...pokračování ze Srí Lanky

 

Pátek 29. 12. 2000

Přistaneme přesně na minutu na kuala-lumpurském letišti v Malajsii a koridorem vycházíme ven. Mám v důsledku dřívějšího letu o hodinu více času, ale zase jsem musel posouvat hodinky o dvě hodiny napřed na malajský čas, prostě je poledne a můj příští let poletí až v 15:05, takže mám dost času prohlédnout si letiště. To je opravdu monstrózní, ohromné prostorné ocelovo-skleněné moderní haly ve tvaru obrovského kříže s luxusními a tím i drahými obchody, restauracemi a butiky. Nechám se svézt i moderním vlakem bez strojvedoucího, který mě spolu s ostatními během okamžiku odveze venkem do asi tři čtvrtě kilometru vzdálené další letištní haly, ze které už je potom východ z letiště. Ten samozřejmě nepoužiju a zůstanu za kontrolními stanovišti, abych si nezkomplikoval návrat. Vrátím se zase zpět elektrovlakem do obrovské křížové letištní haly a prohlížím obchůdky.

U pultu Malajsia airlines dostávám palubní lístek, ale zjišťuju, že času mám dost a pokračuju ve šmejdění po obchodech. Odejdu a odjedu na jezdícím chodníku k bráně č. 14 a po nezbytné bezpečnostní prohlídce, při kterém ani teď kupodivu nenaleznou můj nůž za pasem, čekáme v odbavovací hale a koridorem se dostaneme přímo do letadla.

Vnitřek je obyčejný, bez televizí a tak jsem trochu zklamán. Let probíhá v klidu, prohlížím si časopis a noviny a je nám podáváno vynikající jídlo s nudlemi a krevetami. Chytře jsou rozdány imigrační dotazníky a tak si je mohu vyplnit při sledování Šprťouchlat na televizích umístěných mezi uličkami. Konečně přistáváme v Jakartě v Indonésii.

Letištní chodba je oproti malajské malá, ale příjemná, dřevěná a za okny vidím pěkně upravenou zahradu s barevnými květinami. Procházím přes celní kontrolu, ptám se, jestli mám nechat proclít foťák, který má cenu nad stanoveným limitem, celníci se usmívají, že to není problém a pouštějí mě bez jakékoliv kontroly. Zato u imigračního úředníka se zapotím. Chce po mně nekompromisně zpáteční letenku, kterou jsem však stornoval, protože ji nebudu potřebovat. Nechce mě pustit, bere mi pas, nejsem na to vůbec připraven, nepočítal jsem s tím a tak koktám, že pojedu lodí do Malajsie, že nechci použít letadlo. Úředník se radí se svým nadřízeným, který mu něco dlouze vysvětluje a na mě se dívá docela přívětivě a pak od úředníka dostávám razítko a upozornění, že pro příště musím mít zpáteční letenku. Dost se mi uleví.

O kus dál už na dopravníku vidím přijíždět svůj batoh a tak musím běžet, protože už už zajíždí zpět do nakládací haly. S báglem na vozíku pak už projedu do veřejné haly. Tam vyjedu výtahem do 1. patra a na radu mladého uklízeče zde hledám směnárnu a směním si 5 dolarů za kurz asi 9.300 indonéských rupií / 1$.

Před halou s nelibostí poznávám, že ze zatažené oblohy silně prší. Proboha, já se toho monzunu nezbavím! Nechce se mi odjíždět předraženým taxíkem ani autobusem a tak si pod střechou naplánuju co a jak a jelikož kousek odtud vede dálnice, jdu k ní a stopuju. Po chvilce mi zastaví auto, ale to je taxikář bez označení a ptá se, kolik mu dám.

„Nic,“ zní moje odpověď a on zase odjede. Další auto se dvěma přátelskými muži mě odveze asi o 4 km dál k autobusové zastávce, kde čekám s pár lidmi na správný bus k vlakovému nádraží Gambir. Asi po půl hodince příjíždí pohodlný klimatizovaný bus a stojí jen 5.000 rupií, tedy ne asi dva dolary, jak mám napsáno v průvodci, ale něco přes půl dolaru. Je to milé překvapení!

            V autobuse se několikrát načapám, že nevnímám stmívající se okolí a usínám, protože jsem po dnešní noci beze spánku unaven. Z nádraží Gambir se vyptávám na ulici Jalan Jaksa, musím jít kus podél viaduktu a pak asi po dvaceti minutách tam dorazím. V internetové kavárně, kolem které jdu, se ptám na cenu internetu – 12.000 rupií / hod, no určitě najdu i levnější.

Důležitější je, že mi sympatický chlapík nabízí levné ubytování za 15.000 rupií a tak jdu s ním o kus dále, zahneme do další ulice a úzkými uličkami se smrdutými stokami po obou stranách se dostaneme k hostelu Rose Marla se dvorkem, kde jsou venkovní pokoje a uvnitř mého stojí na čisté podlaze dvě čisté postele a u stropu visí nezbytný ventilátor a ještě mám jeden malý na stolku. Beru to, zaplatím a hned prakticky vedle hostelu v úzké uličce se najím u stánku dobré nasládlé čočkové polévky a nudlí se zeleninou a vejcem.

Projdu uličkami opět do Jalan Jaksy a nacházím internetovou kavárnu za 10 tisíc rupií na hodinu, což je slušná cena. Za ten měsíc co jsem nemailoval mám spoustu dopisů a přání k vánocům a novému rok, což mě moc potěší, když jsem tady tak sám. Pošlu zase svůj cestovní dopis všem známým a přátelům a vracím se do svého pokoje, kde znaven usínám. Z prvního dne v Indonésii jsem přímo nadšen, přátelští lidé, levnější doprava než jsem čekal, levné ubytování a levná a chutná kuchyně. Jen tak dál!

 

Sobota 30. 12. 2000

            Přispím si po té včerejší noci beze spánku až skoro do desíti hodin. V obchodě si koupím ke snídani sušenky a jdu na nádraží Gambir, u kterého sháním autobus na adresu uvedenou v brožurce American Expresu, že tam směním šeky. Ochotní domorodci mi poradí a já jedu busem přes kus města a vystupuju u dálnice, což je ulice Jalan Jend Gakot Subroto, kde mám být uvedený hotel Hilton.

Asi tři čtvrtě hodinky jdu po chodníčku podél této monstrózní 14ti proudové dálnice, míjím spousty moderních businesských mrakodrapů a prosklených budov a projdu i kolem restaurace Planet Holywood. Musím přejít nadchodem na druhou stranu, kde se vydám podél menší „pouze“ osmiproudové dálnice a dostanu se střeženou branou do prostoru k hotelu, blízko kterého leží velké parkoviště s jídelními stánky a v dálce vidím i nějaký stadion.

Dle rady strážných před hotelem jdu dovnitř, tam se znovu vyptám a sejdu do klimatizovaného suterénu, kde je až moc zima a poté co projdu opuštěnou luxusní restaurací, nacházím firmu Pacto Ltd., kde mají měnit cestovní šeky American Expresu. Firma je však zavřena, naštěstí v jedné kanceláři mi dá paní adresu na budovu banky American Expresu. Tady už se šeky nemění, tak to je stará informace v šekové brožurce.

            Ochotní strážní stojící před hotelem, kteří mi zprvu chtěli přivolat taxíka, vtipálci, mi radí ať jdu zpět na autobus a tak do jednoho vlezu a mladému průvodčímu řeknu, kam jedu a ten se směje a něco říká ostatním. Později si domyslím, že to bylo nejspíš něco v tom smyslu, že si asi myslím, že jsem vlezl do taxíku. Nicméně jedeme přes kus města stále po dálnicích, kolem stojí skleněné mrakodrapy. Pak se autobus v jedné stanici porouchá a všichni musíme vystupovat. Ale prý jsem na správném místě.

Přejdu přes nadchod na druhou stranu frekventované ulice, tam se s lístečkem v ruce ptám nechápajících lidí a ti mě posadí opět na stejný autobus zase zpět. To si snad ze mě dělají srandu. Ale nedělají. S pomocí jednoho pána vystupuju na dálnici a jdu do vysoké banky American Expressu, ale kancelář v přízemí na směnu šeků je zavřena, sedí tu jen několik strážných. Samozřejmě mě to vytočí, v Praze v malé republičce je otevřeno každý den a zde v obrovském městě s počtem obyvatel jako v celé naší zemičce je směnárna zavřena. Co teď?

Na zastávce čekám asi půl hodiny, autobusy jezdí rychle kolem, ale žádný nezastaví, až jeden přece. V něm se seznamuju s Maxem, který jede do Jalan Jaksy na pivo do Memory cafe. Radí mi, kde vystoupit a tak jedu kousek dál než on.

U silnice postává několik skupinek veksláků, ale cestovní šeky nemění, jen dolary. Musím si tedy lavičce u říčky vytáhnout pár ukrytých dolarů a jdu se ptát na kurz. Ten je 9.000 rupií za dolar, ale jakmile řeknu, že chci měnit pouze 12 dolarů, hned mi ho o tisícovku sníží. U bandy posledních veksláků, kteří nechávají tento kurz, dostávám na ruku téměř 10x více. Zbláznili se, nebo co? Jelikož jsem poctivý, ukazuju jim, že mi dali víc, odpočítám si svoje peníze a pak jim teprve dám dolary. Chtějí ještě ty rupie, co mi dali do ruky, ale mají smůlu, už jim to nedovolím. Ještě aby na mě zkoušeli nějaké finty!

Pěšky se vracím k Jalan Jakse, kde se u stánku najím a koupím i něco dalšího na zub. Celý večer až dlouho do noci ležím ve svém pokoji s rozevřenou mapou indonéských ostrovů a plánuju cestu, na kterou se hrozně těším.

 

Neděle 31. 12. 2000

            I dnes si trošku přispím, osvěžím se studenou sprchou a v informacích v ulici Jalan Jaksa si půjčím mapu trajektů mezi ostrovy a nechám si jí kousek vedle okopírovat. Kopii si odnesu do pokoje, aby se mi nezmačkala a uličkami projdu na konec Jalan Jaksy do příčné široké ulice, po které kus jdu a zahýbám vpravo do jiné, kde jsou otevřeny obchody a spousty stánků s jídlem.

U jednoho se najím hůlkami čínského jídla a projdu ulicí k obrovitému, neskutečně rozlehlému náměstí Merdeka, kde stojí vysoký stometrový betonový pomník Monas, ke kterému teď mířím. Přidá se ke mě sympatický kluk, se kterým chvíli přátelsky kecám a pak se z něj vyklube průvodce, který chce „pouze“ 30 dolarů a tak se ho okamžitě rázně zbavuju.

Před památníkem stojí množství jídelních stánků a lidí, sám betonový kolos je ohraničen plotem a vstup je placený. S velkým potěšením zjišťuji, že zde není systém dvojích cen pro cizince jako v Íránu, v Indii a na Srí Lance, jenom doufám, že tomu bude tak na všech indonéských ostrovech, které se mi podaří navštívit. Levný vstup ve výši 1.500 rupií, tedy zaplatím rád a v klidu jdu dovnitř, spokojen, že nemusím nic obcházet, už mě to unavovalo.

Do vchodu se tlačí spousta lidí v dlouhé tlusté frontě, kteří chtějí výtahem až nahoru, odkud je výhled. Tam bych taky rád, ale nechce se mi čekat a ten lístek co mám, platí jen pouze do muzea. To se nachází v podzemí a tak něco přes hodinu obcházím od jedné vitríny ke druhé, prohlížím výjevy s figurkami za nimi a louskám postupně historii Indonésie v angličtině. Seznamuju se při tom s Maghfirem, se kterým si vyměňujeme adresy.

Venku před památníkem ochutnávám u stánků smažené kousky zeleniny a ovoce, popíjím ledovou ovocnou šťávu a moc si pošmakuju. Vracím se na roh náměstí, kde stojí stříkající fontána a vedle pěkné sousoší koňského spřežení, to vše pod obrovskými mrakodrapy.

Vracím se do Jalan Jaksy a do úzké uličky, kde se nachází můj pokoj. Cestou si v obchodě kupuju led, který se mi v misce pomalu rozpouští a já usrkávám brčkem osvěžující ledovou vodu, v níž jsem rozpustil šťávu. V tom horku je to osvěžující.

Tři hodiny před půlnocí vychází ven a mířím ulicí Jalan Jakson, kde je již zábava v plném proudu, opět na náměstí Merdeka. Nechce se mi totiž slavit příchod nového tisíciletí v západním duchu mezi samými bělochy a raději poznám jak slaví takovou událost místní lidé.

Na obrovském náměstí je již shromážděna spousta lidí, kteří ale nemohou zdaleka zaplnit tak obrovský prostor, stojí zde spousty stánků se vším možným a i na zemích jsou rozloženy různé suvenýry a je zde možné koupit snad všelicos. Chodím po náměstí dokola mezi davem lidí a spoustou motorek, které jezdí a parkují všude, takže mi to několikrát připadá, že se účastním obrovského megamotorkářského srazu. Všude látají rachejtle, praskají dělobuchy, petardy, bombičky, které někteří vtipálci hází pod nohy i mně.

Konec roku, desetiletí, staletí a i tisíciletí se pomalu blíží. Jenom mě překvapuje, že při takovém množství lidí nevidím nikde, ale opravdu nikde jediného policistu, který by to tu řídil. Možná je to tím, že nevidím ani nikoho opilého, není divu v muslimském státě, a tak se lidé chovají celkem „rozumně“ a vědí co dělají. Chvíli pozoruju tetování pěkné růže na rameno, za které chce kluk s tetovacím nástrojem pouhých 40.000 rupií, to v Praze by to stálo nejméně 3x dráž, ale tam by člověk měl jakous takous jistotu s hygienou.

Podle mých hodinek zbývá do konce roku jen pár minut a tak jdu do davu lidí a čekám. Je škoda, že vítání nového tisíciletí není nikterak organizované a na jedné ze vzdálených budov na jednom konci náměstí svítí pouze rok 2000 a 2001 a ještě islámský rok 1421, ale ne žádné odpočítávání času, takže ani přesně na sekundu nevím, kdy končí jedno tisíciletí a začíná nové.

 

Pondělí 1. 1. 2001

            Motory motorek se rozvrčí více, vyletí více rachejtlí, vybuchuje více petard. Jsme v novém tisíciletí a v mé vlasti mají v tuto chvíli ještě 18. hodin. Chvíli obcházím stánky a u jednoho z nich si kupuju nové tričko, které už skutečně potřebuji, je zelené barvy s památníkem Monas a nápisy Jakarta Indonésie. Bude mi vždy připomínat příchod nového tisíciletí přivítaný zde v Jakartě.

Pomalu se zase vracím do Rose Marly do svého pokoje. Spím skoro do deseti hodin dopoledne.

            Po osvěžující sprše mě doprovází kluk z hotelu k Mc Donaldu, kde na rohu velké křižovatky stojí autobusová zastávka. Dvěma autobusy se dostávám k parku Taman mini.

Nejdříve navštěvuju muzeum Purna Bhakti Pertiwi, kde je expozice nádherných rukodělných prací z Indonésie a okolích asijských států. Prohlížím si zde vyřezávané démonské orly, malované čínské vázy, batikované látky a shledávám v místní knihovně výbornou myšlenku přiblížit dětem život historických postav pomocí komixů. Jak by řekl náš Jan Amos Komenský: „Škola hrou.“ Samo muzeum je umístěno v nádherné moderní kopulovité budově s krásnými rozlehlými sály. I zpět k bráně odjíždím vláčkem jak jsem přijel a kupuju si vstupenku do parku Taman mini.

Napřed vejdu do muzea Istiglal, kde se dozvím pár zajímavých věcí o islámu a prohlédnu si spousty knih s nádherným perským písmem a zdobenými okraji, které jsem obdivoval už v Íránu. Pak procházím indonéským Disneylandem, kde nechybí ani lanovky, vláček a ve výšce rychlodráha. Všude stojí spousty napodobenin chrámů a zajímavých budov, které se nacházejí všude po Indonésii a jsou okopírovány a zhuštěny sem na jedno místo.

Davy lidí a spousty stánků se vším možným, k tomu projíždějící automobily a motocykly ucpávají vše a musím se pracně prodírat skrz ucpané cesty. Navštěvuju ještě muzeum s mořskými rybami v akváriích, mají tam skutečně zajímavé šupinatce a jiné živočichy, ale už je pozdě a ostatní muzea se začínají zavírat. Obejdu tedy prakticky skoro celý park dokola, abych viděl co mě na ostrovech čeká, ale nic si nefotím. Já nefotím kopie v Disneylandu, ty jsou tu pro turisty, já cestovatel se vypravím za originály! Na náměstí u vstupu s vysokým pomníkem pancasily (symbol sjednocené Indonésie) jakýsi chlapík drezůruje opičku, která pobíhá v šatičkách a předvádí různé věci. Všichni se smějí, jen mě je zvířete s řetězem na krku líto. Když si jen vzpomenu na svobodné nezotročené opice v Indii ve Vrindabanu...

            Minibusem, ve kterém kouří řidič a jeden z pasažérů, se dostanu zpět na Chililitan, ale původní autobus č. 16, kterým jsem sem přijel, mi nejede. Na radu mladíků, se kterými se dám do řeči jedu dalšími dvěma busy až k Sarině, což je právě ta velká křižovatka dálnic s Mc Donaldem, Pizzou Hut a Hard rock cofeem na rohu, odkud jsem dnes vyjel. Pěšky se tedy vracím do Jalan Jaksy, kde se za poslední peníze najím u stánku smažených nudlí. Na zítřek mi zbývá pouhých 2.000 rupií, za které musím dojet do banky American Expressu směnit cestovní šeky. To jsem tedy zvědav.

 

Úterý 2. 1. 2001

            Vstávám kolem osmé hodiny, kdy mě budí skřehotání ptáků v klecích visících na oknech protějšího domu. Z tropického vlhkého skleníkového podnebí jsem opět propocený a tak si i dnes musím dát sprchu.

Odcházím na konec Jalan Jaksy a odtud do nedaleké ulice Gereja Theresia, kde stojí česká ambasáda. Nechám si zavolat českou paní úřednici, která je sice sympatická, pěkně si s ní popovídám, ale naprosto nic se nedozvím. O bezpečnostní situaci mi řekne, že se to každou chvilku někde mele, o tom, jestli potřebuji vízum pro východní Timor a kde ho vzít, také nic neví a o možnosti prodloužení víza se také mnoho nedovím, jen dostanu adresu v Jakartě, kde se snad prodlužuje, za jakých podmínek mi zůstane záhadou. Tak mi připadá, že jsem sem chodil úplně zbytečně.

Můj další úkol je najít banku, kde bych směnil šeky, nebo odjet do American Expressu. Hned druhá banka má výhodný kurz 9.460 za dolar a tak směňuju. Ve vedlejších bankách měli totiž jen 9.100 za dolar. Dobrý obchod! Vracím se do svého pokoje a balím. Konečně můžu jet dál. Jelikož sympatický starý recepční zde není, nechávám peníze za poslední noc na posteli a na pultu klíč se vzkazem. V Jalan Jakse ve směnárně, která sice byla otevřena i přes svátky mají kurz jen 8.800 rupií za dolar a ještě si odečítají poplatky a přece tam mění peníze turistík ze západu. Dobře mu tak, když je línej hnout prdelí!

            V informačním centru koupím pohlednici a hned ji pošlu své babičce. Na nádraží Gambir zjišťuju, že vlaky jedou sice do Bandungu, ale nestaví v Bogoru, kam mám namířeno. Dostanu tedy v informacích na lístečku napsané jméno jiného nádraží. Nejdříve jdu ale shlédnout nedalekou mešitu Istiqlal, která je největší v Asii. Je to skutečný kolos z mramoru a kovu a hlavní místnost je příšerně rozlehlá a vysoká s kopulovitým stropem a tlustými kovovými sloupy. Úplně z nejvyššího patra se mi taky rozprostře pěkný výhled na město, zvláště na nedaleké obrovské náměstí Merdeka s pomníkem Menos. Při prohlídce se mě snaží doprovázet strážný a dvě mladé holky, které na mě předtím mávaly a teď se po mně dívají a chichotají se. Že bych měl úspěch?

            Venku na ulici se u stánku najím nějakých kousků sýra se sojovými výhonky – zdravá strava, a dle rady se vracím k nádraží Gambir, kde mě, ale ochotná paní nasměruje na jiné vlakové nádraží než mám na lístečku, že je to blíž. Dle její rady jedu na nádraží Čikitaj a zde si kupuju lístek do asi 60 km vzdáleného Bogoru za neuvěřitelných 1.500 rupií, což dělá něco málo přes 6 korun! Oproti tomu cena do Bandungu z Gambiru stála totiž 20.000 rupií ve 2. třídě, ale to byl údajně rychlovlak.

            Sympatický pán na nástupišti mi prozradí, že vlak jezdí každých 15 minut a opravdu, za chvíli je souprava tady. Uvnitř je plno, ale v klidu se tam s batohem vejdu, oproti cejlonským autobusům je zde poloprázdno. Během jízdy vlakem, který mi spíše připomíná metro, pozoruju život kolem sebe – žebráky, hudebníky a chodící prodavače se vším možným, na rozdíl od Indie má každý z nich jiný sortiment. Dveře vlaku zůstávají otevřeny a v nich sedí kluci s nohama ven, nouzové otevírání nade dveřmi je zdemolováno, proto se nezavírají. Vnitřek se vylidní a tak si mohu na posledních asi dvacet minut i sednout a jsem v Bogoru.

Z tenkého ostrůvku mezi vlaky nevede cesta a tak musím jako všichni ostatní prolézat několika jinými vlaky než se dostanu do nádražní budovy k východu. Tam se na mě vrhají taxikáři a cyklorikšáci, kteří mají ale odlišná kola od těch indických, kde pasažér sedí vzadu a zde sedí zákazník vepředu mezi řidítky. Všechny odmítám a po neuvěřitelně zablácené ulici s mnoha kalužemi se proplétám mezi minibusy a stánky. Nedaleký hotel je pro mě příliš drahý a tak se vyptávám na levné ubytování. Kluk mě posílá na minibus někam na Baranang Siag a tak tam jedu.

Vystupuju u autobusového nádraží, ptám se dál a lidé mě posílají přes hlavní silnici ucpanou dopravou a tak tam zamířím a ve vedlejší ulici hledám ubytování. Začne příšerně pršet, to je od pátku první déšť, když nepočítám ten, který mě zastihl na letišti a tak se schovám ve stánku u sympatického prodavače s manželkou a dítětem a čas využívám, že si od něj nechám přeložit pár slovíček do indonéštiny a zapisuju si je. Déšť neustává a tak pořád sedím a skamaráďuji se s prodavačem Mansfurem a vyměňujeme si spolu adresy.

Ještě za deště mě pošle s klučinou k silnici, odkud po chvíli odjíždím minibusem 06 na Rámajámu. Když přijedu na místo, venku opět silně prší, všude jsou špinavé kaluže s odpadky, do kterých hamtám v sandálích, takže mám ve chvilce nohy promáčené. Lidé mě posílají do další ulice, tam stojí drahý guest house stejného jména a oproti němu botanická zahrada, kvůli které jsem do Bogoru vlastně přijel. Jakýsi chlapík jde se mnou kus zpět do ulice, kolem které jsem prošel bez povšimnutí a tam stojí hotel Bali, ale je drahý, zato vedle nacházím penzion Firman, což je ubytování v rodinném domě a tady chtějí za singl pokoj s dvojitou postelí stejně jako v Jakartě patnáct tisíc. Ještě se jdu najíst ke stánkům nudlí a vracím se do svého pokoje.

 

Středa 3. 1. 2001

            Přispím si zbytečně moc a jdu do blízké botanické zahrady. Vchod se nachází až dál na hlavní ulici za rohem a chodník je lemován mnoha stánky se vším možným. Vstupné do botanické zahrady stojí málo, tak v klidu platím a prohlížím si místní floru. Po hlavních cestách chodí spousty lidí a tak raději zvolím úzké chodníčky, které vedou mezi hustou vegetací. Projdu areálem a jsem docela zklamán, je nějaký malý. Ale u vstupu napravo od jezera vede další širší cesta a po ní se dostávám do rozlehlé obrovské části. U samotného jezírka stojí pěkný bílý zámeček a ve vodě plave množství odpadků a v jednom igelitu i udušená ryba, která se do něj osudně zamotala. Projdu velkou částí zahrady kolem plotu se skvrnitými jeleny až dolů ke kamenité řece a vracím se zpět. Na rozlehlé louce pobíhají skotačící děti a jejich rodiče, kteří pojali park jako hřiště pro své ratolesti. Vracím se zpět k bráně, cestou na mě, jako už mnohokrát, mávají a volají pěkné holky a tak jim taky pošlu úsměv a zamávání. Tady v Asii mám prostě úspěch!

            Zajdu do vedlejšího muzea zvířat, kde si prohlédnu několik místních ptáků, zvířat, nějaký ten hmyz a obrovskou kostru velryby. Rychle se vracím do svého pokoje v penzionu, urychleně si sbalím a přestože jsem přetáhl check-out, který byl v poledne, téměř o tři čtvrtě hodiny, nikdo z rodiny majitelů v tom naštěstí nevidí problém. Z hlavní silnice zablokované hlavně zelenými minibusy se nechávám odvézt na busové nádraží Baranang Siag. Tam nějakou dobu hledám autobus a pak smlouvám o cenu, to už jsem dlouho nedělal, ale stejně to neusmlouvám, cena je pro všechny stejná. Posadím se tedy, batoh mám uložený dole v zavazadlovém prostoru a pak pomaloučku popojíždíme k výjezdu, postáváme jako ostatní autobusy a čekáme až se vnitřek zaplní. Naštěstí jsou zde jiné „normy“ pro zaplnění vnitřku anebo není zrovna tolik pasažérů, ale všichni sedí a jen asi čtyři lidé stojí, když konečně vyjíždíme.

            Cesta do Bandungu je delší než jsem si myslel ačkoliv nejedeme přes nějaké hory, ale přes pár kopců, jsou tu samé zatáčky. Venku opět prší, okna jsou tedy zavřena a v autobuse se kouří. Příšerné, ale nikdo si nestěžuje, všichni chtějí pochcípat na rakovinu. Do Bandungu přijedeme za tmy a tak se sháním hned, že pojedu dál. Nechce se mi zůstat ve velkém městě a utrácet za ubytování. Jedu tedy namačkán v minibuse přes kus města a dalším se dostanu až za něj do Cileunyi. Uvnitř se seznamuje se sympatickým studentem a vyměňujeme si adresy.

Když v městečku vystupuju, uklouznu po bahně ve žlábku, do kterého šlápnu a už v pádu s těžkým batohem na zádech, který mě táhne, udělám tři kroky dozadu a visím pak s jednou nohou ve stoce vedoucí všude podél chodníků. Naštěstí je nezvykle hluboká, takže si ani nenamočím chodidla. Smějící se lidé a můj nový známý mě musejí pomáhat na nohy. Musím se chtě nechtě smát taky. Odnesl to jen batoh, který je špinavý, když nic horšího, mohl jsem si třeba zlomit nohu, to by byl velký průser!

            Naproti u stánku se najím nudlí a mám v úmyslu najít místo na stan, i když spíše v deštivém počasí budu muset najít levný losmen (indonéský hotel). Ve venkovní jídelně u mě sedí vlasatý kluk, který mluví lámanou angličtinou, píše mi na kus papíru a zve mě k sobě domů na nocleh. No, zkusit to můžu. Jdu s ním, vede mě temnější ulicí kolem party kluků, jsem připraven na všechno... a pak dojdeme k domu, uvnitř kterého mi představuju své dva bratry a strýce.

Ti mě hned zvou dál a pak celý večer konverzujeme a já si v oblacích dýmu, neboť všichni kromě nejmenšího kouří, opisuju do notýsku ze slovníku indonéská a thajská slovíčka a výrazy, které se mi budou určitě hodit. V koupelně se umyju za použití kyblíčku, kterým si nabírám vodu z kachličkované nádrže mandi a polévám se. Na Dvd videu mi pak pouští klipy Michaela Jaksona a dívám se pak na nějaký stupidní americký akční film. Usínám pak na zemi v obývacím pokoji na své karimatce ve svém spacáku, zatímco strýc leží vedle na gauči a jeden z bratrů vedle na zemi.

 

Čtvrtek 4. 1. 2001

            Brzy ráno kolem půl páté odchází ten z bratrů, který ležel vedle mě. Já spím až asi do půl osmé, jdu se umýt a pakuju se, zatímco ostatní ještě pospávají. Ti se ale po chvíli také probouzejí a tak se loučím, děkuju za nocleh a odcházím na křižovatku, ze které mířím po hlavní silnici směrem na Garut. Párkrát zamávám na jedoucí auta, ale nikdo nezastavuje. Místo toho se se mnou dají do řeči dva policisti a tak s nimi krátce poplkám, rychle se rozloučím a jdu o kus dál stopovat. Sice mi zastaví pár aut, ale řidiči chtějí peníze a tak je posílám pryč.

Konečně jeden v osobní dodávce chce nejdříve také peníze, ale pak mávne rukou, že to není problém a už sedím vedle něj a jedeme. Sedím rozvalen na široké sedačce, což je mnohem pohodlnější než se mačkat v autobuse na sedadle. Cestou řidič vezme pár lidí, kteří mu platí. Vystupuju v Garutu kousek od busového nádraží a dám řidiči alespoň 2.000 rupií, aby nebyl škodný.

Prakticky hned se namačkám do minibusu, batoh na střechu a jedeme do města Tasikmalaye. Vystupuju u velkého busového nádraží a jelikož jsem hladový, obhlížím okolní restaurace. V jedné si dávám rýži s játrem a tmavým vejcem, moc dobré. Dál bych rád jel vlakem, protože mi autobusy přes kopce a zatáčky připadají moc pomalé. Jedu tedy minibusem na nádraží, kde si ale vyhledám v jízdním řádu, že vlak jede až někdy za čtyři hodiny a to ještě pouze do Kroye a tak se vracím stejným minibusem opět na busové nádraží.

Tam najdu bus mým směrem a odjíždím do Purwokerta. Krajina kolem je stále mírně kopcovitá, porostlá džunglí, míjíme spousty rýžových políček. Uvnitř autobusu je to jako v hospodě, hulí se a tak musím otevřít ještě další okno, abych se neudusil. Cestou míjíme i doutnající chalupu, kde spěchající vesničané se pomocí kyblíčků s vodou snaží uhasit oheň. Vsadím se, že vzniknul od cigarety. V Purwokertu po návštěvě nádražní wc pouze přesednu už za tmy do dalšího zahuleného autobusu a jede se dál. Uvnitř prochází uličkou parta tří mladých hudebníků, kteří hrají na kytaru a zpívají, kytara je totiž tady v Indonésii dost populární a jelikož se mi jejich písničky docela líbí, tak když po koupi jízdenky dostávám nazpátek drobné, jim je věnuju. Vedle mě sedí sympatický kluk asi v mém věku a tak s ním konverzuju. Na jedné zastávce přistupuje mladý muslim, který zase před osazenstvem autobusu poplká svojí story a rozdá všem obálky, abychom mu dali peníze. Ode mě dostává do zapečetěné obálky několik papírků od čokolády. O asi čtvrthodinku později mi rozlepenou obálku vrací přes mého souseda, ale nesměje se. Asi ho to nepobavilo!

            Konečně projíždíme městečkem Kretek, kde vystupuju hned u křižovatky a tak se zorientuju a šlapu správným směrem na Purworejo. Cestou narazím na telefonní ústřednu a pak se snažím zeptat na cenu volání do České republiky. Mladík pochopí až tehdy, když použiju indonéská slovíčka z mého minislovníčku. Volám pak tátovi, abych mu popřál k narozeninám a dozvím se, že doma je boží pozdvižení, protože se u Srí Lanky potopil nějaký trajekt a všichni si mysleli, že jsem se utopil, i přesto, že jsem výslovně na vánoce do telefonu říkal, že poletím letadlem. Hrůza, jak někdo dokáže zbytečně plašit!

            Jdu dál opuštěnou noční ulicí a za mostem přes řeku zahnu doleva k mešitě a kousek od ní u domku s políčkem si stavím na mokré zemi stan.

 

Pátek 5. 1. 2001

            V šest za úsvitu se mi vstávat nechce a tak spím až skoro do sedmi. Kousek ode mě stařík s typickým rolnickým kloboukem oře se dvěma vyhublými kravkami své políčko a mává na mě. Odpovídám mu a začínám si balit. Kolem se pohybuje několik vesničanů, kteří o mě dávno vědí, ale nechali mě taktně v klidu spát a přicházejí se seznámit až teď. Tenhle přístup se mi zamlouvá mnohem více než v Indii či na Srí Lance, kdy mi třásli stanem, aby mě probudili. Vesničani jsou milí a tak si s nimi popovídám, pak na silnici stopnu minibus a odjíždím do další vesničky Kepil, kde jen přesednu na další minibus do Salamanu. Sedím vzadu, batoh jsem si položil na úzkou plochu na okně za sebe a musím tu tíhu držet krkem, což je na malé zatáčkovité silničce mezi kopci porostlými džunglí, kdy cesta stoupá a klesá, dost namáhavý výkon.

V Salamanu vystupuju, obcházím stánky a u jednoho se pořádně nažeru dvojnásobné porce nudlí s játrovými knedlíčky. Prohlížím si ještě místní zeleninovou tržnici a z busového nádraží, kde se namačkám do minibusu, batoh mám na střeše, ale bojím se, že není dobře uvázaný a jedeme na Borobudur. Cestou nastupují spousty malých kluků, ale i holčiček, sedí i nahoře na střeše, všichni mají stejné světle oranžové košile, hnědé kraťasy, bílé ponožky a na klopě lilie. Tedy v té Indonésii je ale skautíků! Připomene mi to má skautská léta a zdravím je junáckým pozdravem a podávám jim levou rukou, ale čumí na mě jako vydry, asi se tady zdraví jinak.

            Vystupuju kousek od chrámu a jakýsi chlapík mě vede přes parkoviště mezi mnoha stánky až k pokladně, kde mě čeká šok, protože za vstup chtějí po cizincích 5$ nebo ekvivalent 45.000 rupií. Snažím se smlouvat s pokladníkem, jako studentovi by mi to dal i za polovinu, ale stále je to oproti domorodcům předražené. Dokonce i jakýsi Angličan, který umí indonésky se tam u pokladny rozčiluje, ale není mu to nic platné, po chvíli ho vidím se svazkem bankovek. Jdu ještě k další pokladně pro Indonésany, ale žena uvnitř mi vstupenku prostě neprodá a basta. Musím na to jít opět po svém. Batoh nechávám hned vedle v jednom z mnoha stánků se šaty u mladé holky, která se na mě směje a jdu podél plotu kolem. Cestou navštívím mešitu, kde se právě předčítá z koránu a spousta muslimů sedí na zemi na koberečkách a zbožně poslouchá.

            O kus dál je dovnitř areálu vjezd s cedulí hotel. Střežící strážníci po mě chtějí lístek do chrámu. Jaký lístek divím se, chrám je přece támhle, hraju nechápavého, já jdu přece do hotelu. Aha, nechávají mě být. Sotva zmizím z jejich dohledu, nevšímavě projdu kolem cesty k hotelu a po silnici se dám na cestičku, ze které už vidím obrovský buddhistický chrám Borobudur. Jenže stojí ještě za jedním plotem. Přelézt vrata pro mě však není problém, jen se mi při skoku natrhne více popruh přes rameno od mé tašky. Budu si ho muset konečně zašít!

            A pak prolézám starým chrámem jako davy hlavně indonéských turistů, několik i ze západu. Chrám je opravdu úžasný, se sochami Buddhy a s mnoha freskami na kamenných stěnách. V jednom ze stánků si dávám sladký ledový nápoj čendal, který je namíchán ze želatinových barevných kousků vyrobených z rýže, kokosového mléka a cukru a skamaráďuju se s milými prodavači okolo. Po prohlídce suvenýrů v několika stáncích vycházím z areálu chrámu ven. Tam si dávám znova čendal, který mi moc zachutnal a přijde ke mně jakýsi německý pán se znetvořenou dlaní a s pěknou indonéskou průvodkyní, která je asi jeho manželka a stěžuje si, že nemá peníze, že vstup je pro něj příliš drahý. Docela mě to pobaví, vidět kňourajícího Germána, který nemá v Asii na vstup do chrámu a tak mu radím, aby šel okolo jako já. Nemá ale české myšlení a kroutí jen nevěřícně hlavou. Komu není rady, tomu není pomoci!

            Vyzvedávám si bágl, holka, která teď sedí v obchodě se třemi kouřícími kluky, čekala asi za hlídání víc než 1.500 rupek, ale co by ještě nechtěla. U jednoho stánku, když zrovna obdivuju nádherné batikové látky s úžasnými malbami, začne pršet. Pod jednou střechou si natáhnu přes batoh pončo a dle rad místních domorodců mířím na autobusové nádraží. Odtud jedu k nedalekému chrámu Candi Mendut, ale řidič či spíše prodavač lístků na mě nějak zapomene a tak kousek přejedu. Těch dvě stě metrů zpět mě ale nezabije.

Jdu kolem oplocení, mířím k pokladně, ale uvidím díru v plotě a tak tam tedy vlezu dovnitř a obdivuju buddhistickou stoupu se třemi Buddhy uvnitř. Bavím se pozorováním pobíhající drůbež, zvláště kohouta, který naběhne na slepici a už na ní stojí zezadu a klove jí u toho do hlavy, žene se však na něj jiný kohout, který ho chvíli honí po celé louce a pak sám naběhne na slepici. Zajímavá kulturní vložka v buddhistickém chrámu. U pokladny zjistím, že vstup stojí jen 1.000 rupií, takže jsem moc neušetřil.

Kousek dál se mi místní prodavači, zvláště jedna stará babka a malá holčička snaží vnutit předražené suvenýry, ale já toho nedbám a prohlížím si tentokrát novější buddhistický chrám se zahradou. Při čekání na autobus mi jeden pán poradí ulici Malioboro, kde prý seženu v Yogyakartě levné ubytování. Autobusem tam pak odjíždím. Prodavač lístků po mě chce 5.000 rupií, které přede mnou dva mladí Angláni ochotně platí, já ale nekompromisně usmlouvám cenu na 3.000, což je normální cena, kterou mi poradil ten pán venku a i teď se na mě směje pár kluků a holek sedících za mnou a ukazují mi tři prsty.

            Ve městě přestoupíme na jiný bus, aby se zaplnil a ušetřila se nafta a na radu jednoho kluka vystupuju blízko ulice Malioboro. Hledám kolem ní něco levného, ale buď v okolních uličkách není nic anebo drahé hotely. Všude míjím obchody se vším možným, batikové látky a suvenýry převažují. Konečně, když projdu skoro dvě příčné ulice a hledám něco přes hodinu, mě jakýsi chlapík vede do losmenu Lita home stay, kde mi nabízí čistý pokoj za pouhých 10.000 rupií, který okamžitě beru. Jdu se pak ještě projít do města, podívat se po večerním životě a koupit něco k jídlu. Nejdřív mě ale kluk z hotelu vede uličkami do obchodu s batikovými nádhernými látkami, kde se mi snaží namluvit, že je to výstava, která dnes končí a dostanu 50% slevu. Jenže i tak jsou ceny dost vysoké. Ha, ha, na to já neskočím! Ve městě si prohlédnu ještě asi dva obchůdky s tím, že musím zítra začít kupovat nějaké dárky a tyhle tradiční pěkné látky jsou lehké, skladné a potěší.

 

Sobota 6. 1. 2001

            Ráno odcházím do města a „posnídám“ výbornou smetanovou zmrzlinu od Mc Donalda, která je levná – pouze 900 rupek. Prohlédnu si nákupní centrum s luxusními obchody a restauracemi rychlého občerstvení a venku se u jednoho stánku najím nudlí se zeleninou a kousky kuřete. Jeden chlapík mě pak vede delší cestou do obchodu s batikem, kde si prohlížím vystavené kresby na látkách a zase na mě zkouší všelijaké finty, že mají dnes naposled otevřeno, příště až za týden, abych něco koupil. Líbí se mi toho hodně, ale nic nekupuju a vracím se zpět stejnou cestou a pak mířím k paláci Kraton. Otravují mě rikšáci, které odmítám a jeden z nich mi poradí blbou cestu, při které si trochu zajdu. No, nevadí.

Do paláce si musím koupit lístek, který je s focením (500) za 8.000 rupek, ale cena je prý stejná pro všechny. Uvnitř se hraje tradiční stínové divadlo wajang kulit s loutkami za bílým plátnem a u toho sedí hudebníci a hrají hlavně na bicí hudební nástroje, takže je slyšet cinkání, klapání, bubnování a má to zajímavou atmosféru. Něco přes půl hodinky zde posedím, sleduji a poslouchám divadelní představení, zatímco dovnitř nádvoří se hrnou skupinky západních turistů, rychle si to vyfotí, aby měli doma co ukazovat a už rychle prchají za průvodcem, který je nemilosrdně žene dál. Za takové povrchní "cestování" pěkně děkuju.

Vydávám se na prohlídku paláce, a jedna část je vlastně střecha na ozdobných sloupech, žádné zdi či místnosti. Doprovází mě u toho jeden mladý domorodec, se kterým pak kecám u maharádžova paláce, ve kterém ještě opravdu skutečný maharádža sídlí, a jdu s ním do batikové dílny jeho údajného bratra, kde si prohlížím obrazy na látkách a u dvou malých smlouvám o cenu a kupuju je. Pak jdu ještě s tímto klukem do domu jeho rodiny, kde mi nabízí další batikové obrazy za nižší cenu, prý  jen pro mě a tak mám vztek, že jsem původní dvě látky mohl usmlouvat ještě alespoň na poloviční cenu. Ksakru!

Zpět do paláce se už nemůžu dostat, protože je zavřený zezadu i zepředu a tak mě to dost mrzí, neboť jsem si uvnitř nic nevyfotil a tak jsem zbytečně „vyhodil“ další peníze za vstup. Proplétám se uličkami k vodnímu hradu Tamansari, který leží nedaleko, ale zbyly z něj jen ruiny, mezi kterými stojí všude domky s batikovými dílnami. Poté co projdu podzemní chodbou a vylezu si na ochoz, navštívím pár batikových dílen a v jedné z nich kupuju třikrát větší batikový obraz za dvoutřetinovou cenu jednoho prvního menšího.

Vracím se pak zpět k hlavnější ulici, kde má být ptačí trh a jeden chlapík mě ochotně provází po areálu mezi prodavači a ukazuje mi zvířata na prodej – orla, netopýry, opice, papoušky a vzadu mají dokonce varana. Je mi zvířat líto a když mi chlapík v klidu říká o ještěrovi, že si ho prý někdo koupí jako doplněk k domu, rozčílím se na něj, že ta zvířata jsou živá divoká a svobodná a že on sám by měl přijít jako dekorace k domu. Jen se uboze směje a tak odcházím.

V jednom ze stánků na hlavní ulici si kupuju plněnou smaženou hranatou placku a jelikož prší, odcházím do vedlejší galerie, kde se pod střechou najím a procházím venkovní výstavní stánky obrazů, grafiky a sošek. Výstava obrazů je otevřena i teď večer ještě v jedné z galerií, kde se mi chlapík snaží přehrát gramodesku na starém gramofonu s troubou. Nějak mu ale nefunguje.

Navštěvuji ještě místní supermarket a tentokrát jdu po hlavní ulici mnohem dál, až za železniční přejezd k památníku uprostřed křižovatky, kde zahlédnu ceduli nabízející internet a tak dvě hodinky sedím u počítače, čtu, posílám maily a prohlížím si noviny, kde se dozvím, že v Čechách se prakticky nic nestalo. Cena za surfování je nejlevnější co jsem na cestě měl, pouhých 3.500 rupií za hodinu, což je asi 14,70 Kč. Vracím se pak zpět do svého pokoje v losmenu a unaveně usínám.

 

Neděle 7. 1. 2001

            Ráno si začínám balit a po osvěžující studené sprše odcházím přesně v poledne z losmenu. U jednoho ze stánků se naobědvám a minibusem odjíždím na busové nádraží. Tam nasednu do dalšího minibusu na zadní sedadlo, respektivě kovovou tyč, neboť sedadlo má řidič s sebou pod podvozkem a cosi montuje. Chlapík však asi není příliš zručný, protože asi z pět minut musíme všichni přesedat do vedlejšího minibusu. Posadím se opět vedle dívky s muslimským šátkem na hlavě a komunikuju s ní. Dozvídám se, že se jmenuje Ouk, je z Jakarty, tady studuje muslimskou školu a jede zrovna za kamarádkou. Je sympatická a i emancipovaná a ačkoliv se bráním, platí za mě jízdenku. Škoda jen, že vystupuje dříve.

Já jedu do vesnice Prambanan, kde stojí stejnojmenný hinduistický chrám, který hodlám navštívit. Jdu tedy podél hlavní silnice, přes parkoviště až ke vchodu a pouze z dálky krátce pohlédnu na vstup pro cizince, který je opět za 5$, což jsem čekal. Stejně jako v Borobuduru, nechávám batoh v jednom z obchodů se šaty u staré paní, vyjdu na silnici a za deště jdu podél vysokého plotu. Poprchává a tak se kryju deštníkem a o asi tři čtvrtě km dál nacházím vrata, po jejíž straně je mezera, kterou chlapík žene dovnitř kozy a tak se i tentokrát dostávám do oploceného areálu snadno.

Kousek vedle stojí jiný chrám, chrám Sewu, který je opravdu úžasný a kromě party indonéských kluků zde nikdo není. Prolezu zachovalými budovami a pak mířím k hlavnímu chrámu Prambanan. Cestou jdu kolem dalšího chrámu, menšího a tak si ho prohlížím a mírný neustálý déšť se změní na pořádný liják a tak se ukryju v jedné budově chrámku, svačím sušenky a pozoruju padání kapek. Asi za další tři čtvrtě hodinku se déšť zase pomalu uklidňuje a tak vylézám z úkrytu a za chvíli stanu u postranního vchodu Prambananu. Tam hlídkuje policista a tak  se nenápadně zase vzdaluju, chrám si vyfotím a jelikož policista pak někam zmizí, jdu opatrně na nádvoří tohoto hlavního obrovského chrámu.

Všude pobíhá spousta turistů, několik jich je i ze západu, většinou jsou to však snědí domorodci. Přes kaluže, které se vytvořily po dešti pod schody, přeskakuju na schodiště a prolézám jednotlivé části chrámu. Je to opravdu nádherný chrám. Vracím se pak normálně jako vždy východem, policisté si mě ani nevšimnou. U stánku se najím nudlí se zeleninou a malými kousky kuřete, což mě absolutně nezasytí a za hlídání batohu dávám babce 2.000 rupií. Když odcházím, slyším za sebou smích. Asi stařenka taky čekala víc, co by ještě nechtěla.

Pěšky se vracím na autobusové nádraží, kde mě domorodci nasměrují na hlavní silnici a když přes ní přecházím, musím klusnout, protože zastavuje správný bus, kterým odjíždím do Surakarty. Tam si na nádraží dávám vynikající jídlo – rýži s kuřecím stehnem a obilné klíčky polité nasládlou omáčkou. Pak hledám správný autobus směrem na Surabayu a uvnitř se podle mapy rozhoduju jet pouze do vesničky Balarejo, kde bych rád přenocoval.

Tam tedy už za tmy vystupuju přímo u policejní kontroly, policista po mě něco chce, ale řeknu, že nerozumím a odcházím po hlavní směrem zpět. Jakýsi kluk na motorce se drží kousek za mnou a sleduje mě a tak mu ukazuju na svou tašku a ptám se, jestli mi ji chce ukrást a hrozím na něj ať to vůbec nezkouší a on raději ujede. Přes most přejdu malý potok, jdu kousek podél chalup a pak už v temné dálce vidím rýžová a tedy zavodněná pole. Po cestičce vlevo klopýtám po čvachtavém bahně a kalužích podél zdi a u kupy sena zezadu domů si stavím stan. V noci v polospánku mám dojem, že na mě někdo svítí baterkou, ale nejsem si jist, zda se mi to nezdá.

 

Pondělí 8. 1. 2001

            Ve stanu je neobvykle světlo, tak vykukuju ven a ono to svítí sluníčko. Kolem mě projde a projede na kolech pár domorodců, smějí se na mě a zdraví mě. Pomalu si balím, vedle za zdí slyším křik, stojí tam škola a několik kluků si mě všimnou a přes zeď na mě pořvávají. Přijde pak sympatický pán, ze kterého se vyklube učitel angličtiny a tak si spolu popovídáme. Zkratkou přes dům jeho přítele mě vede k silnici.

Poděkuju a jdu na autobusové nádraží, které leží odtud dost daleko. Zůstanu stát u silnice, kde je podle domorodců zastávka a dodávkou pak odjíždím do nedalekého Carubanu. Tam jdu opět přes velký kus vesnice a cestou si v lékárně asi zhruba za dolar koupím léky proti amébám, protože mám podezření, že jsem je chytil, neboť už delší čas, i přestože nemám průjmy, mám ve stolici trochu slizu.

Z autobusového nádraží takřka ihned odjíždím do Mojokerta. Mám velký hlad a tak se najím u dvou stánků, protože jedno jídlo mě prostě nemůže zasytit. Jelikož se při hledání správného autobusu dostanu i mimo busové nádraží, nazpět musím platit za vstup 100 rupií. Jak jsem si všiml, platí se na všech velkých nádražích, ale zatím mě všude s touto vyjímkou ignorovali a nechali mě projít.

Dalším busem mířím do Pasuruanu. Tady jen kupuju novou láhev vody a přestupuju na bus do Probolingga. Tam na velkém nádraží hledám marně nějaký minibus na sopku Mount Bromo a protože jsem opět hladový, výborně se najím rýže s kouskem kuřete a obilnými klíčky. Jdu pak pěšky podél hlavní silnice, vyptal jsem se domorodců, že sopka je asi 5 km daleko. Jenže pak podle cedule zjišťuju, že vzdálenost je mnohem větší – 37 km.

Jelikož opět prší, čekám s pár drožkaři pod střechou u jednoho domu a odmítám jejich vypočítavé návrhy. Řidič jedné obytné dodávky má nemístné požadavky a tak ho nechám jet a čekám na další. S ním se dohodnu na ceně 5.000 rupek, která je stejná pro všechny. Namáčknutý jako sardinka v malém prostoru uvnitř s dalšími lidmi se vezu několika vesničkami. Stoupáme pak do vrchu a v nějaké vesnici si musím přesednout do dalšího minibusu, kde už nic neplatím a jím stoupám už za přicházejícího soumraku nahoru, kde vystupuju v poslední vesničce u kráteru.

Teplota vzduchu je zde velmi nízká, že musím zalovit v batohu pro svetr a bundu a jelikož už neprší, přemýšlím, zda přespat ve stanu, že bych vlezl do obrovského kráteru, ve kterém vidím obrysy několika velkých sopečných kuželů, jeden z nich dokonce čoudí. Chlapík z hotelu mi nabízí nocleh za 15.000, což je lákavá nabídka, ale od jiného se dozvím, že blízko je jiný losmen za pouhých šest tisícovek. Vydám se ho hledat, po cestě se ptám v několika dalších hotelech, ale ceny jsou mnohem vyšší. Zmíněný Lava hotel, který mi poradil chlapík je naopak nehorázně drahý a je příliš daleko. Vracím se tedy k vyhlídce na kráter a ubytovávám se v hotelu Camara Lawang, kde je sice v pokoji zničená podlaha, rozbité papundeklové stěny, ale postel je čistá a za tuhle cenu to beru. Jsem docela unaven a hlavně musím jít spát, protože zítra budu brzy vstávat, takže jen umyji nohy v ledové vodě a jdu na kutě.

 

Úterý 9. 1. 2001

            Hodinky mě nekompromisně budí za  tmy ve čtyři hodiny. Vůbec se mi z vyhřátého spacáku do studené tmy nechce, nicméně jdu. Sestupuju, klopýtaje po cestě dolů do plochého kráteru. Musím ujít po dně asi kilometrovou vzdálenost k chrámu a ke dvěma vulkánům, z nichž jeden napravo vypadá jako typický sopečný kužel a z toho nalevo stoupá hustý dým.

Zvolna se rozednívá. Slyším zvuky aut, které sem přivážejí turisty, aby stejně jako já spatřili východ slunce na Mount Bromo. Zatímco oni nadskakují na pronajatých koních na čoudící vulkán, já pěšky stoupám na ten druhý kuželovitý. Prodírám se křovím, občas vystoupím na volné prostranství až do té doby než pohlédnu na svou bundu a zděsím se. Nejen bunda, ale já celý jsem pokryt šedavým popelem, který na sebe stupidně setřásávám z keřů. Zvláště moje taška vypadá jako kdybych ji před chvílí našel v popelnici. Zůstanu stát na volném prostranství jednoho lávového proudu a čekám na východ. Ten za chvíli přichází a myslím si, že odtud je mnohem hezčí než z dýmajícího vulkánu, kde musí být slunce zakryto kouřem. Pohled na obrys tohoto vulkánu s měděným kouřem ve slunečních paprscích je uchvacující a tak si tu nádheru musím vyfotit. Klesám pak opět dolů mezi chlapíky s koňmi a tvářím se, že jsem vůbec neměl v úmyslu stoupat až nahoru a to, že jsem špinavý jak prase, mi nevadí.

Odmítám návrhy na pronájem koně, když nahoru na čoudící kráter je to asi tři sta metrů, které vystoupám a posledních sto metrů příkrého svahu vyfuním po schodech. Chybí zde akorát eskalátor a Mc Donald. Nahoře mi vrásčitý stařík nabízí kytici, kterou mám hodit do kráteru. Nevidím v tom žádný smysl, kromě toho, že chlapík za květy vyinkasuje peníze a tak odmítám. Ten si sedne, zabalí se do deky a bafá ze své cigaretky. Asi mu nestačí vedle kouřící jícen. Pohled dovnitř na rozpraskanou puklinu s unikajícím dýmem je zajímavý, ve vzduchu je cítit pach síry a popela.

Po vyšlapané cestě jdu po obvodu kráteru  obcházím ho po směru ručiček. Vystoupám až nahoru na asi nejvyšší bod tohoto kužele a pod sebou v hloubce vidím dno dalšího kráteru s několika vyrytými nápisy do země, které tady nechali návštěvníci přede mnou. Rozhlížím se do dálky a krajina je tu sopečná, všude trčí masivní kužely vulkánů, vypadá to jako v prahorách. Vracím se zpět stejnou cestou a potkávám postaršího Anglána v kraťasech, vidím, že tuto sopku nenavštěvují jen úplní turistíci.

            Dole nedaleko kuželovitého vulkánu stojí několik stánků, když se přibližuju, všichni se předhánějí v nabízení občerstvení a když se zase vzdaluju, slyším za sebou zklamané reptání. Hinduistický chrám je uzamčen, přemýšlím pročpak ho asi  stavěli tady na dně obrovského kráteru a vracím se stejnou cestou zpět až k okraji, kde opět vystoupám po cestě až k hotelu.

Ve stánku se trochu občerstvím nudlemi a jdu si do svého pokoje trochu odpočinout a balit si všude rozvěšené věci. Pak se v jedné koupelně na chodbě myju ledovou vodou při asi 10°C studeném vzduchu. Zezačátku příšerné, ale když si tělo zvykne, je to celkem osvěžující. Hřeje mě jen myšlenka, že za chvíli sestoupím autobusem do nižší nadmořské výšky, kde už zase bude teplo.

Venku opět prší, odevzdám klíček od pokoje a scházím po silnici vesnicí níže. Žene se ke mně taxikář, nabízí cenu, jak jdu dál, rychle snižuje, proč asi, aha, za rohem stojí minibus. Jím jedu níže, ale jelikož sedíme uvnitř jen tři pasažéři, řidič s pomocníkem zastavují a dělají něco přes půl hodiny přestávku. Stejně jako oni se najím u stánku jejich známého nudlí s knedlíčky, pak lelkuju kolem a když projede další minibus odspodu, jede se dolů. Cestou se strhne příšerný slejvák, přičemž mám batoh upnutý na střeše, ale je naštěstí přikryt nepromokavou plachtou, takže o něm moc strachu nemám. Ha ha, někdy jsem docela naivní! Déšť pokračuje s velkou intenzitou dál, dovnitř se tlačí promočení lidé  jede se níže a níže až přijedeme do Probolingga. Než vystoupí všichni z vnitřku a já se dostanu ke dveřím, „chytrý“ pomocník sundá plachtu z mého batohu a přes minutu tak čeká než si ho převezmu. Výsledkem je, že batoh je skrz naskrz promočený, že bych ho mohl ždímat. Pěkně se vztekám, chtěl jsem ho původně dovnitř, protože jsem viděl mraky na obloze a tak mu platím jen tři tisíce namísto pěti. Měl jsem mu nasrat, teď musím opět najít nějaký hotel a pokračovat v sušení.

Najdu bus do Jemberu, kam mám namířeno a uvnitř je opět zahuleno jak v hospodě. Dávám najevo chlapíkům, že kouření nesnáším, někteří slušně přestanou jako třeba vedle sedící stařík s ptákem v kleci, ale jiní bafají spokojeně dál. Ti kuřáci mě už skutečně serou, kdo má ten smrad dýchat!

            Jelikož jsem hladový, od jednoho z prodavačů chodících v uličce kupuju knedlíky plněné sladkou čočkou, docela dobré. Konečně jsme na nádraží v Jemberu. Hotel naproti přes ulici je plný a tak mě lidé posílají do Tomihakini hotelu, kam musím jít směrem k městu asi kilometr. Tam za celkem slušnou cenu od sympatické recepční a recepčního dostávám velký pokoj se dvěma postelemi (vůbec, všude v Indonésii mají singl se dvěma postelemi, to by se šetřilo na ubytování ve dvou) s vlastní koupelnou, přesně co zrovna potřebuju. Ihned si rozvěsím na šňůře všechny promočené věci a v recepci se vyptám na cestu do centra.

Je tma a prší a já jedu minidodávkou do centra Jemberu. Tam si prohlížím obchůdky a zajdu i do pekařství Singapur, kde prodává jen mladá pěkná prodavačka. Nevím, jestli je ze mě vedle nebo mě chce ošidit, každopádně mi účtuje za buchty o 4 tisíce více a když ji na to upozorním, zasekne se jí kasa a nemůže mi vrátit peníze. Abych to dorovnal do 10.000, jsem nucen si koupit ještě dvě přeslazené koblihy, které spořádám u stolečku. Sháním se pak v obchůdkách po niti, abych si mohl zašít rozpáranou tašku a také ve sportu kupuju potápěčské brýle a šnorchl. V jedné restauraci si objednávám rýži s mořským jídlem, což jsou kousky ryb a mořských zrůdek a moc si pochutnám.

Vracím se pak zpět dodávkou, ze které není pořádně vidět a tak dojedu až na autobusové nádraží. Chlapík, který uvnitř za jízdy vyzvěděl, kam jedu, mě teď tvrdošíjně posílá na druhou stranu, kde prý je můj hotel Tomihakini, ale trvám na svém, až i jeho manželka s dítětem v náručí a jiný chlapík mi dají za pravdu. Nevím, jestli mě posílal dva kilometry na druhou stranu schválně, anebo si to spletl, nicméně do svého hotelu v pohodě trefím. Mlsám ještě hroznové víno a jelikož jsem unaven, usínám.

 

Středa 10. 1. 2001

            Vstávám kolem sedmé ráno a zašívám si tašku, co nosím přes rameno. Je to dost práce, protože je hodně rozpáraná, naštěstí jen ve švech – ta íránská práce moc nevydrží. Sbalit všechny věci, naštěstí už suché, dá také zabrat a tak vycházím až někdy kolem poledne.

Na busovém nádraží jsem za chvilku, vlezu do správného autobusu a už si kupuju jízdenku od průvodčího do Banyuwangiu. Vedle mě sedí sympatický kluk Imam, kterého se ptám na vesnici Sukamade, kterou mám v mapě červeně podtrženou a on, protože je malíř malující i krásné modelky, jejichž fotky mi předtím ukazoval, mi teď kreslí želvu a kraba a že tyto obří želvy a krabi se vyskytují pouze tam. Okamžitě měním plán trasy a chápající průvodčí mi vrací přebytečné peníze. Vystupuju s Imamem v Gentengu, volá na mě, ať jdu s ním, ale než si zezadu autobusu vyzvednu batoh, zmizí mi mezi ostatními lidmi. Najít černovlasého hnědookého člověka mezi desítkami stejně vypadajícími a podobně oblečenými lidmi je naprosto nemožné.

            Jelikož jsem už dost hladový, v jedné restauraci se pořádně najím rýže s několika přílohami, abych ochutnal od všeho trochu. Pak odjíždím minibusem do Pasanggaranu. Cestou přejíždíme několik mostů přes divoké řeky, před mosty stojí ze stran betonové zdi znemožňující průjezd širokým vozidlům, takže musíme mezi nimi projet zvlášť pomalu a opatrně. V Pasanggaranu se chvíli u jednoho ze stánků vybavuju se sympatickou kulhavou slečnou, která mi stejně jako pár domorodců říká, že dnes do Sukamade už nic nejede.

Jdu tedy pěšky přes vesnici a od jednoho obchodu mě vezme kluk na motorce o asi 8 km dále, stále však ve stejné vesnici. Cestou prší a můj deštník, který držím po vzoru domorodců nad námi, se zbortí a tak jsem celý promočený. Jeho otec a příbuzenstvo mě zvou dovnitř, ale děkuju a odmítám, musím jít dále.

Po silnici ale minu asi deset domů a začne hustě pršet a tak se kryju pod stromem a další kluk v mém věku mě zve do domu. Tam se shromáždí celá rodina, kamarádi a děti ze sousedství a vyzvídají odkud, že jsem a tak. Můj hostitel mi nabízí ať u něj přespím a tak s radostí přijímám. Jdeme pak do vedlejšího domu jeho přátel, to už je tma a tam po mě chtějí, abych se umyl na dvoře v mandi. Nabízejí mi ručník, ale já odpovídám, že mám svůj vedle v domě v batohu a nějaký ochotník jde vedle a drze mi prohrabe batoh, ale ručník tam nenajde a přinese mi tričko. Jsem překvapen drzostí, že se mi někdo hrabal v mém báglu, to se přece nedělá, ale on mé rozezlení pochopí, že mi vadí, že nenašel ten ručník. Venku na dvoře se pak svléknu do slip a poté, co můj hostitel se svlékne úplně a myje se, dělám totéž. Źe prý to je místní kultura, doufám jen, že to není kvůli tomu, že příliš smrdím.

Díváme se pak na Dvd, kde pouštějí pirátskou kopii nějaké divadelní humorné scény a všichni přítomní, spousta sousedů a dětí se smějí, já nerozumím a nemám čemu se smát. S mým hostitelem jdu do dalšího domu naproti tomuto a tam si povídáme a díváme se u toho na nějaký bojový seriál v televizi. Dozvídám se, že do Sukamade jezdí jen náklaďáky převážející lidi a není mi jasné proč ne autobusy. Obrázky a posuňky, neboť jejich angličtina je velmi lámaná a mají špatnou výslovnost, mi trvá přes dvacet minut, než se dozvím, že cesta tam je obtížná a autobusy nemohou projet. Chytá mě nadšení, to bude dobrodružné. Jsem pak už ospalý a tak se se svým hostitelem vracíme do jeho domu a tam se ukládám ke spánku v jednom z pokojů na širokém lůžku společně s ním. Ještě, že má manželku a dítě.

V noci potřebuju nutně na záchod a jelikož není v domě, rád bych vykonal potřebu venku, což je normální. Hostitel vedle se probudí a vzbudí i rodiče, aby si od nich vzal klíče a otevřel mi, neboť hlavní vchod je uzamčen. Je mi to dost trapné, kvůli takové běžné činnosti vzbudit celý dům, ale na zahradu jsem se nějak dostat musel.

Čtvrtek 11. 1. 2001

            Vzadu za domem se umyju a rychle si balím. Včera můj hostitel říkal něco, že bude chtít ode mě nějaký suvenýr, který samozřejmě nemám a tak zaměstnávám jeho mysl a kladu mu různé otázky, aby si nevzpomněl na to, že něco chtěl. Daří se, loučím se s celou rodinou a i přesto, že říkají, že náklaďák pojede až v jednu hodinu odpoledne, děkuji a odcházím.

Jdu přes kus vesničky, přidá se ke mě domorodec s kolem a zase do mě něco hustí, když si potřebuju odskočit. Stihnu to akorát a když vylezu ze křoví, jede nějaký náklaďák a bere mě s sebou o kus dál, asi o 8 km k několika baráčkům. Řidič po mě nechce kupodivu žádné peníze, což jsem rád, ale jede jinudy a tak dál šlapu pěšky. Po silnici v džungli se asi po dvou kilometrech dostávám k mostu přes řeku a za ním leží vesnička Sarub Jambe, do které je vchod přehrazen závorou a střežen ochrankou. Je to údajně z důvodu, že kolem vyrůstají kávovníkové plantáže a tak se hlídá, aby nikdo nekradl kávová zrna.

Nějaký čas čekám na zastávce a když si ověřuju informaci, že do Sukamade jezdí jen jeden náklaďák denně, jdu pěšky dál. Asi po půl kilometru chůze jede kolem dodávka a tak spolu s několika dalšími lidmi jedu dál, jsem pohodlně usazen vpředu, batoh na klíně. Dojedeme do vesničky Sarongan na nádraží a tak obhlížím vedlejší tržnici. Zkouším si i slaměný klobouk, který bych bral jako suvenýr, kdyby byl skladný a když se vidím v zrcadle, musím se smát a prodavačky se mnou. V restauraci se najím a pokračuju dál po silnici pěšky.

Jdu jen kousek až k mostíku mezi rýžovými políčky, kde si sednu na zídku a pozoruju život kolem sebe a komunikuju s místním lékařem. U stolku před jeho ordinací si pak píšu zápisky a čekám na náklaďák. Kousek dál stojí socha indonéského orla se štítem na hrudi a když se chci u něj ze stativu vyfotit, buďto začne poprchávat a nebo se vyrojí spousty školáků v bílých košilích, procházejí kolem a civí na mě. Nakonec se ale zadaří a jdu zase o kousek dál. V obchůdku si kupuju různé druhy buchet, každou s jinou náplní a o kus dál u silnice pod stříškou budky je pojídám. Buchta s ananasovou náplní je plesnivá, rád bych vyzkoušel, jak funguje reklamace po asijsku, ale pro dvě koruny se mi nechce vracet zpět a tak pečivo házím pobíhajícím slepicím.

Konečně asi kolem půl druhé slyším hukot, zvedám se a už mi zastavuje na moje zamávání náklaďák, na jehož korbě zpola zakryté oranžovou plachtou se tísní několik lidí mezi spousty pytlů, krabic a kanystrů s naftou a benzínem. Od jednoho kanystru se mi taky později zašpiní deštník od nafty. Jedu jako ostatní na korbě, zprvu ve stoje, později vsedě. Cesta je zpočátku dobře průjezdná, pak ale vjíždíme do džungle a to něco zažiju. Automobil sebou hází jako koráb na moři, všude na cestě jsou díry, kameny, louže, občas nějaký brod přes potok. Vjíždíme do kopců, vlevo vidím krásný záliv s azurovým mořem a skalisky. Pak zastavíme u policejní kontroly, kde se jako cizinec musím zapsat do registrační knihy a jede se dál. Pod kopcem za kávovníkovými plantážemi leží malá vesnička, kde vystupuje pár lidí s několika pytli a kanystry. Cestou občas zastavíme a vystupují další lidé. Jedeme pak podél řeky a to už nás předjede druhý kamion, jedou totiž dva ve stejný čas a za řekou leží už vesnice Sukamade. Dívám se, nevidím žádnou silnici a vjíždíme přímo do řeky, přebrodíme ji a dál jedeme kus širokým potokem a konečně staneme ve vesnici, kde vystupuju a platím 5.000 rupií. Řidič se diví, že nejedu dál, ukazuje dál po cestě, ale já zůstávám.

Zatímco náklaďák odjíždí, sbíhá se ke mně několik domorodců a dětí. Hledám nějakou restauraci, kde bych se najedl a o kousek dál, kam mě nasměrují vesničané, nacházím jeden asi ze tří krámků ve vesničce, kde mi připravují nudle a smaží vejce. Mezitím co vajíčka prskají na plotně, neztrácím čas a zjišťuju cestu k pláži s obřími želvami a kraby. Nechám si od jednoho místního kluka nakreslit plánek cesty a pak už se nacpávám třemi porcemi nudlí a dvěma vejci. V jiném krámku dokoupím vodu a vydávám se na cestu. Na konci vesničky hrají chlapi ping-pong a tak na mě volají, ať to také zkusím. Na malou chvilku si jdu zahrát, ale moc mi to nejde, už jsem stolní tenis nehrál přes dva roky.

Jdu pak po cestě, zezačátku mě míjí domorodci, ale pak v džungli mezi kávovníkovými plantážemi kráčím naprosto sám za skřehotu žab. Cesta je stejně terénní jako ta, kterou jsme přijeli, musím obcházet zablácené kaluže, našlapovat po kamenech a na křižovatkách se orientuju dle mapky. Pak přijde brod přes potok, musím si vykasat kalhoty a nechám je tak, protože hned následuje další potok a spousty kaluží, které se nedají obejít a tak jsem nucen procházet blátivou vodou. Přeju si, aby to konečně byla poslední kaluž. Moje přání je skutečně vyslyšeno a přicházím k několika baráčkům, odkud zrovna odjíždějí dva kluci na motorce na cestu, ze které přicházím. Nějaká žena na mě cosi volá, jen ji zdravím a spěchám dál, aby mi nemohla nabídnout ubytování. Jak bych jí vysvětloval, že chci spát ve stanu?

Mnohem pohodlnější cestou, kam mě navedla cedule Turtle beach 700 m (želví pláž 700 m) kráčím poslední úsek cesty. Přede mnou se objevují opuštěné budovy, jsou to ty indonéské stavby, které mají jen sloupy a střechu. Hned za nimi se táhne pláž, oddělená hustým křovím a sotva se dostanu k moři průrvou v keřích, svléknu se do plavek. Kolem projde domorodec, který naštěstí jen pozdraví a míří dál. Na mělčině na dohled od svých věcí se pak čvachtám ve velkých slaných vlnách teplého moře. Všude na pláži pobíhají malí krabíci, které jsem už viděl v Indii a teď večer za tmy mají více odvahy, nebo mě nevidí a přibližují se blízko ke mě, aby pak po sebemenším pohybu rychle prchali pryč.

Setmí se a začne poprchávat. Rychle vezmu bágl na záda a věci do pytle a jen v plavkách hledám svoje stopy v písku, abych zjistil, kudy jsem sem přišel. Asi deset minut za tmy hledám jako idiot cestu pryč, pobřeží je teď stejně tmavé a tak mi dá práci najít úzkou mezeru mezi keři, kde stojí malý pomníček a cesta mě zavede mezi opuštěné budovy. Pod jednou střechou si pak v suchu a naprosté tmě stavím svůj plátěný domeček.

 

Pátek 12. 1. 2001

            Krátce po svítání jdu na obhlídku pláže. Kráčím po ní a ať se sebevíc rozhlížím, nikde žádné obří želvy, jen malí krabíci a spousta na břeh vyvržených kusů kmenů a předmětů. Zklamaně jdu zpět ke stanu a balím si. Co bych tady dělal? Kdyby tu byly želvy, strávil bych den jejich pozorováním, ale za tohoto počasí se nemůžu ani koupat. Ještě když pod bezpečnou střechou budovy balím, začne silně pršet a tak jdu, krytý svým deštníkem, zpět do malé osady zablácenou cestou, která včera byla krásně suchá. Ve vísce o pěti baráčcích se dozvídám od kluka s motorkou, že tudy náklaďák nejezdí a tak se schovávám před nepřízní počasí pod střechou u zavřeného obchodu, kde mimo jiné vystavují za výlohou i dřevěné želvy. Když přijde pak kluk ke mně, ukazuju na ně a ptám se, kde jsou ty skutečné želvy. Teď v monzunovém období jsou pryč, zní jeho odpověď. Takže jsem sem jel zbytečně, skvělé!

            Kluk mi oznamuje, že volal do Sukamade a že náklaďák kvůli počasí pojede později, takže kratší cestou ho mohu dohnat. Za chvíli, když už slyšíme vzdálený hukot, si najednou vzpomene, že náklaďák jede asi 200 m odtud a tak rychle přes kaluže pospíchám stejnou cestou co jsem přišel včera. Než se přebrodím hlubokými loužemi, zbudou na blátivé cestě jen čerstvé stopy po pneumatikách. Musím tedy za deště klopýtat dál přes kaluže a opět brody, přičemž si už raději sundavám svoje ťapky, které zůstávají v bahně a šlapu bosky.

Pod stříškou u kávovníkové plantáže sedí několik domorodců, kteří se na mě už z dálky smějí a mávají. Radí mi kudy dál a tak dle jejich rady z cesty uhnu doprava a jsem v koncích. Naštěstí za mnou vybíhá jeden z domorodců, ujímá se vedení a vede mě úzkou blátivou cestou mezi kávovníky, kde si opět musím zout boty. Mezi křovisky se prodereme až k řece.

Ptám se jak je hluboká a on ukazuje někam k pasu. Tak to bych měl úplně promáčený spacák, co ho mám dole v batohu. Chlapík se mi ochotně nabízí, že batoh přenese a už se brodí na druhou stranu s mým báglem nad hlavou. Jdu kus za ním, voda dosahuje naštěstí jen do rozkroku, ale musím našlapovat opatrně, nechtěl bych se vykoupat s foťákem v tašce. Na druhém břehu mu děkuju a dávám tři tisíce. Směje se a žádá ještě dva. Dělám kompromis a dostává ještě jeden tisíc rupií.

Úzká cestička mě hned zavede na cestu, po které jsme včera jeli. Chvíli čekám a ptám se kolemjdoucí domorodkyně, zda pojede náklaďák a ona signalizuje, že až po páté, ale opačným směrem zase do Sukamade. Tak to ksakru vypadá, že už tudy projel a ujel mi. Jdu tedy kus za ženou a přicházím do vesnice, kterou jsme včera projeli. A tam mě lidé zvou dál, ať se posadím a počkám, protože náklaďák ještě nejel. Sláva! Dorozumívám se s nimi, ukazuju jim v euroatlasu Českou republiku a oni pozorně sledují a s nimi i spousty dětí v okně, u kterého sedím. Alespoň se trochu poučí ze zeměpisu!

            Konečně se ozývá povědomý hukot, objevuje se náklaďák a tak se loučím a vylézám na korbu. Stejnou cestou džunglí kolem policejní kontroly se vracíme zpět. Občas musíme zastavit a chlapík sedící na střeše nad řidičem mačetou odsekává přerostlé větve visící nad cestou. Dostáváme se na lepší silnici a po ní už to svištíme, s několika zastávkami, až do vesnice Pasanggaran, kde náklaďák končí. Jelikož mám hlad, jdu do nejbližší restaurace a když přede mě hospodyně postaví mísu s velkým kopcem flaks v teplé vodě, odmítám a dám si raději maso na špejlích s rýží. Dodávkou jedu pak do Jajagu, odkud mi odjíždí bus do města Banyuwangi. Zde přesedávám opět na dodávku, tentokrát do Ketapangu a další se dostávám k přístavu. Platím 2.000 rupií a jdu na trajekt.

Posadím se na lavičku na lodi a kolem mě posedává asi dvacet holohlavých mladíků – budoucích policistů a pár jich se mnou konverzuje. Jacísi dva chlapíci skočili do moře vedle trajektu a teď volají nahoru, ať jim lidé házejí mince a pak se pro ně obratně potápějí. Po nalodění posledních automobilů se pluje na ostrov Bali. Asi za čtyřicet minut přistávám u tohoto ostrova ve vesnici Gilimanuk.

Venku se ke mně hrnou hned žebračky, ale odháním je. Kráčím na autobusové nádraží, kde po mě prodavači lístků chtějí dvojnásobek peněz a nedá se s nimi smlouvat. Na stopování mi nikdo nezastaví a tak jdu tedy do blízkého home stay Kartika Candra, kde dostávám v malém tmavém pokoji levné ubytování. Ve společné koupelně si pak peru oblečení a zjišťuju, že neodtéká voda a tak žádám po recepčním nápravu. Ten se snaží tvářit ustaraně a odbíhá jako, že to jde řešit, ale nic se neděje. Naštěstí za hodinku, když se jdu umýt před spaním v mandi, už voda odtéká.

 

Sobota 13. 1. 2001

            Už asi od čtyř hodin mě budí zpěvné svolávání muslimů na ranní modlitby vysílané místním rozhlasem. Po nezbytném balení uschlých kusů oblečení odcházím zpět na busové nádraží, ale hned kousek od hotýlku narazím na minibus jedoucí do Singaraje a tak hned nastupuju. Cenu domluvím na 5.000 rupkách, tedy polovinu než chtěli včera hamouni v jiném minibusu. Cestou přibíráme další domorodce a jedeme okolo pár nádherných chrámů. Podél silnice právě dělníci natahují dráty na sloupy, kus cesty vede podél divoké džungle...

V Singaraji na busovém nádraží se ze všeho nejdřív posilním v restauraci u sympatického hospodského a jedu dál do městečka Kubutanbahan. Tam vedle autobusového nádraží se jdu podívat do herního prostoru, kde se odehrává spousta sázkových hazardních her. Uprostřed nevelkého prostranství stojí velká zastřešená aréna, ve které se tlačí spousty mužů a uvnitř se pořádají kohoutí zápasy. Dva chlapíci v podřepu drží své favority s žiletkami na nohách, to aby zápasy měly rychlejší spád, a burcují výhradně mužské publikum, které za velkého křiku uzavírá spousty sázek na vítěze. Chvíli se dívám jak se kohouti rvou a jeden zůstane vždy ležet. Odnesou ho do rohu, tam mu zaživa odseknou nohy, aby z nich mohli sundat žiletky, pak ho praští do hlavy a nechají scepenět. Vsadím se, že smažené kuřecí maso prodávané v okolních stáncích je maso z kohouta.

Pěšky odcházím udaným směrem, na kus cesty mě vezme dodávka za 500 a zbytek opět docházím po svých, až dojdu k hinduistickému chrámu Sangsit. Procházím ho se žlutou stuhou uvázanou kolem pasu, kterou mi uváže paní spravující tento chrámek. Je opravdu pěkný a zajímavý. Na cestě zpět začne opět pršet, i přestože mi hromada lidí na Jávě říkala, že na Bali bude slunečno. Mám na to pitomý počasí docela vztek. Dodávkou jedu zpět k nádraží Kubutanbahan, kde se dozvídám, že žádný autobus do Ubudu nejede. Musím se vrátit do Singaraji a odtud dvěma busy na nádraží Sunket.

Prodavač lístků chce ode mě opět nehorázné peníze a tak jdu raději na silnici na stopa. Daří se a zastavuje mi toyota patrol se čtyřmi dobře oblečenými muži, kteří mě ochotně berou mezi sebe a vezou mě až do vesničky Mas, kde vystupuju už za tmy přímo před chrámem Pura Taman Ayun. Vchod na nádvoří je otevřen a tak ho jdu jen lehce omrknout a vracím se zpět na hlavní silnici a koupím si dobré slanosladké pirožky, kterých se ve stánku s televizí navečeřím. Dávají zrovna zprávy z Bali v angličtině a ukazují adresy pár zastupitelství na ostrově a mezi nimi i České republiky, což mě mile překvapuje.

Zajdu na vedlejší silničku a po ní šlapu asi tři čtvrtě kilometru, než si pak v kopci za jakýmsi oltáříkem stavím svůj stan. V noci pak pořádně prší, ale ve stanu mám krásně sucho. Horší je, že nemohu usnout a stále se převaluju.

 

Neděle 14. 1. 2001

            Při balení mokrého stanu u mě stojí domorodec se zahnutým srpem a směje se na mě. Jdu po silničce zpět ke vchodu do chrámu Pura Taman Ayun, kde uvnitř uklizeči odklízejí spadané listí na trávníku. Pokládám batoh do jedné budovy a jdu podél zdi a prohlížím si hinduistický chrám kolem dokola. Je nádherný s několika věžemi, každá z nich má jiný počet stříšek, to podle toho, kterému bohu jsou určeny. Škoda jen, že se nesmí dovnitř, jen mohu nahlížet přes nevysokou zídku dovnitř. Když vycházím, u hlavního vchodu stojí sympatický kluk, se kterým chvíli kecám a pak mu platím 3.000 rupek jako vstupné, jelikož je pokladník.

            Zamířím na hlavní silnici, kde stojí připravena dodávka do Denpasaru, hlavního města Bali a tak se nasoukám dovnitř a když se dodávka zaplní, „inteligentně“ měním plán a zase se tlačím ven, protože jsem si v mapě našel, že městečko Ubud, které bych rád navštívil, leží nedaleko odtud. Vracím se k parkovišti u chrámu a tam stopuju. Mám i tentokrát štěstí a po chvíli mi zastavují dva kluci a vezou mě až do Ubudu.

Vystupuju a hledám nějaké ubytování, ale luxusní bungalow s výhledem na rýžová políčka je příliš drahý, stejně jako postupně všechny hotely okolo, ve kterých se poptám. Obhlížím alespoň místní prodejní galerie plné obrazů, vyřezávaných sošek, masek a batikových látek. Muzeum se vstupem 10.000 rupií vynechávám, zato navštěvuji několik dílniček vyrábějících batikové látky. V obchůdku nakoupím něco na zub a po malém občerstvení napíšu koupené pohlednice. Padá na mě nějaká únava. Celková únava. Když stojím, bolí mě nohy. Při sezení mě bolí zadek a ani ležet se mi nechce. Špatně mi není, nic mě nebolí, jen jsem celý unavený. Že by z toho horka? U dalšího stánku si konečně kupuji svůj první durian, který je ale také určitě poslední, protože když ho i přes jeho zápach ochutnávám, chuť mi připadá odporná. Zajím to alespoň kusem melounu.

Dodávkou odjíždím do Dempasaru a dalším k Beach hotelu Bali, v jehož blízkosti vcelku snadno najdu hotel Dharma, který je podle údajů v mém průvodci levný. Ale není tomu tak a ani žádný z hotelů a home stays, které mi nabízejí vypočítaví domorodci, není levný, ale silně předražený. Není divu, bělochů jsou tady opravdu spousty. Jsem z toho všeho zhnusen. Zaplatím pár rupií a dávám si v budce koupel mandi a pak se najím přímo u pláže smažených masíček na špejlích.

Rozhoduju se směnit si peníze a tak na lavičce u jedné prodejny hledám v peněžence a v báglu účet z banky z Jakarty, protože jsem zapomněl, u které banky jsem to vlastně výhodně směnil cestovní šeky, ale prodavačka mi připomene, že je dnes neděle. Občerstvím se u ní alespoň zmrzlinou. Do zítřka se mi na otevření banky čekat nechce, soukromým směnárníkům, kterých je tu hodně nevěřím. Přesto k jednomu jdu, má sice na štítě napsáno 0% poplatek, ale pak mi vysází na stůl o 5% méně a tak z transakce odstupuju. To jo, aby se nějaký hamoun na mně napakoval!

Čekám tedy na hlavní silnici na minibus, který nejede a zastaví mi taxikář s motorkou a za sjednanou cenu 3.000 rupií mě vezme na busové nádraží, odkud sice jezdí minibusy do Padangbich, kam potřebuji, ale opět po mě požadují nehoráznou cenu. S jedním prodavačem lístků se na chvíli dokonce chytnu do křížku, ale naštěstí z toho není vážný incident. Výsledkem je, že za 6.000 rupií odjíždím veřejným minibusem a řidič přibírá cestou ty, kteří jedou stejným směrem. Nastupují i dvě pohledné holky, sednou přede mě a začnou se mnou hned konverzaci, přičemž jedné pomůžu otevřít kelímek s ovocem a poleju se trochu šťávou. Jedna z holek pak kelímek v klidu vyhodí ze dveří ven do džungle, což se mi nelíbí a dávám jí to najevo. Takhle by se člověk k přírodě chovat neměl, džungle ani les nejsou žádná smetiště!

            Vystupuju pak na jakési křižovatce a jdu po silnici džunglí, cesta nevypadá, že by měla vést k přístavu. Ale skutečně, na konci leží vesnička a přístav, ve kterém zakupuju za 9.500 lodní lístek na trajekt na další ostrov Lombok. Mám už dost předraženého turistického Bali!

            Nejdřív si jdu koupit do jednoho obchůdku zmraženou dřeň a když jí cucám, začne opět prudce pršet. Mám naštěstí čas než trajekt odjede a tak počkám až se nejhorší přežene a po schodech dlouhou chodbou pak vcházím na loď. Na přední palubě stojí špinavé vytrhané lavice a na zadní jsou sice čistější, ale místnost je zakouřena. Než vyplujeme sleduji vpředu v televizi scénky s mistrem Beanem. Vyplouváme už za tmy. Z přední venkovní paluby sleduju jak proplouváme vlevo okolo červeného blikajícího světla a míjíme vpravo zelené. Na jednu „čistší“ lavici, na kterou kape voda a která jako jediná na mě zbyla, si jdu lehnout. Občas vstanu a jdu se podívat na venkovní palubu, na tmu, na hvězdy, které svítí jen v malém průzoru mezi mračny a na bouřku, která v dálce ozařuje blesky oblohu. V nedohlednu vidím svítit světla a pomalu se blížíme k pevnině, kterou ve tmě jen odhaduju, až zase spatřím blikat přístavní světla – červená a zelená. Vezmu si batoh nahoru k řídícímu centru, abych ho nemusel chodit stále kontrolovat a sleduju jak se přibližujeme k přístavu.

 

Pondělí 15. 1. 2001

            Musíme ještě čekat než se uvolní molo a odpluje jiný trajekt a po více než čtyřech hodinách plavby konečně mohu vystoupit na pevnou zem ostrova Lombok. Jdu po tmavé silnici směrem na vesnicí Lember a odmítám nabídky taxikářů. Na malém políčku si chci postavit stan, když však sundám pytel, ve kterém mám uložen stan, dá se do silného deště a tak zpola kryt deštníkem se vracím na silnici. Zahnu hned cestou naproti do vesnice a brankou se dostávám do areálu několika opuštěných budov a když hned jednu obejdu, zezadu je otevřené okno a tak mohu v pohodě vlézt dovnitř do sucha. Místnost je velká asi 5 x 5m a ze tří stran je stěna tvořena velkými okny. Na betonové podlaze si stavím svůj stan a usínám. Spím asi do půl sedmé.

            Ráno venku štěkají jen psi, okolo projde chlapík, rozhlíží se, mě kupodivu uvnitř nespatří. Balím uschlý stan a jdu na silnici, kde mi hned zastavuje dodávka a jedu do města Mataram, kde vystupuju. Hledám ubytování a zastaví u mě chlapík na motorce a že má pro mě levný nocleh a už mě veze do home stay Oki. Cena 20.000 rupií se snídaní v pěkném pokoji s velkou postelí, samostatnou koupelnou a záchodem mi připadá přijatelná. A navíc má hotel dvorek se zahrádkou a je tady klid a to je přesně to, co moje unavené tělo potřebuje. Po zabydlení se jdu zeptat do nedaleké čistírny kolik chtějí za vyprání spacáku, musím jim ho tam zanést, ale cena se mi zdá vysoká a tak ho raději namočím v koupelně do mandi, že ho později vyperu. Vydávám se do města do obchodní čtvrti Cakranagera, kde hledám banku BII, kterou nacházím a v neuvěřitelné frontě, kterou zdržuje hlavně chlapík s plnou igelitkou bankovek (ten snad musel dneska vyloupit jinou banku), které se musí přepočítat, strávím tři čtvrtě hodiny, abych pak směnil 150 dolarů v šecích v kurzu 9.400 rupií za jeden. V Jakartě byl kurz o trošku lepší!

            Procházím pak městem, prohlížím obchůdky a u stánku koupím další tričko, které už nutně potřebuju. Navštěvuju chrám Puru Meru, přičemž se musím opět opásat okolo pasu stužkou. Nedaleko stojí palác Mayra a i tam vcházím opásán. Palác sám stojí uprostřed čtyřhrané vodní plochy a je to typická indonéská budova, pouze sloupy a střecha z černé slámy. I chrámek u paláce je pěkný a tak ho také shlédnu, chvíli poležím u rybníku pod střechou na dřevěné podlaze na kůlech a jdu zpět do města. Vracím se pomalu do svého pokoje, kde unaven ulehám a zbytek dne trávím poleháváním a odpočíváním, protože se cítím příšerně unavený, tři noci za sebou jsem toho moc nenaspal, možná to bude od toho, možná z částečné dehydratace, neboť pár posledních dní mám příliš tmavou moč. Musím víc pít a proto si kupuju přímo u recepční levnou a nádherně ledovou vodu, kterou žíznivě hltám.

 

Úterý 16. 1. 2001

            Dopoledne polehávám, ale únava pokračuje. Rozhoduju se jet dál, někam na klidnější místo víc do přírody. Před odchodem se vysprchuju a odcházím na dodávku, kterou odjíždím na busové nádraží. Namísto autobusů tu stojí jen samé dodávky a tak jednou odjíždím do Praye a odtud do vesničky Seng Kol. V uličce leží velký pytel, vnitřek je zamořen smradem z duriánů a do toho ještě jeden z pasažérů kouří.

            Ve vesničce jen přesednu do další plné dodávky a odjíždím do Kuty, kde mi zbývá několik set metrů na nádhernou pláž, kterou kazí zamračené počasí. Bungalowy za skvělou cenu jsou plné a tak hledám dál a s pomocí 13tiletých holčiček, které se mi snaží vnutit látky, nacházím bungalowy Yelow flower (Žlutá květina) za stejnou cenu 15ti tisíc rupek i se snídaní. Pokoj č. 4 v jednom z bungalowů nahoře má vlastní koupelnu a širokou postel s moskytiérou. Paráda, tady bych mohl nějaký čas pobýt, než ze mě ta únava spadne!

            Jdu se projít po pobřeží a po silničce přes vesničku, k mému potěšení zde chodí jen minimum turistů, písčitá pláž je naprosto opuštěná. Po cestě dojdu až ke skále zarostlé keři, tu obejdu a za ní se táhne další pláž s velkými balvany a palmovým hájem. Chvíli posedím na kamenech a jdu zpět, cestou vyšplhám ještě na tuto skálu, abych se rozhlédl po zátoce. V jedné restauraci si dávám výbornou smaženou rýži s kuřetem, zatímco kousek ode mě hodují tři Švédové rýži se smaženým kuřetem. Jimi objednané jídlo vypadá výtečně, to si dám zítra.

            Vracím se pak do svého pokoje, kde musím upravit trochu moskytiéru, aby padla přesně na postel a komáři neměli šanci. Chci si zapnout větrák, ale je tady pouze zástrčka a žádná zásuvka. Požádám tedy kluka z rodiny majitelů a ten zástrčkou prodlouží hubici na žárovku a v ní jsou díry na zástrčku. To vidím tedy poprvé. Pod moskytiérou a větrákem pak polehávám na lůžku. Jsem nucen si upravit znovu moskytiéru, protože mi připadá, že je nakřivo. Výsledkem je, že je nakřivo více, ale zato pokrývá lépe široké lůžko. Když chci pak na noc zhasnout, vypne se i větrák, který příjemně ochlazuje a tak musím rozsvítit a vyšroubovat trochu žárovku. To sou mi tedy vynálezy!

 

Středa 17. 1. 2001

            Trošku polehávám a jdu do přilehlé restaurace na snídani, která je v ceně a vybírám si výbornou banánovou palačinku. Po jídle se vracím do pokoje pro pár věcí a po silnici mířím k cestě jako včera, která mě dovede ke kopci a stejně jako včera vyšplhám nahoru kam až to jde a jelikož je lepší světlo a sluníčko, mohu si pláž pěkně vyfotit. Kolem se pasou krávy a když scházím dolů, sklouzne mi bota a tak sebou prudce trhnu abych zabránil pádu, pasoucí se přežvýkavci se vyděsí a prchají z kopce dolů. Marně na ně postarší pasačka volá a tak se obrátí na mě a něco křičí. Nevím co, ale určitě to nebude nic pěkného.

            Kolem kopce dojdu ke skaliskům na pláži jako včera a zjišťuju, že je zrovna odliv, moře je o kus dál než včera večer. Pozoruju několik opic, které cosi vyhrabávají z písku a o kus dál se rybář snaží sítěmi obklíčit skaliska a rybičky, které v hejnech vyskakují až nad vodu. Vracím se zpět, koupat se tady nemá smysl. Vlezu do moře až před kopcem, kde se táhne písečná pláž, ale voda je zde velmi mělká, jen nejvíc do pasu. Nechci se opět vzdalovat od věcí, i když jsem cennosti včetně foťáku zahrabal v igelitce do písku a tak se smiřuju s plácáním se na mělčině a zkoušením šnorchlu a vodních brýlí, do kterých však zatéká. Je to k nevíře, ale jsou to přesně dva měsíce co jsem se ráchal v moři v Indii v Goye.

            V restauraci jako včera si dávám vynikající velkou porci smaženého kuřete se zeleninou a z druhého talíře kopec rýže. Za takovou hromadu jídla cena 13.500 rupií je slušná, celý den pak nemusím nic jíst, jen jako lev trávím. Na hodinku si jdu lehnout do postele, protáhne se to na dvě a za zatažené oblohy jdu na křižovatku, kde mě vysadila včera dodávka. Za chvíli zase jedna jede a tak se vezu o asi osm km zpět do vnitrozemí do vesnice Rimbutan. Tam se poptávám po sasácké vesnici, která tady má někde stát, ale lidé se tváří, že nerozumí, jeden mladík od kterého koupím vodu s nečistotami uvnitř, je prý O.K., mě posílá zpět směrem ke Kutě. Jak mi tak ukazuje směr, na silnici se rvou dvě kočky, je to rychlé s pronikavým kočičím mňoukáním a jedna z koček leží zcepenělá na silnici. To jsem teda ještě neviděl, že by jedna kočka zabila druhou!

Jdu tedy po silnici směrem ke Kutě a nalevo na rýžových polích ženy odstraňují plevel, smějí se zdálky na mě a mávají. Zamířím na cestu a dostanu se bahnitými cestičkami na náspech mezi rýžová pole až k ženám. Sundám sandály a vlezu do bahnitého zavodněného políčka mezi smějící se ženy. Ty jsou z toho celé vyjevené a vysmáté. Musím si to přece vyzkoušet na vlastní kůži jaké to je. Bahno je husté a zespodu příjemně teplé až místy horké. Chvíli je tam pozoruju při práci a komunikuju s nimi, pak se vracím na silnici a směřuju opět směrem ke Kutě.

O tři sta metrů dále leží konečně vesnice původních obyvatel Sasáků Sade, jejichž chaloupky s velkými slaměnými střechami si teď zvědavě prohlížím. Mezi domečky mě obklopí houf žebrajících dětí a lidé se mi snaží vnutit ruční výrobky a nebo, že mě budou provázet jako průvodci. Od místních dětí na konci nakoupím pár suvenýrů, je to zážitek jak se prckové tlačí kolem mě, překřikují se a strkají mi své ručně vyrobené předměty pod nos.

Po silnice mířím do Kuty, s tím, že chytnu dodávku, ale kluk s motorkou mi nabízí, že mě těch asi 6 km vezme za dva tisíce a tak to beru. Nechám se vysadit trochu dále od bungalowu, abych se ještě trochu prošel a kráčím jinou cestou rovnou na pláž. Tam stojí tržní stánky, teď odpoledne zcela opuštěné. Musím přebrodit mořský proud, abych se dostal na silničku, která mě podél pobřeží zavede až k mému bungalowu. V pokoji se jen převléknu do plavek a jdu si na chvíli zaplavat vedle Švédů. Moře před bungalowy, kde jsem ubytován, je hlubší tak po krk, ale plave v ní tráva a pěna. Příjemně se osvěžím a vracím se do bungalowu, kde se vysprchuju a pomalu se ukládám ke spánku.

 

Čtvrtek 18. 1. 2001

            Na snídani jdu po osmé hodině. K jídlu mi přinesou palačinku, kterou jsme si objednal, ale je tak tenká, že bych mohl snad vidět skrz. Ve svém bungalowu pak balím. Jsem už odpočatý, únava po dobrém dvoudenním spánku zmizela. V rohu něco rachotí, celou dobu se ptám co to je a když odcházím a otáčím skříňku jak stála původně, leze za ní neobvykle velká ještěrka. Šup a je pryč. Potvůrka!

            Platím za dvě noci se snídaněmi 30.000 rupií a venku kupuju po dvoudenním smlouvacím boji mezi mnou a 13ti letými děvčaty batikový velký sarong. Moc pěkný, bude to hezký dárek! O kus dál mi opět stejný klučina jako včera nabízí moc pěkné ručně vyřezávané talismany na krk a tak jich od něj hned několik odkupuju. I tohle budou hezké dárky pro mé přátele.

            Jdu pak po silnici, mávnu na dodávku a už se vezu spolu s ostatními do Sengkolu. Tam jen přelezu do další přeplněné dodávky, kde mimo sedících lidí leží na zemi spousty tašek a tak bágl hodím na střechu mezi pytle a koše a jedu do Prayi. Odtud zamířím do Kopangu. Tam na autobusovém nádraží hledám restauraci (v indonéštině warung) a v jedné se chutně najím rýže se zeleninou a kuřetem a chutnou polévkou, celkem za dobrou cenu 3,5 tisíce rupií. Jsem tedy sytý a tak další dodávkou jedu do města Lombok, ale přesto mi to nedá a na jedné zastávce kupuju od mladého klučiny čtyři oloupané ananasy v převázaném pytlíku za směšnou cenu tisíce rupií. Už jenom za to oloupání by člověk v Čechách zaplatil mnohem více.

V Lomboku mi nabízejí mototaxikáři odvoz za tisíc do 2,5 km vzdáleného přístavu, ale jelikož jsem dlouho seděl namačkaný v dodávce a je krásné počasí, rozhoduju se absolvovat tuto trasu pěšky. Procházka je to příjemná, nalevo se vlní moře s loděmi, napravo se zelená tráva s několika stromy a nahoře mezi plujícími obláčky svítí krásně sluníčko. Idylka.

Lodní lístek na trajekt kupuju u brány za 5 tisíc rupií a trajekt právě připlul. Musím chvíli čekat než vyjedou auta z lodi a bavím se tím jak banda Indonésanů šplhá nahoru po lanech jako opice. Já se svým těžkým báglem se o to raději ani nepokouším, není kam pospíchat a jdu normálně přes zvedací most. Asi v 16:10 hod. vyplouváme. Sluníčko krásně svítí, moře má nádhernou tmavě modrou místy azurovou barvu. Míjíme několik ostrůvků, bylo by skvělé je navštívit, určitě jsou neobydlené. Když projíždíme okolo skály s majákem, nechávám se od jednoho chlapíka vyfotit. Snad ta fotka vyjde. U přístavu Pototanu musíme opět na moři čekat než se uvolní molo a tak si krátím čas sledováním videoklipů Brayena Adamse na Dvd ve společenské místnosti. Přehrávání se ale často zasekává a televize nestíhá zpracovávat obraz.

Konečně přistáváme a kotvíme u přístavu a mohu tedy po více než hodině a půl vstoupit na pevnou zem ostrova Sumbawy. Projdu přístavem a za ním mi zastaví autobus směřující do města Alas a tak tedy jedu. Nasoukat se dovnitř s báglem je docela zážitek, ale zaujmu na sedátku mezi sedačkami docela pohodlnou pozici. Všichni, i já pak v Alesu platíme 2.500 rupek, což mi připadá na těch necelých dvacet km drahé. Najím se nudlí s játrovými knedlíčky, dokoupím další 1,5 litrovou láhev vody a šlapu pěšky při soumraku po silnici za město. Přes malé smetiště vlezu na louku a tam si u několika torz kmenů stavím svůj stan. Nedaleko odtud kvákají žáby a bzučí spousty komárů, takže než je stan postaven, jsem dost poštípán. Konečně po dlouhé době vidím nad stanem na obloze hvězdy. Škoda jen, že se celou noc převaluju a nemohu pořádně tvrdě usnout.

 

Pátek 19. 1. 2001

            Trochu se mi z nevyspání motá hlava, ale naštěstí to přejde. Když balím stan, z nedaleké silnice na mě pokřikují nějaké holky. To mi ty potvory dělají v Asii často. Kdyby to tak viděli kamarádi, ti by záviděli!

            Na silnici si sednu na betonový kvádr a čekám na autobus. Ten je do deseti minut u mě a pomůžu jen hodit batoh na střechu a už se vezu na celkem pohodlné sedačce vzadu v poloprázdném autobuse. Přes sedmdesát kilometrů jízdy několika zatáčkami v cigaretovém kouři prodavače lístků, z něhož je mi trochu blbě, se dostaneme až do města Sumbawa besar. Jdu si nejdříve na autobusovém nádraží koupit sušenky k jídlu, všude je mají za stejnou cenu a usmlouvám jen v přepočtu asi jen dvě koruny dolů. To u nás jsou sušenky o trochu levnější!

            Nasednu pak na motorku a jako tandemista se vezu k paláci Dalem Loka, který vypadá jako velká stodola na kůlech. Uvnitř je malé muzeum předmětů, které prohlížím, stejně tak jako venku sousední mešitu Samawa-Ku, která je postavena v moderním stylu a podobna té v Jakartě. Pěšky se procházím centrem, ve fotografickém obchodě se ptám na ceny filmů.

            „25 tisíc i s bateriemi,“ odpovídá prodavačka.

            „Baterie nepotřebuju!“

            Prodavačka je dá stranou: „25 tisíc bez baterií.“ Tak to v žádném případě!

            V dalším obchodě zkouším baterku na svícení, protože tu z domova mám trapně na ploché baterie, které nemohu v žádné asijské zemi nikde sehnat. Kovová jen bliká a tak kupuju umělou, doufám, že s ní hned netřísknu o zem. Do ní kupuju i dvě tužkové baterie, jednu za 750 rupií.

            „To u nás,“ říkám prodavačce „by tyhle baterie stály 4.000 rupií!“

            Směje se a ukazuje mi značku. Není to Duracell, jak jsem si přečetl, ale Dubacell.

            „Duracellky stojí 4.000 rupií,“ ukončuje to prodavačka.

            Odmítám mototaxikáře i cyklorikšáky a šlapu pěšky na bližší autobusové nádraží. Odtud nejdřív za horka chráníce se deštníkem, šlapu na asi 300 m vzdálenou poštu, kterou zrovna zvenku omítají a která je teď v půl dvanácté kupodivu zavřena. Musím tedy zpět. Nabaštím se v jednom warungu kuřecích kousků na špejlích s nemastnou neslanou rýží a sedíce ve stínu stromu u silnice čekám. Po více než hodině mávnu konečně na správný bus a už se vezu namáčklý vzadu v koutě se skrčenými nohy na svém batohu dlouhou cestou přes téměř celý ostrov až do Bimi. Zastavujeme na dvacet minut v Plampangu, kde se venku na chvíli rozhýbu a kromě wc si koupím i další vodu na pití.

Cesta dál je dlouhá přes 150 km, které jedeme přes čtyři hodiny, já celou dobu sedím sice pohodlně se skrčenými nohami, ale po takové době je to dost únavné. Autobus je plný, všechna místa obsazena a pár lidí stojí, není to však jako na Srí Lance, s tou hrůzou se snad doufám už nesetkám. Svítí sluníčko, k večeru přichází na hodinku déšť a zamračená obloha se začíná stmívat. Konečně za tmy přijedeme na terminal bis (autobusové nádraží) v Bimě a já se hned sháním po wc, protože čtyři hodiny s plným močákem nejsou zrovna příjemné. I přesto jsem jízdu strávil v optimistické náladě, které je úplně o 180° otočena od únavy posledních dní. A taky se těším na draky na Komodu.

Další starost je sehnat levný losmen. Ten u nádraží je špinavý a cena o tisíc víc než za krásný bungalow, kde jsem předevčírem spal, mi přijde moc. Dle rady domorodce jdu více do centra a tam nacházím špinavý losmen s tmavými kobkami, ale za 10.000 rupií a tak to beru. V koupelně se umyju v mandi a vyperu si tričko a slipy, které už to potřebovaly. Snažím se na pokoji ucpat okénka nade dveřmi karimatkou a jehlami proti nepříjemným komárům. Mc Gyver by měl ze mě radost, ale mladý recepční, který zabral první pokoj pro sebe a manželku s malým chlapečkem, mi přináší zapálenou spirálu, která odpuzuje komáry a bude dýmat asi 8 hodin. Sláva, to je jednodušší řešení. Hned se bude spát líp.

   

Sobota 20. 1. 2001

            Po ranním mytí bez čištění zubů, neboť se mi zlomil kartáček, jdu do města a hned si v tržnici kupuju nový za 2.000 rupek. Procházím se městem a navštěvuju i muzeum Asi Mbojo, což je i bývalý sultánský palác. Je zde spousta zajímavých předmětů ze sultánské éry a za mřížemi přísně střežené znaky sultánské rodiny jako zlatě zdobené nože, přilbice apod. Se mnou si prohlíží expozici i několik navoněných západních turistíků s průvodcem, kteří přijeli pronajatými luxusními dodávkami až před bránu. Jó, to si tak někdo žije. Ale neměnil bych, při cestování obyčejnými dopravními prostředky s domorodci poznám více kulturu určité země, než ji vidět přes okénka klimatizovaných dodávek.

            U pokladny muzea usmlouvám ceny několika suvenýrů na přijatelnou cenu a mám tedy další dárky. U stánku ve městě se najím a při rozhovoru se 16tiletými studentíky se vracím do svého pokoje v losmenu, kde si začínám balit. Před polednem odcházím zpět na busové nádraží, kde se chvíli vyptávám a jedu žlutou dodávkou na autobusové nádraží v Rabě, odkud mi už jede bus do Sape na východě ostrova. Autobus tam už čeká a tak vynesu bágl na střechu, pojím nějaké exotické ovoce a vyjíždíme.

            Jedeme moha zatáčkami kopcovitou krajinou, počasí je krásně teplé, sluníčko vykukuje za pár mráčky. Takové počasí se mi už zamlouvá namísto věčného deště. Sedím opět na zadním sedadle, tentokrát blíže dveřím, takže mohu mít trochu natažené nohy. V Sape jen slezu s báglem se střechy a přesednu na drožku s koníkem a jedu do asi 5 km vzdáleného přístavu. Za námi jedou další drožky a tak si je chci z místa vyfotit, jenže mi nešťastně vypadne krytka objektivu na silnici a tak musíme zastavit a drožky nás předjedou. Škoda, mohla to být dobrá fotka. Naštěstí nic není ztraceno a jelikož dvě drožky zastaví a my je předjedeme, tentokrát pokus opakuji úspěšně.

            V přístavu, kde sice kotví trajekt a spousty lodí a lodiček se od chlapíka z kanceláře dozvídám, že loď odtud na Komodo byla zrušena a dostanu se jen na Flores. Na Komodo můžu pouze pronájmem drahé soukromé lodě. A na Flores pluje trajekt až zítra ráno v 8 hodin. Trávím tedy čas jedením dvou porcí nudlí s vejcem a knedlíčky a dvěma baleními banánových čipsů. Procházím se po molu a dozvídám se, že Bajo není vesnice jak jsem si myslel, ale ostrov a mezi ním a tímto přístavem leží několik maličkých ostrůvků. Hned se domlouvám s jedním mladým převozníkem, který převáží právě na nedaleký ostrov Bajo a za 5.000 rupií se nechávám na jeden ostrůvek odvézt, abych zde strávil noc. U mnou vybraného ostrůvku pluje rybářská loďka a naše motorová loďka se trochu zamotá do jejích sítí a tak musí převozník vlézt do vody a vymotávat.

            Jsem vysazen na svém ostrůvku jako Robinson Crusoe, vylezu nahoru a zatímco převozník odplouvá, jdu na průzkum. Ostrůvek sopečného původu je dlouhý jen asi 150 m a široký 100 a je pokrytý keři a nízkými stromky. Převléknu se do plavek a už si to plavu na sousední asi půl kilometru vzdálený jiný ostrůvek, který bosky prozkoumám a už za šera plavu zpět. Nějak mě něco požahalo, asi medúza a tak mám na ramenech, zadku a nártech červené svědivé fleky. Za tmy si stavím na kamenité rovince stan, nade mnou začínají svítit hvězdy, z ostrova Bajo a z přístavu mě trochu ozařují světla lamp a na vodě vrčí motory rybářských loděk a bárek. I když se v noci několikrát budím, spí se mi celkem dobře.

 

Neděle 21. 1. 2001

            Po páté hodině se mi už nechce spát a tak se jdu vykoupat na Adama. Ještě není tolik světla a tak se nebude snad nikdo pohoršovat. Ale zrovna nastal odliv a v místě, kde voda včera sahala do pupku, mi teď dosahuje sotva do půli lýtek. Musím jít přes polovinu vzdálenosti mezi ostrůvky abych se mohl alespoň trochu ponořit a opláchnutím se osvěžit. Zjišťuju, že včerejší požahání pomalu mizí. Už ani tolik nesvědí. Ještě se vyfotím u stanu a už připlouvá převozník, o čtvrt hodiny dříve a očumuje jak balím. Přesně v 7 hodin jak jsme byli původně domluveni s ním scházím dolů k vodě a nastupuju na loďku, kde se na mě tlemí tři kluci.

            V přístavu dostává sympatický převozník dalších 5.000 rupií a v jedné z venkovních restaurací potkávám dva cestovatele z Austrálie a Anglie, které jsem viděl už včera a jsou s nimi další dva a pak přibudou i další, snad také Angličané. A všichni chtějí samozřejmě na Komodo. Domlouvám tedy pro nás s rybáři nějaký transport, ale stupidní rybáři a převozníci požadují nehorázně jeden milión a nesleví a nesleví. Hamouni mají zkreslenou představu o majetku na západě. Zvláště jeden stupidní pokuřující chlapík v bílém, který se tváří jako důležitý byznysmen a přestože jeho loď pluje na Komodo se zbožím, požaduje tuto předraženou sumu a mých 30.000 rupií za každého odmítá. Smůla. Dozvídám se také od Anglánů, že trajekt popluje až odpoledne a skutečně v 8 hodin, jak mi řekl včera chlapík v kanceláři, nic nejede. Tak nevím co tam v té kanceláři dělá, asi mu budu muset vynadat.

            Jelikož mám dost času a Angličani kamsi zmizeli, rozhoduju se jet převozem na ostrov Bajo. Domorodci na loďce se na mě smějí a když připlujeme do malebné rybářské vesničky na tomto ostrově, jejíž domky stojí na vysokých kůlech, vystupuju. Ihned jsem obklopen snad půlkou vesnice. Všichni mě zdraví, vřeští a volají své „Hallo mister“ a já si v doprovodu hlavně dětí prohlížím jejich domečky. Přes hřbitůvek se dostanu pryč a stoupám osamocen do nízkých keříků mezi sopečnými kameny. Na kopci zjišťuju, že za tímto ostrovem je ještě jeden ostrov oddělený průlivem, pak volné moře...a Komodo leží nejspíše až z ním. Z tohoto místa je dobře vidět i na "můj" ostrůvek (vlevo), kde jsem strávil dnešní noc. A tak se posadím v trávě, relaxuju a rozvěsím mokré plavky s ručníkem co mi od včera neuschly. Pak se zase sbírám, popadnu bágl a scházím z kopce níže do další vesničky, kde se opakuje to samé. Domorodci a hlavně děti se seběhnou kolem mě a křičí, zdraví a volají na mě. Opět je to malá vesnička s asi 70 domky převážně na vysokých kůlech, pod nimiž na stinném místě lidé buďto odpočívají nebo zde mají chlívky pro kozy či kurníky pro slepice. Bágl nechám u pár chlapíků vrtajících se v motoru, projdu vesničkou, pojím vynikající růžové palačinky s kokosem, podobné kromě barvy těm na Cejlonu a jelikož už na molu přistává převoznická loďka, loučím se a odplouvám zpět do přístavu Sape.

            Skupinka západních cestovatelů se mezitím rozrostla a snad všichni jsou ubytováni v hotýlku hned před branou přístavu. Pozoruju jak Rob z Anglie, Leslie z Austrálie a ještě kluk z Německa hrají nějakou hru s pěti kostkami, zjišťuju pravidla a jdu se podívat do okolí přístavu. V nedaleké čisté velké restauraci popiju ledový čaj a vracím se do přístavu. Tam se zvedá ruch, přistál totiž trajekt a tak z lodi vyjíždějí auta a vycházejí lidé.

            Jdu do fronty koupit si lístek za 16 tisíc rupek, vezmu batoh a pomalu kráčím na loď. Koupím ještě něco na zub od okolních prodavaček, které posedávají na molu až úplně u trajektu a přes první třídu, kde stojí kožené sedačky, vlezu do své druhé třídy. I ostatní bohatší cestovatelé jedou všichni kupodivu stejnou třídou. Tady stojí sedačky jen obyčejné, podobné těm v pražských tramvajích. Když vyplujeme, moje známá trojka ještě s jedním cestovatelem hrají opět kostky, já mezitím prozkoumám loď a půjčím si od Roba průvodce Lonely planet o Indonésii a prakticky celou plavbu, sedm hodin, si knihu pročítám a vypisuju si pár informací a slovíčka, která si myslím, že budu potřebovat. Ležím i nahoře na lavici umístěné na palubě pouze pro posádku, odkud mě nejdřív chlapík z posádky vyžene, další mě tam pak zve a když si čtu, aniž by něco řekli, vtipně zhasnou světlo, aby mohli pospávat.

 

Pondělí 22. 1. 2001

            Do přístavu v Labuanbaju na Floresu připlouváme po půlnoci a jelikož molo je volné, ihned přistáváme. Zuřivě opisuju ještě nějaká slovíčka, ale Rob už chce anglického průvodce zpět. Nedá se nic dělat. Opouštím trajekt a po hlavní ulici se vydávám dlouhou cestou do losmenu Sony, který dle knihy by byl pro mě cenově nejvýhodnější. Jenže projdu kus městečka, dohoní mě dokonce i teď už čtyřčlenná parta cestovatelů s Leslie jedoucí na vozíčku, ale hledané ubytování nenajdu, když jsem minul spoustu jiných hotýlků. Ksakru! To má člověk z toho, že se spolehne na informace z knihy a ne sám na sebe, jako jsem to dělal doposud.

            Potkávám opět partu cestovatelů, kteří už našli losmen za 20.000 a teď se vrací takhle pozdě z nákupu. Nechce se mi dávat tolik peněz za nocleh a tak jdu hledat něco jiného. Dojdu až k nemocnici, kde je klid a tak se rozhodnu na pozemku před budovou postavit stan. Usínám někdy před půl druhou a spím celkem dobře až skoro do sedmi.

            To už je přes hodinku světlo a za plotem nemocnice mě při balení stanu „obdivuje“ několik kluků a chlapíků. Ptám se jich na mandi a vedou mě hned naproti do stráně, odkud mám pěkný výhled na město a kde stojí betonová ohrádka, uvnitř leží několik odpadků a hadice s přitékající vodou do škopku a hrneček. Neváhám ani chvilku, svlékám se a „manduju“ se. Cítím se pak perfektně a když se ve křoví zbavím plného močáku, nic mi nechybí.

            Vracím se zpět do přístavu, cestou z pošty odesílám pět pohledů, přičemž jedna známka stojí skoro 2x více než z Jakarty, za 6 tisíc rupek. V přístavu, kde je ruch se snažím domluvit cenu za odvoz na Komodo, ale i tady jsou rybáři hamouni, kteří celý den leží, pokuřují a pak chtějí na bohatých cizincích jednou plavbou urvat peníze, které by vydělali za několik měsíců usilovné dřiny a kdoví jestli vůbec... Jedu pak kus dodávkou a sháním se po čtyřčlenné partě. Ta ale ještě spí v jednom hotýlku a tak se vracím do města a usmlouvám s jinými trochu rozumnějšími rybáři cenu, snídaje u toho velký šťavnatý ananas koupený za něco přes šest korun. Když přijdou noví dva cestovatelé, kteří by také rádi pluli na Komodo, rybáři cenu zvýší a tak se s nimi rychle loučím.

            Jdu zpět k losmenu, před kterým už sedí Leslie ve svém pojízdném křesílku a tak jí povídám o situaci. Ostatní se postupně vzbouzí, ale jsou líní dnes někam jet a prý pojedou až zítra, dnes mají volný den. Vždyť ztratili den jako já čekáním v sumbawském přístavu a chtějí opět odpočívat?! Nemá vůbec cenu s nimi něco plánovat, i když ve větší partě je výlet na Komodo levnější a tak se loučím a mizím od těch lenochů pryč.

            Vracím se do přístavu, kde jsem u jedné prodavačky zanechal bágl, cestou přemýšlím jaký bakšiš jí dám. V přístavu je však pusto a prázdno a po ranním ruchu a shonu a plných tržních stánků není ani památky. Jen můj batoh leží opřen o nohu stolku, kam jsem ho umístil, běhá mi z toho mráz po zádech, ale nikdo ho naštěstí neukradl i když je nehlídaný. To by se v Čechách stát nemohlo. Pomýšlím, že bágl tady stál přes hodinu sám a kdyby ho někdo ukradl, můžu jet rovnou domů. Ta ženská je ale kráva, místo bakšiše bych jí nejraději vynadal. Mohla ho alespoň odnést na vedlejší policejní stanici! Anebo já mám příliš české myšlení a špatné zkušenosti z Evropy a tady mezi obyčejnými rybáři se prostě nekrade?

            Snažím se zastavit mikrobus, který by jel do Warloky, vesničky ležící na kousek jižně na Floresu odkud bych se už nějak dostal na Rincu, druhý ostrov, kde žijí varani. Jenže žádný mikrobus tam nejezdí a jeden prodavač lístků na mě volá, že tam pluje loď. Vracím se zpět do přístavu, vyptávám se, posedím chvíli na pobřeží s výhledem na loďky a jelikož se zatahuje obloha, jdu se schovat do opuštěného stánku u přístavu, kde jsem původně schoval batoh. Z deště nic není, jen pár kapek, chvíli poležím na lavičce a jdu pak k vodě, kde je už připravena převoznická loďka, která pluje do Warloky. Je to prakticky stejné plavidlo jako mezi Sapem a Bajem, úzká, asi 8 m dlouhá s plátěnou střechou, pod kterou se krčí asi osm domorodců a domorodkyň. Smějí se na mě, když se k nim sápu se svým batohem.

            Vyplouváme pak podél břehu a já prolezu dozadu, kde už není střecha a odkud mám tedy pěkný výhled do okolí. Ačkoliv posádka a domorodci říkali něco o hodině plavby, svištíme si to po vodě hnání malým lodním motorem skoro sto minut než dorazíme do Warloky. Do malé vesničky musím přebrodit mořem na špinavý zablácený břeh. Tam se sháním po někom, kdo mě převeze na protější ostrov Rinca do stejnojmenné vesnice, která je odtud na dohled. Rybáři chtějí nehorázné peníze, ale dva přátelští mladí křesťané se spokojují s částkou 5.000 rupií, kterou za necelé dva kilometry plavby nabízím a už mě tam svou loďkou vezou. Do Rinci připlujeme asi za čtvrthodinku a klukům z radosti dávám o tisícovku více.

            Ve vesnici se kolem mě seběhne chumel domorodců a tak vyzvídám cestu do některé vesnice na ostrově s bungalowy pro turisty. Jedna vesnice je prý na pobřeží asi 7 km. Paráda, to není moc. Mezi vesničany je muž, který se prohlásil za strážce parku a vysvětluje mi, že nesmím do parku sám, že je to nebezpečné a domlouvá mi s právě přijíždějící policejní patrolou, která kontroluje zda někdo neloví ryby dynamitem, můj odvoz do vesnice Loh Buaye, kam oni stejně plují. Čtyřčlenná patrola za to požaduje cigarety pro každého, ač je to proti mému přesvědčení kupovat někomu drogy, souhlasím, ale nikotinové hřebíky do rakve jsou v obchůdku příliš drahé a to by mě vyšlo skoro dráž než tam zaplatit dopravu. Nakoupím tedy za křiku bandy dětí okolo, spousty sušenek k jídlu a jdu provázen malými řvouny na konec vesnice, kde zalézám do křoví.

            Tam skutečně žádná cesta není a tak se rozhoduju jít po pobřeží. Prodírám se křovinami, občas šlapu po bahnité půdě s mnoha keři, od moře mě odděluje asi dvacetimetrový pruh hustých křovin s propletenými kořeny, mezi nimiž i zde podél písečné pláže leží spousty vyplavených odpadků, bot, lahví, kelímků, sáčků a jiných převážně plastových předmětů. Tak tohle je chráněná rezervace?! Kousek přede mnou utíká jelen, kolem křičí opice, které občas zahlédnu mezi kořeny. Z nalezené ulomené větve si řežu klacek na zkoumání půdy před sebou, s bažinou už mám své zkušenosti, a také na případnou obranu před varany. Stmívá se. Ušel jsem asi čtyři kilometry a vylézám na jeden z kopců přede mnou a stavím zde za soumraku stan. Dole se ozývají noční zvuky divoké přírody, které mě krásně uspávají.

 

Úterý 23. 1. 2001

            Ačkoliv v noci asi hodinku pršelo, ráno mám stan naprosto suchý. Vyndavám všechny věci z batohu a balím si ho úplně jinak, protože stan s karimatkou napříč zadrhávají při prolézání houštin o větve. Vylézám pak na nejvyšší kopec po hřebeni a tam mě čeká zklamání. Za ním ční spousta dalších vyšších kopců, které ale nejsou spojeny hřebenem a to by znamenalo teď za žáru slunce neustálé namáhavé klesání a stoupání do zelených kopců, na což jsem líný. Rozhoduju se tedy vrátit se blíže k moři a jít opět podél pobřeží.

A tak sestoupím z kopců a zase pochoduju po bahnito-písčité půdě, prodírám se mezi keři, obcházím a přelézám kmeny a postupuju podél pobřeží oddělen od moře hustou spletí kořenatých houštin. Klackem prozkoumávám půdu, kráčím po zvířecích stezkách, které se různě rozdělují a spojují a někde úplně mizí. V denním horku je to skutečně namáhavé, ptám se sám sebe, jestli to má cenu, jestli jsem neudělal nějakou blbost. No alespoň je to trochu dobrodružné. V kanadách, které mám na nohách si do krve odřu levou patu a bolest znemožňuje další chůzi v nich. Musím se opět přezout do sandálů, ve kterých, zvláště šplhání přes občasné kopce, je docela problematické. Častokrát musím odpočívat a nade mnou krouží orli, které pozoruju. Musí to být paráda, naprostá svoboda, mít křídla. Po denním pochodu urazím s mnoha přestávkami asi 10 km, ale po vesnici není vidu ani slechu. Jsem naprosto unavený, vody mi zbývá jen asi jedno deci a musím šetřit.

 Přicházím na pobřeží s pěknou písečnou pláží a naproti je vidět jeden z mnoha ostrůvků kolem, ve tvaru vysokého kopce vyrostlého z vody. Stmívá se a tak se na tomto pěkném místě rozhoduju přespat. Jdu hledat nějaký potok, říčku, či palmu, ale nic takového zde není. Měl jsem si více prostudovat informace o získávání vody v přírodě. Nezbývá mi nic jiného než požádat nějaké rybáře zítra ať mě za úplatek vezmou do vesnice lodí. I přesto, že je nádherně hvězdná obloha, stavím ven misku, aby se mi do ní zachytila dešťová vody, kdyby náhodou pršelo.

 

Středa 24. 1. 2001

            V noci nepršelo a tak je v misce prd. V láhvi mám půl deci vody a žízeň. Zjišťuju, že je velký odliv a že by se dalo snad jít mořem. Urychleně balím a kus jdu opravdu po písku, dál se však musím brodit, zapadám do bahna a místy nemohu nikam jít a zabředávám až k rozkroku. Musím se kousek vrátit a mezerou mezi kořenatými keři se přes odpadky dostanu na suchou zem. Dál se prodírám opět mezi keři, posadím se na pobřeží na balvany a čekám. Palec u nohy mi otéká a příšerně bolí, že si musím dát do pusy kapesník. Něco mě ve vodě štíplo nebo kouslo, anebo jsem na něco šlápl. Čekám na nějakou rybářskou loď, žádná ale nepluje. Anebo čekám na smrt otravou? Ne, snad ne. Z průvodce jsem si zjistil, že máloco je prudce jedovaté a většina bodnutí od mořských živočichů je spíše bolestivá. Tak to bude určitě i můj případ.

            Konečně kolem pluje jedna z rybářských lodí s vahadly, aby se ve vlnách nepřevrhla a tak mávám a volám. Zastavují kus od pláže, kde jsem přenocoval. Taky mě mohlo napadnout, že tady mezi balvany žádná loď nemůže přistát. Mávám na ně a pak jim zmizím z dohledu a prodírám se k nim houštinami, které jsou snad jako naschvál hustší než obvykle, až se konečně dostávám zpět k malé pěkné pláži, kde jsem dnes přenocoval a brodím se k lodi. Děkuju jim za zastavení a vylézám nahoru s pomocí posádky, kterou tvoří dva chlapíci – kapitán Somax, Dokarnay a dva kluci, z nichž jeden se jmenuje Edi. Domlouvám s nimi odvoz do turistické vesnice Loh Buaya na 10.000 rupkách, je údajně jen kilometr vzdálena. Tak to jsem opravdu už mohl dojít pěšky, myslím si. Jenže po moři je to nejméně dva kilometry a břeh je všelijak členitý a tak jsme skutečně rád, že sedím pohodlně na lodi a vezu se. Bolest v noze už zmizela, otok je jen malý a žízeň jsem uhasil velkým hrnkem, doufám pitné vody a tak mi ke spokojenosti nic nechybí.

            Asi za dvacet minut zastavujeme u mola, kde na břehu stojí brána s cedulí hlásající „Národní park Komodo, Loh Buaya“. Jsem na místě, vystupuju, platím rybářům za cestu a ještě si od nich kupuju jednu rybu za dva tisíce. Hned na břehu už vidím jednoho varana, který jako by mě vítal. Po chodníčku nejprve podél skal a křovin, pak mezi bahnitými pláněmi s kaktusy, kde se v keřích prohání tlupa opic, dojdu ke kanceláři a tam platím 20 tisíc za vstup do rezervace platný pro tři dny a dalších 20 tisíc za nocleh v bungalowu. Po včerejším nesáhnutí do peněženky je to pecka! Když jdu s jedním s rangerů do přiděleného bungalowu, vidím několik varanů ležících opodál. Zprvu si myslím, že jsou to jen sochy, nevěřím, že by ti ještěři mohli žít tak blízko lidí, ale jsou to opravdu živí komodští draci. Leží tady jeden velký třímetrový, dva o půl metru kratší a několik malých varanů asi něco okolo půl druhého metru chodí kolébavou plazivou chůzí okolo. Všichni mají žlutý rozeklaný jazyk, kterým prozkoumávají předměty na zemi zda-li nejsou k žrádlu.

            Můj bungalow má dvě postele a v koupelně stojí mandi s neuvěřitelně špinavou a kvetoucí vodou a proto žádám hned o nápravu. Jelikož jsem hladový, vzadu u ohniště za kuchyní si porcuju rybu, zbavuju jí šupin a na umyté mřížce ji opékám nad ohněm. Hladoví varani se okamžitě přibližují ke mě a tak je s pomocí jednoho rangera od masa musím odhánět klackem. Je to moje ryba! Když jim házím pak kus rybí hlavy, ležící ještěři vyskočí a jsou okamžitě u ní, člověk by ani nevěřil, kde se v těch tvorech bere tolik rychlosti a mrštnosti - možná jsem byl opravdu blázen, že jsem se vydal přes ostrov sám.

            Od strážců parku dostávám z kuchyně zdarma talíř rýže. Krásně propečené maso čerstvé ryby s ní má pro hladového dobrodruha chuť nebeské many. Takhle jsem si na rybě ještě nepochutnal. Připíjím u toho vodu, kterou jsem si koupil v místním občerstvení za 3,5 tisíce, je dost drahá, ale můžu být rád, bez konkurence si mohli říci více.

            U ubytování je mi uznána reklamace na špinavou vodu a stěhuju se z trojky do jedničky, kde stojí jedna široká dvoupostel a v mandi se leskne čistá voda. Pozoruju pak z kuchyně ještěry a povídám se sympatickými rangery. Večer jdu do přístavu zaplavat si v čisté a hluboké vodě, kam můžu skočit i šipku. Kousek dál rybáři rozprostírají sítě a loví. Připlavu až k nim, prohodím pár slov, prohlédnu si loďku a plavu zpět. Po asi hodince vodního veselení se vracím v plavkách do tábora a ve své mandi se umyju. Je už tma a za kuchyní slyším motor agregátu vyrábějícího z nafty elektřinu, která osvětluje prostranství a vnitřky budov. Mohu si ve své posteli psát zápisky a číst svého průvodce. V deset večer přestává motor pracovat a celý tábor se ponoří do tmy. Nezbývá mi nic jiného než jít spát, však jsem už také unaven.

 

Čtvrtek 25. 1. 2001

            Přispím si, sluníčko už dlouho svítí, když vstávám a myju se. Snídám sušenky, nic jiného nemám, piju vodu. Jdu se podívat do přístavu, zda tam nepřiplula nějaká rybářská loď, protože bych rád od rybářů koupil nějakou rybu k obědu. V přístavu kotví jedna loď, která přivezla turisty, jenž teď zuřivě po táboře fotí varany a u druhého břehu zátoky skutečně loví nějací rybáři. Lehnu si do brány, po obou stranách je tam dřevěný prostor na ležení, teď v horku v krásně stinném místě a relaxuju. Pozoruju v dálce rybáře a když připlouvá další loď s turisty, volám na rybáře: „Saya mau ikan ikan!“ (Já chci ryby!) Rybáři po chvilce skutečně připlouvají, ale ne aby mi prodali ryby, ale aby mrňavoučké rybičky sotva 5 cm odnesli kamsi na břeh v koši, nejspíše na sušení. Museli dokonce vyhnat od skále relaxujícího varana – chudáka. Od zbylého rybáře bych rád koupil nějakou rybu, ale největší mají asi 12 cm a ty bych nemohl opékat na roštu – propadly by. Čekám chvíli na jiné rybáře, kteří loví nejspíš jinde a tak se vracím hladový do tábora poobědvat další část sušenek, které mi už lezou krkem.

            Obloha se trochu zatahuje a mírně poprchává a tak zůstávám něco přes hodinu ve svém bugalowu. Rád bych se prošel po okolí, ale musím mít s sebou jednoho z rangerů a ten pro jednotlivce stojí 12 tisíc rupek. Uvítám proto možnost, kterou mi v kanceláři nabídl místní šéf, jít se skupinou tří cestovatelů, kluka ze Švédska a dvou holek z Anglie. Musím běžet rychle k nim a jako pětičlenná skupinka kráčíme po chodníčku lesem a pahorky. Menší zvířata a ptáci pře námi samozřejmě prchají, protože přiblblí turistíci se neumějí v přírodě chovat a hlasitě se vybavují. I přesto uvidíme několik pasoucích se divokých buvolů, jednoho válejícího se v bahně a spícího varana na zarostlém balvanu. Dole ze svahu před námi utíkají laně a zjišťuju, že i samotný strážce rezervace se neumí v přírodě chovat a huláká na ně a tleská, aby je vyplašil a my je viděli běžet. Jako kdyby divoká zvířata byla nějaké hračky nebo loutky stvořené pro lidskou zábavu. Něco přes hodinu nám trvá než projdeme obvyklý turistický okruh, který před námi vyšlapaly nejspíše tisíce turistických bot a jsme nečekaně zpět v táboř. Můj orientační smysl mě naprosto zklamal, čekal jsem delší cestu zpět. Je už k večeru a tak beru plavky s tím, že si v přístavu zaplavu a možná odchytím nějaké rybáře.

            U mola kotví dvě turistické soukromé lodě a při pohledu do vody mě čeká šok. Voda, ve které jsem včera plaval, která byla ještě ráno krásně čistá, je teď pokryta olejnatým duhovým mazem z nafty. Jsem z toho úplně vedle, tohle je přece chráněná přírodní rezervace, to by se mělo trestat. Moje horlivá slova a gesta a poukazování na stav vody v širém okolí přístavu nechává chladnými obě posádky lodí a nevzrušuje to ani trojici právě přicházejících tří turistů, se kterými jsem chodil před chvílí parkem. Pouze s nezájmem pohlédnou do znečištěného moře, nastoupí na loď, o čemsi se se smíchem domlouvají s kapitánem a v klidu odplouvají. To, že loď, kterou připluli, znečistila naftou zátoku je absolutně nezajímá. Zaplatili si výlet k varanům, ten dostali, nepřipustí si přece nějaké problémy.

Jsem z toho vedle. Znečištěná zátoka, nemůžu se koupat, rybáři nikde, odcházím tedy znechuceně zpět do tábora, kde si stěžuju strážcům parku, kteří mě vyslechnou, poděkují, řeknou, že je to problém a vybavují se mezi sebou nevzrušeně dál. Kdybych já tady byl ranger...

            Ve svém bungalowu pojím zbytky sušenek, ze kterých se mi už dělá špatně, ale co jíst, když zde nemohu koupit nic k jídlu a na žebrání o jídlo z rangerské kuchyně jsem příliš hrdý? Tady totiž turisté vůbec nezůstávají na noc jako na Komodu, kde stojí údajně i jídelna, ale zato tady je klid a pohoda.

O hodinku později jdu zpět k přístavu, je to prakticky jediné místo, kam smím z tábora bez průvodce. Molo je opuštěné stejně jako celá zátoka a voda až na pár duhových skvrn je zase čistá. Maz se usadil na kořenech keřů na březích. Když tam tak sedím půlhodinku, voda vypadá zase úplně průhledná a tak se svlékám do naha, protože jsem plavky nechal v táboře a skáču do slané vody. Přes půlhodinku si líně plavu po zátoce, kolem je klid, na břehu občas zavřeští opice, zakřičí pták a ve vodě šplouchají rybky vyskakující nad hladinu. Zvolna se šeří, z okolí vyzařuje klid a harmonie. Je to krásný pocit být součástí přírody a pod oblačnou šedou oblohou se nechat unášet slanou vodou.

Cestou k táboru si musím vyfotit nádherný západ slunce s červánky a pozoruji malé tvorečky podobné pulcům jak pod lávkou přes vyschlý potůček poskakují v bahně a poulí svá malá očička. Ve svém bungalowu se nejdříve umyju v koupelně a pak si v posteli čtu informace o jiných asijských zemích, kam snad pojedu někdy příště. Kdo ví. Dnes generátor vyrábí elektřinu až do tři čtvrtě na dvanáct a to je tedy čas, kdy jdu spát.

 

Pátek 26. 1. 2001

            Vstávám až skoro v devět, to je hrůza, takhle dlouho jsem ani spát nechtěl . Po mytí a sežvýkání už opravdu posledních hnusných sušenek si začínám pomaloučku balit. Přichází ke mně ranger, se kterým jsem včera byl na procházce parkem a podává mi účtenku za tento nocleh na 20.000 rupek. Říkám mu, že ještě musím platit pět tisíc za jeho průvodcování, ale nechápe a chce pouze dvacet tisíc. Má je mít, alespoň ušetřím. Dozvídám se od něj a potvrzují mi to i další strážci, že teď na prohlídce je skupinka, která lodí pojede zpět do Labuanbaja. To bych mohl jet s nimi. Chvíli pokecám se dvěma rangery o jejich práci a o životě a jdu pak za čtyřmi cestovateli, dvěma kluky a dvěma holkami z Kanady, USA a snad Anglie či Austrálie. Jsou sympatičtí a nemají nic proti tomu, že popluju s nimi, ale cestou si chtějí ještě někde zaplavat. Nejsem proti, naopak. Loučím se tedy se všemi přátelskými rangery a se čtyřkou cestovatelů doprovázeni jedním strážcem parku jdu k přístavu. Tam se celá skupinka vyděsí něco přes dva metry dlouhého varana odpočívajícího ve stínu skály, který tam pravidelně lehává a kterého jsem tam také několikrát viděl.

            Pak nastupujeme na loď, kde jedinou posádkou je samotný tmavý vrásčitý kapitán a včetně jednoho z rangerů vyplouváme. Vyjíždíme ze zátoky a asi po půlhodince plavby podél Rincy přistáváme u jednoho malinkého ostrůvku, který tvoří jen skalka a malá plážička, u které zakotvíme. Převléknu se jako ostatní do plavek a s brýlemi a šnorchlem plavu pak na hladině a pozoruju život ve vodě. Něco takového jsem viděl dosud jen v televizi, ale ve skutečnosti je to mnohem krásnější, mnohem úžasnější. V asi 1,5 – 2,5 metrové hloubce roste spousta barevných korálů, sasanek, mořských hub, ježovek a jiných rostlin a všude se prohání hejna rybiček nejrůznějších tvarů, barev a velikostí. Jsem z toho ohromen. Radost mi kazí jen skutečnost, že do brýlí mi zatéká. Ani další brýle půjčené od jedné z holek mi příliš nepomůžou, i do nich a tím i do mého nosu se slaná voda po chvíli dostane a musím si dírky tedy ucpat kousky novin a pak to jde. Kochám se tou nádherou, kterou vidím ve skutečnosti poprvé v životě, o něco více než ostatní, ale pak i já se musím nalodit zpět na plavidlo a odplouváme do Labuanbaja. Celou cestu pozoruju okolní ostrovy a těším se, jak se ve městě najím konečně něčeho pořádného. Čím blížeji k městu, tím je obloha temnější a poprchává. Když se ohlédnu zpět, nad Rincou v dálce vidím jasnou oblohu.

            V přístavu platím kapitánovi dvacet tisíc, děkuju cestovatelům za společnou plavbu a ukrývám se před deštěm u policejní budovy. Pak dělám velkou chybu. V nejbližším stánku si dávám nudle s knedlíčky, které jsou nedovařené, ledové a ani nudle nic moc. Přesto, právě proto, že jsem hladový, to sním. Jdu se ubytovat do blízkého home stay Rasasfyang, kde po mně za pokoj chtějí jen deset tisíc. Hledám nějakou restauraci, kde bych se najedl, ale vystavené jídlo za výlohou mi přijde příliš oschlé jako když už tam leží nejméně týden. Mám sice hlad, ale je mi nějak špatně a chce se mi zvracet. To ty pitomé nudle s knedlíčky. V obchodech nemají žádný slaný chléb a tak kupuju nanuk, na který mám chuť a sladké kondenzované mléko. Sedím pak na chodbě hotýlku, kecám se sympatickým majitelem a když kamsi odběhne, jdu se na záchod vyzvracet. Celý večer ležím na posteli, cítím v břiše tlak a je mi trochu nevolno.

 

Sobota 27. 1. 2001

            Se sbaleným báglem jdu po silnici, k jídlu si kupuju pouze sušenky. Najít  zastávku autobusu není problém, stačí se jen postavit k okraji silnice, ale chvilku to trvá než autobus jede kolem. A když už sedím uvnitř, několikrát projedeme městečkem sem a tam, než se vnitřek dostatečně zaplní a vyjíždíme. Jedeme pomalu, stále zatáčkami mezi horami, občas skáčeme na rozbitých dírách či kamenech. Krčím se na sedadle a je mi blbě. Bolí mě trochu hlava, hlavně stále žaludek a chce se mi celou cestu zvracet. Na chvíli zastavíme u jedné restaurace, aby se řidič a ostatní mohli naobědvat, já mám sice hlad, ale při myšlence na jídlo se mi zvedá žaludek. Raději pozoruju malou roztomilou opičku, která je uvázaná na krátkém provázku a leze po plůtku. Přemýšlím pak v autobuse při další cestě, jaké by to bylo, pořídit si takové zvířátko domů. I druhou polovinu cesty je mi blbě, nevnímám okolí a se zavřenýma očima hluboce dýchám, abych se nepoblil. I zadek mě už příšerně tlačí, je to asi nejhorší jízda co jsem na cestě zažil, a to všechno kvůli těm pitomým včerejším nudlím!

            Do městečka Ruteng přijedeme něco před třetí hodinou odpolední, ač jsem původně měl v úmyslu pokračovat, pro silnou únavu se rozhoduju zde přespat. Díky jednomu chlapíkovi, který mě zavede až k hotelu, nemám s hledáním levného ubytování starosti. Malý pokoj má sice špinavé stěny, ale i když je to singl, můžu si opět vybrat ze dvou čistých postelí a to jen za deset tisíc. Jak se ubytovávám, dává se do prudkého deště a tak chvíli odpočívám na pokoji a když déšť ustane, vydávám se do města.

            Na chvíli se zastavím u skupiny žáků a instruktorů v kimonech cvičících pentjat silat na mokrém trávníku a jdu dál do tržnice, která je vedle náměstí tvořené fotbalovým hřištěm. V tržnici nakupuju několik druhů zeleniny a koření se solí, protože mám hroznou chuť na zeleninový salát. Na svém pokoji si do misky nakrájím rajčata, okurku, česnek, sýr tofu, okořením, osolím, poleju kečupem a s rýží žeru až se mi dělají boule za ušima. Je to krásně lehké a šťavnaté, přesně to, co můj žaludek zrovna potřebuje. Z vedlejších pokojů se na mě směje několik pěkných žen, mám z toho podezření, že tento hotel funguje i jako hodinový. Dlouho do noci si čtu z mého průvodce.

 

Neděle 28. 1. 2001

            I ráno si připravuju v misce k jídlu šťavnatý salátek, pak platím za nocleh a odcházím. Na fotbalovém hřišti se právě hraje nějaký zápas a tak tu očumují spousty kluků, kteří na mě hlasitě hulákají, je to dost nepříjemné. Nezastavuju se a mířím na nádraží. Najít správný autobus není opět problém a tak za chvíli pohodlně sedím vzadu uvnitř, chvíli popojíždíme kolem a ačkoliv se vnitřek příliš nezaplní, vyjíždíme. I dnes jedeme horami, samými zatáčkami a úseky s rozbitou silnicí, ale po zeleninové dietě je mi dobře a jsem v pohodě. V klidu mohu sledovat okolní krajinu, terasovitá rýžová políčka, hory porostlé banánovníky a hlavně bambusem, který roste tady všude kolem. Po asi dvou a půl hodinkách jízdy opět zastavuje řidič u jedné restaurace, kde se i já naobědvám rýže s kousky hovězího masa a dostanu i nějakou zeleninu v kokosové omáčce.

            Jedeme dál, chvíli silnice vede podél pobřeží, ale pak zase stoupáme zatáčkami do hor. Vozovka je jako celý den úzká, místy leží spadlé stromy a pak přijíždíme k místu, kde na silnici leží vrstva splaveného jílu a jak autobusem přejíždíme, zadní kola úplně hrabou a sklouzneme po šikmé ploše silnice téměř k hlubokému srázu, od kterého nás odděluje asi metr půdy s několika bambusovými kmínky. Všichni uvnitř, včetně mě, se vyděsíme a prcháme ven, kde pozorujeme, jak se řidič a pomocníci dostávají vozidlem z klouzačky ven. Podaří se a když jdu zase dovnitř, málem si rozbiju na kluzké vozovce hubu. O kus dál se opakuje to samé, i tento úsek  se řidiči s prázdným vozidlem, když opět všichni vystoupíme, podaří projet. Nejedeme však dlouho. O další asi půl kilometr stojí několik dalších busů a náklaďák, kteří nemohou projet, protože před námi je obrovský zával. Asi na dvaceti metrech leží vysoká skoro metrová vrstva jílu, kterou však prohrábl projíždějící buldozer, ne však pořádně, takže na silnici je sice prohrábnutá vozovka, ale vrstvička na ní je ještě příliš tlustá a příliš kluzká. Náš autobus předjede ostatní, snaží se projet, ale neuspěje, kola se protáčejí. Pak to zkouší jiný autobus a s pomocí posádky a cestujících se podaří vozidlo rozhoupat a projet. Opět jede náš autobus, zkouší to samé, pomáhám i já a i my máme štěstí. Dovnitř nastupuju jako ostatní s ťapkami obalenými bahnem a neuvěřitelně špinavými nohami, protože jsem musel chodit jako mnozí jiní v jílu bosky – sandále zůstávaly v kluzkém bahně uvězněny.

            Jedeme asi tři čtvrtě hodiny po už dobré suché silnici, pak řidič zastaví, průvodčí vybere peníze a vjedeme na autobusové nádraží v Bajawě. Samotné město však leží mezi kopci na dohled odtud a dávat další dva tisíce za mikrobus se mi nechce. Projdu se raději pěšky. Asi po dvaceti minutách chůze pod zamračenou oblohou s pár kapkami, kdy se kolem ozývají cvrčci a podivné jakoby falešné a ponuré ptačí zpívání, jsem v městečku a levný hotel Melati Edelweis, kde je ubytována i mladá anglická dvojice, nehledám dlouho. Recepční po mně chce nejdříve 25 tisíc, ale když odcházím, najde se pro mě pokojík o deset tisíc levnější. Je malý s širokou čistou postelí a dveře z něj jako z ostatních pokojů vedou do přízemní velké bílé čisté haly s televizí. Ve společné mandi si umyju zablácené nohy a boty a dle rad recepční jdu navštívit místní tržiště. Tam nakoupím nějaké potraviny a vracím se zpět. Vedle v restauraci Camellia koupím do misky uvařenou rýži a zbaštím ji s konzervou tuňáka, až se celý přežeru. Venku mezitím asi hodinu hustě prší a stmívá se. Ze tmy slyším za okny cvrlikání, žabí skřehotání a podivnou pochmurnou ptačí píseň.

 

Pondělí 29. 1. 2001

            Vstávám sice v sedm hodin, ale než se nasnídám snídaně v ceně a i svého jídla a než se vysprchuju a vyprdelím, je už půl jedenácté. Nejdřív zamířím opět k tržišti, kde si v podejně kopím Fuji film 200/36 za 25 tisíc rupek. Já idiot, kdybych si raději v Jakartě koupil filmy do zásoby, mohl jsem ušetřit 8.000 na jednom, tedy přes 32 korun. Od tržnice sice jezdí spousty autokarů a náklaďáků, ale žádný tam, kam potřebuju. Musím se dle rad lidí vrátit na autobusové nádraží. I tam jdu pěšky, když jsem to včera zvládnul sem, zvládnu to dnes zpět. Za slabou půlhodinku, trochu zpocený cestou do kopce, stanu opět na busovém nádraží.

            Tam zrovna jede náklaďák, který má na zastřešené korbě dřevěné sedačky. Je plný lidí a jede do vesničky Bena, kam chci jet. Místo pro mě a můj batoh se v pohodě najde a tak celkem pohodlně usazen jedu na korbě spolu s ostatními. Poměrně klidnou jízdou po úzké betonové silničce mezi bambusovou džunglí, která vede krásnými horami s dominující sopkou Inerií a která vůbec nepřipomíná rozmlácenou cestu do Sukamade, se po asi 35 minutách dostávám do cíle, vesničky Bena. Platím pouze dva tisíce, čímž jsem mile překvapen.

            Vesnička Bena má asi 35 dřevěných chalup s vysokými doškovými střechami postavené ve dvou řadách, mezi nimiž leží náměstí. To je výškově rozděleno kamennou zdí takže část náměstí s polovinou chalup je postaveno výše než chalupy na druhé straně. Na náměstí stojí několik vztyčených skupinek kamenných megalitů, několik malých boudiček s vysokou doškovou střechou a několik hrobů s křížem, dávající tušit jakého vyznání jsou místní obyvatelé. Poté co se zapíšu do návštěvní knihy a zaplatím vstupné dva a půl tisíce rupií, se jdu do vesničky podívat, seznámit se s domorodci a pozorovat jejich život. Bágl si nechávám na lavici před hlavní chalupou u cesty, ve které je obchod a domorodci hrající karty mi na něj dohlédnou. Pozoruju ženy při tkaní látek, pobíhající a hrající si děti a lidi, kteří tráví čas hraním her, hlavně karetních a hry Klereng, která se hraje na dřevěné kulatině s dvaceti vydlabanými jamkami a přesunuje se u ní spousty kuliček. Domorodci jsou milí, přátelští, zdraví mě, holky se na mě smějou, nikdo nežebrá, nikdo mi nic nevnucuje a nikdo si mě zvlášť nevšímá, což mi plně vyhovuje, protože mohu pozorovat jejich normální život. Zajdu i nahoru na konec vesničky, kde stojí malá kamenná kaplička s panenkou Marií obrostlá keřem s krásnými červenými květy a za kapličkou je postaven zastřešený betonový altánek s kamennou zídkou. Za ním už je jen sráz dolů a nádherný výhled na okolní hory porostlé bambusem a palmami a v dálce na horizontu mohu vidět širé moře spojující se se šedou oblohou. Přímo nad vesničkou, z altánku dobře viditelná, ční majestátně obrovský masív již zmíněného vulkánu Inerie.

            Projdu vesničkou nazpět a dostávám hlad, ale v obchodě nemají rýži, kterou bych si rád snědl s konzervou. Jdu se poptat po chaloupkách a hned v první, kde právě hrají Klereng, mi hospodyně přináší rýži i s vepřovým masem, což jsou spíše tučné flaksy s chlupy, ale jídlo je chutné. I přesto, že odmítá, vnutím jí tři tisíce, bylo by mi blbé ji zadarmo vyjíst. Procházím se znovu po klidné pohodové vesničce, je pozdě odpoledne a tak se rozhoduju, že tu přespím. Trochu prší a tak se ukrývám v altánku a sleduju život ve vesničce dál odtud. Když se začíná stmívat a pršet přestane, vracím se k obchůdku před silnici, kde mám batoh a ptám se vesničanů jdoucích po silnici nahoru, kam že to míří. Pohyby signalizují tanec a tak se rozhodnu podívat se na to zblízka.

            Ve vesničce o půl kilometru po silnici výše, kterou jsem předtím projel, je zastřešené prostranství s mnoha sedačkami a spoustou lidí, ale není tam žádný tanec, ale svatba. Ženich s nevěstou a několika příbuznými sedí za stolem proti všem, hraje hudba, občas mluví nějaký řečník a lidé tleskají. Dovnitř chodí skupinky vesničanů, mnozí svátečně oblečeni, nejdříve jdou popřát oběma svatebčanům a rodinám dopředu a pak někteří usedají na dosud volná sedátka, ostatní vycházejí ven, kde tvoří hloučky a dívají se na to všechno jako já z temné ulice osvětlené jednou žárovkou. Odsud pozoruju slavnost asi hodinku a půl a když se začne hodovat přinesené jídlo, znudí mě dívat se jak se všichni cpou a raději odcházím, protože jsem docela unaven.

            Vyzvedávám si svůj bágl z obchůdku, kde jsem ho nechal a jdu za světla své baterky do altánku, kde si na zemi, ideálně rovném a suchém betonu stavím stan. Dobře udělám, že si na místě svítím baterkou, leze po něm totiž štír, kdyby mě štípnul, bolestí bych asi neusnul. Takhle se mi spí celou noc dobře.

 

Úterý 30. 1. 2001

            Budím se kolem půl osmé, vesničané mě zde nenašli a když už sbalený scházím do vesnice, někteří jsou překvapeni a ptají se, kde jsem spal. Jdu se podívat tak jako včera večer, teď však za světla na kakaovník a vanilku, která mě překvapí, že je to vlastně plazivá parazitická rostlina bez vlastního kmene obepínající okolní stromy. Chvíli pozoruju ženu roztloukající dřevěným kůlem v dutém špalku kávová zrna na prášek. U obchůdku se dozvídám, že náklaďák zpět do Bajawy jede až ve 13 hodin. Ale prý z té vesnice kousek na kopci tam jezdí minibus.

            Vystoupám tedy do kopce do vesnice, kde se včera konala svatba až do pozdního rána, hudba rámusila dlouho do noci, teď už je stříška strhnuta a sedačky se za spolupráce mnoha ochotných rukou sklízejí. Posadím se do stínu na betonový obrubník porostlý mechem a čekám. Dostávám hlad a tak jdu koupit od někoho trochu rýže, dostávám jí plnou misku a peníze musím opět vnucovat. Za chvíli mi chlapík k mému stinnému plácku nese v talířku vepřové moc dobré kousky masa. Konzervu opět neotevřu. Nacpávám se, ale dochází mi voda. Vesničané mi přinesou údajně převařenou vodu, ve které však plave spousta nečistot, je zakalená a nahoře plave mrtvá můra. Poděkuju, ale později ji vyleju. Fuj! V obchůdku mají jen sprite a tak si po dlouhém čase zase dám americkou sračku. Docela mě rozesmívá, když si vzpomenu, jak někteří naivové bojují proti globalizaci. Je to boj s větrnými mlýny. Tady v mrňavé vesničce piju americký sprite, u toho na mě volá klučina s Pokemónem na tričku a včera v Beně mi chlapík hrál na kytaru Beatles a důvěrně se mě ptal, jestli je znám. Svět už je dávno globalizovaný, jenže některým lidem to nedochází.

            Polehávám na svém mechovém obrubníku a krátím si čas pozorováním mravenců, kteří našli trochu rýže a flaksu, jež jsem vysypal do hlíny a teď je po kouskách odnášejí. Z původních dvou hodin čekání se vyklubou přes tři a půl a potom konečně po půl druhé odpoledne přijíždí náklaďák, na který se vyškrábu. Nakládají se také dekorační předměty, reprobedny a stoleček, které sloužily při svatební slavnosti. Pak vyjíždíme. Stejnou úzkou betonovou silničkou v dobrém stavu se vracíme zpět. Kolem na travinách se pasou kravky a koníci, zajedeme do džungle, kde výrazně dominují bambusy a po projetí několika zatáček a vesničky staneme opět na busovém nádraží Bajawa. Musím se pak ozývat, že chci vystoupit, protože všichni jedou až do města. Chlapík stojící u silnice mě ochotně zve do svého prázdného busu a chce mi připevnit batoh na střechu, ale odmítám. Mám zkušenosti a vím, že než by se autobus zaplnil, čekal bych pěkně dlouho.

            Takhle čekám jen asi 10 minut a mávnu na projíždějící autobus z Rutengu, který jede do Ende, kam potřebuju. Na střeše mezi pytli je přesně mezera pro můj batoh a sotva pomohu zakrýt náklad nepromokavou plachtou, začne poprchávat a prší asi tři čtvrtě hodinu jízdy. Sedím namáčklý opět úplně vzadu a každou chvíli někdo kolem kouří, což mi dost vadí. Projíždíme horami, chvíli jedeme po mořském břehu a pak silnička vede z jedné strany lemována skalami a z druhé mořskou pláží. Město Ende a i stejnojmenný ostrov jsou už zdálky vidět, ale čeká nás dlouhá cesta zatáčkami, místy po opravované silnici, než se dostaneme na busové nádraží, kde vystupuju a okamžitě přestupuju do mikrobusu, o kterém nabývám potuchy, že jede přímo do vesničky Moni, ale zaveze mě jen přes město na busové nádraží s výstižným názvem Wolowona, odkud autobusy a náklaďáky do vesničky odjíždějí. Zjišťuju, že je pozdě a nic nejede, jen charter, což je smluvní taxi, ale docela drahé.

            Poté co posvačím ananas se sušenkami a kecám s domorodci, jdu se podívat do vedlejšího hotelu, kde po mě chtějí 25 tisíc, což mi přijde drahé. Nechávám se tedy mikrobusem odvézt do města, tam se ptám domorodců a po usilovném hledání a dlouhé cestě nacházím hotel Makmur v ulici Ayani 17, kde za pokojík s omlácenými stěnami, ale vlastní toaletou a čistou postelí, chtějí 10.000, což akceptuji. Z hotelu odcházím zpět do města, projít se tržnicí, podívat se po obchůdkách a večerním životě a na cestě do hotelu se zastavím u kadeřnice s pleťovou maskou na obličeji a nechám se od ní ostříhat. Už jsem to potřeboval. V hotýlku se vykoupu ve své mandi, kde sice není nejčistší voda, ale co mi zbývá.

 

Středa 31. 1. 2001

            Když platím ráno za hotel, musím čekat než mi recepční vrátí nazpět a ostatní členové rodiny mi dávají ochutnat manku, což je velký bradavičnatý meloun, jehož žlutá dužina je poměrně chutná. Dle rad mířím pak k přístavu, cestou přejdu přes přistávací letištní dráhu. Když se v téměř opuštěném přístavu vyptám na kancelář, před ní se od tří ochotných úředníků dozvídám, že trajekt na Sumbu jede až příští úterý a posílají mě do kanceláře společnosti Pelni ve městě. Jedu tam tedy mikrobusem a před kanceláří stojí opřen plavební řád, který mi prozrazuje, že loď na Sumbu pluje v sobotu 3.2. Lodní lístek si koupit dnes nemohu, prý až od zítřka a v sobotu v přístavu. Vracím se dalším mikrobusem na nádraží Wolowona, kde rovnou přesednu na náklaďák.

            Jedeme přes město naložit nějaké kovové harampádí a teprve pak vyjíždíme po točité silničce mezi skalami s kamenitou řekou směrem na Moni. Zajedeme pak na úzkou silničku a vjedeme do mlhy a deštíku a projedeme asi 2 km a vyjedeme opět na sluníčku. Ptám se lidí, sedících na korbě jako já, zda jedeme na Moni, ukazují kamsi dozadu, takže mě hned napadá, že jsme vesnici přejeli a nikdo mi nic neřekl. Avšak skutečnost je jiná. Zajedeme do malé slunné vesničky uprostřed kopce, kde pár lidí vystoupí, otočíme se a stejnou cestou jedeme zase zpět. Vracíme se na širší silnici a teď už mi domorodci posuňky signalizují, že Moni je vepředu. Klesáme údolím dolů z hor, vjedeme do mraků, kde stále prší, projedeme a za chvíli opět svítí sluníčko. Je zajímavé vidět, že stačí popojít o 100 m a promočený člověk se může slunit.

            Vystupuju v malé vesničce naproti tržnici, kde stojí však asi jen dva stánky. Hned mě odchytí sympatická dobře živená žena a vede mě do svého losmenu stojícího hned vedle, kde mi nabízí pokojík za 10.000 rupek. Je celkem čistý se dvěma postelemi, malou a velkou a tak se zabydluju na té větší. Jelikož jsem hladový, hospodyně navaří rýži, zeleninu, nudle a ryby, které pak na terase ve společnosti policistů pojídáme. Dorazím se na pokoji sušenkami a ananasem a jdu se projít po silničce vzhůru. Přijdu až k domečku, za kterým vede cestička dolů , kde se stékají dva potoky a padají zde tři malé vodopády, jeden větší a dva malé. Po vzoru domorodců přebrodím potok a stoupám po blátivé cestičce do kopce, kde stojí několik domků, které si prohlížím a stoupám po cestičce výš a tam stojí opět další domky. Sympatická žena, se kterou pokecám, mi prozrazuje, že tohle je zkratka na sopku Keli Mutu, kam mám v úmyslu jít. Ušetří mi údajně 6 km. Jak jsem se ptal ve vesnici, ráno jezdí k vulkánu pouze jeden náklaďák a řidič chce 15 tisíc za cestu nahoru a stejnou částku za jízdu dolů. Teď se ještě od ženy dozvídám, že se ve vesničce Hanukako, kam mě cestička dovede, platí vstupné do tohoto národního parku ve stejné výši jako jízdné. To by mě výlet vyšel na 45 tisíc, což je pro mě nepřijatelné, takže budu muset jít nahoru po svých.

           

Už za soumraku se vracím kolem vodopádů přes brodiště zpět do svého losmenu Amina Mou. Umyju se v černé vodě v jedné ze dvou společných koupelen a jdu spát kolem 21. hodiny.

 

 

Čtvrtek 1. 2. 2001

            Vstávám ráno v půl třetí. Naházím pár potřebných věcí do vyprázdněného batohu a nocí kráčím po silnici do kopce. Při svitu baterky zahýbám k vodopádům a za potoky stoupám po cestičce přes vesničku a pořád výš a výš, kolem je tma, nade mnou blikají hvězdy, jen záře svítilny prozrazuje cestu dál. Když už ani nedoufám, že jdu správně, dostávám se mezi tmavé tiché spící domky, mezi nimi přes několik teras šplhám výš a konečně projdu kolem větší budovy, za ní vede silnice a za opuštěnou závorou stojí cedule hlásající „Keli Mutu.“

To nejhorší mám za sebou, teď zbývá údajně 9 km nahoru pohodlnou silničkou. Kráčím za tmy bez použití baterky, orientuju se podle svítící bílé přerušované čáry uprostřed. Je to cesta, na kterou se nezapomíná. Všude tma, nade mnou milióny hvězd a v hloubce pode mnou světla vesniček. Točitou silničkou stoupám výš a výš, jdu svižným krokem a na jednom místě si cestu zkrátím postranní cestičkou kolem spícího domku. Když po více než půldruhé hodině odhaduju k cíli tak tři kilometry, přicházím na betonové parkoviště, kde silnice končí. Sláva, jsem zde.

A už slyším přijíždět ve tmě náklaďák a tak rychle mizím na cestě za vrátky a přesně za okamžik prostranství osvětlí automobilové reflektory. Po kamenité cestě klopýtám lesem a občas poslouchám zda za sebou neuslyším hlasy, ale pak zjišťuji, že je slyším před sebou. Koukám, že turistíci mají s sebou průvodce a vzali to zkratkou. Kamenitá cesta mě vede až na prostranství, kde se mění v úzkou pěšinu a pak v betonové schody, po kterých už za svítání stoupám na kopec k betonovému sloupu se schody, u kterého už postává a posedává několik lidí. Všechno západní turisté a jeden Japonec. Ten zuřivě běhá dokola a fotí vše kolem ze tří různých foťáků, které si sem přinesl a i tři jezera krásně odtud viditelná, která jsou však stále zahalena mlhou.

Čekáme dlouho, popiju si mezitím kafe, které mi prodá ochotný domorodec a můžeme spatřit pouze zelenou barvu jezera před námi, barvy dalších dvou jezer stále nejsou přes hustou mlhu vidět. Slunce se schovává trochu za mraky a zvláště jezero za námi je hustě přikryto oparem, na který vrhá stín „náš“ kopec se sloupem a na oparu se kolem něj vytváří barevná duha. I přesto, že není kromě jednoho jezera nic vidět, všichni odcházejí, neboť se musí vrátit zpátky k náklaďáku, odvoz nečeká. Musím se tomu smát. Tady se vidí rozdíl mezi svázaným turistou a volným svobodným cestovatelem. Oni zaplatí 45 tisíc za to, že sem přijedou, nic neuvidí a pouze se tu vyfotí, aby se mohli s fotkami chlubit, ale já zde svobodně ze své vůle vyčkávám, nesvázaný nějakým časem či dopravou, mám přeci své zdravé nohy.

Teprve asi po 9. hodině se jezero za mnou zbaví plně oparu a mohu spatřit jeho černou barvu. Zato poslední jezero v dálce za tím zeleným už není modré jak mám na fotce v časopise, ale barva je spíše hnědozelená. Kolem se kupí mraky, které stoupají z kopců kolem a tak si zázrak přírody, jedinečný na světě, fotím a vracím se dolů. Chvíli posedím ještě nad dvěma jezery na skále a po kamenité cestě, teď to i já vezmu zkratkou, se dostávám zpět na betonové parkoviště, kde mi několik prodavaček nabízí limonády, ale k jídlu pro můj kručící žaludek nemají nic.

Klesám po silničce dolů a teď za světla si všímám, že kdosi pilný namaloval na vozovku každých 50 metrů vzdálenost. Až k parkovišti je to odspodu 11,5 km. Sestupuju zatáčkami dolů a tak na 10.725 metrech uhnu cestičkou doprava, o které se domnívám, že je to zkratka, ale není. Vede mě přes louky, políčka dolů až do vesničky Pomo, kde chvíli posedím s domorodci pod venkovním altánkem, když prší a pak opět pokračuju v klesání.

Procházím vesničkou kolem modrého kachličkového kostelíku, kolem školy a u jednoho baráčku mě zaujme tlučení kůly cosi v dutém špalku a ona to žena s mužem melou kávu. U domku mají psa, který mnou naprosto otřese. Našli ho prý v Ende se svázanými tlapkami. Je to něco příšerného, odporný příklad týrání zvířat. Ze zadní tlapky mu lezou kosti a na přední mu chybí kus tlapky, konec končetiny spojují pouze kůstky. Jak tohle někdo mohl udělat?! Udělal bych mu hajzlovi to samé! Znechuceně odcházím, tady v Indonésii snad nemají zákony na ochranu zvířat.

Po cestě, která chvílemi i stoupá a pořád se kroutí kolem kopce, míjím několik pasoucích se koní a dostávám se opět na silnici, kde mi zbývá několik desítek metrů k závoře a vesničce Manukako. Tou projdu a stejnou cestičkou se vracím dolů. Jenže teď po dešti je cesta kluzká a tak postupuju opatrně po malých krůčcích, ale nicméně se stejně dvakrát vyválím v bahně a kalhoty s báglem mám odporně špinavé od jílu. Opět za deště se u potůčku s vodopády trochu omyju a k hotýlku mi zbývá pár set metrů po silničce.

Hospodyně mi přinese jídlo, to samé co včera, ale dnes už mi to tolik nechutná. Připadám si pak jako v kině pro mentální děti. Přinesu si z pokoje sůl a chlapík ležící na pohovce a čumící mi do huby řekne: „Sůl.“ Napiju se čaje a slyším: „Čaj.“ Když si dojdu pro kečup, který jsem si dříve koupil a slyším: „omáčka,“ už to nevydržím a přesunu si křeslo a otočím se k lenochovi zády. To jsou mi móresy!

            Na své posteli si chci odpočinout a tak zalehnu a spím až do večera. Venku neustále prší. Večer se umyju v neuvěřitelně černé vodě, tmavější než včera a dlouho si čtu z průvodce.

 

Pátek 2. 2. 2001

            Ačkoliv když mě hospodyně lákala do svého home stay, mlela cosi o snídani, nedostávám ráno nic. Jdu si tedy koupit k snídani oblíbené čokoládové sušenky a ananas. Pak si trochu okartáčuju špinavý batoh a začínám balit. Je mi trochu smutno. Vesnička Moni a Keli Mutu je totiž nejvýchodnější bod, kam jsem dojel, ode dneška se pomalu, ale jistě, vracím na západ.

Venku opět hustě prší jako celou noc. Platím za noclehy a jídla a pod stříškou na verandě asi čtvrthodinku čekám na autobus zpět do Ende. V minibusu sedám na pohodlné místo na celkem měkké sedačce a tak se spokojeně rozhlížím po zaslzené krajině. Jedeme zpět stejnou silnicí, jiná tady ani není, mezi skalami s řekou plnou balvanů, přes úseky opravované silnice a přejíždíme několik mostů se shnilými trámy, že pár žen vzadu piští strachy, abychom se nepropadli do hlubiny pod námi.

V Ende na nádraží Wolowona jsme asi za hodinku a půl a hned se v okolí sháním po něčem k zakousnutí. Najím se dosyta rýže s rybou a nechávám se mikrobusem odvézt opět ke kanceláři lodní společnosti Pelni, kde si kupuju na zítřek jízdenku na Sumbu do Waingapu za 31.000 rupií. Lístek je na moje jméno a podmínky v angličtině se podobají letence. Vracím se mikrobusem do kopce k marketu, ale všechny obchůdky až na pár vyjímek jsou zavřeny. Ptám se proč a lidé mi signalizují spánek. V půl třetí odpoledne? Aha, pátek je vlastně u muslimů volno.

Najisto už kráčím silnicí k hotelu Makmur, kde jsem spal před třemi dny a dostávám i ten samý pokoj s čistými povlaky na polštáře. Využívám času, kterého mám dnes nezbyt a peru si zablácené kalhoty. Jdu se zeptat na zrcadlo, abych se mohl oholit a na hotelovém dvorku pod střechou u stolu sedí pár kluků a hrají domino. Hned mě zvou ať si jdu také zahrát. Nejsem proti a tak ve čtyřech hrajeme domino a fór je v tom, že kdo prohraje, nejenže míchá, ale musí si pověsit na ucho plechovku, čemuž se všichni smějeme. Protože někteří prohrávají několikrát za sebou, vylepším to o druhou skleničku na druhé ucho a stojánek na hlavu, což se na konci obrátí proti mě a tak hraju s velkými „náušnicemi“ a stojánkem na hlavě. U hry je velká sranda, což je perfektní.

V pokoji si doperu kalhoty a vydám se do města koupit si bramborové lupínky, na které mám hroznou chuť a koupím ještě placku martabak k jídlu. Na zpáteční cestě pokecám s pěknou holkou Sisintou, která na mě předtím volala a teď mi představuje svou rodinu... a svého přítele. Škoda. Na pokoji se už jen nabaštím, umyju a usínám.

 

Sobota 3. 2. 2001

            Vstávám v 6 hodin, venku hustě prší. Jdu si koupit do nedalekého obchůdku vedle mešity nějaké sušenky, ale v krámku mají prd. Vracím se tedy do pokoje sbalit si batoh a odcházím za stálého deště k přístavu. Jdu už známou cestou přes letištní plochu a tak jsem tam do dvaceti minut. V čekací hale se před deštěm ukrývá už velké množství lidí a další davy s mnoha zavazadly přijíždějí. Obhlížím prostranství parkoviště s několika stánky a mnoha parkujícími mikrobusy, jejichž řidiči a prodavači lístků mě marně lákají dovnitř. V jedné z restaurací se najím rýže s rybou a to už je 9 hodin, kdy jsme měli odplouvat a loď Wilis teprve připlouvá k přístavu.

Konečně, když vystoupí všichni cestující končící v Ende, my čekající se můžeme hrnout přes molo do lodi. Ve zmatku a tlačenici mi nikdo ani nekontroluje lístek a přece se dostanu na loď, kde pak hledám ve špatně označených prostorách mezi tlačícími se lidmi se všemi možnými zavazadly palubu 1 a lehátko č. 105. Paluba s tímto číslem je až nejspodnější, ale na mém lehátku už sedí jiná žena. Slušně, ale nekompromisně ji vyhazuju pryč, zaplatil jsem dost peněz, nebudu ležet někde na zemi. Jakýsi mladík se mě snaží přemluvit, ale marně. Polehávám na celkem měkkém a pohodlném lůžku v rohu, pozoruju ruch kolem sebe a pak konečně vyplouváme, což poznám podle kolébání a zvuku motoru. Kolem mě polehávají jen mladé holky a tak se na sebe smějeme a komunikujeme. Od vedle ležící pohledné Marie Magdalény (ukazovala mi i legitimaci a skutečně se tak jmenuje) se dozvídám, že ona a dvě kamarádky plují do Singapuru, aby si tam vydělávaly peníze, ostatní z party plují do Malajsie. Samozřejmě všechny budou pracovat načerno.

            Jdu se na chvíli projít na palubu, protože tady dole mi od kolébání lodi není nejlépe. Dvacet minut na venkovní palubě na čerstvém vzduchu mě probere a tak se vracím na své lůžko sledovat na televizi videoklipy a pak nějaký akční seriál. Blížíme se k ostrovu Sumba a tak si uklízím teď už uschlé kalhoty, ale stále mokrý ručník, které jsem nechal sušit. Pojím ještě rýži se zeleninou a rybou, které jsou v ceně lístku, loučím se s děvčaty a jdu na venkovní palubu. Tam chvíli čekám než přistaneme, sejdu o palubu níž a po devíti hodinách plavby vystupuju na pevnou zem.

Kolem mě se hned seběhne spousta náhončích a lákají mě do svých mikrobusů, já však jdu kus pěšky a teprve pak zastavím jeden mikrobus a vezu se. Za odvezení do města požaduje klučina průvodčí nehorázných pět tisíc rupek, což mu sice Indonésané s reptáním platí, ale já raději vystupuju a neplatím nic. Tuhle částku jsem normálně platil tak za 70 km, ale ne za 8 km do města.

V obchůdkách si koupím oblíbené wafle, jedny s kávovou náplní, které jsem ještě neměl a nad silnicí na loučce si na dohled od domků stavím stan. Ale přichází nějaká žena, kterou sem přilákal na mě štěkající pes a ta oběhne aktivně sousedy a tak se kolem mě shromáždí asi šest lidí a nebývá mi nic jiného než si za svitu měsíce zase stan sbalit. Nasraně se vracím na silnici a mikrobusem, jehož řidič nejdříve tvrdí, že nechce peníze a pak požaduje 5 tisíc, se nechávám svézt k hotelu a platím jen dva tisíce.

Hotel je ale moc drahý, něco přes třicet tisíc a tak hledám v okolí něco levnějšího. Dvě děvčata jichž se ptám, mě posílají opět zpět a opravdu přímo naproti drahému hotelu nacházím přízemní neoznačený hotýlek, kde se v dřevěném pokojíčku ubytovávám za pouhých 7.500 rupií, což je zatím nejlevnější nocleh v Indonésii, když nepočítám stan. Postel s moskytiérou je trochu zaprášená a tak si rozkládám spacák, na kterém budu ležet. Ve společné koupelně mandi vzadu za kuchyní se opláchnu a jdu si lehnout.

  

Neděle 4. 2. 2001

            Jdu se podívat do nedaleké kanceláře Pelni, která je dnes v neděli samozřejmě zavřena, ale venku visí nějaké informace. Mohu tak najít sice jízdní řád, ale ne lodi Wilis a tak se až od chlapíka z kanceláře, který cosi kutí u zdi v rohu zahrady, dozvím, že trajekt Wilis pluje do Surabayi na Jávě, každých 14 dní, to znamená až příští sobotu. Posílá mě do kanceláře jiné společnosti. Musím vlézt do dvora přízemního domečku, kde visí jízdní řád s informacemi a od zde bydlícího chlapíka, který je zástupcem společnosti, se dozvídám podrobnosti o lodi a ceně. Suma je dost vysoká – 240.000 rupek, ale loď připluje do Surabayi za necelý den, což je 2x víc rychlejší než Pelni.

Procházím pak městečkem tvořeným přízemními, občas jednopatrovými domky a prohlížím si dobře vybavené obchody. Vracím se pak do svého losmenu v domnění, že když je vzadu kuchyň, vaří se tu pro hosty. Není to však pravda a tak se musím vrátit kousek do městečka do restaurace, kde si objednám smaženou rýži. Ve svém pokoji si zabalím a před hotýlkem u silnice čekám na mikrobus č. 3, který mě odváží na busové nádraží na kraji městečka.

Tady se však dozvídám, že dnes žádný bus do města Wikabubak nejede. Až zítra ráno. Vracím se asi o půl kilometru zpět a jdu po silničce maje v úmyslu stopovat, i když není koho, jezdí tady občas pouze nějaká motorka. Chci si zalézt do stínu k silnici, protože sluníčko vydatně pálí, ale tady na mě čumí lidé, o kousek dál mě vyhání štěkající pes a když konečně shodím bágl, hned jede náklaďák s několika lidmi na korbě, kteří jedou do Weikabubaku.

Vyšplhám nahoru, batoh opřu o sajtnu na špinavou zem a jedeme. Zezačátku jedu ve stoje a kochám se pohledem do kopcovité krajiny s mnoha zatáčkami, ale od nich jsem nějak unaven a tak si raději lehám na svůj pytel se stanem. Začne silně pršet a tak přetahujeme plachtu přes korbu. Plachta je však děravá a tak na nás stejně stříká voda a špína na zemi se rozmočí a ublemtá můj batoh ještě víc než je. To mě v tu chvíli ani tak netrápí jako to, že potřebuju nutně na záchod a prakticky skoro celou jízdu zadržuju průjem, abych se neposral. Bolí mě hrozně břicho a tak ležím se skrčenými nohami a zhluboka dýchám, ale moc to nepomáhá. Je to příšerná jízda jako z hororu, která nemá konce. Mnohokrát už si říkám, že vystoupím ven do deště a nechám náklaďák ujet, jen abych si mohl někde u kraje silnice ulevit, ale silou vůle se držím a jedu dál. Když už ani nedoufám, spolucestující na mě volají, že jsem v cíli a pomáhají mi vyndavat batoh a tašku. Stojím ve městě v ulici, nohy a půlky stažené k sobě a nemůžu se ani pohnout, jak je to akutní. Přicházející chlapík, který se odloupne od zdi budovy, se mě ptá, kam jdu.

            „Toalety,“ skoro na něj zařvu. Ukazuje kamsi na vrata za sebou. Běžím k nim s taškou přes rameno, bágl mě teď vůbec nezajímá. Vřítím se do dvora, kde sídlí nějaká firma či co a volám na ně, že potřebuju záchod. Chvíli to trvá a pak mi chlapík ukáže cestu na čistý záchod s bílými dlaždičkami. Docela luxus. Jen tak to stihnu a teče ze mě pořádná sračka. Lidem ve společnosti pak pěkně poděkuju a spokojeně odcházím. Myslím, že si historku o bělochovi, který jim vpadnul s řevem na záchod budou ještě dlouho vyprávět.

            Venku u zdi domu posedává několik mužů a mezi nimi i ten, který se mě původně ptal, kam chci jít a vedle něj leží můj batoh. Chlapík se hned hlásí o tisícovku, kterou mu za hlídání rád dávám. Vracím se o kousek zpět, kde jsem zahlédl hotel Pelita, uvnitř musím chvíli smlouvat a pak se ubytovávám hned v prvním pokoji napravo od vchodu. Má opět dvě postele, vlastní mandi a wc, které se mi bude hodit. Jdu se projít hlavní ulicí lemovanou spoustou obchůdků, kde si nakoupím nějaké jídlo a v tržnici u busového nádraží zeleninu. Můj oblíbený ananas ale nikdo neprodává. Na pokoji se najím lunchmeatu s chlebovými krekry a přikusuju i okurku s rajčetem a labujapanem, který vypadá jako hruška, ale je to zelenina s chutí něco mezi okurkou a kedlubnou. Na noc si zapálím protikomáří spirálu a jdu spát.

 

Pondělí 5. 2. 2001

            Přispím si a dlouho polehávám, nikam nepospíchám. Chodím jen na vlastní záchod, kde zjišťuju ve stolici přítomnost krve. Není pochyb, už mám zase úplavici. Když pojím zbytky od včerejška k obědu a jdu do města, sháním se hned po lékárně. Naleznu ji v boční ulici kousek od autobusového nádraží a o cenu prášků musím trochu se syslovitou lékárnicí smlouvat. Nakonec kupuju 21 prášků Corsagylu 500 za 21.000 rupek.

Prohlížím si tržnici, kde jsou oproti večeru obsazeny všechny stánky a čile se obchoduje. Dám se do hovoru s jedním z prodavačů a dozvídám se od něj, že kousek odtud stojí tradiční vesnice. Jdu tedy silničkou podél marketu a dostávám se mezi několika baráčky až k rýžovým polím, které se táhnou do dáli. Procházím se po cestě mezi nimi a pak se vydám na blátivou pěšinku k domorodcům, kteří začínají stavět dům. Chvíli u nich okouním a kousek od nich stojí dva domky na kůlech s vysokou doškovou střechou a několik hrobů s velkými kamennými náhrobky, které mají výzdobu vytesaných buvolích rohů. Od domorodé ženy v domku vyzvídám jak jsou hroby staré – prý jen 50 let. Asi půlhodinku sedím pod její střechou na bambusové podlaze, dívám se okolo sebe a představuju si, jaké to je žít tady, pracovat denně na rýžovém políčku, chodit spát po soumraku, bez televize, počítače a takhle stejně každý den beze změny do konce života. Byl by to klidný život, ale pro mě příliš nudný.

Vracím se pak zpět k rodině stavící dům a vidím, že kostra domu z kmínků už stojí. Posadím se tedy a sleduju rodinku jak se snaží. Je to paráda nepracovat a sledovat jiné při práci. Domorodci se na mě smějí a když popíjejí kafe, patnáctiletá kráska Juliana přinese jeden hrneček i pro mě.

Kráčím po cestě mezi rýžovými poli zpět do městečka, jdu ale jinudy. Podívám se mezi baráčky na chov vypasených čuníků, je mi jasné, že majitelé nejsou muslimové, a když vystoupám po skalnaté cestě do kopce, tady teprve vidím tradiční vesnici se spoustou bambusových domů s doškovými střechami. Prohlédnu si jen několik domků a posadím se na chvíli u ženy tkající ručně látku a jelikož se začíná stmívat, pomalu se vracím k marketu.

V jedné z restaurací se najím a vracím se do svého pokoje v hotelu. Jdu jinou cestou a zastavím se v pěkném bílém křesťanském kostele, kde zrovna nacvičuje sbor náboženské písně. Chvíli sedím a poslouchám, ale ruším sbor svou přítomností, neboť po mě pořád všichni pokukují a tak vystoupám po schodech na ochoz a nahoře si chytím malého gekonka, který nestačil po kluzkých dlaždičkách rychle utéci. Jenom si ho prohlédnu a zase ho pustím. Má ze mě chudák šok. Do hotelového pokoje to mám už jen kousek a tak si před spaním ještě chvíli čtu.

 

Úterý 6. 2. 2001

            Ráno se vracím zpět kolem tržnice do tradiční vesnice, kterou si prohlédnu už lépe, chvíli pozoruju staříka při výrobě pouzdra na mačetu a pak smlouvám s jednou ženou a za dobrou cenu kupuju tři barevné ručně tkané látky. Budou to hezké dárky.

Ve svém pokoji přemýšlím, zda odjet lodí tento pátek na Jávu, nebo až příští. Příští středu začínají totiž tradiční ceremonie, tance a boje s bambusovými tyčemi, což bych hrozně rád viděl, ale nemám už moc peněz. Skočím tedy do nedaleké BNI banky, ale tady mi nabízejí příšerný kurz, pouhých 8.000 rupek za dolar, no nejsem blázen. Budu muset najít jiné řešení.

Jdu se projít opět směrem k tržnici, tentokrát jdu po hlavní silnici mnohem dál a pak uhnu na vedlejší cestu, vystoupám po ní vzhůru a zde stojí také několik tradičních domků, které si prohlédnu a chvíli posedím u náhrobků. Vracím se na silnici a prakticky jen přejdu na druhou stranu a vyšplhám do kopce a i zde narážím na malou tradiční vesničku. Prohlédnu si i tyto domky, některé zdobené pod střechou zvířecími lebkami a hlavně buvolími lebkami s rohy a prohodím pár slov s přátelskými domorodci. Pozoruju domorodé ženy při práci, zvláště pak Mary, která je jen o dva roky starší než já, jak v ošatce kroužením odděluje rýži od slupek. Vyzkouším si to také, ale vůbec mi to nejde a tak se tomu holčičky okolo smějí. Tohle tady zvládne každá.

U tržnice na protějším kopci zahlédnu doškové střechy, kterých jsem si předtím nevšiml. Jsem asi slepej. I tady stojí malá vesnička s přátelskými a zvědavými domorodci a zajímavými náhrobky. To nejspíš celé město je tvořeno kromě normálních budov u silnice mnoha vesničkami ukrytých na bambusem zarostlých kopcích.

Na svém pokoji se navečeřím dobrých sladkých palačinek, musím si však svítit svíčkou, protože nejde elektřina.

 

Středa 7. 2. 2001

            Celou věčnost mi trvá než sbalím svoje krámy a platím pak za noclehy 36.000 rupií. Odcházím známou ulicí k tržnici, vedle níž stojí autobusové nádraží a hledám mikrobus, který by mě odvezl na jih do vesnice Praikalog, kterou mám zakreslenu ve své mapě. Všichni se tomu jménu diví, ale pak mi jeden řidič pokyne, že tam jede. Nacpu se dovnitř do těsného prostoru namačkaný mezi ostatními a když projedeme částí městečka a celou dobu domorodci opakují nechápavě jméno, teprve pak chce stupidní řidič vidět jméno na mapě a pak mi oznamuje, že tam nejede. Radí mi, že na jihu je vesnička Lamboya. Musím se protlačit z malého prostoru ven a asi kilometr se vracet na busové nádraží.

Tady prakticky ihned najdu náklaďák, který jede do této vesničky a tak vylézám na korbu, kde stojí a posedává několik domorodců a dvě prasata – jedno velké a jedno malé. Vyjíždíme a během jízdy začne pršet a teprve když jsme promočeni, někoho chytrého napadne přetáhnout plachtu přes podélný kůl nad našimi hlavami. Plachta je naštěstí dvojitá a bez děr a tak dovnitř nekape. Projíždíme kopcovitou krajinou, míjíme několik vesniček, některé tradiční na kůlech s doškovými střechami. Ačkoliv mi domorodci signalizují, že už jsem na místě, nevystupuju, líbí se mi krajina a chci jet dál. Takže jedu přes hory doly, přes řeku, přes pahorky až dojedeme k moři, kde se náklaďák obrací a tak slézám na zem.

Domorodci na mě se smíchem volají: „Piknik,“ a tak kývám hlavou, nebylo by špatné strávit u moře pár dní. Z palmového háje u moře zamířím na pláž, kde si odložím na písku těžký batoh a jdu se projít po pobřeží směrem k ostrůvku, který trčí kousek od břehu. Ptám se kluka, kterého potkávám, zda má nějaké ryby, ale kroutí hlavou. Chvíli s ním a ještě jedním sedíme na písku a jelikož se blíží černý mrak, vstáváme a já si jdu pro batoh a jelikož bych už nestačil postavit stan, jdu se schovat do blízké tradiční minivesničky se čtyřmi domky.

Žena z jedné chýše mě pozve pod střechu a uvaří mi čaj. Kolem se pohybuje několik různě starých žen s odhalenými prsy, což je tady normální. Pohled na stařenu s kozy visícími k pasu není příliš vábný, ale jak si všímám, ta mladá holka z vedlejší chalupy je moc pěkná. Sedím a polehávám tam pod střechou asi hodinku a pozoruju drcení kukuřice kamenem, chrochtající prasata, mečící kozičky, honící se slepice a batolící se štěňata.

Poté co déšť trochu pomine, ptám se, jak je to daleko k marketu, který jsem zahlédl z náklaďáku. Prý dva kilometry. Skvělé, to dojdu procházkou. Jdu tedy po silničce do předchozí vesničky, přes pahorky s náhrobky, klesám dolů do údolí k mostu přes říčku a zase stoupám. V nohách mám už necelých asi 5 km a tržnice nikde. Využiju náklaďák, který mě sveze ještě asi o 2 km dále a pak jsem teprve na místě.

Při nakupování rýže, sirek a ostatních potřebných věci se kolem mě seběhne chumel malých dětí, pořvávají, okounějí a tlemí se. I mezi trhovci a nakupujícími jsem opět středem pozornosti já. Sotva dokončím nákup, už je tady jako na zavolanou náklaďák mým směrem a tak vylézám na korbu. Jede jen k pahorkům s náhrobky a zamíří na polní cestu, tak vystupuju. Přesně tady jsem chtěl stejně zastavit, protože si chci náhrobky prohlédnout.

Nedaleko polehává ve velké bahnité kaluži stádo buvolů, procházím kolem nich a oni na mě pitomě čumí. Ze dvou náhrobků nahoře na pahorku je krásný výhled do kraje a tak zde chvíli sedím. Jenže ke mě přibíhají pasáčci a celou dobu co pak chodím po pahorcích a prohlížím si ostatní náhrobky, chodí za mnou jako ocasové. Vracím se na silničku a jdu po ní k moři. Cestou si vyfotím náhrobky a nedaleký křesťanský kostelík. O kus níže přede mnou ze strachu utíkají dvě holčičky, copak jsem tak ošklivej?? Od nich a od smějících se domorodých žen, u kterým děvčátka našla ochranu se dozvídám, že se po cestičce dostanu k pitné vodě.

Po pěšině mezi kopci klesnu až dolů k potůčku, kde je malá kamenitá tůňka, k ní vede pár schůdků, ve vodě plavou rybky a na kamenech ve vodě leží bahno. Nicméně si nabírám láhev vody a navracím se na silničku, která mě zavede do vesničky Ememnunu, kde si vyzvednu batoh a jdu na pláž.

Pod nízkými stromky si stavím stan, sbírám dřevo a už za soumraku se snažím marně rozdělat oheň. Fouká ale hrozný vítr a tak to asi po dvacáté sirce vzdávám. Raději se jdu do vesničky poptat po rýži a žena, která mě hostila předtím čajem, mi sděluje, že rýže bude hotová až v osm hodin. Vracím se tedy ke stanu, kde mě totálně poštípou mrňavé mušky, podobné těm ve Skotsku. Celé spodky nohou hlavně nárty mám štípanec vedle štípance a hrozně to svědí.

Chvíli po osmé hodině mi už žena ještě s klukem přinášejí rýži až ke stanu, ačkoliv jsem si pro ní měl původně dojít a tak za ní platím dva tisíce rupek. Na mou otázku mi sdělují, že v devět přijde příliv a voda bude údajně sahat až sem. Mám tedy necelou hodinku, kdy se najím rýže s krabím masem v konzervě a pak se stěhuju o asi 60 m dále pod jiné stromy, kde je o trochu vyšší břeh. Opět jsem u tohoto manévru pokousán sviněmi muškami.

 

Čtvrtek  8. 2. 2001

            Ráno, když vstávám, mě navštěvují dva kluci z vesnice, které jsem už viděl včera na pláži. Chvíli posedí u mého stanu a tak se jich ptám jestli mají nějaké karty či domino, že bychom si zahráli, ale nemají nic. Začínám tedy vyrábět na papíře deskovou hru a i Člověče nezlob se a těším se, že to své nové kamarády naučím, ale ti odcházejí. Nevadí, snad přijdou jindy.

Polehávám pak ve stanu a odpoledne si přinesu vedle kameny a dřevo, které jsem nashromáždil na minulém místě a vyhrabu dolík pro oheň a tam se mi ho podaří rozdělat asi na čtvrtou zápalku a tak si mohu uvařit misku rýže. Oheň stále jen doutná, protože i dnes fouká silnější vítr a tak ho musím hlídat. Rýže je pak napolo měkká, napolo tvrdá, ale jelikož jsem hladový, příliš si vybírat nemůžu a zbaštím ji s nakrájeným labujapanem.

K večeru jdu necelý kilometr k tůňce pro vodu do mých dvou PET lahví, u ní stojí několik žen a holčiček s kbelíky a udiveně na mě zírají a pokřikují.

Zpátky u stanu mě opět poštípou mrňavé mušky. Proklínám je, svině, pěkně mi to dokáží znepříjemnit. Jestli existuje nějaké peklo, tak tam musí poletovat tyhle mrňavý vzteklý mrchy!

Po setmění se nedá dělat nic jiného než spát v uzavřeném stanu.

 

Pátek 9. 2. 2001

            Už za světla jsem vzbuzen dvěma kluky co tu byli včera a nabízejí mi rybu, kterou jsem chtěl, ale požadují za ní, zloději, 20 tisíc rupek, když jsem tu samou koupil 10x levněji. Zmetkové a já jsem se s těma hamounama chtěl kamarádit a hrát hry.

            Když vstanu, jdu do vesničky koupit si nějaké banány a kokosové ořechy. V palmovém háji u moře vedle silnice najdu na zemi jeden kokosový ořech a když se do něj dobývám, nešťastnou náhodou zlomím čepel svého Victorinox nože. Je to k vzteku, já tady šetřím peníze a v Čechách si ho budu muset nejmíň za pětistovku dát opravit. Sakra! (Nůž nelze bohužel opravit, lépe je prý koupit si nový.)

            V Ememnunu mají jen kokosové ořechy a tak dva od nich kupuju za 1.000 rupek. Mohl bych si je sice sám utrhnout, otázka je zda bych vylezl na palmu, ale je mi blbé lézt na stromy a krást ořechy, které patří chudým domorodcům. Když se ve svém táboře dobývám malou zbývající střenkou na noži, trochu se kuchnu do prstu. To je ale dneska den.

            Po poledni si pak vařím znova rýži, tentokrát jako za skautských let rozdělávám oheň na první sirku a i přesto, že krásně hoří, voda po více než tři čtvrtě hodině se nevaří. Nasypu do ní misku rýže, pak to trochu sice bublá, ale opět to nemá valnou chuť, ještě, že k ním dnes mám docela dobrou rybí konzervu v tomatě. Celý den polehávám, odpočívám prakticky ve stínu a jelikož je sluníčko za mraky, ideální počasí pro mě, svléknu se do půli těla. Avšak moje pitomá choulostivá pihatá kůže se hlavně na zádech a ramenech spálí. Večer pozoruju západ slunce na kamenech hned u moře, kde se sice takticky vyhnu muškám, ale v noci se převaluju a spím prakticky jen na břiše, protože v jiné poloze je to nesnesitelné. V noci se musím dokonce namazat krémem na opalování, abych zmírnil bolest.

 

Sobota 10. 2. 2001

            Když vyhlížím asi v půl osmé ráno ze stanu, vrcholí odliv a kolem na pláži vidím spousty domorodců, hlavně žen a holčiček. Jdu se podívat co dělají a ony nožem rozbíjejí ježovky, které nasbíraly a ten sliz uvnitř prsty vybírají do nádob. K snídani si vypiju a sním nezralý kokosový ořech a pak polehávám, pozoruju moře a přemýšlím o životě, o cestě, o budoucnosti... Někdo si v Indii platí drahý ášram a já mám tady na Sumbě svůj malý, soukromý, kde je klid k rozjímání a zadarmo.

Hlad zatím nemám, ale při pomyšlení, že bych jedl rýži se mi zvedá žaludek. Beru si s sebou tedy své nejcennější věci a doklady, peníze a foťák, které mám stejně u sebe vždy a jdu po silničce asi půldruhého kilometru do vnitrozemí, kde ve vesničce Patiyalabawa postupně nakupuju v obchůdkách nějaké sušenky, banány, kukuřici... Tuto vesničku tvoří několik jednotlivých osad a tak do nich vcházím a seznamuju se s přátelskými domorodci. Prohlédnu si tak školu se solárním panelem, který tady vlastní více domků (?!) a několik tradičních chalup a dozvím se, že tady začínají slavnosti až 17. února. Doufám, že se ten chlapík ve Weikabubaku nespletl a tam začínají skutečně o tři dny dříve.

Legrace je, že některé děti se mě v osadách bojí a schovávají se za své smějící se matky. Když jdu pak na konci pro vodu, táhne za mnou banda holčiček a pár žen s kbelíky a stačí se zastavit, otočit a zavrčet a děti se s křikem a se smíchem rozutečou. Je to pro ně veselá hra. U tůňky si zkouším s pomocí věnečku, který je pro tento účel, postavit a udržet na hlavě kbelík plný vody, což tu ty malé holčičky v pohodě zvládají, ale mám asi nějakou šišatou hlavu či co, protože se mi to k pobavení všech okolo nedaří.

Stan na pláži je v pořádku i přesto, že jsem byl pryč skoro na tři hodinky – kdo z těch milých a přátelských lidí by mě chtěl okrást? Při pozorování západu slunce, dnes schovaného příliš za mraky, si desinfikuju vodu svými aquasteril tabletami a přemýšlím, že u nás doma je právě poledne a já teď za tmy v sedm hodin večer, opět pokousaný muškami, musím už jít spát.

 

Neděle 11. 2. 2001

            Probouzím se v noci několikrát, nemůžu nějak spát a přichází prudký vítr a déšť, tak, že se chvílemi obávám, že mě to odfoukne pryč. Včera v noci pršelo také, ale dnes je to ještě silnější. I k ránu za světla prší a fouká vítr a když se to tak po šesté uklidní, vykukuju ze stanu.

Všude na pláži pobíhá spousta lidí, odhaduju tak v nejbližším okolí na 150 a za velmi nízkého odlivu, kdy ční do vzdálenosti asi 70 m jen skaliska a klidná voda, všichni procházejí po nich a sbírají mořské řasy, ježovky, škeble, kraby, chobotnice a všechny dary moře co se dají jíst. Asi osm domorodců a stejný počet dětí obklopí můj stan a zevlují na mě. Zdravím je a tak se vzájemně okukujeme a já se obléknu a jdu se podívat na hloučky žen zpracovávající nalezené mořské suroviny. Postupně je obcházím a sleduju je při práci a prohlížím si úlovky rybářů, kteří napichují ryby na dlouhou jehlu s rukojetí. Chvíli pak sedím a pozoruju moře a lidé postupně odcházejí až zde zůstanu opět sám. Jen rozbité ježovky, pichlavé koule a šlápoty tu zbývají na zemi, ale i ty zanedlouho zaplaví přicházející příliv.

Když si začínám opravovat svůj věčně se párající deštník, bůhví proč jsem ho ještě nevyhodil, přijde domorodec s klukem, asi deset minut mě pozorují a pak odcházejí. Za dalších asi dvacet minut přikráčí další tři domorodce a civí na mě. Ještě asi neviděli bělocha používat jehlu a nit. Práce mi jde ale od ruky, jsem to já ale šikovný a domýšlivý chlapec a tak mi očumování nikterak nevadí. Nasbírám si pak dřevo a od okolojdoucího domorodce koupím dvě rybky. Když je pak čistím na kamenech u moře, jednu mi sebere velká vlna. Kdo by to byl čekal u moře, ha ha.

Při rozdělávání ohně a následném opékání ryby a kukuřičných klasů mi asistuje banda asi dvanácti dětí, kteří očumují i když jím. Není mi to právě příjemné, ale nevšímám si jich. Když ale mačetami osekají křoví okolo a sekají do stromů, poté co rozšlapali podzemní vchod u „kamarádů“ mravenců, naštve mě to a zařvu na ně, ať toho nechají. Hned se rozprchnou a zdálky, hlavně nejstarší z nich, kterému musí být už snad 16, provokují, ale když si jich nevšímám a jen jdu uklidit věci do stanu, zbaběle utečou.

Chtěl jsem jít původně na procházku do okolí, ale mám strach, že se parchanti vrátí a něco mi seberou nebo poškodí. Ležím tedy ve stínu na karimatce a relaxuju. Při čtení průvodce o jiných zemích strávím čas až do večera. Vane vítr a to je taky důvod, že mušky dnes nevylétávají ze svých úkrytů a tak zůstávám sedět na kamenech za odlivu o něco déle, dívám se do tmy a rozjímám.

 

Pondělí 12. 2. 2001

            Dnes v noci výjimečně nepršelo, jen foukal k ránu silnější vítr. Burácení moře za nočního přílivu je nejspíš asi důvod, proč jsem se nemohl ani tuto noc pořádně vyspat a zabírám až k ránu, kdy začíná odliv. V sedm hodin vylézám rychle ze stanu a jdu k rybářům a sběračům ježovek mezi skaliska do mělké vody a pozoruju je při jejich ranní práci. Dnes jich sem přišlo však podstatně méně, tak kolem pětadvaceti. Po nerovném skalnatém povrchu v mělké vodě se velmi špatně a nejistě chodí a tak si já a hlavně můj foťák oddychneme opět na pevné písečné pláži. U mého stanu pak ještě asi půlhodinku posedí na bobku tři přátelští rybáři, kterým ukazuju na mapě Českou republiku, ale ten nejnechápavější z nich se mě stejně na odchodu ptá, jestli jsem Francouz. (?!) Ležím pak na karimatce ve stínu, protože sluníčko docela pálí, čtu si a odolávám větrným poryvům metajících na mě zrníčka drobného písku.

            Krátce po poledni zjišťuju, že mám v lahvi poslední trochu vody a tak se nedá nic dělat než si jít nabrat do studánky. Za velkého parna, kdy svítí slunce v nadhlavníku, si celou cestu po silničce šlapu po stínu své hlavy, což je velmi neobvyklé. Fouká zuřivý vítr a to i mezi pahorky u studánky a tak ve vodě plave spousta listí, větví a jiných nečistot. Ble, ještě, že mám sterilní tablety. Zpátky jdu cestičkou, o které mi holčičky předevčírem říkaly, že je zavřena a vede mě přes pahorek kolem jedné z osad zezadu a zpět na silnici. Jdu ale raději palmovým hájem, kde je víc stínu a nefouká  tolik vítr. V Ememnunu koupím dva nezralé ořechy na pití a jeden zralý k jídlu. U stanu si jeden vypiju a tím zralým se najím, že se rozhoduju vařit až k večeru. V příšerném hicu se mi nechce na procházku a tak ležím opět v klidu ve stínu a čtu si.

Kolem páté rozdělávám oheň a ten dnes hoří moc pěkně a tak za deset minut se voda s rýží vaří a za další čtvrthodinku je hotova. Jenže ji nemohu scedit a tak je vodnatá a příliš je cítit kouřem, protože na misku nemám pokličku. A tak jí sním jen zčásti, ale rybí konzervu zhltnu celou. Horší je, že mi zbylo přes kilo rýže a nevím co s ní. Budu ji muset někomu darovat. V moři si jemným pískem vydrhnu misku od černých usazenin, že je opět krásně stříbrná. Za soumraku vlezu do mělčiny a ve slané vodě odlivu se opláchnu a chvíli v ní posedím. Přicházím na zajímavý jev, že když ve tmě v moři hýbu rukama či nohama, vytvářejí se ve vodě světélkující plamínky a odlétávají do stran. O tom jsem nikdy neslyšel!

Kousek od sebe na pláži vidím světla, která tam po setmění vídám každý večer a tak se jdu zvědavě podívat co se děje. A oni to rybář s klukem coby pomocníkem se zapálenými suchými palmovými listy svázanými do otepi honí po pláži za tmy kraby. Proč je nehoní s baterkou, napadá mě. Protože je hořící pochodní oslepí, připálí jim nožičky a jednodušeji je pak odchytí a vhodí do kbelíku. Chudáci malí krabíci! Jdu si do stanu lehnout na svou poslední noc zde na pláži.

 

Úterý 13. 2. 2001

            Ani dnešní noci nemohu kvůli hukotu přílivových vln usnout. Je zajímavé, jak čas v noci utíká rychle. Koukám na hodinky, je jedna hodina, za chvíli dvě, pak tři a pípají čtyři hodiny a já ještě nespím. Tak před pátou se mi konečně podaří usnout. Před půl osmou se vzbouzím a vyhlížím ze stanu. Na pláži tentokrát vidím jen asi tři lidi. Mušky mě už zase koušou, asi na rozloučenou a tak na půlhodinku zalézám ještě do stanu a pak si venku uspořádám k snídani kokosové hody.

Začínám balit a skládat stan, což v silných poryvech větru není legrace. Navíc nemohu najít jeden kolík. Nakonec zamaskuju ohniště a okolí a chvíli naposled posedím ve stínu na svém oblíbeném kameni. Moc se mi odtud nechce, je to přesně tak, jak jsem předpokládal. Když jsem tu před šesti dny začínal, tolik dní tu vydržet, to bude hrozné, myslel jsem si, ale teď cítím, že mi pohodové místo přirostlo k srdce a rád bych prodloužil pobyt alespoň o jeden den. Musím však jít, zítra začínají ve Weikabubaku údajně ceremonie.

Po silnici stoupám výš a výš a dál a dál od moře do vnitrozemí, míjím osady s přátelskými domorodci, kteří teď za pořádného horka odpočívají. Po tři čtvrtě hodině přicházím konečně na rozcestí mezi pahorky s náhrobky, lehám si do stínu a čekám na náklaďák. Jeden pak jede od Weikabubaku a tak ležím a čekám až se ve vesnicích otočí a pojede zpět. Na jeho korbě pak jedu zpátky kopcovitou větrnou krajinou do města.

V restauraci u busového nádraží se hned najím a známou ulici přicházím k hotelu Pelita, kde dostávám svůj starý pokoj hned napravo od vchodu. Přeperu si tričko a slipy a konečně se mohu umýt ve sladké vodě a oholit toho „rumcajse“ co na mě kouká ze zrcadla. Jdu pak zpět do města a zastavím se u chlapíků, kteří s kartami a na čtvercové karambolové desce cvrnkají s kolečky indonéský karambol a hra se mi líbí, že ji dlouho pozoruju a zapisuju si pravidla. Určitě si ji v Čechách s někým zahraju.

Procházím se pak městem v okolí tržnice a ptám se lidí na zítřejší oslavy, ale nikdo nic neví. Všichni mi ale říkají o slavnostech 17. února v Lamboyi. Pak se spolehněte na informaci od nějakého domorodce. Několik mužů mi nabízí mačetu parang, kterou bych si rád koupil jako suvenýr, ale i když je cena příznivá, odolávám pokušení a předstírám nezájem. Zkusím to zítra. Navečer se vracím do svého pokoje, přeperu si zbytek věcí a na noc si opět zapaluj protikomáří spirálu, z jejíž dýmu dostávám vždy strašnou rýmu.

 

Středa 14. 2. 2001

            Po deváté hodině se jdu podívat do tradiční vesnice za tržnicí zda-li se tam opravdu něco nekoná. Cestou se ke mně přitočí chlapík, který mi nabízel mačetu už včera a daří se mi usmlouvat ji ještě o deset tisíc méně a kupuju ji za 40.000 rupií. Zastrčím si ji vlevo za opasek, jak se to tady nosí a připadám si skoro jako pravý Indonésan. V tradiční vesnici je klid, obyvatelé nevycházejí ze svého přirozeného rytmu života.

            Vracím se k hotelu Pelita, nejdu však do svého pokoje, ale za křižovatku na policejní stanici, kde se snažím prodloužit si vízum, které mi vyprší 26. února, abych mohl navštívit slavnosti v Lamboye. Policista je sice ochotný, snaží se mi pomoci, ale oznamuje mi, že imigrační úřad na Sumbě žádný není a tudíž si zde nemohu prodloužit vízum. Ukládám si mačetu do pokoje, protože policisté naznačovali něco, že je to nebezpečné a jdu se najíst do restaurace k tržnici. Dávám si své oblíbené smažené obilniny se zeleninou a rýží.

Jdu po cestičce kudy jsem ještě nešel a která vede podélně s hlavní ulicí a na dalším zarostlém kopci nacházím jinou tradiční vesničku. Sedím tam tak hodinku a půl na bambusové podlaze jednoho z domků a povídám si s pěknými děvčaty Bety, Deby a Martou. Jelikož začíná pršet, pomáhám jim s ukrýváním kukuřičných zrn, které leží rozprostřeny na plachtách a suší se. S holkama je docela legrace, ale když se skamarádíme, chtějí po mně peníze a tak raději odcházím.

            Odpoledne zase sleduju indonéský karambol a jednou si i zahraju, ale než dokončíme hru, začne večerní svolávání na islámskou modlitbu a jelikož všichni tři spoluhráči jsou muslimové, rychle desku pakují, nasazují čepečky a odcházejí do mešity klanět se Alláhovi. Chvíli si čtu na svém pokoji a za tmy se jdu podívat k tržnici a tam si prohlížím v prodejně a zároveň půjčovně dvd cédéčka s filmy, kde opět převažují násilné akční filmy, hlavně ty stupidní americké. Klidnou ulicí se vracím ke svému hotelu a připravuju se ke spánku.

 

Čtvrtek 15. 2. 2001

            Polehávám v posteli, do města se mi nechce, už to tam příliš znám. Tak mě napadne, že bych si mohl udělat výlet do nějakého blízkého městečka, třeba jen 14 km vzdálené Elopady. Na autobusovém nádraží chvíli marně hledám nějaký bus, vše, hlavně náklaďáky jezdí do Lamboyi a tak se jdu najíst do své oblíbené restaurace. Chci si dát nějaké maso, ale hubené kuřecí stehýnko s trochou masa je o něco dražší a tak se spokojím opět s výbornými smaženými obilninami.

Venku pak vlezu do správného autobusu směrem na Waitabulu a tři čtvrtě hodinky jezdíme městem a vracíme se na nádraží než jsme trochu plni a vyjíždíme. Vesnička Elopada je tady za chvilku, ale je roztahaná a kromě normálních domků, rýžových políček a pralesa kolem zde není nic k vidění. Jedu tedy dál a vystupuju až ve Waitabule.

Tady se procházím hlavní ulicí, nic zajímavého tu není, stejné obchůdky jako ve Weikabubaku, ale alespoň poznávám něco nového. Vracím se po silnici městem, kde jsem z okna autobusu zahlédl kostel a postranními dveřmi, které jsou odemčené vlezu dovnitř a prohlížím si místnost s lavicemi. Venku začne hustě tropicky pršet, což se dnes střídá s horkým počasím a tak chvíli uvnitř pobudu abych zbytečně nemokl. Venku je po půlhodince vydatného deště vše promáčené, ale zase opět svítí sluníčko.

Jdu po silnici směrem z města na Weikabubak a zastavím se na nedalekém hřbitově. Hroby jsou zde kachličkované a parta hrobníků právě staví z cihel ve vykopané jámě další náhrobek. Hrobů s křesťanskými kříži je zde několik desítek, ale mě zaujmou dva kousek od sebe, jeden je modře kachličkovaný a druhý barevně. Ten jeden člověk se narodil na počátku století a dožil se devadesáti dvou let, zatímco druhý se narodil o 43 let později a žil jen 32 let, což je v případě prvního jenom mihnutí. Musím přemýšlet nad tím jací ti lidé byli, jestli se znali a jaké to asi je, když jednomu je souzeno žít déle a druhý má na své životní poslání vyměřen jen krátký čas. Ale dost úvah!

            Kousek dál se koná nějaká slavnost, spousta lidí sedí na židličkách a poslouchají řečníky vepředu a jedna skupinka dokonce zazpívá. Jdu pěšky ještě kousek dál a to už jede autobus zpět na Weikabubak a tak na něj mávám. Při jízdě řidič pustí příliš hlasitou hudbu a tak na něj volám a za smíchu spolucestujících ho prosím, aby ji trochu ztlumil, ale vypíná ji úplně.

V nějaké vesnici po cestě leží přes silnici vyvrácený strom. Chlapi kolem nejdříve osekají svými mačetami větve a pokládají je podél kmenu, aby mohl autobus koly přejet, ale tudy cesta nevede. Poté, co jsou mačetami osekány zbývající větve, nás asi dvacet chlapů, včetně mě, vezmeme kmen a s bojovými výkřiky ho pootočíme podélně ke straně silnice. Pomohu též s odklizením větví a cesta je opět volná.

V autobuse se na mě celou dobu otáčí a směje moc hezká holka s pěknýma očima a když projedeme Weikabubakem a vystupujeme oba na autobusovém nádraží, kamsi zmizí. Ve vedlejší tržnici si kupuji od své známé prodavačky Ety rajčata a nějakou zeleninu. Zajímavé je, že cibule je tu nějaká drahá, prodavači chtěli za jednu velkou 1.500, ale usmlouval jsem to na tisícovku. Koupím ještě smažené zelenino-těstovinové smažené kousky a spěchám do Pelity, kde si ve svém pokoji v misce udělám rajčatový salát s cibulí a pěkně se nabaštím. Večer po deváté hodině se jdu ještě podívat na chvíli do tmavé ztichlé ulice, kde je většina obchodů zavřena, ale v jednom z těch otevřených kupuju něco na snídani. Při usínání mě v pokoji ruší cvrček a tak ho musím, potvoru, najít a vyhodit ho okénkem ven.

 

Pátek 16. 2. 2001

            Během snídaně, polehávání a balení se venku mění počasí, chvíli svítí sluníčko a chvíli řádí prudký tropický déšť a tak pořád dokola. Platím v poledne za tři noci a odcházím na autobusové nádraží s plánem, že odjedu do Lamboyi, tam přespím někde ve stanu, ráno se podívám na slavnosti a odpoledne se vrátím sem a pojedu do Weingapu. Cestou se ale asi 4x musím schovávat před deštěm  prší i když obědvám ve své oblíbené restauraci své oblíbené jídlo, které už mi hostinská připravila aniž bych jí cokoliv říkal. Z počasí mám blbou náladu a uvědomuju si, že když takhle bude pořád pršet, zítra ráno budu mít mokrý stan a ve dvou dnech na lodi absolutně žádnou šanci ho vysušit a tím by se mi poškodil.

Pokorně se tedy vracím zpět do hotelu, můj pokoj je dosud odemčený, zatím ho ještě nikdo neuklidil a tak vklouznu dovnitř. Jako naschvál pak půldruhé hodiny vůbec neprší a jen svítí slunce. Až když jdu ven, začne průtrž mračen a tak nemůžu jít nikam. Procházím se po silnici směrem z města, chvílemi stále poprchává, zajdu se podívat na rýžová políčka, která se táhnou do dálky ke kopcům a zastavím se u benzínové pumpy, kde mě fascinuje cena za litr benzínu – pouhých 1.150 rupií, tedy asi 4,70 Kč. Palivo je tady levnější než obyčejná voda, kterou kupuju v PET lahvích!!! Pod střechou pumpy se chvíli schovávám před prudkým lijákem a pak se vracím a zajdu do postranní uličky a z ní se úzkou cestou dostanu pod další tradiční vesnici, která stojí na kopci přímo za mým hotelem. Dole pozoruju při práci tři cihláře, dva muže a kluka a dozvím se, že za den vyrobí všichni padesát těchto jílovitých cihel, přičemž jednu prodají za cenu pouhých 500 rupek. Tedy výdělek je 25.000 rupií, neboli něco málo přes stovku pro tři lidi!! Za tak těžkou práci je to neuvěřitelně málo!

            U policejních budov pozoruju výcvik bojového umění, nejspíš pentjat silatu, zastavím se na chvíli u známých hráčů indonéského karambolu a jdu navštívit tradiční vesnici. Tam posedává několik mladých holek a tak s nimi laškuju, dělám si legraci a je veselo. Zjišťuju, že po pětiměsíční samotě začínám harašit. V tržnici nakoupím zeleninu, musím se tu opět ukrývat před lijákem a se zelenino-těstovinovými smaženými bakwany se vracím do svého pokoje, kde si opět v misce připravím výborný salátek a nadlábnu se. Na dvoře ještě vyhledám hladký kámen a obrousím ze své mačety rez, aby se mi více leskla. Zítra si ji musím mermomocí vyzkoušet!

 

Sobota 17. 2. 2001

            Venku od rána lije jako z konve a tak vstávám o hodinu později než jsem chtěl, tedy po 6. hodině. Jen s taškou přes rameno odjíždím náklaďákem do Lamboye. Cesta na korbě zakryté plachtou za neustálých otřesů, výmolů a zatáček, za zpěvů skupinky dívek a neustálého kouření mužů trvá něco přes tři čtvrtě hodinu.

Vystupujeme opět za deště a hle, stojíme na křižovatce cest mezi pahorky s náhrobky, kde jsem před čtyřmi dny čekal na náklaďák. Tak tohle se tedy jmenuje Lamboya! Všude kolem je mokro, bláto a louže, velmi odlišné od toho horkého počasí, kdy jsem se musel schovávat ve stínu nedalekých stromů. I teď se schovávám, tentokrát před deštěm, pod natažené plachty, pod kterými se tísní velké množství lidí. Přijíždějí další a další náklaďáky plné příchozích, kteří se jdou také ukrýt.

Konečně asi za půl hodinky se od západu začne obloha vyjasňovat a přestává pršet. Jdu se projít do okolí a od chlapíka z nedalekého domu koupím dva nezralé kokoořechy. Ne, že bych na ně měl takovou chuť, ale hlavní účel je vyzkoušet mačetu, se kterou se do ořechů dostanu úplně snadno.

Po desáté se vracím na louku mezi pahorky, která je obklopena stovkami lidí a stojí zde spousty dřevěných stánků s občerstvením, nebo je zboží jen tak položeno na plachtě na zemi. Uprostřed se prohánějí vyšňoření jezdci na ozdobených koních s roličkami a v rukou třímají dlouhé tyče. Všímám si i skupinky západních turistů s foťáky a dva to dokonce točí na profesionální kameru.

Začíná slavnost pasola. Jezdci se rozdělí na dvě nestejné poloviny, na koních zmateně vyjíždějí proti sobě a metají po sobě klacky coby oštěpy. Občas se do věci musí vložit policie a několik uniformovaných mužů vběhne doprostřed a puškami a samopaly odděluje soupeřící skupiny o něco dále od sebe. Zmatek je stejně velký, jezdci s koňmi tryskají všudemožně, ve vzduchu létá množství oštěpů, občas se někdo srazí s koňmi nebo ho oštěp zasáhne. Okolostojící davy v tu chvíli hlasitě vyjeknou. Jeden oštěp zasáhne i mě do pravé slabiny (naštěstí kousek vedle něj - uf), když se snažím něco vyfotit a stojím neopatrně příliš blízko. Mám dávat pozor, je to moje chyba. Nedávám na sobě nic znát, i když to dost bolí. Na záchodě ve křoví, kam musím chodit často kvůli vypité kokosové šťávě ze dvou ořechů, zjišťuju, že mám pořádnou podlitinu.

Nafotím několik fotek, projdu celé prostranství po obvodu a chvíli po půl jedné už chytám odjíždějící náklaďák zpět do Weikabubaku. Cestou nakládáme a vykládáme nějaké bedny a tak se cesta protáhne na půldruhé hodiny. Pospíchám rychle do hotelu, kde se omyju, sbalím, zaplatím v rychlosti za nocleh a chytím po chvíli bus do Waingapu. Přes čtyři hodiny, i s malou přestávkou na jídlo a wc, projíždíme mnoha zatáčkami přes spousty kopců, když konečně za soumraku zastavíme na autobusovém nádraží ve Waingapu. Prodavač lístků mi pomůže odchytnout hned mikrobus, kterým jedu až do přístavu. Tam po mě řidič s klukem průvodčím chtějí třicet tisíc, na což jim odpovím prostředníkem pravé ruky a dostanou jen tisícovku.

V přístavu od dvou lidí zjišťuju, že loď Wilis od společnosti Pelni pojede prý až zítra, neboť se od silného větru zvedají příliš velké vlny. Tak já jsem se zbytečně hnal... Musím se tomu smát. V knižním průvodci mám napsáno doslova: „Nejela loď mezi ostrovy dnes, jak podle jízdního řádu měla? Nevadí, třeba pojede zítra!“ Tak tohle přesně vystihuje moji situaci.

Pěšky kráčím tmavou silnicí a prakticky hned za branou přístavu vlezu vpravo do areálu nějakého statku a kousek od ohrady mezi křovinami nacházím pěkné ukryté místo pro můj stan. Místo je to tmavé a tiché na spaní, ale mě opět trápí průjem, tentokrát příšerně vodnatý a tak běhám několikrát za noc vylučovat.

 

Neděle 18. 2. 2001

            I ráno musím několikrát na záchod, ale pomalu se to uklidňuje. Skoro do poledne zůstávám ve stanu mezi keříky, kolem chodí jen pár krav a objeví mě jeden z farmářů, který na mě jen mává na pozdrav. To už ale balím a jdu do přístavu, kde si sednu k restauraci pod stříšku a snažím se přežít bolest v břichu. K jídlu kupuju jen rýži s nudlemi, které jsou trochu omaštěné a tak se to dá celkem jíst. Před druhou se jdu zeptat k hlídačům přístavu, kteří mi oznamují, že loď připluje až v 17 hodin namísto 16 a není to Wilis od Pelni, ale Barito od společnosti ASDP, což je rychlejší, ale také dražší plavidlo.

Déšť, který už zase začal, trávím v leže na lavičce u restaurace a pak jdu až do čekárny v přístavu, kde už čeká několik lidí. Dozvídám se, že trajekt připluje až v 19 hodin. Venku pozoruji několik chlapíků, jak se s pomocí klacků pokoušejí zvednout elektrický stožár a když už skoro stojí, bum, a padá jim přesně do slané mořské vody. Teprve na druhý pokus, kdy se snažím i já trochu asistovat, se jim to podaří a stožár stojí.

Jdu si dát znovu to samé jídlo a v přístavu si kupuju lodní lístek za 240.500 rupek. Batoh má skoro tři kila přes povolených 20 kg, tak vytahuju vodu a beru si ji do příručního zavazadla a za zbývající kilo platím 3.000 rupií. Musím si na tohle dát pozor v letadle, tam to nebude tak levné. Sedím pak na zídce a pozoruju světla blížící se lodi. Po přistání vystupuje spousta lidí a já mezitím sleduju vykládání a nakládání zavazadel přes úzké prkno mezi lodí a molem a modlím se, aby se mi neuvolnil stan z batohu. Naštěstí i mé zavazadlo je naloženo v pořádku.

Vnitřek lodi je více než poloprázdný a každý si sedá kde chce nedbaje čísla sedačky na lístku, což jsem já chtěl dodržet a jeden z členů posádky mě poslal na jednu sedačku. Bohužel tady nejsou lehátka, ale pouze měkké pohodlné sedačky. Po vyplutí sleduju videoklipy indonéských zpěváků, kde jsou zobrazovány i postupně se vybarvující texty písní. Snažím se trochu klimbat a odháním od sebe kuřáky, kteří hulí všude bez ohledu na nekuřácká oddělení. Z kolébání lodi se mi dělá docela špatně, ale celkem jsem v pohodě, narozdíl od spousty lidí, kteří všude kolem mě zvrací, někteří dokonce i do pytlíku.

  

Pondělí 19. 2. 2001

            Kolem jedné v noci přistáváme na něco přes hodinku v Bimě na Sumbawě, tahle loď je opravdu rychlá. Z klimatizace je mi dost zima a tak jdu o palubu výš, kde tuším zavazadlový prostor a žádám posádku, abych si směl vyndat z batohu spacák. Chvíli nechápou, ale pak jde jeden steward se mnou a svůj batoh ležící na kovové polici mezi ostatními zavazadly vidím hned ode dveří. Přímo před těmito dveřmi je modlitební prostor s kobercem asi 3 x 4 m, kde už spí dva lidé a tak také ulehám na celkem čistý koberec a přikrývám se spacákem. Zde je klid, nikdo tu nekouří a na rozdíl od spodní paluby je tady méně zvracejících lidí. Ze skoků lodi je občas trochu blbě i mě, ale vcelku jsem stále v pohodě.

Daří se mi celkem úspěšně klimbat až skoro do devíti hodin, kdy se probouzím a celý den na lodi vlastně jen polehávám na koberci, což je pohodlné a při skákání trajektu po vlnách nejsnesitelnější. V Dempasaru na Bali, kde přistaneme, mě venkovní prodavači cetek lákají ke dveřím, ale jen se na ně směju přes okénko. Stewardky nám přes den nosí jídlo, snídani, oběd a svačinku, ale já mám i přesto hlad. Oběd, kuřátko v pikantní omáčce a rýže se zeleninou je přímo lahůdka. V televizích vysílají videoklipy, z neznámých důvodů jen půlku filmu „Delta force 6“, ale film „První rytíř“ nám pustí celý. Teprve při přistávání v Surabaye na Jávě si všímám, že na sedačce kousek ode mě leží nerozbalený obědový balíček, který nikdo nechtěl a tak ho zbufnu.

Z velkého špinavého přístavu, kterému dominuje obrovská socha vojáka, jdu hlučnou přecpanou ulicí se stánky, rikšáky, taxikáři, jejichž nabídky odmítám a ptám se lidí na autobusové nádraží. Ukazují mi na autobus právě projíždějící kolem a tak do něj nastupuju. Jedeme rozlehlým městem, všude rámus, spousty aut, motorek, luxusní obchody, supermarkety, neonové nápisy, reklamy... Úplně jsem si z klidného pobytu na východních ostrovech odvyknul na velkoměsto. Projedeme pak prakticky celým městem, kdy opět zuřivě prší a za už mírnějšího deště vystupuju na meziměstském autobusovém nádraží, kde jsem potřeboval.

Nadháněči u autobusů se o mě hned přetahují a tak smlouvám s přepravci do Jakarty o cenu. Všude stejná – 87.500 rupií, ale problém je, že mám posledních 69 tisíc. Směnárna zde žádná není a tak po kratším smlouvání platím za jízdu 60.000 a 3$ k tomu. Uvnitř autobusu stojí pohodlné sedačky, klimatizace a nesmí se zde kouřit. Kuřácký prostor je vzadu, kde mají svá dvířka i toalety. Luxus! Asi půlhodinku čekáme než jsou všechna místa obsazena a pomalu vyjíždíme. Pohodlně se usazuji, kecám se sympatickým klukem Rudim vedle sebe a snažím se klimbat.

 

Úterý 20. 2. 2001

            Zastavujeme v restauraci, kde je pro nás pasažéry jídlo zdarma a tak se také trochu nabaštím. V autobuse přikryt spacákem opět dřímu. Ráno překvapivě zjišťuju, že jsme ujeli větší vzdálenost než jsem čekal a přeřizuju si hodinky o hodinu dozadu, úplně jsem včera zapomněl na změnu časového pásma.

            Jedeme stále, teď ve dne kvůli hustší dopravě o něco pomaleji. V několika městech jimiž projíždíme, dokonce zastavujeme a po kouskách popojíždíme, protože hlavní ulicí prochází tržiště a je ucpána množstvím cyklorikšáků s rikšami, kteří jen tak posedávají na svých strojích a nemají do čeho píchnout.

            Na jedné ze zastávek se naobědvám, ne v hlavní restauraci, kde zastavíme, ale u jednoho ze stánků, kde je to levnější a kde mě narozdíl od neochotného prodavače v restauraci obslouží hned. Celkem tato severní silnice na Jávě je pohodlnější než ta na jihu, protože nevede horami, ale nížinami a tudíž je rychlejší a bez spousty zatáček.

Po druhé hodině odpolední už vjíždíme do hlavního města a o dalších asi čtyřicet minut později vystupuju na autobusovém nádraží a od lidí zjišťuju cestu ke Gambiru. Tam se dostávám dvěma busy a známou cestou mířím do ulice Jalan Jaksa a do úzké uličky do losmenu Rose Marla. Tam na mou žádost dostávám opět stejný pokoj, který jsem obýval na začátku tisíciletí. Nechávám zde věci a jdu rovnou do nedaleké ulice H. Agus Salim, kde chci v bance směnit šeky, ale všechny banky mají stupidně snad už od 14 hodin zavřeno. Chvíli chodím kolem a s hladovým žaludkem se vracím do Jalan Jaksy. Tady sice funguje stará známá směnárna a informační kancelář, ale kurz je o více než dvě procenta horší, nepočítaje v to ještě vysoké poplatky.

Za poslední peníze si kupuju smažené kousky brambor, banánů apod. které mi jen trochu zaplácají žaludek. V pobočce Wartelu si ještě zjistím z telefonního seznamu adresu thajské ambasády, která je, jak se dozvím od hoteliéra a z mapy visící na stěně u recepce, blízko pro chůzi pěšky. Paráda.

 

Středa 21. 2. 2001

            Ačkoliv toho mám dnes dost na běhání, chvíli si pospím. Není divu, však jsem skoro tři noci pořádně nespal. Od časného rána mě ale stejně probouzejí uřvaní ptáci v klecích visících na vedlejším domě. Nejdříve jdu do banky Danamon, kde musím neuvěřitelně přes půl hodiny čekat, protože jim vypadla počítačová síť. Ale mají nejlepší kurz a bez poplatků dostávám za 50$ v šeku 480.000 rupií. Dobrý. O kousek dál v ulici si v jedné z asi pěti fotografických prodejen koupím čtyři filmy Kodak, které jsou ještě levnější než před necelými dvěma měsíci a to po patnácti tisících rupiích. Dobrej obchod, je to skoro poloviční cena než v Čechách a dokonce ještě nižší než ve velkoobchodě!

            Najím se hned v jednom z mnoha okolních stánků a mířím ze Sarihahu pěšky podél dálnice do ulice Imam Bonjol 74, kde sídlí thajská ambasáda. Úředníci jsou sympatičtí, usměvaví, vyplním žádost a požadují za vízum 12$. Když je ale vytáhnu z opasku, peníze jim připadají příliš pomuchlané a posílají mě vyměnit je do banky. Ve vedlejší obrovské bankovní budově mají jen stodolarovky a musím jít o blok dál do gigantické Německé banky, kde mi pěkná bankovní úřednice vymění mé dolary za nové, kterými pak zaplatím na konzulátu. Přijít si mám prý zítra. Skvělé.

Vracím se k Sarihahu, kde si v Mc Donaldu dám oblíbenou levnou smetanovou zmrzlinu a za řevu dětí v dětském koutku si na místním internetu přečtu konečně po dlouhé době maily a odepisuji. Od Mc Donalda přejdu na druhou stranu široké ulice a čekám na autobus. Od strážného před Unicefem se dozvídám, že pobočku Pelni najdu v ulici kudy chodívám. A skutečně tam je, je to i zároveň internetová kavárna, o které vím, ale že prodávají lodní lístky jsem si nevšiml. Dozvídám se však, že trajekt na ostrov Batam, který leží blízko Singapuru, pluje 23. a 27. února, ale obě plavby jsou vyprodány. To je průser, protože mám vízum jen do 26. února. Dostanu tedy adresu na hlavní budovu Pelni a hned se tam rozjíždím. Dvěma busy P15 do Senenu a odtud P10 na stanici Pelni a jsem tam.

Ve vysoké firemní budově v prodejně lístků se dozvídám to samé, ale úředník za okénkem mě posílá do kanceláře. Tam se mě ujme další sympatický úředník, odvede mě ke svému šéfovi a když mu ukážu imigrační kartu, že mi skutečně vyprší vízum (pas, který po mně chtěli mám totiž na thajské ambasádě), z rezervy, kterou naštěstí společnost má, mi celkem jednoduše vypisují lístek do ekonomy třídy. Stojí mě 129.000 rupií. Mám víc štěstí než rozumu, ale opravdu jsem neměl jinou možnost si lístek dříve zarezervovat.

Spokojeně se vracím na špinavé autobusové nádraží Senen, kolem kterého pak brousím okolo a objevím si sportovní halu, ve které se cvičí i bojová umění. Ale až večer. Jdu se tedy projít po okolních uličkách a podívám se i pod stříšku na hráče hrající domino. Jelikož začne opět hustě pršet, chvíli tam u nich posedím. Procházím se pak mezi domky, sleduju život okolo. Večer se vracím do sportovní haly, kde se dívám na cvičení taekwonda a ve vstupní hale na pentjat silat.

Na Senenu dlouho marně sháním nějaký bus zpět na Sarinah. Jakarta je totiž tak rozlehlá se svými obrovskými ulicemi, že spousta z nich je jednosměrných a autobusy jezdí pouze jedním směrem a opačným se člověk dostane úplně jiným spojem nebo s přestupy. Naštěstí mi s orientací pomůže sympatická žena Paulina, se kterou jedu pak do Sarinahu. V Mc Donaldu opět mlsám zmrzlinu a podívám se i k vedlejšímu Hard rock coffee, ale dovnitř nejdu, ceny mi nějak nesedí. Pomalu se vracím do svého pokoje v Rose Marle, v koupelně se vysprchuju pod trubkou a po celkem úspěšném dni, kdy jsem vyřídil prakticky vše co jsem potřeboval, jdu na kutě.

 

Čtvrtek 22. 2. 2001

            Ráno nějak přespím i řvaní ptáků, asi to bude tím, že vřeští méně, protože prší. Sháním pak ve stáncích něco na snídani a pojím sladkou luštěninovou polévku s máčeným chlebem a „dojím“ se oblíbenými smetanovými zmrzlinami. V pasáži vedle Hard rock coffee jdu na internet, který je sice levný, ale příšerně pomalý a tak po pěti minutách odcházím znechucen a odmítám cokoliv platit. Jdu tedy na nedaleký thajský konzulát, kde už mi úředníci vrací můj pas s vízem do jejich země. Paráda, takhle rychle jsem to opravdu nečekal.

Vracím se na Sarihan, což je obrovský obchodní dům a jedu výtahem do 6. patra, kde v knihkupectví bych rád zjistil levné ubytování v Singapuru z Lonely Planet, ale knihy jsou fikaně v igelitových obalech. Ani požadovaný sešit na můj deník v papírnictví nemají a tak si jdu alespoň zasurfovat na internet. Napíšu několik jednotlivých mailů, prohlédnu pár stránek s cestovními informacemi a přehodím si veškeré e-mailové adresy do adresáře v Seznamu.cz, protože se natahuje lépe než Atlas.cz, se kterým jsou neustálé problémy. Za dvě hodiny platím 16 tisíc rupek – uf.

Autobusem č. 15 jedu kolem mešity Istiqlal a ještě o několik ulic dál a vyskakuju u vodního kanálu s pěší zónou s nápisem Passer Baroe, kterou jsem zahlédl včera. Na pěší zóně stojí spousta obchodních domů a luxusních obchodů a naštěstí i jedno papírnictví, kde si kupuju sešit na nový deník. Dál už stojí jen stánky se zeleninou a s jídlem. U jednoho se chci najíst, a tak ukazuji na jídlo chlapíka přede mnou a říkám, že namísto rýže chci nudle. Ale když mi prodavač namísto smažených nudlí osmaží hromádku rýže bez ničeho, za což chce 4.000 rupií a diví se, že jsem chtěl maso, které chlapík přede mnou má, raději odcházím. Odjíždím opět na nádraží Senen, kde si kupuju smažené kousky zeleniny a pojídaje je, brousím okolo. Prohlížím si tržnici se spoustou zeleniny a ovoce, pozoruju hráče hrající šachy, domino či pro mě neznámou hru se zvláštními čínskými kartami. Popíjím ledové ovocné šťávy, které tady nabírají prodavači do skleniček a chutnají skvěle.

Když je čas, jako včera, navštěvuju opět sportovní halu, kde dnes žáci v černých vestách cvičí kung-fu, které jsem chtěl vidět a to styl Siauw Lim Sie, který je údajně ze severního Shaolinu, čemuž odpovídají převážně akrobatické pasáže a vysoké kopy. Chvíli shlédnu i taekwondo ve vstupní hale a ze Senenu už celkem jednodušeji než včera odjíždím busem č. 42, který mi poradí ochotný kluk, zpět k Sarinahu. Po nezbytných Mc zmrzlinách si v Jalan Jakse dávám smažené nudle a kupuju si pak na rozloučenou s Jakartou a Indonésií pivo Bintang. Musím ho přece ochutnat! Po sprchování a popití zlatavého moku usínám.

 

Pátek 23. 2. 2001

            Trochu si pospím a snídám oblíbené čokoládové wafle s ananasem. Rychle pak musím balit, skočit do sprchy, zaplatit a už mířím do ulice H. Agus Salim, odkud mi hned jede 15 bus do Senenu a zde přestupuju na č. 60. Když se vnitřek zaplní, vyjíždíme. Jsem trochu nervózní, je to dálka přes půlku města a nevím jak dlouho autobus pojede, svištíme ale po dálnicích a tak cesta rychle ubíhá, takže na konečné TG Priok station mám čas dojít si ještě na oběd.

Po rýži s kouskem smaženého kuřete a sambolem (vynikající pálivý salát) jdu pěšky do přístavu a odmítám nabídky mototaxikářů, kteří se kolem mě rojí jako vosy. V přístavu jsem za deset minut a ve velké přeplněné čekací hale se dozvídám, že loď, kterou popluji ještě ani nepřiplula. Jeden obrovský trajekt sice kotví před halou, ale musí nejdříve odplout, aby se uvolnilo místo. Čekám spolu s několika lidmi venku u mola, ale policisté nás vyhánějí zpět do čekací haly. Sedím tam tedy na zemi, čekám a opravuju stupidní propisku, která zase nepíše ač mám novou náplň.

Po připlutí lodi Km. Kalud a vystoupení pasažérů nastane obvyklá tlačenice, které se odmítám účastnit a tak v klidu čekám v hale. Tlačím se až pak s posledními davy, které policisté usměrňují jako stádo. Ke mě jako k bělochovi se však chovají korektně. Na lodi hledám kabinu M7, ale je mi řečeno, že je to kód, který znamená žádné lehátko, tedy urvi místo, kde můžeš. Tak proto nemám na lístku napsané číslo paluby! Blik.

            Po asi deseti minutách motání mezi motajícími se lidmi nacházím mezi schodišti ještě kus neobsazeného místa a tak zde shazuju batoh a rozkládám karimatku. Ležím pak na ní, okolo polehává pár dalších lidí a odháním bezohledné kuřáky nerespektující přeškrtnuté cigarety na zdi. Tady je vlastně slepá cesta, protože boční dveře jsou uzamčeny a schody nahoru zataraseny sítěmi, přesto sem však chodí spousty bloudících lidí, aby se zase navrátili po schodech dolů. Mám už dost velký hlad a kolem nosí lidé tácy s jídlem, které je v ceně lístku a tak jdu o palubu níže na 4. palubu a vystojím předlouhou frontu, která se naštěstí hýbe rychle. Dokoupím si od prodavačky kousek kuřete, protože erární porcička je malá a na své karimatce to všechno zkonzumuju. Dokonce ještě dostanu i hromádku rýže od přátelských kluků opodál. Jdu se pak podívat po lodi, vystoupím na všechny paluby, prohlédnu společenskou místnost, herní automaty, kino, modlitební místnost... Vlezu i na přední palubu, kde stojí jen stroje a chvíli si úplně vpředu připadám jako že letím, jako jsem to viděl ve filmu Titanic. Sem je však vstup zakázán a tak na mě nejdříve teď už za tmy svítí světly, dělám přiblblého jako že nechápu a tak pro mě dojde chlapík z posádky a vykáže mě odtud.

            S jedním chlapíkem ležícím na jiném schodišti než já se dávám do řeči a dostávám od něj typ na levné ubytování v Singapuru. Uvidíme. To ale posádka zamkne všechny dveře, aby lidé nemohli přebíhat a kontrolují jízdenky. Neunikne ani myš. Po opětovném odemčení se vracím ke svým věcem a na karimatce dlouho zvažuju myšlenku, která mě napadla už dříve a to přivydělat si v Singapuru nějaké peníze. Od pár lidí okolo se dozvídám, že jedou pracovat do Singapuru, mám z toho dojem, že kvůli tomu tam jede snad tři čtvrtě lodi, tak proč ne já. Peníze by se mi hodily. Uvidíme! Přikryt spacákem se pak snažím se střídavými úspěchy klimbat.

 

Sobota 24. 2. 2001

            Už od půl páté řvou malé děti okolo a lidé začínají hlučet. Přesto vydržím být zachumlaný do spacáku až tak do sedmi, kdy se jdu o palubu níž umýt. Jdu si pro snídani, na kterou mám nárok, ale výdejna je už zavřena. V 7:30 mi nepřipadá pozdě na snídani. Chlapík z kuchyně mě pošle do informací, kde nikdo není, tak musím čekat a s úředníkem jdu pak zpět ke kuchyni, kde mi vydají tác s rýží, vejcem a pálivou omáčkou. Doufám jen, že to nejsou nějaké zbytky!

            Po snídani se jdu opět procházet po lodi a pobudu hlavně na venkovním prostoru na čerstvém vzduchu. K obědu opět vystojím dlouhou frontu a dostávám rýži, zeleninu a kus rybí hlavy. Dokupuj si pak kousky melounu, abych si zpestřil stravu. Pobudu vzadu ve společenské místnosti, kde se pouští videoklipy s postupně se vybarvujícím textem písně a až teď vidím k čemu to vlastně slouží. K reprobednám je připojen mikrofon a namísto zpěvačky zpívá podle textu jedna indonéská dívka a docela jí to jde. Když pak jsou namísto indonéských písní anglické, snažím se porozumět textu a občas se mi to i daří.

Mezitím plujeme kolem spousty ostrovů a podle mapy zjišťuju, že už jsme dávno překročili rovník a jsem tedy opět na severní polokouli. Obloha je trochu zatažena a v dálce jen matně rozeznávám obrysy mrakodrapů. Pomalu přistáváme na ostrově Batam a tak si jdu rychle sbalit spacák a karimatku. Ostatní lidé okolo už mají sbaleno a tak nemají nic na práci než mě všichni pozorovat. Čekám jako ostatní okolo a pak mi to nedá a jdu se podívat o palubu níže a lidé už dávno vystupují. A tak se vtěsnám do davu a tlačím se na břeh.

Odháním spousty taxikářů a v informacích u kas u dvou společností zjistím cenu a čas odjezdu (každou hodinu) lodi do Singapuru a jdu se někam najíst. Je už tma a tak jdu po rušné silnici a u jednoho velkého dřevěného stánku se najím výborných smažených nudlí a kuřete a když si spočítám peníze, uvažuju o tom, že spousty lidí, kteří sem připluli se mnou, obsadili okolní hotely a je mi jasné, že dnešní noc strávím ve stanu. Do mírného kopečka vede tichá tmavá silnice, kolem rostou stromy, na konci ulice stojí velký hotel. Já však vyšplhám na skalku vedle cesty a na místě ukrytém před zraky ze silnice si připravuju místo na spaní. Ze shora na mě štěká nějaký pes, ale naštěstí po chvíli zmizí.

 

Neděle 25. 2. 2001

            Po sbalení stanu se chvíli motám na hlavní silnici a musím odhánět velmi otravné taxikáře. Čekám pak ve vedlejší ulici v autobusové zastávce a kecám se třemi přátelskými domorodci. Autobusem za pouhých 800 rupek jedu do města Nagoya a vystupuju na hlavní ulici vedle tržiště s mnoha stánky. Zjišťuju, že jídlo je zde o něco dražší než jinde v Indonésii. Prohlížím koutky s hráči několika hazardních her, dokonce jsou tu rozestavěny figurky na šachovnici a člověk může vyhrát nějaké peníze, když dá třemi tahy soupeři mat. Sháním se pak po něčem k jídlu a v jednom zastřešeném a horkem rozpáleném stánku se najím rýže s kuřetem. V nedalekém Mc Donaldu mlsám venku u stolečku oblíbené zmrzliny a kecám s hlídačem.

Vracím se k autobusové zastávce a z protilehlé jedu autobusem do Batam centra. To je komplex s několika obchodními zónami, prostě takový hypermarket. Prohlížím si luxusní a drahé obchody uvnitř budovy a chvíli posedím u mapky ostrova. Venku pak za velkého horka odpočívám na lavičce ve stínu. K večeru se jdu podívat k nedaleké velké moderní mešitě Raya a vlezu samozřejmě i dovnitř. Překvapí mě spousty čistých umyvadel se zrcadly a množství kabinek se sprchami a záchody. U jednoho z umyvadel se holím a přichází ke mně nějaký stupid a zevluje na mě a tak ho odháním pryč, ať si čumí jinam. Pouze jedna kabinka sprchy je odemčena a tu také použiju. Jdu se pak podívat o patro výš do sálu, kde v krásné hale zrovna za zpěvu probíhá večerní modlitba.

Vracím se pak k hypermarketu a v jedné z mnoha restaurací se najím výborných nudlí s kousky masa. Vydám za to prakticky poslední peníze a na útratu mi zbývá pouhých 1.100 rupií, za které se musím vrátit do přístavu, na 92.000 rupek nesmím sáhnout – mám je přesně na lodní lístek do Singapuru. Kráčím tmou podél frekventované silnice směrem kudy jsem přijel a za zatáčkou se snažím uhnout po cestě mezi stromy. Ale štěká na mě zuřivě pes a když ho odháním baterkou, vychmátne mě nejspíš hlídač, protože tohle je staveniště a posílá mě pryč. Nevadí, o sto metrů dál uhnu znovu, vylezu do kopečka a na rovince porostlé řídkou trávou stavím svůj stan. Opět na mě štěkají tentokrát dva psi, ale po pěti minutách mi dávají naštěstí pokoj.

 

Pondělí 26. 2. 2001

            Při balení stanu odháním kamenem blbého psa a za chvíli přijde i hlídač ze včerejška, chvíli mě mlčky s cigaretou pozoruje a pak odejde. Podél hlavní silnice jdu něco přes kilometr než jede kolem autobus a jím jedu pouhý další kilometr na křižovatku. Jízdenka stojí 800 rupií, zbývá mi 600. Stovku najdu na zemi při čekání a opětovném odhánění taxikářů.

Asi po čtvrthodině čekání se dozvím, že stojím špatným směrem a tak jen přejdu silnici a sednu si vedle pár čekajících chlapíků. Ten vedle mě je udiven mými chlupy na rukách a nohách a dívám se, on má končetiny holé a další muži také. Tak toho jsem si ještě nevšiml, tak to my běloši vypadáme jako chlupaté opice. Množství přicházejících lidí odjíždí odtud spousty přijíždějícími a odjíždějícími taxíky, z nichž většina je ve strašném stavu, rozesměje mě zvláště jedna stará bouračka s nápisem „komfort“ na dveřích.

            Konečně asi po čtyřiceti minutách čekání přijíždí správný bus a tak jedu dál. Průvodčímu vtisknu peníze do ruky a naštěstí si nevšimne, že dostal v přepočtu asi o 40 haléřů méně. Ze zastávky v Sukupangu mířím rovnou do kanceláře v přístavu, kde u společnosti Penguin (Tučňák) kupuju lodní lístek do Singapuru. Chvíli posedím v čekací hale, odevzdám pak imigrační kartu a nastupuju na luxusní klimatizovanou loď spolu s několika málo lidmi...

 

pokračování v Singapuru...