...pokračování z Indonésie

 

Pondělí 26. 2. 2001

Během plavby jdu několikrát na horní palubu odkud pozoruju přibližující se Lví město. Všude na moři a v okolí přístavu pluje spousty obrovských lodí a tankerů, ve výšce nad přístavem projíždějí kabinové lanovky a na ostrově jezdí moderní rychlovlak.

            V přístavní kanceláři projdu pouze po vystání desetiminutové fronty pasovou kontrolou, zavazadlo mi nikdo ani rentgenem nekontroluje. V moderní hale plné luxusních obchodů zabavím u turistické poličky několik průvodcovských prospektů a sháním se po směnárně. V bance Overseas Union bank pak v docela slušném kurzu směňuju 40 $ v šeku na 65 S$. Nadchodem se dostanu na autobusové nádraží u něhož stojí pod krytou halou spousty restaurací. Nejsou to však staré dřevěné rozpadlé stánky jako z okolních zemí, ale vestavěné obchůdky s moderními kuchyňskými nástroji a pomůckami. Taky ceny jsou o poznání dražší. Po ukojení svého hladu odjíždím klimatizovaným dvoupatrovým busem do města. Sedím nahoře vepředu, mám úžasný výhled na cestu a mohu se tedy dobře orientovat dle mapy. Vystupuju tedy správně u ulice Lor 21, kde však marně hledám hotel Abang, o kterém jsem se dozvěděl od chlapíka Petra z trajektu. Ani lidé zde bydlící, hlavně Číňané, kterých běhá všude spousty, nic nevědí. Asi to byl špatný vtip!

            Vracím se pěšky do centra a v okolí ulice Bencoolen hledám ubytování. V samotné ulici najdu dva guest housy, které jsou však obsazeny. Běhám po okolí něco kolem dvou hodin, jsem už dost unavený, až mi nakonec jakýsi mladý Číňan ukáže nedaleký Waffles home stay. Tam mají volno a ubytovávám se ve druhém patře na posteli na chodbě, protože je to nejlevnější, i když 10S$, tedy 6US$, je oproti předchozím noclehům jinde docela pálka. Jdu se hned podívat po okolí, projdu protější obchodní centrum Bugis, prohlédnu si i nedaleké tržiště a u jednoho z mnoha hlavně čínských stánků se najím. Jídla je středně malá porce a cena zhruba 3S$ je dost vysoká. Inu Singapur se svou vyšší životní úrovní je dražší. Projdu se pár ulicemi v okolí a vracím se do společné ložnice, kterou sdílím s pěti Číňany. Po sprše si vylezu nahoru na horní palandu a jelikož jsem unavený, usínám téměř okamžitě.

 

Úterý 27. 2. 2001

            Ačkoliv okna vedou na hlavní ulici North bridge road, díky jemně hučícím větrákům není slyšet hluk zvenčí. A Číňané jsou oproti ostatním národům, které jsem zatím navštívil, ohleduplnější, alespoň mí spolubydlící a tak ráno spím až do osmi, ačkoliv oni vstávali mnohem dříve. Scházím dolů a v recepci se od čínského recepčního dozvídám, že nahoře na střeše mohu navštívit bar, kde je k dispozici snídaně. A zdarma, jak se pak doptám. No to by bylo, abych toho nevyužil.

            Musím projít do vedlejšího Willis home stay, který je v prvním patře propojen a nahoře na terase, v zastřešené kuchyni mám možnost v horké vodě, kterou si natočím z várnice vylouhovat čaj nebo instantní kávu a upéct si tousty s máslem a marmeládou. Cestovatelů jako já zde snídá spousty a tak se na mazání chlebů stojí fronta. Všichni se ale tváří nějak kysele a znuděně.

Po jídle se jdu projít do města. Podívám se k buddhistickému chrámu a vedlejšímu hinduistickému na Waterllo street a zamířím k národnímu muzeu. Vstup do něj ale není zdarma, jak mám napsáno v průvodci, ale pro studenty za 1,5 S$ a tak se hned oháním kartou GO26. Hurá, vyšlo to. Projdu zajímavé expozice o historii města, o čínské kultuře a zajdu do nedalekého asijského muzea civilizace, kam se mi podaří proklouznout zdarma. I zde si prohlížím expozici hlavně o čínské historii, kultuře a umění. Chvíli posedím i u počítače, kde si ve 3D realitě prohlédnu chrámy, které jsou už dávno zbořeny a zbyly z nich jen ruiny.

Procházím pak ulicemi a mířím do čínské čtvrti, kterou projdu a vůbec se mi nezdá o něco víc čínštější než zbytek města. A stojí v ní dokonce více hinduistických chrámů a muslimských mešit než samotných čínských konfuciánských chrámů. Vydávám se pomalu na zpáteční cestu a prolézám ulicemi mezi obrovskými mrakodrapy u řeky, kde chvíli posedím u sochy tlustého ptáka a podívám se i do nedalekého Merlion miniparku, což je cípeček země se sochami lvů mezi řekou a mostem. Už je tma, procházím kolem fontány Tan Yim Seng a vysokého válečného pomníku a mířím na Bugis.

Tam v suterénu navštěvuju velký supermarket a prohlížím si opravdu velmi široký sortiment. Už zdálky v lednici vidím vystavené krabice s mlékem a tak se ženu s nadšeným úsměvem k nim. Smích mě však vzápětí přejde, když si všímám cen. Litr mléka začínající zhruba v přepočtu na 45 korunách mi nepřijde jako dobrý vtip. I ceny ostatního zboží jsou na podobně vysoké úrovni a tak raději odcházím do Waffles home stay. Ve společné ložnici je klid, starší Číňan v předchodbě poslouchá své rádio a mladý Číňan s plochým obličejem se stále zhlíží v zrcadle a pokašlává. Ostatní polehávají, nebo kecají u stolku v kuchyňce. Moje věci jsou v pořádku, nic nechybí, s něčím takovým ani nepočítám.

 

 

Středa 28. 2. 2001

            Po probuzení studuju ranní noviny a hledám v inzerátech nějakou práci, nejspíš úklid, mytí nádobí, stavební práce, či něco podobného. Ale peníze za tyto práce začínající na 25 S$ na den, nepočítaje, že za práci na černo mi dají méně, by mi stačily tak na nocleh a jídlo právě na ten den. Tak si holt na tu zpáteční letenku budu muset opravdu půjčit.

            Po ranní snídani na terase odcházím na Bugis na metro, kterým v přepočtu téměř za 39 korun odjíždím přes půlku města na stanici Čínské zahrady. Po ranním zklamání z málo placené práce si říkám, nebylo by špatné najít nějaké peníze. A k obrovskému překvapení ve stanici metra pod okénkem na zemi nalézám desetidolarovku, ale aniž přemýšlím, automaticky ji vracím do okénka pokladny. Cestou k zahradám pak přemýšlím, jestli jsem tak poctivý nebo tak stupidní. Vstup je 4,5 pro dospělé, bez jakékoli slevy. Chvíli se rozhoduju a pak odevzdaně platím. Nic jiného mi nezbývá, přes říčku můžu přejít most jen na tomto místě a odtud by každý pokus dostat se do objektu jinudy byl spatřen.

Procházím krásnými rozkvetlými čínskými a pak i japonskými zahradami s potůčkem, obloukovými mosty, čínskou pagodou, několika altánky a chrámy a přelouskám oslavné nápisy na soše velkého čínského myslitele a filozofa Konfucia. Je zde i expozice bonsají, kde v chrámu hraje z malých repráčků tichá čínská hudba a vytváří tak v kombinaci s okolními rostlinami harmonické prostředí a tak zde v příjemné atmosféře dlouho relaxuji.

Stejnou cestou se vracím opět k metru, které je neuvěřitelně čisté a jelikož podle jízdenky musím vystoupit na konkrétní stanici, můžu se teoreticky projíždět jak dlouho chci a kam chci a vystoupit jen tam, kde musím. Také toho využiju a jedu o kus dál, neboť trasa metra vede hlavně nad povrchem a tak se mohu rozhlížet po okolí. To je ale prakticky všude stejné, pěkné udržované domy a vilky a čisté přehledné ulice. Zato uvnitř vozu mě pobaví pohledná tmavá baculatá indická holka, která štítivě kapesníčkem utírá smítko z čisté lavice. Musím se hrozně smát při myšlence, jestli ta Indka někdy vůbec navštívila zemi svých prarodičů, tu příšerně špinavou a zapáchající, ale přesto tak mystickou a nádhernou zemi. Co by si tam počala se svým sněhobílým kapesníčkem?

Zpátečním soupravou se vracím zpět na Bugis. Dole v supermarketu si kupuju kuřecí pepřový steak s bagetou, což je cenově stejné jako jídlo ve stánku, ale množství je větší a zažene více hlad. V nedalekém parku hledám marně lavičku a tak usedám na trávník a za úsměvů kolemjdoucích lidí a poskakujících hladových havranů obědvám. Prohlížím si arabskou čtvrť a moc pěknou Sultánovu mešitu. Přes kanál se dostávám do čtvrti Malá Indie.

Spíše ze zvědavosti se dívám na kurzy měn ve směnárně obchodního centra Mustafa. S velkým potěšením zde nalézám, že se vykupují i pákistánské rupie, kterých jsem si nechal 2.000 pro svůj původní plán návratu do Evropy opět po zemi. Ihned se proderu dovnitř a na toaletě si vytáhnu bankovky z kapsičky na krku a počítám, že bych za ně měl dostat zhruba 56 S$. Dole ve druhém suterénu dostávám ještě o 1 S$ více. Skvělé! S dobrou náladou si kupuju pohled a dle mapy hledám poštu, která však na uvedeném místě nestojí, je tam zatím jen staveniště. Možná tak za půl roku.

Vracím se hlavní Serangoon ulicí a zajdu do hinduistického chrámu Sri Veeramakaliamm, kde zrovna probíhá posvěcovací obřad. Vůně kadidel, zvuk trubek, řinkot zvonků a do půli těla svlečení bráhmani s pochodněmi v ruku mě okamžitě přemístí zpátky časem i prostorem do Indie a já najednou zjišťuju, že se mi po této zemi stýská a že se tam chci vrátit. Vždyť ten Singapur a nakonec i Malajsie a Thajsko, které mě ještě čekají jsou už tak civilizované...

Směřuju pomalu k Bugisu, kde chvíli posedím u fontány, která stříká zvláštně přerušovaně vodu a vytváří ve vzduchu zajímavé obrazce. Nejdu ještě zpět do hotelu a zajdu se podívat do nedaleké mešity Bencoolen. Tam si mě všimnou přátelští mladí vousatí muslimové a hned mě zvou na jejich hostinu a tak na zemi pojídám čtvrtku kuřete s plackou purí a banány a jeden muslim mi zajímavě vypráví o islámu, o nebi, o smyslu života... Zdržím se tam něco kolem hodiny než se s nimi rozloučím, poděkuju a dobře naladěn odcházim do Waffles home stay.

 

Čtvrtek 1. 3. 2001

            Poté co posnídám několik toastů s džemem a vypiju dvě nescafé, si z erární Lonely planet opisuju nějaké ubytování ve městech v Malajsii. Kousek ode mě sedí tři statní kluci, občas z jejich směru zaslechnu důvěrně známé slovo a tak se ptám odkud že jsou. Slováci! Tak s nimi tak deset minut kecám o cestě, zkušenostech a tak.

Jdu si pak balit, protože mám v úmyslu jet dále, ale čínský recepční, kterému jsem se dříve zmínil, že bych si rád vydělal peníze, má pro mě na zítřek nějaký džob. Údajně kompars při natáčení filmu, kde bych hrál vojáka. Je to pouze na jeden den, peněz mi to moc nevydělá, ale byla by to nová zajímavá zkušenost a tak po chvilce rozhodování přikyvuju. Musím zajít do nedalekého obchodu, kde se dozvídám podmínky a čas. Je rozhodnuto, zůstávám tedy v Singapuru o něco déle.

Jdu se projít znovu do města. Navštívím konečně nedaleký čínský chrám a zamířím do parku, kde stojí Istana, což je prezidentský palác. U malého parčíku na cestě se zajdu podívat do sikhského chrámu a pak musím kráčet podél plotu, neboť Istana je samozřejmě z bezpečnostních důvodů oplocena a nějaký pán mě pošle kratší cestou přes parkoviště uvnitř obrovského rušného hypermarketu. Venku asi sto metrů vpravo už vidím vjezd k prezidentskému paláci, ale střeží ho policisté a dovnitř je vstup zakázán. Takže nemůžu ani sídlo prezidenta zahlédnout.

Jdu tedy na nedalekou poštu napsat a poslat pohledy, zase mi blbne propiska a dostávám od jedné hodné paní s kočárkem novou. Vracím se zpět k centru a posedím pod střechou u vodní nádrže v parku Istana. Přes několik ulic se dostávám do parku pevnosti Canning, který projdu, prohlížím si bývalé sklady munice, pevnost, děla a vlezu dokonce i k vodní nádrži, která leží na vysokém kopci, ale pod zemí. Dovnitř oploceného pozemku se nesmí a tak mě hlídač hned také vyhání. Projdu parkem, ze kterého mám pěkný výhled na město, přes hlavní ulici k Satay klubu, což je drahá restaurace a všude stojí spousty drahých stánků a chodí davy tlustých bohatých bělochů.

Už za soumraku šlapu podél říčky, všude svítí množství barevných světel, na vodě Stampford kanálu rychle plují taxilodě. Posadím se na chvíli u parlamentní budovy a nejspíš tady ztratím papírek, kam jsem si ráno zapsal ubytování v Malajsii a celý den si sem píšu nová anglická slovíčka, abych si je mohl opakovat a tím se je naučit. Vracím se pak ulicemi k Bugisu a dole v supermarketu si k večeři koupím steak, bagetu a zelí. V kuchyňce ve Wafflesu to spořádám.

 

Pátek 2. 3. 2001

            Po střešní snídani jdu zkratkou přes vedlejší Willis home stay do ulice Liang Seah, kde se scházím s dalšími dvěma cestovateli a přítelkyní jednoho z nich. Prodavač v krámku nám dá peníze na taxi a na jídlo a jedeme přes město na udanou adresu televizního studia.

Další hodinku postáváme na vrátnici ještě s dalšími dvěma cestovateli než vyměníme cestovní pasy za vstupní štítky a ze skladu vyfasujeme bílá zašpiněná trička, zelenavé kraťasy a hnědočervené botky. Prd, nebudeme hrát vojáky, ale uvězněné vojáky. Odvádějí nás pak do studia, kde za kulisami čekáme znovu asi hodinku. Čas trávím chozením po studiu a chodbách a prohlížím si vše co se dá. Chvíli se zdržím ve vedlejším studiu, kde natírají podlahu zelenou barvou a míchají ji do správného odstínu.

Když se vrátím do našeho studia, kluci už leží v místnosti na nosítkách a hrají nemocné vězně. Pro mě se pak po chvíli najde místo na sezení za sloupem, kde mě kamera zabírá leda tak levé koleno. Hlavní hrdina coby taky vězeň vstává z lůžka, rozhlíží se a jde k dalšímu, který maluje na stěnu narození Krista a mají spolu dialog, že přicházejí vánoce a tak... Po několikanásobném natočení scény máme pohov a můžeme zase rejdit po studiu. Mám příšerný hlad, ale na jídlo prý není čas.

Chlapík hrající zlého japonského vojáka nás odvede do maskérny, kde nás muslimka v čadoru nalíčí jako mrtvoly s jizvy na hlavě. Mě namaluje pěknou modřinu na levé tváři. Ve studiu se pak točí další scéna, kdy my cestovatelé hrajeme mrtvé vězně. Jsme rozházeni mezi kulisami tvořícími skálu s trávou a kolem leží několik jako my oblečených figurín. Trička, kraťasy a těla nám zašpiní od hlíny a zčásti nás zasypou kůrou a listy. Já musím ležet a dívat se vyvaleným pohledem mrtvoly přímo do zadní kamery. Hlavní hrdina herec pak přibíhá popichován puškou zlého japonského vojáka, padá při tom na mrtvého vězně, kterého hraju shodou okolností já, podívá se na mě, lekne se a se slovy: „Bůh nám pomáhej,“ zvrací za balvan vyrobený z polystyrénu. Scéna se točí také několikrát a tak na mě pořád padá, což při mém plném močáku není zrovna nejpříjemnější.

Konečně chvíli před sedmou dotočíme poslední záběr a balí se. Jdeme zpátky k vrátnici se převléknout do svých oblečení a po ošplouchnutí se v umyvadle odjíždím se dvěma cestovateli z Belgie a Brunem z Německa zpět k obchodu v ulici Liang Seah, kde dostáváme každý 35 S$. Nic moc, ale zaplatí mi to dva dny v Singapuru, které tedy mám zdarma. Hned jdu část peněz utratit do restaurace dole pod home stay, však mi po celodenním točení vytrávilo. Už alespoň vím, proč se říká, že má někdo hlad jako herec.

Podívám se ještě do Bugisu, odměním se za dnešní „umělecký“ výkon čokoládovou zmrzlinou od KFC a vracím se do ubytovny. Na střešním baru si píšu zápisky, zatímco ostatní bohatší cestovatelé do sebe ládují jedno drahé pivo za druhým.

 

Sobota 3. 3. 2001

            Dnes si už konečně balím a asi v půl jedenácté odcházím s batohem do města. Původně jsem chtěl jet metrem blízko k mostu spojujícího Singapur s Malajsií a přejít ho pěšky, ale z nástěnky jsem si přečetl, že do Johor Bahru jezdí levný autobus č. 170, který mě tam dopraví levněji a bez námahy. Není nad to, když má člověk správné informace!

            Na autobusovém nádraží na křižovatce ulic Queen a Arab stojí předlouhá asi 150 m fronta, která se ale pohybuje rychle a tak za deset minut už sedím v autobuse a za 1,20 S$ se vezu přes město k hraničnímu mostu. Tam vystupujeme, na celnici dostávám výstupní razítko ze Singapuru, v zácpě přejedeme most...

 

pokračování v Malajsii...