...pokračování z Turecka

 

Úterý 26. 9. 2000

Jsem v Íránu.

Když vycházím z celního pásma Bazarganu, hned se ke mně jako smečka nahrne asi deset veksláků a chtějí čenžovat prachy. S jedním z nich jdu do malého obchůdku, kde se posadím u pultíku, obklopen dalšími jeho kolegy a podle údajů na lístečku, které jsem si stáhl před odjezdem z internetu, počítám a zjišťuju, že mi nabízí ani ne polovinu. Odmítám hned transakci a jdu ulicí dál a ve tmě hledám kam bych uhnul, abych našel nějaké klidné místo pro stan. Jenže ten vekslák se nedá a neustále ať se hnu kam chci, jezdí za mnou autem, troubí, volá, mává, já stále odmítám a on je stále za mnou. Usedám před jedním obchůdkem, když jsem předtím zjistil, že oficiální směnárna tu prostě není a ten vekslák mě znovu najde a volá, že není podvodník, ale good man a stále mi nabízí íránské rialy. Přepočítávám si tedy nabídku znovu a zjišťuje, že jsem velký idiot, protože on mi nenabízí polovinu, ale skoro 5x víc než je oficiální kurz. Ověřuju si u okolostojících, že peníze jsou pravé a měním s ním 60 milionů tureckých lir za 660.000 íránských rialů. Následuje nezbytné usmiřování a podávání ruky po evropsku a přitiskáváním tváře na tvář po íránsku. Přepočítávám si znovu peníze, jsou v pořádku, ale hlodá ve mně stále trocha pochybností. Naštěstí zbytečně.

Jakýsi chlapík v autě mi nabízí hotel za 20.000 rialů a tak jedu s ním zase zpět k celnímu přechodu, kde hned vedle celní brány stojí jeho hotel. Ubytovávám se v docela čistém pokoji a jdu si koupit před spaním něco na zub. Z údajného mléka, které jsem koupil, se vyklube slaný tvarohový nápoj s bublinkami. V téhle kombinaci to ale není moc dobré.  

 

Středa 27. 9. 2000

            Ráno jdu po ulici s tím, že pojedu nějakým minibusem a nabídky mnoha taxikářů všude kolem odmítám. Když už vycházím z města, jeden z nich zastaví až u mě a tak se ze zvědavosti ptám kolik bude chtít. Cena 2.000 rialů mi vyrazí dech. Tak málo?! Ujišťuju se, že jsem slyšel cenu dobře v rialech a ne v tumanech, které jsou 10x větší a s pocitem, že taxikář je buďto blázen anebo podvodník, který bude chtít na konci mnohem víc, usedám do vozidla. Jedu tedy do více než dvacet km vzdáleného Maku a platím ujednanou cenu. Během jízdy jsem si uvědomil, že je vlastně v Íránu levný benzín okolo 1,80 Kč / litr a tak se už nedivím ničemu.

Sotva vystoupím z taxíku, už mi jakýsi chlapík sděluje, že bus do Tabrízu, kam mám namířeno, jede až v jednu odpoledne. Hned si mě odchytí celkem sympatický taxikář a že mě do 300 km vzdáleného města vezme za 20.000 rupií, což je něco málo přes tři dolary. Sedám tedy k němu do vozidla a on shání dalšího zákazníka na tak dlouhou cestu, aby vydělal víc. Bavím se tím, jak se ostatní taxikáři o mě přetahují, hádají se a přemlouvají mě, abych jel raději s nimi, což odmítám. Radím svému taxikáři, abychom se projeli po městě, že tady je velká konkurence a snad někoho sežene. Projedeme tedy ucpanou hlavní ulicí tam a zpět a cestou se řidič poptá po íránské mapě v latince, o které jsem mu prozradil, že ji potřebuju, ale v papírnictví mají mapu pouze v perštině. Dalšího pasažéra na cestu do Tabrízu neseženeme a tak se vracíme opět k busovému nádraží mezi ostatní taxikáře.

Když už tam čekám přes půl hodiny, ztratím trpělivost a jdu raději na autobus. Kupuju extrémně levný lístek za 6.000 rialů, což není ani jeden dolar. Někdo na mě mává a tak vidím, že jsou to ti pákistánští kluci ze včerejška z celnice. Tak se s nimi vybavuju, hlavně tedy s jedním, který ovládá angličtinu a vyměňuju si s ním adresu. Mezitím se okolo nás shromáždí malý dav domorodců a zblízka na nás zevlují. Snažím se jich nevšímat, ale je to docela znervózňující.

            Cesta autobusem ubíhá pěkně svižně po dobré rovné silnici v hornaté krajině plné ostrých skalních štítů. Na tabrízském nádraží vybírám taxíka a vidím dalšího západního cestovatele a tak mu nabízím ať jedeme spolu. Vezeme se tedy vozidlem do centra a můj spolucestující Švýcar naviguje přesně podle Lonely planet a už dopředu ví, kde má být hotel a tam se nechává vysazovat. Takhle ale podle knihy to není ono, to se člověk připravuje o to neznámé a o to objevování. Měl bych z toho neustálý dojem, že někdo tady byl přede mnou a já ho pouze kopíruju.

Loučím se se švýcarským cestovatelem a jedu kousek dál a hledám nějaký hotel až tam. K tomu sháním ještě po papírnictvích a knihách mapu Íránu, ale všude ji mají pouze v perštině. Stejně tak obchody, restaurace a bohužel i hotely jsou popsány v nepřehledném čárkovém perském písmu. Je moc nádherné, orientální, ale pro mě naprosto nesrozumitelné. Ani moc lidí neumí anglicky a každý se na mě zvědavě dívá. Všechny ženy chodí povinně zahalené, ale nepochopitelně pouze v černé barvě. Protijdoucí dívky mají krásné tváře s nádhernými oči a všechny se na mě hned usmívají a otáčejí se za mnou.

Konečně nacházím hotel Salmas, ve kterém mě vítá v obleku oblečený hoteliér vypadající jako úspěšný byznysmen. Nechávám si věci ve svém pokoji a jdu courat po městě. Navštívím orientální bazar a procházím totálně chaotickými přecpanými ulicemi, kde chodec nemá žádné právo a neplatí žádné předpisy, nikdo nerespektuje ani světelná znamení ani policisty na křižovatkách. Něco takového jsem v životě neviděl. Nazval bych to dopravní anarchií. Poptávám se po mapě Íránu v latince, ale bezúspěšně. Vracím se zpět do hotelu a po sprše se snažím v úzkém pokoji, kde jsou jen dvě postele za sebou, trefit papírovou kuličkou komára vysoko na stropě, ale ten se jen na mě chechtá. Po mnoha neúspěšných pokusech to vzdávám a jdu spát.

 

Čtvrtek 28. 9. 2000

            Probouzím se poštípaný od komára, kterého jsem sice v noci zabil, ale dříve mě stačil potrápit. Odcházím z hotelu k nedaleké Modré mešitě, která je hrozně poškozena a byla by určitě moc pěkná, kdyby jí opravili. Naštěstí to napadlo i někoho přede mnou a tak se na tom právě pracuje. Seznamuju se se sympatickým dobře oblečeným mladíkem ovládajícím perfektně angličtinu, že mu většinou ani nerozumím. Projdu se s ním po vnitřku mešity, kde je galerie umění a zastavíme se u prodejny knih, kde obsluhují dvě pěkné vysmáté dívky, samozřejmě v černých čadorech. S mladíkem, který si zřejmě potřebuje procvičit angličtinu (v mém případě má smůlu), jdu do ulic města a svěřím se mu, že potřebuju mapu země v latince. Zapadneme hned do prvního knihkupectví a tam ji hned prodavačka vytahuje mezi ostatními v perštině. Konečně se můžu orientovat podle mapy. Chvíli se s mladíkem procházím po městě a ptám se ho na pár věcí o životě v Íránu a pak si vyměníme adresy a loučíme se. Chvíli ještě bloudím ulicemi a pak se rozhoduju jít na autobusové nádraží a pokračovat v cestě.

Taxikem jsem tam za chvíli a hned se ke mně ženou nadháněči prodavačů lístků a zanedlouho už mám lístek do asi 618 km vzdáleného Hamadánu. Jelikož mám do odjezdu čas, na lavičce si podlepuju mapu izolepou, aby mi více vydržela a kolemjdoucí lidé mě zvědavě pozorují. Autobusem pak konečně vyjíždíme na Zanjan. Cesta vede opět mezi skálami, jen je teď v okolí více trávy a dokonce i stromy. Obloha je už od rána zatažená a teď dokonce i prší.

Do Zanjanu jedeme přes tři hodiny a tak čekám, že bude ve městě zastávka a já si odskočím na záchod, ale řidič zastaví jen krátce u silnice, pár lidí vystoupí a jede se dál. Ptám se spolucestujících kdy bude přestávka na toaletu a když to pochopí, smějí se a volají cosi na řidiče. Ten ale nijak nereaguje. Je to nepochopitelné, ačkoliv u předních vchodových dveří je várnice, ze které všichni včetně řidiče chlemtají vodu, chcát se nechce nikomu.

Za půlhodinku zastavujeme kvůli malému problému se zadním kolem a tak toho využívám a odskakuju si asi deset metrů ke stromečkům a cítím v zádech pohledy celého osazenstva. Když se vracím do vnitřku, tak se mě spousta lidí posuňky ptá, jestli je to dobré a tak jim odpovídám také posuňkem, že je to OK. Za dalších asi dvacet minut zastavujeme na skutečnou přestávku (po 4,5 hodinách jízdy(!?)) a jdu se jako většina ostatních najíst. Kupuju si kebab, což je tady placka, hovězí maso na dlouhém kovovém placatém rožni, jogurt a dvě opečená rajčátka.

Teprve až v autobuse, když se ptám okolo, si pozdě uvědomuju, že mě prodavač ošidil asi o 5.000 rialů. Hajzl! Ale možná, že jsem si za to mohl sám, protože jsem se s ním dlouho nemohl domluvit co že to vlastně chci a kroutil jsem u toho očima, jako že on je blbý, že nezná ani základy angličtiny. Nemůžu ale čekat, že se mi domorodci budou přizpůsobovat, já jsem tady cizinec a proto to musím udělat já. Uvnitř autobusu mi jeden kluk zasedne místo, kde mám svoje věci a tak ho slušně vyháním a dávám se s ním do řeči. Je celkem přátelský a jmenuje se Bekir.

 

Pátek 29. 9. 2000

            S Bekirem vystupuju v Hamadanu asi v jednu po půlnoci, zkušeně najde levného taxikáře a už jedeme do města, kde zná levný hotel. Ale ten je obsazený a tak asi třičtvrtě hodiny obcházíme další hotely okolo, ale buď jsou už zavřené, nebo obsazené. A do jednoho hotelu mě jako cizince nechtějí pustit. Přemlouváme je tedy i s pomocí jednoho sympatického taxikáře a hoteliér nakonec volá na policii, kde mu naštěstí povolí mě ubytovat. Nocleh stojí neuvěřitelných 10.000 rialů a ve dvoulůžkovém pokoji ještě dlouho kecáme s Bekirem o životě v jeho zemi.

            Ráno mě probudí jeho pakování věcí a tak se také rychle sbalím a při ranní hygieně zapomenu na umyvadle na chodbě brýle, které samozřejmě zmizí. Tak to je průšvih. Naštěstí však ne, protože jakýsi poctivý nálezce je odevzdal v recepci hoteliérovi a ten mi je, když odcházíme, vrací. Dost si oddechuju.

Za chvíli se na jedné rušné ulici s Bekirem loučím a pak už sám procházím městem a snažím se najít internetovou kavárnu. Marně. Nechávám se inspirovat včerejším  švýcarským cestovatelem a kupuju si černou tašku přes rameno, kam si mohu dát jídlo, limonády a hlavně foťák, který zde na rozdíl od krku nebude tak na očích.

Taxíkem se nechávám odvézt na autobusové nádraží, kde se dozvídám, že pro svou cestu musím jít na minibusové nádraží, které je nedaleko. Tam čekám na zastávce spolu s ostatními a po příjezdu minibusu se nás tam narve spousta, že sedím přikrčený na zemi na nějakém kovovém válci a nemůžu se skoro ani pohnout. Jízda do Ali Sadru trvá asi hodinku a půl.

Jdu pak do kopečka ke vchodu do jeskyní a všude se valí davy lidí, íránských turistů, protože je dnes pátek a to je v muslimské zemi volný den. V kase nikdo půl hodiny není a tak si dávám bágl do kanceláře. Konečně jde do pokladny mladík v obleku a to je povel pro začátek strkání, rvaní a tlačení. Něco jako fronta prostě neexistuje. Okolo pokladny nastane tuhý boj o místa a tak se ho musím také zúčastnit. První chlapík kupuju mnoho lístků, snad pro několik rodin, což trvá celou věčnost. Rvu se spolu s ostatními k pokladně a konečně zkroucený a namačkaný na spoustě lidí protáhnu svou ruku s penězi okénkem a platím za lístek pro cizince, který je však mnohem dražší než pro domorodce.

Dalších dvacet minut čekáme u vchodu do jeskyní a pak se zase rveme dovnitř. Ve tmavých jeskynních chodbách ujdu tak 200 m a čekám opět ve frontě. Tentokrát na lodičky. V davu je i parta mladých kluků, z nichž zvláště jeden má pořád nějaké kecy, koukají se na mě a pořád se tlemí a volají Hallo a jiné stupidní pozdravy. Není to příliš přátelské a tak toho mám plné zuby. Chytnu ho tedy na rameno a zařvu na něj: „Stop, finiš!“, samozřejmě za pozornosti celého sledujícího davu domorodců. Zmetek ještě chvíli remcá, ale pak konečně zmlkne.

To už stojím u podzemní řeky a nastupuju do druhé ze tří spojených lodiček, které táhne šlapadlo vpředu. Plujeme uvnitř nádherných slabě osvětlených krápníkových jeskyní, kde na ostrůvku stojí i socha brontosaura. Vystupujeme, kus pěšky nahoru po schodech projdeme pod obrovskou jeskynní klenbou a u podzemní řeky se vytvořila nezbytná fronta na lodičky. Když se dostanu na řadu, je mi nabídnuto místo na šlapadle a tak sedám vedle průvodce, který umí anglicky a šlapu s ním a táhneme další tři lodičky. Jako Evropan mám širší nohu a tak si musím sundat sandále a šlapat naboso.

            V kanceláři si vyzvedám batoh, děkuji za pohlídání, bakšiš ode mě nikdo nechce. No, vlastně co by chtěli, když jsem platil to zlodějský vstupný. Dole u silnice mi nabízí pán, že mě odveze zpět do Hamadanu, což přijímám a tak jedu v osobním autě spolu s ním a pěti kluky, namáčklý ve dvou vpředu na sedadle spolujezdce vedle řidiče. Pán si chce procvičit angličtinu, ale má hrozně omezený slovník a příšernou výslovnost a když mi lámaně něco povídá, celou cestu se s ostatními strašně směju. Jo, je to veselá jízda!

V Hamadanu vystupuju, s díky odmítám pozvání domů a jdu na nedaleké autobusové nádraží. Tam se dozvídám, že do Esfahanu, kam mám namířeno už žádný volný autobus nejede, všechny jsou vyprodány. Nechce se mi do hotelu a tak čekám na nádraží a seznamuju se se sympatickým asi 40tiletým obrýleným intelektuálem na první pohled a ten se mi snaží pomoci a přemlouvá prodejce, ale bezúspěšně. Když se vracím z wc, prodejci na mě volají, platím jim, jízdenku sice nedostanu, ale do autobusu se dostanu. Sláva! Posadím se vedle toho intelektuála pana Abolghasemiho, který studuje anatomii a za dva týdny dělá zkoušky. Kecám s ním o životě v Íránu a v noci se za jízdy pokouším usnout. Zastavujeme na jídlo, ale já nejsem hladový, takže se jen vymočím a projdu se po okolí. Jedeme dál.

 

Sobota 30. 9. 2000

            Do Esfahanu přijíždíme kolem 6. ranní. Loučím se s panem Abolghasemim a jdu na záchod, kde je příšerná čtvrthodinová fronta, kvůli které mi ujede taxikář, se kterým jsem už byl dohodlý. To ovšem není žádný problém, taxikářů je tady přehršel a tak se nechávám odvézt jedním z nich k Imámově mešitě.

Je to takové náměstí obklopené ze všech stran mešitou s mozaikou poskládanou z malých převážně modrých dlaždiček. Teď po ránu je tady jen pár lidí a uklizeč stříká hadicí chodníky a všechen nepořádek odplavuje na trávník. Zajímavý systém! Sedám si a pozoruju narůstající ranní ruch a oddíl cvičících vojáků. Dám se do řeči s jedním mladíkem, který si ke mně přisedne a nabízí mi, že zná levný hotel, kde má prý kamaráda. Kecám s ním a jdeme pak do jím označeného hotelu, který je vzdálen asi čtvrthodinu. Cena za nocleh je dražší než říkal a to 50.000 rialů a tak odmítám a jdeme zpět na náměstí.

V jednom z podloubí mešity je internetová kavárna, ale cena 24.000 rialů za hodinu je přehnaná. I vstupné do teď již otevřených částí Imámovy mešity je drahé, do každé ze tří budov je vstupné 20.000 rialů a tak na to kašlu. Co bych tam viděl? Jen bandě japonských turistů s foťáčky se nezdá poplatek předražený. Chvíli obhlížím podloubí s mnoha obchůdky a zhnusen odcházím pryč.

Na policejní stanici, kolem které jsem předtím šel s nadháněčem hotelu, se ptám na možnost prodloužení víza a s adresou v perštině na lístečku odjíždím taxikem. V policejní budově na cizineckém oddělení v 1. patře po mě chtějí vyplnit žádost, fotku, fotokopii víza z pasu a poplatek 12.500 rialů. Vše jim dodám a nečekám ani tři minuty a už mě volají a v pase svítí nové razítko prodlužující mi vízum o týden. Po mostíku přejdu hlavní rušnou třídu a čekám na taxika, ale všichni mě kupodivu přehlíží a zastaví mi sympatický pán, student z vedlejší univerzity a snaží se mi pomoci najít hotel, který mi poradil jakýsi obchodník ještě v mešitě. S jeho pomocí v jiném dražším hotelu dostávám adresu Abirkabir hotelu a loučím se s ním. Na ulici vidím opraváře bot a tak mu nechám slepit svou levou sandál, která se mi rozlepila. Platím 1.000 rialů a po chvíli chůze se mi bota opět odlepí jak byla. Co bych chtěl za 6 korun!

            Taxikem odjíždím na udanou adresu a ubytovávám se v hotelu za 25.000. Pokojík je klaustrofobicky mrňavý, vejde se tam jen postel a abych prošel s batohem, musím otevřít druhé křídlo dveří. Jdu hned do přízemí na internet, ale počítač je obsazen. Cena je stejná jako v mešitě, ale usmlouvávám ji na 20.000 rialů, jenže je mi to prd platné, když tam několik hodin dřepí pitomej Japonec. Na stejné ulici o kus dál jdu do prvního patra domu a tam mi v prodejně počítačů dovolí prodavač číst a posílat maily. Jenže internet chodí pomalu a asi 5x se odpojí a tak se domlouvám, že přijdu navečer.

Procházím ulicí k řece Zayanderúd, kde mají být nějaké zajímavé mosty. Příliš silné slovo pro řeku, je to vyschlé koryto bez jakékoliv známky vlhkosti a tak jdu po starém mostě na druhý břeh. Zpět procházím pod pilíři mostu a dojdu k čajovně s vodními dýmkami. Nic pro mě.

Vracím se kus zpět ulicí k mému hotelu a pak si stopnu taxika a nechám se odvézt k Manáru Džombánu, což je mešita s vibrujícím minaretem. Cesta je to dlouhá přes půlku města až do čtvrti s přízemními domečky oplácanými bahnem. Tam mě čeká zklamání, za vstup se platí opět zlodějských 20 tisíc. Znechucen obcházím celý komplex, jestli se mi tam podaří dostat přes zeď, zkouším chvíli smlouvat, ale pokladník je neústupný. Proč mám jako cizinec platit 10x víc? Ze sousedního pozemku, kde je nějaká dílna, za malý bakšiš malému klukovi alespoň fotím mešitu přes zeď. Zpátky se vracím ulicí se spoustou rozpadlých budov, kudy jsem sem přijel a fotím si hliněné domky. Na jedné křižovatce, když mě zase otravují děti, se schovávám před dešťovou přeháňkou a na ulici kousek přede mnou jedno auto napálí do druhého. S tím způsobem ježdění a nerespektování žádných pravidel se divím, že jsem viděl zatím jen jednu nehodu.

            O kus dál zahlédnu ceduli Births garden a tak jsem zvědavý a zacházím stále hloub do předměstí hliněných domků. Lidé se na mě zvědavě dívají, zdraví a děti pokřikují. Jeden malý kluk Ali jde se mnou, ukazuje mi cestu a dělá mi průvodce. Přicházíme však pozdě, ptačí zahradu s obrovskými voliérami nám zavřeli před nosem. Nevadí. Přes vedlejší venkovní restauraci, přelezením po kamenech a broděním přes říčku se dostaneme dovnitř a už za šera si prohlížím ptáky v klecích. Mám z toho ale trochu strach, kdyby mě tady chytila íránská policie, určitě by mi to zkomplikovalo zpáteční cestu do Evropy přes tuto zemi.

Trochu jinou cestou a bez brodění se dostaneme přes tu samou venkovní restauraci opět ven. Ali zastaví taxika a tak si myslím, že už pojedu do hotelu, ale klučina mě asi po kilometru jízdy táhne za ruku ven. Dovede mě až k nim domů a seběhne se celá rodina, to je otec, matka, nějaké sestry, tetičky, několik dětí…, prostě velká íránská rodina a všichni mě zvou dovnitř. Jsem v rozpacích, nejsem na to vůbec připraven, nicméně zouvám boty a usedám na jedinou postel v místnosti, zatímco většina sedí na koberci na zemi. Všichni se mě jeden přes druhého na něco ptají, vysvětlují mi kdo je kdo a hostí mě dobrou polévkou. A pěkné holky po mě mrkají, šibalky, a hned se mě ptají jestli mám manželku. Když odpovím, že ne, tak se smějí a nakrucují se. Jakási paní se mi jednu z nich snaží dohodit. Je moc veselo, fotím si celou rodinu, vyměňujeme si adresy, vypiju čaj a už musím jít.

Taxíkem odjíždím ještě s Alim k mému hotelu Abirkamir a tam platím řidiči 10.000 rialů a klučina to popadne, zaplatí svými menšími a zbytek si nechá. Však si to za dnešek zaslouží. Na hotelu mu dávám na památku korunovou minci. Nůž, který mám za pasem a na který ukazuje mu odmítnu dát. Budu ho ještě potřebovat. Dojdu si o dva domy vedle na internet a podaří se mi konečně odeslat maily. Chci si pak vyprat kalhoty v pračce, ale je to možné až ráno. To je tedy blbost! Peru si je tedy i s tričkem a slipy v umyvadle a věším je přes zábradlí na pavlači. Když se sprchuju, z neznámých důvodů přestane téct voda ze sprchy.  A tak se alespoň umyju pod kohoutkem ve výši asi v polovině mých stehen. Jsem rád, že z něj voda vůbec teče.

 

Neděle 1. 10. 2000

            Dlouhé kalhoty mám ráno krásně suché, což jsem rád, nechtělo by se mi nosit v Íránu kraťasy. Takže se sbalím a z hotelu odcházím po desáté. Taxíkem se nechám zavézt na autobusové nádraží a tam si kupuju jízdenku do Yazdu. Batoh si dám do úschovny a brousím po nádraží jen s taškou přes rameno. Dívám se jak se hraví Íránci snaží u otáčecího kola, kde jsou srovnány předměty obsluhujícím, stisknutím tlačítka shodit ramenem nějakou věc do boxu. Je to legrace a směju se tomu s ostatními, do té doby než si mě dav kolem povšimne a nutí mě abych to zkusil. Odmítám, protože žádnou věc, což jsou hlavně cigarety a mýdla nepotřebuju, ale pořád mě všichni nutí a tak to jednou zdarma zkusím. Samozřejmě nic. Jdu raději dál, sednu na lavičku a čekám do příjezdu svého autobusu. Nalepí se na mě jeden mladý kluk, kecáme spolu a vyměňujeme si opět adresy.

V autobuse sedím úplně vpředu na čísle 1. Mám tam více místa na nohy, což se mi líbí, vidím na cestu a zároveň tedy to, jaký je řidič prase a jak jezdí a nedodržuje žádné předpisy. Občas je to až hrůza, že mám z jízdy strach.

V Yazdu jsme navečer po 6. hodině, taxikem se nechávám zavézt do centra k hotelu, který mi doporučil taxikář, ale je příšerně drahý. Sám hledám dál a jakýsi pán s kolem mi poradí nedaleký hotel Amir chagmag, ze kterého je krásný výhled, i z mého pokoje na vedlejší mešitu. Za chvíli po mě se tam ubytovává mladý Němec. Batoh odložím na pokoji a jdu do města, vyptávám se lidí a mířím k Áteškadé, což je ohnivý chrám sekty zoroastriánů. Když se konečně dostanu na místo, vše je ale bohužel zavřeno, až prý zítra od deseti.

Rozmrzele se vracím zpět a pozoruju život na ulicích. V břiše se mi svíjí hadi a tak v hotelu vykonám potřebu a před vedlejší mešitou na náměstí potkávám pár z Čech. Krátce pokecáme, necháváme to na večer, protože bydlí ve stejném hotelu. Prohlížím si mešitu, která je pěkná pouze zepředu, zezadu je to jen obyčejná oprýskaná zeď. Zajdu do postranních uliček, kde na jednom dvoře vepředu s pěknou výzdobou a obrazy Chomejního a Chatámího je shromážděno množství muslimů a jeden z nich cosi předčítá, nejspíš z koránu. Prohlížím si dvůr i zahradu dole v suterénu a sešlost zrovna končí a lidé se rozcházejí. Někteří se na mě zvědavě dívají, ale nikdo mi nebrání, abych si vyfotil výzdobu vpředu.

V hotelu se ptám recepčního na Čechy a ti jsou ubytováni hned vedle recepce. Asi půlhodinku kecám se čtyřmi mladými cestovateli – Jirkou, Leškem, Annou a Alenou. Protože mám velkou žízeň, jdu si koupit něco k pití a když se vracím kolem hotelu, vychrstne na mě z okna voda, naštěstí stačím uskočit a zasáhne mě jen trochu. Vtrhnu do pokoje krajanů a Jirka se mi omlouvá, že to byla jen voda. Tak nevím, co si o tom mám myslet…

 

Pondělí 2. 10. 2000

            Odcházím z hotelu po 10. hodině, loučím se s Čechy, ale batoh si nechávám na jednom pokoji, abych se s ním v horku netahal. Jdu se podívat do dvou krásných mešit a vypadají opravdu nádherně. Zalezu do podzemí, prolezu Jame mešitou i jejím nádvořím, vystoupím na střechu, odkud je krásný výhled na staré město. Prozkoumám i druhou nedalekou mešitu a vracím se do hotelu pro batoh a taxíkem se nechávám odvézt k Áteškadé. Jenže tam je opět zavřeno, až prý odpoledne od pěti. To je pech.

Ptám se v nedalekém obchodě, kde je vlakové nádraží a chlapík uvnitř je taxikář a tak se nabízí, že mě tam vezme. Nejdříve mě ale veze o kousek dál a protože mi přesně nerozumí, zajde do domu a přivolá svou dceru, moc pěknou holku, která se kupodivu ani přede mnou moc nezahaluje, a jelikož umí dobře anglicky, tak svému otci přeloží, kam že to vlastně chci a za kolik.

Na vlakovém nádraží jsem jako cestující sám, všude chodí jen samí zaměstnanci. Čekám asi půl hodiny ve velké hale plné prázdných sedaček a chodím se dívat do kasy, zda tam někdo přijde, ale marně. Už asi potřetí se informuju u informačního okénka a u policisty v kanceláři až z chlapíka konečně vyleze, že vlak nejede ve dvě odpoledne, ale až ve dvě ráno.

Odcházím tedy na nedaleké autobusové nádraží, kde kupuju lístek do Kermánu. Potkávám se tady znovu se čtyřmi známými českými cestovateli a vypadá to, že pojedeme spolu autobusem. A opravdu. Po asi dvou hodinách čekání, když autobus přijíždí stejně pozdě, pak ještě půl hodiny stojí na nádraží. Další čtvrthodinu tankujeme, ujedeme něco přes kilometr a doplňujeme do várnice vpředu led a vodu na pití. Konečně frčíme. Kecám s krajany, pak už klimbám a v noci vystupuju v Kermánu, zatímco oni jedou dál do Bamu.

Jakýsi ochotný chlapík, kterého stopnu, mě zaveze o něco dále ke třem hotelům, kde na prvním po mě chtějí 10 dolarů a na druhém dokonce 12. Na třetím hostelu si řeknou o 15.000 rialů a když platím, dozvím se, že ne 15, ale 50.000. To neakceptuju, beru si batoh z pokoje a odcházím. Na velké křižovatce o kus dál se ptám bandy kluků na hotel, ale ti z toho mají jen srandu, pitomci. Jakýsi ochotný pán s paní mě odvezou do levného motelu, kde cenu usmlouvám na 20.000. V knize se zapisuju jako 1. Čech. Pokoj mám v přízemí na dvoře, stojí v něm šest postelí a je cítit pachem cigaret. Zabírám si hned krajní lůžko vedle skleněných dveří a zatahuju přes ně tlustý závěs.

 

Úterý 3. 10. 2000

            Ráno hledám na dvoře vchod do koupelny, abych se vysprchoval, ale nenalézám a tak se pakuju a odcházím. Podle paměti z mapky visící v hostelu mířím do města, kde mají být nějaké památky. Procházím obrovským bazarem v podloubích mešity a odpočívám na lavičce v parku. Pár lidí si sedá ke mně a hned se mě zase na něco ptají, člověk nemůže být chvíli sám. Pod lavičkou se rozvaluje špinavá kaluž a můj batoh do ní samozřejmě padá a tak musím vztekle sušit. Na tomto sluníčku je to ale překvapivě suché za dvě (!) minuty.

Když si chci o kus dál na jedné křižovatce, velkém náměstí, koupit u stánku trs banánů, všimnu si, že malý kluk za mnou schovává pod tričko velký nůž. Poodejdu a dívám se zezadu na batoh, na kterém vidím dva prořízlé otvory. Ten parchant si všimne, že o poškození batohu vím a dá se do běhu a já za ním. Proběhnu za ním kus tržnice, jeden chlapík ho chytá, ale hned ho neznámo proč pouští. Se 17ti kilovým batohem na zádech a taškou přes rameno nemám šanci někoho chytit a tak mi ten zmetek upláchne. Na lavičce uprostřed náměstí v malém parčíku si zašívám díry na báglu a zjišťuju, že mám proříznutý i obal od spacáku. Čert aby vzal toho malýho hajzla.

Nalepuje se na mě jeden chlapík, který mě zezačátku lituje a přitakává, ale pak otravuje a chce mi ukázat památky ve městě a já abych mu zaplatil. Musím se s ním třikrát loučit abych se ho zbavil. Kus cesty se ještě procházím a nechávám se odvézt taxíkem k autobusovému nádraží, kde kupuju jízdenku do Zahedánu. Mám čas a tak si lehnu na trávník v nedalekém parku a odpočívám.

V zavazadlovém prostoru autobusu není pak místo na můj bágl a tak ho musím dát dozadu a sám sedím na lavici vpředu. Vzadu sedí spousty Íránců oblečených v salwár kamízech a já se celou cestu otáčím dozadu a bojím se, aby mi někdo něco nesebral. Jen doufám, že to jsou dobří muslimové, protože ti nesmí krást.

V noci, když projíždíme pouští Lot, se vozidlo porouchá a tak musíme zastavit. Nesvítí světla a tak se to řidič a jeho pomocníci snaží opravit při světle baterky. Jejich svítilna jim ale svítí málo a tak jim půjčuju svou. Beru si ji zanedlouho zase nazpět a jdu ještě se dvěma kluky prozkoumat kamennou pevnůstku u silnice. Vylezeme po úzkém točitém schodišti a nahoře je krásně, nad námi poblikávají hvězdy, všude kolem tma a jen dole ve slabé záři stojí u silnice malý autobus. Popojedeme asi o kilometr dál a opět porucha. Na požádání řidiče mu opět půjčuju svou baterku.

 

Středa 4. 10. 2000

            Autobus je za další třičtvrtěhodinku opraven, ujedeme asi 10 km a znova. Tentokrát si už konečně řidič s pomocníky dá záležet a jedeme dál. Projedeme přes několik policejních kontrol a když už se rozednívá, zastavíme na vyvenčení. Zpět uvnitř autobusu žádám o navrácení baterky, ale řidič se závozníky mávají rukama jako, že svítilna není a je pryč. Žádám znovu a znovu a trvám na svém, ale nabízejí mi svojí velkou a nefunkční. Chytnu tedy řidiče za rameno a za všeobecného zájmu celého osazenstva, na něj zařvu jako tur, ať kouká navalit mojí baterku. To už nevydrží, otevře šuplík a vrací mi ji se smíchem, jako by to byla bůhvíjaká sranda. Jsem pevně rozhodnut už na své cestě nikomu nic nepůjčovat.

Konečně dojedeme do Zahedánu a z autobusového nádraží jdu hledat, kde bych mohl koupit jízdenku na hraniční přechod Mir Javeh. Taxikáři samozřejmě tvrdí, že tam autobus nejezdí, ale to mě neodradí. Na radu policisty odjíždím na jiný konec města, kde se zase na mě vrhají jiní taxikáři, ale odmítám je. Dozvídám se, že autobus sice pojede, ale až v 9 hodin a teď je sedm ráno. Nezbývá mi nic jiného než jet taxíkem.

Cenu usmlouvám na 10.000 rialů a raději než dovnitř si vylezu na korbu pick-upu. Je to mnohem lepší zážitek z jízdy a více toho vidím. Třeba čtyři karavany velbloudů, které nás míjejí kus od silnice. Se mnou na korbě sedí Íránci s kanystry nafty a benzínu, které pašují do Pákistánu. Projíždíme křižovatkou s policejní kontrolou, totálně ucpanou auty, motorkami a cyklisty, všichni s mnoha plnými kanystry. Vystupuju na hranicích u brány, zatímco auto s Íránci jede kamsi dál podél ostnatého plotu. Nejspíš tam někde mají díru a za ní čekají překupníci.

U brány musím chvíli čekat na celní autobus, který mě odváží na celnici...

 

pokračování v Pákistánu...