...pokračování ze Singapuru

 

Sobota 3. 3. 2001

...a po vyplnění dlouhé vstupní karty dostávám vstupní razítko do Malajsie.

Autobusem jedu jednu stanici do města a tam si prohlížím moderní nákupní centrum a ve směnárně si směňuju singapurské dolary na malajské ringity. Směňujeme je na můj návrh společně s dalším starším pánem, protože pak máme dohromady přes 100 S$ a tím i lepší kurz. V restauraci na hlavní ulici si dám rýži s kořeněnými vepřovými kostkami a prohlížím si město. Hledám levné ubytování, ale marně. V supermarketu v oddělení občerstvení se najím půlky kuřete, kterou mi nejdříve nechtějí prodavačky prodat, i přestože mají na stěně na půlku kuřete reklamu. Kousek od chrámu před pár dražšími hotely stojí několik prostitutek a hned na mě volají. Díky nechci!

Vracím se tedy zpět k nedaleké celnici a protože mám stále lístek, autobusem 170 jedu zdarma přes město na busové nádraží. Tam jako v Turecku mají kanceláře spousty soukromých přepravců se stejnými vysokými cenami a překřikováním se snaží vzbudit pozornost potencionálních cestujících. Mně se nechce jet někam daleko, jen kousek za město, protože budu zítra stopovat.

Najdu tedy místní autobus a zaplatím lístek do nedaleké vesničky Tampoie. Uvnitř je z klimatizace příšerná zima, že se až úplně těším do krásného tropického teplíčka venku. Vesnici však přejedu, jak se dozvím od bandy kluků, což mi ale nijak nevadí a tak jedu o něco dál až někam k Sakangu (?) a vracím se podél frekventované silnice až dojdu k odbočce, která mě přes staveniště zavede na čínský hřbitov. Tam je klid a ticho a tak si na pěkném místě mezi hroby stavím svůj stan.

 

Neděle 4. 3. 2001

            Po probuzení v ranním světle vidím tu nádheru co mě obklopuje. Hroby jsou krásně barevné, kachličkované, s malovanými přírodními výjevy, se soškami střežících lvů po stranách a čínskými nápisy. Než si sbalím pár lidí mě tu objeví, ale nedělají z toho naštěstí problém. Několik nádherných hrobů si musím samozřejmě vyfotit a pak mířím k silnici, ale dám se po úzké cestě přes lesík kolem jezírka, kterou se dostanu zpět k benzínové pumpě, kde mě včera večer vysadil autobus. Za 1,5 litrovou vodu po mě chtějí 2,60 ringitu, což je nehorázné a tak si točím vodu z umyvadla.

Na silnici pak stopuju s cedulí v ruce s nápisem „Melaka.“ Dva mladí kluci na motorce a pak pár v autě mi radí ať jdu na vlak či na autobus, nechápou, že se snažím stopováním ušetřit v této zemi vzrostlé náklady na dopravu. Po dvaceti minutách mi zastaví sympatický o dva roky starší Číňan a že mě vezme až do Muaru, což je asi 40 km před Melakou. Cesta ubíhá v pohodě, občas něco prohodíme, jinak pozoruju mlčky okolí. Řidič mě ale z neznámých důvodů vysazuje už v městečku Yong Peng a posílá mě na autobus. Co naplat.

Nejdříve se naobědvám, prohlížím si okolí a prázdným pohodlným autobusem jedu do Muaru. Po malé svačince na nádraží musím jít po hlavní kus do města na druhé autobusové nádraží, ze kterého mi už jede bus do Melaky. Ten už je plně obsazený, což tady znamená, že pohodlná sedadla jsou všechna zaplněna a nikdo nestojí. V Melace zahlédnu štítek se jménem ulice, kterou potřebuju a tak vystupuju a ubytovávám se v jednom z několika guest housů vedle sebe. Samozřejmě ve společné noclehárně, protože je nejlevnější.

Jdu se pak podívat do obrovského nákupního centra, na které je vidět dobře z hotelového balkónu. V suterénu supermarketu se najím kuřete s hranolky a coleslavem a vracím se pomalu do Shirah´s guest house. Tam si pochutnám na půlce celkem levného melounu. V noclehárně spí se mnou dva Japonci a tak s jedním z nich kecám o jeho zemi a nechám si vysvětlit jak to tím jejich písmem vlastně je.

 

Pondělí 5. 3. 2001

            Asi po jedné jdeme teprve spát a to se ještě nejméně dvě hodiny převaluju než usnu. Výsledkem je, že když si oba Japončíci ráno před osmou balí, já jsem nevyspalý a unavený. Po vlastní snídani, kterou tvoří zbytek toastů a máslo, které mi zbylo ještě z Indonésie, jdu do města na prohlídku památek. Podívám se k ruinám kostela sv. Pavla, kde byl kdysi pohřben misionář František Xaver, který leží teď v Goye v Indii, kde jsem byl a tak se mi to teď kulturně spojilo. Navštívím muzeum lidí, kde si prohlédnu expozici o městě, zajímavou výstavu o různých kulturách na zemi, které si deformují svá těla různým propichováním, nošením kruhů v nose, uších, rtech, kruhů na krku... a v nejvyšším patře zhlédnu několik papírových draků z různých zemí.

Ve stánku se naobědvám a jdu k nedaleké řece, kde stojí námořní muzeum ve velké dřevěné starodávné lodi na břehu. Dozvím se mnoho zajímavého o historii města coby přístavu a v další budově muzea si prohlédnu množství přístrojů a zařízení, škoda jen, že periskop je mimo provoz. Venku mezitím prší, ale pak se počasí umoudří a tak mohu jít k nedalekému Kristovu kostelu a ve čtvrti čínských uliček s červenými lampióny si prohlížím několik obchůdků s čínským zbožím, mešitu a čínský chrám. Zajímavě si v něm popovídám se sympatickým kulhavým Číňanem.

Chci si chrám vyfotit z balkónu jednoho z domu, kam mě obyvatel pustí, ale světlo je na focení už špatné, protože je pod mrakem a začíná se stmívat. Zato v místnosti stojí stojan s tyčemi, halapartnami, motýlími meči apod. a tak se jich horlivě ptám zda-li cvičí kung-fu a že mě to zajímá, ale Číňané moje nadšení nesdílejí a s chladnými ksichty mě vyhazují na ulici a zamykají za mnou.

Vracím se zpět k ubytovně, v supermarketu si koupím čtvrtku kuřete a celý meloun, který mě vyjde v přepočtu na něco přes 30 korun. Ve společenské místnosti guest housu mě čeká milé překvapení v podobě dvou českých cestovatelů, Jury a jeho přítelkyně Emy. Chvíli s nimi při jídle kecám, jdou se pak projít ven a když se vrátí, povídáme si spolu až dlouho do noci. Je to příjemné po tak dlouhé době si pořádně pokecat v mateřčině. Ve společné noclehárně spím dnes sám a tak mám alespoň trochu soukromí.

 

Úterý 6. 3. 2001

            Ráno posnídám druhou půlku melounu, je vynikající a šťavnatý a dva z cestovatelů mě upozorňují na jakousi velkou ještěrku lezoucí ve smradlavé špinavé stoce pod balkónem. S Čechama se tam jdu podívat a opravdu tam asi 75 cm dlouhý plaz leze. Jdu pak do města a mířím do třetí budovy muzea námořnictva, které je však zavřené. Zajdu opět do čínské čtvrti, prohlédnu si teď už otevřený buddhistický chrám a z balkónu si vyfotím i ten čínský naproti. Pokecám opět se sympatickým kulhavým chlapíkem ze včerejška, který tady brousí kolem a kecá s cestovateli, asi si procvičuje angličtinu, je prý učitel.

Projdu čtvrtí, zajdu někam k frekventované ulici, za kterou stojí další nákupní centrum a tak si opět prohlížím spousty obchodů a nákupní ruch. Vracím se zpět k čínskému chrámu Cheng Hoon Teng, kde pozoruju obřad, kdy Číňané klečící před oltářem potřásávají kelímkem, ze kterého vyčnívají tyčky s čínskými znaky do té doby dokud jedna z nich nevypadne a podle znaků na ní naleznou odpovědi na své otázky. Náhodně se zde setkám s Jurou a Emou. Společně pak jdeme k pěší zóně a mezitím co oni stoupají ke kostelu sv. Pavla, kde jsem byl včera, zamířím k sultánskému paláci, který je však dnes uzavřen.

Dlouhou cestou ulicemi kráčím k čínskému hřbitovu, o kterém mi čeští cestovatelé řekli, že je nic moc. Cestou dorazím k sikhskému chrámu, asi půlhodinku posedím uvnitř, kde se předčítá za pěkným oltářem z posvátné knihy a prohlédnu si budovu. Kousek od ní za křižovatkou stojí malý čínský chrám a po schodech nahoru se dostávám do lesíka, kde se rozprostírá po okolních pahorcích samotný čínský hřbitov. Ten se táhne přes dva kopce a tak ho celý obcházím až do soumraku po cestičce, která vede kolem. Míjím několik běžců a sportovců, kteří v této klidné oblasti relaxují. Na hřbitově stojí jen obyčejné kamenné náhrobky s nápisy, tak krásné hroby, jako jsem viděl na začátku Malajsie, zde nejsou.

Už za tmy se vracím zpět, v jedné z restaurací povečeřím nudle s masem a zeleninou. Docela mi to s těmi hůlkami už jde. Zajdu se zdálky na chvíli podívat na světelnou show, za kterou bych platil 10 RM, ale to se mi za svícení barevnými světly na historické budovy zdá příliš. Ve společenské místnosti guest housu opět dlouho do noci kecám s Jurou a Emou a pak se loučíme, neboť zítra brzy ráno pojedou do Singapuru. Ve společné noclehárně se mnou dnes leží kluk z Japonska a chlapík z Kanady.

 

Středa 7. 3. 2001

            Trochu si poležím, oba spolunocležnící už dávno odešli a já balím teprve před polednem, kdy je check out a chystám se odejít. Jenže zjišťuju, že nemám svůj česko-anglický slovník a tak ho všudemožně půlhodinku hledám, ale marně. Doufám, že jsem ho neztratil někde ve městě, poslední šance je, že mi ho omylem sbalili moji noví čeští kamarádi. Ale i to mi je stejně k ničemu, musím se obejít se svou slovní zásobou, kterou si pamatuji.

Nejdříve jdu k pěší zóně a prohlédnu si dnes už opět otevřený sultánský palác a zahradu před ním. Teprve pak se najím v jednom ze stánků a z autobusové zastávky odjíždím na busové nádraží. Musím jít na druhé nedaleké, odkud odjíždí autobusy do Kuala Lumpur, ale všechny vozy od všech firem jsou obsazené a nejbližší bus pojede až v 17 hodin. Co naplat. Jdu si tedy krátit dlouhou chvíli do nákupního centra, které jsem navštívil včera a to do nejhořejšího patra, kde stojí herní automaty a simulátory a pozoruju hraní fotbalu, stříleček a různých dalších her. Jelikož mi došlo mýdlo, hodlám si v oddělení parfumérie nějaké koupit, ale stupidně tu prodávají pouze balení po třech kusech. Proč bych ale měl utrácet peníze za tři mýdla a tahat se s nimi, když potřebuju jen jedno? Ptám se tedy jedné pohledné prodavačky a ta sáhne do šuplíku a podává mi jedno mýdlo zdarma.

            Čas utíká rychle a tak se vracím na autobusové nádraží a pohodlným klimatizovaným busem odjíždím do hlavního města Malajsie Kuala Lumpur. Cestou chvíli prší, ale ne moc. Už zdálky ční nad všechny ostatní mrakodrapy televizní věž a nejvyšší budova na světě Petronas Twin towers. Ve městě projíždíme krokem, protože dálnice je totálně ucpaná. Úzkou uličkou vjedeme do suterénu autobusového nádraží a mezi spoustou lidí se propletu k hlavní velmi frekventované ulici. Naproti stojí sice jeden guest house pro cestovatele, ale já přejdu raději několik rušných ulic a zamířím do klidnější Sultánské, kde se ubytovávám v Backpackers travellers Innu.

Ve společné noclehárně, ze které vedou dveře do jiných dvou ložnic, leží sedm dalších lidí, hlavně Japonci, vůbec nechápu, proč se hamouni Japončíci se svojí vysokou životní úrovní tlačí tady a nejdou na soukromé pokoje. Moje postel je nahoře na palandě nad bláznivým Japoncem, kterého když se na něco ptám, posílá mě vždy do recepce.

Na pokoji nechám jen batoh a vyrážím do uliček plných restaurací, krámků se vším možným a všude chodících bělochů. Těch je tu snad víc než Číňanů a tomu odpovídají i ceny v restauracích. Musím asi půlhodinku chodit po okolních méně živějších ulicích, až najdu levnější stánek, kde si dám nudle s krevetami. Ještě chvíli brousím po městě a vracím se do ubytovny. V klimatizované recepci ve druhém patře se společně s mladou recepční v čadoru dívám na film Mumie, který je samozřejmě v angličtině a bohužel bez titulků a tak moc nerozumím dialogům. Doufám jen, že jednou budu angličtinu tak ovládat, že budu dokonale rozumět. Ve společné noclehárně je už tma a tak se ve sprše osprchuju a tiše si jdu lehnout.

 

Čtvrtek 8. 3. 2001

            Vstávám kolem 9. hodiny, po ranní hygieně si balím a stěhuju se do nedaleké ulice Jalan Silang do Travellers Moon lodge, který jsem našel včera a kde je stejná cena za ubytování 10 RM, v ceně je i snídaně a hlavně tam nemají na společné ložnici klimatizaci, z níž mám teď hroznou rýmu. Zato tady mají jen pět postelí a tak bude i víc soukromí.

Nejdříve jdu do nejbližší banky, což je Bangkok banka Berhad a když chvíli počkám než otevřou, směňuji 50 $ šek za 186 RM. V nedalekém stánku si dám rýži a slušnou porci vepřového masíčka za pouhé 3 RM a po zaplacení noclehu v Moon lodge vyrážím do města. Prohlédnu si několik pěkných chrámů, hinduistických i čínských s pěknými oltáři, pár mešit a kolem pěkného vlakového nádraží se dostanu k národní mešitě.

Chlapík u vchodu mě nechce pustit dovnitř, protože se zrovna koná bohoslužba a otevírací hodiny jsou až od 3 hodin odpoledne. Řešení je jednoduché – obrovskou mešitu zčásti obejdu a vlezu dovnitř jiným vchodem. V rozlehlém krásném sále se posadím dozadu za ženy a tiše pozoruju islámské rituály klanění se Alláhovi. Ale jedna z žen se na mě otáčí a žene se ke mně s otázkou zda jsem muslim. Nechci lhát a tak říkám, že ne, načež mě nutí, abych odešel. Byl jsem již v mnoha mešitách při bohoslužbách a nikomu to nevadilo, choval jsem se vždy pokojně a důstojně a tak se jí to snažím vysvětlit, ale ona si mele svou a běží pro strážného. Pomalu a tiše se vytrácím kudy jsem přišel a kolem jiného strážného, který nic netuší se vypařuju vedlejším východem ze zahrady. Akorát když se ohlédnu, vybíhá z mešity navztekaný strážník a z očí za mnou metá blesky.

Podél frekventované ulice dojdu až k pěknému náměstí s tlustým vysokým stožárem, na kterém se ve větru třepetá malajská vlajka. Mířím teď ulicemi k nejvyšší budově světa – Petronas twin towers. Když se konečně promotám až k samotné budově, připadám si jako mraveneček, věže jsou opravdu obrovské. Prohlížím si nákupní centrum v budově, která je přímo propojena s věžemi, projdu všechny její patra, všude drahé luxusní obchody a dole v supermarketu se najím půlky kuřete s toastovým chlebem. V recepci v hale věží se vyptávám, zda se dá dostat dovnitř – dá, ale pouze do výšky mostu spojující obě věže a to jen od 9 – 17 hodin. A teď je něco po páté.

Nejvyšší budovu si zdálky vyfotím a mířím k televiznímu vysílači Menora. Vede k němu silnička do kopce, chodci můžou použít kratší cestu po schodech. U úpatí obrovského vysílače stojí několik drahých obchůdků a parčík se stříkajícími vodotrysky. Zatímco ostatní kolem popíjejí drahé nápoje, já si jdu na záchod nabrat vodu. Nemusím však jít až tam, přede dveřmi na chodbě je kohoutek filtrující vodu a teče z něj pitná, krásně ledová voda. Pak zjišťuju, že vstup na věž stojí 8 RM a ne 30 jak jsem četl, to je za vstup do restaurace. Sympatický recepční, který mě pozdraví i v češtině poté, co jsem mu kvůli statistice prozradil svou národnost, mi uzná slevu na GO26 a vstup mám tedy jen za 6 RM.

Výtahem jedu sám do obrovské výšky něco přes 50 sekund. Seshora z rozhledny se mi otevře úžasný výhled na celé město a i na věže Patronas, které ční ještě o kus výš. Pokecám chvíli s jedním francouzským cestovatelem a čekám na setmění. Projdu se pak opět poněkolikáté dokola, rozhlédnu se na noční město ze všech stran a sjíždím opět výtahem do přízemí. Tam v malém kině shlédnu asi čtvrthodinový dokumentární film o stavbě vysílače a jdu se podívat do parčíku pod vysílačem. Na cestě dolů se potkám opět s Francouzem a tak jdeme spolu do čínské čtvrti a před Moon lodgem se rozloučíme. V recepci se dívám na televizi na film „Maska Zoro“ a v noci si vyperu věci a před spaním se vysprchuju.

 

Pátek 9. 3. 2001

            Vstávám po půl deváté a jsem celý poštípaný od komárů a snad i od blech, připadám si jako ropucha. K snídani je hořký čaj a mám nárok jen na tři toasty s máslem. Ubohé, tak kvůli tomu jsem měnit lodge nemusel.

Pospíchám pak ulicemi ke dvěma Petronaským věžím a asi o dvacet minut později jsem už v recepci a dostávám zdarma návštěvní lístek. V suterénu chvíli čekám ve frontě a při prohlídce mi zabaví můj nůž, se kterým se nahoru nesmí. Chvíli se dívám na dokument o stavbě věží a pak společně s dalšími lidmi vyjíždíme do 41. patra, kde vejdeme do mostu spojujícího obě věže a odtud je nám dovoleno asi deset minut se kochat pohledem z výšky nejvyšší budovy světa, i když jsme prakticky hluboko pod polovinou výšky budovy. Trochu se zdržím při focení a tak jedu dolů až s další skupinkou. V přízemí dostanu zpět svůj nůž a vracím se do čínské čtvrti.

U levného stánku se najím rýže s masem a popiju zdarma čaj. V Moon lodgi si sbalím, stíhám odejít před check outem a tak dnes odjíždím. Kdyby totiž trvala prohlídka věží déle a protáhlo by se to přes poledne, musel bych platit za další den a v tom případě bych zůstal o noc déle. Ale takhle to vyšlo. Jdu s malými problémy na nedaleké autobusové nádraží, kde mě z pokladny posílají na jiné busové nádraží, protože zde prodávají lístky až do cílových stanic, které jsou jen ve velkých městech.

Dostat se na stanici nadzemního metra je na neoznačené trase trochu problém, ale pak jedu klimatizovaným metrem na stanici Titiwanga, kde stojí autobusové nádraží Pekeliling. Koupit jízdenku na autobus do Temelohu je pak už jednoduché. Musím přes půl hodinky čekat, autobus má trochu zpoždění, ale opět na pohodlném sedadle se dostanu v pohodě do městečka. Tam celý hladový hledám nějakou restauraci a pak si kupuju u jednoho stánku levné hamburgery a jdu si prohlédnout pěknou mešitu.

Dalším lokálním autobusem jedu o kousek zpět do vesničky Mentakab, kterou musím zčásti projít abych se dostal na vlakové nádraží. Vlak už stojí na stanici jako kdyby na mě čekal. Usadím se v prázdném, ale neklimatizovaném kupé, což mi nijak zvláště nevadí a jedu do městečka Jerantut. Mám v úmyslu někde přespat v lese a zítra odjet nejspíše lodí do rezervace Taman Negara. Ale na nádraží se na mě hned vrhají tři nadháněči, první nabízí nocleh ve společné ložnici za 8 RM, druhá žena za 6 a třetí za pět. Je to tak levné, že jdu do třetího hotelu Sri Emas a ubytovávám se na čisté společné ložnici, kde leží i kluk z Kanady a další holka.

Jdu se podívat do města, prohlédnu pár obchůdků a u stánku se najím smažených nudlí. Proti mě jdou dva Číňani a tak se s nimi dám do řeči a ptám se jich, zda nějaká loď pluje do národního parku, prý ano, ale je údajně drahá. Jeden z Číňanů se mi představuje jako řidič kamionu a že tam zítra ráno náhodou jede a tak se nabízí, že mě tam zdarma vezme. Domluvím se tedy s ním, ale odcházím s pocitem nejistoty, zda si ze mě nedělal legrci. To je přeci tak velká náhoda!

V hotelu dole v suterénu, kde sedí již několik cestovatelů ze západu a Japonska nám hotelový personál poskytuje informace o odvozu do národního parku za „pouhých“ 23 RM, což mi asi za 60 km cesty přijde příšerně předražené. Musím však ocenit, že to mají dobře vymyšlené – nalákají cestovatele na levné ubytování a pak si namastí kapsy na předraženém odvozu do přírodního parku. Je to tak průhledné, ale všichni tihle západní cestovatelé, kteří mají peněz jako šlupek, na to nepřijdou a této služby využívají.

V restauraci vedle recepce, kde stojí i stolky s počítači, si prohlížím návštěvnické knihy s informacemi cestovatelů, co tu byli přede mnou a nacházím tu i několik zajímavých a vtipných rad v češtině. Na společném pokoji je už tma, oba spolunocležníci spí a tak se chci jít vysprchovat a zjišťuju, že já idiot, jsem nechal v Kuala Lumpur v Moon lodgi mýdlo, šampón, mýdlo na praní a kartáč. Je to k vzteku! Naštěstí v jedné sprše leží malé mýdlíčko, které zabavuju. Doufám, že nezapomenu nebo neztratím něco dražšího, třeba hlavu.

 

Sobota 10. 3. 2001

            Vstávám chvíli po sedmé hodině, balím si, myju se a pospíchám na silnici blízko ke stánku, kde na mě má čekat Číňan v náklaďáku. A on tam opravdu je, směje se na mě a vyjíždíme. Prohodím s ním pár vět a po pár kilometrech, kdy část silnice vede po písečném náspu nemůžeme s nákladním vozem projet, protože tam uvízly dva těžké vozy před námi. Ale řidič mi hned odchytí dalšího chlapíka v terénním voze a tak jen přesednu a jedu dál.

K parku Taman Nevara je to 60 km, celou cestu jedeme prakticky po silnici, mezi džunglí, pár kilometrů jedeme po štěrku. Šofér se často zdraví s dalšími řidiči náklaďáků a chvíli pokecá i s jednou partou u silnice. Vezme mě až do vesničky Kuala Tahan dolů k řece a tak vystupuju a loučím se s ním.

Snídám chléb s nutelou a pozoruju ruch v restauracích přímo na řece a na protějším břehu rezervace. Jdu nejdříve nahoru zpět do kopce, kde si v obchodě koupím nějaké potraviny a ve vedlejším guest housu si nechávám v úschově spousty věcí, které opravdu nebudu do džungle potřebovat. Do poloviny řeky k restauracím se musím přebrodit špinavou vodou dosahující mi ke kolenům a za 50 sentů se nechávám převézt přívozem na druhý břeh, kterým vstupuji do přírodního parku Taman Negara.

Pohlédnu ještě na řeku a šplhám po schodech. Nahoře stojí spousty ukazatelů, několik dřevěných domků, obchodů, restaurací a hotelů. Chvíli se rozmýšlím kam jít a pak zaplatím 1 ringit za vstup do rezervace, za foťák se mi platit nechce a tak tvrdím, že je rozbitý. Zamířím pak do džungle. Přes rezort jdu po betonové cestičce, která se pak změní v blátivou, jílovitou neuvěřitelně kluzkou pěšinu. Ve svých sandálkách postupuju velmi pomalu a opatrně, přejdu lávku a zajdu asi pouze půl kilometru do džungle. Když už poněkolikáté upadnu a jsem zčásti obalen jílem, seru na to a vracím se zpět před lávku, kde stojí rozmlácená špinavá budova se stroji na výrobu elektřiny, dle mnoha pavučin, už dlouho nepoužívaných.

Natáhnu se na svůj jutový pytel z Pákistánu, relaxuju a chvílemi i klimbám, protože jsem nějaký unavený. Okolo mě v různých intervalech chodí skupinky řvoucích turistů a cestovatelů, které slyším na sto metrů předtím. Na řece čas od času zaburácí projíždějící loď a mě je jasné, že v těchto končinách i kdyby člověk prolézal džunglí křížem krážem, na slony či tygry narazit nemůže. To by museli být hluší jako polena. Musím se smát stížnostem, které jsem četl včera v hotelu v knihách rad, že nikdo neviděl bohužel větší zvířata. Jenom naprostý idiot a ignorant si může myslet, že když půjde v tlupě a bude řvát na své kamarády, že mu sloni budou přebíhat přes cestu. To by je tam museli uvázat. Je to přesně vidět. Tiše pozoruju okolí, nade mnou vysoko skáčí opice, po kmenech přede mnou lezou veverky, na cestě poskakují barevní ptáci, kolem mě se prohánějí obrovští asi 3 cm mravenci. Pak slyším z dálky řev další bandy, všechno se ukryje, znehybní a kolem to ztichne. Po průchodu na mě civící skupinky začne život nanovo.

Procházím po okolí, ale kromě spousty hmyzu, pavouků a již zmíněných živočichů nic jiného nevidím. Stmívá se, tak si trochu vyčistím podlahu místnosti a vsedě se dívám do tmy poslouchajíce zvuky džungle. Komáři mě narozdíl ode dne už neotravují a pijavice už vůbec ne, těch jsem našel kolem poledne na nohách jen asi pět. Za tmy si uvnitř strojovny stavím stan a připravuju se na spaní.

  

Neděle 11. 3. 2001

            Budím se něco po 8. hodině, ale nechce se mi vstávat a tak polehávám skoro do desáté. Kolem občas někdo projde, ale zvláště si mě nevšímá. Po snídani tvořené toastovým chlebem a nutelou si balím zašpiněné věci do zabláceného batohu a vyrážím zpět do rezortu. Tam jsem za chvilku, jen jím projdu a nechám se převézt přívozem k restauracím. Vody nejspíše ubylo, protože se nemusím brodit, ale na břeh přejdu pohodlně po kamenech. Začíná pršet a když dojdu akorát pod střechu Terasek view guest house, kde si vyzvedávám z úschovy své věci, lije dost hustě. Přebalím si batoh, čekám na lepší počasí a dojím poslední konzervy fazolí a tuňáka.

Konečně je po dešti a já mohu jít k silnici. Jelikož zde autobus jezdí jednou denně, je mi jasné, že se z této poslední vesnice po jediné silnici dostanu jen stopem. Hned druhé terénní auto se sympatickým čínským párem mě bere na korbu, kde lehám i s batohem a taškou na plachtu. Cestou, i když je obloha chvílemi zatažená, naštěstí neprší, spíše naopak na mě praží slunce. Posed není příliš pohodlný, ale jsem rád, že se vezu. Asi tak po hodině jízdy zastavujeme v Jeruntatu a já se jdu ubytovat znovu v hotelu Sri Emas, protože jsem líný dnes někam jezdit. Na společné ložnici, kde jsem jako první, si zabírám opět stejnou postel u okna.

Jdu se projít do vesničky, na nádraží zjišťuju, či spíše ověřuju vlak na zítřek. V místní tržnici mě šokuje špinavý pult s odřezky masa a visící kýtou, oboje úplně oblezlé mouchami, připomíná mi to úplně Pákistán či Indii, ale v Malajsii bych to nečekal. V supermarketu si kupuju „levné“ studené mléko za 3 RM a cestou na pokoj ho ucucával. Obyčejné mléko je vůbec v těchto zemích drahé, protože se zde nevyrábí, ale dováží se z Nového Zélandu. Kvůli právě zvýšené ceně jsem si tento oblíbený bílý nápoj už dlouho nedopřál.

Na pokoji pod puštěným ventilátorem relaxuju. Večer vycházím do ulic najít něco k snědku. Obejdu pár stánků a zase zajdu tam, co před dvěma dny a pochutnávám si na výborných smažených nudlích. V hotelové restauraci pak prohledám filmy na Dvd a pouštím si komedii s Jimem Carrym „Maska.“ Ačkoliv je v angličtině, převážné většině dialogů dobře rozumím, protože si mohu k tomu přečíst i anglické titulky. Po filmu se jdu hned osprchovat a použiju po dlouhé době, kterou si ani nepamatuju, teplou vodu. Na pokoji, kde spím sám, si dlouho do noci čtu informace o Thajsku, zatímco vedle v pokoji řve a dupe banda náctiletých malajských turistíků.

 

Pondělí 12. 3. 2001

            Po umytí svého ksichtu a zabalení batohu si ho ještě u umyvadel trochu otřu společně s taškou od jílu a je přesně čas na to jít na nádraží. Sotva koupím jízdenku do asi 60 km vzdáleného Padang Tungku, už přijíždí přesně vlak. Hladový vtrhnu ještě rychle do nádražní kantýny, koupím čtyři palačinky s kokosem a vběhnu do jednoho z vagónů. Usedám v klimatizovaném kupé se špinavou podlahou s odpadky, kde je polovina sedadel na jedné straně otočena po směru jízdy a na straně druhé proti směru.

Jedeme pak džunglí přes mnoho vesniček a zastávek a stavíme pak v městečku Kuala Lipis. Ptám se průvodčího, jak dlouho zde budeme stát, prý hodinu. A vesnice, ze které chci začít stopovat je vzdálena jen deset kilometrů. Rozhoduju se, že budu stopovat už odsud a tak vylézám se všemi věcmi ven. U jednoho z čínských stánků v pasáži na schodech se najím rýže s vynikajícím vepřovým na medu. Prohlížím si pak okolí a uvědomuju si, že městečko je trochu větší a musel bych kvůli stopování jít kus cesty. Jelikož čas utekl, vracím se zpět do vlaku, že tedy těch deset kilometrů ještě popojedu. V pekárně neodolám lákavé vůni a kupuju si dobrý křupavý chlebíček.

Ale na nádraží vlak nestojí, i když tu měl údajně čekat ještě nejméně čtvrthodinu. Musím  tedy jít po silnici kolem autobusového nádraží a když přecházím přes přejezd, všimnu si vlaku stojícího opodál už kus za nádražím, takže jsem ho odtamtud nemohl vidět. Je to ten správný vlak, kterým jsem sem přijel, tak zase nastupuju a čekáme ještě další půlhodinku než přijíždí vlak z opačné strany a se zpožděním konečně vyjíždíme.

V Padang Tungu zastavíme asi o deset minut později a tak jdu na silnici před nádražím. Chlapík jedoucí kolem v multikáře se na mě směje a tak na něj mávám a už se s ním domlouvám a veze mě asi 5 km mým směrem. Na novém místě pobudu jen chviličku a už se vezu se sympatickým chlapíkem Janakim, který pracuje pro firmu vysazující olejné palmy a obchodující s tímto artiklem. Kecáme spolu prakticky celou cestu co mě veze na křižovatku do Machantu, odkud je to už jen asi 42 km do Koty Baharu. Cestu naprosto zčerná obloha kolem a prší. Když pak vystupuju a vyměňujeme si adresy, naštěstí už jen slabě krápe. Jdu kus za křižovatku správným směrem kolem spousty ukřičených dětí  - muslimků v čepečkách a roztomilých holčiček zakuklených v čadorech.

Asi po dvaceti minutách mi zastavuje kluk s mikrobusem, kde sedí další kluk a tři holky v čadorech. Před chvílí už mi zastavil, ale to tvrdil, že do Koty Baharu nejede a teď se pro mě znovu vrátil. Svištíme tedy po silnici a kecáme. Na chvíli zastavujeme u domu jednoho z kluků a když oba kluci odejdou, navazuju konverzaci s pěknými dvěma osmnáctiletými a nejhezčí dvacetiletou slečnou. Dozvídám se, když se jich ptám na práci, že jsou to business women, což je hrdý název pro chození po domech a nabízení struhadla na zeleninu.

Jedeme pak dál a v Kotě Baharu jsme už po setmění. Jsem vysazen v centu, které nejdříve objedeme dokola. Začínám hledat nějaké ubytování, zdá se to snadné, mám pár adres napsaných, ale lidé mě posílají  tam a odtud zase zpět a tak s těžkým báglem unavený jako idiot nacházím náhodou jeden guest house pro cestovatele, ale je obsazený a tak musím hledat dál. U jednoho stánku si dám maso se zeleninou, které sním s mým chlebem a pořádně se nacpu. Prodavač z tohoto stánku mě konečně posílá správným směrem a tak asi po půl kilometru nacházím guest house Menora, kde se ubytovávám za 6 RM ve společné ložnici se třemi palandami, kde spí pouze jeden Japonec. Večer se dívám ještě dlouho do noci s ostatními na televizi a prohlížím si nějaké staré čínské časopisy.

 

Úterý 13. 3. 2001

            Ráno si chci psát zápisky, ale propiska, kterou mi věnovala paní na poště v Singapuru přestává také psát. Proč? Protože obsahuje náplň Pilot z Japonska jako všechny před ní. Nadávám na japonské výrobce propisek až vzbudím chudáka spolunocležníka Japonce, kterému pak vysvětluju, že jejich propisky stojí za starou belu. Muselo to pro něj, chudáka, být nepříjemné probuzení!

            Po mytí vyběhnu o dvě patra výš, kde bych si mohl objednat snídani, ale ceny se mi zdají vysoké a tak vyběhnu na chvíli ještě výš podívat se do okolí ze střešní terasy, abych pak seběhl dolů a vydal se do města. Kousek dál se najím rýže s masem a okurkou na jiném talířku a dostávám i polévku, což je jen v misce omaštěná voda se solí, ale to vše stojí jen 2,20 RM.

Navštěvuju královské muzeum, kde je vystavena spousta ozdobných předmětů z královské rodiny. Expozice se nachází v přízemí a v prvním patře a když si ji nahoře prohlížím, nahrne se dovnitř horda malých muslimků a zakuklených holčiček, kteří si mě prohlížejí víc než vystavené dekorace. Dostat se po úzkých točitých schodech davem dětí do přízemí je zážitek. Hned přes ulici navštěvuju mešitu, je to vlastně komplex tří mešitních sálů za sebou. Vyběhnu i nahoru na střechu a vyšplhám po žebříku na minaret, kde zrovna tři přátelští muslimové opravují reproduktor v hlásné troubě. Porozhlédnu se chvíli po okolí a za mešitou navštěvuju muzeum islámu, kam je vstup zdarma. Prohlédnu si fotografie slavných duchovních vůdců, mešit a vystavené knihy koránu a nahoře v patře si prohlédnu islámskou knihovnu.

Zamířím pak do tržnice, kde ve velké kryté patrové hale stojí množství stánků s rozličnými druhy jídel, sušenek, ovoce, krekrů, koření a všelijakých pochutin, že jsem až zoufalý při pomyšlení kolik věcí v životě vůbec nikdy neochutnám. O kus dál v centru s množstvím obchodů zajdu do jedné z budov, kde surfuju hodinku na internetu a hlavně mailuju za pouhé 2 ringity.

Chodím po centru města, prohlížím obchůdky, pozoruju ruch... Většina žen a i holek, tzn. mladých prodavaček zde chodí zahalena v muslimských čadorech a jak mám vyzkoušeno, na ně se stačí jen podívat, pousmát a už se na mě cení zuby v širokých krásných mě potěšujících úsměvech. Chvíli posedím v altánku na pěší zóně u autobusového nádraží a pak se jdu podívat k řece, která teče kousek od mého hostelu podélně s ulicí. Voda má úplně okrovou jílovitou barvu, jako všechny řeky co jsem v Malajsii zahlédl a kousek od břehu plove na bambusových tyčích několik dřevěných domečků. Ty jsou spojeny s břehem vratkými stlučenými lávkami. Všude okolo je typický asijský bordel, odpadky, sračky, smrad... I přestože je jakkoliv Malajsie vyspělejší, je to stále asijská země s asijskými manýry!

            V restauraci se ještě najím a vedle guest housu koupím vynikající banánovou buchtu. U televize ji pak ochutnávám a na snídani mi zbyde slabá čtvrtina. Nic zajímavého v bedně nedávají a až v noci se dívám akorát na box a přenechávám ji nafoukanému Američanovi, který je radostí bez sebe a může u ní sedět opět až do rána.

 

Středa 14. 3. 2001

            Po zabalení jdu zaplatit za včerejší noc, v nedaleké restauraci jako včera se levně najím a vyptám se na cestu zpět na Machang. O kousek dál nedaleko policejní stanice pak stopuju na tento směr. Asi po dvaceti minutách mi zastaví dva chlapíci, údajně armádní policisté, jenž cestou ještě cosi zařizují v dětské škole, kterou než najdou, tak půl hodiny bloudíme. Zavezou mě ke křižovatce, kde jsem stál před dvěma dny.

Dnes se však postavím u jiného směru na městečko Gerik, protože mám v úmyslu jet do Gergetownu. Kupuju si půlku melounu a tak ho pojídám a stopuju u toho. Zastaví mi sympatický muslim se svým starým otcem a už mě vezou asi o 50 km dál do Jeli. Cestou mi nabízejí ovoce, které jsem ještě neokusil a zastavíme u benzínky. Zakuklená dívka tankující do nádrže se na mě směje a při odjezdu mi mává, proč se mi tohle proboha nestává v Čechách??

V Jeli nestojím dlouho a už se vezu s chlapíkem, který se mi omlouvá, že nemá klimatizaci. Dávám se s ním do řeči a ptám se co bude dělat v Geriku. Neumí sice anglicky, ale vypadne z něj, že tam veze mě, je přece taxikář! Okamžitě nechávám zastavit a lezu ven z jeho neoznačeného auta. Jedna hádka se „skrytým“ taxikářem v Indii mi stačila.

Zalezu pod strom do stínu a pod zvědavým sledováním dvou kluků z patra domku za mnou, stopuju dál. Zastavuje mi sympatický chlapík v otevřeném terénním vozem s látkovou střechou. Dozvídám se od něj, že má dvě manželky, jednu v Kotě Baharu odkud jede a za další míří teď do Taipingu. A s nimi má šest dětí. Cestou většinou mlčíme, což mi nevadí, alespoň si mohu prohlížet nádhernou kopcovitou krajinu porostlou všude džunglí. Na chvíli zastavíme u restaurace, kde mě Izmair pozve na pepsi. Jelikož se dává do deště, musíme zakrýt plachtou korbu, kde má tašku a já batoh. Z melounu a coly jsem plný vody, že si musím nechat dvakrát zastavit na vyprázdnění. Původně jsem chtěl jet do Gergetownu hořejší severnější cestou, ale jedu s řidičem až do Taipingu, kde mě vysazuje na autobusovém nádraží.

Jízdenka do Butterworthu nestojí 3 ringity, jak mi říkal, ale o dva více. Jelikož se za hodinu začne stmívat, po chvilce přemýšlení si lístek kupuju. Stejně jsem už nejméně 10 ringitů ušetřil. V autobuse sedí pouze jeden chlapík a po mě tam přichází jen zakuklená slečna. Myslím, že na dvou dálničních poplatkách řidič zaplatil cestou více než na nás třech firma vydělala. Za nádherného západu slunce dojedeme až na busové nádraží v Butterworthu, kde se hned sháním po jídle, neboť jsem od rána nic nejedl.

Z nádraží je to jen kousek do přístavu, ale kvůli špatné navigaci domorodů zbytečně obcházím o kus cesty navíc. Za 60 sentů přívozem přeplouváme na ostrov Penang, přímo do města Georgetownu, které se rozkládá na většině území ostrova. Odháním nabízející se taxikáře a cyklorikšáky a jdu do nedaleké ulice Gereja, kde nacházím D´budget hostel. V recepci sedí sympatická žena s indickými předky na první pohled a ubytuje mě nahoře ve 4. patře ve společné ložnici, která je samozřejmě nejlevnější a leží zde již několik západních cestovatelů. V hotelové knize mě překvapí množství Čechů, kteří se zde ubytovali přede mnou, ale poslední dvě krajanky, mladé holky odjely dnes ráno. Vylezu se podívat na střešní terasu, dole v recepci zabavím turistickou brožurku o Penangu a na palandě plánuju kam zítra. Po sprše si píšu zápisky. Rozsvíceno je totiž dlouho do noci, protože ostatní si také cosi píší nebo si čtou.

 

Čtvrtek 15. 3. 2001

            Od časného rána vstávají některé cestovatelky a odcházejí, takže už ani pořádně nemohu spát. Po deváté ale vstávám a odcházím ven. Nejdříve zamířím k nedalekému kostelu, který si prohlédnu a paní sedící na schodech mi radí, co je kde za památku, protože v mapě z turistické brožurky je to nějaké rozházené.

Navštěvuji nedaleké muzeum a uměleckou galerii, kde se dozvídám něco o historii Penangu a shlédnu několik obrazů, starých fotografií a uměleckých předmětů. Kolem kostela se dostávám k čínskému chrámu a kousek stojí další a nedaleko od něj i Klingova mešita, která se ale právě opravuje a proto je pod lešením. Blízko odtud si fotím pěkný chrám Yap a najím se v čínské restauraci naproti nudlové polévky s knedlíčky. O několik ulic dál ve dvoře stojí další nádherný chrám Khoo Kong Si, který se ale také opravuje a tak si vylezu naproti na opuštěné divadelní pódium a chrámek si vyfotím. Chlapík dohlížející na tento chrám mě posílá k dalšímu Cheah Kongsi, který je také moc pěkný a barevný a mohu si ho dokonce prohlédnout i zevnitř.

Jdu dál a přijdu na frekventovanou ulici, kde je zastávka busu a na ní stojí houfy lidí. Ptám se nějakých paní na správný autobus a posílají mě na číslo 202. Za chvíli však přijíždí čislo 222 a paní mi ukazují ať se jdu raději zeptat. Řidič mě posílá na autobus 101. Chci už jít raději pěšky, ale v dálce vidím právě toto číslo a když se v něm ujišťuju správným směrem, řidič mě posílá na 73. Běžný asijský zmatek.

Jdu raději pěšky, je to kus cesty asi na hodinku, chvíli kráčím i podél pobřeží. Konečně jsem u nádherného buddhistického chrámu a tak ho celý prolezu i se svatostánkem s pěkným oltářem a nevynechám ani vedlejší hřbitov. Naproti přes ulici navštěvuji další buddhistický chrám s obrovským stojícím zlatým Buddhou a za ním v řadě stojícími mezinárodními Buddhy z různých asijských buddhistických zemí. Okolo si prohlížím ještě několik menších chrámků a vzadu na malém umělém jezírku s malovaným pozadím z Rámajány a sochami srnek a žab se točí kolotoč s nádobkami na ramenech a na nich visí nápisy jako např. dobré vzdělání, zdraví, láska, úspěch, dobré manželství apod. a lidé do nádobek vhazují mince. Pokud se člověk trefí do nádobky, splní se jim přání. Ha, ha, tak tomu budu určitě věřit.

Pěšky přes část města ve směru na západ kráčím až k rušné ulici, odkud po menších problémech odjíždím busem č. 130. Do pokladničky u řidiče vhazuju 1 ringit a jelikož je jízdenka za 80 sentů, čekám, že mi vrátí, ale řidič pouze odpoví: „No Change.“

            Autobusem jedu až pod obrovský chrám Ke Lok Si a chci stoupat po silnici až k němu, ale jedna žena na mě volá, že je už zavřen, ačkoliv je teprve 18 hodin a já mám v prospektu napsáno do pozdních nočních hodin. Docela mě to naštve, ale stejně vystoupám podloubím po schodech mezi spoustou zavřených a opuštěných obchůdků až k chrámu na kopci. Posadím se u něj a pozoruju soumrak a světla Georgetownu. Scházím pak mezi stánky po schodech, je tam úplná tma, možná to je trochu riskování, mohl by tam na mě někdo číhat... V zahradě hrají domorodkyně čínské domino a tak je chvíli pozoruju a zahlédnu, že u chrámu svítí pagoda a tak těch několik schodů potmě zase vyšlapu, abych se podíval zblízka. Svítí však opravdu jen pagoda, ale na spousty lamp s červenými lampióny okolo.

Vracím se tentokrát až dolů k silnici, kde už chodí konečně lidé a ulicemi mířím tušeným směrem k centru Georgetownu. Navštěvuju hinduistický chrámek a u jednoho stánku se najím rýže s masem, ale dostanu jen malou porci, zato vidím, že svině prodavač balí do papíru za stejnou cenu porci mnohem větší. To bude určitě stálý zákazník, ale o mě si říká, že jsem tu stejně jen jednou a že určitě nepřijdu. Konečně o kus dál stojí zastávka v mém směru a tak se zase vyptávám lidí a řidičů a zpět k přístavu jedu 101. Odtud cestu k hostelu D´budget už znám.

Na pokoji na palandách posedává několik Angličanů a Američanů a poslouchat je je docela otrava. Ať mluví o čemkoliv, o jídle, o mešitě, o lidech, vše je fuck a fucking. Ubozí primitivní a namyšlení človíčci. Na chodbě před dormitory leží malá hromádka novin. Ze zvědavosti prohrabuju a vidím na jednom časopise X.

„To je jako u RefleXu,“ bleskne mi hlavou. A on to je skutečně český časopis Reflex a k tomu týden starý. Takový úžasný poklad, ten nebo spíše ta, která ho zde nechala, se ani nikdy nedoví, jakou mi tím udělala obrovskou radost. Dnes je to přesně půl roku, co jsem vyrazil z domova na tuhle cestu a tak to beru jako malý výroční dárek. Celý večer až dlouho do noci nemohu dělat nic jiného než hltat článek za článkem ve své mateřčině.

 

Pátek 16. 3. 2001

            Ačkoliv jsem spal jen krátce asi celých pět hodin, vstavám před osmou a jdu k přístavu na hlavní busové nádraží, odkud opět odjíždím k chrámu Kek Lok Si.

Stánky v podloubí se teprve pomalu otevírají, ale chrám už je přístupný a tak ho prolézám kudy se dá. Na vstupu k pagodě po mě chce holohlavá mniška 2 RM, ale ukazuju jí brožuru, kde je napsána informace o vstupu zdarma. Anglicky vůbec neumí a je z toho i ze mě viditelně na rozpacích a tak jen mávne ať jdu. Vylezu do nejvyššího patra pagody, nejvýš až co to jde a odtud je pěkný výhled do okolí a na město.

Z chrámu zamířím pak ještě nad něj, musím vystoupat za horka do kopce a tam stojí obrovská zlatá socha Buddhy, pod níž se buduje chrám, kolem sochy budou stát sloupy a bude ji zastřešovat střecha. Ještě to však ale není hotové a na stavbě se pilně pracuje. Sestupuju zase podloubím dolů po schodech, stánky jsou už otevřeny a prodavači mě kýváním hlavy pobízejí k nákupu. Mám plán, že si chrám vyfotím i se sochou v pozadí ze střechy paneláku stojícího před ním, ale přes zamčená vrata se bohužel nedostanu ani do dvora. Stejnou dlouhou cestou jako včera večer jdu až ke vzdálené, ale jisté zastávce, ze které se vracím blízko Gereja ulice.

V noclehárně jen v rychlosti sbalím a chvíli po poledni, po check outu guest house opouštím. Nejdřív trapně dojdu do přístavu, abych se tam vyptal na kancelář lodní dopravy, která je kus cesty zpět a tak se musím vracet. Tam se pídím po nějakých informacích o lodním spojení mezi Penangem a Indií. Kdysi údajně existovalo, ale bylo zrušeno.

Z přístavu se masivním traverzovým přívozem přeplavím zpět na pevninu, kde mě překvapí, že tato jízda je zdarma, platí se jen přívoz na ostrov. Na autobusovém nádraží prakticky ihned najdu zastávku pro správný bus, ale musím sedět na lavičce a čekat na něj. Po více než půlhodině se konečně dočkám a odjíždím za méně peněz, protože řidič se splete o 1 RM a přestože ho upozorňuju, tvrdí, že je to v pořádku. Za 1,85 ringitu se tedy dostávám do městečka Kuala Kecil.

Autobusové nádraží se rozkládá hned vedle správné hlavní silnice, u které se u pouličného stánku za poslední malajské peníze najím a za veselé pozornosti si směním zbývající malé mince na ještě menší, abych měl od každého druhu na památku. U silnice nezvykle dlouho stopuju, přičemž si od dvou nádherných koček v autě vyslechnu radu ať jdu na autobus a teprve za tři čtvrtě hodinu mi zastaví kamion a už se s ním vezu k hranicím do městečka Pengkalan Hulu. Dalším náklaďákem popojedu asi o tři km dál na křižovatku a za chvíli stopnu rodinku v pick-upu a na korbě se dostanu přes malajskou výstupní celnici až na thajské hranice.

 

pokračování v Thajsku...