrámečky podél cesty. Dostanu se až do překrásného zachovalého Vittal chrámu s kamenným obřím vozem, do kterého bych musel také platit, ale dnes naštěstí ne.

Vracím se pak zpět a zajdu k řece, kde mi chlapík u chrámu nabízí projížďku na kulatém člunu zhotoveném ručně z přírodních materiálů. Rád bych se projel, ale nechci s foťákem riskovat a tak raději pozoruju indickou rodinku jak je jiný chlapík točí na člunu dokola. Po cestě dojdu za záhyb řeky, kde stojí činný chrám ve skále a právě se rozdává venku jídlo na talířích z listů a tak se před ním hemží spousta sedících a pobíhajících lidí. Jdu se podívat dovnitř a po schodech se dostanu na balkónek. Tam vylézám na balvany a přetrhne se mi při tom přívěšek. Naštěstí nalézám po chvilce hledání oba kamínky a strkám je raději do ledvinky, protože kůže už je celá zpuchřelá. Musím si koupit novou šňůrku. Šplhám a skáču pak bosky po kamenech nad chrámem a rozhlížím se po řece s mnoha velkými balvany.

Vrátím se pak přes chrám k žeroucím a na mě čumícím poutníkům a po balvanech skáču podél řeky. Prohlédnu si polorozbořený chrám těsně u řeky, kde stojí jakýsi chlapík s ženou a malou holčičkou. Žena opláchne misku ve špinavé řece, nabere vodu, napije se a dá napít i dítěti. Pak zase zbytek vyleje. Už mě to ani tolik nepřekvapuje. Viděl jsem pít horší vodu. Přelézám po balvanech okolo mnoha obětních kamenů s drážkami na odtok krve (alespoň mě to připadá jako obětní kameny) a po cestě okolo chrámu se dostanu opět do Hampi Bazaru.

Už se šeří a tak něco nakoupím a za tmy se najím uvnitř obrovského Virupáksha chrámu na nádvoří. Vracím se ke své jeskyni a když jsem už kousek od ní a scházím ze silnice, posvítím si baterkou a někdo na mě svítí svojí. Je to strážný u chrámu a tak s ním prohodím pár slov a jakoby se vracím zpět. Jakmile zajdu za zatáčku, opět zahnu do tmy ze světel lamp a podél skály se tiše a opatrně plížím k jeskyni. Musím se několikrát přikrčit k zemi, protože by mě mohly osvítit projíždějící vozidla na nedaleké silnici. Hlídač, ze kterého byl trochu cítit alkohol, mě nezpozoruje a tak se v pohodě dostanu do jeskyně, vyhrabu svůj batoh zpod kamenů a opět si na stejném romantickém místě postavím stan.

 

Pondělí 20. 11. 2000

            Opět si ráno ukryji batoh pod kameny do jeskyně za sloupovím a mířím do vesnice. Nejdu však po cestě, ale prolézám mezi balvany mnoha jeskyněmi a hledám cestu mezi nimi, což se mi podaří. Ve vesnici si dojdu do půjčovny kol a od chlapíka s jednou nohou si pronajímám kolo. Do kopce nad Hampi ho musím vytlačit, neboť nemá přehazovačku, projedu po silnici kolem Krišna chrámu a prohlédnu si sochu zrůdky Ugranarasimha. Po cestě stojí další chrámky, které obhlédnu a když projíždím okolo obrovských kamenů zvaných Sestry, proti mě jede žebřiňák s voly a na voze turisti, nejspíš Němci, líně polehávají a tupě na mě civí, jak si to šlapu do mírného kopečka.

Dám se doleva na prašnou cestu a prolezu i podzemním chrámem zatopeným z části vodou. Dojedu až ke zříceninám obklopených polorozpadlou zdí a tak zajedu za pokřiku spousty dětí asi nějaké třídy až dovnitř. Ruiny nic moc a tak v horku vedu kolo a odháním příšerně dotěrné mouchy. Vidím, že ve vedlejším chrámu se prochází policista a tak mě trkne, že se tady dnes bude platit těch 10$ a tak zamykám kolo zezadu mezi ruinami, prolezu plotem a přelezu zídku. Prohlížím si Hajari Rama chrám, policista jde ke mě, ale žebrá jen o bakšiš. Dozvídám se, že není policista, ale jen ochranka a vstup je zdarma. Tak a já se tolik snažil!

V dálce je vidět zikuratová věž Lotus Mahal, ale já se vracím pro kolo a nejdříve prohlédnu rozvaliny vedle chrámu a zamířím i k chrámové plošině, kde posedávají dva běloši. Popojedu na kole asi o půl kilometru dál ke královniným lázním, kde mladé Indky pracují na zahradě a smějí se na mě a tak jim mávám. Lázně jsou bez vody a se spoustou dětí, kteří na mě zvědavě civí.

Opláchnu se u kohoutku s vodou a na hlavu si uvazuju mokrý šátek. Dneska to sluníčko obzvláště pálí. Osvěžím se zmrzlinou u prodavače s vozíkem a jedu dál. Vedle lázní stojí další chrám a pak se už začínám po polní cestě vracet zpět. Dojedu pak k dalšímu chrámu Lotus Mahal, který ční vysoko do výšky a prohlédnu si vedlejší sloní stáje. Přivážu kolo a osvěžím se šťávou ze zeleného kokosu, který si koupím od prodavače s mačetou. Vlezu vchodem do zahrady Lotus Mahalu a fotím si pěkný altánek. Když jdu dál, někdo na mě mává a už po mně policista a strážný chtějí vstupenku za 10$, kterou samozřejmě nemám. Tušil jsem, že je zde placený vstup, ale nikde to nebylo značené a tak se tím hájím. Musím jít okamžitě zadní branou, kterou jsem se sem dostal, zpět.

Prohlížím si tedy venku dvě přilehlé budovy a chci jet po cestičce za budovou dál, ale ta končí hned u konce domu a alespoň si všimnu schodů nahoru a tak si ještě na chvíli vylezu na střechu, odkud je slušný rozhled do okolí. Na kole projedu kolem hlavního vchodu do Lotus Mahalu s pokladnou, nevšímám si zlých pohledů strážných a jedu dál prašnou cestou. Ta vede přes banánovníkovou plantáž, musím přelézat po kamenech, ale pak cesta náhle končí. Vracím se o kus zpět a domorodec mě nasměruje na cestu necestu, kde často musím přenášet svůj bicykl. Dostanu se až na pěknou širokou prašnou cestu a jiný domorodec mě za kanálem nasměruje dál, ale asi po dvou kilometrech se mi to nějak nezdá, protože jedu úplně jinam.

Vracím se zpět a hledám odbočku ke Achutaraya chrámu, kde jsem už byl včera a jehož stříšku mohu vidět v dálce nad banánovníky. Přenáším kolo po cestě, která však vede jen ke stromům, překračuju opatrně kanály s tekoucí vodou po kamenech a kupodivu tam nezahučím. Vypiju si dva zelené kokosy, které jsem našel na zemi a musím přejít s těžkým kolem poslední kanál a prorvat se ostrými trny, abych stál na něčí zahrádce a pracující žena mě už naviguje na cestu. Vydám se po ní vlevo, protože vpravo vede údajně jen na vysoký kopec, kam se mi s těžkým kolem rozhodně šplhat nechce. Vyšplhám s funěním v tom horku kus kopce a pak sestupuju dolů a vyjdu na úplném konci Hampi Bazaru u nějakého chrámu, kolem kterého jsem včera prošel. Dojet k půjčovně a vrátit kolo je už hračka.

Zajdu do sprch se záchody a za dvě rupky se tam osprchuju. Jenže dědek mě ošidí a já pozdě spočítám, že si nechal 4 rupky navíc. Vrátím se ke své jeskyni a jelikož jsem hladový, uvnitř na kameni si dojím zbytek sušené směsi. Se všemi věcmi jdu pak zpět z kopce do Hampi na autobus, který mě odveze do Hospetu na busový terminál. Vydám se na vlakové nádraží, kde zjišťuju, že vlak mi jede až ve 22:50.

Přes pět hodin čekání trávím psaním zápisků a rozhovorem s dalšími cestovateli převážně z Anglie. Koupím si konečně jízdenku, kterou je možno zakoupit pouze hodinu před odjezdem a když přijede vlak, vlezu do lůžkového oddělení a požaduju po průvodčím nějaké volné lehátko, ale žádné není. Musím čekat ještě s pár Indy, kterým se chce také noc přečkat v leže a pak mi skutečně průvodčí vypíše rezervaci na lůžko a pošle mě k němu. To je však obsazeno Indem a jeho tlustou ženou. S dalším průvodčím se mi je podaří vystrnadit a pak se snažím do úzkého a krátkého lůžka podélného se směrem jízdy vtěsnat. Vůbec nechápu, jak se tam vešel jeden muž a tlustá žena najednou!? Ta se navíc posadí na lůžko naproti, vedle pěkné holky, nejspíš dcery, klimbá a když se pohnu, zle na mě čumí. Vůbec nemůžu usnout a mám sto chutí prodat lehátko zase někomu dál.

 

Úterý 21. 11. 2000

            Tlustá žena s mužem a pěknou dívkou vystoupili a tak si dávám batoh pod sedačku a modlím se, aby mi ho nikdo neukradl. Přikryt spacákem pak usínám přerušovaným spánkem. Po asi čtyřech hodinách spánku t. j. kolem 5. hodiny ranní začnou Indové opět plašit, vstávají, hlučí a seřazují se do fronty na záchod. Snažím se ještě spát, což nejde a tak alespoň klimbám. Posadím se pak na lůžko, přikrytý spacákem a dívám se z okénka. Když si odskočím na záchod a vrátím se, lůžko už je předěláno na dvě sedačky a na tom mém sedí holčička. Musím ji jemně, ale důrazně vyhodit na protější sedačku, protože po směru jízdy se mi lépe pozoruje krajina.

Na jedné ze stanic vystupují Angláni, kteří spali ve stejném vagónu, jedou totiž do Madrasu a tak do Tirupati jedu z bělochů sám. Konečně tam jsme. Z chaotického nádraží vycházím na ulici, nevšímám si pořvávajících taxikářů a kupuju si jízdenku do Tirumalai. Projdu na busové nádraží, kde se zase Indové cpou do autobusů a taky se mi podaří se do jednoho narvat. Neskutečně ostrými zatáčkami a stoupáním se dostaneme po asi třičtvrtěhodinové únavné jízdě na svatou horu Tirumalai do stejnojmenného městečka.

Snažím se najít úschovnu pro batoh, ale všichni mě posílají od čerta k ďáblu. Chodím po celém městečku a sháním i ubytování single, ale marně. Přes hodinu stojím v předlouhé frontě usměrněné zábradlími proti předbíhání  a ve velké hale společné jídelny dostávám zdarma kopec rýže a nějakou pálivou zeleninu s omáčkou. Docela mi to zaplácá žaludek. Pak mě konečně někdo pošle do hlavní haly kousek od stanice, kam mě předtím autobus společně s mnoha poutníky vyklopil. Tam je úschovna, ale čekám asi půl hodiny a mám toho dost. Jdu hledat opět ubytování a opět marně, pouze společné ve velkých sálech.

Vracím se do hlavní haly a za zálohu 200 rupek dostávám v jedné spací hale zdarma skříňku, do které si ukládám svůj těžký batoh. Venku se mě ujme sympatický mladík, který už je tady asi počtvrté a tak mi pomůže zařídit bydlení v jednom z mnoha domečků pro poutníky tady okolo a to za pouhých 15(!) rupií. Jak jednoduché!! Musím jít pak na informace pro tu oblast, kde baráček stojí, tam složím deposit 150 rupií a musíme jít za chlapíkem s klíči, který mi dá ten správný od mého pokoje. Můj byteček má velký pokoj se dvěma postelemi, pak ještě menší místnosti a zvlášť záchod a koupelnu s kyblíkem. Paráda, za tak málo peněz mám snad největší ,,přepych,, co jsem v Indii měl. Na hlavní ulici se loučím se svým pomocníkem Deepakem (Markem), který mi v tomhle všem pomohl a pak ještě chvíli courám po městě. Vyzvednu si batoh a jdu do svého bytečku.

 

Středa 22. 11. 2000

            Pěkně jsem si přispal a ráno se jdu projít. K snídani si koupím mléko a buchtu. Procházím se mimo centrum, protože tam se valí ohromné množství poutníků, kteří sem přijíždějí nepřetržitě celý den. Zamířím kolem jezírka k překrásnému parku, kde chvíli posedím a kochám se prací zručných zahradníků. Stojí zde mnoho kamenných sloupů s reliéfy, palmy mají uhlazené kmeny, že připomínají sloupy a keře jsou sestříhány do tvarů různých zvířat a výjevů.

Pokračuju dál k muzeu, které je umístěno v nádherné budově. Musím si ji vyfotit a nejlepší pohled by byl ze stavby a tak se skamaráďuju s dělníky stavějící cosi jako obrovskou tribunu ve tvaru U a vylézám až na střechu, odkud si dělám pěknou fotku muzea. Zajdu samozřejmě i dovnitř, kam se chodí nezvykle bosky a boty nechávám venku jedné paní v budce na hlídání. Expozici muzea tvoří kamenné a kovové sošky indických bůžků a hlavně fotografie okolí a tak zde získávám náměty na pěší výlety.

Kousek od muzea pak vystoupám silnicí do kopce, kde už roste les a vedle cesty ční vysoký stožár, projdu pár zatáčkami a navštívím oplocenou skalní zahrádku, kde stojí barevně malované sošky bůžků. V klecích okolo pobíhá několik bažantů a oplocen je také přírodní kamenný most, branka dovnitř je zamčena, ale hlídač mě i s pár Indy pustí dovnitř. Z neznámých důvodů mi ale nedovolí fotit, škoda. Jdu ještě dál po cestičce, vystoupám kousek vzhůru a pak zase po schodech dolů k potoku mezi skalami a po kousku cesty stojí zde u skály hinduistický chrámek. Prohlédnu si ho a pak vylezu na skalku nad ním, odkud je z výšky pěkný pohled na krajinu kolem.

Vracím se pak zpět kolem skalní zahrádky na silnici a scházím zpět do městečka. Ještě si však všimnu po pravé straně silnice schodů nahoru do kopce a tak po nich vystoupám. Vedou ke krytému altánku na kopci, ze kterého je nádherný výhled na celé město Tirumalai. Po kratším posezení scházím dolů mezi lidi a hledám nějakou restauraci a dávám si k jídlu výtečné nudle se zeleninou. Bez masa. To je zde, na svaté hoře zakázáno.

Courám pak po městě a zajdu i do jednoho z menších chrámů vedle hlavního a ujme se mě příliš ochotný policista a provádí mě celým komplexem a ukáže mi i výhled ze střechy na hlavní chrám Vankentaškara. Přivede mě i na chvíli do pokoje brahmanů, se kterými pokecám a za snahu mu dávám 10 rupek bakšiš, které si policista ochotně bere. Jsem už celkem unaven po denním chození, ale musím si jít prodloužit nejdříve pobyt. Ptám se několika lidí, než se dozvím, že lze jednoduše pobyt prodloužit u okénka ve velké hale bez čekání a tak zde v klidu platím další noc 15 rupiemi. Když se vracím do svého bytečku, tak v předhale společné pro dva byty spí dva muži a jeden kluk a to přímo na zemi před mými dveřmi. Musím ho jimi jemně praštit do hlavy aby uhnul a já mohl vejít dovnitř.

 

Úterý 23. 11. 2000

            Už asi v půl páté, ne-li dříve, začnou Indové přede dveřmi remcat a to dost hlasitě a nepomáhá ani když je okřikuju. Nezbývá mi nic jiného než vstávat, protože toho už moc nenaspím. Ve městě se nasnídám a jdu se takhle brzy projít do přírody. Musím s sebou mít deštník, neboť od včerejška prší a chvílemi dost silně. Kráčím po silničce přes přehradu do lesíka, kolem odporně páchnoucího smetiště se skákajícími červy, kteří mi připomenou oblíbenou počítačovou hru Worms. Proderu se pár křovinami a dostanu se ke špinavé říčce, kterou hodlám přejít po kamenech. Mám na sobě vysoké boty, takže se vše zdá být v pohodě. S pomocí větve stromu se mi podaří přejít na první kameny, pak na další a když chci vkročit na údajně pevnou zem, hup a jsem po pás v bažině. Rychle se vydrápu zpět na balvan, crčí ze mě smradlavé bahno, lezou po mě slizcí brouci, v botách mám mokro a bahnito. Příšerně nepříjemné. A do toho všeho prší.

Trochu si omyju nohy v čistších loužích na kamenech a proderu se křovinami do palmového háje, kde si vypiju dva nalezené kokosové ořechy. Podél smradlavého špinavého potoka se dostanu mezi první baráčky a odtud za stálého deště bosky do městečka. Vyjdu u hlavní silnice a k sobě to mám kousek. Hned ze všeho se svléknu, peru si kalhoty a umyju se pomocí kyblíčku. Je teprve něco po deváté a já jdu relativně suchý zpět do města. Navštěvuji chrám, kde mě včera provázel policista a kde by měla být otevřena jedna místnost s oltářem a bohem, ale není tomu tak.

Tak se rozhoduju jít zase na výlet a tentokrát přejdu kus městečka a zamířím po cestě do lesa a po schodech do kopce. Prší a všude skáčou malé žabičky a tak musím dávat pozor, abych nějakou nezadupl. Několikrát na cestě v lese mě zastihne prudký liják a tak si sednu pod strom do bobku a krytý deštníkem čekám, až se to nejhorší přežene. Jednou při takové průtrži se nacházím u domku, kterému chybí přední stěna a tak zajdu dovnitř a pozoruju stékání vody ze střechy, což je mimořádně uklidňující. Evidentně zde někdo přebývá, leží zde pár věcí a lůžko z hadrů, ale nikdo kromě mě tu není. Zbaštím si čokoládu a kus kokosového ořechu a jelikož se liják trochu uklidnil, jdu dál po kamenech, na kterých jsou vytesány nějaké nápisy či portréty napolo obroušené zubem času.

Dojdu až ke chrámu, kde stojí pár lidí a diví se, kde jsem se tam vzal. Vedle vede totiž silnice a všichni tihle moderní ,,poutníci,, jezdí autobusy nebo svými auty. Kousek jdu také po silnici a zahnu na lesní pěšinu z kopce, což je zkratka, neboť silnice se zde točí do zatáčky. A ještě malý kousek po cestě, která už je frekventovaná množstvím poutníků a je tady cíl cesty - Asanta Ganga. Je to malý špinavý vodopád s chrámkem, u kterého se fotí spousty Indů. Pár se jich chce fotit i se mnou, ale takticky se zakrývám deštníkem. Mezi stromy a při zatažené obloze sem prosvítá málo světla a tak bych musel fotit s velmi dlouhým časem, což by při padající vodě nebylo pěkné a tak od focení upouštím. Určitě uvidím ještě více hezčích vodopádů. Na silnici chvíli přemýšlím, zda čekat 10 minut na autobus za 12 rupií, ale rozhodnu se jít zpátky pěšky stejnou cestou jak jsem přišel.

            Vracím se tedy kolem chrámu, přes kameny s vyrytými nápisy, kolem opuštěného domku nazpátek. V kamenné bráně v lese si pár Indů rozdělalo oheň a pokuřují zde, i když kouření je na Tirumalai zakázáno. Pouze je s úšklebkem minu a sestoupím dolů do městečka. Tam si dám dva čajíky po rupce a jdu si odpočinout k sobě. Vydávám se pak prodloužit si opět pobyt o další noc, ale dozvídám se, že to už nejde. Musím do delší fronty, která ale netrvá dlouho a chlapík za okénkem mě pošle k jinému úředníkovi za stolkem proti východu. Podaří se mi ho přemluvit, aby mi prodloužil bydlení, je to ubytování prý pouze pro poutníky nejvýš na dva dny, ale píše mi na lísteček poznámku a v kase za okénkem mi už bez komplikací prodlouží pobyt o další noc. Přede dveřmi od mého pokoje už nikdo není a tak v noci spím v pohodě.

 

Pátek 24. 11. 2000

            Krásně si přispím a jdu pak do města a nasnídám se buchty s čajem. Posadím se na své oblíbené místo na střeše u hlavního chrámu odkud je krásně vidět na vchod a na kamenné oltáře nad schody, kde Indové rozbíjejí kokosové ořechy a šťávou je polévají, zapalují tyčinky, modlí se a bijí hlavou o zem. Sedím tam, pozoruju a čekám na správné světlo, jenže sluníčko je pořád za mraky. Naobědvám se biriyani, což je výborná kořeněná rýže se zeleninou a jdu po silnici kterou jsem sem přijel. Zahnu pak doleva a lesní cestou se asi po půl kilometru dostanu k větrným mlýnům. Přístup je pouze k jednomu a u toho hlídkuje sympatický strážný a tak s ním posedím na skalách, díváme se po kraji a kecáme. K dalším mlýnům je vstup zakázán a tak se asi po třičtvrtěhodince zvedám a vracím se zpět.

V palmovém háji si větví srazím tři ořechy a všechny je nožem otevřu a vychlastám. Mňam! Nedaleko si prohlížím zahradnictví se spoustou malých sazeniček určených na výsadbu nových lesních porostů. Tak i tady konečně vědí, že se lesy nemůžou jen kácet, ale také obnovovat – moc mě to potěší.

Vracím se do města a v hlavní budově pro zařizování ubytování se zařadím do fronty abych si zařídil nocleh ještě na jednu noc. Nasadím si maskovanou kšiltovku, kterou jsem si koupil a sundám brýle, abych vypadal trochu jinak. Ujme se mě chlapík, který mě pošle k dalšímu za stolem proti východu, trnu, aby tam nebyl ten samý ze včerejška, ale naštěstí není. Tam vyplňuju žádost o ubytování, jako že jsem nový a přijel jsem právě dnes. Do kolonky jméno tam píšu JMENO VYMYSLENY a stát píšu raději Slovensko, aby mě nemohli najít v počítači. Chlapík u klávesnice mě stejně zkomolí na Smeno Vymy sleny. Ubytování za 15 rupií, ale není najednou možné a mají jen za 30 rupek nejlevnější a tak beru to. S lístečkem jdu mezi baráčky hledat správnou kolonii, kde složím zálohu, tentokrát 200 rupií, dojdu si za klíčníkem a jdu se podívat do svého nového pokoje. Čekám za dvojnásobek peněz větší luxus, ale pokoj v prvním patře se dvěma postelemi je menší, zato má balkónek a v koupelně s nefungujícím světlem visí elektrický ohřívací bojler.

Vracím se tedy do svého prvního bytu, balím si, vracím klíč a venku už čeká velká rodina, aby se hned nastěhovala. Dostávám zpět deposit 150 rupií a přesunuju se do nového. Chvíli poté co rozvěsím mokré prádlo na šňůru, tam poležím a jdu k velkému chrámu, který hodlám navštívit. Kdybych zaplatil 100 rupií, dostal bych se hned do chrámu, za 50 bych čekal něco přes hodinu (údajně), ale mě se nechce platit. Volný vstup se uvnitř změní na vstupné za 5 rupií, ale jsou zde obrovské čekací haly přeplněné lidmi. Vzdávám to, vstupenku si nechávám jako suvenýr, nechce se mi skutečně čekat pět a více hodin, ale nechce se mi ani platit.

Jdu tedy do jiného chrámu, kde se také čekají fronty, ale ne takové. Muži, ženy a děti si zde nechávají oholit hlavy dohola a obětují tím své vlasy bohu Vethaneshvarovi. Většina mužů si nechá oholit i vousy a některé ženy si dají vlasy jen trochu přistřihnout. Je to docela zajímavé jak se lidé proměňují v holohlavé, ale musím uznat, že některým ženám to vůbec na kráse neubere, naopak to více zdůrazní nádherné oči. Při vstupu jsem také jako všichni příchozí vyfasoval novou žiletku, abych se nechal oholit, trochu mě to láká, ale raději ne. Zanedlouho odlítám na Srí Lanku a musím vypadat stejně jako v pase, nehledě na to, že v ostrém sluníčku bych dostal s holou hlavou brzo úžeh.

            Vystoupám do hořejšího patra a odtud se nenápadně dostanu až úplně na střechu, kde je rozhled na osvícené chrámy s blikátky a hemžícími se lidičky na ulici. Chvilku tam v klidu posedím a pak se vracím do chrámu a jdu ven. Courám ulicemi dlouho do noci a posedím i na svém oblíbeném místě u hlavního chrámu.

 

Sobota 25. 11. 2000

            Vracím se do svého pokoje dlouho po půlnoci a spím až do dopoledne. Pak se sbalím, odevzdám klíče, dostanu zpět deposit a mířím na autobusové nádraží, kde se pohádám s prodavačem lístků v pokladně, který nechce vzít mou poškozenou 50ti rupovku, kterou mám ještě z banky Baroda. Musím platit jinou. Autobusem pak mnoha zatáčkami, ze kterých je na blití sestoupáme až do Tirupati. Pěšky jdu pak necelou půlhodinku na chaotické vlakové nádraží, kde se dozvídám, že vlak mi jede až někdy pozdě v noci. Vracím se tedy zpět na autobusové nádraží a autobusem odjíždím do vesničky Pakala. Hned u zastávky si dám smažené hovězí noky a čapatí a pořádně se nacpu. S batohem na zádech se vracím tmavou vesnicí do tmy. Kus přede mnou kráčí nějaká hlučná rodinka s baterkou a tak jdu tiše asi dvacet metrů ve tmě za nimi a za vesnicí to střihnu silničkou doprava a na poli pod zářícími hvězdami si stavím svůj stan.

 

Neděle 26. 11. 2000

            Už za světla kolem šesté slyším u svého stanu nějaký hovor a jakýsi chlapík mi strká do stanu. Rozespale a vztekle na něj volám: „Čalo,“ aby zmizel a za pár minut je opravdu ticho. Nějakou dobu ještě klimbám a když otevírám stan, přicházejí nějací indičtí kluci. Tak se zase zavřu, sbalím si a vylezu ven. Musím ve vycházejícím slunci nejdříve nechat vysušit stan a tak se o to ve společnosti okounějících kluků snažím. Konečně je to přestane bavit a odcházejí. Sbalím se kompletně a vracím se do vesničky, kde se pořádá nějaká sportovní akce. Proti mě kráčí spousta dětí a křičí na mě, ale já si jich nevšímám.

Z busového nádraží, když jsem nejprve oběhl s nezdarem všechny obchůdky kolem, abych koupil mléko k snídani, odjíždím poloprázdným autobusem do města Chittor. S překvapením zjišťuju, že jízdenky zde na jihu jsou o něco levnější než více na severu. V Chittoru si koupím jen něco k jídlu a dalším levným a poloprázdným busem odjíždím do Vellore. Tam oběhnu internetové kavárny, přečtu si dopisy a něco pošlu. V restauraci si dám výborné kuře s chapatím a odchytím hned další spoj do Tiruvanamalai. Vnitřek vozidla je tentokrát plnější, ale v klidu si sedám. Do města přijíždím ještě za světla a jdu hledat Park hotel. Najdu ho a za 70 rupek se zde v čistém pokoji ubytuju. Polštář s prostěradlem jsou dokonce tak bílé, že se rozhoduju, že budu spát na nich a vyperu si propocený spacák, který je od mé nemoci nechutně promaštěný.

Jdu se projít pak do města a navštěvuji zde obrovský chrám, který má velká prostranství a spoustu menších chrámků. Uvnitř jsou i koupací gháty a mezi sloupovím zde stojí posvátný slon, který má nohy svázány řetězem a poskakuje do strany, takže to vypadá jako, že tančí. Všude zde posedává, postává nebo se belhá spousta svatých mužů – žebráků, kteří jak vidí můj bílý ksicht, hned chtějí peníze. Jeden z nich jde ke mně a ukazuje si na břicho a posuňky naznačuje, že má žízeň. Ukazuju mu na vodu v koupacím ghátu, u kterého stojíme a srkáním naznačuju, aby se napil odtud. Sahám do tašky, vytahuji brčko, které mám od kokosového ořechu a podávám mu ho. Bere si ho, směje se, ale stále natahuje ruku. Dostal brčko, tak co by ještě chtěl?!

            V jednom chrámu se zařadím do fronty, která postupuje celkem rychle, abych se dostal k oltáři, ale kousek přede mnou dojde nejspíš posvěcená voda či co a tak zde skejsnu hodinu než se za zvuků mnoha nástrojů a dýmu kadidel posvětí nová. Projdu pak jen kolem pozlaceného oltáře s bůžky, krátce pohlédnu, takových oltáříků jsem už viděl. Na zpáteční cestě objevím stánek, kde mají čaj za 1,50 rupie, kafe a badam mléko po dvou rupiích a tak toho patřičně využívám a chlastám.

Na pokoji, který je umístěn ve 3. patře na terase, si doperu spacák a ještě pár věcí. Jelikož zářivka visí mezi okénky na pavlači a ta tvořena stěnou nejdou zavírat a nemají ani moskytiéru, do místnosti vlétává spousty mušek a komárů. Musím si na posteli postavit stan a vystříkat ho sprejem. Uvnitř je sice trochu tepleji, ale rozhodně je to lepší než se probudit napolo sežraný komáry.

 

Pondělí 27. 11. 2000

            Ráno se jdu nasnídat buchty a růžového badam mléka k levnému stánku, nakoupím vodu ve čtvrtlitrových pytlíkách a započnu svůj výstup na posvátnou horu Arunchala. Projdu mezi domečky a pak kolem studně stoupám až k jeskyni Virupaksha, což je vlastně už domek napláclý na jeskyň, kde kdysi meditoval Rámana Maharishi. Teď je plný francouzských turistů, kteří zde sedí, tváří se, že meditují a vstávají s rozjasněnou tváří, domnívajíce se, že jsou osvíceni. Rád bych poseděl také, ale necítím se mezi nimi a tak stoupám výše ke Skandaášramu a i zde nalézám několik turistů v meditaci ve spreji.

Překračuju potůček a za horkého počasí stoupám stále výš. Výstup po kamenech do prudkého kopce je za tohoto počasí extrémně namáhavý a musím proto několikrát odpočívat než konečně stanu nahoře. Musím zout boty, protože zde stojí obydlí z větví svatého muže, který tady snad žije už 9 let (?!) aniž by sešel dolů. No, když teď vím jaká je to štrka, tak se mu ani nedivím!

Bosky vyšplhám kousek výš a vylezu si na nejvyšší bod hor. Teď jsem já nejvýše v širém okolí. Výhled do krajiny a zvláště na město v hloubce je tady nádherný a tak se posadím a rozhlížím se. Baštím u toho zbytek buchty od snídaně a vydatně mi pomáhá jeden opičák. Skamaráďuju se s ním a on si důvěřivě ode mě bere buchtu z ruky. Ale když mi vytrhne a roztrhne pytlík s troškou suché směsi, která se rozsype, je s kamarádstvím konec. Je drzý jako opice.

Po asi třičtvrtěhodince scházím k chýši svatého muže, obouvám sandále a scházím z hory. Sestupuju trochu jinou cestou než jsem šplhal a je prakticky stejně namáhavé. Slezu až ke Skandaášramu a po cestě s vydávám přes kopec. Míjím stánek s kamennými soškami bůžků, které zde kameník vysekává přímo na místě. Sošky jsou opravdu nádherné a cena začíná na 200 rupkách, takže bych to ještě dokázal o kus usmlouvat, ale kdo by se s tím tahal?

Jdu po kamenné cestě po rovné cestě lesem a pak začínám klesat z kopce. Zadními vrátky vejdu do velkého Rámanaášramu a prohlížím si pěkný a tichý areál. Chvíli čekám u kanceláře a pak se vyptám ochotných úředníků na mého kamaráda Vaška, který jak se dozvím, tady strávil tři týdny v pokoji A20 a odjel na den přesně před měsícem. Jdu hledat jeho pokoj a jeden se stejným číslem najdu, tak je to snad ten správný.

Z ášramu se vracím přes město zpátky před hotel, kde koupím ve stánku pečenou rybu, chvíli po ulici sháním pečivo a na pokoji se nadlábnu. Zajdu ještě do města, chvíli vybírám holiče a pak se u jednoho nechám ostříhat. Je to opravdu zajímavý zážitek, holič kolem mě pobíhá asi třičtvrtě hodiny, na konci mě namasíruje trochu hlavu a krk a chce za to 15 rupek. Nechávám mu o 5 více, z čehož má radost a kymácí hlavou ze strany na stranu, jak to Indové dělají. Cestou ještě nakoupím inkredience na výrobu citronové šťávy a vrátím se do svého pokoje.

 

Úterý 28. 11. 2000

            Ráno po zaplacení noclehu odcházím sbalený z hotelu na autobusové nádraží odkud mi hned jede autobus do Pondicherr. I tentokrát je k podivení skoro prázdný. Uvelebuju se na zadní dlouhé sedačce a po nějakém čase jízdy si na ní lehnu. Zběsilý řidič si to však žene závratnou rychlostí nedbaje stavu děrovaté vozovky a absence jakéhokoliv pérování sedadel a tak vylétávám nad sedačku a křečovitě se držím abych nespadl. Musím si bušit do čela, takhle hodně stupidní jízdu jsem ještě nezažil. Fitipalda se podívá do zpětného zrcátka a zdá se, že ještě přidá plyn, jen ať se ten drzý běloch vzadu umlátí.

Vyklepaný dorazím do Pondicherr na busové nádraží, rozhlížím se kolem, není tu nic moc k vidění. V malém občerstvení si dám dobré biriyani s kouskem kuřete a rozhoduju se, že pojedu hned do Auroville. Ale posléze zjišťuju, že tam žádný autobus nejede a řidiči motorikš se o mě začínají přetahovat. Ale to ne, za 150 rupií tam rozhodně nepojedu! Vyptávám se lidí a hle, dozvídám se, že autobus jezdí do vesnice vzdálené od cíle jen tři km. Paráda, to doskáču na jedné noze.

Na ukázaném místě odchytím správný autobus a už si to šinu za dvě a půl rupky do vesničky Thiruchitrambalam. Sotva vystoupím a autobus mizí v prachu, dozvídám se od vesničana, že jsem mohl jet ještě dál o dva kilometry. Nevadí, ty tři kilometry se projdu. S deštníkem nad hlavou, neboť prší, si to šlapu po pěkné silničce kolem chrámu s rybníčkem, podél lesa do vesnice Kottakkarai, kam jsem mohl původně dojet busem. Tady mě domorodci navigují správným směrem.

Čekám spousty domů městečka Auroville a místo toho se dostanu k bráně, kde mě posílají dovnitř areálu a tam si pokladně nechávám batoh. Dostávám zdarma lístek na prohlídku meditační koule Matrimandir a tak se tam jdu tedy podívat. Ale i ostatní věci včetně foťáku musím nechat v pokladně. Mlčky s ostatními návštěvníky jdeme za sebou, na cestě jsou rozmístěny hlídky dbající na ticho. Na dohled od obrovského betonového monstra ve tvaru obrovské koule necháváme boty a tiše jdeme dovnitř. Stoupáme dokola po levotočivé šikmé podlaze, která vede až nahoru, kde v bílé kulaté místnosti s bílými polštáři na zemi, s kulatým otvorem ve stropě a několika sloupy, uprostřed spočívá správně osvětlená skleněná velká koule. Vypadá to docela magicky. Čekám, že si budeme moci sednout dovnitř a chvíli si zameditovat, ale je nám dovoleno pouze se mlčky podívat ode dveří a mlčky odejít. Stejnou cestou se vracím k pokladně, kde si vyzvedávám své věci.

Za pokladní budkou stojí kulatý sloup s kohoutky a umyvadly a nápisem, že pitná voda je filtrována a tak si hned dva litry natáčím do láhve. Snad se neotrávím. Vyjdu před bránu a po prašné cestě se dostanu k infocentru, kde mají i knihovnu a dovnitř jsem zván jakousi starou milou běloškou. Chvíli si tam v angličtině louskám něco o zakladatelce města, tu ostatně slyším i z pouštěného zvukového záznamu a od paní se dozvídám, že lidé, hlavně běloši, kterých je tu pouhých 1.500, tady žijí v normálních domcích se zahradou na velké rozlehlé ploše.

Projdu nedaleko infocentra, kde stojí jediný guest house, o kterém jsem slyšel, že prý chtějí 200 rupií za noc a jakýsi mladý muž mi musí otevřít branku, protože jsem mu omylem vlezl do zahrady a musel bych se dlouze vracet. Kousek odtud pak už za soumraku najdu na loučce místo na spaní a postavím tam stan. Tentokrát obě vrstvy, i nepromokavé tropiko a stan si raději přikolíkuji. Dělám dobře, asi za hodinku začne pořádně pršet a s několika přestávkami prší celou noc.

 

Středa 29. 11. 2000

            Poprchává i ráno. Když přestane, otevřu si stan a vyhlížím ven. Kolem mě projde nějaká běloška a směje se na mě. Začínám si balit, snažím se vytřepat mokrý stan, ale marně a tak ho balím vlhký. Opět se rozprší a to docela silně a tak zajdu pod rozestavěnou budovu nového infocentra a tam si navíc obléknu igelitové pončo. Kolem brány k Matrimandiru, kde dnes nikdo nestojí se vracím za deštíku do vesničky Kottakarai. Ve stánku si koupím buchtu, snídám a už je tady autobus, který mě veze zpět do Pondicherr.

V uličce u busového nádraží si dám biriyani s kuřetem a jdu se podívat do města. Poptám se na centrum a pak chodím za silného větru s deštníkem v mokrých ulicích. Obchody jsou tady luxusní jako někde na západě a v pekařství si koupím dokonce i vynikající křupavou bagetu. Je u mě nějaký starý žebrák a když ho vidím jak tam stojí zmoklý v pláštěnce, bosý v kaluži vody, je mi ho náhle líto a utrhnu mu kus bagety. Několikrát mi za silného větru spadne kšiltovka a musím jí k pobavení Indů honit. Vítr je opravdu silný, shazuje kola, ničí billboardy, láme větve.

Kupuju si mléko a hoduju na druhé bagetě na lavičce v chodbě před jedním domem, kam vichr tolik nefouká. Majitel, mladý muž, který bydlí v Paříži a se kterým pokecám mi dává typ abych šel na pláž a ukazuje mi cestu. Jdu asi kilometr udaným směrem a zmítán větrnými poryvy klopýtám mezi spadanými větvemi, všude pobíhají Indové a pozorují účinky větru.

            A skutečně na pláži jsou shromážděny davy, které se sem přišly podívat na moře. To je silně rozbouřené, tak jsem ho ještě nikdy neviděl a je to opravdu vzrušující zážitek. Lidé povykují jako opice a mají viditelnou radost, že se děje něco mimořádného v jejich nudných životech. Situaci musí uklidňovat kordony policistů, je jich tady opravdu dost a zabraňují v přístupu k pláži. Moře je i tak divoké, že občas nějaká obrovská vlna se přelije až do ulice a zasáhne ječící dav slanou sprškou. Proderu se kusem přecpané ulice, pozoruju moře a chování lidí. Chvíli postojím schovaný za budovou pobřežní restaurace, kde mě nemůže zasáhnout slaná vlna a nějaký chlapík mi poradí, že o kus dál najdu guest house za 20 rupek.

Projdu tedy asi půl kilometru přelidněnou ulicí a tam skutečně stojí uvedený dům, jenže chtějí 300 za noc, což nemohu akceptovat. Do města se vracím raději klidnějšími ulicemi a poptávám se jako dopoledne po ubytování. Buď mají plno, nebo je vysoká cena. Jdu tedy na autobusové nádraží a sednu na autobus do Cuddalore. Jedeme tmou asi třičtvrtě hodiny za normálně silného provozu, všude leží hromady spadlých větví. Až pak autobus zastaví a řidič se o něčem dohaduje s jiným řidičem a od ostatních pasažérů v autobuse se dozvídám, že vepředu leží strom přes cestu. Vracíme se tedy zpět, já sedím vepředu a nemůžu už vydržet neustálé troubení a tak si strčím do uší smotané papírky, které se mi pak nedaří vyndat. Na chvíli zastavíme u obchůdku, kde si koupím buráky v karamelu.

A jsme zase zpátky na autobusovém nádraží v Pondicherrách a tak jdu hledat nějaké ubytování okolo. Poptám se v pár hotelích, až skutečně najdu Royal lodge za 75 rupek na noc. Je samozřejmě bez elektřiny jako celé město a tak musím svítit na pokoji svíčkou. Před spaním nezapomenu rozložit mokrý stan.

 

Čtvrtek 30. 11. 2000

            Po sbalení vycházím z pokoje, platím za noc, ale recepční nemá peníze nazpátek a tak musím jít rozměnit. Na nádraží vlezu do předních dveří autobusu do Cuddalore a už se ke mně hrne prodavač lístků, řve na mě a vyhazuje mě ven. Jdu tedy ven a u vozu stojí dva nadháněči a křičí: „Cuddalore, Cuddalore!“ Ptám se, zda je to správný autobus a posílají mě zpátky dovnitř. Vlezu tam zadními dveřmi a prodavač lístků mě po chvíli uvidí a jde s řevem opět ke mně. Jsem ale nasraný, chytím ho pod krkem za límec, pravou rukou sbalím do výmluvného gesta pěsti, cloumám s ním a přeřvávám ho: „Why, why?“ Zkrotne jako beránek a za všeobecného zájmu okounějících cestujících mě posílá dopředu. Prorvu se plným vnitřkem (na indické poměry ještě ne dost zaplněným) a položím batoh na zem. Asi po pěti minutách, když už jsem vyjeli, stojí průvodčí znova u mě a chce abych si koupil lístek i za batoh. V žádném případě nehodlám platit ještě za bágl, což mu se zaťatými zuby a pěstmi řeknu a on dá konečně pokoj.

            Něco přes hodinu jedeme do Cuddalore. Nebe je zatažené, vítr fouká jen slabě, silnice je částečně zatarasena spadanými větvemi a i stromy, ale naštěstí je průjezdná i když někde za cenu vyjetí úplně mimo vozovku. V Cuddalore přestoupím hned na další spoj a už se řítím usazen pohodlně vpředu, kde je pěkný výhled na cestu do Chidambaramu. Tam blízko nádraží si zajdu do restaurace na oběd a pokračuju dál v cestě. Nechám se zavézt do vesničky Vaitheeswarankoil, kde údajně v chrámové knihovně existují stará proroctví osudů pro ty, kteří sem dorazí.

Prohlížím si místní chrám, který je barevný se spoustou soch a moc pěkný. Batoh s botami si nechám v úschovně u klučiny a platím mu po prohlídce pak tři rupky. Nadháněči mě nahání k astrologické věštírně, kterých je zde spousta, ale já odmítám. Na chvíli se dokonce posadím u staříka s dlouhými vlasy a vousy, který svým zjevem a i vystupováním působí jako věštec, ale i od něj si nenechám prozradit budoucnost. Sháním se pouze po místní chrámové knihovně a zeptám se přímo v chrámové kanceláři, ale tam mi řeknou, že nic takového zde není. Úředník s jednou rukou, mě dovede k dalšímu astrologovi, který po mě chce only two hundred rupees (pouze dvě stě rupií). Asi mě má za idiota, stejně v to nevěřím.

Najdu obchůdek s oblíbeným bílým nápojem a na křižovatce silnic spolu s ostatními moc dlouho nečekám a jedu dál plnějším autobusem do Mayuramu. Tam prakticky jen přesednu na autobus do Kumbakonamu a opět se vezu pohodlně vpředu. Původně jsem měl v úmyslu jet ještě dál, ale jelikož jsem docela unaven, hledám něco na spaní. Hned vedle stojí tři lodge a tak hned u druhého za 80 rupií obsazuju jeden single. Pokoj ve třetím patře je čistý i s koupelnou společnou se záchodem, jen má nevýhodu, které si všimnu až mnohem později – má okna přímo na autobusové nádraží. Jdu si ještě nakoupit něco k jídlu, hodně ovoce – banány, mandarinky a vynikající levné hroznové víno. Večer, když se před spaním myju v koupelně s trubkou, vyklouzne mi z ruky mýdlo a padne podle zákonu schválnosti přesně do záchodové díry v zemi. 10 rupek doslova v prdeli! Musím se domýt mýdlem na praní.

 

Pátek 1. 12. 2000

            Už asi od půl páté slyším z busového nádraží hluk, křik, troubení a vrčení motorů. Jednovrstvá okénka vůbec neizolují zvuk a tak se převracím a nadávám na sebe, že jsem si toho nevšiml a nechtěl jiný pokoj. Podaří se mi ještě kupodivu usnout a tak vstávám později poměrně odpočatý. Jelikož jsem včera dostal v recepci malý prospekt s názvy městských chrámů a čísly autobusů co k nim jezdí a check out je 24 hodin po příjezdu, mám čas a vyrážím na prohlídku města. Autobusy na nádraží mají ale samá vysoká čísla, což se neshoduje s údaji v prospektu, ale nakonec jedním odjedu blíže k centru. Procházím pak půlku dne městem a prohlížím si barevné chrámy, z nichž některé jsou obdivuhodné a vevnitř i tajemné. Škoda jen, že místo zářivek a žárovek neosvětluje přítmí uvnitř záře pochodní jako tomu bývávalo kdysi, to by bylo dokonalé.

            Odpoledne sháním autobus, ale je to vlastně kousek nazpět a tak se raději vracím pěšky k busovému nádraží. Nakoupím si tři čtvrtě kila výborného hroznového vína a na pokoji mlsám. Pozdě odpoledne platím za nocleh a odjíždím opět busem dál, tentokrát do Tiruchirappalli. Překvapí mě, když projíždíme městem jeho rozlehlost a pak zastavíme na busovém nádraží obklopeném vysokými mrakodrapy a obchody s blikajícími neonovými nápisy. Kolem dokola jsou jen samé drahé noclehy a tak jednou ulicí mířím dle rady k vlakovému nádraží. Ale po cestě spatřím budovu s nápisem Modern hindu lodge a tak se tam zeptám a už mám přízemní pokojík s čistou postelí a do koupelny a na záchod musím na venkovní chodbu. Jdu zpět na náměstí u busového nádraží, koupím něco k jídlu, k pití a vracím se do svého pokoje.

 

Sobota 2. 12. 2000

            Vstávám poměrně brzo a odcházím na autobus, kterým jedu do Srirangamu. Vystoupím u vysoké chrámové věže (nejvyšší v Asii) a jdu dovnitř chrámového města. Normálně se tam jezdí na kolech, motorkách, všude stojí stánky a chodí se v botech, prostě normální život. Samotný chrám začíná až za druhým nádvořím, když projdu branou druhé věže. Boty předtím nechávám v úschovně a pak prohlížím nádvoří a chrámky uvnitř. Dovnitř chrámů mě zde ale jako nehinduistu nechtějí pustit a zdejší bráhmani jsou přímo nepřátelští. Zvláště jeden s příšerně křivými dopředu trčícími zuby, krvavě červenými od betelových listů, ten by je snad potřeboval vyrazit. Chrámový komplex je pěkný, ale zjišťuju, že všechny zdejší chrámy jsou si dost podobné.

Autobusem se přesunu zpátky přes most do Tiruchi a hodlám navštívit pevnost, která ční na vysoké skále. Jakýsi samozvaný průvodce mi ukazuje cestu i přestože to nepotřebuju a pak se hlásí o deset rupek. Musím se ho šetrně, ale rázně zbavit a dál už jdu sám. Projdu několika ulicemi a stoupám kousek do kopce. Kupuju si lístek za rupku, ale jelikož mi nechtějí povolit foťák, za který nehodlám platit 10 rupií navíc, protože nebudu při téhle zatažené obloze stejně fotit, musím ho nechat s taškou v kanceláři. Bosky pak vycupitám po schodech až nahoru na skálu a ještě výš do malé pevnůstky, odkud je moc pěkný výhled na město. Klesnu pak o něco níže kudy jsem přišel a chci jít do chrámu, ale opět mě tam nepustí.

Seběhnu tedy dolů k pokladně, vyzvedávám si tašku s foťákem a boty a navštívím ještě jeden chrám o pár schodů níže venku pod ulicí. Zamířím pak k pěknému kostelu u frekventované ulice a prohlížím si přilehlý areál university a nakonec i samotný kostel. Autobusem se vracím na busové nádraží, dojdu si na výborné zeleninové nudle, které jsem měl i včera k večeři a z internetové kavárny pošlu několik e-mailů. Ve svém pokoji si zabalím a opět odjíždím z města o něco dále. V Dindigulu jsem asi za dvě a půl hodiny. Vystupuju a dalším spojem odjíždím do vesničky Chinalappatti.

U stánku koupím dvě smažené rybky a v obchodě dostanu zdarma rýži, kterou měl původně prodavač k večeři. Vypiju si u něj ještě dva čaje a po silnici jdu dál hledat něco na spaní. Projdu dědinou a přes deštěm promočenou loučku přijdu k malému rozestavěného domku, který má ze všech stran místo dveří a oken jen velké díry. Paráda, mám střechu nad hlavou. Vevnitř si stavím stan a snažím se usnout. Je mi nějak blbě a tak se musím donutit vyzvracet část jídla a teprve pak se mi uleví. Kdoví co bylo zkaženého, zda ryby nebo ta rýže.

 

Neděle 3. 12. 2000

            Když se probouzím, stojí u mě nějaký kluk a čumí na mě. Nevšímám si ho a věnuju se prohlížení mapy. Kluk zmizí a když balím, je u mě zas a ukazuje mi na cestu do polí. To tak, co bych tam dělal a navíc se odtud někdo blíží. Po silnici se vracím do vesnice na křižovatku k obchůdku a nasnídám se tam sušenek a čaje. Vyptávám se chlapíků na rozcestí na další cestu, je to tady dost zmatené, to ostatně všude v Indii a autobusy přijíždějí ze všech stran a zastavují kdekoliv. Nakonec se dostanu do správného busu a popojedu do Sempatt.

Tam zase hledám kde mi zastaví správný autobus, lidé jako všude v Indii čekají prostě všude a zastávky nejsou jako vždy nikde označeny. Všimnu si nedalekého kostelíku a tak se jdu k němu podívat a zase se vracím zpět. Po asi čtvrthodině, kdy pozoruji ruch kolem sebe a všimnu si i dvou bělošek oblečených jako Indky, přijíždí konečně ten správný spoj. Jenže vnitřek autobusu je tak narvaný, že se lidé drží i zvenku za madla a visí ven a tak se dovnitř prostě nedostanu. Naštěstí za další tři minuty jede další, ale je opět narvaný k prasknutí. Podaří se mi do něj dostat, ale stojím jen na schodech a batoh mi vyčnívá ze dveří. Držím se křečovitě madel abych nevypadl a na další zastávce se dovnitř cpou další Indové a chtějí po mě abych se posunul, když není kam. Ale i přesto se tam další tři narvou a jede se dál. Když se vnitřek konečně trochu uvolní, procpe se ke mě průvodčí a tak mu řeknu cílovou stanici. Zopakuje ji jako papoušek a dál si mě nevšímá.

Vystupuju v Periyakulamu, nikdo po mě nechce peníze a tak jsem ušetřil odhadem asi 11 rupií. Dál přestoupím na volnější autobus do Bodinaykanuru a tam se v restauraci naobědvám levného biriyani. Další autobus je trochu volnější, nicméně opět stojím. Cena se mi zdá nějaká větší, ale pak pochopím, že je to vzhledem k terénu. Stoupíme totiž do hor točitými zatáčkami, z nichž se mi trochu motá hlava, ale mám překrásný pohled dolů do krajiny. Jen se musím pokrčovat v kolenou, abych dobře viděl. Vystoupáme až na vrchol, projedeme vesničkou a začínáme pozvolna klesat. Řidič se řítí zatáčkami jako šílený, troubí a čekám, kdy se za zákrutou objeví další auto. Ačkoliv je silnice úzká, vždy se tady nějak dvě vozidla, dokonce i autobusy vyhnou. I když někdy za pomoci zpátečky.

Kolem se nachází pěkná příroda, kopce jsou porostlé nízkými zelenými keříky, které jsou vysázeny v řadách. (Teprve až mnohem později na Srí Lance se dozvím, že jsou to keříky čaje – holt mám někdy dlouhé vedení.) Na asi dvacet minut zastavíme v malé vesničce Poopara a tak toho využívám a jdu se občerstvit něčím k jídlu a pití. Pokračujeme dál v cestě, když nás pasažéry předtím řidič nahnal zpět dovnitř zběsilým troubením klaksonu. Kolem se zvedají vrcholky zelených kopců a dole v údolí porostlém lesy se leskne hladina jezera. Dojedeme konečně až do Munnaru, kde vystupuju.

Jelikož mám čas a chci si odpočinout, rozhoduju se, že si městečko prohlédnu. A tak si prohlížím obchůdky, přejdu mostík a za říčkou leží rušné tržiště. Kousek dál u silnice prodávají nějaké kořeny a tak mi dají také ochutnat tapiaky, jak se to jmenuje, ale chuť nic moc. Navštívím na kopci místní malou mešitu, ale dovnitř mě muslim nechce pustit a tak se vracím pomalu zpět. Koupím si vynikající brambůrky vyrobené přímo ve stánku a na začátku vesnice, čekajíce na autobus, je chroupu. Od soukromého přepravce s rozmlácenou dodávkou se dozvídám, že musím jít na místní busové nádraží a tak tam přes most zamířím.

Chvíli čekám usednutý na zídce nad špinavou stokou a pak odjíždím autobusem o něco dál. Cestou se začíná stmívat a je to moc pěkný pohled na okolní přírodu s pralesem za západu slunce. Už za tmy dojíždíme do Adimali, průvodčí mě pošle na autobus do Kotchinu, tak si nasednu, popojedu jen na busové nádraží v Adimali, ale jelikož jsem unavený, raději vystupuju s tím, že zde někde přespím. Koupím si oblíbené mléko, kus buchty a na schodech před nějakým domem hoduju. U jednoho stánku ochutnám ještě nějaké nudle s masem a procházím městečkem až tam, kde tuším nějaké pěkné místo na spaní. A nemýlím se. Vystoupám za svitu dorůstajícího měsíce do kopce, kde je lom a na rovném plácku si stavím stan. Před spaním ještě pozoruju světla hvězd a městečko pode mnou.

 

Pondělí 4. 12. 2000

            Vstávám chvíli před svítáním a v 6 hodin mám už sbalen stan mokrý od rosy a sestupuju zpět do vesnice. Na autobusovém nádraží stojí už ten správný autobus a tak kupuju jízdenku do Kotchina. Uvnitř se seznamuju s mladým fotografem, který během jízdy vystoupí, nafotí fotky ze včerejší nehody autobusu a osobního auta a opět nastoupí do čekajícího autobusu, když předtím řidiči podstrčil jakousi bankovku. Přijedeme pak do nějaké vesnice a díky jemu se dozvím, že tento autobus jede jinam a do Kotchina musím jiným. Prodavač lístků mě sice na ceně neošidil, ale neoznámil mi tuto dost podstatnou věc.

Nicméně přestupuju a dalším autobusem jedu do Kotchina. Všichni už dávno ve městě vystoupili, jen já jedu dál a informuju se od posádky autobusu. Vysadí mě v ulici u přístavu, odkud mě pošlou na městský autobus. Jím se dostanu až na konečnou stanici Fort Kochi. Prohlížím si obrovské dřevěné konstrukce rybářských sítí na principu vahadla, které trčí nad vodou. Procházím se přilehlým parčíkem, prohlédnu si kostel svatého Františka, který byl postaven v Indii jako první a jdu do restaurace na oběd. Po rostbífu si nechávám batoh za drobný poplatek u pokladníka a odlehčen odcházím k malému molu, abych se přívozem – motorovou loďkou dostal na ostrov. Ptám se u pokladny kolik to stojí a jsem šokován – 75. Vždyť protější břeh je tak blízko! Hned se ale uklidním, protože je to 75 paisů, necelá rupie.

Přejedu s ostatními asi 50 pasažéry k protějšímu molu a v krámku si pak kupuju hroznové víno. Chci si na něm pochutnat, vypadá opravdu nádherně, ale je to zřejmě nějaká jiná odrůda a má zvláštní příchuť, ta pachuť mi vůbec nechutná. Vyfotím si pěkný kostelík a jdu zpět k autobusovému nádraží, ke kterému jsem lodí předtím přijel. Dozvím se, že ostrov je 25 km dlouhý a 20 km široký, ale nemám čas si ho prohlédnout a tak jdu zpět k přístavu, kde se dozvídám od jiného chlapík, že tohle není žádný ostrov, ale normální pevnina, takže nevím, co si o tom mám myslet.

Vracím se tedy přes vodu lodí zpět, vyzvedávám si v restauraci bágl a jdu si prohlédnout jiný kostel, který je větší a hezčí a u něj stojí dívčí škola. Na jednu stanici zpět k pláži popojedu autobusem, průvodčí za to nic kupodivu nechce a poradí mi i autobus, který potřebu. Jím odjíždím do města a pak musím kus cesty pěšky a jiným spojem odjedu až do čtvrti Tripunithura, kde zase obtížně sháním informace, neboť každý říká něco jiného. Jeden chlapík má naštěstí stejnou cestu a tak mi ukáže stanici autobusu, kde zrovna jeden zastavuje. Tím odjíždím do města Kottyam.

Z příšerně děrovatého nádraží pak dle pokynů odcházím dále, dám si čaj, zjistím potřebné informace a pěšky, abych ušetřil, jdu označenou trasou. Ze zóny spousty obchodů a davů lidí odjíždím autobusem dál až ke kanálu s mostem, u kterého kotví lodě. Blízký hotel je pro mě drahý, ale stejně je obsazený a tak se tam nemohu ani vysprchovat. Informuju se u sympatického chlapíka ve stánku s občerstvením a dozvídám se, že státní loď do Apaluzy stojí jen osm rupií. Docela se pak pobavím o chvíli později v kanceláři soukromého přepravce, který za stejnou cestu chce ,,pouze,, 225 rupií.

Chvíli ve tmě sedím u vody, do hotelu zpět do města se mi nechce, stejně mám už málo peněz a musím s nimi vydržet do odletu, abych nemusel měnit další šek. Zrovna připlouvá státní loď a tak si ověřuju cenu a čas – zítra ráno v 7:15. Zvedám se a jdu dál podél vody, tam jsou bažiny a jen z betonu úzké cestičky vedou k domkům. Jak jsem předpokládal, po pár set metrech dorazím na konečný cíp pevniny, kde se spojují dva kanály k sobě. Chodit po vodě neumím a tak se vracím, ale jen asi o 30 m a vlezu podél osvětlené budovy firmy na hnojiva do stínu kam nedopadá světlo lampy a říkám si, nikdo tu není, tady bych mohl postavit stan. Vedle stojí menší dřevěná budova se čtyřmi dveřmi, na třech je zámek a na čtvrtém opatrně odsouvám petlici a přesně jak jsem doufal – záchod a kbelík s kyblíčkem. Paráda, jsem hrozně propocený a tak se budu moci umýt. Vyperu si tričko a hodlám se už začít polévat vodou z kyblíčku, ale zepředu slyším hluk motoru a reflektory světel svítí vedle budovy. Naštěstí sem dozadu nikdo nejde a tak po chvilce ostražitého čekání se můžu v klidu umýt. Vedle si postavím stan a spokojeně usínám.

 

Úterý 5. 12. 2000

            I dnes vstávám za svítání a balím. Na záchodě neteče voda a tak si vyčistím zuby alespoň za pomoci sodovky. Jdu zpět k přístavu, čekám na státní lodi nával, ale sedí tam asi jen šest lidí. V klidu se nasnídám ve stánku čaje a sušenek a usednu na loď. Lavice je tvrdá a místa pro nohy moc není, ale už jsem zvyklý. Chvilku před čtvrt na osm vyplouváme. Projíždím úzkým kanálem, míjíme spousty domků a domečků domorodců a zastavujeme v přístavech. Rybáři nastupují a vystupují. Na cestě podplouváme i několik mostů, které musí vždy nějaký chlapík za pomocí lan zvednout a za námi je opět spustí dolů. Je to úchvatný zážitek, v pohodě si plout, nikdo netroubí, loď pluje klidně bez otřásání, prostě nádhera. Vnitřek lodi se pak naplní domorodci, hlavně dětmi plujícími do školy. Na březích sleduju obchůdky, domečky, barevné kostelíky, školy, úřady, firmy, po vodě plují rybáři na úzkých lodičkách. Je to vlastně takové městečko samo pro sebe. Po dvou a čtvrt hodině idylky připlouváme do Allappey.

Na břehu mě rovnou jeden chlapík přivede do kanceláře státní společnosti a tam zjišťuji, že je dnes můj šťastný den. Za prvé: další loď do Quilonu jede dnes za třičtvrtě hodiny, a za druhé: dnes začala sezóna a lístky stojí o 100 rupií méně, tedy 150 rupií. A to není vše, v brožurce si všímám slevy pro mezinárodní studentské karty a podaří se mi cenu usmlouvat na 100 rupek. Jdu se najíst do nedaleké restaurace a dávám si beef roast, což jsou kousky hovězího masa v pálivé omáčce.

Nastoupím na správnou loď na přední palubu, kde sedím sám, zadní palubu okupuje asi osm bělochů a dva Japonci. Ke mně dopředu se ještě posadí sympatická Francouzka, se kterou si trochu popovídám a za chvíli vyplouváme. Plujeme po širším kanálu, míjíme spousty domků a všude podél jsou palmové háje. Nebe je jako od rána pod mrakem, ale pak vykoukne sluníčko a já se musím chránit deštníkem, protože zde na přední palubě není stříška jako na zadní. Francouzka cvaká svým foťákem jako divá a fotí kde co, ale já dělám jen pár snímků.

Zastavujeme u břehu, kde stojí restaurace a už nám nesou rýži a kydají hromádky zeleniny na palmové listy. Chci si vyndat lžíci, ale když vidím Anglána jak čumí na to jídlo před sebou, pustím se do toho prsty. Ostatní běloši nelení a následují mě. Je zajímavý pohled na vyžehlené a navoněné turistíky, jak s umaštěnými prsty strkají rýži do pusy a ta jim padá zpátky na list. Jaký je asi pohled na mě? K rýži si dám ještě rybu, takže platím celkem 45 rupií, což jde, na to, že si tady bez konkurence mohli nadiktovat vyšší ceny.

            Poté co si prohlédneme luxusní loď z rákosu na břehu, pokračujeme pak dál a připlouváme na širokou vodní hladinu. Nalevo v dálce stojí nějaká elektrárna a plujeme kolem rybářských vahadel, jaké jsem viděl v Kotchině, tyhle jsou ale bez sítí. Začíná pršet, ale zůstanu na přední palubě skrytý pod deštníkem, za chvíli je stejně po přeháňce. V dálce se objevují po pravé straně dva vysoké růžové paneláky, působí tu v palmové džungli jako pěst na oko, a dozvídám se, že je to ášram svaté matky. Zde také Francouzka vystupuje a nastupují noví pasažéři. Vjíždíme pak opět do soustavy domků, obchůdků a kostelíků, občas před námi přejede přívoz z jednoho břehu na druhý.

Po břehu, vlastně po betonové cestičce na kůlech ve vodě běží podél naší lodě asi tři čtvrtě kilometru malý kluk a celou dobu křičí stále dokola: „Please, give me one pen!“ (Prosím, dej mi propisku.) Je to strašně legrační a tak vytahuju z kapsy propisku a volám na něj, ať jde pro ní. Všichni se tomu smějí, já nejvíc. Nakonec se klučíkovi do cesty postaví přísný pán a v nesmlouvavém gestu ho pošle zpět.

Chvíli plujeme podél moře, od něj nás odděluje jen úzký břeh, na kterém dělníci pokládají novou asfaltku. Blížíme se k cíli k městu Quilon.

Pak to jde ráz na ráz. Přistání u břehu, batoh na záda a na přilehlém autobusovém nádraží vlezu do připraveného autobusu. Je to příšerný šok, jako bych se náhle ocitnul v jiném světě. Celý den klid, pohodová plavba po vodě a najednou opět troubení ze všech stran, řvaní motorů, cukání při jízdě. Kupuju si jízdenku do vesnice Attingal, v jejíž okolí jsem původně hodlal někde stanovat, ale během jízdy nastane příšerný slejvák a v dálce se blýská a tak si dokupuju lístek až do města Trivandrum.

Na velkém zmateném nádraží, kde vystupuju se snažím najít levný hotel, ale musím jít dál do města. Všude stojí sice levné hotely a lodge, ale beznadějně plné. Jakýsi šišlavý maník se mi snaží pomoci a teprve, když mu už asi po páté dám důrazně najevo, že o něj nestojím, dá mi pokoj. Asi po hodince běhání a shánění nacházím levný pokoj za 60 rupek v Safire lodge. Pokoj i postel jsou čisté a společné koupelny se záchody na patře se blýskají. Jdu ještě na nádraží koupit něco k jídlu a po sprše si jdu lehnout.

 

Středa 6. 12. 2000

            Trošičku si přispím a vydávám se na autobusové nádraží. Tam si zjistím, kde je nádraží městských autobusů a jdu tam asi km pěšky. Zjistím si i místo, odkud mi pojede zítra bus na letiště a odjedu jiným busem blízko zoo. Tam však musím ještě asi tři čtvrtě kilometru pěšky a cestou si prohlédnu i palác Kanakunnu, uvnitř kterého mě ochotně provede jakýsi chlapík z personálu, za což ode mě dostává 5 rupek. U pokladny před zoologickou zahradou stojí pár kluků a když vidím, že je okénko zavřené, ptám se, zda je zavřeno.

„Ne, není,“ zní odpověď. „Prodavač si šel jen na oběd.“

Po asi dvaceti minutách čekání mám lístek za bůra a prohlížím si klece a voliéry s různými druhy savců, ptáků, šelem a obojživelníků. Nevynechám ani malou vedlejší botanickou zahradu. Kupuju si taktéž levnou vstupenku do muzeí a navštěvuju postupně přírodovědecké muzeum s vycpávkami, kostrami a embrii v lihu, umělecké muzeum s obrazy, historické muzeum s historií Kéraly a další umělecké muzeum se sochami, soškami a vyřezávanými řezbami bohů a bůžků. U posledního z muzeí umístěného v pěkné barevné budově uprostřed parčíku se točí nějaký indický film a tak zde pobíhá několik lidí od televize a spousta čumilů.

Chvíli odpočívám na lavičce a jdu na autobusovou zastávku, kde si všimnu reklamní cedule na vědecko-technické muzeum a planetárium. Nasměrován lidmi se tam vydám asi kilometrovou cestou, ale muzeum se zrovna zavírá a v planetáriu bych se prý nic nedověděl, neboť je to v místní jazyce. Prohlédnu si zvenku areál a vracím se zpět k busové stanici u zoo. Autobus mi ale nejede a tak jdu za roh, jak jsem přijel ráno a zde strávím 20 minut na zastávce, ale žádný autobus nejezdí ani tady. Vracím se zpět na stejnou ulici, ale jinou zastávku a odtud mi po dalších dvaceti minutách jede konečně bus blízko k nádraží. Poděkuju chlapíkovi co mi pomohl s orientací a u stánku se najím hovězí masaly s hráškem a vracím se na pokoj.

Batoh, který jsem ráno vypral, je už suchý a tak si mohu sbalit a kolem 23. hodiny jdu spát. Zítra poprvé v životě poletím letadlem a mám trochu obavy, ne však z toho, že letadlo spadne, ale že přijedu na letiště pozdě a odletí beze mě.

 

Čtvrtek 7. 12. 2000

            Vstávám po 5. hodině, dobalím si a odcházím. Dole v recepci je tma, mladý recepční spí na zemi a tak ho nebudím a klíček od pokoje pokládám na pult. Pěšky jdu na autobusové nádraží městských busů a tam se dozvídám, že mi autobus jede v 6:35. Mám půl hodiny čas a tak sháním v okolních stáncích mléko k snídani, ale marně. Vypiju si horký čaj a nasednu do autobusu, který odjíždí asi o 9 minut dříve. Za dvě a půl rupky a 25 minut jsem u letiště.

Před budovou stojí spousta lidí, kteří se tlačí a čekají. Pokládám těžký batoh na vozík, dříve si však vyndám brašnu na foťák, který si chci nechat raději u sebe. Vjedu do letištní haly, u vchodu mi ještě strážný zkontroluje letenku. Zavazadla kromě brašny s fotoaparátem a filmy nechám projet rentgenem a zařadím se u pultu do fronty a když přijdu na řadu, dostávám palubní vstupenku a můj zvážený bágl odjíždí kamsi po přepravníku. Vystojím další řadu, kde mi zkontrolují pas a zanesou mě do počítače. Pak dostanu u dalšího pultíku razítko na palubní lístek a nahoře v patře stojím dlouhou, ale rychle se pohybující frontu přes bezpečnostní prohlídku. Nechávám si projet rentgenem pouze osobní tašku, brašnu s foťákem odmítám a i když mi celníci najdou u pasu nůž, naštěstí z něj nedělají problémy jak jsem se obával, ale jen se smějí a ptají se na jeho cenu. V čekací hale nečekám ani čtvrthodinu a už vycházíme tunelem č. 2 na letištní plochu. Nejdříve musím označit svůj batoh, aby ho mohli naložit do správného letadla a s ostatními pasažéry odjíždím busem k letadlu.

Za pražícího slunce čekáme frontu u vchodu, než nám pokyne ochranka, že můžeme nastupovat zadními dveřmi. Stoupám po schodech a pozoruju, jak z druhé strany letadla akorát po dopravníku vyjíždí můj batoh. Překrásná letuška mi najde mé sedadlo, hurá, sedím u okénka. Je to můj první let v životě, když nepočítám pokus na kurzu paraglidingového létání a tak bych rád viděl z té výšky ven.

            Za chvíli startujeme. Připoutáváme se a zrychlení je pak úžasné a najednou hop a zem mizí v hloubce a letíme. Teď je krásně vidět co zeleně je v Indii, všude koruny zelených palem. Hned ve vzduchu letušky rozdávají občerstvení a dostávám dokonce i výborné pivo, které si vychutnám.

 

pokračování na Srí Lance...