Odjíždím opět jako včera k obchoďáku Tokyj, ve stánku si dám oblíbené smažené kuře obalované v koření, kam se hrabe Kentucky; a procházím gigantické obchodní centrum s mnoha obchody a obchůdky a v nejvyšším patře s restauracemi, kinem a počítačovými hernami. Po nadchodu nad hlavní frekventovanou ulicí se dostávám do menšího obchoďáku a v ulicích je otevřena spousta dalších prodejen a je co prolézat a co si prohlížet. Nakoupím nějaké suvenýry a kolem Tokyja, vedle něhož se koná nějaká moderátorská show, jdu na chvíli posedět ke stánkům, kde se na stejném pódiu jako včera tančí a zpívá. V noci se vracím busem ke Khao San.

Neděle 1. 4. 2001

            Ránem mířím k přístavu, odkud se lodním busem vydávám opět po řece Chao Phraya k jihu. Chci jet až ke stanici Port Department, ale splete mě tento malý nápis a vystupuju mnohem dříve. Chvíli se vztekám na svou hloupost, ale po zorientování se v mapě se vydávám k nedalekému chrámu Wat Pho, který je údajně v Bangkoku nejstarší. Je opravdu nádherný, s mnoha malými stúpami z barevných sklíček. Dovnitř stojí vstup 20 bachtů, ale podaří se mi nepozorovaně projít východem. Uvnitř chrámu leží obrovská sochy Buddhy, je to skutečný kolos, je asi největší co jsem zatím viděl. Všude chodí také spousty turistů a zuřivě fotí a natáčejí kamerami.

Po prohlídce mnoha jednotlivých budov chrámu jdu po poměrně frekventované silnici podél níž stojí vysoká zeď a za ní královský palác. Snažím se vtipně vlézt dovnitř hlídanou branou, ale hlídkující voják se jen směje a prostě mě tam nepustí. Musím jít hlavním vchodem, kam je vstup volný a uvnitř po mně chtějí ať si v půjčovně vezmu pevné boty namísto mých ťapek. Po pár krocích se mi však v gumových poloholinkách odírají nohy, příšerně se potí a mimoto zpozoruju, že spousty lidí, i místních a mnichů mají na nohách sandály a tak se do nich zase s úlevou přezouvám.

K obrovské budově královského paláce do zahrady ležící před ním se v pohodě dostanu, ale do chrámu a jiných vnitřních budov stojí vstupné 200 bachtů. Snažím se dostat tam z úzkých uliček, kam zalezu, ale cesta tudy nevede. Co se dá dělat? Procházím se pak ulicemi a zjistím, že jsem z potrhané mapy Bangkoku ztratil jednu velmi důležitou část a tak se mi špatně orientuje. Dostanu se až ke střelnici, kde se trénuje střelba z pistole na terče, když si to chci také zkusit, dozvím se, že jedna rána by mě stála 40 bachtů, takže si to rychle rozmyslím.

O kousek dál za kanálem leží ulice lemována stánky, ve kterých se vyrábějí elektrosoučástky jako cívky, reproduktory, opravují se televize, rádia, věže... V uličkách této čtvrti nacházím samé obchody s elektrosoučástkami a s elektronikou. Mířím k nedalekému Pomníku demokracie a chci jet drožkou k Ratchadamnoen stadionu, ale motorikšáci si říkají příšerné sumy a tak tam trochu jinou cestou dorazím pěšky. Nejlevnější vstupenka na boxing má cenu 200 bachtů, tak ji kupuju a posadím se na pohodlnou židli, kterou jsem našel na prázdné tribuně naproti poloprázdnému hledišti, kde většinu diváků tvoří běloši. Těšil jsem se na plné davy a bouřlivou atmosféru thajského boxu, které znám z televize a tak jsem prázdnými ochozy docela zklamán. Zápasy v thai boxu jsou však velmi akční a několik jich skončí K.O. V noci se téměř prázdnými ulicemi vracím do přeplněné uřvané Khao San.

Pondělí 2. 4. 2001

            Ve své oblíbené restauraci kousek od Khao San pojím rýži s vepřovým a se zeleninou, ale dnes mě tu opravdu naštvali, masa bylo v jídle jen tři malé kousky, tak to mě tu vidí naposledy. Přejdu rušnou třídu za Pomníkem demokracie, prohlédnu si nedaleký chrám a vylezu až nahoru do jeho nejvyšší budovy, která se právě opravuje a tak stojí všude okolo lešení. V dálce na severu se černá obloha a blýská se. Tady naštěstí neprší. O kus dál vidím další zlatý chrám na kopci, kam se vzápětí vydávám. Nejdřív zajdu do nějakého dvora, kde mezi haraburdím a odpadky prodávají v klecích ptáky a na řetězu skotačí na střeše uvázaná opička. Chvíli ji pozoruju, ale trochu se mě bojí.

            U vedlejšího vodního kanálu stojí přístav a dozvídám se, že i v těchto úzkých stokách plují lodě, které fungují jako autobus. Jenže chlapík v pokladně mi není schopen říct trasu lodě. Přes ulice a uličky se spousty krámků se dřevem a výrobou nábytku se dostávám konečně do oploceného areálu a kolem sedící sochy Buddhy vystoupám po schodech do kopce na zlatý chrám Wat Saket. Až ze shora pod stúpou se mi rozprostře nádherný výhled na obrovské obklopující město. Klesnu pak opět dolů a zajdu do komplexu několika dalších chrámů. Chvíli relaxuju v nádherném barevném chrámu se zlatým Buddhou a kreslenými výjevy na stěnách, kde je nádherné ticho, do té doby než dorazí banda užvaněných turistů.

Na rušné třídě si pochutávám na oblíbených ledových ovocných koktejlech, ty si prostě budu muset vyrábět i doma! Chodím jen tak ulicemi bez orientace a dostávám se k budově vlády, kde jsem už jednou byl, tentokrát nejdu podél ní, ale ulicí za kanálem, kde stojí spousty jednoduchých chýší a nebo jen pouze střech z plachet. Zdejší obyvatelé zde mají zrovna jakýsi mítink a tak seženu jednu sympatickou paní mluvící anglicky a ta mi vysvětlí, že tu bydlí naproti úřadu vlády na protest proti stavbě přehrady na východě Thajska v Ratchathani, která zaplaví jejich domovy vodou. Bydlí tady ale prý už přes sedm měsíců a nic se neděje. Ptá se, jaký mám názor na přehrady, na což nevím co bych odpověděl a tak raději odcházím.

Dostávám se opět ke stadionu Ratchadamnoen a zjišťuju, že od něj vede mnohem jednodušší a kratší cesta k Pomníku demokracie a odtud do Khao San. Tady si u jednoho stánku nechávám vyrobit nějaké průkazky a legitimace a mám je hotové do deseti minut. To bude legrace, až je někde použiju.

Úterý 3. 4. 2001

            Konečně jsem se dostal k tomu, abych si přivstal a před půl sedmou vycházím do ulic podívat se na ranní obětování jídla. Vidím několik buddhistických mnichů chodících ulicemi a lidé jim dávají jídla a ještě děkují. Udělám si pár snímků a sháním se po něčem k snídani. Dávám si chutnou zázvorovou polévku s nudlemi a pak nějaké kroupy v sojovém mléce. Je to slaďoučké a velmi chutné.

            Na pokoji ještě chvíli dřímám a pak si vyperu v koupelně batoh, který je špinavý ještě z indonéské Keli Mutu. Jdu si pak koupit pohledy a posílám je z nedaleké budovy pošty. Je pořádné horko a tak ucucávám koktejl, abych nezhebnul a procházím se ulicemi. Náhodně vyzkouším svou Visa kartu s limitem a zjistím, že už mohu vybrat peníze a tak toho využívám a vyberu 4.000 bachtů. Přijdu ke stánkům, kde prodávají všude jen květiny a o kus dál projdu páchnoucím tržištěm a hned vedle teče řeka.

Odjíždím lodním autobusem na předposlední stanici, kde vcházím do známé masérny a maséři mě poznávají a už se na mě smějí. Dnes se nechávám namasírovat od mladé ženy, která se pořád chichotá a promasíruje mi celé tělo včetně obličeje a hlavy. Trvá jí to ještě o 20 minut déle. Hodná holka. Chvíli pak čekám na židli, než hlavní masér domasíruje nějakého tlustého turistu, který sem náhodou zabloudil, jdu si koupit mezitím smažené kuřátko s rýží a pak mi specialista hodinu masíruje obě nohy, hlavně chodidla. Musím se ale nejdříve za závěsem převléci do půjčených kraťasů a pak vychutnávám velmi příjemnou a uvolňující masáž, která je sice za 100 bachtů, ale pořád je to polovina ceny z centra.

Už je tma, když jdu přes chrám do vedlejšího přístavu. Chvíli pozoruju nějaký obřad pro mrtvé, jak se dozvím a zjišťuju, že na loď je už pozdě (asi nejspíš za tmy nepluje) a tak musím jít na autobus. Sedmnáctkou odjíždím někam a když se ptám ženy prodávající lístky, kam jede autobus, z rozpaků, že mi nebude rozumět, si mě raději nevšímá a ani nepožaduje peníze, které držím celou cestu v dlani. Ani vedle sedící chlapíci mi neporadí a tak vystupuju kousek od Phetchaburi road, o níž vím, že po ní jezdí bus č. 60. Chvíli jdu po chodníku podél této ulice, prohlížím výlohy obchodů, zajdu i do obchodního domu Pautip Plaza, kde se prodávají počítače a komponenty, ale už se zavírají i poslední obchůdky. Na chodníku mě pobaví kluk vedoucí slůně s cyklistickým blikátkem na ocase. Busem šedesátkou odjíždím za známý Pomník demokracie.

Ještě před půlnocí vycházím ze svého pokoje, kde jsem odpočíval do uřvané ulice, abych si koupil mýdlo, kterým pak peru v koupelně svoje oblečení a nakonec i sebe.

Středa 4. 4. 2001

            Vstávám s optimistickou náladou, ještě netuším co mě čeká. Radostně si balím, těšíce se, že dnes už konečně vypadnu na pár posledních dní z přelidněného města. Když však v půl jedenácté jdu se zbytkem peněz do A. B. travel pro letenku, slečna mi chladně sdělí, že ta je zamčena v trezoru a ona nemá klíčky, musím přijít odpoledne, až tu bude její šéf. Velkou radost z toho nemám a jdu zpět do Khao San, kde přesně před průchodem s CD, kudy chodím do svého guest housu, sedí výrobce průkazek. Potřebuju si nechat ještě nějaké přidělat a tak mu chci napsat své jméno a údaje, ale v tom zmatku kolem mi upadne nová propiska přesně na hrot a tak se stává jako všechny před ní nepoužitelnou. To mě dost vyvzteká a jdu raději do pokoje dobalit si batoh. U umyvadla na chodbě se ještě oholím a jelikož dole v recepci nikdo není, nechávám na poličce mezi mnoha krámy svůj batoh a jdu se naobědvat výborné rýže se smaženými ústřicemi, které mi dříve nechutnaly, ale zde jsou vynikající.

V Khao San obejdu výrobce průkazek a u toho v průchodu si nechávám udělat další dvě nepravé legitimace na různé slevy. Doufám, že je využiju. Snažím se u okolních překupníků, kteří kupují vše, prodat své potápěčské brýle a šnorchl, ale buďto nemají zájem anebo nabízí velmi málo. A přitom cena v nedalekém obchodě je okolo sedmi set!

Konečně ve tři odpoledne jdu opět do cestovky, kde po mně slečna chce nejdřív pas, který musí ofotit a poslat kopii faxem do letecké společnosti, na což měla týden. Musím přijít až za další 2 hodiny. Jdu do přístaviště na lodní bus a projíždím se tentokrát po řece až na poslední zastávku na sever. Cestou míjím spousty rybářských domků stojících na kůlech, několik chrámů a podplouváme rozestavěný most. Na konečné pouze přestoupím do lodě se žlutou vlajkou, která je po lodi se dvěma červenými a nebo bez vlajky, ta nejrychlejší, protože zastavuje jen v několika zastávkách. Ale taky je bohužel i nejdražší, protože namísto 8 bachtů platím 15.

A tak musím zase kus pěšky hlavní ulicí napotřetí do A. B. travelu, kde mi slečna oznámí, že letenka není, protože letecká společnost chce speciálně po Češích zpáteční letenku. Pohádám se tam s ní na celou kancelář, já hulákám, že je to neprofesionální práce, že to měla zjistit už před týdnem a že teď jsou letenky vyprodány zase o další dny navíc, protože jsem ztratil týden a ona řve, že tohle je jenom pro Czech republic, ostatní státy jsou bez problémů a buší při tom do mé fotky na fotokopii pasu jakoby chtěla mě a celou problémovou Českou republiku zarazit hluboko pod zem. Skončí to tak, že mi vrací 10.000 bachtů a jsem zase na začátku, můžu hledat znovu.

Asi půl hodiny chodím zmatený, nevím co dělat, obkresluju si z mapy na policejní stanici stanoviště ambasád Indie, Pákistánu a Íránu do své mapy a přemítám, že nakonec budu přece jen muset jet po zemi, i když to bude o něco dražší. Ubytovávám se znovu v Sitdhi guest housu, můj starý pokoj je již obsazen a tak dostávám jiný, ve třetím (podle Thajců ve čtvrtém i s přízemím) patře. Vrhám se pak do kolotoče obíhání cestovek a hned v první Network travel and tour mi chlapík zjistí, že 15. dubna v 19 hodin jsou volná čtyři sedadla, tedy o šest hodin dříve než původní let a hned mi jedno rezervuje. Cena je o 150 bachtů nižší než původní, ale problém je v tom, že to je ta samá letecká společnost Gulf Air, která opět požaduje zpáteční letenku. Domlouvám se tedy s chlapíkem, ať nechá letenku zabukovanou, že zítra ráno půjdu na svou ambasádu a nějak to zařídím. To přece není možné, aby takhle diskriminovali Čechy, to mě uráží.

            Jdu se pak projít ulicemi, trochu uklidněn, že jsem snad našel řešení, najím se rýže s pečenou kachnou a chvíli se dívám v nedalekém domě na představení čínského divadla. Herci a herečky jsou vyšňořeni v barevných kostýmech a hovoří spolu tenkými hlásky. Je to dost zajímavé.

Navečer jdu do svého pokoje, kde si píšu zápisky. Ve vedlejším pokoji bydlí nějaký chlapík se ženou, hádají se a když ji bije a ona brečí, nevydržím to a vpadnu k nim do otevřených dveří. Popadnu chlapíka za ramena a třesu jím, žena mezitím vyběhne ven a když mě atakuje neškodnou ránou do tváře, dostane ode mě pěstí do obličeje. Shodím ho na zem, částečně uklouzne po rozlitých nudlích z talířku, kterým chtěl těsně před mým vpádem praštit ženu do hlavy, profackuju ho a řvu na něj, že se ženy nemají mlátit a ať si to rozdá se mnou. Nerozumí sice anglicky, ale najednou je krotký a přikyvuje. Na svém pokoji vedle si pak v klidu ulehám a píšu dál.

Čtvrtek 5. 4. 2001

            Chvíli po půlnoci se ozve klepání na dveře a jakýsi Thajec se snaží zjistit, co se to tu stalo, protože mu můj násilnický soused žaloval a tak mu vše vysvětluji. Chlapík od vedle chce odškodné dvě, tři stovky a ukazuje na zadek hlavy, kde však není nic vidět. Zato jeho levé oko je o něco více šikmější než to pravé. Moje pěst přistála přesně! Peníze mu odmítám dát, jestli chce, můžu mu zdarma srovnat ksicht na druhé straně. Snažím se to vše vyřešit v klidu a omlouvám se za to, přizvaný chlapík to chápe, podáváme si ruce, ale ze způsobu jak pokuřuje a z jeho očí mám dojem, že jsem asi šlápl do vosího hnízda. Jestli tohle bude nějaká mafie, či klan, tak ti mi to spočítají. Pokud nedožiju rána, tak tady snad po mě zůstanou mé zápisky. Jdu se ještě vysprchovat a po návratu do pokoje slyším, že vedle se znovu hádají. Podaří se mi však usnout.

            Hodinky mě opět nevzbudí jak chci, přes slabý hukot ventilátoru asi není pípání slyšet, ale budím se před půl osmou, což postačuje. Odjíždím busem 11 na Ploenchit road a s trochou bloudění hledám českou ambasádu. Sympatickému konzulovi vysvětluju můj problém a tak mi sděluje, že požadavek zpátečního lístku po Češích je zaběhnutá praxe. Má ale kamaráda u Českých aerolinií a tak mu zatelefonuje a posílá mě k němu, že ten mi vystaví falešnou letenku z Frankfurtu do Prahy.

Jdu pěšky na New Phetchaburi road, odkud chci jet dál autobusem, ale vidím kus opodál nějaké mrakodrapy a tak se domnívám, že jeden z nich je ten správný a šlapu po svých i dál. Ulicí však kráčím přes půl hodiny než se po dlouhé cestě dostanu ke správnému věžáku Charn Issara II, kde ve 14. patře sídlí České aerolinie. Pan Pos, ke kterému jdu, je typický nervózní uspěchaný manažér, který nemá čas se vybavovat a schladí mě, že mi sice vystaví letenku, ale pravou a když jí v Praze budu stornovat, zaplatím 1.200 Kč stornopoplatky. Vrazí mi ale do rukou výpis z tiskárny o podmínkách přepravy Čechů do Německa, závazné pro všechny aerolinie. Na prvním místě je požadováno dostatek finančních prostředků a teprve až případně zpáteční lístek. Aerolinie si prostě špatně vykládají postup.

S tímto papírem jedu zpět na Khao San, abych ho spolu s kopií pasu a účtenkou z bankomatu, kde je vidět zůstatek na účtě, nechal z cestovky Network poslat faxem do Gulf air. Letenka prý bude večer v sedm. Doufám! Jdu si lehnout na dvě hodinky na pokoj pod ventilátor a jdu se pak znovu raději zeptat do cestovky, zda je vše v pořádku. Žádný problém – zatím.

Jdu se tedy procházet ulicemi, zajdu na chvíli do parku, navštívím čínský chrám a zajdu i do buddhistického chrámu, kde si na chvíli lehnu na lavičku, protože jsem nějaký unavený. Tam se však koná ceremonie a tak mě jakýsi mnich s úsměvem vyhání, protože je to nevhodné tady polehávat. Zvedám se a na chvíli zase zajdu do čínského divadla a vracím se pomalu na Khao San. Ve třičtvrtě na sedm jsem znovu v cestovní kanceláři a letenka už tam na mě čeká. Zbývá doplatit 10.300 bachtů a už si ji odnáším. Spadl mi velký kámen ze srdce.

Polehávám na pokoji a v noci se jdu ještě projít. Úzkou uličkou zajdu až do boční ulice vedoucí k Pomníku demokracie a vraceje se kolem Mc Donalda, napadá mě, že by se ze střechy tohoto podniku mohl památník dobře vyfotit. Podaří se mi přemluvit jednoho z mladých pracovníků a vlezeme tedy na střechu a odtud ze stativu fotím. Na Khao San ještě nějakou dobu pozoruju čtyři šikovné kluky malíře, kteří malují vodovkami na malé kartóny pěkné vtipné portréty za 20 bachtů. Mají kolem sebe stále plno. Zvažuji, zda se také nechat zvěčnit na památku, ale jdu raději na pokoj.

Pátek 6. 4. 2001

            Ráno při hygieně se potkávám s násilnickým chlapíkem, kterému jsem předevčírem večer srovnal fasádu a netváří se na mě nějak zle a dokonce mě i zdraví. Ptám se ho jestli je OK a směje se, že jo. Tak aspoň to vzal sportovně. Jdu zpátky do CK Network pro dvě informace a potvrdím si, že letištní taxa je skutečně 500 bachtů a pravdivý je i údaj z letenky, na který jsem včera zíral, že mohu vzít s sebou 30 kg zavazadel namísto obvyklých dvaceti. O kus dál se nasnídám kousků z rýže v sojovém mléce a ochutnám konečně i banánovou palačinku, která se smaží všude kolem.

Na pokoji si konečně dobalím a odcházím do přístavu přes areál chrámu, kudy je to nejkratší. Na loď musím asi dvacet minut čekat a pluju jen dvě zastávky na protější břeh na Thonburi železniční stanici. Ta stojí kousek od břehu, ale z jízdního řádu se dozvídám, že vlak jede až za dvě hodiny. V úschovně, která je zavřena, nikdo není a tak se procházím s těžkým báglem špinavou páchnoucí tržnicí, která lemuje ulici z obou stran. Prodavačů v obchůdkách je tady ale pomálu. O asi půl kilometru dál vlezu pod most, ve stánku koupím ledovou vodu a v chrámu, kde zrovna hodují buddhističtí mniši, se opřu vleže o batoh a popíjím ochucený drink. Strávím zde odpočinkem něco přes hodinu a vracím se na nádraží, kde si za 10 bachtů kupuju jízdenku do města Nathon Pathon.

Z nádraží neodjíždíme vlakem, ale nákladním busem, který nás po prašné cestě podél kolejí dopraví o kilometr dál, kde na další železniční stanici už stojí správný vlak. Usazuju se do posledního vagónu před vyhrazený prostor pro mnichy a pracovníky železnice. Lavice jsou dřevěné, venku horko a projíždíme prašnou krajinou, takže si na chvíli vzpomenu na Pákistán. Jako už poněkolikáté se přistihuju, že jsem si vlastně podvědomě přál, aby mi letenka do Evropy nevyšla a já se musel vracet z Indie po zemi. Jo, kdybych tak měl o pět tisíc víc! Teď sedím ve vlaku a mám velkou radost, že zase někam jedu, nevím co nového uvidím a kde budu večer spát. Už jsem se v Bangkoku na jednom místě nudil.

            Za dvě hodiny přijedeme do Nathon Pathonu, vystupuju a mířím rovnou k obrovské, údajně nejvyšší na světě, 120 m vysoké buddhistické stúpě. Je vidět už od nádraží a vypadá opravdu monstrózně. Žena na mě volá z kasy ať si jdu koupit vstupenku, ale jen na ní pohlédnu, stejně tak na ceník s nápisem „20 bachtů“ a oboje ignoruju. Prohlédnu si sochu Buddhy v malém chrámku a stúpu obejdu po dvoře kolem dokola a vylezu i na terasu na ní. Venku před zdivem dvora se rozprostírá plocha s parčíkem, lavičkami a jeskyněmi, v nichž stojí sošky Buddhy a mnichů. Všechno prohlédnu, pobudu, posedím a vracím se na nádraží.

Hotel stojící hned vedle má vysoké ceny za nocleh, žádný vlak mi už dnes nejede a tak se vyptávám na autobus a jsem poslán až k policejní stanici, která stojí z druhé strany rozlehlého oploceného areálu s buddhistickou stúpou a tak ho musím z poloviny obcházet ulicemi. Autobus mi jede za chvíli a musíme do něj všichni rychle nastupovat a už se rozjíždí. Připomíná mi to Srí Lanku, tyhle buddhistické země mají stejné manýry. Kupuju jízdenku do Ban Pongu a když tím městem projedeme, až pak si teprve průvodčí vzpomene, že mám vystupovat. To ale vůbec nevadí, spíše naopak, mám to blíže k okraji.

Nejdříve se v restauraci u silnice najím za dvacku rýže se škeblemi a pak krátce po soumraku za svitu téměř úplňku kráčím po silnici a hledám kam bych zalezl. Zbytečně jdu dost daleko a tak se vracím a uhnu za motodílnou, kde na louce šlápnu do bahnité kaluže s olejem a zůstávají mi tam oba sandály. Ke všemu mám ještě zaflákané spodky nohou a částečně i kalhoty. Po vylovení obou bot najdu na venkovní stěně motodílny kohoutek s vodou a tak se mohu umýt. Vzadu za budovou leží louka a za ní roste jackfruitový sad a za ním banánovníkový. Ve stínu jackfruitovníku, maskován před září měsíce, si postavím stan, ze kterého musím pak zapáleným kouskem chemikálie zbylé ještě z Indonésie vyhánět komáry.

Sobota 7. 4. 2001

            V klidu si pospím, nikdo mě tady nenašel a nikdo není ani nablízku, když snídám a pak si balím. Vracím se přes říční most a jdu k hlavní silnici, kde hodlám stopovat. Jen jednou mávnu na projíždějící auta a už mi zastavuje chlapík se ženou, jak jinak než v pick-upu a tak se pohodlně usazen na korbě pod rozpáleným sluncem vezu do města Kanchana Buri. Chlapík mě vysazuje u autobusového nádraží.

Hned vedle se v restauraci najím, porce je dokonce za 15 bachtů, ale je malá, že si musím dát dvě. Ptám se pak kuchaře na nějaký hotel, ale o žádném neví. Sotva ujdu kousek, zastavuje u mě se svým kolem starší cyklorikšák a už se mi nabízí, že zná guest house a smlouváme o cenu za svezení. Veze mě pak přes část města k velkým pěkným bungalowům hned u řeky, ale cena za ubytování stojí 150 bachtů. Veze mě tedy o pár set metrů zpět a zatočíme jinou cestou a tady se ubytovávám v pěkném bungalowu Sam´s river raft house a to jen za 80 bachtů. Rikšákovi platím dvacku, ačkoliv jsme to předtím usmlouvali na deset, mám radost z levného ubytování, původně jsem požadoval něco za stovku.

Pohlednou recepční požádám o mapu, dostanu nepříliš kvalitní, ale postačující xerox a zamířím zpátky do města podívat se na vojenský hřbitov kolem kterého jsme s cyklorikšákem jeli. Všude stojí v řadách náhrobky (odhaduju tak na tři tisíce) anglických, amerických, nizozemských a jiných vojáků z 2. světové války, kteří zahynuli v zajateckém táboře při stavbě železnice do Barmy. Z luxusních autobusů stojících před branou se sem potácejí obtloustlí zpocení turisté, aby se zde vyfotili, natočili videokamerou a rychle se vrátili zpět do klimatizovaného vnitřku za další atrakcí. Já zamířím přes město do Jeath muzea.

To je dlouhá přízemní bambusová chodba s fotografiemi ze stavby železnice a válečnými relikviemi. Dovnitř stojí však vstup 30 bachtů, který se mi platit nechce a tak to obejdu zadem kolem řeky a využiju bandy turistů, mezi které se vmísím. Prohlížím si pak expozici o nelidských podmínkách zajatých vojáků, kteří s hromádkou osolené rýže a trochou vody na den vykonávali v tomto horku těžkou fyzickou práci při stavbě tratě. Smlsnu si ještě jednou na ledové tříšti se sirupem a ve vedlejším chrámu napíšu dva koupené pohledy, abych si pak uvědomil, že je dnes sobota a pošta bude nejspíš zavřena.

Přes snad celé město jdu zpět ke hřbitovu a po stejné ulici stále dál až se dám před kolejemi vlevo a po chvíli dorazím k legendárnímu mostu přes řeku Kwai. Je z něj pěší zóna, mezi kolejnicemi po prknech neustále přes řeku přecházejí spousty turistů a výletníků na obě strany. Most je z obou stran obklopen stánky se suvenýry, obchůdky a vedle stojí velká restaurace River Kwai. Také já si přejdu na druhou stranu, prohlédnu si vystavené zboží ve stánkách a vracím se zpět. I tady si prohlížím stánky a v jednom obchodě opodál prodávají všelijaké kandované ovoce, trubičky a různé bonbóny neobvyklých chutí a u každého druhu stojí krabička, ze které je možno ochutnat, čehož plně využívám a na konci, aby se neřeklo, kupuju jedny sladkokyselé kořeněné pálivé bonbóny za 10 bachtů. Dlouhou cestou už za tmy za svitu úplňku kráčím ulicí s mnoha obchůdky, restauracemi a hotýlky až do svého bungalowu. Venku v čisté společné koupelně se osprchuju a lehnu si na postel pod zapnutý ventilátor.

Neděle 8. 4. 2001

            Pospím si, zaplatím u recepce na další noc a jdu na nedaleké nádraží. Vystojím tam frontu na lístek a pak, hladový, sháním něco k jídlu. U jednoho stánku prodávají rýžové klobásky, cena je normální, ale za vodu chtějí 10 bachtů. Trvám na pěti, protože to je všude obvyklá cena, ale prodavačky neustoupí a tak mají smůlu, nekoupím nic. Ale smůlu mám i já se svým hladovým žaludkem. U dalších dřevěných pultíků prodávají už jenom suvenýry a tak to budu muset nějak vydržet. Sedám si na chvíli na bílé zábradlí, ale hned vyletím, protože chlapík na mě volá, že je natřeno. Pozdě! Na prdeli už mám bílou čáru a ušpinil jsem se i na ruce. Všichni kolem se pobaveně tlemí a já se vztekám, protože nikde není žádná cedule a v těhle kalhotech chci za týden letět do Evropy. Na druhém konci nádraží vyhledám lakýrníky, kteří mají ředidlo, také se mi chechtají, ale pomůžou mi dostat barvu z ruky a kalhot. Ty mám pak nasáklé chemikálií a když si sedám do zpožděného vlaku, pálí mě chvílemi na zadku.

Projedeme částí města, na zastávce před mostem nastupují další uřvané hordy turistů s průvodci, pak pomaloučku přejedeme most přes řeku Kwai a jedeme dál po železnici smrti. Projedeme několika stanicemi, až pak projíždíme opět okolo řeky, zprava ční hned vedle skály a koleje vedou ve výšce na betonovo-dřevěné konstrukci. Turisté na pokyn svých průvodců vystrkují foťáčky a fotí vše okolo. Projedeme ještě pár stanicemi a vystupuju ve Wang Pho, kde končí bohužel i spousta turistů, kteří se teď hrnou ven. Ceny jídel na nádraží tomu odpovídají, ale stačí přejít kolej ke stánkům nedaleko a napiju se levné ledové vody a poobědvám polévku a ještě rýži s masem. Je hrozné horko, sluníčko pálí a kovová střecha restaurace z vlnitého plechu je chytře ochlazována tryskami se stříkající vodou, která úplně horká stéká do lavóru u vchodu.

Projdu po nejbližším okolí nádraží, celkem nezajímavá vesnička, stojí tady jen drahá restaurace, do které tahají průvodci své neschopné turistíky jako psíky na provázku, aby pak zinkasovali určitě nemalou provizi.

Vlak zpět je opět zpožděný, což mi ale nevadí, mám více času na prohlídku. Jedeme opět přes Helfire pass, jak se koleje vedoucí ve výšce podél skal nazývají a chci si také vyfotit jednu fotku, ale turistka přede mnou vleze do okénka a foťákem na jedno použití vycvaká asi osm snímků, přičemž fotí i strom a kus řeky, prostě nesmysly. Úsek pak přejedeme a mám smůlu.

Vystupuju o pár stanic dále v Thakilenu a zatímco grůpa obtloustlých turistů leze do klimatizovaných autobusů, já jdu pod slunečním žárem něco přes kilometr až k historickému parku Muang Sing. U pokladny štít hlásá 40 bachtů pro cizince, ale uvnitř budky sedí dvě pohledné sympatické slečny a tak už vím, že mám vyhráno. Chvíli s nimi žertuju, laškuju a prodávají mi pak se smíchem vstupenku za 10 bachtů jako pro normálního domorodce. Teda, já to s těma ženskejma umím!

Uvnitř areálu ohrazeného starým zdivem stojí ruiny chrámu přesně proti vchodu, tak je projdu, za nimi stojí zbytky další budovy a to je prakticky vše. Další pozůstatky osídlení zhruba ze 13. století dokazuje jen pár kamenů na hromádkách. A za tohle chtěli skoro jeden dolar. Ještě prohlédnu pár fotografií a sošek a pádím nazpět. Na nádraží jsem za čtvrt hodiny, ale je čas, vlak má opět zpoždění.

Stejnou železniční trasou se vezu zpět do města Kanchana Buri. Na nedalekém hřišti se podívám na cvičení aerobiku, hraní tenisu a čutání s míčem a jdu do města k autobusovému nádraží, kde obcházím stánky a povečeřím. Zpět do svého bungalowu jdu přes vedlejší buddhistický chrám, který zalit měsíčním svitem vypadá obzvlášť pěkně.

Pondělí 9. 4. 2001

            I dnes si krásně pospím poté co jsem se v noci musel probudit a zmasakrovat všechny komáry, co se mi dostali dírou pod moskytiéru. Po hygieně platím za další noc, už třetí a to jsem tu chtěl přespat jen jednou a půjčuju si za dvacku na den kolo. Jedu hned na hlavní ulici do bankomatu přesvědčit se, zda si už mohu vybrat další peníze. Sláva, mohu a tak si vybírám další 2.000 bachtů. Koupím si krásně ledovou vodu k pití a vypiju jedno jahodové mléko v sáčku. Z pošty pošlu pak dva pohledy a zajedu k řece Kwai, kde je zřízen přívoz. Ten zrovna odjíždí, ale starší převoznice se pro mě vrací a za 3 bachty se vezu na druhou stranu řeky, protože údajně hřbitov a jeskyně, které si chci prohlédnout, jsou tam.

Chráněn kšiltovkou před žárem tropického slunce ujedu asi dva kilometry, ale nic z toho zde není. Ptám se domorodců a ti až po dlouhé době pochopí, co vlastně chci, mě posílají zase nazpět. Nechápu kam zpět, nic jsem po cestě neviděl, až když zastavím opět u řeky, stařík mě posílá zpět na druhou stranu, kde musím popojet a přejet řeku po mostě. Totiž já jsem přeplul přívozem jednu řeku ještě před soutokem s druhou a nacházím se teď mezi rameny. Když se ptám opět převoznice na hřbitov a jeskyně, ukazuje mi to, co stařík. Tak proč mě posílala předtím na tento břeh? Asi chtěla vydělat peníze. No, nevadí. Šest bachtů za dva přívozy není moc a alespoň jsem si přeplul přes Kwai.

Vyjedu tedy uličkou trochu do kopce a jedu pak podél řeky, kolem muzea Jeath, které jsem předevčírem navštívil, v restauraci se naobědvám a o kus dál už skutečně přejedu řeku po mostě a malý přítok po menším mostíku. Asi po dvou kilometrech stojí u silnice další vojenský válečný hřbitov Chong Kai s asi 1.750 vyrovnanými náhrobky. Je prakticky stejný jako ten ve městě a tak po krátké prohlídce jedu dál. Do kopce se mi v žáru na kole bez přehazovačky šlapat nechce a tak ho tlačím a nahoře už stojí chrám Wat Tham Khao Poon.

Uvážu si bicykl na řetěz ke stromu a jdu na obhlídku jeskyní. Sestoupím pod zem, kde v jeskynních chodbách a prostorách osvětlených zářivkami stojí sochy hlavně Buddhy, ale i jiné. Uvnitř je krásný chládek a nádherné ticho, nikdo tu není a tak si sednu a chvíli relaxuju, než mě hlasy přicházejících turistů donutí jít dál. Prohlížím si tu jeskynní nádheru kolem a zlobí mě, že krápníky jsou opět ulámány od stupidních návštěvníků. Co s tím ti idioti budou dělat?

Ven vycházím z druhé strany kopce a pak po prohlídce tří pávů v kleci nasedám na kolo a sjíždím z kopce zase zpět. U jednoho z obchodů u silnice si pochutnávám na několika levných nanucích, v tomhle žáru se musím ochlazovat a vracím se do Kanchana Buri. Zajedu k busovému nádraží, kde stojí mnoho jídelních stánků a tak se navečeřím a poté co oběhnu několik obchodů, kupuju si nejlevnější baterie do foťáku. I tak za obě platím 300 bachtů. Ajaj!

Zajdu i do obchodního domu, kde opět společně se zbožím okukuju nádherné thajské prodavačky. Ten kdo tvrdí, že Češky jsou nejhezčí na světě, lže a nikdy nevytáh prdel z domova! Nakoupím nějaké dárky a zubní pastu, protože mi došla. Namísto do svého bungalowu jedu dál ulicí se spoustou hotelů a guest housů a cestou mě několikrát napadají psi a běží vztekle podél kola.

Thajští psi jsou vůbec velice agresivní, zatímco psi v jiných asijských zemích na mě jen štěkali, asi jim běloch nevoní, tyhle mrchy se na mě rovnou vrhají s vyceněnými zuby. Musím si na ně dávat pozor.

Zajedu ještě kousek za most, kde si utrhnu z roští na zemi klacek na obranu. Na tmavém nočním poli leží zrovna několik čoklů a když se na mě vrhají, stačí jen klackem zamávat. Vrátím se opět k železničnímu mostu, uvazuju si kolo a přecházím na druhou stranu. Teď v noci zde není ani jeden turista, jen jedna thajská milenecká dvojice. Na druhém břehu, kde už jsou všechny stánky se suvenýry zakryty, mě prodavači posílají do tmy, kam já zvědavě jdu a opět na mě útočí rozzuřená psí smečka a mám co dělat, abych se ve tmě rozkoukal a mával klackem na všechny strany. Raději se vracím na kolej a přecházím zpět. Když jedu po silnici na kole k Sam´s river raft housu, tak už si na mě žádné toulavé psisko nedovolí. Asi vědí, že bych je přetáhnul.

Vrátím kolo a jdu se osprchovat, když se vrací Němka se svým vřískajícím synkem, ubytovaná v bungalowu naproti a snaží se ho tvrdou němčinou něžně uchlácholit. Působí to na mě dost komicky.

Úterý 10. 4. 2001

            Jelikož jsem důkladně zakryl všechny díry v moskytiéře a zkontroloval nepřítomnost komárů uvnitř, spím bez přerušení do růžova až do rána. Moje lenivé já by chtělo dnes polehávat, ale dobrodružné já jako většinou zvítězí a tak si balím, odevzdávám klíček a jdu přes město k busovému nádraží. Tam se v jedné restauraci najím a vyrážím autobusem do Bo Phloi.

Cesta probíhá v pohodě, otevřenými okénky vane dovnitř rozžhavený vzduch, trochu ochlazený ventilátory na kovově zrcadlovém stropě. Jen na jedné křižovatce stojí vojáci z armády a nechtějí nikoho pouštět a tak se vracíme několik kilometrů zpět a jedeme trochu jinou cestou. Bo Phloi je malá vesnice s několika domy a když ji projíždíme, ptám se kluka průvodčího na safírové doly, které mám označené v mapě. Autobus mi zastaví u prašné cesty a kluk mi ukazuje k nedaleké bráně, že je to tam. Mám pocit, že se mě chce průvodčí jenom zbavit, ale stejně vystupuju.

Na strážnici v bráně se ptám hlídačů na safírové doly, kreslím jim obrázek, ale nechápou tupě nic. Ve vedlejším domě také nikdo neumí anglicky, ale malá holčička, inteligentnější než všichni dohromady pochopí o co mi jde a signalizuje, že uvnitř se skutečně těží drahokamy. A tak nechávám batoh na vrátnici a po prašné rozžhavené cestě jdu dovnitř. Mám představu o slujích ve skalách, kde se krumpáčem těží drahé kameny, ale asi po půl druhého kilometru rozpálenou písečnou krajinou s vysušenými křovisky dojdu k lomu s obrovskými těžícími stroji. Princip těžby je jednoduchý. Na svahu z náklaďáku se vysype hromada šutrů, vodními děly jsou kameny splaveny dolů, kde se přes točící mlýny za obrovského rámusu oddělují velké kameny a menší žene voda dolů do klece, kde se ještě třídí. Žádné safíry nevidím, ve špinavé vodě to není žádný div. Ptám se na ně obsluhujících chlapů, nic nevědí, nechápou a tak se nechávám náklaďákem odvézt ven a řidič mě zvenku po silnici přiveze opět ke stejné bráně, kde mám u hlídačů batoh a že safíry jsou tam.

S hlídači se domlouvám, že si od nich na hodinku půjčím motorku, nabízím 30 bachtů, ale nechápou, nebo nechtějí půjčit. Jdu opět dovnitř, tentokrát kolem jezera zamířím vpravo. A dojdu k těm samým strojům co jsem už viděl a tak se za obrovského rachotu drcených kamenů ptám chlapíků na safíry a ti mi ukazují na klec a teprve teď si všímám, že je důkladně zamřížovaná a uzamčená a že safíry se prý hromadí uvnitř a speciálně pro ně přijede nákladní auto. Ve špinavé přitékající vodě opět není nic vidět a tak se chvíli v tom rámusu dívám na třídění kamenů, velice odlišný způsob od hledačů drahokamů ze Srí Lanky a řidičem jednoho z kamiónů se nechávám odvézt zpátky k bráně.

Vyzvedávám si batoh a u silnice stopuju, ale musím jet nejdříve autobusem zpět do Bo Phloi, kde se v restauraci na křižovatce najím rýže s vepřovým a na pěknou plnoštíhlou kuchařku udělám dobrý dojem, že mi zdarma věnuje ledový džus z pomerančů. Na druhou stranu se ale při účtování splete a jelikož jsme vyndával dvě prázdné láhve od vody, které jsem měl už z dřívějška, naúčtuje mi obě, ač jsem dovnitř vložil jen jednu. Ale co sejde na pětibáchtovce.

Otevřeným busem jedu dál, ale jen kousek, protože mi ani ženská průvodčí ani nikdo z cestujících nedokáže říct, zda jede bus správně až do Suphan Buri, kam mám namířeno a zdali je cena za lístek až tam. Raději vystoupím uprostřed planiny, posadím se na jediný patník u cesty a stopuju. Ale jede tak jedno auto za dvě minuty a nikdo nezastavuje, až mi pak jeden chlapík se zastřešeným pick-upem a sedačkami a veze mě dál. Trapně ale hned po výjezdu na něj musím bušit na okénko a žádat ho ať zastaví, neboť jsem si položil stupidně mapu na lavici a protivítr mi ji vyfoukl na silnici. Ze svou taškou pro ní běžím a modlím se, aby mi řidič neujel s batohem. Naštěstí ne. Na tu chvilku jsem si stejně zapamatoval SPZ, takže kdyby ho něco takového napadlo, hned by ho čapli. Řidič mě veze o dobrých  třicet kilometrů dál a za další křižovatkou stopnu dva kluky s motorkou na korbě pick-upu a ti mě vezmou zbývajících 5 km do U Thongu.

Když vystupuju, tak hned vlezu do autobusu a za překvapivě nízkou cenu 10 bachtů se vezu v poloprázdném vnitřku do asi třicet kilometrů konečného Suphan Buri. Tam jsem vysazen u silnice a mniška vystupující se mnou na mě volá něco o autobusu do Bangkoku. Nevím jak přišla na to, že chci jet tam. Bloudím zase městem a ptám se lidí na levné ubytování, najdu dva hotely, ale oba drahé a tak se u stánku najím nudlové polévky s masem. Jeden z motorikšáků ví o levném ubytování a tak poté co navštívím tržnici a nakoupím levný ananas a jackfruit, se nechávám za 20 bachtů zavézt o kus dál k hotelu Wan Chai, kde skutečně chtějí za nocleh jen 100 bachtů.

Pokoj je sice malý, se špinavými oprýskanými, ale má vlastní koupelnu a čistou velkou postel. Nevýhodou je, že čtyři okna vedou na hlavní silnici, ale mají naštěstí okenice. Osvěžím se sprchou, bohužel voda je teplá, po tom dnešním hicu bych bral studenější a pod zapnutým ventilátorem si lehám do postele.

Středa 11. 4. 2001

            Dopoledne se jdu podívat do města, prohlížím obchůdky a v jedné z restaurací v průchodě se naobědvám čínské polévky a ochladím se v tom parnu dvěma ledovými pohárky. Prolézám pak tržnicí, pozoruju život ve městě bez turistů, které jsem tady naštěstí nezahlédl. Všude prodávají vodní pistole a pumpy na vodu, jak jsem se dočetl na plakátu v Kanchana Buri, na thajský nový rok od 13. – 17. dubna budou po sobě lidé stříkat vodu, protože duben je údajně nejteplejší měsíc v roce. To by mohl být dobrej vodvaz! Pokouším se zjistit, zda je to záležitost dětí a nebo i dospělých, ale lidé mi nerozumím a thajsky neumím. Až konečně u jednoho stánku s malými kovovými a kamennými suvenýry, kterých je v Thajsku spousty, narazím na sympatického chlapíka, se kterým chvíli pokecám a on mi vysvětlí, že po sobě budou stříkat i mladí lidé. Už se moc těším.

Zajdu i k zahradě, ve které dominuje městu vysoká věž, nejspíš televizní vysílač, kam chtějí za vstup 40 bachtů. Snažím se usmlouvat cenu, šermuju průkazkou, ale není mi to nic platné a za tu cenu se mi tam prostě nechce. Jdu do svého hotelového pokoje a dovnitř se snaží proniknout dvě ženy, nejdříve pod záminkou, že potřebuju nůž na oloupání ananasu a pak kvůli postřiku na komáry, ale dovnitř je prostě nepustím, nejsem blázen. Přes tři hodiny relaxuju pod zapnutým ventilátorem a když pomine venku největší žár, vycházím opět do ulic.

Znovu prolézám tržnicí, projdu se po betonové cestě podél špinavé řeky a v lékárnách se pak pokouším zjistit cenu za očkování proti hepatitidě A, ale lékárníci buďto netuší, co je to za nemoc anebo vakcínu prostě nemají. Až pak mě nějaká anglicky mluvící žena pošle na očkování do nemocnice. Posílají mě tam i dva staří běloši, kteří tady posedávají u stolku, kdo ví, kde se tu vzali a mám z nich dojem, že vůbec nevědí co to ta hepatitida je, protože mě posílají do nemocnice jako nemocného. Musím jim vysvětlovat, že je to preventivní očkování a že potřebuju dostat injekci mezi březnem a zářím tohoto roku a že u nás v Čechách je to drahé. Vracím se pak do svého hotelového pokoje, polehávám na postel, mlsám popcorn a upíjím ledovou vodu ochucenou instantním pomerančovým práškem.

Čtvrtek 12. 4. 2001

            Přispím si a po zabalení odcházím z hotelu. Chvíli zmateně hledám dobrou restauraci v průchodu, kde jsem jedl včera, ale ta je plná a tak jím ve vedlejší. Dávám si opět ledové pohárky, ale platím zde za ně 2x víc, byly totiž větší. Ani jsem si toho nevšiml.

Z vedlejšího autobusového nádraží odjíždějí jen otevřené busy do okolí a tak se ptám na směr do Autthaye a jeden z řidičů mě posílá po široké frekventované ulici. O kus dál se ptám mladého policisty, který mi ukáže cestu, ale o chvíli později mě dohoní na motorce a odváží mě úzkými uličkami úplně jiným směrem, kde skutečně na plácku stojí několik autobusů. Když mu děkuju a jak mám ve zvyku, podávám mu ruku, okolostojící a lelkující lidé jásají.

Bus do Autthaye jede ihned a je opět prázdný, jen asi se šesti lidmi. Když vyjedeme z města na dálnici, drzý kluk průvodčí s pár chlupy na bradě po mě chce víc peněz a ukazuje na můj batoh, za který ale nehodlám platit. Ukáže tedy na dveře ať si vystoupím, asi si myslí, že mu teď zaplatím. Má ale smůlu a já na dálnici vystupuju a stopuju. Na obloze nad sebou si všímám zvláštního přírodního úkazu a to obrovského duhového kruhu dokolo kolem slunce a tak si ho musím fotit. Pár aut mi sice zastaví, ale jedou do Bangkoku, až pak jedu jednou obytnou ávií, aby mě řidič hodil alespoň o pár kilometrů dál na křižovatku. Po chvíli, když zastavuje, aby nabral další lidi, z něj vypadne, že je taxikář. Ihned vystupuju ven a chvíli čekám v zastřešené zastávce u dálnice, kam tolik nepraží slunce. Autobusem se už levněji vezu přes pár ucpaných městeček až do Autthaye.

Tam se u busového nádraží či spíše ulice najím u jednoho ze stánků a snaží se mě ulovit jeden z cyklorikšáků. Má ale smůlu, začíná smlouvat na ceně pouhých 20 bachtů a to je pro mě znamení, že levné hotýlky, kam chci zavézt stojí někde blízko, kdyby totiž cesta k nim byla dlouhá, začal by na mnohem vyšší ceně. A skutečně se nemýlím, stačí se zeptat pár lidí a prakticky ve stejné ulici za křižovatkou se ubytovávám v dřevěném domku T.M.T. guest housu.

Vedle si půjčuju za dvacku kolo a jedu skoro stejnou cestou kudy jsem přijel busem, je to asi 2 km a chci navštívit první chrám, který jsem předtím uviděl z okénka. Chrám leží za říčkou a tak uvažu kolo na řetěz a přívozem přejedu na druhý břeh, abych pak po prohlídce Tamnhak Somdej Phraphutthakosajarn chrámu přeplul opět motorovou zastřešenou loďkou zpět.

Všude na obrovské ploše tohoto města stojí spousty zřícenin starých chrámů a stúp a tak do večera jich stačím několik objet a prolézt, něco nafotím, ale do některých, těch placených za třicet bachtů, se mi nechce. O kus dál u jedné křižovatky chodí obrovští pomalovaní sloni na zádech s turisty, hlavně Japonci. Cena tomu odpovídá – 400 bachtů za dvacet minut. Hrůza! Navštívím i osamocené velké informační centrum, chvíli se dozvídám něco z počítače, ale nahoře zrovna zavírají zajímavou exhibiční místnost, prý mám přijít zítra.

Už za soumraku dorazím k pozemku, kde se koná pouť, nechybí kolotoč, vláček a střelnice a hlavně zde stojí z obou stran uličky množství stánků a tak zkoumám hlavně ty jídelní. Když se za tmy vracím zpět, trochu bloudím, přestože mám mapu města, kterou jsem dostal v recepci. Jsou zde ale špatně zakresleny některé ulice. Zase se někdo minul povoláním! Za odevzdání bicyklu se mi navrátí zpět můj pas, to jsem zvědav, co by se stalo, kdyby mi kolo někdo ukradl. V noci se snažím usnout, ale venku štěká stupidní pes a obě okna vedou do ulice. Nepomůže ani když zavřu všechny okenice, zvuky z ulice jsou přes dřevěné stěny stejně slyšet.

Pátek 13. 4. 2001

            Ráno, tak zhruba od 6 hodin mě budí řev motorů motocyklů a i aut z ulice. Vztekám se na svou debilitu, i přes všechny zkušenosti, které jsem získal se ubytuju ve zvukově neizolovaném pokoji. Podaří se mi však dospat a po ranní hygieně se v nedalekém B.J.1 guest housu, kde jsem si půjčoval kolo, pokouším zjistit, zda mají volný pokoj. Nemají, prý možná v poledne.

Jdu tedy do města, které se pomalu proměňuje v bojiště. Na ulicích stojí sudy, kbelíky a lavóry s vodou, u nich stojí hlavně dětí, ale i dospělí a stříkají na každého kdo jde či jede kolem. Proplétám se na nádraží zjistit na pozítří odjezd vlaků do Bangkoku k letišti, ale to leží za řekou, přes kterou jezdí přívoz. Jízdní řád vlaků mají však vylepen na převoznické boudě a tam mi tím ušetří cestu.

Po jídle si zakupuju vodní pumpičku a zapojuju se do zábavy. Během chvíle jsem promočený od hlavy až k patě a umazaný od barevných kříd, kterými někteří upatlávají. Jdu ulicí, vždycky nejdřív svedu bitvu s bandou lidí u sudu plného vody, abychom pak společně stříkali na projíždějící auta a já se vydal po ulici k další partě, kde se situace opakuje. Je mi nabídnuto místo na korbě pick-upu, kde se už vedle sudu tísní tři holky a kluk a tak projíždím městem jako mnoho ostatních na korbách pick-upů a stříkáme na sebe vodu ze všech stran. Ti nejzákeřnější mají ve svých sudech led a i v tomto horku po takové spršce ledovou vodou člověk musí hlasitě vyjeknout. Tyhle vodní bitvy jsou úžasný odvaz!

Pak už prý auto jede z města a tak vystupuju a jdu pěšky. Cestou nabírám vodu, kde se dá a zmáčím spousty suchých lidí, hlavně pěkných děvčat, což mě neobyčejně baví. Ať to berou jako velikonoce, o které já letos přijdu! V informačním středisku nikdo není a zamčená vrátnice zeje prázdnotou, tak to mi tu včera podali špatné informace. Žena odpočívající v dlouhé chodbě mě zve ať přijdu zítra. Tak uvidíme.

Ve vedlejším altánku si vyndavám promočenou peněženku a suším vše co mám v ní, tedy peníze a spousty vizitek a lístečků, které jsme během cesty nashromáždil. Foťák jsem naštěstí ráno umístil do dvou igelitek a tak je v pohodě, což se ale nedá říci o mých hodinkách na ruce, které vodní bitvu „nepřežily.“ Jsou sice vodotěsné, ale před pár dny jsem se v nich hrabal, abych si opravil osvětlení, což se mi nakonec stejně nepodařilo a teď si všímám, že jsem špatně dotáhl šroubky a tak víčko zezadu netěsnilo a voda mohla vniknout dovnitř. Tak to je velká ztráta! Kdyby se mi to stalo na začátku cesty, byl bych bez hodinek docela odepsaný, ale teď to těch pár dní vydržím.

Prohlížím si pak ruiny nedaleko odtud, kam vběhnu zdarma, hlídač asi někde bojuje s vodní pistolkou a kratší cestou přes boční branku stojím s množstvím lidí u jeviště, kde se snad koná volba miss či co. Namalované načesané a v lesklých barevných šatech vyšňořené krásky postávají na jevišti a připitoměle se usmívají. Vyfotím si dva snímky a mířím opět k pouti, kde se v restauraci najím a zamlsám si na poháru z ledových krystalků. Vracím se pak k centru s obchody. Podívám se do obchodního domu, projdu po pár stánkách a zajdu na internet přečíst a poslat poslední poštu. Chlapík pak po mě chce za hodinku a půl osmdesát bachtů, že prý je u něj hodina za 50, když všude kolem stojí 30. Ukazuju mu na výlohu, že tam má velkým písmem napsáno „Hodina za 25“, ale teď si všímám i malého písma pod tím „pouze pro členy“. Má ale smůlu, směním si velkou bankovku ve vedlejší netové kavárně a dávám mu jen padesát. Jeho vzteklý pohled ignoruju a jdu do svého pokoje.

Sobota 14. 4. 2001

            I dnes mě budí stupidní štěkající psi a pak při hluku motorů z ulice nemohu usnout. Musím si zabalit hlavu do polštáře, abych ještě na něco přes hodinku zdřímnul. Když jdu pak na wc, sedí na míse nahý Japonec a stupidně na mě čumí. O chvíli později tam zbyde jen nespláchnuté hovno – prase jedno. Venku prohlížím zboží ve stáncích, zvláště pak trička a čepice, ale nikde je nemají s thajským motivem, jen samé stupidní americké s anglickými nápisy. Zasraná americká kultura, ta se nasere všude!

V ulicích se opět začínají množit pohybující se pick-upy s vodními střelci a tak obcházím různě průchody a dávám si pozor, abych se teď nepromáčel. Přes loučky vedou chodníčky a přes kanály můstky a tak se mohu celkem bezpečně mimo „nebezpečné“ silnice dostat suchý k informačnímu centru. Ale exhibiční místnost je i dnes uzavřena. Není mi souzeno se tady něco dozvědět. Vracím se opět přes pouť, kde si znovu zamlsám na ledových sladkých pohárech a koupím si velký popcorn s kokosovou příchutí. Vracím se do svého guest housu, cestou jsem několikrát zlit. Tam vezmu svou vodní zbraň a jdu se účastnit bojů.

Zkejsnu v nedaleké široké ulici u jednoho lavóru s vodou, s jehož osazenstvem jsme se nejdříve tradičně pořádně zlili a společně teď stříkáme na okolo jedoucí auta, autobusy a motocykly. Ne neunikne ani myš a tak kropím i lidi jdoucí za námi po chodníku a nic zlého netuše. Občas se mnou stříká i jakýsi střelený vousatý Američan v maskáčích, který pořád něco mele. Hraju si takhle po thajsku až do večera, ale pak končíme, protože už jezdí příliš málo aut. Jakmile dostříkám po cestě poslední dávku vody, začne pršet a lije docela dost. Ani se moc neschovávám, protože jsem stejně celý promočený. V restauraci se najím rýže s kachnou a obézní sympatická kuchařka, která vidí mou zbraň, mi se smíchem vyleje za krk ledovou vodu. Na oko odcházím, naberu si také vodu s ledem a pořádně ji zleju. To má za to! Venku hřmí a poprchává a tak se vracím do svého pokoje, kde si rozvěsím mokré věci a plánuju poslední nezbytnosti.

Neděle 15. 4. 2001

            Psi mě opět svým štěkotem budí kolem půl šesté, tentokrát jsem s tím počítal jako s budíčkem. Vstávám, balím si a vytrácím se z guest housu. Mířím na nádraží, cestou musím přejet přívozem přes špinavou řeku. Vlak, který jezdí každou chvíli, je ve stanici za pár minut a i přesto je pořádně přeplněný. Musím stát v úzké chodbičce a opírám se o svůj batoh položený na nějaké krabici. Jedeme dost rychle a tak jsme za chvíli na okraji Bangkoku, kde železniční koleje a dálnice vedou kolem letiště. Projet městem na hlavní nádraží zabere ale další hodinu pomalou jízdou.

Místo, abych našel u nádraží, kde se právě vše přestavuje, nějaký bus, mířím daleko k řece, kde u přístavu marně přes dvacet minut čekám na loď. Musím se vrátit, pracně obejít několik ulic a najít  další přístav, který je frekventovanější, protože z něj přijíždí a odjíždí víc lidí. Dvě lodě totiž předchozí pier (přístav) úplně vynechaly, ačkoliv lodě bez vlajky by měly zastavovat na každé zastávce. Lodním busem odplouvám blízko Khao San a jdu do této ulice.

Tam to vůbec nepoznávám, vše je bílé od kříd jako po malování. Ale zatím je klid. Schovávám si batoh v Sitdhi guest housu, kde jsem předtím byl ubytovaný a jdu do ulic shánět na poslední chvíli ještě nějaké dárky. Obchody mají většinou ale zavřeno, aby se vodou a křídou nepoškodilo zboží. Musím jít do obchodních domů v okolí a poohlížet se po dárkách tam. Na ulicích mezitím přibývají lidé se stříkačkami, kýbli a křídami, až jsou úplně přeplněny auty a davy chodců zmáčenými a špinavými od barevných kříd. Daří se mi celkem obratně se vyhýbat a chodit uličkami a průchody, takže až na trochu vody jsem suchý a hlavně čistý. Nakoupím konečně poslední dárky a propletu se uličkami zpět do Khao San. Dostat se pak po špinavé, kluzké, mokré a přeplněné ulici plnou válčících bělochů a několika domorodců, pryč s batohem na zádech, aby mě nikdo nezmáčel a hlavně nepomazal křídami, je velmi těžký úkol, ale až na trochu vody na tričku, která hned usychá, se mi podaří projít bez úhony. Musím ale na špinily se křídami volat, že jdu na letiště. Zmazaného by mě do letadla asi nepustili.

            Frekventovaná široká ulice u Pomníku demokracie je u chodníku ucpaná pick-upy se stříkajícími posádkami a to je asi taky důvod, proč mi po čtvrthodině čekání nezastaví autobus č. 59 na zastávce, tak jak by měl. Musím se vrhnout do kolony aut a dohnat ho u semaforu s červenou. Jízdenka mě v klimatizovaném buse stojí o trochu víc, 18 bachtů, ale hlavně, že už se vezu správným směrem. Ulice o něco dál jsou kupodivu volné, mnohem volnější než kdykoliv předtím a tak za necelou hodinku vystupuju u letiště.

V letištní hale zjišťuju, že mám ještě spousty času a tak jdu znovu ven, kde slabě prší a u jednoho z jídelních stánků podél dálnice si dám poslední thajské jídlo. Před letištní halou vezmu jeden z vozíků a už jdu na terminál 2 na správné odbavení a když se dostanu na řadu, pracovníci u přepážky chtějí vidět zpáteční letenku z Německa. Musím jim asi půl hodiny každému zvlášť opakovat, že ji nepotřebuju, že mám dost peněz, abych si mohl koupit busový lístek. Dělají mi velké problémy, vypadá to, že mě snad nevpustí do letadla a nakonec jsem donucen podepsat reverz, že v případě nevpuštění do Německa zaplatím pokutu 20.000 DM. Proč by mě německý celník nechtěl pustit do země? To přece nemá logiku, abych přejel Asii křížem krážem a nedostal se do Německa jen proto, že si nějaký stupid myslí, že tam budu pracovat či co. To bych tam jel přece rovnou z Čech. Konečně mi převezmou batoh a jdu přes kontrolu pasu, zaplacení letištní taxy 500 bachtů až přes kontrolu osobních věcí, přičemž mi pracovnice zkontroluje každou krabičku s filmem zvlášť a je mi zabaven zavírací nůž, který nosím za pasem. Nikdo mi však neřekne, kde si o mám pak vyzvednout, což je později kámen úrazu...

dokončení v návratu...