...pokračování z Indie

 

Čtvrtek 7. 12. 2000

...letíme chvíli nad mořem a asi po 40 minutách letu přistáváme na Srí Lance v Negombu.

Autobusem jedeme k letištní hale, uvnitř vyplním malý dotazník a u pultu dostávám razítko na 30 dní pobytu. Chvíli čekám u dopravníku na svůj bágl a už si ho vozíčkem vezu přes kontrolu do letištní haly, kde úřaduje spousta směnáren a všechny mají stejný kurz. U jedné z nich měním 50 dolarů v šeku za srí lanské rupie. Vozík nechávám před halou a už zase s batohem na zádech jdu vpřed.

Kolem letiště postávají spousty policejních a vojenských hlídek a tak se jich doptám na cestu k busovému nádraží. Dohoní mě ještě kluk z Rumunska a tak jdeme spolu a kecáme. Na nádraží si odskočím na záchod a můj nový společník mi mezitím ujede. Nadháněči po mě chtějí nehorázné peníze za 35 km jízdy do hlavního města Colomba, ale po vysvětlení, že nejsem bohatý Němec a krátkém přátelském rozhovoru zmírňují. Do Colomba pak jedu za 12 rupek.

V autobuse si dle mapy Colomba, kterou jsem dostal na letišti a dle průvodce zjišťuju ubytování a vystupuju ve čtvrti Fort a jdu do Bristol street. Tam si omrknu ceny a ubytovávám se za 155 rupek v ubytovně Y.M.C.A. ve dvoulůžkovém pokoji, kde už jedna postel patří jakémusi dědoušovi.

Odcházím na autobus a jedu do čtvrti Bambalapitiya, kde složitě hledám indonéské velvyslanectví. Po velkém bloudění ho nalézám, bouchám na vrata, ale nic. Stoupám si na výstupek ve vratech, nahlížím přes a zjišťuju, že dům a zahrada jsou opuštěné a zanedbané. Vypadne mi při tom plánek z ruky do zahrady. Nelením, přelezu vrata, seberu plánek a lezu zase zpět. Dělníci na vedlejších rozestavěných domech zastavili práci a udiveně na mě zírají, jak se drápu přes vrata. Neznají holt český přístup k věci.

Vracím se zpět, vystupuju dříve a v malém občerstvení ochutnávám zázvorovou limonádu, kterou už jsem pil ve Skotsku. Najím se tam a ve vedlejším obchodě si prohlížím výrobky jeden po druhém, že se mě prodavačka jde zeptat co si přeju. Zjišťuju s radostí, že čokoláda je zde o malinko levnější než v Čechách a tak si jednu zakoupím. Dalším busem dojedu do Fortu a jdu se podívat k přístavu.

U dvou sympatických děvčat v telefonní ústředně si zjistím telefonní číslo na indonéskou ambasádu, ale adresu mi prý vyhledat nemůžou. (Teprve později přijdu na to, že si ty dvě potvory ze mě dělaly legraci a daly mi úplně jiné číslo.) V přístavu se nic moc nedovím, protože už je pozdě a tak jen přátelsky pokecám s policisty a ochrankou, kterých je v ulicích spousty za barikádami s pytlemi písku a tady v přístavu jich hlídkuje snad nejvíce.

Vracím se do Y.M.C.A. a v budově v 1. patře se dívám na výuku taekwonda a zkouknu i bangbinton. Jsem mile překvapen tímto sportovním vyžitím. V koupelně na svém 1. patře se vysprchuju a usínám na pokoji se starším dědoušem.

 

Pátek 8. 12. 2000

            Po vydatné snídani jdu pěšky k moři kolem prezidentského paláce, který je takřka obležen spoustou policejních hlídek. Mě kupodivu ani nekontrolují, ale vyfotit si palác mi není dovoleno. Po cestě podél mořské pláže mířím k informačnímu středisku pro turisty. Přidá se ke mně sympatický chlapík, který se představí jako učitel a po chvíli hovoru mi podává formulář, ve kterém jsou již jiná jména západních cestovatelů s částkou, kterou údajně přispěli na slepé děti. Samozřejmě odmítnu a přidám do kroku. Tihle podvodníci jsou schopni si vymyslit kdeco.

V informačním středisku ve velké budově mě přivítá nádherná žena a zjišťuje mi adresu indonéské ambasády a jiné informace. Podle jejich instrukcí jedu pak k ulici Bauddhaloka Mawatha a hledám velvyslanectví. Část ulice je zatarasena a neprůjezdná a hlídají ji vojáci. Mě pustí naštěstí dovnitř, ale tam indonéská ambasáda není. Vyjíždí odtud nějaká vysoká šarže a strašně se diví, jak jsem se tam dostal a ještě víc se rozčiluje, že mě sem vojáci pustili. Budou mít kvůli mě průser, chudáci.

O kus dál najdu pouze íránskou ambasádu, která je mi prd platná. Hledám dlouho a pracně a musím jít pěšky ještě pěkný kus cesty a v uvedené Sarana ulici skutečně indonéskou ambasádu nacházím. Vevnitř od vrátného dostanu návštěvnickou vizitku a v budově v přijímací místnosti visí na okénku cedulka, že je zavřeno. Nicméně úředníci se mě ujímají a sdělí mi, že cizincům zde víza nedělají, ale vysvětluju jim, že mě sem poslali z ambasády v Dillí a že my Češi nemáme s vízem do jejich krásné země žádné problémy. Zabírá to a podaří se mi je ukecat a dávají mi formuláře, které vyplním. Ukecám i pár ,,nezbytností,, jako je např. zamluvený hotel v Indonésii a naštěstí pochopí, že jako cestovatel nebudu na stále jednom místě. Ale jak jsem čekal, vyžadují zpáteční letenku ze země.

Vracím se tedy do centra a začíná kolotoč obcházení cestovek, leteckých společností a dealerů letenek, kterým vždy pracně vysvětluju, že musím teď koupit letenku, kterou vůbec nepotřebuju a pak ji zase vrátím zpět. Zajdu dokonce i do kanceláře ČSA, jejíž přítomnost mě mile překvapí, ale těm je úplně jedno, že jsem Čech a prý mi pomoci nemohou.

Nakonec najdu jednu společnost, kde je pár sympatických a chápavých lidí, kteří jsou mi schopni za poplatek 2.000 rupií vyhovět. Musím nejdříve v bance v ulici Bristol směnit 200 $ v cestovních šecích a kupuju letenku za 16.999 rupií z Jakarty do Kuala Lumpur. Na ambasádu je už pozdě, budu tam muset jít v pondělí.

Jdu tedy na druhou část práce – shánění lodě z Colomba do Jakarty, neboť bych se rád dostal do Indonésie po moři. Je to romantičtější a myslím, že i levnější.

            V přístavu v kanceláři dostávám adresu na lodní společnost, jedu na uvedenou adresu a dostávám zde od manažéra katalog s mnoha lodními společnostmi a dozvídám se, že tato společnost má licenci pouze na náklad, ne pro přepravu osob. Pošlou mě však na další lodní společnost, kde se dozvídám to samé, ale mám adresu opět další společnosti. Dnes je už ale pozdě a tak se vracím na Y.M.C.A. a platím za další noc. Chvíli pozoruju judisty a hraní kulečníku a jdu navštívit i posilovnu ve 2. patře. Po večerní koupeli ležím na posteli a plánuju co dál. Sympatický dědouš se mnou na pokoji usíná a tak mu zakryju lustr svetrem, aby na něj nesvítilo.

 

Sobota 9. 12. 2000

            Od rána zase oběhnu další lodní společnost, odkud mě pošlou na další. Předhazují si mě jako horký brambor. Jedu tedy na další uvedenou adresu a průvodčí v autobuse mi úmyslně tvrdí, že jede kam potřebuju a když mě pak zaveze jinam a blbě se tomu směje, zmáčknu ho a donutím ho vrátit mi peníze. U další společnosti se však dozvím známou ohranou písničku, že nemají licenci pro přepravu osob, ale pouze pro náklad.

Musím spěchat zpět do ubytovny, během pěti minut si zabalím, abych nemusel platit další peníze, check out je totiž přesně v poledne. Chvíli posedím na schodech před ubytovnou a cucaje mléko, plánuju kam vyrazím na dva dny, abych se mohl vrátit v pondělí zpět. Tady na Srí Lance je totiž ubytování o něco dražší než jinde a tak budu muset šetřit za použití svého stanu, jinak by mi nezbyly peníze na další země.

Z autobusového nádraží odjíždím přeplněným busem do vesničky Waskaduwa, kde si v obchůdku chvíli přátelsky povídám se sympatickou prodavačkou, která mi ale vzápětí účtuje za dvě sodovky 50 rupií namísto 15. Nenechám si to samozřejmě líbit a zklamaně odcházím na pláž.

Tam mě čeká nemilé překvapení. Domky, hotýlky a restaurace stojí hned vedle vody a potkávám zde několik tlustých Germánů a Anglánů. Sednu si u jedné restaurace na zem, dívám se na moře a píšu si zápisky. Dá se do pořádného deště a tak se kryju deštníkem. Majitel restaurace mě zve pod opuštěnou střechu svého podniku. Neodmítnu a pak s ním a jeho bratrem kecáme o bohatých tlustých Němcích a smějeme se, jaké ceny jim účtuje. Jsem od nich pozván na dobrý cejlonský čaj, za který Němčouři platí 35 rupií a to je prý ještě levné, protože vedle v luxusním hotelu stojí čaj dvakrát více. Poděkuju, rozloučím se a jdu na silnici, po které se pěšky vracím směrem na Colombo.

Navštěvuju buddhistický chrámek a už za tmy uhnu z cesty, ale zajdu jen mezi baráčky, odkud mě domorodci vyhánějí. Na ulici je to opět příšerné, všichni na mě čumí, volají, troubí, připadám si jako štvanec. Uhnu doprava do vnitrozemí, jdu stále dál a dál a vesnice nekončí, všude podél silnice stojí domy a obchůdky. Až po mnoha kilometrech, když už zase poprchává, vylezu v lese do mírného kopečka a stavím tam stan.

 

Neděle 10. 12. 2000

            Za svítání zjistím, že ležím asi 30 m od domu. Moji polohu však zaměří i jeho obyvatelé a tak z dálky civí a malý drzý kluk stojí kousek u stanu a mlaskáním a voláním: „Money,“ se snaží, avšak marně, vzbudit moji pozornost. Při balení stanu se pokouší asistovat, ač to nepotřebuju, ale říkám mu, že stejně žádné peníze nedostane.

Sejdu na silnici, u autobusové stanice na mě zase každý čumí, jeden chlapík mi radí jakým busem jet. Vezu se do nedaleké vesničky Baudaragama, kde si prohlížím za zájmu venkovanů vesničku a nakoupím něco k jídlu a pití. Jdu po silnici směrem na Piliyandalu a všude podél vozovky stojí stále pořád domy. Po jedné cestě uhnu vpravo a mezi baráčky a za nimi mezi zavodněnými políčky přijdu k lesíku. Za ním stojí sice další domky, ale to nevadí. Usadím se na lesní pěšině, rozložím mokrý stan od deště a odpočívám, čtu si a píšu.

Asi hodinku a půl o mě nikdo neví, i přesto, že po prašné cestě vedle lesa každou chvíli někdo jde či jede. Pak mě zmerčí dvě ženy nesoucí prádlo, jak si tak jen ve slipech ležím na karimatce ve stínu stromů vedle batohu, tašky a postaveného stanu. Chvíli se nic neděje a pak mě zdálky občas někdo pozoruje, ale nijak mě neruší. Až pak přijde milá delegace žen s kokosovým ořechem a nožem. Pochlubím se vlastním zavírákem, otevřu si ořech a už ho brčkem piju a odpovídám na jejich zvědavé otázky, které jsem slyšel snad tisíckrát předtím. Za chvíli ženštiny zase odejdou a vrátí se pak dvě a ptají se, jestli je nějaký problém, že jsem tady sám.

„Ne,“ žádný problém, směju se. „Naopak je to prima.“

Ta nejhezčí dívka přijde ještě jednou s chlapíkem, který je její otec, respektivě jejího muže a dozvídám se, že mu je 65 a jí 30. A já jsem jí tipoval něco kolem 18 let! Hodinku před setměním mám už zbaleno a jdu opět pěšky na Piliyandalu. Nakoupím jídlo, najím se a jdu dál. Jako idiot, jako štvanec pronásledován zvědavými pohledy vesničanů stále kráčím po silnici která vede stále mezi domy. Pořád čekám, že vesnička musí končit, pak bude následovat kus přírody a tam já uhnu a najdu místo na spaní.

Přicházím na takové místo, kde vesnička skutečně končí a asi tři sta metrů vede jen silnička, která je dosti frekventovaná i teď ve tmě a po obou stranách leží jen rýžová políčka, ale kupodivu i zde stojí asi tři prodejní stánky. Nenápadně uhnu ze silnice před malým mostem přes říčku a sejdu kousek k vodě na malý plácek, kde se najím ze svých zásob a hodlám zde strávit nějaký čas, než se doprava trochu uklidní. Ale osvětlí mě reflektory projíždějících aut a tak mě zde nacházejí nějací kluci na motorkách. Snažím se je odehnat, aby neopruzovali, ale oni zavolají další vesničany a tak se jich zde sejde asi dvacet a jedna žena coby mluvčí mi sděluje, že mají o mě starosti, aby se mi nic nestalo, že to tu není bezpečné. Ujišťuji ji, že se o sebe dokážu postarat a je mi jasné, že už tady nemohu zůstat ani chvilku, neboť teď o mě ví celá vesnice. Hodím bágl na záda a jdu dál po silnici, doufaje, že vesnička bude opět končit a tam uhnu nezpozorován někam do přírody.

Ale prd, po spoustě hodin a spoustě kilometrů, když už jsem unavený a vzteklý, zjišťuju, že jsem v samotné Piliyandale a musel jsem dnes urazit tedy něco kolem 15 km. Koupím si sodovku a o kousek dál přímo ve vesnici nepozorovaně uhnu na plácek u jakési autodílny. Za ní leží hromada odpadků a za ní roste malá banánovníková plantáž, kde si mezi stromky se zelenými banány stavím svůj plátěný domeček a znaveně usínám.

 

Pondělí 11. 12. 2000

            Vstávám krátce po svítání, odcházím kolem dílny jak jsem včera přišel, jakýsi chlapík na mě čumí, kde jsem se tam najednou vzal a tak se tvářím, že jdu náhodou kolem. Narvu se do autobusu a odjíždím do Colomba.

Vystupuju u vlakového nádraží Fort a abych se dostal na nástupiště, musím si koupit vstupenku za 2 rupie. Pak se poptám po koupelně a po malém hledání najdu zamčenou místnost, která by mohla být to, co hledám. Jeden úředník ze železniční kanceláře mi dveře odemkne a uvnitř jsou jen umyvadla, pisoáry a evropská mísa. Do koupelny musím prý jít na poslední nástupiště a budu platit 20 rupií.

Jdu tam, ale vzápětí si to rozmyslím, vracím se zpět a nechávám si odemknout dveře znovu. Zavřu se dovnitř a pak si natočím do kbelíčku vodu a polévám se jako v Indii. Když se takhle krásně umyju, vyjdu před nádraží, do úschovny do dřevěné skříně uložím svůj batoh a nasednu do autobusu, který mě veze do města. Jenže jedu stejným busem jako minule, protože jsem si, já debil, nezapamatoval číslo vhodnějšího spojení a tak musím jít opět asi půldruhého kilometru pěšky a procházet střeženou vojenskou zónou. Někteří vojáci mě dokonce poznávají a tak mě zdraví.

Konečně stojím u brány velvyslanectví Indonésie. Přede mnou vchází akorát asi šest lidí. Přijít tak o trochu dřív. Mám v úmyslu ukázat jim letenku, kterou si zapíší a hned ji zase v kanceláři vrátit, ale je to jinak. Úředník si mě naštěstí pamatuje a tak hned otevírá desky s mou žádostí, ale letenku a pas si u něj musím nechat. A bude to hotovo do tří dnů, tedy do čtvrtka. Nevěřím svým uším, do tří dnů? A v Dillí by to trvalo dva týdny!

„Dobrá práce,“ pochválím ho a indonéský úředník se samolibě usměje, viditelně polichocen.

Pak mi nastává kolotoč, oběhnu opět pár lodních společností, ale marně, všechny mají licence pouze na náklad. Dívám se do mapy přístavu v lodním časopise, který jsem dostal od první společnosti a rozjíždím se k rybářskému přístavu, kde jak doufám bude kotvit pár soukromých lodí. Ale prd, v malé zátoce se pohupují jen samé malé barevné rybářské loďky. Ptám se rybářů zda je tady jiný přístav pro rybářské lodě a posílají mě na hráz z kamenů, za níž v dálce asi 200 m kotví tři velké rybářské lodě, ale žádná soukromá.

Po kamenité hrázi poskakuju až k betonové věži a vylezu nahoru po schodech a tam sedím opřen o zeď a dívaje se na moře, sním jaké by to bylo plout šest dní po moři s námořníky do Jakarty. Smiřuju se s tím, že jsem si vymyslel neexistující variantu a vracím se do čtvrti Fort, kde běhám po leteckých kancelářích a cestovkách a zjišťuju ceny leteckých lístků. Je to hrůza, to mě určitě zrujnuje.

Odpoledne vyzvedávám svůj batoh z úschovny a z nedalekého busového nádraží odjíždím vestoje v přecpaném autobuse do Awisawelly. Jsem docela unaven z celodenního běhání a tak, když se vepředu trochu uvolní místo, se posadím na kovovou bouli, pod níž se točí kolo. Lidé na mě zvědavě čumí, ale nevšímám si toho.

V městečku, kde vystupuju, si nakoupím sodu k pití a levný koláč k jídlu a odcházím po silnici pryč. Minu nějakou partu kluků, kteří jsou hrozně zvědaví, kam jdu za tmy a naštěstí se dají se mnou do hovoru dva sympatičtí muži, z nichž jeden z nich mě zve k sobě, což odmítám a partu nebaví čekat a tak odejdou.

Hned za mostem přes řeku odbočím vlevo, projdu loučkou, zalezu do křoví a po pěšině se proderu dalším křovím a dostanu se na malý plácek nad řekou, který je ze všech stran částečně krytý. Ten se stává tábořištěm pro můj stan na dnešní noc.

 

Úterý 12. 12. 2000

            Ráno mě trochu pobolívá hlava a tak si poležím, čtu si a odpočívám. Teprve k 11 hodině, když už sluneční paprsky sahají po mém stanu, mě žár uvnitř donutí balit. Když roluju stan, od řeky přicházejí tři kluci, chovají se sympaticky a ukazují mi, že v řece těží nějaké kameny, jak pochopím z posuňků.

A skutečně, jakmile obejdu křoví a po cestičce sejdu k řece, vidím, že jsem rozuměl dobře. Sundám sandále, vyhrnu nohavice a pak zblízka při brouzdání v příjemně chladné vodě pozoruju, jak snědý polonahý mladík zahnutou lopatou na dlouhé tyči hrne ze dna kameny k sobě a tvoří jakousi hráz, kde může hledat a přebírat kamínky. Chvíli se na pracující hledače drahokamů dívám z vody, ale pak sednu na břeh do stínu a jen sedím a pozoruju život u řeky – hrající si holčičku s chlapečkem, koupající se ženu a jiné ženy peroucí prádlo. Občas prohodím nějaké to slovo se starším chlapíkem zároveň peroucím prádlo a mydlícím sám sebe. Bolí mě hlava a je mi nějak divně, ráno jsem se měřil a měl jsem teplotu 38°C.

            Asi po hodince a půl se zvednu a jdu na silnici a přes ní po cestě k buddhistickému chrámu, ze kterého zbyly už jen trosky. Dovnitř oploceného prostoru vstupuju vrzající rezavou brankou pronásledován třemi dětmi. Když se u zbořeniště na krásném klidném místě obklopeném palmami usadím a začnu si opřen o batoh číst v průvodci, děcka to znudí a odcházejí. Trávím zde v klidu odpočíváním až do 17 hodin, kdy se zvednu a jdu si koupit něco k snědku. Příjemné zjištění je, že nemusím až do centra městečka, ale kousek za mostem v několika obchůdkách nakoupím levnou sodu k pití a chléb s jogurtem k jídlu.

Vracím se zpět k bývalému chrámu, kde hodlám strávit noc. Lidé na mě zevlují, kam, že to jdu, ale nikdo nic neříká. U rozvalin sedí teď nějaký klučina a něco si čte. Když přijdu, vstane a dívá se na mě. Pokynu ať si zase sedne a tak se dá opět do čtení, zatímco já se naláduju skvělého křupavého chlebíčka. Kluk přijde ke mě a tak se podívám, že čte buddhistickou literaturu (na správném místě), což poznám pouze podle obrázků Buddhy, jelikož textu v pro mě nesmyslných znacích vůbec nerozumím. Dozvídám se, že je mu 16 a chodí do 11. třídy. Ukážu mu na okolní palmy a že bych si rád vypil kokošťávu, ale nevím jak sundat ořechy. Pro chlapce to není problém, sundá tričko a boty a už jako opice šplhá do koruny a shazuje tři ořechy. Nožem pak dva otevřu a už chlastáme kokosový nektar.

Za soumraku sympatický kluk odchází a já ležím na teplých kvádrech a pozoruju stmívající se oblohu a stovky velkých netopýrů letících k západu. Jsem vyrušen přicházejícím uřvaným chlapíkem se ženou, který mi lámanou angličtinou sděluje, že toto není bezpečné místo na spaní. Přijde i pár dalších vesničanů a rozmlouvají mi nocleh na tomto místě, ale marně. Konečně odejdou a zůstanu zase sám.

Je už tma a já si hodlám postavit stan někde zezadu ruin a tak hledám s baterkou vhodné místo, abych byl od nich dále, ale moc se mi tam nelíbí. Ve tmě vedle mě se ozývá praskot a blíží se a když je asi metr a půl ode mě, s bušícím srdcem, že mě rafne do nohy, na ,,to,, namířím baterkou. Dikobraz! Nevím, kdo z nás dvou je víc překvapenější, já mile, ale on je chudák vyděšen, dává zpátečku a s praskotem pádí pryč.

Stan stavím vedle ruin a sotva je vztyčen, slyším někoho nad sebou a už na mě svítí baterkou. Jsou to dva přátelští mladíci, synové toho uřvaného chlapíka, který je tu s nimi a s několika vesničany a zase slyším, že je to nebezpečné místo na spaní. Chlapík si pak lehne vpředu na ruinách na kvádr a že bude dělat hlídače. Chvíli s ním a jeho syny kecám a oni pak odcházejí. Stan si pro jistotu odnáším asi o dvacet metrů níže, když jsem zavrhl myšlenku odejít někam úplně jinam. Já idiot!

Za chvíli slyším opět v dálce vrznout branku a na ruinách vidím světla. Blíží se samozřejmě ke mně. Je to banda asi osmi vesničanů s dětmi, třemi policisty v uniformách a jedním v civilu. Ten je nejvzteklejší, chová se ke mně jako ke zločinci a několikrát mě vztekle chytí a kyne mi pěstí. Všichni mě nutí, ať se sbalím a jdu do guest housu. Trpělivě jim v klidu vysvětluju, že je krásné spát v přírodě a že nejsem zločinec, ani terorista, tak ať se ke mně tak nechová, že jsem svobodný člověk a můžu spát kde chci a že to není proti zákonům jejich země spát ve stanu v přírodě. Dva policisté tahají mezitím za můj stan a po očku je sleduju a bavím se, jakou práci jim dá najít vchod a rozepnout ho. Asi dvacet minut se se mnou hádají a nutí mě, ale jsem v klidu a používám metodu obehrané desky, která se osvědčuje a všichni se dají na odchod.

Je mi úplně jasné, že po tomto tady nemohu zůstat a tak si zase zabalím, sejdu kousek nad řeku, kde ale u vody kdosi sedí a tak se dávám po cestičce podél plůtku, kolem domu a najdu hustší křoví s pláckem uprostřed, kde si svůj stan v klidu postavím a usínám.

 

Středa 13. 12. 2000

            Přesně, když už za světla kolem osmé ráno rozepínám zip u stanu, vidím přicházet dva kluky, kteří jak mě uvidí, otočí se a jdou zpět. Sbalím si asi za půl hodiny a vracím se k ruinám. Je mi dnes už lépe, ten prášek co jsem si vzal včera odpoledne, zabral. U ruin posedává pár vesničanů, hlavně dětí a sledují mě při pití ořechu a chtějí si povídat. Po včerejší noci, když na mě někdo z nich zavolal policajty, na ně nemám absolutně náladu a tak na ně jen zavrčím, zvednu se a odcházím do centra městečka.

U silnice stojí velká laboratoř pro zpracování filmů Kodak a tak vlezu dovnitř a nechám si vyvolat jeden negativ na zkoušku. Chlapík i jeho pohledná sympatická asistentka pracují v rukavicích a negativ je pěkný a vypadá kvalitně a tak zde nechávám dalších šest. S dovolením zde opřu i svůj těžký batoh a odcházím odlehčen na prohlídku městečka. Nacházím jen několik obchůdků s běžným zbožím, nic zajímavého. Po hodince a půl se vracím zpět a platím v ceně asi 17,50 Kč za negativ. A v Colombu po mě prodavač chtěl v přepočtu 40 Kč za ks – zloděj.

Z autobusového nádraží odjíždím busem do Labugamy, jak se domnívám a kam také kupuju jízdenku. Cestou nás zastavuje policejní hlídka, celý vnitřek se vylidní, kromě pár žen a mě a policisté všem kontrolují doklady. Mě s bílým ksichtem naštěstí ignorují, byl by to pořádný průser, když mám svůj pas na indonéské ambasádě. Jedeme dál a jsem vysazen na křižovatce v jiné vesničce a prodavač lístků mi ukáže silničku vedoucí do Labugamy.

Nakoupím ve stánku sodu k pití a chléb k jídlu – musím šetřit a mimoto mám průjem. Na lavičce před místním křesťanským kostelíkem si prohlédnu negativy z mojí cesty, pozorován u toho zvědavým klučinou a po silnici jdu uvedeným směrem. O kus dál je cesta vedoucí do lesa a tak tam zapadnu a zalezu mezi stromy nedaleko cesty. Polehávám tam, do setmění zbývají tři hodinky a tak mám v úmyslu zde přespat. Vše je ale jinak. Jakmile jdu obhlédnout křoviny dole, mezi nimiž bych byl lépe maskován, u cesty nad mými věcmi se zjeví kluk a čumí jako puk. Mám vztek, že jsem opět prozrazen a tak ho posuňky odháním a už si dávám batoh na ramena. Když se na odchodu ohlížím, vidím, že už na mě čumí dva.

Zalezu mezi houštiny a mezi bažiny, na které si dávám po zkušenosti z indické Tirumalai velký pozor a hledám cestu k silnici. Přijdu k potůčku, u kterého stojí muž čistící si zuby a koupající se žena s dítětem. Nedaleko na rozlehlé mýtině stojí vesnička tvořená jen přízemními prkennými domečky, oplocenými jen zapíchanými klacky okolo. Za letní idylky, sluníčka, zpěvu ptáků, mi to skoro připomíná nějakou trampskou osadu, nebýt zevlujících domorodců a v dálce palmového lesa. Lidé se na mě usmívají a jsou přátelští a tak jim stejným oplácím. Projdu částí vesničky sledován pohledy ze všech úhlů a vracím se zpět k potůčku. Ten musím přebrodit a tak si alespoň umyju nohy. Kolem plavou malé rybičky, které se mi snaží okusovat tlamičkami chodidla a při jejich velkosti to jen šimrá.

Zase se objevují domorodci a tak se vytrácím na silnici a jdu po ní dál a dál, kolem, i když více od sebe, stojí stále domky a chodí a jezdí domorodci. Po asi třech kilometrech zajdu na vedlejší silnici a už na mě čumí parta kluků a tak je naštvaně odeženu, zbavím se i jiného zvědavce a před začínající vesničkou zalezu podél prvního baráčku po cestě do křoví, jdu kolem nějaké studny až k bažinám a čekám na soumrak. Za tmy si pod stromy obklopen bažinami se skřehotajícími žábami stavím svůj přístřešek.

 

Čtvrtek 14. 12. 2000

            Vstávám a balím za úsvitu a nenápadně vyjdu kolem domu na silničku, po které se asi po 60 metrech dostanu na hlavní silnici opět pod zvědavé zraky zevlujících venkovanů. Narvu se do prvního autobusu, jsem uvnitř, ale nemohu sundat batoh, prostě to v tom davu nejde. Jedu jako spousta lidí jen na křižovatku do vesničky, ze které jsem včera šel pěšky. Za chvíli zastaví nějaký naplněný autobus a tak se ptám vedle stojícího mladíka, zda jede bus do Colomba. Chvíli nechápe, pak zevluje na vozidlo a odpoví, že ne. Když autobus odjíždí, dozvím se od jiného muže, že jel do Colomba. Pak přijede několik jiných autobusů, žádný správný, všechny narvané. Mám chuť stopovat, ale v tom davu u silnice je mi to blbé.

Narvu se pak do správného autobusu, stojím na schůdkách, držím se madel a batoh mi vyčnívá ze dveří. To se samozřejmě nelíbí prodavači lístků. Na další zastávce slušně vystoupím a pustím ty, co chtějí vystupovat. To se ale nedělá, každý zůstane uvnitř a drží se své místo, i když třeba překáží v cestě. Dovnitř se rvou noví dva kluci, chovají se jako opice a musím s nimi zápasit. Prodavač lístků poukazuje na můj vyčnívající batoh a nutí mě, abych si vystoupil a vystrkuje mě. Pak jde se mnou a ukazuje mi, abych si nastoupil předními dveřmi, kde je narváno ještě více, skočí do autobusu a chystá se ujet. Já ale nastoupím také, chytnu ho pod krkem a řvu na něj, proč já, proč ne poslední cestující. Nějaký chlapík, snad řidič, či druhý prodavač jízdenek se mě snaží zvenku vytáhnout, ale jedna hrozba zaťatou pěstí stačí. Stojím na schůdkách, lidé zevlují ze shora na mě a já mám chuť je rozkopat. Tak tohle jsou ti přátelští cejlóňané? Tlupa nepřátelských opic. Předevčírem na mě zavolali policajty a teď mě jako cizince vyhazují z autobusu.

            Sympatický pán, jeden z mnoha, který mi předtím radil se správným spojem, mi teď nabízí místo, chvíli vrtím hlavou, že ne, ale když mě přemlouvá, prorvu se k sedačce, bágl si položím na klín a mám pokoj. Cestou už v Colombu se vnitřek pomalu vyprázdňuje a pak zahlédnu z okna u silnice reklamu hlásající Shipping company (Lodní společnost) a pod tím Tours and travels (Cesty a cestování). Neváhám ani chvilku, hned vystupuju a vracím se k budově. Batoh a tašku musím nechat u strážných dole u vchodu a ve 2. patře v kanceláři se rozmrzele dozvídám, že jsou to dvě oddělení jedné firmy a cesty se pořádají pouze letadly. A je mi sděleno, že lodě nesmí přepravovat osoby ze Srí Lanky a že je na to zákon. Tak tohleto mi nikdo neřekl a já se tolik snažil!

            Dalším městským spojem jedu k nádraží, nikdo po mě kupodivu nechce peníze. Stejně jako v pondělí kupuju vstupenku na perón, půjčuju si klíče od toalet a za použití kyblíčku se umyju, oholím a čisťoučký uložím batoh do úschovny. Autobusem č. 103 jedu do čtvrti Borella a z hlavní křižovatky 154kou do Banddhaloka Mawathy.

Na indonéském velvyslanectví je zmatek. Úředníci hledají asi deset minut moje desky s pasem a pak mi oznamují, že vízum ještě nemám a ptají se mě na rezervaci hotelu v jejich zemi. Opět jim trpělivě vysvětluju to ,co se mi zdálo, že minule pochopili, že jsem cestovatel, ne turista, že budu každý den jinde a nemám časový plán a proto nemohu mít rezervaci. Naštěstí to opět akceptují a mám si přijít zítra ve tři odpoledne.

Mám ale malý problém. Musím si od nich vzít pas, protože jedině s ním mohu směnit cestovní šeky, abych mohl za vízum zaplatit. Jedu pak do města, chvíli marně v Borelle hledám směnárníka a tak se vracím až do čtvrti Fort a v Comercial bance co posledně směňuju dalších 50 dolarů v šeku.

Zpátky na velvyslanectví jsem před druhou hodinu a horlivý strážný mě nechce pustit dovnitř. Marně mu vysvětluju, že dovnitř pouze položím svůj pas. Musím čekat u strážní budky čtvrthodinu a pak je mi dovoleno jít do oddělení pro víza. Ujišťuju se ještě zítra s časem a autobusem odjedu do Borelly a procházkou jdu až do Fortu na nádraží.

Jelikož nemá cenu na den někam jezdit a zase se vracet, nepočítaje štvanecké shánění místa na spaní v okolí Colomba, rozhoduju se jít zpět na jednu noc do Y.M.C.A. Stařík na pokoji mě přátelsky přivítá a tak s ním prohodím pár slov a jdu se podívat do přízemí, kde objevuju hernu stolních her a kromě šachů a dámy na 144 polích se tady hraje zajímavá hra Carrom na způsob kulečníku. Hraje se u čtvercového stolu s otvory v rozích a místo tága a koulí se používají kameny a cvrnká se. Chvíli pozoruju, pak si s jedním chlapíkem zahraju jednu hru a porážím ho, čemuž se ostatní diví a tak vysvětluju, že hraju kulečník.

Ve vedlejší jídelně si vypiju čaj a pak na pokoji počítám finance a plánuju výdaje. Dědouš je naštěstí pryč a tak mohu přepočítat své penízky a šeky v soukromí. Navečer si jdu koupit limo na pití a když se vrátím, je zhasnuto a spolubydlící spí. Zavírám dveře, které dědouš nechává neustále otevřeny s vysvětlením, že se zde nekrade, a jelikož ho nechci budit, jdu si psát zápisky na chodbu na židli. Otravují mě tam komáři a tak jdu do čtenářské místnosti a tam chvíli kecám se dvěma domorodci. Jeden se učí angličtinu z výborné učebnice a druhý jako poskytovatel internetu plánuje příští zisky.

 

Pátek 15. 12. 2000

            Až po půlnoci odcházím do pokoje a jdu si ještě vyprat trička a slipy. Jelikož mám žízeň, použiju na vodu z kohoutku úplně poprvé na své cestě tablety Aquasteril. Usínám pak v pokoji zamořeném komáry, částečně chráněn spacákem nastříkaným protikomářím sprejem. Ráno mě stařík budí už kolem šesté kloktáním vody a vyplivuje ji z okna, přičemž mi poplive, dobytek, rozvěšený stan na uschnutí. Dveře opět nechává otevřeny, takže každý, kdo jde kolem, čumí na mě a na mé věci, což je mi dost nepříjemné.

Polehávám a asi tak kolem půl osmé ze shora z okna nad námi teče nějaká voda a opět mi smáčí můj uschlý stan. Raději ho pověsím na šňůru k ostatním věcem. Chvíli ještě ležím, spát se už nedá a pak si zašívám párající se deštník a uschlé tričko, na kterém mám pár děr. Ve druhém tričku, zvláště na pravém rameni, to asi od tašky, kterou nosím hlavně na tomto rameni, je velká spousta děr a dírek, které se už nedají zašít. Budu si muset koupit nové.

Vysprchuju se a chvilku po poledni jsem dole na recepci a odevzdávám klíček od pokoje. Jdu se pak do kantýny v přízemí naobědvat. Na samoobslužném pultu je naskládán velký výběr jídel a já si vybírám kuřecí stehýnko se zeleninou v pikantní pálivé omáčce. Za oběd s čajem platím sice přes 100 rupek, ale pošmákl jsem si.

Odcházím si konečně prohlédnout nedaleký buddhistický chrám, kolem kterého jsem pořád jezdil městskými autobusy, ale dostanu se jen do dvora k velké pozlacené Buddhově soše, samotný chrám je zamčený. V úschovně na nádraží ponechávám opět svůj těžký batoh, chvíli courám po tržišti naproti a rozjedu se na indonéské velvyslanectví. Pokecám se sympatickým starým strážným a jdu do kanceláře. Tam je vše vzhůru nohama, protože se zrovna maluje. Úředník si mě za chvilku všimne a za další mi nese můj pas, ve kterém svítí nové razítko – vízum do Indonésie. Jen chce za něj trochu více než říkal včera, a to 2.750 srílanských rupií, což je dost.

Rychle se vracím zpět do Fortu a už sedím v cestovní kanceláři, kde jsem kupoval první letenku, kterou stornuju a usmlouvám s nimi, že od nich koupím letenku z Colomba do Jakarty, kterou už skutečně potřebuju a oni mi odpustí těch 2.000 rupií jako storno poplatek. Ujednáno a tak běžím do Comercial banky, kde mají výhodný kurz a malé poplatky za transakci a podle zákonu schválnosti má banka už zavřeno. Obíhám asi tři jiné směnárny ve čtvrti, všude ale chtějí velký poplatek za transakci a pak konečně najdu směnárničku, směním 70 dolarů v šecích a běžím zpět. Zaplatím a čekám tak půlhodinku a mám novou letenku do Jakarty na 29. prosince. Paráda, na Silvestra budu už v Indonésii. Děkuju všem, hlavně šéfovi a jdu si na nádraží pro batoh a na autobusovém nádraží zase létám a sháním správný bus, když mě každý jako obvykle v Asii posílá jinam.

Nakonec sedím u správného stanoviště na špinavé zemi a s pár lidmi čekám na bus do Ratnapury. Mohl jsem sice jet jiným spojem, pohodlnějším, ale také 3x dražším, což není varianta pro mě. Jak jsem spočítal půjčenou kalkulačkou předtím v letecké kanceláři, teď mám na den jen 3 dolary tj. jen 240 rupek. Od nějakého mladíka se dozvím, že bus pojede až v 18:45, takže musím tak tři čtvrtě hodiny čekat. Jenže čekám spolu s ostatními až do 19:20 hod., kdy autobus přijede a všichni se rvou dovnitř. Popadne mě davové šílenství a rvu se  nimi, když už jsem čekal tak dlouho, chci si alespoň sednout. Všichni nakonec sedí a pár míst je ještě dokonce volných. Ty se ovšem zaplní a když vyjíždíme přesně ve 20 hodin, je vnitřek opět přeplněný.

Proplétáme se ulicemi Colomba a s tímto městem se už v duchu loučím, neboť se sem už nevrátím. Šílenou a únavnou jízdou jedeme do Ratnapury, kam mám koupený lístek. Pár km před městem zastavujeme u kraje silnice u hospůdky s několika stánky. Řidič a ostatní spolucestující se jdou najíst a já obhlížím stánky a kupuju si perníkovou buchtu. Levnou sodu ve skleněných lahvích nemají a dražší nápoje se mi kupovat nechce. Konečně zase jedeme a do Ratnapury zbývá 12,5 km. Akutně už pátrám z okna po nějakém tmavém místě, ale baráčky stojí všude podél silnice. Oni je totiž staví pouze podél silnice a džungle a políčka začínají až za domy. Autobus zastavuje každou chvilku, už je poloprázdný a když vystupuje jeden chlapík a kolem je tma, neváhám ani chvilku, popadnu bágl a přímo vystřelím ven.

Kolem se rozprostírá skutečná tma a od silnice vede cesta do vedlejšího lesa. Stoupám do kopce, není vůbec vidět, kolem se černá pár skalisek a všechny stromy mají kolem kmene igelit, který do tmy svítí. Nahoře, kryt částečně tmavou skalkou, stavím svůj stan a znaveně usínám. Dnes to hledání noclehu bylo opravdu nějaké jednoduché.

 

Sobota 16. 12. 2000

            Malinko si přispím a když otevírám ráno stan, zezadu v lese stojí nějaká žena a dívá se na mě. Pak přibudou ještě dvě další. Pozdravím je a jdu se podívat co dělají. Kmen stromů je dokola asi v třícentimetrové šířce ořezán a ony ostrým nástrojem oříznou tenkou vrstvičku spodní kůry a strom roní bílé husté mléko, kterému nastaví nádobku z kokosového ořechu visící na každém stromě. Ochutnávám, ale chuť to žádnou nemá. Ptám se, jestli to je k jídlu, ale ženy vrtí hlavami. A najednou mi to dojde. To je přece kaučuk! Přespal jsem v gumovníkovém lese. A na chvíli se v myšlenkách přenesu do dětství, kdy jsem rád čítával verneovky a o těchto stromech jsem mnohokrát slyšel a teď mohu získávání kaučuku vidět na vlastní oči. Sbalím se, vyfotím si jednu z žen, která cosi piští se smíchem na další a odcházím k silnici.

Za 5 rupek jsem v Ratnapuře a prohlížím si městečko. Nejdřív koupím sodovku, protože od večera jsem nic nepil a na radu jednoho kolemjdoucího projdu po schůdkách dolů a mezi spoustami stánků mířím k řece. Přes ní vede úzký most pro pěší, ale já slezu pod něj k vodě, kde se stékají dvě řeky a pozoruju při práci mladíky vynášející z řeky slaměné koše plné písku, který kupí na velkou hromadu, ve které pak budou hledat drahokamy.

Přes most se dostanu na říčku a vidím to vše z výšky i soutok špinavé a čistší řeky v jednu. Nad tou špinavější jsem viděl můstek pro pěší z ocelových lan a tak přes něj musím samozřejmě jít, pohoupat se a na druhé straně mě zvou na čumendu a tak se chvíli dívám, jak jedna žena v řece nabírá písek do kbelíku a namísto nošení to po laně vytahují na vysoký břeh točením kliky. Šikovná mechanizace! Jeden kyblík si vytáhnu točením i já, krátce pokecám a jdu po cestě dál a tam pozoruju sadaře starající se o rostlinky čaje.

Chci se vracet pomalu zpět, ale kolemjdoucí pán mi poradí, že na cestě vedoucí z této stojí buddhistický klášter a tak se tam jdu podívat. Uvnitř jsou docela pěkné malby, zato zvenku chrám vypadá jako normální dům. Kousek od něj mě další chlapík zve na svůj ohrazený pozemek a tak jdu s ním na políčko a dívám se na rýžování písku, ve kterém najdou hledači tak tři, čtyři mrňavoučké různě barevné kamínky. No, nic moc.

Vracím se přes lanový most, ve stánku za ním si dám sodovku a ve druhé restauraci si dám sladké jídlo. Využiju toho, že sedím u stolu a za pozornosti okolí si podlepuju mapu Srí Lanky lepící páskou, kterou jsem koupil ráno v jednom papírnictví. Přes most pro pěší se vrátím do Ratnapury, rád bych šel do místního muzea drahokamů, ale dozvídám se, že je stupidně každý víkend zavřeno a musím přijít až v pondělí. Poté co jsem doplnil vrchovatě zásoby pitiva jdu na autobusové nádraží a po tradičním hledání odjíždím správným spojem do Timbolketiye. Sedím vpředu vedle buddhistického mnicha v oranžovém rouchu, za okny se míhá džungle... a domky podél silnice. Kolem se objevují kopce a trochu i vystoupáme do vyšších nadmořských výšek.

Prodavač lístků mě vysadí v jedné vesničce a pak zjišťuju, že se jmenuje Udawadala. Dozvím se, že to je ale stejný název pro Timbolketiyi. Nakoupím pečivo a hovězí maso k jídlu a jdu po silnici směrem k přírodní rezervaci. Na jedné cestě mezi domy uhnu vlevo, posadím se na mezi a za přihlížení tří malých kluků a pár kolemjdoucích se nacpu dosyta. Čekám pak na setmění a když si píšu zápisky, stupidní mrňavé mušky mi pořád přistávají na svítivě bílém papíře a otravují mě. Od kluků se posuňky dozvím, že sedím u jejich oblíbeného keře. Už za šera mě vedou k jejich asi 30 m vzdálené chaloupce, kde není elektřina i přestože vedle vede elektrické vedení, a ukazují mi dvorek, zahrádku a jeden z nich vyleze na strom a shodí mi lesní jablko.

Rozloučím se s nimi a počkám až zalezou dovnitř a po cestě už za tmy jdu dál mezi políčka, kde stojí několik chaloupek. Na mírném vršíčku mezi domečky z palmových listů si začínám stavět stan a otravují mě u toho bílí motýli, kteří sice neštípou, ale stále mi létají do obličeje a sedají na hlavu.

 

Neděle 17. 12. 2000

            Budím se před půl osmou, obloha je šedivá, ale neprší. Za chvíli ke mně přijde sympatický stařík, na jehož pozemku stanuji, směje se a nezlobí se. Nasnídám se v klidu a okukován staříkem a jeho sousedkou z vedlejší chaloupky balím stan. Loučím se a pěšky jdu na silnici a dál směrem k rezervaci. Na křižovatce, kde postává několik jeepů, kterými se jezdí do rezervace, se od řidičů dozvídám, že vstup pro cizince je za 1.000 rupií. Jsem z toho nasraný a ověřím si to i u domorodce a tak jen přejdu silnici, chvíli čekám na bus a jedu zpět na Udawadala křižovatku. Odtud dalším spojem popojedu do Godakawely, kde mám v úmyslu jet podle mapy úzkou kratší silničkou do Balangody.

Stojí tam autobus, všechna místa na sezení jsou už obsazena a pár holčiček stojí. Zjišťuju tedy kam autobus jede a všichni se mě ptají kam jedu a radí, abych jel po delší hlavní silnici. Ptám se, jestli leží Ambeville, kam autobus jede, mezi touto vesnicí a Balangodou? Je, tak co řešit. Někteří lidé mají tendenci dělat z jednoduchých věcí příliš složité. Autobus pak jede po úzké silničce mezi džunglí. Má to tu výhodu, že řidič musí jet pomalu a tak to tolik nehází a mohu v klidu z okna sledovat okolí. Během dvou stanic se vnitřek skoro vyprázdní a tak si mohu sednout vzadu k oknu a žvýkat chléb od včerejška nasáklý kokosovým olejem. Autobus se otáčí na křižovatce s několika baráčky a dvěma obchůdky.

Vystupuju a chvíli čekám posazený na kusu špalku a pak si koupím dva jogurty. Stačím sníst právě jeden z nich, když přijíždí další bus a v něm nacházím místečko vpředu vedle řidiče, odkud je pěkný výhled na cestu. Jedeme kopcovitou krajinou porostlou džunglí, kolem stále stojí domečky. Takhle to snad bude po celém Cejlonu. I přestože silnice je už širší, mladý řidič jede v pohodě a neřítí se jako blázen jako ostatní řidiči a tak cesta do Balangody probíhá v klidu.

Mám v úmyslu si městečko prohlédnout, ale když přijedeme na přelidněnou ulici, ucpanou lidmi, autobusy a auty, která se hrdě zve autobusové nádraží, odradí mě to, koupím si pouze u jednoho z mnoha stánků popcorn a dalším busem odjíždím o něco dál do vesničky Belihul Oya. Na malé zastávce u silnice v kopci strávím asi hodinu čekáním. Kolem jede několik autobusů, ale i když mám v mapě jen jednu cestu dál, všechny jedou jinam, protože o kus dál je odbočka. A do jednoho minibusu mě s velkým batohem prostě nevezmou.

Konečně jede správný bus a jím jedu asi o 15 km dále a o něco výše a jsem vysazen mezi horami na křižovatce v Kalupahaně. V obchůdku doplním do svých dvou lahví plné 3 l sodovky, koupím chléb k jídlu a pak se vydám po úzké silničce vzhůru mezi hory. Minu pár baráčků a několika zatáčkami klesnu až k potůčku a zase stoupám po cestě vzhůru do hor. Kolem mě projede cyklista a už zdálky mě zdraví: „Halo.“ V následující vesničce musím uhnout bílé obytné dodávce, ve které sedí nějací turistíci. Od vesničky stoupám výše a dává se do deště. Uvidím cestičku a plácek vpravo nad silničkou, je tam pár záhonů květin a několik náhrobků. Jeden betonový náhrobek není vidět od silničky, kde stejně nic nejezdí a nikdo nechodí, a ten náhrobek je široký a dlouhý přesně jako můj stan. Půda kolem je tvořena jen mokrou jílovitou zeminou a tam se mi stan stavět nechce a tak ho vztyčuji na ideálně rovném betonu. Neberu to jako znesvěcení, dole pode mnou spí mrtvý a nahoře budu chrupat já živý.

 

Pondělí 18. 12. 2000

            Celou noc prší, déšť ustává až k ránu. Uvnitř stanu je ale krásně sucho. Balím se krátce po svítání, kdyby mě tady někdo viděl, nemusel by to pochopit. Zatímco snídám, mám stan opřený o batoh, aby vyschla spodní podlážka a na suché silničce ho zabalím úplně. Jdu pak dál kolem dalších domečků a stoupám do kopce a konečně vidím krásný, z výšky padající vodopád Bambarakanda. Obklopuje mě opravdu nádherná příroda, kterou stoupám výš a výš, kolem lesa, přejdu kolem chlapíků třídící v zatáčce cibuli a mezi skalami s cedulí West Haputale se dostanu mezi kopce s nízkými keříky, které jsem viděl v Indii u Poopavy. Teprve teď mi dochází, že je to čaj. Keříky čajových listů. Asi mám příliš dlouhé vedení.

U potůčku s průzračnou vodou si umyju nohy a po lávce tvořené dvěma traverzami s rezavým plechem uprostřed přejdu na druhý břeh. Tam se zdravím s česačkami čaje a stoupám po kameni k cestě přes vesničku, kde se všichni sbíhají, aby mě viděli, volají na mě své pozdravy a mávají o sto šest. Stoupám zatáčkami výš a výš nad osadu, podívám se k pěknému domu, k němuž ukazuje cedule s nápisem Bungalow, a míjím malý vodopádek.

Počasí se tady rychle mění, chvíli svítí sluníčko zpoza mráčků a pak se zase valí mlha z hor a zakryje oblohu a okolí. mezi skalami projdu a otevře se mi pohled na další údolí v dálce s domečky. Teď klesám dolů a když si fotím krajinu, procházejí okolo mě dvě ženy s otýpkami klacků na hlavě a projede minináklaďák dopravující česače a česačky čaje. O kousek dál mi jakýsi mladík ukazuje na protějším kopci kratší cestu na Hortonovy pláně, na které mám namířeno a asi o 150 m pod ním pokuřuje jiný mladík s plnými pytli čehosi na zemi a posílá mě do kopce na druhou stranu, prakticky směrem, odkud jsem přišel, což se mi nezdá. Klesnu až k lávce, pod níž padá malý vodopád a kousek za ní se kamenitá silnička rozděluje a já stoupám údajně kratší, určitě o to však náročnější zkratkou. Najednou vedle mě cosi zašustí, ihned se zastavím a vidím nějaký had se plazí pryč. Na chvíli znehybní a já si mohu prohlédnout, že je něco přes metr dlouhý a tmavé barvy do černa. Naštěstí se nedozvím, zda je jedovatý, musím se příště lépe dívat na cestu a ne se kochat krajinou. Tohle holt nejsou Brdy!

            V jedné zatáčce v kopci si už dnes poněkolikáté odpočinu, pojím ze svých ubývajících zásob a těším se pohledem do okolí. Kolem mě projde několik usměvavých česaček čaje, každá má klacek a tak se ptám na co je, čemuž nerozumí a tak jim tedy ukazuju, že mě s ním jako zapíchnou a ony se hlasitě řechtají. Mám radost, že i tady dokážu rozesmát lidi z jiné kultury, smích je prostředek mezinárodního sbližování.

            Vyrážím výš kolem pracujících česaček, které se opět smějí a nahoře jakýsi chlapík sbíhající ze schodů mi poradí, že po nich je to kratší než po cestě. Pěkně vyfuním až nahoru a nad nimi svačí rodinka a dívá se na mě jako na zjevení. Dávám se doleva a po chvíli přijdu na asfaltovou docela širokou silnici a po té stoupám do kopce. V zatáčce chvíli odpočívám, přece jen to převýšení dává zabrat a když kolem mě projedou dvě osobní dodávky, stoupám opět vzhůru.

Nahoře mě už vítá cedule s nápisem „Hortonovy pláně, národní park, vstupné bez poplatku zakázáno.“ To jsem ani nevěděl, že to je národní park a to mám jako teď běžet dolů do vesnice a platit vstupné? Vtipálci! Jdu dál, teď už po rovině a míjím zelený záchod, zelený koš a opuštěnou zelenou strážní budku se závorou. Šlapu dál silnicí, vidím zhruba na deset, patnáct metrů trávu a pár keříků, dál krajina plave v bílé mlze. Od dvou statných mladíků, kteří se náhle vynořují se dozvídám, že nějaký hotel je asi 5 km odtud a nejbližší bus 20 km.

Silnička vede volným prostranstvím, po obou stranách leží pláně s trsy travin. Poprchává, je mlhavo a pořádná zima, odhaduju tak kolem 5°C. Na chvíli si odpočinu v domku pro zaměstnance parku, dojím poslední zbytek chleba a jsem pořádně hladový. V mlze slyším nějaké hlasy, pak spatřím obrysy a přicházím ke strážním budkám a k pokladně, kde stojí zaparkováno pár aut a postává asi dvacet lidí. Nabízejí mi, že mě odvezou do města. S ohledem na počasí a kručení břicha se po chvíli rozhoduju, že pojedu s nimi a dodávkou spolu s dalšími mnoha kluky klesáme už za soumraku smíseném s hustou mlhou dolů z hor. Přejedeme železniční přejezd a už vidím obchůdek a tak děkuju a vylézám ven.

Nakoupím nějaké jídlo a pití a jdu po silničce z vesnice. Je tma a mlha, příšerná kombinace, nevidím vůbec nic, silnici spíše jen tuším. Za deště lezu mezi stromy, vše je mokré a slizké a v tom hnusu si stavím stan. Uvnitř je krásně sucho a teplo. Zjišťuju, že mi krvácí noha na pravém kotníku. Divné, nevím o co bych si ji zranil. Za chvíli mě něco svědí na zádech. Je to slizké a musím s tím zápasit. Pijavice! Další mám přisátou na levém lokti, když ji odtrhnu, malá kulatá rána mi pořád krvácí. Aha, už chápu původ té rány na noze. Při světle baterky prohlédnu vnitřek stanu, zdá se už v pořádku. Stále se převracím a nemohu usnout.

 

Úterý 19. 12. 2000

            Celou noc pršelo, kapalo ze stromů a i teď ráno neustále bubnují kapky na venkovní plachtu. Mlha venku se zdá řidší, vše kolem je mokré a slizké a mě se nechce vůbec ven. Nasnídám se, ačkoliv sem není ze silnice vidět, v mé blízkosti projdou nějací lidé s deštníkem, chvíli zkoumají co zeleného to tady v lese stojí a pak nechávají můj stan na pokoji. Naplánuju si kam vyrazím, sbalím si uvnitř co se dá a čekám až déšť trochu poleví. Je po desáté a stále prší a prší. Nechci celý den ležet ve stanu! Na malou chviličku bubnování kapek trochu polevuje, ale když vše vyházím ze stanu a balím ho, prší opět silně. Výsledkem je, že mám vše promáčené a sám jsem téměř celý mokrý. Zatraceně nepříjemné!

S blbou náladou se vracím zpět do vesničky a podél kolejí jdu na vlakovou stanici se štítem Pattipola, což je jméno vísky. Skvělé, vlak do Kandy jede za hodinu a tak čekám v místní čekárně v suchu, zatímco venku zuří vítr, mlha a déšť. Od přednosty stanice se dozvídám, že vlak bude mít půlhodinové zpoždění, za chvíli následuje novější informace, že zpoždění bude více než hodinové. Když už tak čekám dvě hodinky, krátíce si čekání četbou průvodce, je mi sděleno, že vlak nepojede vůbec. Úžasné! Úzkou blátivou cestičkou vejdu do vesnice k obchůdkům a dávám si horký čaj a něco k jídlu. Dozvídám se, že tohle počasí je zde v prosinci normální a je takové prý i v Kandy. Potěš pánbu!

Nastoupím do autobusu, který čeká na začátku vesnice, je prázdný, sedí tu jen dvě ženy a tak si vyberu místo a pohodlně se usazuju. Za chvíli vyjíždíme, dovnitř se nahrne pár lidí a během několika zastávek, kdy sjíždíme za deště z kopců dolů, se vnitřek busu opět přeplní. Naštěstí sedím celkem pohodlně, radost mi kazí jen voda kapající z děravé střechy na mou nohu a občas i hlavu.

V Nuwara Eliyi (Nurelii) si prohlédnu tržnici se spoustou zeleniny, koření a sušených ryb a obchůdky v ulici. V obchodě s obuví si koupím jednoduché sandále – ťapky, za pouhých 35 rupií, které tady (a i v Indii) nosí většina lidí. Moje kožené sandály se zárukou půl roku, které jsou staré 3,5 měsíce jsou na vyhození. Podrážka u obou je zlomená a visí, zvláště u pravé, jen na kousku.

Chci jet do Kandy a rozhodnu se pro pohodlnější minibus, který je však o něco dražší.

„Kolik do Kandy?“ ptám se prodavače lístků stojícího u minibusu.

„200“ zkouší to na mě, když vím od lidí, že jízdenka stojí 75 rupií.

„Slyšel jsem, že cena je šedesát rupií...“ zkouším to zase já.

„75 rupií do Kandy,“ upřesňuje. V pořádku, to už beru.

V minibuse se usadím do měkkého pohodlného křesílka a vyjíždíme. Je tu příjemné teplo a tak mi uschne mapa a i kalhoty. Za deště sjíždíme mnoha zatáčkami z kopců, míjíme několik center pro sušení a přípravu čaje, který tady hojně roste na všech okolních kopcích. Projedeme i kolem, teď za deště, mohutných Ramboda vodopádů a mnoha menších vodopádků a potůčků stékajících a padajících z hor. Řidič jede v pohodě, nestaví na každé mezi a proto je jízda velmi pohodlná.

Konečně už za tmy jsem v Kandy a u jedné silnice ve městě vystupuju i já. Zprvu si pochvaluju moje nové sandále, které jsem si obul na zkoušku, hřejí, jsou měkoučké, ale po několika krocích mě začne odírat guma na kůži a chůze se stane nepříjemnou.

Hledám jezero, na jehož konci má být hotel Lake Inn, o kterém je v průvodci zmínka, že je levný a čistý. Jdu dlouhou tmavou ulicí podél jezera, na několika úsecích střeženou policisty se zátarasy a na konci hledám a nacházím Lake corner Inn, kde po mě mladí pikolíci chtějí tři sta rupií, chvíli debatuju s manažérem po telefonu, a pak mi pikolíci nabízejí pokoj za 200.

Jdu ale hledat něco levnějšího, což se mi nepodaří, do dvou hotelů musím stoupat do pořádného kopce, jeden z nich je extrémně drahý a druhý vůbec nenajdu a tak se vracím zpět do Lake corner Innu a ptám se pikolíků na check out, což je problém, protože nevědí, co to je. Zavolají tedy manažéra, který přijede až se, naloží mě i se zavazadly a veze k jinému svému hotelu, kde mi nabízí luxusní pokoj za 500. Vysvětluju mu, že jsem chudý student z chudé země a vede mě k příjezdové hale pro auta, kde je pokoj se širokou postelí a cenu dohodneme na 180 rupkách. Najím se chleba, jogurtu a mléka, což jsem si prozíravě koupil v obchodě u jezera.

Stěny pokoje moc zvukově neizolují a tak slyším hluk z venku, štěkot šíleného psa uvázaného v hale a hluk motorů aut a přijíždějících a odjíždějících motorikš. Naštěstí vše tak zhruba po 23. hodině ustává a je ticho. Vysprchuju se v ledové vodě, do které se mi moc po celodenním dešti nechce, ale co jiného mi zbývá.

 

Středa 20. 12. 2000

            Přispím si a po ranní hygieně zkouším přemluvit manažéra a recepčního v jedné osobě, aby mi dal slevu, že zde zůstanu dvě noci. Nepodaří se mi. Jdu tedy do města, tentokrát po druhém břehu jezera, z této strany po levém. Nacházím tam správný hotýlek Lake Inn, zmíněném v průvodci, který je až v kopci a tam chtějí za jednoho šest set a mají i levnější pokoj za 400. Poptám se v pár hotelích okolo, kde jsou ceny podobné a jsem rád, že jsem našel tak levné ubytování.

            Jakýsi metař mě upozorňuje na hada, který leží na betonu za příkopem. Opatrně si ho prohlížím, je štíhloučký, asi 80 cm dlouhý, zelené barvy, asi nějaká stromová zmije. Koukám, že si člověk musí dávat pozor i ve městě. Na rohu jezera sedí nějaká skupinka, mezi nimi i pár dívek a jedna v červeném se na mě dívá, je moc nádherná a musím jí pohled opětovat a tak se na mě směje a mává mi. Skvělé, to budu mít dneska hezký den!

            První chci navštívit známý chrám Buddhova zubu. Projdu několika kontrolami, abych se dostal do zahrady a před chrámem musím nechat v úschovně své nové botky. Konečně následuje, po další kontrole, to co jsem čekal – pokladna a v ní chtějí po cizincích 100 rupií. Snažím se proklouznout mezi domorodci, kteří mají vstup zdarma, ale pokladník si mě všimne. Nechce se mi zaplatit a tak jdu opatrně dál do zahrady a do chrámu se v pohodě dostanu přes ní bočním vchodem zadarmo. Prohlížím si vnitřek s oltářem a pozlacenými buddhistickými relikviemi a u zadních dveří vedou schody nahoru do muzea a chtějí tam dalších 100 rupií. Dám se do rozhovoru se sympatickým mladým pokladníkem a jeho starším kolegou a cenu usmlouvám na 10 rupií jako pro obyvatele Srí Lanky.

            Nahoře si prohlížím expozici dalších buddhistických předmětů a byst králů království Kandy a sejdu dolů do chrámu, kde se troubí a bubnuje. Ve frontě v prvním patře, která se pohybuje zezačátku rychle a pak se na půlhodinu zastaví, strávím zbytečně přes tři čtvrtě hodiny, abych se dostal pak blízko dveřím, za nimiž je vidět oltář a schránka s údajným Buddhovým zubem.

            Z chrámu jdu raději okolo přes vedlejší schodiště, vyzvednu si botky a ve venkovní zahradě chrámu navštěvuju několik menších chrámečků či spíše oltáříků okolo stromů, kde před obrázky Buddhy dýmají vonné tyčinky.

V uličkách města mezi spousty obchodů hledám něco k snědku a kupuju si lunch packet, který obsahuje rýži s kouskem kuřete. Teď musím najít klidné místo na konzumaci, což se mi daří v muslimské mešitě na schodech u železničního přejezdu. Muslimové se na mě smějí a dovolují mi prohlédnout si i vnitřek mešity, kde jsou však holé stěny, žádná výzdoba.

Stoupám do kopce, mám v úmyslu zajít k obrovské Buddhově soše čnící nad městem. Jdu ale trochu oklikou po delší cestě, což mi však nijak nevadí. U jednoho krámečku dokupuju do láhve sodovku a limonádu a žena hamounka chce víc, než je uvedeno na láhvi. Směju se na ní a dávám jí pouze uvedenou maximální cenu a odcházím. K soše musím vystoupat kus prudkého kopce a konečně jsem tam a v úschovně před vchodem opět nechávám sandály.

V pokladně, kde chtějí po cizincích 100 rupek, sedí dva klučíci, buddhističtí mniši a tak se s nimi dávám do přátelského hovoru a asi po osmi minutách přemlouvání mě pouští opět zdarma. Prohlížím si chrámek, který je v duté obrovské Buddhově soše a je možno vylézt po schodech i kousek zezadu na ní. Obcházím i ubytovnu mladých mníšků, což jsou kluci jako kteříkoli jiní, jen v oranžových či červených rouších. Povídám si s nimi, smějeme se, vtipkujeme a starší mnich mi ukáže odpočinkovou místnost, kde na čestném místě stojí lednice s průhlednými dveřmi, za kterými mohu vidět spousty nápojů coly, pepsi apod. Jó, mniši, ti si žijí. Pokecám ještě s jedním z nich, přibližně stejně starým asi jako já a jdu zase ven, kde nějací kluci pouští draka. Obejdu chrám po silničce, kde ti mníšci právě přesívají písek a žádám je o dovolení dojít si na záchod. Nejdřív si musím kbelíkem nabrat vodu v betonové nádrži, přelít ji do kýble a pak teprve za polorozpadlými dveřmi na buddhistickém záchodku vykonám svou potřebu. Tomu říkám přiblížení se víře odspodu!

            Scházím pak zpět do města a vidím hinduistický chrám s barevnými sochami jako v jižní Indii. Sandály nechám u schodů a řeknu hlídajícímu policistovi, ukazujícímu na vedlejší úschovnu, že budu do minuty zpátky. A nemýlím se. V chrámu chtějí 25 rupií pro cizince za vstup a tak se spokojím jen s povrchním obhlídnutím od pokladny. Takových chrámů jsem už viděl... a zadarmo!

Z hlavní silnice se uličkou dostanu k rušnému autobusovému nádraží a odtud k vlakovému. Z něj zamířím k autobusové zastávce, kde zase bez jakýchkoli informací od nechápajících domorodců zjišťuji, zda mi tady vůbec jezdí autobus, který potřebuju. Asi po dvaceti minutách čekání odjíždím k botanické zahradě. Je tři čtvrtě na pět odpoledne, zahrada je dle vývěsky otevřena do pěti, vstup pro cizince je 150, pro studenty 75 rupií. Už jsem z těch dvojích cen pro cizince a domorodce vzteklý!

K bráně střežené třemi policisty přijíždí zevnitř areálu zahrady auto a trčí zpola ve výjezdu a tak toho využívám a nenápadně se dostávám dovnitř. Jen několik motorikšáků mě pozorujících si všimnou jak jsem se vetřel dovnitř a chechtají se. Stojím asi tří metry za branou čelem ke vchodu a tvářím se, že odcházím a že si prohlédnu jen záhonek a nenápadně se pozadu vzdaluju až jsem skryt za stromy a jdu si prohlédnout zahradu. Ačkoli se má park za půlhodinku zavírat, nezdá se, že by návštěvníky vzrušovala zavírací doba a tak se nenechám také zneklidňovat. Areál zahrady je překrásný. Tady vidím kolik je druhů bambusů, palem, cypřišů a všelijakých druhů rostlin, keřů a stromů. Procházím se i pod stromy, kde zavěšeni, vřískají tisíce velkých netopýrů, teď při západu slunce je to úchvatné. Dojdu i k úzkému mostu přes špinavou řeku pro pěší střeženého policistou a ten mi ochotně odemyká dvířka a pouští mě nad řeku, která obklopuje tři čtvrtiny hranic zahrady. Na odchodu po mně chce pero na psaní, ale to se jen zasměju. Vnitřní zahrada je pestrobarevná, nádherná, se sestříhanými keři do různých tvarů, je to asi nejkrásnější a největší botanická zahrada, co jsem kdy viděl.

Autobusem se vracím zpět do Kandy, kde si v jedné restauraci dám kothu, což jsou smažené nudle se zeleninou a hovězím. Jídlo je dobré, ale až moc pálivé. Obcházím pak uličky, obchůdky a pozoruju noční život městečka. Zajdu do výborně zásobovaného obchodu, kde si prohlížím široký sortiment a kde nakupuje i několik bělochů. Potkávám tady dokonce i dva Čechy, jsem rád, že si mohu po více než dvou měsících popovídat ve své mateřštině, ale oni, kteří cestují ve čtyřčlenné partě, moje nadšení nesdílí a prohodí se mnou jen pár slov. Nemám si to prý brát osobně, ale přejí si, aby hlavně nepotkali žádného Čecha. Takové já mám krajany!!

Vracím se kolem jezera do hotelu Majestic s velkým balením jogurtu a přemítám, že jsem vlastně dnes, díky své šikovnosti a přátelskému jednání s lidmi, ušetřil na vstupech (chrám 100, fotoaparát do chrámu 50, muzeum 90, socha 100, zahrada 75) 415 rupií, takže můžu být se dneškem spokojen. Když k tomu připočtu ještě levné ubytování...

 

Čtvrtek 21. 12. 2000

            Probouzím se poměrně brzy, aby ne, když jsem večer lehl a unaveně jsem hned usnul. Balím si už proschlý stan a ostatní věci a po ledové osvěžující sprše odcházím ze svého pokoje a hledám recepčního, kterému platím 360 rupek za dvě noci.

            V krámku u jezera, kde jsem předevčírem večer nakupoval, se snažím vrátit láhev od mléka, za kterou mi chlapík účtoval zálohu 15 rupií, ale jeho manželka tvrdí, že je za deset. Zlodějská rodina!

            Městským busem si zkrátím cestu na autobusové nádraží, kde po nezbytném hledání a vyptávání, nacházím správný bus do Mahiyangany. Pohodlně se usadím vzadu a vyjíždíme. Objedeme téměř celé jezero a pak stoupáme v zatáčkách, při kterých chlapík přede mnou padá úplně ze sedačky na zem. Zezačátku si myslím, že je asi blbý, ale pak si všimnu, že ho velkou prdelí shazuje ženská vedle něj, která pofrkává do kapesníku a v zatáčkách se neudrží. Jízda spoustou točitých zatáček je hrozná a namáhavá, i přesto, že sedím. Uvítám tedy malou přestávku, kdy zastavíme u obchůdků pod lesem pod vysokými horami. Jedeme dál, obloha je zatažená, občas prší, hnusné počasí. Jakýsi chlapec a mladá maminka zvracejí z oken, mě naštěstí z jízdy jen pobolívá hlava.

Konečně po třech hodinách jízdy ujedeme oněch 67,5 km z Kandy a zastavíme v Mahiyaganě. Chvíli obhlížím okolní stánky a nedá mi velkou práci najít autobus do Dambany. Ten je ale nějaký porouchaný a tak cestou několikrát zastavujeme a řidič s pomocníkem koukají do motoru, který vynechává. Naštěstí se to vždy nějak rozjede a tak se na křižovatku v Dambaně dostanu dobře.

Vystoupím mezi pár baráčků, snažím se nakoupit k pití sodu, ale zásob v krámku moc nemají a tak naplním sotva jednu láhev. Alespoň něco. K jídlu kupuju chléb, nic jiného tady nemají. Jdu po asfaltce směrem do rezervace a po boku mi kráčí místní domorodec Jaya (Džája), který dělá turistům průvodce. Je sympatický, kecám s ním, ale dám mu najevo, že peníze nemám a průvodce nepotřebuju. Cestou mineme asi šest shopů, jak je hrdě nazývají domorodci. Jsou to krámky, kde člověk koupí dva druhy sušenek, chléb a několik druhů limonády, jinak nic a všechny krámky mají tento stejný omezený sortiment.

Můj průvodce mě asi po dvou kilometrech chůze mezi samými rýžovými políčky ukazuje na jedno z nich, které je jeho a stěžuje si, že ho bude muset opravovat, protože se mu přes něj v noci prošel slon. A opravdu, když se pozorně zadívám, uvidím řadu obrovských šlápot a v dálce i pobořenou blátivou hráz. Po dalším úseku cesty přicházíme k jeho hliněné chatrči s doškovou střechou a tak mě zve k sobě domů a seznamuje mě se svou rodinou. Popiju čaj, slušně poděkuju a rázně odmítnu jakékoli průvodcování a sám zamířím po cestě do džungle.

Zhruba po kilometru zahrnu na malou cestičku a hned za ní stojí vesnička Védů, původních obyvatel Srí Lanky. Žijí ve stejných hliněných domcích s doškovými střechami obklopenými plůtky z klacků. Hned na začátku mě vítají relikvie pro návštěvníky – luk se šípem, dřevěné vyřezávané ryby, hrnečky, hadi apod. Dva z původních domorodců nalézám pod střechou jednoho z domů ozdobených fotografiemi, kde pózují coby divoši. Anglicky neumějí, snažím se s nimi přátelsky zkontaktovat, ale působí rozpačitým dojmem. Nechám si u nich batoh a prohlédnu si pár baráčků a snažím se domluvit s dalším z nich, s jednookým starším muže, ale také si moc nepopovídám.

Vracím se k batohu a pomalu mi začíná svítat. Oni jsou na tom chudáci jako já. Každý den sem určitě jezdí spousty cejlonských turistů, prohlížejí si je jako zvířata v zoo, fotografují je, lezou jim do soukromí a nedopřejí jim klidu. Na mě tady v Asii taky každý čumí, otravuje a je mi to kolikrát už strašně nepříjemné. A teď jsem jeden z těch čumilů já. Skoro se stydím a odcházím za slabého deště a soumraku zpět na cestu v džungli.

Snažím se vedle cesty najít pěkné místečko na spaní a chytá mě při tom jeden z Védů, který předtím seděl u domku a varuje mě, že je všude džungle. Vždyť já vím! Nechám ho přejít a pak kousek od cesty za hustým křovím nacházím pěkný plácek, který vyčistím od větví a postavím zde stan. Když se setmí, jsem už zavřen uvnitř, kde je naprostá tma a není vidět absolutně nic, slyším jen zvuky džungle a jemný deštík bubnující na plachtu.

 

Pátek 22. 12. 2000

            Budím se krátce po svítání, ale než se nasnídám a napíšu si pár řádek, je už docela pokročilá hodina na pakování. Déšť naštěstí ustal, jen pár kapek padá z okolních stromů. Sbaluju si polovlhký stan, přičemž kousek ode mě na cestě zastaví turistická dodávka a pár cejlonských výletníků čumí a tak je musím posuňky odhánět.

Jdu se podívat do osady Védů ještě jednou. U cesty stojí několik osobních dodávek pro turisty, kteří přišli očumovat jako já. Opět si prohlížím pár domečků a turistický ruch, ale turistíci si mimo Védů prohlížejí samozřejmě i mě. Mám z toho stejný pocit jako včera a tak se rozhoduji nefotit, stejně ani není co, tyhle hliněné domky jsem už několikrát viděl. Vracím se po cestě z džungle zpět do vesničky Dambana a je to docela štrka. Tam se snažím zjistit, kde na mapě to vlastně tato vesnice je, ale přítomný Jaya mi nedokáže odpovědět a tak to musím zjistit s pomocí kompasu.

Čekám pak na autobus zpět do Mahiyangany, jeden projíždějící minibus je přeplněný a tak mě prodavač lístků s mým velkým batohem odmítne. Jedu tedy příštím autobusem, který má namířeno dokonce až do Colomba. Tam samozřejmě nejedu, vystupuju v Mahiyanganě a dojdu si do restaurace na jídlo, které je prakticky stejné jako indické thálí, jen jsou tady k rýži servírovány v mističkách trošku jiné omáčky ze zeleniny, jídlo je i stejně pálivé, ne-li více a jmenuje se curry. Zjišťuju jako už poněkolikáté, že mi tenhle druh příliš kořeněného jídla už leze krkem a dal bych si úplně něco obyčejného. Ha, ha, než jsem vyjížděl, těšil jsem se hrozně na asijskou kuchyni a nedokázal jsem si připustit, že by se mi mohla přejíst, mám přece rád kořeněná a pálivá jídla a teď je to tady!

            Najít další autobus je problém. Za horkého počasí, kdy zpoza mraků pálí slunce se od řidiče dozvím, že autobus jede mým směrem, ale když se uvnitř pohodlně posadím a sedím asi čtvrthodinku, je mi od lidí a prodavače lístků sděleno, že bus jede úplně jinam. Nějakou dobu sháním bus do blízké Hasalaby, kde je křižovatka a silnice na můj směr a pak jedu soukromým minibusem. V Hasalace jen přestoupím do jiného autobusu, uvnitř čekám asi 25 minut než se bus zaplní a pak vyjíždíme.

Jedeme stále prakticky podél vody, na levé straně teče říčka s mnoha můstky, kládami, lávkami, občas se změní v jezero a opět v řeku. V dálce vystupují mohutné hory, všude kolem roste divoká džungle a tak je za jízdy na co se dívat. Silnice je docela rovná, na rozdíl od hor už nejedeme mnoha zatáčkami, dokonce se rozšíří a tak je jízda celkem pohodlná. Uhýbáme doleva přes most a zastavujeme v Hettipole.

Vystoupím, obcházím stánky a u jednoho otvírám devět lahví sodovky a přelévám je do svých dvou velkých plastikových lahví. Nic v tu chvíli nemůže pro domorodce být zajímavější a tak vytvoří kolem mě půlkruh a civí. Chodím pak po obchůdkách a přilepí se na mě podnapilý vousáč a hlasitě neurvale na mě řve, odkud, že to jsem. Nevšímám si ho. Nastoupím do autobusu a vousáč vleze za mnou dovnitř a otravuje pořád, ale naštěstí ho kamarádíčci vytáhnou ven.

Třebaže mě prodavač lístků ubezpečoval, že jede správným směrem, když se rozjíždíme, tvrdí mi pravý opak a tak musím po padesáti metrech jízdy opět vystoupit. Od lidí na autobusovém nádraží se dozvídám, že žádný bus do Laggaly už dnes nejede ačkoliv je něco před pátou odpolední. Jdu tedy pěšky a na křižovatce mě zaujmou mladé dívky sázející sazeničky rýže do vodnatého bahnitého políčka. Krátce se zblízka podívám jak vlastně rýže vůbec vypadá a jak se sází a po prašné široké cestě jdu pěšky mým směrem sledován zvědavými domorodci ze všech stran.

A pak se konečně stane to, co očekávám každou chvilku. Praskne mi zbytek podrážky mých ,,skvělých kvalitních,, sandálů na pravé noze a tak musím přezout do svých nových ťapek. Na pravé noze mě tlačí guma mezi palcem a ukazovákem a tak s odřenou nohou trochu kulhám.

Konečně jede to správné auto. Mávnu, řidič zastaví a když se dovnitř nasoukám já i bágl, jedeme do Laggaly. Šofér je sympatický, kecáme spolu a dozvím se, že pracuje jako vládní úředník. V Laggale jsme velmi rychle, až se tomu sám divím. Vesnička se celým jménem jmenuje Laggale Pallegama, což mi ale přijde, že to je jen vesnička u Laggaly.

Řidič mě vysazuje u svého známého, který je právě starosta této obce a ten mě vede dovnitř domu a zve mě na nocleh. Zprvu si myslím, že bude chtít peníze, ale nechce nic. Přichází pak jeho dcera, docela pěkná a po ní přicupitá nádherné stvoření, že docela oněmím. Myslím si, že je to další dcera, ale až pozdě v noci, dlouho po jejím odchodu, když se nenápadně vyptám, se dozvím, že to byla jen kamarádka. Starosta mi dokonce ukazuje vzadu za domem betonovou nádrž na vodu, u které se pak umyju. Celý večer si pak prohlížím jejich rodinné fotografie a můj hostitel pan Gunavatna Banda Ratnayake se mi pochlubí i písněmi, co údajně skládá a dozvím se, že jeho otec byl spisovatel. V noci se pak vrací zbytek rodiny – kulaťoučká manželka, syn a dvě dcery, z nichž jedna je vdaná a veze s sebou maličkého roztomilého dvouměsíčního synáčka.

Na Srí Lance se hraje celostátní loterie, jejíž stánky jsem viděl všude po městech, vesnicích a samozřejmě i v Colombu. Prodavači této loterie volají cosi, pro mě nesrozumitelného do ampliónů a vytvářejí spolu s ruchem tržišť neopakovatelnou atmosféru. A právě starostův syn si koupil dva losy této loterie a tak se díváme na televizi, zda z něj bude milionář, ale má opět smůlu. Snad příště!

Popiju už poněkolikáté šálek čaje, vyfotím si rodinu a pak ještě udělám jednu společnou fotku a jde se na kutě. Spím v pokoji spolu s hostitelovým synem a lůžko je vybaveno moskytiérou proti hejnům tence pískajících komárů.

 

Sobota 23. 12. 2000

            V noci se probudím celý poštípaný a tak při světle baterky zjišťuju, že jsem kousek moskytiéry nechal přečnívat přes svou tašku a komáří svině toho hned využili.

            Ráno mě burcuje starosta už za svítání, jdu se opláchnout k betonové nádrži, pak si při oblékání vypiju svůj ranní čaj a loučím se s přátelskou rodinou. Odcházím na blízké autobusové nádraží a vlezu do autobusu, který jede do Aluviharayi, kam potřebuju. Nějakou dobu se tradičně čeká než se vnitřek přeplní a pak vyjíždíme. Prodavač lístků mi podává lístek do Aluviharayi, ale chce po mě 29 rupií, které odmítám zaplatit, protože se mi to za asi 25 km zdá přespříliš. Prodavač čas od času naléhá, lidé se smějí a já s peněženkou a lístkem v ruce čekám až budeme na místě, že mu pak zaplatím méně.

Jedeme ale dvě hodiny narvaným autobusem, já naštěstí sedím a strávím i příjemnou chvilku, kdy se na mě v tlačenici tiskne půvabná dívka, dotýká se mě svými koleny, rukama, jen několik centimetrů od obličeje mám její prsa, cítím její parfém a její dlouhé vlasy mě čas od času pošimrají na očích. Jako muž jsem z toho úplně mimo a nedokážu se soustředit na vnímání ubíhající krajiny. Podle buddhistické teorie, že vše je pomíjivé, se dav zavlní a pak už jen uhýbám pod masou tlustého panděra staré babky.

Po již zmíněných dvou hodinách zjišťuji, že projíždíme vesničkou Kongahawela a se zděšením najdu v mapě, že leží úplně jinde. Prorvu se davem k prodavači lístků, ptám se ho kam mě veze a proč mi chtěl prodat jízdenku do Aluviharayi, když jede jinou cestou a on se jen pobaveně směje. Vztekle ho chytím za rameno, vůbec mi to jako legrace nepřijde, chtít po cizinci nehorázné peníze a odvézt ho ještě jinam.

Se zkaženou náladou vystupuju v Naule, za jízdenku jsem nezaplatil nic. Ještě aby! Trochu si „osladím“ život v restauraci dvěma kokosovými palačinkami, jogurtem a čokoládovým mlékem a plánuji kam dál. Do Aluviharayi se mi vracet nechce a tak se rozhoduju jet dál do Dambully. Vyptat se na autobusovou stanici nechápajících domorodců je opět trochu problém, ale když se podaří, nečekám pak dlouho a odjíždím dál správným směrem. V autobuse sedí další cestovatel, který vystupuje společně se mnou. Je ze Španělska a prohodíme spolu jen pár slov.

            Opět prší a prší. Po mírně stoupající skalnaté plošině se v davu přicházejících a odcházejících turistů dostanu ke schodům a po nich pak stoupám ke vchodu s vysokou zdí, která obklopuje skalní buddhistické chrámy. Vchod samotný tvoří baráček střežený policisty. Jeden z nich chce po mě nekompromisně vstupenku, která stojí 300 rupií. Nepomůže vysvětlování, nic. Ve vedlejší místnůstce si zase obuji zuté botky a dveřmi nahlédnu do dvora, hledaje jinou cestu. Před vchodem se rozkládá prostranství s krásným výhledem na okolní hory, teď při dešti poněkud zataženým.

Scházím opět z hory dolů a vezmu to doprava po cestě, přijdu na silnici a po ní se dám pod horu až k několika domkům. Tam vedou schody nahoru směrem k chrámům. Otravují mě nějací kluci chtějící peníze, ale snadno je zaženu. Proti mě schází několik skupinek, což je mi trochu divné a pak, když zpocený a promáčený s těžkým báglem vyfuním po prudkých schodech, stanu opět na prostranství před vchodem. Já idiot! Vůbec jsem si té cesty nevšiml, považoval jsem ji pouze za betonový plácek. Nemusel jsem vůbec scházet dolů, obcházet celý kopec a zase nahoru, mohl jsem tudy jít rovnou!

Sejdu tedy po těchto schodech o něco níž a krytý deštníkem za neustávajícího mrholení se posilním buchtou. Pak se dávám do průzkumu okolí. Najdu malou suchou jeskyňku akorát pro ukrytí mého batohu a pak se mokrou a slizkou strání prodírám mezi keři a stromy vzhůru do kopce k jeskyním a shazuju na sebe spousty vody z větví. Ptám se sám sebe, má to cenu tady takhle šaškovat?? Má! Dostanu se přesně na úroveň, kde je vytesána poslední buddhistická jeskyně, přelezu balvan a proběhnu mezi odpadky, u nichž stojí záchody. Tiše projdu po schodech malou budovou, za kterou jsou však namísto dveří mříže. Pouze malá zídka mě odděluje od nádvoří s jeskyněmi. Hop! Jen jeden chlapík mě uvidí, jak přeskakuji zídku. Zapínám si jakoby poklopec, byl jsem tam přece na záchodě, každý to musí pochopit. Chlapík si mě dál už nevšímá, pochopil to.

Naštěstí včas, si u vchodu do jeskyně uvědomím, že jsem si zapomněl zout boty, které se nechávají před hlavním vchodem. Jako gentleman pustím ostatní přednostně dovnitř a šup, botky ukryju zezadu za tričko. Prohlídka čtyř buddhistických jeskyní mi zabere něco přes čtvrthodinku. Za tohle 300? Pche. Ti lidé co to tu tvořili, museli být náboženští fanatici nebo v deliriu. Všude Buddhové, sedící, stojící, ležící, sochy Buddhy, malby Buddhy na stěnách, všichni stejní se stejným výrazem ve tváři říkajícím: „Právě jsem se osvítil, jsem dobrej.“

Nechce se mi prodírat se zpět strání a tak si nasadím kšiltovku a krytý i kapesníkem při smrkání v pohodě vycházím hlavním vchodem. Zprvu si chci vchod i s okolními horami vyfotit, ale vlastně není co fotit a tak si jdu do jeskyňky vyzvednout batoh a vracím se k silnici. U jednoho ze všudypřítomných prodavačů ochutnávám cejlonskou medicínu Bilmalbom, což je nápoj s příchutí bylinek a po silničce jdu pěšky dál. Tam stojí nový buddhistický chrám, který se zrovna staví a obrovitá Buddhova socha má ještě zakrytou tvář, vchod do chrámu je orámován zlatou dračí tlamou. Rád bych si utrhl a osvěžil se kokosovým ořechem z nízké palmy na přilehlém parkovišti a tak říkám klukovi stojícím u motorky ať mi vleze na ramena, ale on jde k policistovi hlídkujícímu u chrámu a oznámí mu to. Bonzák! Policista hned přiběhne a sděluje mi, že je to zakázáno. A basta!

            Pěšky jdu dál po hlavní silnici, až přijdu konečně na křižovatku, kde je busové nádraží a usazen v minibusu čekám, až se rozjede. Za deště jedu do asi 18 km vzdálené Sigiriye. Řidič mě vysadí u guest housu na prostranství s pár obchůdky. Jdu k jednou z nich a dává se do pořádného tropického deště, kolem je snad více vody než vzduchu. Poté, co mi prodavač chce prodat jednu sodu za dvojnásobnou cenu, odcházím vedle ke konkurenci, kde se najím dobrého chlebíčku.

Déšť se zase trochu uklidní a tak kráčím po cestě k obrovské skále, která ční vysoko nad horizont a na které se rozkládají zbytky pevnosti Sigiriya. Projdu kolem policisty kontrolující automobil, mě si však nevšímá. Po schodech kolem mnoha balvanů a ruin stoupám ke skále, kolem chodí skupinky turistů. Pod pevností sedí policista a kontroluje vstupenky, kterou já samozřejmě nemám. Jen po očku se podívám na lístek jednoho Angličana přede mnou a cena 600 rupií mě zděsí. Říkám šilhavému policistovi, že jsem neviděl pokladnu, což je pravda a naoko vzdychám, že budu muset jít s těžkým batohem dolů a zase zpět a že to dnes určitě nestihnu. A policista mi klidně pokyne ať jdu dál.

Nejdříve po úzkém kovovém točitém schodišti vystoupám do jeskyně, což je výklenek vysoko nad zemí, ve kterém si prohlížím dobře zachovalé buddhistické malby. Sejdu dolů a v úzké uličce zabavím dalšího kontrolora otázkami, do kdy je pevnost otevřená a zda má cenu sem dnes jít, aby ho snad nenapadlo znovu mi kontrolovat vstupenku jako lidem přede mnou. Naštěstí ho to už nenapadne. Úzká cesta podél skály a Skalního zrcadla vede na prostranství, odkud po kovových schodech a po kovovém chodníku zaraženém ve skále vystoupám i se svým těžkým báglem až na samotnou skalní plošinu. Tady si prohlížím pouze spousty nízkých zídek, které se jako jediné dochovaly z pevnosti stávající zde nahoře. Jako z široko daleko nejvyššího bodu v okolí je odtud nádherný výhled do kraje, poněkud zkažený mlhavým oparem všude kolem a začínajícím soumrakem. Chvíli tady pobudu, rozhlížím se po okolí a pak jako poslední scházím po kovových schodech dolů. Ale proti mě stoupají ještě jiní lidé nahoru, takže nejsem zdaleka poslední.

Na prostranství pod horou stojí několik opuštěných stánků a tak si sednu na židličku a nasvačím se. S poslední skupinkou doprovázenou šilhavým policistou sestupujeme pak po schodech a chodníčkách už za šera dolů. Mám na sebe vztek, že jsem neodešel dříve, měl jsem v úmyslu najít nějakou malou jeskyňku na přespání v suchu, ale ze skupiny se teď nemůžu vzdálit. Jacísi dva mladíci mě obtěžují a jeden z nich na mě, když jsem na chvíli zastavil, abych pohlédl zpět na obrys skalní pevnosti, řve: „Come, come!“ Vytočí mě to a tak na něj křičím, ať se mnou nejedná jako se zvířetem a že není můj šéf. Tímhle tónem jsem volal s farmářem ve Skotsku na dobytek, když jsem si vydělával letos v létě na tuhle cestu. Už za tmy sejdeme na silnici lemovanou vodním příkopem a šilhavý policista mě posílá na cestu k Damulle road. Za vpuštění zdarma do pevnosti Sigiriye ode mě dostává malý bakšiš 40 rupek, což si velmi ochotně bere.

            Po tmavé cestě za neustávajícího deštíku jdu až k první zatáčce, kde mohu přejít přes vodní příkop. Za tmy není nic vidět a tak šplhám podle odhadu do malé stráně a na rovince si na slizké zemi stavím stan, uvnitř kterého je krásné sucho na spaní.

 

Neděle 24. 12. 2000

            Jako línému idiotovi se mi nechce vstávat za rozbřesku a tak mě tady kolem 7. hodiny otravují zvenku nějací kluci, protože stanuji na krásně viditelném místě. Stačí na ně zavolat, aby šli pryč a oni skutečně zmizí. Když za mírného mrholení balím stan, projde kolem policistka vedoucí se se svým přítelem, ale mě si naštěstí nevšímá.

Po cestě se dostanu zpět ke strážní budce, kolem které jsem včera v pohodě prošel, dnes mě nechtějí pustit ani na fotku pevnosti z dálky. Za chvíli jsem opět u stánků, u jednoho z nich se nasnídám a za dalších dvacet minut už sedím v minibuse a odjíždím zpět do Dambully.

Vystoupím dříve v Inamaluwa a nečekám nijak dlouho a už se za 20 rupek vezu v narvaném autobuse směr Polonnaruwa. Jakýsi menší podsaditý chlapík si se mnou chce povídat, ale bolí mě hlava a z jízdy jsem unaven a tak se snažím zdvořile odmítnout konverzaci, což on nesnese. Začne o mě něco vykládat lidem okolo, kteří se smějí a gesty mě uráží. Nevšímám si toho. Pár blbců jsem už potkal a tohle je jeden z nich. Ptá se mě na mou víru a když odpovím, že nemám žádnou víru v boha, uráží mě tak mu vysvětluji, že v naší zemi je to normální, že nechápe mojí kulturu a ať ji neuráží, já jsem také nepřišel urážet jeho kulturu, ale pochopit ji. Jelikož se chvástá tím, že je buddhista, sděluju mu, že jsem potkal několik buddhistů a byli to dobří lidé, ale on je zlý a špatný muž, ne buddhista. Nasere se a prorve se doprostřed autobusu pryč ode mě. Je pokoj.

Na další stanici se hlavně zadní část, kde stojím trochu uvolní a dokonce ukořistím místo na sezení. Chlapík se ke mě protlačí znovu a se slzami v očích a dojatým hlasem mi podává lístek se svou adresou a vysvětluje mi, že není zlý člověk, ale stavební inženýr a dobrý buddhista. Mám z toho blbý pocit a nevím kam s očima, nechtěl jsem mu ublížit, třeba to je opravdu hodný člověk. Vystupuje a volá ať mu napíšu.

O chvíli později zjistím, že jsem přejel a dojel do další části Polonnaruwy do Kaduruwelly. Vystupuju a sháním se po ubytování. Můj zrak padne na štít hlásající ROOMS a tak vyběhnu do 2. patra a ubytovávám se v pokoji odděleném od ostatních překližkami za levných 150 rupií jako úplně první host, neboť tenhle hotel je otevřen od včerejška. Recepční jsou sympatičtí mladí muslimové. V pokoji s čistou novou postelí, s čistým novým polštářem, ze kterého recepční sejme přede mnou cenovku, si rozvěsím svůj špinavý mokrý stan a zatuchlé zavlhlé oblečení.

Najím se v nedaleké restauraci a busem odjedu k jezeru, kde se rozkládají vykopávky. Prohlédnu si několik ruin, ale do ohrazeného obrovského prostoru mě pak nechtějí u strážní budky vpustit bez lístku, který si mám koupit v místním archeologickém muzeu. Cestou tam koupím nový film do fotoaparátu a v muzeu jenom ze zvědavosti šilhám ke kase, kde mladý Japončík se svazkem tisícovek a gesty jako, to pro mě nic není, platí, pro mě neuvěřitelných, 1200 rupií, tedy 15$ v přepočtu! Nedá se nic dělat, budu na to muset jít od lesa. Do vnitřních expozic muzea se bohužel nepodívám, jsou dobře střeženy, ale u jezera si důkladněji prohlédnu několik ruin a soch, kam je přístup volný. Po hlavní silnici podél jezera z levé strany a podél ostnatého plotu, za nímž leží obrovské území s vykopávkami, ze strany pravé, se dostanu na malou pláž. Na parkovišti stojí několik autobusů a stánků a ve vodě se i v tomto deštivém počasí koupe spousta domorodců. Oni ale neplavou, jak je to obvyklé v Evropě, ale s mýdly a šampóny se zde myjí.

            Zajdu přes silnici mezi budovy, jdu šouravou chůzí, proderu se křovím, přelezu příkop a zídku a už jsem v areálu vykopávek. Jak jednoduché. Dostanu se na hlavní zablácenou cestu z červeného jílu a podél si prohlížím ruiny chrámů a budov. Jakýsi řidič autobusu, které tu jezdí s turisty kolem, mě zacáká jílem kalhoty už beztak špinavé od sandálů, jež při chůzi stříkají mokré bláto zezadu na nohavice a tak jsem špinavý jako prase.

Prohlížím si množství ruin, obrovských stůp, prolézám staré chrámy a za neustávajícího mrholení dojdu až na konec areálu, kde jsou vytesány obrovské sochy stojícího, sedícího a ležícího Buddhy. Vracím se prakticky stejnou cestou zpět až přes místa, kudy jsem sem vlezl. Prohlédnu si i další menší zachovalý buddhistický chrámek, u kterého zastaví několik minibusů a autobus s turisty, kteří se ani nenamáhají vylézt za deštivého počasí ven a spokojují se s pohledem přes zamlžené okénko. To už turistíci mohli zůstat sedět doma a dívat se na televizi! Takhle se nedozvědí třeba takový malý detail, který v kontextu vytváří „cestovatelské vzpomínky“, že zezadu chrámku je vchod a uvnitř hoří malá svíčka.

            U královského paláce se musím opatrně vyhýbat policistovi kontrolujícímu namátkově lístky a kryt deštníkem, projdu kolem brány, kde by mě mohli poznat, do dalšího prostranství a tam si prohlédnu zbytek ruin a vodní nádrž. Jakýsi kluk mi chce prodat deset pohledů, těch prodavačů tady postává víc a jako tupci prodávají jen kompletně deset pohledů z jednoho místa. S tímto se dohodnu, že koupím pohledy i z jiných míst a měst do počtu deseti, ale udělá chybu a jde se mnou na návrší, ze kterého vidím stánek, kde si mohu koupit jednotlivé pohlednice. Tak toho využívám a vybírám si jich pouze pět. Zezadu stánku stojí domek, ze kterého se ozývá děsivý řev a ženské kvílení, že si myslím, že tam nějaká žena snad rodí, ale od uslzené stařenky za pultem se dozvím, že zemřel oblíbený pes.

            Projdu posledním zříceným chrámem a přes trávu, křoví a skrz ostnatý plot se dostanu zase na silnici. V Polonaruwě se najím kothu, sekaných nudlí s vejcem a z veřejné telefonní stanice zavolám své mámě do Berlína a popřeju jí hezké vánoce. Za minutu je to částka 95 rupií a tak položím sluchátko na 59 sekundách, ale ta 1 sekunda naběhne a částka naskočí na 190. Reklamuju to, žena za pultem někam volá a pak jí platím 95. Uf, to by mě naštvalo, platit jen za jednu sekundu.

            Vracím se místním busem do Kaduruwely a nejdříve obíhám telefonní stanice a zjišťuju nejvýhodnější cenu hovoru do Čech. Pohybuje se mezi 120 – 135 rupkách za minutu, rozdíl je v četnosti impulsů. V pokoji na mě padá smutek, ačkoliv celá léta nesnáším předvánoční ruch a pořád si říkám, že jako pohan přece nebudu slavit křesťanské svátky, teď samotnému, tisíce kilometrů od domova mi to chybí. Zaháním stesk praním prádla, hlavně zablácených kalhot. Před půl jedenáctou v noci jsem opět na ulici a s hrůzou zjišťuju, že všechny telefonní stanice jsou už zavřeny. Nikdo nepočítá s pětihodinovým časovým posunem do Evropy.

Kupuju si telefonní kartu za 200 rupek (za 100 nelze použít na mezinárodní hovory) a chci volat z okolních budek Tristelu, ale nejde to a na displeji mi to píše, že karta je poškozena. Chci po prodavači, aby mi ji vyměnil, ale ten se k tomu nemá a tak na něj řvu, že potřebuju volat domů, že jsou vánoce a vyhrožuju policií. Vše marné. Od chlapíků sedících naproti v ulici v tmavém výklenku se dozvídám, že budky jsou rozbity a tak jdu a zkouším všechny budky v ulici až dojdu na autobusové nádraží a z automatu obklopeném policisty se dovolám domů, prohodím pár slov s tátou a dozvím se, že je vše v pořádku, všichni živí a zdraví. To je ta nejhezčí zpráva a nejhezčí dárek pro mě. Zpátky do svého pokoje jdu šťastný, ale smutný zároveň.

 

Pondělí 25. 12. 2000

            Teprve po půlnoci se jdu vysprchovat ledovou vodou a usínám někdy po jedné hodině. Už před pátou je již slyšet rámus jak lidé vstávají. Naštěstí nastane pak klid a tak mohu spát déle. Ráno plánuju kam vyrazím a začínám si chystat i trasu po Indonésii. Věci mám stále mokré, neuschly a když se balím, rozhoduju se zůstat zde ještě jeden den, protože běhat v dešti s mokrými věcmi, které mi zasmrádnou, se mi nechce. Ležím pak prakticky celý den na posteli s mapou Indonésie a průvodcem Cesta na východ a plánuju a propočítávám.

Přicházím i na úplně jinou alternativu, která mě nenapadla. Původně jsem chtěl na dva měsíce do Indonésie, zhruba měsíc Malajsie a měsíc Thajsko, přeletět do Kalkaty a vracet se po zemi domů. Jenže to bych musel prodloužit indické vízum, sehnat nové pákistánské a i iránské a na hranicích získat pak turecké. Ale kdybych si prodloužil pobyt v Malajsii a v Thajsku a levným letem přeletěl do Frankfurtu, tak to cenově vyjde zhruba nastejno, možná na penězích ještě ušetřím, na námaze stoprocentně. Uvidíme, třeba všechno bude jinak.

Jen asi po jedné hodině odpolední vyjdu za celý den do ulic zjistit, že pošta je zavřená, neboť i tady se slaví vánoce (v buddhistické zemi?!), zjistím si i odjezd zítřejšího vlaku, abych taky okusil cestování po kolejích a koupím si chléb a jakousi rybí kouli, což je kořeněná koule z brambor a masa. Za hotel na další noc pak platím 70 rupií a jeden dolar, protože mi zbývá posledních 530 rupií na tři dny. Musím utáhnout opasek! Mladý sympatický muslimský recepční, kterému jsem se svěřil se svými finančními starostmi, mi teď večer přinesl ve sklenici jakousi polévku či co, abych ochutnal. Je to směs rýže, brambor a koření, docela dobré.

Umyju skleničku a pak s recepčním kecám a přijde jeho kamarád, starší muslim a tak se jim chlubím salvár kamízem a čapkou z Pákistánu a korálemi, které jsem dostal v Turecku od Iráčana Aliho. A tak mi vysvětlují funkci korálů a pán se mi chlubí, že v březnu pojede do Mekky, aby splnil jedno z přikázání islámu a přinese mi panoramatické kukátko, do kterého se vkládají kulaté štítky s malými fotografiemi a člověk je vidí proti světlu prostorově. A tak si prohlížím obrázky z různých zemí a nakonec i Jakartu, kam za čtyři dny poletím. Přijdou další muslimové a tak si povídáme a zvou mě naproti do domu, kde mají zlatnictví a nahoře v patře pozoruju dva kluky, jak z tenkého zlatého prutu vyrábějí řetízkové kroužky a práci s kleštičkami si dokonce i vyzkouším. Vyfotíme se mým foťákem a o patro níž chvíli sleduji s ostatními televizi a popíjíme čaj. Vrátím se pak do svého hotelu a po studené sprše si jdu lehnout.

 

Úterý 26. 12. 2000

            Už od pěti je slyšet ve vedlejším pokoji odděleném pouze překližkovou stěnou rámus, pobíhání a křik dětí. Usnout u toho je nadlidský výkon, ale nějak se mi to daří a pak je konečně ticho. V sedm mě budí hodinky, jsem totálně poštípaný od komárů, přesto, že jsem v noci několikrát zuřivě stříkal sprejem okolo. Jenže, když je mezera mezi stěnami a stropem, tak chemikálie vyprchá a přiletí noví ještě kousavější komáři. Po hygieně a bolení nastává balení, věci až na vlhké kalhoty jsou prakticky suché. Od recepčního dostávám vizitku a dozvídám se, že tento hotel nemá jméno, pouze ROOMS.

            Odcházím za stálého deště na poštu poslat svých pět pohledů, koupím něco k jídlu a pití a na vlakovém nádraží jízdenky. Musím čekat asi deset minut, ačkoliv přede mnou stojí pouze dva lidé, prodavač prostě musí jízdenku vypsat. Třetí nejlevnější třída je prázdná, pouze jedna rodinka a tak se pohodlně uvelebím v kupé. Než vlak vyjede, oddělení se zaplní, ale všichni sedí, narváno jako v autobuse zde není. Jedeme přes vesničky, podél džungle, míjíme spousty rýžových políček a uslzenou krajinu pod šedivou oblohou.

Před poledním zastavíme ve stanici Galoya, kde je železniční uzel a stojíme zde předlouhé tři hodiny. Mezitím se učím anglická nepravidelná slovesa, abych se vzdělal a zabil čas. Je přistavena nová lokomotiva a vlak se s trháním rozjíždí jako už od rána, jako kdyby vagóny neměly nárazníky. Jedeme šíleně pomalu a vlak čas od času zastaví, asi aby železničáři odstranili spadlé stromy, protože projíždíme pomalu okolo větví drhnoucích o bok vagónů a okna. Za neustávajícího deště přijedeme do Maho až za tmy před osmou hodinou večer.

Když vycházím z nádraží, několikrát vypadne v celé vesnici elektřina, nastane úplná tma a pak za několik okamžiků zase elektřinu nahodí. Nemám peníze na hotel a tak musím najít nějakou střechu, pod kterou bych postavil stan. Přejdu přes železniční přejezd a první uličkou to střihnu doleva a hned po chvíli uvidím napravo kousek od ulice rozestavěný dům. Když se k němu přebrodím kalužemi a nasáklým trávníkem, štěkne na mě párkrát ležící pes, ale v klidu ho obejdu. Rozestavěný dům nemá žádné uzavřené místnosti, ale zezadu je tma a pod střechou sucho a tak se zde mohu krásně schovat. Čekám nějakou dobu, jestli až půjde elektřina nebudu osvětlený, nebo zda sem nikdo nepřijde a pak si do rohu stavím svůj stan. Kousek ode mě slyším nějaké hlasy, pes párkrát štěkne, tak se domyslím, že za tohoto nečasu tady spí asi i někdo jiný. Za silného deště, větru a kvákání žab znaveně usínám.

 

Středa 27. 12. 2000

            Za rozbřesku si balím a pak jen čekám se stanem opřeným o stěnu až mi uschne mokrá podlážka. Při tom ke mně přijde stařík, který spal kousek ode mě, asi tam spí pořád, protože tam má ze starých dveří vytvořenou zástěnu proti větru. Ani se nijak nediví, že jsem tam, jen ještě s dalším chlapíkem okukují, když balím poslední části stanu. Chvíli po okolí hledám něco k snědku a po snídani vyrážím udaným směrem ke chrámu Yapahuwa.

Jdu asi tři kilometry a z hlavní silnice odbočuje menší silnička vpravo, kde je údajně ještě jiný chrám. Tak se půjdu podívat nejdříve k němu. Překračuju tedy železniční přejezd a asi po kilometru chůze za neustávajícího deště přijdu k malému buddhistickému chrámu u skal. Vylezu si na šikmou skálu nad ní, vyfotím si ho, ale pak se nevracím a jdu bosky dál po skalách, kolem dvou obrovských balvanů a vyšplhám na vyšší skalku, odkud se rozhlížím do šedivé uplakané krajiny. Vracím se pak zpátky, pod jedním balvanem pokuřují dva kluci a jeden z nich mě v klidu přátelsky žádá abych mu dal jen 100 rupií. Asi ulít!

            Silničkou se vracím zpět k silnici a pokračuju dál ke chrámu Yapahuwa. Pak stanu u odbočky s označením, že chrám leží o další tři kilometry dál. Co naplat. Šlapu dál a za chvíli mi sám od sebe zastaví autobus s cejlonskými turisty a řidič mě vezme až ke parkovišti u chrámu, vystupuju však dříve, abych si to došel. Projdu bránou, nádvořím, pořád po cestě a musím vystoupat po několika schodech v téměř vertikálním úhlu. Spolu se mnou jdou turistíci z autobusu a zřejmě to tady někdo zná, protože nezůstaneme u ruin dole a lesem po úzké cestě a pak přes kořeny, kameny a po vytesané skále šplhám výš a výš až na vysokou skálu trčící nad okolím podobně jako Sigiriya.

Nahoře stojí stará polorozbořená buddhistická stůpa a výhled, který by byl nádherný, je za tohoto deštivého a mlhavého počasí na nic. Ke všemu ještě neuvěřitelně silně vane tady nahoře vítr. Jako pár dětí si i já prohlédnu vrchol hory, kupodivu nikdo z dospělých, kromě jednoho turisty, sem nahoru nedorazil. A to všechno jsem prosím absolvoval opět s plným báglem na zádech! Počkám až ostatní zmizí v křovinách na cestě dolů a po kratším odpočinku a rozhlížení se po okolí se vracím taktéž dolů až k chrámové bráně nad schody.

A tady konečně po mnoha dnech uvidím sluníčko, které pálí mezi trhajícími se mraky. Během pár minut mi uschne mokrá taška. Prohlédnu si okolí skály, když jdu ještě chvíli po cestě dál než narazím na větší cestu a na zpáteční cestě si prohlédnu chrámek u skály kousek od parkoviště. Zpátky jdu za teplého sluníčka zpět tři kilometry až ke směrovníku a chvíli čekám na bus, kterým odjíždím zpět do Maho. Opět začne pršet a občas i dost silně.

Na autobusovém nádraží zjistím správnou zastávku a hledám v okolí něco k jídlu, ale marně, všude mají jen sušenky a sladké buchty. Jsem strašně přeslazen, rád bych něco slaného. Jenže ve městě je spousta (údajně 50%) muslimů a tento měsíc mají ramadán, který snad zrovna dneska končí a tak jídlo bude na prodej až po setmění. To já tady ale nebudu. Od jiných lidí se dozvídám, že musím jít od busového nádraží kus dál k silnici a ochotný mladík mi ukáže stojící bus, který pojede do Kurunegalu, kam potřebuju.

Sedám si dozadu, vedle mě se posadí starý muslim s mladým a povídáme si. Silnice je rovná a široká, takže jedeme poměrně rychle a v cíli jsme asi za hodinku a půl. Sháním něco k jídlu a tak vlezu do jedné restaurace a dávám si tenké palačinky hooper ve tvaru misky, jednu s vajíčkem a další čistě bez ničeho. Docela mi chutná. Na nádraží jako už po několikáté mi nejdříve lidé a prodavač lístků kývají, že bus jede do Rambukkany, kam mám namířeno, ale když se rozjedeme, tvrdí opak a že jedou jinam. To si dělají pořád srandu, nebo jsou tak stupidní? Musím vystoupit, vrátit se na nádraží a ptát se znovu, až se dostanu do správného autobusu, který je už skoro plný, ale nacházím v něm místo pro můj batoh za jedním sedadlem a sám zaujmu celkem pohodlnou pózu na obou nohách opřen zpola o tyč. Na jedné zastávce nastupují dvě holky, o kterých si říkám, že už se do přeplněného autobusu nemůžou dostat. Omyl! Po pár dalších zastávkách stojí někde uprostřed, když za nimi nastoupilo dalších asi 17 lidí aniž by někdo vystoupil! Je to až neuvěřitelné! Vnitřek se začne pak postupně vyprázdňovat a dokonce si i na chvíli před výstupem sednu.

            V Rambukkaně koupím dobrý křupavý chlebíček a limonádu a domorodci se na mě smějí, když ho na sedadle v dalším autobuse žvýkám. Tímto busem už za tmy popojedu o kousek dál do Pinawely a vystupuju kousek od sloního sirotčince, kam mám zítra namířeno. Když jsem totiž před pěti dny spal v rodině Ratnayake, zalíbily se mi v jeho albu fotografie slonů právě odsud a tak jsem se tehdy rozhodl sem jet. Teď jsem tedy zde a musím najít na spaní něco jako včera. Jdu po silnici oslňován protijedoucími vozidly a zničehonic se dá do prudkého deště, že než otevřu deštník, jsem úplně promočený.

Zahýbám do postranní uličky, která začíná obrovskou bahnitou louží a v tom blátě mi zůstane sandál a tak když ji vytahuju, pěkně se zacáká. O kus dál zase po dalším kluzkém bahnu uklouznu a natáhnu se. Zalezu pod nějakou stříšku a opřen o dům a částečně krytý deštníkem čekám až se přežene nejhorší. Po asi sedmi minutách se slejvák uklidní a prší jen slavě a tak se vracím na silnici, protože tudy cesta nevede. Jelikož opět silně prší, schovávám se do autobusové budky u silnice, ve které leží stará žena, kterou jsem prve zahlédl z autobusu. Teď na mě ve tmě a ve světle reflektorů aut zevluje jak žvýkám chleba a zapíjím ho limonádou a občas natáhne pracku a cosi zaskřehotá.

Další cestou uhnu mimo hlavní silnici a po ní mezi baráčky jdu dál a pak, světe div se, vidím dům, který je neosvětlený a tak k němu jdu a je neudržovaný a má zastřešenou velkou terasu, přesně co potřebuju. Kolem se černá krásná tma, jen zdálky svítí pár světel od dalších domů, slyším kolem zvuky džungle. Nade mnou snad musí někdo bdít, i dnes jsem sice s větším úsilím než včera, ale poměrně snadno našel to, co jsem potřeboval. Rozdělávám si tu stan a z nohou musím odstraňovat několik naštěstí nepřisátých pijavic. Ležím ve stanu, dívám se do tmy, poslouchám noční zvuky a čekám až začne pršet, abych si trochu omyl nohy od bláta. Jako naschvál něco přes půldruhé hodiny nepadne ani kapka a tak uschlé bláto z chodidel odrolím. Nějak pak nemůžu usnout a dlouho se převaluju.

 

Čtvrtek 28. 12. 2000

            Hodinky mě budí opět za úsvitu, ale ještě na třičtvrtěhodinku usnu. Když balím, venku pořádně prší. Kolem chodí domorodci a dva se přijdou se mnou pozdravit a chvíli okounět. Jdu pak zpět k hlavní silnici a ke slonímu útulku. Nejdřív se nasnídám v jednom z krámků jogurtu a sušenek a obhlédnu okolní stánky s předraženými suvenýry pro německé a anglické turisty, do kterých mě prodavačky o překot lákají.

U vchodu, kde postává množství turistů ze západu, po mně chtějí 150 rupií, které prostě nemám a nedám. Jdu na to jako vždy. Schovám si batoh u sympatického prodavače, u kterého jsem posnídal a jdu po silnici k políčkům, kde vede cestička, po které se dám, uhnu z ní doprava, obejdu baráček a křovinami a trávou se blížím k davu turistů. Přijdu zezadu k toaletám, obejít se nenápadně nedají, stojí tam ostnatý plot a tak chci vlézt malým okénkem dovnitř, ale každou chvíli tam někdo přichází. Pokouším se otevřít okénko u jednotlivého záchodu, které je chytře zavřené, ale kartou, jak to vidím v amerických filmech, to moc nejde. Pak jde najednou ke mně kluk v červeném tričku, směje se, prohlíží si mojí kartu Euro 26 a dozvím se, že pracuje u slonů. Jde se mnou okolo toalet a v plotě je díra, kterou se v klidu protáhneme a jsem uvnitř.

Na blátivém terénu pobíhá asi třicet slonů a slůňat, troubí, tlačí se, hrají si. Všude chodí spousty turistů, západních bělochů je tu víc než místních. Jdu se podívat pod stříšku, kde se právě krmí slůňata mlékem a ta si tady hrají uvázané řetězy za nohy, jedno si lehne a kope nohou druhého, které si na něj sedá. Je to roztomilé a vypadá to skoro jako nacvičené. Když jsem zase u blátivého pole, začne příšerně pršet a tak se všichni kryjí deštníky. Neštěstí déšť netrvá příliš dlouho, ale honáci mezitím odehnali stádo slonů daleko od nás až k palmovému lesu. Mám chuť udělat něco abych se odlišil od těch řvoucích navoněných tlustých turistů a teď se mi naskýtá příležitost.

Nejdřív se dovolím dvou přítomných honáků, zda mohu jít za slony a oni kývnou, že ano. Asi si myslí, že přes to příšerné bahno nepřejdu. Omyl, sundavám sandále a bosky po vzoru honáků kráčím po pasece přes bláto, kaluže, sloní výkaly a chcanky. Docela to zespodu do chodidel hřeje. Nikdo z čisťoučkých turistů mě nenásleduje. Jak by taky mohli v bílých vyžehlených tričkách a bílých ponožkách. Dojdu až k honákům, ti se smějí a tak s nimi přátelsky poplkám a vyfotím si slony, kteří stojí nedaleko ode mě. Banda turistů je asi 150 metrů odtud a z dálky čumí. Jen jeden tlustý německý pár se vydal směrem k nám, zdálky je legrační pozorovat jak našlapují v bílých botičkách, ale poté co obézní Němka klopýtne, vzdávají to a vracejí se se špinavými botkami zpět.

Honáci ženou stádo slonů až zase k turistům a tak jdu s nimi a na záchodě si umyju nožky a sandály. Ještě chvíli to tu obhlížím a přes pokladnu maskovaný tradičně maskovanou čapkou a kapesníkem vycházím ven. Vyzvedávám si batoh, platím bakšiš 10 rupek a jdu k silnici před jakýsi výjezd, kde je údajně zastávka autobusu. Do minibusu, který je samozřejmě přeplněný se nevejdu, ale za chvíli jede autobus a jím se dostanu do městečka Kegalle.

Podél hlavní silnice obcházím stánky v tržnici a ochutnávám ovoce mangosting a kupuju si i jumbonut. V jedné restauraci si dám rýži curry, pořádně se nacpu, jídlo je sice dobré, ale chuť je stejná jako všech jídel – rozvařená zelenina a maso v pálivé omáčce.

Sháním zase nějakou dobu správný autobus, kterým pak ve stoje opřený o tyč vedle řidiče odjíždím do Minuwangody. Rád bych navštívil botanickou zahradu pár kilometrů odtud, ale vysvětlit to řidičům či prodavačům jízdenek je problém a tak jdu po silničce s tím, že budu stopovat. Zastaví mi ale správný autobus a s pomocí chytrého hošíka uvnitř vystupuju na správném místě.

Pěšky jdu uličkou k botanické zahradě Henarantgoda na okraji městečka Gampaha. U pokladny po mně chtějí zase 150 rupií, vysvětlování, že jsem chudý student z chudé země nepomůže a tak mám v úmyslu zahradu obejít a najít jinou cestu. Silnice vede ale oklikami mezi domečky a džunglí a tak si dost zajdu, ale dostanu se zpět k vysoké zdi botanické zahrady a když jdu po cestě podél ní, na konci před říčkou stojí nedostavěná zeď a vstup je tedy volný.

Nejdříve si ale prohlížím venkovní říčku, oloupu si jumbonut a seznámím se s domorodci koupajícími se ve vodě. Na stromě nad říčkou rostou nějaké zelené plody a tak mi chlapík ukáže, že jsou jedlé a jmenují se kotha. Jsou vzdáleně podobné chuti jako lískové oříšky.

Rozloučím se a vlezu pohodlně do botanické zahrady a prohlížím si stromy a keře. Zahrada je pěkná, ale na tu v Kandy nemá ani zdaleka. Je už pozdě a to je pokyn pro strážce, který mě a ještě jednu malou skupinku začne vyhánět směrem k hlavnímu vchodu. Tam si mě samozřejmě pamatují a už zdálky jde ke mě další strážce, který předtím hlídal bránu a chce po mě vstupenku. Vysvětluju mu stav věci, ukazuji téměř prázdnou peněženku a nabízím jako předtím, že jsem ochoten koupit si lístek pro místní domorodce, který je velmi levný. Strážný s pokladní mi vyhrožují nejdříve policií, ale pak se smějí a milostivě mě pouštějí. Je to pro ně kuriozita, že jeden z bělochů, které oni považují za boháče, nemá na vstupenku a vleze dovnitř přes plot. To tady určitě ještě neměli a budou si to jistě dlouho pamatovat.

Pěkně jim poděkuju a vracím se na hlavní ulici na autobus, kterým se dostanu zpět do Minuwangody. Hned přesednu do dalšího busu dopředu na podélnou lavici vedle řidiče, přičemž si ukopnu levý palec o nějaký výčnělek. Dlouho mě pak bolí. Už za tmy se mezi budovami s ostnatými ploty dostaneme na nádraží, odkud jsem před třemi týdny jel z letiště do Colomba.

Teď obcházím stánky v okolí, na chvíli si vylezu k Buddhovu svatostánku vedle ulice, který stojí v areálu chrámu s velkou sochou Buddhy za skleněnou výlohou. Je něco po 21. hodině, když si to šlapu k letišti.

Policejní kontrola, která důsledně každého prohledává, mě nechává bez povšimnutí. Asi nevypadám jako tamilský tygr. S dalšími sympatickými policisty chvíli pokecám a vyzkouším si i jak funguje hledačka kovů. Ve vstupní letištní hale projdu kontrolou, tady už mi projede batoh rentgenem a strážník mě osahá, kupodivu na nůž u pasu nepřijdou, ale já jim ho stejně ukážu, stejně z něj žádný problém nedělají. V klimatizované čekací letištní hale se dozvídám z vývěsek, že budu muset zaplatit letištní taxu 500 rupií a tak se informuji, zda je už v ceně mojí letenky. Není, tak to mi ti mrzáci v kanceláři lhali. Čekám nahoře v restauraci, piju jen studenou vodu, která je zdarma. Hledám v hale nějakou sprchu, kde bych se mohl umýt, ale jsou tu jen toalety a na těch u restaurace mají ucpané a zasrané mísy.

 

Pátek 29. 12. 2000

            Něco po půlnoci vycházím z klimatizované haly do předhaly, která je oplocena a úplně mě udeří horko a vlhko, na které jsem si v tropech už zvykl, ale po těch necelých třech hodinách v chladu klimatizace je ten obrovský rozdíl znát. Sednu si na jednu ze zde poskládaných rozbitých sedaček a s batohem pod nohami se snažím usnout. Na rozdíl od haly je zde ticho a méně světla. Jenže mě neustále hryžou komáři a když už skoro dřímu, přijde policista a kontroluje moji letenku. Takhle nějak strávím v nepohodlných pokusech usnout asi tři hodinky a vracím se do klimatizované haly.

Tam zjišťuju, že můj let poletí o hodinu dříve, tedy v 6:10 a ne s Malajsia airlines, ale se Srilankanem, se kterým jsem přiletěl i sem. Jdu se na toaletu oholit, umýt špinavé nohy a převlékám se do dlouhých kalhot. Ve směnárně směním 6 $ na zaplacení letištní taxy, pak procházím letištní procedurou a nakonec čekáme v čekárně u brány, odkud nás letištní autobus zaveze k letadlu.

            Vnitřek letadla je naprosto bombastický. Každé sedadlo má před sebou minitelevizi, ve které si můžu vybrat ze spousty kanálů videa anebo hudby a sledovat letové informace a okolí snímané přední a dolní kamerou umístěnou na letadle. Prostě unikátní, takže se hned naučím ovládání a během letu přepínám televizní kanály a sleduji zajímavé letové informace o místě, kde se nacházíme, výšce, rychlosti, rychlosti větru, okolní teplotě a vzdálenosti a času do cíle s mapkou a dráhou letadla.

 

pokračování v Indonésii...