...pokračování z Íránu


Středa 4. 10. 2000

...kde se zanedlouho bez problémů dostanu na pákistánskou stranu a tam mě vítá na zdi namalovaná pákistánská vlajka s nápisem, že za držení drog je trest smrti a s namalovaným pákistánským prezidentem, který vypadá jako smrťák. Ještě dostanu od vstupních úředníků razítko a už jsem volný.

Okamžitě se na mě vrhají veksláci jako kobylky a směňuji s nimi v nepříliš výhodném kurzu 100.000 rialů za 550 rupií. Hned vedle na prašném prostranství mezi chatrčemi stojí několik starých autobusů s neskutečně obrovskou „čepicí“ zavazadel na střeše a ačkoliv jízdenka stojí 250 rupií, podaří se mi ji usmlouvat na 200. Autobusy přepravující cizince totiž budí větší důvěru u kontrolujících policejních hlídek a nejsou tolik prohledávány.

Jen co si posunu hodinky o hodinu a půl napřed, jako na důkaz kecám s jedním klukem, který na střeše autobusu pod pečlivě uvázanými zavazadly pašuje spousty lahviček šampónu. Času je dost a tak se vydávám na průzkum okolí. Vesnička Taftan je už skutečně asijská. Polorozbořené hliněné chatrče, nebo jen tak z klacků a hadrů, všude neskutečný bordel a odpadky a kolem domorodci v jejich potrhaných tradičních šatech. Přes cestu neustále pobíhají slepice, prašiví psi a kozičky s dlouhými uši. Mírný větřík zvedá oblaka pouštního prachu, který nepříjemně vniká do očí. Prohlížím si několik primitivních obchůdků s potravinami v chýších a všímám si velkého množství fotek obnažených žen, které, ač jsem v muslimské zemi, tu nejsou striktně zakázány jako v Íránu.

Chvíli řeším evropský problém, kam jít na záchod, ale všudypřítomné exkrementy a louže vlhkého písku mě nenechávají na pochybách, že mohu vykonat potřebu kdekoli a tak se na klidnějším místě podle toho zařídím. Kousek od celnice pak pojídám kus placky, která mi zbyla v zásobách a kousek dávám jedné ušaté kozičce s vyvalenýma očima a už se jí nezbavím, strká do mě, chodí za mnou, marně ji odháním…chce ještě. Pro celníky a domorodce není v tu chvíli nic vtipnějšího a tak se pěkně hlasitě řechtají.

Autobus neodjíždí v jednu, ani ve dvě, ale až se plně zaplní, respektivě přeplní, což je až po třetí odpoledne. Obrovská kopa zavazadel, která jsou i s mým batohem přivázaná na střeše, je znovu přerovnána a konečně vyjíždíme. Z původního místa vzadu, které jsem si obsadil, jsem vyhnán a posazen na ,,čestné,, místo vepředu hned za řidiče, kde mám zase o trochu víc místa na nohy. Nevýhodou je vedle sedící obtloustlý chlapík, který se na mě v rozpáleném vnitřku nepříjemně lepí.

Na nedaleké benzínce v poušti ještě přes půl hodiny tankujeme a to nejdříve do obrovského barelu na střeše a pak teprve do nádrže, celkem přes 4 tisíce litrů. Přeplněným, přelidněným autobusem pak jedem pouštní silnicí k východu a projíždíme mnoha policejními kontrolami. Ti jen tak na oko prohlédnou střechu, což nás naštěstí dlouho nezdrží. Jednou jsem dokonce svědkem, jak policajt bere přímo přede mnou úplatek a pak po chvíli mává a jedeme dál. Každé dvě hodinky stavíme na malou chvilku v nějaké pouštní vesničce a podle místních mužů se učím močit v podřepu, což je v pouštním větru praktické a rozlehlé rovinné písčité krajině více soukromé. Musím si namočit svůj šátek a utírat si během cesty obličej, protože, i když nastal večer, poušť je rozpálená jako pec a vzduch je horký a suchý.

 

Čtvrtek 5. 10. 2000

            Ještě zastavujeme a muslimové se musí ráno pomodlit. Kousek popojedeme v tom samém městě a končíme na prašném špinavém parkovišti. Tak to už bude Quetta. Musím čekat než mi sundají batoh ze střechy a pak odcházím do města. Tam jsem snad zatím nejhůř středem pozornosti. Ve svých evropských šatech, které se ještě v Íránu normálně nosily, se svým báglem a hlavně bílým xichtem jsem tak nápadný, že na mě každý pokřikuje, čumí, troubí na mě auta, motorky, cyklisti… Je to příšerně nepříjemné a strašně psychicky únavné.

V sedě na betonovém plácku u benzínky přemýšlím, co budu dělat a pak se rozhoduju, že si zde jeden den odpočinu a jdu hledat hotel Muslim. Vyptám se na vlakové nádraží a najdu pak i hotel, kde se ubytuju. Pokoj je malý i se sprchou a záchodem, ale vše je neuvěřitelně zašlé, neudržované a špinavé. Zvláště postel je hororová, proležená a tak neuvěřitelně špinavá a promaštěná, že vážně uvažuju o změně ubytování. Nejsem ale citlivka a tak přes prostěradlo přehazuju deku, která je o něco čistší a na ní teprve pokládám svůj spacák.

Přes hotelový dvůr jdu do informačního střediska, které je součástí hotelu a dostávám zde mapku Pákistánu a Quetty a zapisuju se do návštěvní knihy, ve které nacházím i spoustu Čechů. A v recepci potkávám čtyři známé české cestovatele z Íránu, kteří se možná ubytují zde. Odcházím do města, poptávám se lidí a hledám obchod, kde bych si mohl koupit místní oblečení. Jeden klučina, na první pohled studentík mě vede asi půl kilometru ulicemi až ke krejčímu a když mu nabízím bakšiš, opět odmítne.(?!)

Krejčí, ale i ten ve vedlejším obchodě chce za oděv příliš mnoho peněz a to se mi nelíbí. Jdu nejdříve do banky a tam si směním 100 USD v šeku na místní měnu. Dostávám 5.910 rupií, dolar opět posílil. Jakýsi chlapík mě vede k sobě do obchodu a pak i do druhého. Jeden z nabízených salwár kamízů se mi líbí a tak smlouvám a smlouvám a cenu se mi podaří snížit ze 700 na 400 rupií. Obchodník, se kterým se vrátím opět do jeho prvního krámku, se mi snaží vnutit nádherné hedvábí a jiné všelijaké orientální výrobky, které jsou sice moc hezké, ale já bych se s nimi zbytečně tahal. Cesta bude ještě dlouhá.

Hned venku mě další mladý obchodník zavede do svého krámku v suterénu a zkazí mi náladu, protože mi chce prodat místní oblek ještě o 100 levněji než jsem zrovna koupil. Vracím se do hotelu, osprchuju se studenou vodou a převléknu se do svého nového obleku. Vypadám perfektně orientálně, ale ještě to chce něco na hlavu.

Jdu tedy ven  na dvoře hotelu potkávám další Čechy. Jsou celkem čtyři a vracejí se už z Indie domů. Tady v Quettě jsou jen na skok a za dvě a půl hodinky jim jede autobus do Taftanu. Jelikož jsem také hladový jako oni, v restauraci hotelu objednáme jídlo – rýži, chapatí a kuřecí maso a na trávníku ve dvoře to při sdělování zážitků zbaštíme. Loučím se s nimi, když odjíždějí rikšou a odcházím do města.

Tentokrát si u jednoho stánku kupuju pěkný barevný muslimský čepeček -  poté co jsem nejméně dvacet minut usmlouvával cenu na 150 rupek. A pak bloudím a sháním pytel do kterého pak zítra strčím batoh, aby maskování bylo dokonalé. Je to skvělé, teď v místních šatech a čepečku si mě nikdo, až na pár vyjímek, nevšímá.

Před svým hotelem si koupím smažené tašky a nějaké smažené těsto s cibulí a ze své misky to v pokoji zdlábnu. Rikšou se pak nechávám odvézt do internetové kavárny, na kterou jsem odpoledne narazil. Dvě hodiny čtu odpovědi, posílám maily a surfuju. Internet je zde oproti Íránu skoro 6x levnější, za pouhých 35 rupií na hod. Během mého surfování se to sice 2x odpojilo a jednou vypnuli asi na tři minuty proud, ale přístup je rychlejší než v Persii. Motorikšou odjíždím zase zpět do svého hotelu. Ptám se recepčního na bandu českých cestovatelů, abych s nimi pokecal, ale šli prý do jiného hotelu. Co se dá dělat, jdu tedy na pokoj spát.

 

Pátek 6. 10. 2000

            Ráno si trochu poležím a ptám se pak dole recepčního, kdy je check out. Prý až ve dvě odpoledne. Paráda. Jdu tedy do města a obuju si svoje vysoké boty, protože levou sandál mám zničenou. A to je mám nové necelý měsíc. Kousek od hotelu sedí pouliční opravář bot a tak mu sandál nechávám ať mi ji slepí. Nechci ji sešít, zdůrazňuju mu. Procházím ulicí, kterou lemují spousty stánků se sandály a tak si je některé zkouším. Všechny jsou ale prakticky stejné, tvrdé a úzké. Ačkoliv jsem původně přemýšlel o koupi jednoho páru, raději nic nekupuju a vracím se k ševci. Bota je jak jinak, samozřejmě sešita. Vypadá to pevně a tak nic neříkám a platím dohodnutých 15 rupií.

Na pokoji si sbalím, loučím se v recepci a úplně zapomenu zaplatit za nocleh. Recepční se ale nedá a tak si připadám jako padouch, který chtěl odejít bez placení. V místním obleku a s pytlem přes rameno, ve kterém mám narvaný batoh, odcházím na blízké nádraží. Pytel se nese pěkně blbě v tom horku. V nádražní budově se ptám, kdy mi jede vlak do Moen Jo Dara, kam mám namířeno. Za dvě hodiny. Jdu tedy k vedlejší budově, kde jsou kasy, ale je zavřena a střeží ji uvnitř jeden policista. Musím tedy přes půl hodiny čekat a pak mě policista nechce z bezpečnostních důvodů pustit dovnitř se zavazadly. Musím nechat svůj objemný pytel a co je horší i tašku s foťákem venku, což se mi moc nelíbí. Uvnitř se ale dlouho nezdržím, protože od okénka mě nasměrují zpět do první budovy.

Tam, u kasy je příšerný chumel tlačících se lidí, který dává tušit, že koupě lístku bude trochu problém. Naštěstí se toho ujímá statný polda a celkem nešetrně nás namáčkne do jedné fronty, tělo na tělo, což mi ale vyhovuje, protože jsem v řadě asi sedmý. Policista mi nabízí ať jdu dopředu, ale já odmítám. Klidně si počkám. Sotva však strážník odejde, fronta se opět mění v neurvalý dav. Prorvu se dopředu a za 140 rupek si kupuju jízdenku do ekonomy třídy. S pomocí dobrého člověka najdu svůj vagón, který jako č. 4 je řazen za trojkou a za dvojkou. Kdo by to čekal? Kupé není tak narvané, jak popisují v průvodcovské knize, ale je zde několik volných míst. Usedám na svoji lavici podle čísla na lístku, ale raději si sednu na tu naproti po směru jízdy, abych lépe viděl na cestu.

Vyjíždíme a koleje nás vedou přes předměstí, kde míjíme chatrče z klacků a hadrů, ve kterých bydlí ti nejchudší lidé. Konečně vyjedeme z města a přes vysušenou poušť se dostaneme do skal. Zde údajně má začít pěkná cesta plná tunelů a vysokých dlouhých mostů nad strmými srázy. Krátkých tunelů tady pár zeje, ale srázy jsou vysoké tak nejvýše dvacet metrů, protože stále jedeme údolím. To už jsem viděl hezčí hory v Turecku u Mutu.

Zastavujeme skoro na každé stanici a tak na jedné toho využiju a kupuju nejdřív jednu a pak druhou placku chapatí, pokaždé s jinou náplní. Mimo to do vlaku vždy každou zastávku a i mezi nimi vtrhnou prodavači, hlavně malí kluci a prodávají všechno možné. Přes oříšky, brambory, vajíčka, strouhanou zeleninu, nějaké pečené kousky a banány i nezbytný čaj. Mezitím se stmívá a jelikož kupé je docela volné, vylezu si nahoru na špinavé lehátko. Chlapík, který má dole dvě lavice se svojí ženou a převázal si toto oddělení šátkem sice něco mele, ale ignoruju ho. Klimbám, ale ne moc, protože lokomotiva často dlouze houká a také musím hlavně hlídat svůj batoh v pytli, kterého si naštěstí nikdo nevšímá.

 

Sobota 7. 10. 2000

            Jsem docela odpočatý a tak si zase sedám na lavici a lehátko přenechávám dalšímu. Musím hlídat, kdy vystoupím. Železniční policisté přitvrdili. Předtím pouze svítili baterkami po ztemnělém kupé mezi cestujícími a jen tak ohmatávali zavazadla a teď je prohledávají a některé osoby šacují. Ke mně se však chovají korektně a spokojí se jen s mým prohlášením, že pytel nade mnou je můj.

            Vlak staví v Larkaně a tak dle mapy čekám, že moje stanice bude tak za hodinku. Místo toho jedu přes dvě hodiny, kdy mě jeden stupidní člověk ujišťuje, že zastávka Dokri bude příště. Samozřejmě přejíždím a vystupuju na malém nádražíčku Piaro Goth. Nejdřív musím ve tmě na polní cestě vykonat potřebu a pak se vracím a žádám přednostu stanice o klíč od čekárny, která je zamčena. Vyhovuje mi a pouští mě dovnitř. Tam stojí stůl, židle a hurá – postel. Zamknu dveře na petlici, na lůžko položím karimatku a tak jak jsem usínám kolem půl třetí ráno.

            Probouzím se až po deváté, je mi horko a bolí mě hlava. Za chvíli už na mě klepe jeden pán z nádražního personálu a tak jdu s ním do kanceláře, kde jich sedí asi osm, včetně toho, který mi tu čekárnu otevřel. Všichni mě hned zahrnují spoustou otázek a tak se snažím odpovídat, ale není mi nejlépe, takové horko jsem v životě ještě nezažil. Vzduch je vlhký a příšerně rozpálený, na rozdíl od Quetty, kde to ještě kvůli její nadmořské výšce 1600 m. n. m. šlo a tak jsem dost zmožen. Popíjíme čaj, povídáme a jdeme na chvíli ven do stínu, kde profukuje větřík.

            Konečně přijíždí můj vlak a tak jsem usazen do kupé a vyjíždíme. Mladí muži okolo mě si mě přespříliš všímají a tak musím opět odpovídat na ty samé otázky. Asi za hodinku a půl, kdy míjíme spousty rákosů, bažin a malebných vesniček, zastavíme v Moenjo Daru. Všichni v kupé i předtím na nádraží Piaro Goth mi radili, to co je i v knize, abych si vzal průvodce, neboť tato oblast je nebezpečná pro cizince, ale přednosta této stanice kroutí hlavou, že ho nepotřebuju. Čekám na kluka, kterého zavolá a pak sednu na dvoukolák a taženi koníkem vyjíždíme. Pro jistotu se maskuju šátkem uvázaným přes hlavu, takže mi koukají jen oči. V příští vesnici plné hemžících se domorodců, nechám drožku zastavit a s pomocí překladatele se ptám policisty, zda mi, jak uvádí průvodcovská kniha, přidělí nějaké policisty, ale kroutí hlavou, že je to bezpečná oblast. Tak nevím.

Jedu tedy drožkou dál a rozhlížím se po nějaké prodejně limonád, neboť už ráno mi došlo pití a tady mají jen obyčejnou vodu ze studní, kterou z bezpečnostních důvodů nehodlám pít. Dojedeme konečně k bráně areálu a já musím nejdříve rozměnit pětistovku, abych měl na zaplacení drožky. Po zakoupení lístku za pouhé 4 rupie, vcházím na území vykopávek Moenjo Daro a jdu hned k blízké restauraci, kde za pozornosti mnoha dětí, hlavně upištěných holčiček, se ptám na cenu balené vody. Prodavač chce 30 rupek, zloděj. Zkouším smlouvat, bezvýsledně. Koupím jinde. Jenže není kde. V informační kanceláři budou končit v 16 hodin, to je za třičtvrtě hodiny a tak je blbost tam nechat batoh. Jediné řešení je ho uschovat na místní policejní stanici. Pak se pokorně vracím do restaurace pro vodu, která je naštěstí krásně ledová.

Nejdříve jdu do vedlejšího muzea, kde mi ochotný strážný zapíná po trase prohlídky ventilátory. Prohlédnu si několik předmětů z vykopávek a jdu ven a asi dvě hodiny bloudím sám po ruinách, zbytcích domů, chrámů a kanalizací starých přes 4 tisíce let, nade mnou zní jen křik havranů. Je to zvláštní pocit představit si, že tady kdysi před tolika tisíci lety žila vyspělá civilizace a zbylo po ní jen pár zřícenin. Copak asi za takovou dobu zbude po naší civilizaci?

Ve zvláštní ponuré atmosféře takhle projdu tři oblasti a vracím se do restaurace, kde si objednám jídlo – chapatí a kořeněné kousky kuřete. Mezitím si povídám asi s osmi místními muži. Po dobré večeři po mně chce hospodský, abych mu do knihy napsal něco pěkného a tak mu v češtině píšu pochvalu. Skočím si na policejní stanici pro svůj bágl a hlídkujícímu strážníkovi nechávám malý bakšiš, který si ochotně bere a přátelsky na mě kýve hlavou.

Jelikož se už stmívá, je mi nabídnut pokoj ve vedlejším hotelu za 80 rupií a tak se na něj jdu s pikolíkem podívat. Jsem mile překvapen. Místnost je velká, čistá, s bílou čistou postelí a přiléhající koupelna je přímo luxusní, s velkým zrcadlem, čistými dlaždičkami a evropským záchodem. Platím 80 rupek a ani nesmlouvám, za tohle si je určitě zaslouží. Ihned se osprchuju studenou vodou, což je úplně perfektní po tom prvním dni v tropickém horku. Vyperu si ještě prádlo a jdu spát.

 

Neděle 8. 10. 2000

Umyju se, oholím, sbalím a vypadnu. Stojím před branou areálu, chci jít pěšky dál, ale jakýsi Pákistánec mi sděluje, že tudy pojede autobus do Larkany, kam mám namířeno. Sedám si na svůj pytel a čekám asi tři čtvrtě hodiny než přijede správný autobus a ten mě stejně veze pouze do nedaleké Dokri na křižovatku. To jsem mohl mezitím dojít pěšky, i když za toho parna…

Další bus do Larkany jede za chvíli. Stejně jako předtím, i teď raději než do přeplněného vnitřku, šplhám na střechu. Je tam pěkný výhled a mám dost místa. Je to úplně jiný pocit z cestování. Přes zelenou krajinu a několik vesniček se dostaneme až na kraj města. Motorikšou se nechávám odvézt k nádraží. Najím se v nedalekém obchůdku a koupím jízdenku do Sukkuru.

I přesto, že mám 2. třídu, ve vlaku je místo a v klidu si sedám. Akorát lavice jsou oproti ekonomy třídě pouze ze dřeva bez polstrování a po čase tlačí nepříjemně do zad a zadku. V Sukkuru jsem večer za soumraku.

Dávám přednost drožce s koníkem a už se vezu k údajně levnému hotelu, který však stojí 125 rupií a ne maximálně 70, jak jsem požadoval. Nechávám se vézt k dalšímu hotelu a tam už drožkaři platím smluvených 15 rupek. Jenže dědouš je odmítá a požaduje čtyřicet. Hádá se se mnou, tahá mě za rukáv, ale má smůlu, je to jeho chyba, že mě zavezl k drahému hotelu.

Dokonce však i toto ubytování je drahé, za 175 rupek, a tak se poptávám po několika vedlejších hotelech. V hotelu Nusrat po mě chtějí 90 rupií, ale jelikož není sprcha na pokoji, domlouvám s nimi o deset rupek nižší cenu. Jdu se podívat do města do rušných nepřehledných ulic plných lidí, zvířat a stánků, prohlížím obchůdky, zboží a obyčejný život. Dostanu se až k široké špinavé řece, což je známý Indus a tak chvíli posedím ve tmě na betonové zídce a za svitu hvězd rozjímám.

Na zpáteční cestě se se mnou dá do řeči pár přátelských muslimů a tak se s nimi posadím u jednoho z mnoha obchůdků a popíjím čaj, na který mě pozvali. Chvíli spolu pokecáme a vracím se do svého hotelového pokoje, kde se ještě před spaním umyju pod kohoutkem u stěny.

 

Pondělí 9. 10. 2000

            Ptám se dole v recepci na check out, který je 24 hodin od doby příjezdu. Paráda, mám tedy čas do večera. Procházím se ulicemi, občas něco vyfotím a nechám se zavézt motorikšou podél Indu až ke kraji města. Přejdu kovový most přes řeku, pod kterým se místní kluci baví skákáním do špinavé vody, do níž by mě nikdo nedostal. Dvířky v mostě projdu na pevninu ostrova a rád bych se podíval do místní pevnosti, ale hemží se to tu vojáky, kteří se na mě zvědavě dívají. Zastaví mě až nějaký důstojník, který mi sděluje, že toto je armádní pozemek, na který je vstup zakázán a vyprovází mě slušně, ale důrazně zpět k mostu.

            Nazpět jdu pěšky a když nemohu na ostrov s pevností, chtěl bych se alespoň dostat na vedlejší ostrovní chrám. Zajdu tedy mezi rozbořené baráčky u vody a požádám místní domorodce, kluka a holku (nejspíš sourozence), a ti mě ochotně vezou na lodičce po řece. Na břeh ostrova ale nevkročím, obeplujeme ho pouze dokola. Trvám na přistání u chrámu, který bych si rád prohlédl zevnitř, ale oba mi signalizují, že by mě v hinduistickém chrámu mohli ztlouci. Naléhám na ně, ale jsou neoblomní, mám prostě smůlu. Na loďce přemýšlím, kolik jim asi tak za tu plavbu dám, počítám tak okolo 40 rupií, ale vyrazí mi dech požadavkem na 200 rupek. Po dlouhém smlouvání to usmlouvám na 70, ale nechávám jim stejně o deset víc, protože nemají nazpátek.

Vracím se městem zpátky k hotelu, trochu při tom v chaotických ulicích bloudím a na pokoji si pochutnám na výborném kuřátku smaženém v oleji, které jsem si koupil cestou. Motorikšou se nechávám odvézt k minaretu Mír Masúm Šáh, který ční vysoko nad městem. Platím 5 rupek vstupného, zouvám boty a už šplhám po úzkém točitém schodišti do výšky. Výhled z tohoto místa na město je úchvatný.

            Zpět do hotelu jdu pěšky a docela se orientuju. Na pokoji si zabalím a motorikšák mě odváží přes celé město po mě už známém mostě do druhého z dvojměstí, do Rohri na vlakové nádraží. Koupím si jízdenku do Multánu a jelikož mám čas, jdu si prohlédnout okolí.

Už za tmy navštívím a vyfotím jednu moc pěknou mešitu, prohlédnu si vedlejší hřbitůvek, koupím vodu na pití a vracím se na nádraží. Cestou vypadne elektrický proud a tak se ulice ozářené světly prodejních stánků ponoří do tmy. Ne však na dlouho, obyvatelé jsou na tohle nejspíš zvyklí a tak mají po ruce připraveno náhradní osvětlení, což tvoří nejčastěji plynové lucerny. Na nádraží jsem sice včas, ale vlak má zpoždění a tak čekám jako ostatní v sedě na peróně, na svém pytli.

Po příjezdu soupravy se dovnitř do ztemnělých vagónů hrnou davy lidí a tak se tam nacpu s nimi. Sedám si na sedačku a už mě někdo vyhání, že je to jeho, rezervovaná je i další a další a když si lehnu nahoru na lehátko, tak mě tahají za nohy dolů, že i to je obsazeno a svítí si na mě ve tmě sirkou. Nasraně odcházím z vagónu a vlak se právě dává do pohybu. Vlezu si rychle do nejbližšího jiného vozu a je to zrovna spací vůz. Hlídkující policista mě nejdříve nechce pustit, ale pak mi dovoluje, abych zůstal v uličce u záchodu a tak zde ležím celou cestu na zemi na svém pytli.

Světlo zde svítí jako v předchozích pákistánských vlacích a to pouze během jízdy a když vlak zpomaluje, světlo se pomalu ztlumuje, až na zastávce zhasne docela. V jedné stanici chci povolit žárovku v chodbičce, abych měl celou dobu tmu na spaní, ale neuvědomil jsem si, že zde nemají šroubovací objímku jako u nás v Čechách a tak mi žárovka padá na zem a břink. ,,Zametávám,, střepy botou na stranu – naštěstí si nikdo ničeho nevšiml.

 

Úterý 10. 10. 2000

            Chvílemi dřímám, ale spaní ve vlaku mi moc nejde. Na jedné stanici se ptám lidí, co je to za město.

„Multán,“ řekne kdosi nevzrušeně.

Rychle popadnu své věci a vystupuju. Je ráno před čtvrtou, tma, a i přesto postávají a posedávají před nádražím rikšáci a vrhají se ke mně jako smečka. S jedním z nich dohodnu cenu k nějakému levnému hotelu. Veze mě před nádraží asi 20 metrů a už mě společně s recepčním přemlouvají, abych se ubytoval v jejich dvojnásobně drahém hotelu, než jsem chtěl. Odmítám, to tak aby si na mně oba namastili kapsy a dál jdu raději pěšky. Tmou, prázdnými ulicemi bloudím městem a hledám levné ubytování.

Dostanu se až do nějakého bazaru a tam se chvíli pokouším komunikovat s mladým hlídačem tržiště z Afganistanu. Pak podle jeho rady odcházím o kus zpět dál hledat nějaký hotel. Ulice pomalu ožívají. V jednom hotelu, který pracně najdu, mi nejdříve stařík s tlustými brýlemi nabízí pokoj za solidní cenu a když se mu pokouším anglicky vysvětlit, s pomocí posuňků, že chci nejdříve vidět pokoj, odmítá mě a posílá mě pryč. Snažím se ho přemluvit, na prohlídce pokoje už netrvám, ale marně.

Sedám si o pár ulic dál na schod u nějakého obchodu a tak hodinku sedím, zívám a pozoruju rozbřesk a narůstající chaos v ulicích. Ospalost je pryč a tak se rozhoduju, že se nechám odvézt k pevnosti Kásim Bágh. Motorikšou jsem tam za chvilku. Pevnost je nádherná, uvnitř s hroby muslimských světců. Před ní se potuluje několik obchodníků, žebráků a na trávě hraje parta mladých kluků baseball.

Zamířím pak přes park dolů z kopce, kde stojí další pevnost, nebo spíše další část pevnosti. Vypadá, až na několik detailů stejně jako první budova a i zde uvnitř stojí hrobka. Vystoupám zase zpět parkem do kopce a jdu se podívat na vyhlídkovou terasu na město. Chvíli se rozhlížím a scházím dolů do ulic. Ptám se hlídkujícího policisty na poštu a nechávám se tam podle jeho rady odvézt narvaným minibusem. Na poště, ani v okolí nemají žádné pohledy a tak brousím po městě a rozhoduju se, že se vrátím na vlakové nádraží, kde si kupuju jízdenku za 100 rupií.

Než mi přijede vlak, v jedné z restaurací pojím několik placek chapatí s pálivou omáčkou. Ve vlaku naproti mně sedí sympatický mladík, přibližně stejně starý a kdykoliv si něco koupí od chodících prodavačů, vždy mi nabídne kousek k ochutnání. Jelikož umí anglicky, tak spolu kecáme a smějeme se, protože má smysl pro černý humor jako já. Vyměňujeme si mailové adresy a zatímco on vystupuje na předměstí Lahore, já jedu až na hlavní nádraží.

Ačkoliv nás z vlaku vystupují davy, rikšáci si mě opět najdou, ale já je odmítám a hledám vhodný autobus. V tomto městě musím být obzvláště opatrný, neboť zde prý bylo okradeno velké množství cestovatelů. Řídím se tedy rad knižního průvodce a správným minibusem odjíždím k doporučenému hotelu. Jakýsi mladík s plnovousem mi uvnitř radí a platí za mě jízdenku. A že prý mě dovede až k hotelu, protože bydlí kousek od něj a má tam i obchod. Poučen ze svého průvodce o mnoha zlodějíčcích, kteří se snaží vetřít na pokoj, aby něco ukradli, jsem opatrný a aby si mě nemohl pak vyhledat v knize hostí, říkám mu falešné jméno Paul.

Vystupujeme na hlavní ulici a vede mě ztemnělými uličkami mezi vilovými domky. Jsem opatrný a čekám, kdy se na mě někdo ze tmy vyhrne, ale nic se neděje. Průvodce dokonce tvrdí, že míjející obchod je jeho, ale je mi to podezřelé, že se s nikým nezdraví. O kousek dál mě doprovodí na zmíněnou adresu a když čekám, že bude chtít pod nějakou záminkou vlézt do mého pokoje, loučí se a nečekaně odchází.

U velké vilky mi otvírá pohledná tmavá žena a vůbec se nediví, že jsem Čech, těch tu podle knihy hostí nocovalo spousta. Dokonce i teď jsou zde ubytováni dva krajané, kluk a holka, se kterými budu spát na pokoji. Tohle není typický hotel, je to vlastně takový penzión, ubytování v soukromí. Cena 100 rupií je sice trochu vyšší, než jsem v Pákistánu platil, ale je vyvážena větší bezpečností.

Nechávám si na pokoji batoh a podle rad českých cestovatelů odcházím do nedaleké internetové kavárny. Jdu kolem obchůdku, kde už sedí můj pomocník, který mi ukázal cestu a kýve mi na pozdrav. Je to sympatický člověk, který mi pomohl a moc mě mrzí, že jsem ho podezíral z nepoctivosti. Bloudím ulicí Wahdat company a zajdu do uliček, kterými prochází zrovna oslavující průvod a cosi slavnostně zpívají a hrají. Kupuju si studený sprite a sedám k počítači v internetovém kroužku. Přístup je ale příliš pomalý a tak po chvilce odcházím. Podél hlavní ulice hledám další net kavárnu, zajdu dokonce i velkého business centra, kam mě zaveze hlídač výtahem do nevyššího patra, ale tam je pouze počítačový kroužek bez přístupu k síti.

Konečně o kus dál nacházím v suterénu kavárnu s internetem a tak mohu přijmout svoji poštu a poslat další novinky ze své cesty.

Zpět se vracím opět pěšky, dost bloudím a jdu zbytečně oklikami, ale nakonec do rodinného hotelu dorazím. Oba spolunocležníci právě usínají a tak se vysprchuju v přiléhající koupelně a jdu spát taky.

 

Středa 11. 10. 2000

            Ráno mě probouzí balení mých spolubydlících. Tato noc byla zde jejich poslední a pomalu se vracejí domů do Čech. Vstávám, chvíli s nimi kecám a odcházím na prohlídku města.

Na hlavní ulici vlezu do minibusu a ukazuju na mapě, kam chci, ale na chlapíka, který vybírá peníze, je to příliš těžké k pochopení a chce slyšet konkrétní cíl a když mu ho pochopitelně z neznalosti města nemohu říct, vykopne mě na první zastávce. Nevadí, počkám chvíli na další a jím se dostanu ke starému městu.

Tam procházím ulicemi, fotím a dostanu se k obrovské mešitě Badšáhí, u které prolezu bosky rozpálené dlaždice nádvoří a obdivuju vysoké lešení svázané z klacků, které je postaveno u budovy mešity. Nevynechám ani vedlejší pevnost, kam vlezu východem, takže neplatím vstupné, i když hlavní účel je, že ke vchodu bych musel obcházet polovinu pevnosti. Prohlédnu si mimo jiné i zrcadlovou mešitu a halu veřejných slyšení a z polorozbořených hradeb si udělám pěknou fotku mešity. Navštívím i hinduistický chrám, do kterého mě chlapík, ale nejdřív nechce pustit, že je jen pro hinduisty, ale pak se nechá překecat. Na mojí otázku, jaká je jeho víra, odpoví, že islám a tím se prokecne, protože jako příslušník jiné víry by neměl mít do chrámu údajně přístup, ale celou prohlídku opuštěného chrámu mě provází jako ocásek. Čeká bakšiš, který však nedostane. Cha.

            Dole u hlavní ulice se u jednoho ze stánků najím a obdivuju u toho skupinku pohledných pákistánských dívek. Parkem projdu opět kolem mešity do kopečka a motorikšou se nechávám odvézt přes čtvrtinu města do místního ZOO. Prohlížím si zvířata v klecích a výbězích a udivuje mě pořádek, který je zde perfektní ve srovnání s obydlími a ulicemi ve městě. Jen u výběhu s tygry mě rozladí, že je jich zde podle mého názoru příliš mnoho v tak malém prostoru.

            Ze ZOO odcházím na nejbližší zastávku, poptávám se lidí a dvěma autobusy se dostávám na kraj města k Šalimárským zahradám. Uvnitř je klid a narozdíl od centra se zde prochází podstatně méně turistů. Moc rozkvetlých květin zde nevidím, není divu, teď na podzim, ale soumrak a křik hejna vran zde vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Policisté nás poslední návštěvníky už za tmy vyhánějí píšťalkou a tak prolezu úzkou brankou a vracím se frekventovanou ulicí pěšky nazpět.

Nepohrdnu minibusem a odjíždím k nádraží. Kus cesty bych rád urazil pěšky a tak zde hledám mezi tlačenicí rikš, aut, kol, motorek, prodavačů a lidí dlouho tu správnou ulici a pak vyrážím na procházku. Na další křižovatce si u stánku pochutnám na vynikajícím kuřecím stehnu s chapatím. Dostávám se na širokou ulici The Mall a tou jdu dále od nádraží. Je to hlavní třída s mnoha obchody, dost frekventovaná a tak mě docela překvapí, když na neosvětleném úseku, kterým procházím, žene pasák v protisměru velké stádo koz.

            Poptám se po poště, najdu ji, chci si uvnitř napsat pohledy, ale zrovna zavírají. Smůla. Ze stanice minibusů na nedalekém náměstí odjíždím k Wahdat company. K rodinnému hotelu jdu trochu jinou cestou, samozřejmě bloudím, to se mi tady v Asii stává pořád, ale objevuje se můj pomocník ze včerejška se svým kamarádem a ukazuje mi opět cestu. Chvíli s ním kecám u jeho obchůdku a vracím se do svého hotelu. V pokoji jsem sám, žádní jiní cestovatelé, kromě Australana ve vedlejším pokoji, se kterým je společná koupelna, zde teď nebydlí.

 

Čtvrtek 12. 10. 2000

            Po ranní hygieně sejdu z pokoje do přízemí, platím 200 rupií za dvě noci a odcházím. V nedalekém obchodě se loučím se svým pomocníkem, koupím od něj colu, kterou přeleju do své láhve a jdu na zastávku minibusu. U nádraží hledám bus na nedaleké hranice a s pomocí domorodců ho za chvíli najdu. Autobusem vyjedu z města a projíždíme pár vesničkami s rákosím a krávami. Jedeme i kolem továrny Baťa, který má obchody snad v každém městě. Šikovný český podnikatel.

           

U hranic je konečná. Mimo domorodců se mnou z autobusu vystupuje i mladý německý cestovatel Mathyas, se kterým se vzápětí seznamuju. U obchodníka si koupím mapy Indie a Pákistánu, zatímco můj nový známý vyvexluje pákistánské rupie za indické, i přesto, že mu radím, že do Indie se nesmějí indické peníze dovážet. Spolu s Mathyasem pak procházíme hraničním pásmem mezi celnicemi a dostáváme se přes několik kontrol. Mnoho nosičů v modrých kamízech a žlutých turbanech nosících na hlavách jakési bedny nám nabízí, že nám za úplatu vezmou přes zbytek pásma batohy, ale oba odmítáme. Mathyas se netají celníkům tím, že směnil peníze ještě v Pákistánu a k mému údivu mu to prochází. Zase jedna zastaralá informace v mé knížce hovořící o zabavování dovážených indických peněz.

 

pokračování v Indii...