...pokračování z Malajsie
Pátek 16. 3. 2001
Na malé
celnici na vedlejší silničce musím vyplňovat imigrační formulář a všímám si
pravidel visících na stěně z roku 1979 pro vstup do království Thajsko. Mimo
hipísáckých zjevů nesmí mít vstupující na nohách sandály. Ukazuju ženám u
formulářů svá chodidla a ptám se, zda mě pustí, ale smějí se a mávají rukama,
že je to staré. Celník za okénkem dlouho listuje mým pasem sem a tam a tam a sem,
hledá moji zemi v seznamu na stěně a pak mi vrací pas, že nemám vízum. Musím
mu ho ukázat a pak teprve začne cosi spisovat. S kolegou mě zvou do kaceláře a
dostanu od nich i dobrou zelenou mandarinku. Než se stačím podívat na zápas thai
boxingu v televizi, jsou formality vyřízeny a mohu se vydat na cestu do vnitrozemí
posledního státu na mé výpravě.
O kousek dál
stopnu auto, když mi chlapík oznámí, že je taxikář, tak odmítnu a zabouchnu mu
dveře, ale on je opět otevře a veze mě zdarma do prvního města Betongu. Tam mlsně
obhlížím stánky a zjišťuju, že jsem mnohem větší idiot než jsem si myslel.
Dolarů na směnu moc nemám a banky budou otevřeny teprve až v pondělí.
Naštěstí je tu má Visa karta a tak si vybírám z bankomatu 1.000 thajských
bachtů. V restauraci si dá výbornou skleněnou rýži a kus kuřete a připíjím
pivem Chang. Je ale nějaké silné, nebo jsem natolik odvykl pěnivému moku, že se mi
z něj motá kebule.
Marně pak
v ulicích hledám levný hotel, nejlevnější je za 280 bachtů. Taky jsem mohl
tušit, že takový kousek od malajských hranic budou všechna ubytování předražená.
Kráčím tedy jednou ulicí dál a za velkou zlatou sochou Buddhy se dám doprava do
kopce, kde vidím v dálce tmu. Přejdu hřiště a přicházím k lesu. Stromy
rostou v docela prudkém svahu, ale dá se tam najít relativně rovné místo, kde
si postavím stan.
Sobota 17. 3. 2001
Když vstávám, kus ode mě vidím buddhistickou stoupu. Vracím se zpět na ulici a jdu na obhlídku
sochy a chrámků za ní. Podívám se i dovnitř stoupy a na nepříliš čistém wc se
trochu opláchnu. Pozoruje mě u toho buddhistický mnich v oranžovém rouchu a
když mi dovoluje s úsměvem navštívit jeho příbytek, velmi mě překvapuje, že
kouří a poslouchá západní muziku.
Přes ulici
pod sochou si ve stánku u sympatických děvčat pochutnám na rýži s kuřetem a
vyptávám se pak na autobusové nádraží. Žádné ale v tomto městečku není a
tak čekám dle rad několika domorodců v podloubí u neoznačené ulice. Skutečně
sem přijíždí správný autobus a veze mě do městečka Yala. Nemile mě ale
překvapuje cena, která je za zhruba něco přes sto km 60 bachtů. To je stejné nebo
snad ještě o trochu dražší než v Malajsii. Jedeme samými zatáčkami, což
vůbec není příjemné a tak klimbám a ke konci cesty kecám s pěknou sympatickou
muslimskou holkou vedle sebe, která je samozřejmě tradičně zahalena.
Okolo
autobusového a i vedlejšího vlakového nádraží dlouho marně v ulicích hledám
nějaký hotel, nikdo neumí anglicky, nikdo neví co chci a až konečně s pomocí
jednoho chlapíka nacházím Aun aun hotel, kde se ubytovávám na pokoji
s větrákem a umyvadlem za stovku. Vyrážím pak na obhlídku města a tak
procházím ulicemi, navštěvuju krámky a stánky, prozkoumávám jídla a ceny a občas
i něco ochutnávám. Jako třeba výborné sladkosti z rýže, banánů... ve
sladkém mléce. Vracím se pak do hotelového pokoje, něco si přečtu z Reflexu a
navečer vycházím koupit něco k večeři. Zastavím se na chvíli i
v buddhistické síni, kde zrovna mniši a mníšci připravují židle a stolky na
jakousi poradu či co a naleznu levnou internetovou kavárnu a tak za 15 bachtů za
hodinku obsluhuju svojí e-poštu. Chvíli po 22. hodině se vracím do hotelu a po sprše
si ještě chvíli čtu.
Neděle 18. 3. 2001
Ač se mi moc nechce, přesto vstávám před osmou a po sbalení vyrážím na
nádraží. Za pouhých 23 bachtů kupuju jízdenku do asi 110 km vzdáleného Hat Yai.
Vagóny jsou plné, sedadla dřevěná a několik z nich je zničeno, neboť šrouby
se v dřevěných stěnách vykotlaly. Přesto nacházím volné místo na jedné
ještě stojící lavici. Vlakem procházejí prodavačky s jídlem a nápoji, na
rozdíl od Indie je to tady výhradně ženská práce.
Po dvou a
půl hodinách jsme konečně v cíli, kde vystupují snad všichni. Ze druhého
nástupiště není logicky ani podchod ani nadchod na nástupiště první a tak se lidé
protahují mezi plotem a vlakem a prolézají vagónem. Já se tudy ovšem se s svým
báglem nedostanu a tak musím obcházet stupidně celou vlakovou soupravu na první
koleji. Najím se opět rýže s kuřetem, je opravdu výborně kořeněné a pak se
vydám do, na neděli docela živého, města s frekventovanými ulicemi. Vyptávám
se tam na busové nádraží a dle rad a mapky, kterou dostanu, dorazím na správné
místo.
Klimatizovaným
autobusem zanedlouho odjíždím za nehoráznou cenu 35 bachtů do asi 45 km vzdáleného
městečka, odkud to bude kousek k parku vodních ptáků. Nejsem uvnitř zcela
přesvědčen, zda jsme místo nepřejeli, ale paní vedle mě ujišťuje, naštěstí
správně, že si je jistá.
Nakoupím
něco na svačinu a vydám se po silnici z hlavní směrem k západu a o chvíli
později mi už zastavují sami tři kluci s nákladní dodávkou plně naloženou
palmovými listy na stavbu střechy a tak si najdu na korbě ještě malinké místo a
vezu se k nedaleké rezervaci vodních ptáků Khu Khut. Nikde nejsou žádné
informace v angličtině, jen to nesrozumitelné čárkové thajské písmo. Než se
zorientuju a nechám si batoh u starého prodavače, který mi sice nerozumí ani slovo,
odjede na loďkách několik turistů. Cena je 200 bachtů za loďku s motorem na
hodinu a tak bych se rád připojil k nějaké malé skupince, abych platil méně.
Jezdí ale samé velké rodiny a na loď se vejde max 5 – 6 lidí mimo loďaře. Čekám
tedy trpělivě dál.
Objevuje se
tady chlapík z Belgie, byli bychom tedy dva, ale cena 100 bachtů mi přijde stále
vysoká, když mohu jet za méně. Od Belgičana se dozvídám, že údajně od 15.
března skončily lety ČSA z Bangkoku do Prahy a tak jsem tedy zvědav čím
poletím. Belgičanovi se pak už nechce čekat a tak odjíždí sám za 200. Jo, když na
to někdo má.
Hodinku před
setměním už vím, že je pozdě a tak se v restauraci najím výborné nudlové
polévky s masem a jdu hledat podél bažinaté silnice s palmami a
banánovníky místo na spaní. Jdu ale zbytečně daleko a tak se vracím, už je skoro
tma, když nenápadně zalezu mezi banánovníky a na suchém místě stavím stan. Nemohu
pak dlouho do noci usnout a jen se v dusném nepropustném stanu převaluju.
Otevřít nemohu, protože venku bzučí otravní komáři, kteří by mě sežrali
zaživa.
Pondělí 19. 3. 2001
I celou noc a ráno se převaluju a za světla už raději vstávám a balím
totálně mokrý stan, ne ani tak od pár spadlých kapek, jako promočený od mého potu
a dechu zevnitř. Vracím se nedaleká mola s loďkami Khu Khu Khut parku. Pomalu se
zde otvírají stánky, prodavači jsou pak připraveni, zboží vystaveno, ale turisti
žádní. Čekám zase trpělivě v altánku u stánku starého prodavače, kde
s ním posedává několik dalších chlapíků z okolí.
Celý den
chodím po areálu, chvíli posedím i na vysoké rozhledně u jezera s kluky
v uniformách, popíjejících pivo s ledem, na první pohled záškoláci a
nebo polehávám v altánku, čtu si, luštím křížovku a klimbám. Teprve až
večer hodinku před setměním, když už dlouho lituju, že jsem raději nejel včera
loďkou s Belgičanem za stovku, se zklamaně nechávám odvézt zpět do Sating Phra
na hlavní silnici, která je úzká, ale po obou stranách má další prašné cesty. U
stánku se najím rýže s játry a jdu hledat něco na spaní. Jakýsi chlapík mě
zavede do vedlejšího buddhistického kláštera a chrámu, kde prý mohu přespat
zdarma.
A opravdu,
ujímá se mě stejně starý kluk Jom, který zde studuje buddhismus a chce se stát
mnichem. Odvádí mě do svého pokoje, což je zamřížovaný balkón, kde mohu na zemi
na své karimatce spát. S ním a s jeho učitelem, buddhistickým mnichem
Chaiyosem, rozmlouvám o jejich víře a životě.
Všude kolem
pobíhají, polehávají psi se štěňaty, kočky s koťaty, slepice
s kuřaty... Jedno malé kotě leží i na betonové cestě. Asi budu pořád
litovat, že jsem ho nevzal do náruče. Jak si tak povídám s oběma přátelskými
lidmi, přijíždí kolem nás jeep, pomaloučku, tiše... a černé kotě je otočeno
zády. Kola auta jsou přesně nasměrovány na malé odpočívající tělíčko.
Koťátko se stačí však jen naposled ohlédnout, než ho přední levé kolo
nemilosrdně přimáčkne k zemi. Umírající tělíčko sebou ještě chvíli
škube, z čumáčku a uší mu teče krev, pak znehybní. Jsem rozezlen na řidiče,
který přijel navštívit jiného mnicha a zlostně mu ukazuju co způsobil a posuňky mu
sděluju ať si koupí brýle. Mniši moje rozčilení nesdílejí, v klidu odnesou
mrtvé tělíčko kamsi a tím to prostě skončilo. Nevím, jestli je dobré být takhle
lhostejný anebo je to naopak skvělý prostředek proti stresu. Každopádně vím, že
thajská kočka nemá devět životů a smrt může přijít kdykoliv.
Na chvíli se
jdu podívat do meditační místnosti, kde mniši před sochou Buddhy sedí na koberci a
prozpěvují. Prohlížím si chrám s oltářem a jdu se vykoupat do mandi.
Navštívím ještě podlouhlý domek vedle stúpy, kde je vytesána socha ležícího
Buddhy starého údajně tisíc let a jdu si lehnout na svou karimatku.
Úterý 20. 3. 2001
V noci mě probouzí hukot prudkého deště, který ovšem teče děravou
střechou dovnitř balkónu, přesně na můj jednovrstvý stan, který jsem si postavil
na ochranu proti mnoha komárům. Na podlaze leží velká kaluž vody, ve které leží
můj zelený batoh. Musím se se všemi věcmi stěhovat dovnitř a rozvěšuju mokré
oděvy na šňůru. Jom je v pohodě, na jeho postel neprší a je tedy v suchu.
Celkem rychle se mi zase podaří usnout.
Ráno si dost pospím a vstávám až v devět hodin. Na snídani už mě vede
Jom k jedné z ubytoven mnichů, kde je shromážděno jídlo, které mniši
dnešní, jako každé ráno, dostali jako oběť od věřících Thajců. Vyberu si
několik sladkostí a posnídám. Dopoledne si ještě prohlížím areál chrámu,
zjišťuju, že mladí mníšci jsou obyčejní kluci, kteří se dívají normálně na
filmy z videa, poslouchají muziku apod. a tento chrám má i svého blázna, trochu
pomateného chlapíka, který tady posedává a traví veškerý svůj čas.
Zabalím si
už suché věci a po rozloučení se s Jomem a mnichem Chaiyosem
odcházím podél silnice na stopa. O kus dál mě veze chlapík pick-upem, kterých tady
jezdí spousty, do Ranotu. Tam přejdu za křižovatku a stopuju dál. V dálce
přede mnou vidím úplně černou oblohu a tak uvítám, že mi zastaví zastřešený
pick-up a prudkým lijákem v suchu projedu do Hua Sai. Tady na mě u školy
pokřikují dětičky a tak jsem rád, že u silnice nestojím dlouho a vezu se dvěma
stopy, ale jen kus za město, kde čekám u silnice delší dobu. Pak se mi podaří
stopnout opět pick-up se třemi kluky montéry a s nimi v kabině se vezu až
do města Nakhon Si Thammarat. Vysazují mě u chrámu, který je ale už zavřen.
Mířím
pěšky a pak minibusem k živé ulici plné stánků, kterou jsem projížděl a o
které se domnívám, že je to centrum, ale jsem vyveden z omylu a opět minibusem
jedu kolem chrámu až do skutečného centra města. V minibuse se mnou sedí
krásná Thajka a když jí žádám o radu, nakloní se ke mně a její voňavé mikádo
mě šimrá v obličeji. Jsem z toho úplně šílenej. Venku už mezi několika
patrovými domy hledám asi půl hodinu nějaký hotel než najdu Thai Fah za 120 bachtů
na noc. Chvíli hledám kolem, zda nenajdu levnější, ale pak se vracím a ubytovávám
se zde. Postel je velká a čistá, k pokoji patří i místnůstka se záchodem,
umyvadlem a nad ním trubkou na sprchování, stupidní je ovšem to, že světlo a
větrák vysoko na stropě musím zapínat a vypínat na chodbě.
Jdu ještě
do města, v nedalekém obchodním domě, kde se prodávají jen oděvy, si mimo
zboží prohlédnu spousty nádherných prodavaček, které se na mě smějí, některé
mávají, všechny jsou překrásné a dráždivé. Venku projdu ulicí, u stánků
nakoupím něco k jídlu, něco k mlsu a vracím se zase do hotelu.
Středa 21. 3. 2001
Pospím si a pak si peru oblečení. Rozhoduju se zůstat zde o den déle a tak
dole na recepci platím za další noc. V supermarketu si koupím jogurt a od každé
sladkosti jednu na ochutnání, čemuž se překrásné prodavačky roztomile smějí.
Tyhle laskominky mě ale moc nezasytí a tak o kus dál levně poobědvám. U hlavní
ulice, kde stojí malý chrám, posedává na dvoře několik prodavačů se suvenýry a
tak si tam kupuju přívěšek na krk - takového pěkného opičáka s velkým
penisem.
Odjíždím
minibusem k velkému chrámu
a sotva vlezu do zahrady, už jsou u mě dvě holky a tak se s nimi posadím ve
stínu, kecáme spolu a jemně na ně dorážím. Smějí se, ale i když umí anglicky
pouze yes a no, píší mi svoje telefonní čísla a chtějí mojí adresu. Moje razítko
si pak jedna z nich, Mam, otiskne i na tričko a na batoh.
Prohlížím
si pak vnitřek chrámu, stúpu a chodbu plnou Buddhů s gongem. Ten se rozezvučí,
když se tře dlaněmi, což se perfektně naučím a příchozí Thajci, kterým se
nedaří, to chtějí ode mě ukázat. Prohlédnu si ještě muzeum se spoustou malých
kamenných Buddhů a venku před chrámem se hraje jakési divadlo. Ženy
oblečené do barevných korálků zde na pódiu tančí a zpívají a muži bubnují.
Hraje se na dvou pódiích proti sobě, mezi kterými sedí na zemi diváci, a herci na
sebe hrozí a pošklebují se. Jednu herečku zde stíhají davy s notýsky a
propiskami, asi je nějaká dost populární, nejspíš z televize.
Pojím
kořeněnou zeleninu, prohlédnu si suvenýry v obchůdcích a vracím se pěšky
podél hlavní silnice směrem k centru. Cestou se stavím v dalším chrámu a
ještě v jednom bílém u fotbalového hřiště, kde se banda kluků honí za
mičudou a jiní lidé zde pouštějí draky. Pak už dorazím do centra a na chvíli
odpočívám ve svém hotelovém pokoji. Po setmění si jdu koupit něco k jídlu,
dám si i dva ledové koktejly a chvíli pokecám se dvěma cestovateli z německého
Norimberku. Za drobného deště se vracím na svůj pokoj, kde znaveně při četbě
knihy usínám.
Čtvrtek 22. 3. 2001
Budím se už něco po sedmé, ale ráno trávím čtením z průvodce. Venku
na křižovatce pod oknem se stane malá nehoda, když se málem srazí dva motocykly, ale
až na povalení obou strojů se naštěstí nikomu nic nestane. Jdu do města a
poobědvám tam co včera a zajdu se znova podívat mezi hlavně buddhistické suvenýry,
zda tam koupím nějaký dárek. V hotelu si pak urychleně dobalím, vysprchuju se a
přesně v poledne vycházím z pokoje.
Podél
hlavní ulice jak mě nasměroval čínský hoteliér jdu na busové nádraží, o kus
dál ale stojí autobus a když se ptám na Khanom, tak jede správným směrem. Jsem
trochu nejistý, že uvnitř autobusu sedím jenom já, ale kousek popojedeme a za chvíli
se vnitřek zaplní. Cena jízdenky mě mile překvapí – 38 bachtů, čekal jsem víc a
tak pohodlně usazen se spokojeně vezu. Nemile mě ovšem překvapí, že bus do Khanomu
nejede a zastavují mi u hlavní silnice na rozcestí, odkud to je do města ještě
nejmíň 15 km. Sotva přejdu křižovatku, mávnu na první projíždějící auto,
pick-up mi hned zastavuje a už se na korbě vezu do města. Cestou čtyři chlapíci
z vozidla něco nakoupí a odvezou mě až kus za město k pokladně u
přístavu.
Tam
posedává spousta západních cestovatelů s bágly a pár turistů s kufry a
pojízdnými taškami. Za 55 bachtů si kupuju lístek na trajekt na ostrov Ko Samui.
Zatímco ostatní cestovatelé a turisté odjíždějí busem na 200 m vzdálené molo,
já se zděsím ceny malého sendviče (40 bachtů) a jdu ten kousek pěšky. Cestou si
koupím od prodavače levné smažené kuře s rýží. Asi po půlhodině
připlouvá trajekt a vystupují z něj hlavně západní batůžkáři a těch je
spousty. Na palubě najdu pak pohodlné místo na měkké lavici a vezu se po moři na
ostrov Ko Samui do města Nathon.
Před
přístavem se v jednom z mnoha stánků nejdříve najím vynikajícího
smaženého kuřete s rýží a jdu kolem luxusních restaurací, nočních klubů a
hotelů shánět klidné místo na spaní. Na stanici turistické policie zabavím jednu
mapu ostrova a mapu Bangkoku, která se mi bude také hodit a ještě kousek cesty jdu
směrem k jihu než zahnu po silničce do lesa. Tam kus od cesty si ve slabém
světle vzdálené lampy stavím stan.
Pátek 23. 3. 2001
Stan je trochu vlhký od nočního deště, ale opět je víc mokrý zevnitř
z mého potu. Musím ho ale sbalit, tak jak je a vracím se zpět do města. Nedá mi
prakticky žádnou práci najít pronájem motorky a hned u prvního pronajímatele si
půjčuju na den Hondu Dream za 150 bachtů. Musím nechat jako zálohu svůj pas a můžu
vyjet. Na zádech svůj plný batoh, vepředu na košíku svou tašku a řítím se
směrem po silnici k jihu. Uhnu pak po silničce vlevo a zaparkuju u kopce, kde se mi
ochotný prodavač suvenýrů sám nabídne ať si u něj nechám batoh.
Šplhám do
stráně zarostlé džunglí po kamenité cestě značené cedulemi s velkými
červenými šipkami, které by musel najít i slepý s hůlkou. Přejdu přes
několik potoků a kolem bílého domu na samotě se dostanu až nad menší 18ti metrový
vodopád Namuang. U něj a dole pod padajícím proudem se to hemží několika dalšími
cestovateli. Vracím se kus zpět a pak se kolem krokodýlí farmy, kde zrovna začíná
show za 250 bachtů (?!) a kolem sloního safari, kde jezdí pár turistíků po pěšině
v džungli, dostanu k velkému 80ti metrovému vodopádu se stejným jménem
Namuang a číslem II. Musím chvíli čekat, než zde zůstanu sám a po nezbytném fotu se stejnou
cestou vracím zpět ke skůtru a jedu dál.
Naproti
tropické zoo, kam nejdu, neboť vstupné stojí 100 bachtů, se u nádherné prodavačky
naobědvám a jedu až na nejjižnější cíp ostrova, kde si prohlédnu pagodu a o kus dál chvíli
posedím pod kopcem u moře, šplhat nahoru v tom horku se mi s báglem nechce
– nějak jsem zlenivěl. Navštívím ještě nedaleký buddhistický chrám Phang Ka, kde
roste nízká palma a tak ze sedla motocyklu dosáhnu na kokosové ořechy. Samozřejmě
toho využiju a dva si ukroutím, mačetou je rozsekám a vypiju. Prohlédnu si chrám a
pozoruju jednoho z mnichů při jeho koníčku – výrobě polystyrenových
letadýlek s vrtůlkami, které právě pomalovává štětcem a které tu visí
všude kolem na šňůrkách.
Nedaleko, jak
ukazuje cedule, stojí muzeum mořských živočichů, tak se hrdě nazývá rozpadlá
kůlna, jejíž zdi jsou tvořeny lahvemi a uvnitř ve sklenicích plavou v lihu
mrtvé ryby a různí živočichové. Působí to na mě dost hnusně, ještě, že je
vstup volný. Zato v motýlí zahradě, kam se musím kus cesty vracet a pak jet
několik kilometrů na východ, chtějí za dospělého 120 bachtů. Zatímco grůpa
Japonců si kupuje vstupenky, ja znechuceně odcházím.
Na hlavní
silnici zajdu do chrámu Khunavam, kde za skleněnou vitrínou namísto Buddhy sedí
v meditačním posezu mumie mnicha mající z pochopitelných důvodů na
očích tmavé brýle. Zajedu na parkoviště u pláže Lamai, kde platím za parkovné
motorky 5 bachtů, ale paní mi alespoň pohlídá i těžký batoh. U moře trčí
několik skalisek, jedna ve tvaru obřího
penisu, což si i já jako spousty turistů okolo fotím. Po hlavní silničce jedu
dál po obvodu ostrova k severovýchodu, většinou kolem budov, hotelů, ale občas
vede silnice džunglí a stoupá mezi kopci. V Chawengu na chvíli zaparkuju skůtra
na chodníku mezi ostatní motorky, smlsnu si na Mc zmrzlině a podívám se po okolí.
Jedu dál kus
na sever, zkrátím si cestu kolem letiště a ještě než se setmí, navštívím
obrovskou sochu Buddhy na sevorovýchodním cípu ostrova, ke které musím vystoupat po
prudkých schodech. Z terasy okolo sochy mám pěkný výhled na okolí
v přicházejícím večeru. Už za tmy se řítím silnicemi, taška na košíku mi
zakrývá částečně přední světlomet. Ve stánku u silnice se pořádně najím,
musím si dát dvě jídla za sebou, a o kus dál už hledám klidné místo na spaní.
Zajedu k pláži Bang Por na severu ostrova a blízko Moon bungalows si mezi keři na
písku stavím stan. Kolem padla už tma a rozprostírá se klid, jen na moři jakýsi
rybář chodí s baterkou, svítí do vody a cosi loví, ale i ten se vrátí na
břeh a odjíždí na svém motocyklu.
Sobota 24. 3. 2001
Ráno, když balím stan, běhá okolo mě usměvavá obtloustlá slečna (je dost,
že se svou postavou začala něco dělat) a prochází kolem jeden „nešťastník“
z Anglie, který nemá mapu, neví kde je a dost bloudí a tak mu jednu z mých
dvou věnuju. Vracím se na motocyklu po silnici kousek zpět a navštěvuju chrám Laem
Na Lau, kde zrovna probíhá ranní modlitba mnichů s několika domorodci. Já si
mezitím prohlédnu chrám a opět si z nízké palmy utrhnu ořech a posnídám
kokosový nektar.
Jedu po
hlavní silnici k východu a v lesíku u cesty marně hledám další chrám.
Stojí o kousek dál přímo u silnice, zase je špatně zakreslen v mapě. Namísto
chrámu s Buddhou tu sice stojí malá budova připomínající chrámek, ale
bližší prozkoumání odhaluje, že jde o krematorium s pecí a kolejničkami. Dovnitř kovových dvířek
se raději nedívám. Zbývá mi jen zatáčka v severozápadním cípu sotrova a po
chvíli cesty k jihu přijíždím opět zpět do Nathonu, když jsem slavně objel
celý ostrov dokola.
Vracím
skůtra majiteli, dostávám zpět svůj pas a jdu si zařídit lodní lístek na další
ostrov Ko Phangan. Mám v úmyslu tam také asi den pobýt a přes další ostrůvek
Ko Tao přeplout do města Chumhonu. Jenže vše je jinak. Ceny lístků jsou nehorázně
vysoké, že by mě celá cesta až zpět na pevninu vyšla okolo 750 bachtů. Takže se
po chvíli rozhoduju vrátit se zpět do Khanomu a vzít to po penině busem nebo stopem,
prostě jak to půjde. Jelikož trajekt popluje až ve 14 hodin, mám dost času a tak se
procházím městem a pak si v tom parnu lehám u silnice vedoucí podél moře na
jakousi velkou postel vyrobenou z kůlů a palmových listů. Vedle stojí strom a
tak na mě vrhá stín a já můžu v klidu relaxovat.
V přístavu
pak kupuju za stejnou cenu jízdenku zpět do Khanomu a naloďuju se mezi samé západní
cestovatele a jednoho buddhistického mnicha. Během plavby si všímám českého nápisu
na tričku jednoho z kluků a tak s tímto Čechem pokecám a dozvím se, že je
nespokojený, protože cestuje ještě se třemi dalšími krajany a každý by rád
jinam. Cha, cha, tak takovéto starosti já nemám, je to opravdu nádherné cestovat
sám, být svobodný a jet si kam chci. I když někdy se cítím dost sám. Dozvídám se
také, že lístek mají až do Suratthani za 200 bachtů z Ko Phanganu. To je teda
pálka!
A tak zatímco všichni ostatní včetně čtyř Čechů v přístavu lezou do
připravených autobusů, já se vydávám jako osamělý poutník po silnici pěšky.
Z pokladny na mě slečna cosi křičí a tak jí mávám, kráčím a stopuju těch
pár aut co jedou z přístavu. Až pak mě napadne, jestli ten můj lístek do
Khanomu není také včetně autobusu do města, když přístav od něj leží tak
daleko. To bych byl pěkný idiot. Za zatáčkou mi ale zastavuje opět pick-up na jehož
korbě se už tísní asi patnáct kluků a holek okolo puberty a tak se tam také
zmáčknu i s batohem a jede se. Po několika kilometrech zastavujeme pod stromy u
velice čistých potoků, kde si hlavně kluci v rychlosti zaplavou a trandíme dál.
Cestou začne dost pršet a tak jsem během chvíle celý promočený, ale po asi dvou
minutách vyjedeme z lijáku ven.
Na
křižovatce obchvatu u Suratthani se loučím s řidičem a dětmi a jdu směrem
k městu. Ze zastávky popojedu autobusem a když zahlédnu ceduli Suan Laung guest
house, okamžitě vystupuju. Klučík mi nabízí pokoj za 200 bachtů, ale cenu
usmlouvám na polovinu. Pokoj je nádherný, se širokou čistou postelí a zářivou
koupelnou. Jdu se projít do města, u jednoho jídelního stolku na ulici se najím,
podívám se do velkého buddhistického chrámu a pak zajdu na tržiště, kde stojí
spousty stánků s jídly z nichž se mi sbíhají sliny. Najdu dokonce i pult
se smaženými kobylkami,
různými brouky a nechybí ani usmažené kostřičky ptáčat. Tak tohle mít nemusím!
Chvíli
ještě courám po nočním městě a pak se znovu zajdu podívat do velkého chrámu, kde
právě mniši v nádherně malovaném sále prozpěvují a sedící Thajci
s nimi meditují. Ve výšce asi 2,5 m je upevněna provázková síť, ze které
jeden provázek je přivázán k palci Buddhovy sochy a všichni v sále
včetně mnichů mají jeden provázek omotaný kolem hlavy nebo se ho jinak dotýkají.
Pár pozdě příchozích si přehazuje přes síť svoje vlastní klubko
s provázkem. Asi to slouží k lepšímu spojení s Buddhou. Hluboký
zpěv mnichů vyčarovává zajímavou a magickou atmosféru a proto zde asi tři čtvrtě
hodinu do konce meditace posedím mezi vchodem. Hned poté se vedle chrámu začne na
velké plátno promítat nějaký hongkongský akční film plný násilí, střelby a
vražd a je legrace pozorovat malé mníšky, jak si o překot nosí modré plastikové
židle a hledají místa s nejlepším výhledem. Chvíli také posedím uveleben
mezi pilíři chrámu, ale pak se vracím zpět do svého hotelového pokoje, kde po
příjemně studené sprše ulehám do pohodlné široké postele.
Neděle 25. 3. 2001
Dopoledne odcházím sbalený z hotelu, dobře se najím, když si poručím
1,5 porce a najít zastávku autobusu za rohem není vůbec žádný problém. Správný
bus mi jede hned za chvíli a už se vezu do Phun Phinu na vlakové nádraží. Tam
zjišťuju, že mi vlak jede až někdy pozdě odpoledne a tak se rozhoduju popojet busem
po trase k chrámu blízko městečka Chaye. Od prodejny za křižovatkou jeden
otevřený minibus odjíždí a tak jedu až kam potřebuju. Trochu mě vyvádí
z míry, že všichni už vystoupí a po dálnici se několik kilometrů vezu sám,
ale když mi řidič zastaví u Suan Mok chrámu a chce po mě 80 bachtů, údajně za dva
lidi, nevím, kde vzal toho druhého, samozřejmě odmítám a jelikož jsem se zkušeně
předtím zeptal jednoho z pasažérů na cenu, platím jen 20 bachtů.
Mlsajíce
oblíbené buráky v karamelu dojdu po lesní cestě k buddhistické galerii,
kde jsou pomalovány stěny a sloupy buddhistickými motivy a doprovázeny většinou
chytrými texty. Prohlédnu si i první patro, venku v betonovém altánku chvíli
relaxuju a dojdu pak do další budovy pod svahem nedaleko odtud, kde je knihovna.
Půlhodinku tam listuju knihou o Thajsku a o buddhismu a pak se vracím
k informačnímu pultu kolem kterého jsem předtím prošel bez povšimnutí. Teď
zjišťuju, že jsou zde desetidenní kurzy buddhismu a čtu si i řád a podmínky. Na
otázku mnicha, zda zde zůstanu, odpovídám, že ne, nemám čas a na nějaké
osvícení za deset dní stejně nevěřím. Buddhismus a i jiné víry a přístupy
k životu jsou nadčasové a nedají se nastudovat za deset dní.
Jdu k hlavní frekventované silnici s tím, že stopnu auto a nechám se
zavézt k nedalekému 7 km vzdálenému nádraží. Opět se ukazuje, že se nemá
nic plánovat dopředu a je skvělé být volný a měnit plány dle situace. Zastavují
mi totiž dva sympatičtí kluci s pick-upem, kteří jedou až do Bangkoku. Batoh
hodím na korbu a vezu se uvnitř s nimi. Původně jsem chtěl vlakem přejet do
Chumphonu a zítra pokračovat dál, ale auto je mnohem rychlejší a tak se pohodlně
vezu o 240 km dále do Hua Hin, kde vystupuju a loučím se. Nechce se mi přijet do
Bangkoku v noci a hledat tam ubytování a navíc bych si rád nedaleko odtud
prohlédl královský palác.
Vracím se o
kousek zpět, kde jsem zahlédl vedle nemocnice několik stánků a u nich také zaplním
svůj hladový žaludek. Jdu se ptát do guest housů a hotelů na ceny, které mi
vyrážejí dech. Nejlevnější nocleh stojí asi 500 bachtů na noc. Hrůza! To je tím,
že se všude motají tlustí znudění turisté, kteří kazí ceny. Je mi jasné, že
strávím noc ve stanu a tak se ještě jednou pořádně nacpu a zamířím
k vlakovému nádraží. Stačí přejít koleje a už stojím na začátku
golfového hřiště. Přes louku kolem lesíku se dostávám pryč od hlučících lidí.
Teď za tmy je zde krásné ticho, i v tom
teplu pofukuje jemný větřík a nikdo tu není, jen já a okolo příroda. Má to moc
pěknou atmosféru. Na jednom z golfových hřišť si stavím na rovném krátce
střiženém trávníku svůj stan.
Pondělí 26. 3. 2001
Krátce po probuzení prochází okolo mě snobský golfista s nosičem. Na
jeho udiveně připitomělý výraz, se kterým čumí na můj stan uprostřed golfového
hřiště, nelze zapomenout. Čtvrthodinu se mu pak ještě uvnitř chechtám a pak si
začnu balit. Na okraji trávníků u lesíka se zametá listí a jeden chlapík mě
varuje na nebezpečí úderu golfovým míčkem do kebule. V pohodě se dostanu na
nádraží kam zrovna přijíždí vlak, ale nádražní pokladník mi poradí jet raději
autobusem.
A tak
z nedaleké křižovatky popojedu minibusem kus po hlavní a vystupuju u paláce Klai
Kang Won (v mapě) nebo také Kray Kung Wan (na ceduli). Dovnitř mě ale strážící
policisté nechtějí vpustit, protože je to funkční palác. A druhý palác kousek
odtud je údajně přístupný. Tak stojím u silnice a stopnu chlapíka, který se mi
představí jako letecký policista u armády a právě jede se svým synkem
k letišti, které je v areálu paláce Marukkha Thaiyawan hned vedle.
Vcházím
tedy brankou dovnitř a u pokladny po mně chtějí 120 bachtů. Snažím se to usmlouvat
na polovinu, oháním se kartou mládeže a pokladníci mě překvapivě pouštějí
úplně zdarma. Prohlížím si bývalé letní sídlo královské rodiny celé postavené jen ze dřeva, jeho
otevřené zastřešené chodby pouze se zábradlím, nevelké prkenné místnosti a na
stěnách pokojů fotografie členů panovnického rodu. Je to úplně rozdílná
architektura od evropské, tady mají prostě celý rok krásně teploučko, tak
k čemu na chodbách stěny a okna. Dva koridory vedou až k moři, kde se
koupával sám král a tak si také omočím nohy v příjemně teplé vodě. Když o
tom tak přemýšlím, tak jsem si dlouho už v moři nezaplaval, naposled
v Indonésii. Posedím chvíli i ve stinné zahradě a poté co zalaškuju
s mladou prodavačkou, odcházím k parkovišti kam přijíždějí autobusy
plné turistů.
Ve stánku
vypiju dva ledové koktejly a jdu podél letiště k silnici. Ten kousek mě vezme
jeden chlapík autem. U hlavní silnice mi zastaví autobus, nejsem proti, ale poté co po
mně prodavačka jízdenek chce 30 bachtů do nedaleké Phetchaburi, nechávám se hned
vysadit a stopuju. Odjedu o kousek dál do Charam, za benzínovým čerpadlem stopnu dvě
ženy v pick-upu a na korbě se vezu až do města Phetchaburi, kam kvůli mě
zajely. Moc jim děkuju a hledám pak něco přes hodinku ubytování než najdu u
říčky dřevěný Rabieng Rimnum guest house, který obsluhují tři mladé pohledné
Thajky. Dostávám pokoj za 120 bachtů se dvěma postelemi a jdu po krátkém odpočinku
opět do města.
Pošlu
konečně několik pohledů, které s sebou tahám už z Malajsie a ulicí dojdu
až ke kopci, na kterém už z velké dálky ční nad město buddhistická stoupa a
chrám. V parku v kopci běhají a skáčou desítky opic. Zase po dlouhé době
vidím opice svobodně běhat, jsou sice tak blízko, abych si je mohl pořádně
prohlédnout a pozorovat, ale udržují bezpečnou vzdálenost a když se přiblížím
blíž než na tři čtvrtě metru, zbystří pozornost a případně ceněním zubů mě
varují. Vystoupám opuštěnými cestami až k muzeu, které je teď po čtvrté
hodině už zavřeno, lanovka podobna té v Praze na Petříně také už nejezdí
(stejně bych ji nepoužil), ale po cestě další částí parku se dostanu k velké
stoupě, do které mohu vejít. Je to paráda takhle bez turistů si prohlížet památky.
Výletníci nejsou ani u nedalekého chrámu na
vedlejším úbočí kopce a tak tam posedím a dívám se odtud přes zábradlí dolů na město,
výhled z vysokého kopce je překrásný podobně jako předtím ze stúpy.
Kratší, ale
o to však náročnější prudkou kamenitou cestou klesnu do buddhistických příbytků,
kde pokárám jednoho z mnichů, že střílí prakem na opice. On na ně vlastně
nestřílí, jen prázdným prakem opice zahání. Hned pod kopcem kolem dokola hřiště
stojí spousty osvětlených stánků s množstvím jídel, nápojů, šatů, a
jiných předmětů a davy Thajců se prodírají na obě strany. Připojím se k nim
a razím si cestu mezi lidmi, u stánků ochutnávám a jím různé dobroty. Vedle na
betonovém plácku parta chlapíků v dresech kope do míče, hlavičkuje a za
doprovodu komentáře z ampliónů se snaží trefit do koše vysoko nad nim. Hned
vedle je připravený provazový ring a okolo sedačky a provizorní malé dřevěné
tribuny. Údajně má začít ve 20 hodin boxing, ale nic se neděje a tak ještě courám
mezi stánky a podívám se i na vedlejší plavecký stadion. Teprve po 21. hodině
začne zápas dvou malých kluků, pak po pěti kolech jdou na řadu starší a i když ti
skončí, už jdou mladí kickboxeři. Zápasy jsou to pěkné a tak se dívám dlouho do
noci a teprve pak se vracím zpět do svého pokoje.
Úterý 27. 3. 2001
Po probuzení se jdu projít do města za dalšími chrámy.
V jednom z nich se na nádvoří oblékají ženy do barevných šatů, líčí
se a na hlavy nasazují pozlacené přilbice, aby pak před vchodem chrámu krátce zatančily za doprovodu
bubínků a xilofonu (?). Ve městě stojí mnohem více chrámů, ale jsem líný je
obíhat, protože jsou si všechny příliš podobné. Raději se najím rýže se
smaženými kousky chobotnice a vracím se na pokoj, kde ještě pojídám koupený meloun
a ananas. Pakuju se a v poledne vycházím z guest housu pryč.
Mířím
ulicemi k hlavní silnici směrem na Bangkok, kde po chvíli stopnu chlapíka
v luxusním autě, který pracuje pro benzínku Ptt. A ten mě veze po dálnici až
do hlavního města.
Vysadí mě
na chaotické rušné ulici, kde se pak prodírám davy a ptám se na cestu do ulice Khao
San. Musím pak asi dvě stě metrů jít zpět, abych frekventovanou ulici mohl přejít
po nadchodu a na protější straně ulice, kde leží autobusové nádraží hledám
správný spoj. Zastávka autobusu č. 60 je položena o několik set metrů dál a sotva
tam dorazím, bus přijíždí. Za pouhé 3,5 bachtu se vezu odtud ze čtvrti Huay Khwang
přes půlku města za Pomník demokracie. Odtud je to do ulice Khao San přes širokou
hlavní třídu jen kousek.
Množství
bělochů chodících v této ulici a v okolí mi vyráží dech. To je úplné
západní gheto. Musím se prodírat davy a ptám se v několika vybraných guest
housech na cenu ubytování a vše je kolem 300, 400 bachtů. Ve vedlejší uličce
nacházím ale pokoj v nejvyšším patře za 150, ale okno vede do ulice a nemá
okenice, takže ráno mě zase bude probouzet hluk. Nechávám si zde batoh a jdu na
důležitou práci – shánění zpáteční letenky.
Obíhám pak
množství cestovních kanceláří všude kolem a zjišťuju ceny letenek do Prahy,
Frankfurtu, Berlína a případně i indické Kalkaty. Za pasáží s CD z Khao
San nacházím levnější ubytování v Sitdhi guest housu za 100 bachtů na noc a
tak se vracím do prvního guest housu a využívám toho, že jsem ještě nezaplatil a
odnáším si svůj batoh pryč. Mám z toho trochu špatný pocit, ale co, alespoň
i za tuhle noc ušetřím padesátku. Pokoj v Sitdhi je malý s překližkovými
stěnami bez oken, jen s malými okénky ve výšce vedoucími na chodbu zakrytými
mřížemi s moskytiérou.
Vrhám se
znova do kolotoče navštěvování cestovek, ale ty už mají většinou zavřeno. Tak
až zítra. Stačí to ale ke zjištění, že letenky do Prahy a Berlína jsou moc
drahé, nejlevnější letenky má Bangladéš airlines, do Frankfurtu okolo 9.000 bachtů
a do Kalkaty je cena zhruba poloviční. V Khao San zaplněné stánky, restauracemi
a obchůdky jsou ceny přirozeně vyšší, ale stačí zajít o ulici dál a najím se za
dvacku jako všude jinde.
Procházím
se zde a po okolí a všude potkávám znuděné turisty nebo baťůžkáře. Oni se sice
na oko tváří jako cestovatelé, i tak s batohem vypadají, nepřijeli sem
s cestovkou, ale jsou to jen obyčejní turisté. Přijeli sice do jiné, asijské
exotické země, ale namísto poznávání její kultury zůstali trčet v té své.
Dny a noci tráví v kolotoči mejdanů, hospůdek, barů, aby si pak zaplatili
drahý několikadenní výlet u místní cestovky po okolí Bangkoku, neschopni si sami
koupit levnou jízdenku, aby se pak po návratu zpět do Khao San nechali odvézt
luxusními klimatizovanými busy na Ko Samui, Phuket či jiného turistického megasvěta.
O skutečném životě v zemi, ve které se nacházejí, nemají ani potuchy. Můžu
být vlastně rád, že nemám tolik peněz, ale myslím, že kdybych byl bohatší,
určitě bych takhle „necestoval“. To by byla nuda!!!
Středa 28. 3. 2001
Od rána opět obíhám cestovní kanceláře a s šokem se dozvídám, že
nejlevnější letenky, tedy ty, které cestovky nabízejí jako první, jsou do poloviny
května vyprodány. Uvažuju i o dalších možnostech, zkouším různé cestovky, už se
rozhodnu odletět i do Kalkaty, abych to vzal do Evropy opět po zemi a tak si dojedu na
indickou ambasádu, kde zjistím cenu za vízum, protože staré mi vypršelo a když
k tomu však připočítám ostatní víza, která bych potřeboval a náklady na
cestu, je to mnohem dražší.
Vracím se na
Khao San a už nastal večer a cestovky většinou končí. Procházím se po okolí,
přemýšlím co budu dělat a zabloudím do jedné z cestovek, která má kupodivu
ještě otevřeno, do A.B. travel, kde mi sympatická slečna najde na 16. dubna na
on-line poslední letenky, ovšem o něco dražší za 12.450 bachtů a tak jí nechávám
hned zabukovat. Zaplatit Visa kartou nemůžu, protože na ní mám limit 4.000 Kč na
týden, který jsem si trapně nezrušil a tak mě kluk sveze na motorce na Khao San, kde
oběhnu několik směnáren a směním zbylé šeky tzn. 170 $ a vyberu něco
z bankomatu. Za potvrzení platím 10.000 bachtů, s tím, že zbytek doplatím
za týden, kdy dostanu letenku. Hurá, hotovo.
To ovšem
znamená, že zanedlouho má cesta bude končit a já se vrátím z nádherné,
exotické, rozmanité Asie zpět do nudné šedé Evropy. Je mi při té představě
smutno a svírá mě u srdce. Abych si spravil náladu a přeorientoval myšlenky,
odjíždím busem 47 blízko čtvrti Patpong, trochu sice bloudím, ale dle mapy se
dostanu na správné místo. Všude tady stojí množství stánků se suvenýry a davy
bělochů se prodírají na všechny strany. Kvůli tomu jsem ale nepřišel. Před
erotickými kluby stojí několik neodbytných nadháněčů a nadháněček a lákají ke
vstupu či přímo nabízejí sexuální služby maskované za masáž. Několikrát se
zaplněnou ulicí prorvu, podívám se i do okolních neméně zajímavých uliček, abych
pak zašel do jednoho klubu shlédnout erotickou show.
Uvnitř
podniku se na mě hned vrhá několik nahých dívek, aby pak u mě zůstaly dvě, jedna
nepříliš pohledná, která pak odejde a moc pěkná thajská holka. Ta mě příjemně
masíruje na ruce a lísá se ke mně, což je na jednu stranu příjemné a
vzrušující, ale já bych nikdy nemohl jít s prostitutkou! Proto když chce lehká
děva koupit kolu, vysvětlím jí, že nemám o její služby zájem a že jsem se
přišel pouze podívat na představení. To je skutečně zajímavé – dívky za
doprovodu hudby tančí nahé u tyčí a zpestřují podívanou různými výkony.
Vkládají si do pohlaví svítící korálky na šňůrce, žiletky, píší tužkou
dopis, flusačkou střílí do balónků, pískají na trubku či na píšťalku a
otvírají lahve s limonádou. I když u posledně zmiňovaného mám pocit, že si
dovnitř ukryly otvírák. Je to skutečně zajímavý kulturní zážitek a tak zde
sedím u jednoho piva skoro dvě hodinky.
Čtvrtek 29. 3. 2001
Kolem jedné se hodlám vracet přes půlku města do svého hotelu, ale je mi
jasné, že autobus nepojede a rikšáci po mně chtějí nehorázné peníze. Abych tedy
ušetřil, jdu pěšky. Jak jsem odhadl, cesta klidnými nočními ulicemi mi trvá hodinu
a vůbec při ní nebloudím, mám přece mapu. V Khao San je stále živo, ale já
jdu spát.
Ráno po
vyspání jdu na nedaleké nábřeží, kde si kupuju lístek na lodní autobus. Mám čas
a tak u stánku zasytím svůj hladový žaludek a pak úzkou lodí z přístavu, do
které nastoupilo i množství bělochů, pluju po řece k jihu. Podél vidím
několik chrámů, po vodě
plují další lodě. Jedu až do poslední stanice, kde s pár domorodci vystupuju a
prohlížím si okolí. Šlapu podél hlavní ulice, zastavím se v internetové
kavárně, kde pobudu hodinku a půl za pouhých 30 bachtů. U Khao San bych platil okolo
40 bachtů na hodinu!
Nedaleko u
dalšího chrámu, vedle učebny čínštiny stojí dřevěná bouda, kde se provádějí
thajské masáže a to za pouhých 50 bachtů za hodinu. To je třetina ceny než
v centru, jenže tam zase masáž provádějí pěkná děvčata. A tak se posadím a
smějeme se s domorodci na sebe a občas něco prohodíme. Za hodinu a půl čekání
už mi to nedá a ptám se, kdy mě konečně namasírují. I přesto, že se mě 2x ptali
a já řekl ano, teď se diví, že chci namasírovat. A to si snad myslí, že tady
čekám na autobus?! Jediná pěkná roztomilá holka co tu je, není bohužel masérka a
poté co odmítám chlapíka, provede mi masáž kyprá, ale sympatická a dobře
vypadající její matka, která se mnou kecá anglicky. Má sílu a tam mě zmasíruje
dokonale a propraská i mou páteř.
Poděkuju a
jdu se do nedaleké stánkové restaurace najíst, abych se pak vrátil zpět
do vedlejšího přístavu a odplul lodním busem asi půldruhého kilometru za Khao
San, protože na bližší zastávce loď prostě nestaví. Z tohoto přístavu se
vracím do Khao San do svého hotelu, kde chvíli odpočinu, aby mě pak chuť na pivo a
malý hlad vyhnaly ven. Nudlemi s rýžovou uzeninou a pivem hasím pak na dvoře
chrámu své chutě. Na pokoji si oblékám své kalhoty od salvár kamízu, co mám
z Pákistánu a odnáším své špinavé kalhoty a kraťasy s tričkem na
vyprání do Sweety guest house, kde jsem si všiml, že nabízejí levné praní.
Usínám pak na svém pokoji při zapnutém ventilátoru.
Pátek 30. 3. 2001
Dopoledne polehávám na posteli, abych se pak došel do oblíbené restaurace
naobědvat a ve stejné ulici si vyzvedl vyprané oblečení. Po převlečení zpět do
čistých kalhot jdu courat po městě. Kupuju si snad už konečně pořádnou propisku
na psaní, protože všechny co mám stojí za hovno. Navštívím několik chrámů po
cestě a posedím chvíli s meditujícími
mnichy v oranžových rouších. Dostanu
se i k rozlehlému náměstí
se sochou krále, za kterým stojí královské sídlo a ve vedlejším parku proudí davy
lidí, hlavně rodičů a čekají na příchod prince z královské rodiny, jenž
má zahájit oslavy konce studií mnoha studentíků okolo, kteří jsou oblečeni do
dlouhých zvláštně střižených plášťů. Podívám se i k úřadu
vlády, před nímž teče kanál a před ním podélně leží ulice plná primitivních
domků nebo jen střech z plachet a žije zde spousta lidí. Zajdu i
k Ratchadamnoen stadionu, který je však dnes prázdný, na boxing sem půjdu
nejspíše v neděli.
Dorazím
k fotolaboratoři, kam jsem zavítal už ráno a kde dělají fotky 10 x 15 cm po 3
bachtech + 30 za vyvolání negativu a nejnovější film, který jsem dnes dofotil jim
nechávám na zkoušku. Bude hotov zítra v poledne.
Vracím se na
Khao San, kolem které jen projdu a za autobusové zastávky busem č. 47 odjíždím
k obchodnímu domu Tokyj. Vedle zdejší autobusové zastávky mě šokuje prodejna
českých vozů Škoda. Za obchodním domem stojí množství stánků s jídlem a to
je můj cíl. Procházím, ochutnávám, jím, mlsám... Vedle je postaveno dřevěné
pódium, na kterém tančí tanečnice oblečené v barevných sexy dresech a
podobně vyšňořený zpěvák k tomu prozpěvuje. U stolků sedí na židlích
spousty lidí, ještě více jich postává okolo, popíjejí a dívají se. Ještě více
vzadu objevím promítací plátno, na které chlapík pouští film ze staré
promítačky vyrobené v New Yorku snad začátkem minulého století. Ale funguje
dobře!
Samotný
obchodní dům je už teď pozdě večer ztichlý a tak se sem budu muset vrátit jindy.
Ponořím se znovu do davu mezi stánky, koupím nějaké suvenýry a u dalšího pultu si
za 5 bachtů zastřílím z pistole na kuličky na plyšová zvířátka. Cenu jsem
usmlouval, protože nemám zájem o ceny, ale stejně jsem žádného plyšáka neshodil,
i když jsem se hodněkrát trefil. Malé kuličky nemají žádnou sílu.
Přesně,
když vyjdu na frekventovanou ulici, přijíždí autobus č. 47, který mě odváží za
Pomník demokracie. Z Khao San jdu do svého hotelového pokoje.
Sobota 31. 3. 2001
I dnes dopoledne polehávám a jdu si pak do laboratoře pro fotky. Zdají se být
na první pohled pěkné, ostré, barvy jsou senzační. Inu Kodak. Nechávám zde další
čtyři už ze Srí Lanky vyvolané filmy, na další už nemám peníze. Cestou do svého
pokoje se naobědvám a na pokoji teprve pořádně prohlížím fotky a hlavně negativ.
Ten mě zcela šokuje. Je příšerně poškrábaný, ohmataný a když ho srovnám
s fotkami, jejich všechny okraje jsou dost ořízlé. Takže se co nejrychleji
vracím do laboratoře, musím pěšky, protože rikšáci chtějí, pitomci, přesnou
adresu.
Ve
fotoprodejně obsluhuje Číňan, kterého naprosto nevzrušuje, že mi zničili negativ,
nechápe, že ten je důležitější než fotky. Vrátí mi naštěstí čtyři mé filmy
dříve než je stačili poškrábat a ochmatat prací bez rukavic. Raději si najdu jinou
fotolaboratoř nebo spíše počkám do Prahy, kde to sice bude podstatně dražší, ale
snad kvalitnější.
Odjíždím opět jako včera k obchoďáku Tokyj, ve stánku si dám oblíbené smažené kuře obalované v koření, kam se hrabe Kentucky; a procházím gigantické obchodní centrum s mnoha obchody a obchůdky a v nejvyšším patře s restauracemi, kinem a počítačovými hernami. Po nadchodu nad hlavní frekventovanou ulicí se dostávám do menšího obchoďáku a v ulicích je otevřena spousta dalších prodejen a je co prolézat a co si prohlížet. Nakoupím nějaké suvenýry a kolem Tokyja, vedle něhož se koná nějaká moderátorská show, jdu na chvíli posedět ke stánkům, kde se na stejném pódiu jako včera tančí a zpívá. V noci se vracím busem ke Khao San.
Neděle 1. 4. 2001
Ránem mířím k přístavu, odkud se lodním busem vydávám opět po řece
Chao Phraya k jihu. Chci jet až ke stanici Port Department, ale splete mě tento
malý nápis a vystupuju mnohem dříve. Chvíli se vztekám na svou hloupost, ale po
zorientování se v mapě se vydávám k nedalekému chrámu Wat Pho,
který je údajně v Bangkoku nejstarší. Je opravdu nádherný, s mnoha malými stúpami
z barevných sklíček. Dovnitř stojí vstup 20 bachtů, ale podaří se mi
nepozorovaně projít východem. Uvnitř chrámu leží obrovská sochy Buddhy, je to
skutečný kolos, je asi největší co jsem zatím viděl. Všude chodí také spousty
turistů a zuřivě fotí a natáčejí kamerami.
Po prohlídce
mnoha jednotlivých budov chrámu jdu po poměrně frekventované silnici podél níž
stojí vysoká zeď a za ní královský palác. Snažím se vtipně vlézt dovnitř
hlídanou branou, ale hlídkující voják se jen směje a prostě mě tam nepustí.
Musím jít hlavním vchodem, kam je vstup volný a uvnitř po mně chtějí ať si
v půjčovně vezmu pevné boty namísto mých ťapek. Po pár krocích se mi však
v gumových poloholinkách odírají nohy, příšerně se potí a mimoto zpozoruju,
že spousty lidí, i místních a mnichů mají na nohách sandály a tak se do nich zase
s úlevou přezouvám.
K obrovské
budově královského
paláce do zahrady
ležící před ním se v pohodě dostanu, ale do chrámu a jiných vnitřních budov
stojí vstupné 200 bachtů. Snažím se dostat tam z úzkých uliček, kam zalezu,
ale cesta tudy nevede. Co se dá dělat? Procházím se pak ulicemi a zjistím, že jsem
z potrhané mapy Bangkoku ztratil jednu velmi důležitou část a tak se mi špatně
orientuje. Dostanu se až ke střelnici, kde se trénuje střelba z pistole na
terče, když si to chci také zkusit, dozvím se, že jedna rána by mě stála 40
bachtů, takže si to rychle rozmyslím.
O kousek dál
za kanálem leží ulice lemována stánky, ve kterých se vyrábějí elektrosoučástky
jako cívky, reproduktory, opravují se televize, rádia, věže... V uličkách
této čtvrti nacházím samé obchody s elektrosoučástkami a s elektronikou.
Mířím k nedalekému Pomníku demokracie a chci jet drožkou k Ratchadamnoen
stadionu, ale motorikšáci si říkají příšerné sumy a tak tam trochu jinou cestou
dorazím pěšky. Nejlevnější vstupenka na boxing má cenu 200 bachtů, tak ji kupuju a
posadím se na pohodlnou židli, kterou jsem našel na prázdné tribuně naproti
poloprázdnému hledišti, kde většinu diváků tvoří běloši. Těšil jsem se na
plné davy a bouřlivou atmosféru thajského boxu, které znám z televize a tak jsem prázdnými
ochozy docela zklamán. Zápasy v thai boxu jsou však velmi akční a několik jich
skončí K.O. V noci se téměř prázdnými ulicemi vracím do přeplněné uřvané
Khao San.
Pondělí 2. 4. 2001
Ve své oblíbené restauraci kousek od Khao San pojím rýži s vepřovým a
se zeleninou, ale dnes mě tu opravdu naštvali, masa bylo v jídle jen tři malé
kousky, tak to mě tu vidí naposledy. Přejdu rušnou třídu za Pomníkem demokracie,
prohlédnu si nedaleký chrám a vylezu až nahoru do jeho nejvyšší budovy, která se
právě opravuje a tak stojí všude okolo lešení. V dálce na severu se černá
obloha a blýská se. Tady naštěstí neprší. O kus dál vidím další zlatý chrám
na kopci, kam se vzápětí vydávám. Nejdřív zajdu do nějakého dvora, kde mezi
haraburdím a odpadky prodávají v klecích ptáky a na řetězu skotačí na
střeše uvázaná opička. Chvíli ji pozoruju, ale trochu se mě bojí.
U vedlejšího vodního kanálu stojí přístav a dozvídám se, že i v těchto
úzkých stokách plují lodě, které fungují jako autobus. Jenže chlapík
v pokladně mi není schopen říct trasu lodě. Přes ulice a uličky se spousty
krámků se dřevem a výrobou nábytku se dostávám konečně do oploceného areálu a
kolem sedící sochy Buddhy vystoupám po schodech do kopce na zlatý chrám Wat Saket.
Až ze shora pod stúpou se mi rozprostře nádherný výhled na obrovské obklopující
město. Klesnu pak opět dolů a zajdu do komplexu několika
dalších chrámů. Chvíli relaxuju v nádherném barevném chrámu se zlatým
Buddhou a kreslenými výjevy na stěnách, kde je nádherné ticho, do té doby než
dorazí banda užvaněných turistů.
Na rušné
třídě si pochutávám na oblíbených ledových ovocných koktejlech, ty si prostě
budu muset vyrábět i doma! Chodím jen tak ulicemi bez orientace a dostávám se
k budově vlády, kde jsem už jednou byl, tentokrát nejdu podél ní, ale ulicí za
kanálem, kde stojí spousty jednoduchých chýší a nebo jen pouze střech
z plachet. Zdejší obyvatelé zde mají zrovna jakýsi mítink a tak seženu jednu
sympatickou paní mluvící anglicky a ta mi vysvětlí, že tu bydlí naproti úřadu
vlády na protest proti stavbě přehrady na východě Thajska v Ratchathani, která
zaplaví jejich domovy vodou. Bydlí tady ale prý už přes sedm měsíců a nic se
neděje. Ptá se, jaký mám názor na přehrady, na což nevím co bych odpověděl a tak
raději odcházím.
Dostávám se
opět ke stadionu Ratchadamnoen a zjišťuju, že od něj vede mnohem jednodušší a
kratší cesta k Pomníku demokracie a odtud do Khao San. Tady si u jednoho stánku
nechávám vyrobit nějaké průkazky a legitimace a mám je hotové do deseti minut. To
bude legrace, až je někde použiju.
Úterý 3. 4. 2001
Konečně jsem se dostal k tomu, abych si přivstal a před půl sedmou
vycházím do ulic podívat se na ranní obětování jídla.
Vidím několik buddhistických mnichů chodících ulicemi a lidé jim dávají jídla a
ještě děkují. Udělám si pár snímků a sháním se po něčem k snídani.
Dávám si chutnou zázvorovou polévku s nudlemi a pak nějaké kroupy
v sojovém mléce. Je to slaďoučké a velmi chutné.
Na pokoji ještě chvíli dřímám a pak si vyperu v koupelně batoh, který
je špinavý ještě z indonéské Keli Mutu. Jdu si pak koupit pohledy a posílám
je z nedaleké budovy pošty. Je pořádné horko a tak ucucávám koktejl, abych
nezhebnul a procházím se ulicemi. Náhodně vyzkouším svou Visa kartu s limitem a
zjistím, že už mohu vybrat peníze a tak toho využívám a vyberu 4.000 bachtů.
Přijdu ke stánkům, kde prodávají všude jen květiny a o kus dál projdu páchnoucím
tržištěm a hned vedle teče řeka.
Odjíždím
lodním autobusem na předposlední stanici, kde vcházím do známé masérny a maséři
mě poznávají a už se na mě smějí. Dnes se nechávám namasírovat od mladé ženy,
která se pořád chichotá a promasíruje mi celé tělo včetně obličeje a hlavy.
Trvá jí to ještě o 20 minut déle. Hodná holka. Chvíli pak čekám na židli, než
hlavní masér domasíruje nějakého tlustého turistu, který sem náhodou zabloudil,
jdu si koupit mezitím smažené kuřátko s rýží a pak mi specialista hodinu
masíruje obě nohy, hlavně chodidla. Musím se ale nejdříve za závěsem převléci do
půjčených kraťasů a pak vychutnávám velmi příjemnou a uvolňující masáž,
která je sice za 100 bachtů, ale pořád je to polovina ceny z centra.
Už je tma,
když jdu přes chrám do vedlejšího přístavu. Chvíli pozoruju nějaký obřad pro mrtvé,
jak se dozvím a zjišťuju, že na loď je už pozdě (asi nejspíš za tmy nepluje) a
tak musím jít na autobus. Sedmnáctkou odjíždím někam a když se ptám ženy
prodávající lístky, kam jede autobus, z rozpaků, že mi nebude rozumět, si mě
raději nevšímá a ani nepožaduje peníze, které držím celou cestu v dlani. Ani
vedle sedící chlapíci mi neporadí a tak vystupuju kousek od Phetchaburi road, o níž
vím, že po ní jezdí bus č. 60. Chvíli jdu po chodníku podél této ulice,
prohlížím výlohy obchodů, zajdu i do obchodního domu Pautip Plaza, kde se
prodávají počítače a komponenty, ale už se zavírají i poslední obchůdky. Na
chodníku mě pobaví kluk vedoucí slůně s cyklistickým blikátkem na ocase.
Busem šedesátkou odjíždím za známý Pomník demokracie.
Ještě před
půlnocí vycházím ze svého pokoje, kde jsem odpočíval do uřvané ulice, abych si
koupil mýdlo, kterým pak peru v koupelně svoje oblečení a nakonec i sebe.
Středa 4. 4. 2001
Vstávám s optimistickou náladou, ještě netuším co mě čeká. Radostně
si balím, těšíce se, že dnes už konečně vypadnu na pár posledních dní
z přelidněného města. Když však v půl jedenácté jdu se zbytkem peněz
do A. B. travel pro letenku, slečna mi chladně sdělí, že ta je zamčena
v trezoru a ona nemá klíčky, musím přijít odpoledne, až tu bude její šéf.
Velkou radost z toho nemám a jdu zpět do Khao San, kde přesně před průchodem
s CD, kudy chodím do svého guest housu, sedí výrobce průkazek. Potřebuju si
nechat ještě nějaké přidělat a tak mu chci napsat své jméno a údaje, ale
v tom zmatku kolem mi upadne nová propiska přesně na hrot a tak se stává jako
všechny před ní nepoužitelnou. To mě dost vyvzteká a jdu raději do pokoje dobalit
si batoh. U umyvadla na chodbě se ještě oholím a jelikož dole v recepci nikdo
není, nechávám na poličce mezi mnoha krámy svůj batoh a jdu se naobědvat výborné
rýže se smaženými ústřicemi, které mi dříve nechutnaly, ale zde jsou
vynikající.
V Khao San
obejdu výrobce průkazek a u toho v průchodu si nechávám udělat další dvě
nepravé legitimace na různé slevy. Doufám, že je využiju. Snažím se u okolních
překupníků, kteří kupují vše, prodat své potápěčské brýle a šnorchl, ale
buďto nemají zájem anebo nabízí velmi málo. A přitom cena v nedalekém
obchodě je okolo sedmi set!
Konečně ve
tři odpoledne jdu opět do cestovky, kde po mně slečna chce nejdřív pas, který musí
ofotit a poslat kopii faxem do letecké společnosti, na což měla týden. Musím
přijít až za další 2 hodiny. Jdu do přístaviště na lodní bus a projíždím se
tentokrát po řece až na poslední zastávku na sever. Cestou míjím spousty
rybářských domků stojících na kůlech, několik chrámů a podplouváme
rozestavěný most. Na konečné pouze přestoupím do lodě se žlutou vlajkou, která je
po lodi se dvěma červenými a nebo bez vlajky, ta nejrychlejší, protože zastavuje jen
v několika zastávkách. Ale taky je bohužel i nejdražší, protože namísto 8
bachtů platím 15.
A tak musím
zase kus pěšky hlavní ulicí napotřetí do A. B. travelu, kde mi slečna oznámí, že
letenka není, protože letecká společnost chce speciálně po Češích zpáteční
letenku. Pohádám se tam s ní na celou kancelář, já hulákám, že je to
neprofesionální práce, že to měla zjistit už před týdnem a že teď jsou letenky
vyprodány zase o další dny navíc, protože jsem ztratil týden a ona řve, že tohle
je jenom pro Czech republic, ostatní státy jsou bez problémů a buší při tom do mé
fotky na fotokopii pasu jakoby chtěla mě a celou problémovou Českou republiku zarazit
hluboko pod zem. Skončí to tak, že mi vrací 10.000 bachtů a jsem zase na začátku,
můžu hledat znovu.
Asi půl hodiny
chodím zmatený, nevím co dělat, obkresluju si z mapy na policejní stanici
stanoviště ambasád Indie, Pákistánu a Íránu do své mapy a přemítám, že nakonec
budu přece jen muset jet po zemi, i když to bude o něco dražší. Ubytovávám se
znovu v Sitdhi guest housu, můj starý pokoj je již obsazen a tak dostávám jiný, ve
třetím (podle Thajců ve čtvrtém i s přízemím) patře. Vrhám se pak do
kolotoče obíhání cestovek a hned v první Network travel and tour mi chlapík
zjistí, že 15. dubna v 19 hodin jsou volná čtyři sedadla, tedy o šest hodin
dříve než původní let a hned mi jedno rezervuje. Cena je o 150 bachtů nižší než
původní, ale problém je v tom, že to je ta samá letecká společnost Gulf Air,
která opět požaduje zpáteční letenku. Domlouvám se tedy s chlapíkem, ať
nechá letenku zabukovanou, že zítra ráno půjdu na svou ambasádu a nějak to
zařídím. To přece není možné, aby takhle diskriminovali Čechy, to mě uráží.
Jdu se pak projít ulicemi, trochu uklidněn, že jsem snad našel řešení,
najím se rýže s pečenou kachnou a chvíli se dívám v nedalekém domě na
představení čínského
divadla. Herci a herečky jsou vyšňořeni v barevných kostýmech a hovoří
spolu tenkými hlásky. Je to dost zajímavé.
Navečer jdu do
svého pokoje, kde si píšu zápisky. Ve vedlejším pokoji bydlí nějaký chlapík se
ženou, hádají se a když ji bije a ona brečí, nevydržím to a vpadnu k nim do
otevřených dveří. Popadnu chlapíka za ramena a třesu jím, žena mezitím vyběhne
ven a když mě atakuje neškodnou ránou do tváře, dostane ode mě pěstí do
obličeje. Shodím ho na zem, částečně uklouzne po rozlitých nudlích
z talířku, kterým chtěl těsně před mým vpádem praštit ženu do hlavy,
profackuju ho a řvu na něj, že se ženy nemají mlátit a ať si to rozdá se mnou.
Nerozumí sice anglicky, ale najednou je krotký a přikyvuje. Na svém pokoji vedle si
pak v klidu ulehám a píšu dál.
Čtvrtek 5. 4. 2001
Chvíli po půlnoci se ozve klepání na dveře a jakýsi Thajec se snaží
zjistit, co se to tu stalo, protože mu můj násilnický soused žaloval a tak mu vše
vysvětluji. Chlapík od vedle chce odškodné dvě, tři stovky a ukazuje na zadek hlavy,
kde však není nic vidět. Zato jeho levé oko je o něco více šikmější než to
pravé. Moje pěst přistála přesně! Peníze mu odmítám dát, jestli chce, můžu mu
zdarma srovnat ksicht na druhé straně. Snažím se to vše vyřešit v klidu a
omlouvám se za to, přizvaný chlapík to chápe, podáváme si ruce, ale ze způsobu jak
pokuřuje a z jeho očí mám dojem, že jsem asi šlápl do vosího hnízda. Jestli
tohle bude nějaká mafie, či klan, tak ti mi to spočítají. Pokud nedožiju rána, tak
tady snad po mě zůstanou mé zápisky. Jdu se ještě vysprchovat a po návratu do
pokoje slyším, že vedle se znovu hádají. Podaří se mi však usnout.
Hodinky mě opět nevzbudí jak chci, přes slabý hukot ventilátoru asi není
pípání slyšet, ale budím se před půl osmou, což postačuje. Odjíždím busem 11
na Ploenchit road a s trochou bloudění hledám českou ambasádu. Sympatickému
konzulovi vysvětluju můj problém a tak mi sděluje, že požadavek zpátečního
lístku po Češích je zaběhnutá praxe. Má ale kamaráda u Českých aerolinií a tak
mu zatelefonuje a posílá mě k němu, že ten mi vystaví falešnou letenku
z Frankfurtu do Prahy.
Jdu pěšky na
New Phetchaburi road, odkud chci jet dál autobusem, ale vidím kus opodál nějaké
mrakodrapy a tak se domnívám, že jeden z nich je ten správný a šlapu po svých
i dál. Ulicí však kráčím přes půl hodiny než se po dlouhé cestě dostanu ke
správnému věžáku Charn Issara II, kde ve 14. patře sídlí České aerolinie. Pan
Pos, ke kterému jdu, je typický nervózní uspěchaný manažér, který nemá čas se
vybavovat a schladí mě, že mi sice vystaví letenku, ale pravou a když jí
v Praze budu stornovat, zaplatím 1.200 Kč stornopoplatky. Vrazí mi ale do rukou
výpis z tiskárny o podmínkách přepravy Čechů do Německa, závazné pro
všechny aerolinie. Na prvním místě je požadováno dostatek finančních prostředků
a teprve až případně zpáteční lístek. Aerolinie si prostě špatně vykládají
postup.
S tímto
papírem jedu zpět na Khao San, abych ho spolu s kopií pasu a účtenkou
z bankomatu, kde je vidět zůstatek na účtě, nechal z cestovky Network
poslat faxem do Gulf air. Letenka prý bude večer v sedm. Doufám! Jdu si lehnout na
dvě hodinky na pokoj pod ventilátor a jdu se pak znovu raději zeptat do cestovky, zda
je vše v pořádku. Žádný problém – zatím.
Jdu se tedy
procházet ulicemi, zajdu na chvíli do parku, navštívím čínský chrám a zajdu i do
buddhistického chrámu, kde si na chvíli lehnu na lavičku, protože jsem nějaký
unavený. Tam se však koná ceremonie a tak mě jakýsi mnich s úsměvem vyhání,
protože je to nevhodné tady polehávat. Zvedám se a na chvíli zase zajdu do
čínského divadla a vracím se pomalu na Khao San. Ve třičtvrtě na sedm jsem znovu
v cestovní kanceláři a letenka už tam na mě čeká. Zbývá doplatit 10.300
bachtů a už si ji odnáším. Spadl mi velký kámen ze srdce.
Polehávám na
pokoji a v noci se jdu ještě projít. Úzkou uličkou zajdu až do boční ulice
vedoucí k Pomníku
demokracie a vraceje se kolem Mc Donalda, napadá mě, že by se ze střechy tohoto
podniku mohl památník dobře vyfotit. Podaří se mi přemluvit jednoho z mladých
pracovníků a vlezeme tedy na střechu a odtud ze stativu fotím. Na Khao San ještě
nějakou dobu pozoruju čtyři šikovné kluky malíře, kteří malují vodovkami na
malé kartóny pěkné vtipné portréty za 20 bachtů. Mají kolem sebe stále plno.
Zvažuji, zda se také nechat zvěčnit na památku, ale jdu raději na pokoj.
Pátek 6. 4. 2001
Ráno při hygieně se potkávám s násilnickým chlapíkem, kterému jsem
předevčírem večer srovnal fasádu a netváří se na mě nějak zle a dokonce mě i
zdraví. Ptám se ho jestli je OK a směje se, že jo. Tak aspoň to vzal sportovně. Jdu
zpátky do CK Network pro dvě informace a potvrdím si, že letištní taxa je skutečně
500 bachtů a pravdivý je i údaj z letenky, na který jsem včera zíral, že mohu
vzít s sebou 30 kg zavazadel namísto obvyklých dvaceti. O kus dál se nasnídám
kousků z rýže v sojovém mléce a ochutnám konečně i banánovou
palačinku, která se smaží všude kolem.
Na pokoji si
konečně dobalím a odcházím do přístavu přes areál chrámu, kudy je to
nejkratší. Na loď musím asi dvacet minut čekat a pluju jen dvě zastávky na
protější břeh na Thonburi železniční stanici. Ta stojí kousek od břehu, ale
z jízdního řádu se dozvídám, že vlak jede až za dvě hodiny.
V úschovně, která je zavřena, nikdo není a tak se procházím s těžkým
báglem špinavou páchnoucí tržnicí, která lemuje ulici z obou stran.
Prodavačů v obchůdkách je tady ale pomálu. O asi půl kilometru dál vlezu pod
most, ve stánku koupím ledovou vodu a v chrámu, kde zrovna hodují buddhističtí
mniši, se opřu vleže o batoh a popíjím ochucený drink. Strávím zde odpočinkem
něco přes hodinu a vracím se na nádraží, kde si za 10 bachtů kupuju jízdenku do
města Nathon Pathon.
Z nádraží
neodjíždíme vlakem, ale nákladním busem, který nás po prašné cestě podél
kolejí dopraví o kilometr dál, kde na další železniční stanici už stojí
správný vlak. Usazuju se do posledního vagónu před vyhrazený prostor pro mnichy a
pracovníky železnice. Lavice jsou dřevěné, venku horko a projíždíme prašnou
krajinou, takže si na chvíli vzpomenu na Pákistán. Jako už poněkolikáté se
přistihuju, že jsem si vlastně podvědomě přál, aby mi letenka do Evropy nevyšla a
já se musel vracet z Indie po zemi. Jo, kdybych tak měl o pět tisíc víc! Teď
sedím ve vlaku a mám velkou radost, že zase někam jedu, nevím co nového uvidím a
kde budu večer spát. Už jsem se v Bangkoku na jednom místě nudil.
Za dvě hodiny přijedeme do Nathon Pathonu, vystupuju a mířím rovnou
k obrovské, údajně nejvyšší na světě, 120 m vysoké buddhistické stúpě.
Je vidět už od nádraží a vypadá opravdu monstrózně. Žena na mě volá z kasy
ať si jdu koupit vstupenku, ale jen na ní pohlédnu, stejně tak na ceník
s nápisem „20 bachtů“ a oboje ignoruju. Prohlédnu si sochu Buddhy
v malém chrámku a stúpu obejdu po dvoře kolem dokola a vylezu i na terasu na ní.
Venku před zdivem dvora se rozprostírá plocha s parčíkem, lavičkami a
jeskyněmi, v nichž stojí sošky Buddhy a mnichů. Všechno prohlédnu, pobudu,
posedím a vracím se na nádraží.
Hotel stojící
hned vedle má vysoké ceny za nocleh, žádný vlak mi už dnes nejede a tak se
vyptávám na autobus a jsem poslán až k policejní stanici, která stojí
z druhé strany rozlehlého oploceného areálu s buddhistickou stúpou a tak ho
musím z poloviny obcházet ulicemi. Autobus mi jede za chvíli a musíme do něj
všichni rychle nastupovat a už se rozjíždí. Připomíná mi to Srí Lanku, tyhle
buddhistické země mají stejné manýry. Kupuju jízdenku do Ban Pongu a když tím
městem projedeme, až pak si teprve průvodčí vzpomene, že mám vystupovat. To ale
vůbec nevadí, spíše naopak, mám to blíže k okraji.
Nejdříve se
v restauraci u silnice najím za dvacku rýže se škeblemi a pak krátce po soumraku
za svitu téměř úplňku kráčím po silnici a hledám kam bych zalezl. Zbytečně jdu
dost daleko a tak se vracím a uhnu za motodílnou, kde na louce šlápnu do bahnité
kaluže s olejem a zůstávají mi tam oba sandály. Ke všemu mám ještě
zaflákané spodky nohou a částečně i kalhoty. Po vylovení obou bot najdu na
venkovní stěně motodílny kohoutek s vodou a tak se mohu umýt. Vzadu za budovou
leží louka a za ní roste jackfruitový sad a za ním banánovníkový. Ve stínu
jackfruitovníku, maskován před září měsíce, si postavím stan, ze kterého musím
pak zapáleným kouskem chemikálie zbylé ještě z Indonésie vyhánět komáry.
Sobota 7. 4. 2001
V klidu si pospím, nikdo mě tady nenašel a nikdo není ani nablízku, když
snídám a pak si balím. Vracím se přes říční most a jdu k hlavní silnici,
kde hodlám stopovat. Jen jednou mávnu na projíždějící auta a už mi zastavuje
chlapík se ženou, jak jinak než v pick-upu a tak se pohodlně usazen na korbě pod
rozpáleným sluncem vezu do města Kanchana Buri. Chlapík mě vysazuje u autobusového
nádraží.
Hned vedle se
v restauraci najím, porce je dokonce za 15 bachtů, ale je malá, že si musím dát
dvě. Ptám se pak kuchaře na nějaký hotel, ale o žádném neví. Sotva ujdu kousek,
zastavuje u mě se svým kolem starší cyklorikšák a už se mi nabízí, že zná guest
house a smlouváme o cenu za svezení. Veze mě pak přes část města k velkým
pěkným bungalowům hned u řeky, ale cena za ubytování stojí 150 bachtů. Veze mě
tedy o pár set metrů zpět a zatočíme jinou cestou a tady se ubytovávám
v pěkném bungalowu Sam´s river raft house a to jen za 80 bachtů. Rikšákovi
platím dvacku, ačkoliv jsme to předtím usmlouvali na deset, mám radost
z levného ubytování, původně jsem požadoval něco za stovku.
Pohlednou
recepční požádám o mapu, dostanu nepříliš kvalitní, ale postačující xerox a
zamířím zpátky do města podívat se na vojenský hřbitov kolem kterého jsme s cyklorikšákem jeli.
Všude stojí v řadách náhrobky (odhaduju tak na tři tisíce) anglických,
amerických, nizozemských a jiných vojáků z 2. světové války, kteří zahynuli
v zajateckém táboře při stavbě železnice do Barmy. Z luxusních autobusů
stojících před branou se sem potácejí obtloustlí zpocení turisté, aby se zde
vyfotili, natočili videokamerou a rychle se vrátili zpět do klimatizovaného vnitřku
za další atrakcí. Já zamířím přes město do Jeath muzea.
To je dlouhá
přízemní bambusová chodba s fotografiemi ze stavby železnice a válečnými
relikviemi. Dovnitř stojí však vstup 30 bachtů, který se mi platit nechce a tak to
obejdu zadem kolem řeky a využiju bandy turistů, mezi které se vmísím. Prohlížím
si pak expozici o nelidských podmínkách zajatých vojáků, kteří s hromádkou
osolené rýže a trochou vody na den vykonávali v tomto horku těžkou fyzickou
práci při stavbě tratě. Smlsnu si ještě jednou na ledové tříšti se sirupem a ve
vedlejším chrámu napíšu dva koupené pohledy, abych si pak uvědomil, že je dnes
sobota a pošta bude nejspíš zavřena.
Přes snad
celé město jdu zpět ke hřbitovu a po stejné ulici stále dál až se dám před
kolejemi vlevo a po chvíli dorazím k legendárnímu mostu přes řeku Kwai. Je
z něj pěší zóna, mezi kolejnicemi po prknech neustále přes řeku přecházejí
spousty turistů a výletníků na obě strany. Most je z obou stran obklopen stánky
se suvenýry, obchůdky a vedle stojí velká restaurace River Kwai. Také já si přejdu
na druhou stranu, prohlédnu si vystavené zboží ve stánkách a vracím se zpět. I
tady si prohlížím stánky a v jednom obchodě opodál prodávají všelijaké
kandované ovoce, trubičky a různé bonbóny neobvyklých chutí a u každého druhu
stojí krabička, ze které je možno ochutnat, čehož plně využívám a na konci, aby
se neřeklo, kupuju jedny sladkokyselé kořeněné pálivé bonbóny za 10 bachtů.
Dlouhou cestou už za tmy za svitu úplňku kráčím ulicí s mnoha obchůdky,
restauracemi a hotýlky až do svého bungalowu. Venku v čisté společné koupelně
se osprchuju a lehnu si na postel pod zapnutý ventilátor.
Neděle 8. 4. 2001
Pospím si, zaplatím u recepce na další noc a jdu na nedaleké nádraží.
Vystojím tam frontu na lístek a pak, hladový, sháním něco k jídlu. U jednoho
stánku prodávají rýžové klobásky, cena je normální, ale za vodu chtějí 10
bachtů. Trvám na pěti, protože to je všude obvyklá cena, ale prodavačky neustoupí
a tak mají smůlu, nekoupím nic. Ale smůlu mám i já se svým hladovým žaludkem. U
dalších dřevěných pultíků prodávají už jenom suvenýry a tak to budu muset
nějak vydržet. Sedám si na chvíli na bílé zábradlí, ale hned vyletím, protože
chlapík na mě volá, že je natřeno. Pozdě! Na prdeli už mám bílou čáru a
ušpinil jsem se i na ruce. Všichni kolem se pobaveně tlemí a já se vztekám, protože
nikde není žádná cedule a v těhle kalhotech chci za týden letět do Evropy. Na
druhém konci nádraží vyhledám lakýrníky, kteří mají ředidlo, také se mi
chechtají, ale pomůžou mi dostat barvu z ruky a kalhot. Ty mám pak nasáklé
chemikálií a když si sedám do zpožděného vlaku, pálí mě chvílemi na zadku.
Projedeme
částí města, na zastávce před mostem nastupují další uřvané hordy turistů
s průvodci, pak pomaloučku přejedeme most přes řeku Kwai a jedeme dál po
železnici smrti. Projedeme několika stanicemi, až pak projíždíme opět okolo řeky,
zprava ční hned vedle skály a koleje vedou ve výšce na betonovo-dřevěné
konstrukci. Turisté na pokyn svých průvodců vystrkují foťáčky a fotí vše okolo.
Projedeme ještě pár stanicemi a vystupuju ve Wang Pho, kde končí bohužel i spousta
turistů, kteří se teď hrnou ven. Ceny jídel na nádraží tomu odpovídají, ale
stačí přejít kolej ke stánkům nedaleko a napiju se levné ledové vody a poobědvám
polévku a ještě rýži s masem. Je hrozné horko, sluníčko pálí a kovová
střecha restaurace z vlnitého plechu je chytře ochlazována tryskami se
stříkající vodou, která úplně horká stéká do lavóru u vchodu.
Projdu po
nejbližším okolí nádraží, celkem nezajímavá vesnička, stojí tady jen drahá
restaurace, do které tahají průvodci své neschopné turistíky jako psíky na
provázku, aby pak zinkasovali určitě nemalou provizi.
Vlak zpět je
opět zpožděný, což mi ale nevadí, mám více času na prohlídku. Jedeme opět přes
Helfire pass, jak se koleje vedoucí ve výšce podél skal nazývají a chci si také
vyfotit jednu fotku, ale turistka přede mnou vleze do okénka a foťákem na jedno
použití vycvaká asi osm snímků, přičemž fotí i strom a kus řeky, prostě
nesmysly. Úsek pak přejedeme a mám smůlu.
Vystupuju o
pár stanic dále v Thakilenu a zatímco grůpa obtloustlých turistů leze do
klimatizovaných autobusů, já jdu pod slunečním žárem něco přes kilometr až k
historickému parku Muang Sing. U pokladny štít hlásá 40 bachtů pro cizince, ale
uvnitř budky sedí dvě pohledné sympatické slečny a tak už vím, že mám vyhráno.
Chvíli s nimi žertuju, laškuju a prodávají mi pak se smíchem vstupenku za 10
bachtů jako pro normálního domorodce. Teda, já to s těma ženskejma umím!
Uvnitř areálu
ohrazeného starým zdivem stojí ruiny chrámu přesně proti vchodu, tak je projdu, za nimi stojí
zbytky další budovy a to je prakticky vše. Další pozůstatky osídlení zhruba ze 13.
století dokazuje jen pár kamenů na hromádkách. A za tohle chtěli skoro jeden dolar.
Ještě prohlédnu pár fotografií a sošek a pádím nazpět. Na nádraží jsem za
čtvrt hodiny, ale je čas, vlak má opět zpoždění.
Stejnou
železniční trasou se vezu zpět do města Kanchana Buri. Na nedalekém hřišti se
podívám na cvičení aerobiku, hraní tenisu a čutání s míčem a jdu do města
k autobusovému nádraží, kde obcházím stánky a povečeřím. Zpět do svého
bungalowu jdu přes vedlejší buddhistický chrám, který zalit měsíčním svitem
vypadá obzvlášť pěkně.
Pondělí 9. 4. 2001
I dnes si krásně pospím poté co jsem se v noci musel probudit a
zmasakrovat všechny komáry, co se mi dostali dírou pod moskytiéru. Po hygieně platím
za další noc, už třetí a to jsem tu chtěl přespat jen jednou a půjčuju si za
dvacku na den kolo. Jedu hned na hlavní ulici do bankomatu přesvědčit se, zda si už
mohu vybrat další peníze. Sláva, mohu a tak si vybírám další 2.000 bachtů.
Koupím si krásně ledovou vodu k pití a vypiju jedno jahodové mléko
v sáčku. Z pošty pošlu pak dva pohledy a zajedu k řece Kwai, kde je
zřízen přívoz. Ten zrovna
odjíždí, ale starší převoznice se pro mě vrací a za 3 bachty se vezu na druhou
stranu řeky, protože údajně hřbitov a jeskyně, které si chci prohlédnout, jsou
tam.
Chráněn
kšiltovkou před žárem tropického slunce ujedu asi dva kilometry, ale nic z toho
zde není. Ptám se domorodců a ti až po dlouhé době pochopí, co vlastně chci, mě
posílají zase nazpět. Nechápu kam zpět, nic jsem po cestě neviděl, až když
zastavím opět u řeky, stařík mě posílá zpět na druhou stranu, kde musím popojet
a přejet řeku po mostě. Totiž já jsem přeplul přívozem jednu řeku ještě před
soutokem s druhou a nacházím se teď mezi rameny. Když se ptám opět převoznice
na hřbitov a jeskyně, ukazuje mi to, co stařík. Tak proč mě posílala předtím na
tento břeh? Asi chtěla vydělat peníze. No, nevadí. Šest bachtů za dva přívozy
není moc a alespoň jsem si přeplul přes Kwai.
Vyjedu tedy
uličkou trochu do kopce a jedu pak podél řeky, kolem muzea Jeath, které jsem
předevčírem navštívil, v restauraci se naobědvám a o kus dál už skutečně
přejedu řeku po mostě a malý přítok po menším mostíku. Asi po dvou kilometrech
stojí u silnice další vojenský válečný hřbitov Chong Kai s asi 1.750
vyrovnanými náhrobky. Je prakticky stejný jako ten ve městě a tak po krátké
prohlídce jedu dál. Do kopce se mi v žáru na kole bez přehazovačky šlapat
nechce a tak ho tlačím a nahoře už stojí chrám Wat Tham Khao Poon.
Uvážu si
bicykl na řetěz ke stromu a jdu na obhlídku jeskyní. Sestoupím pod zem, kde
v jeskynních chodbách a prostorách osvětlených zářivkami stojí sochy hlavně Buddhy, ale i jiné. Uvnitř je krásný
chládek a nádherné ticho, nikdo tu není a tak si sednu a chvíli relaxuju, než mě
hlasy přicházejících turistů donutí jít dál. Prohlížím si tu jeskynní nádheru
kolem a zlobí mě, že krápníky jsou opět ulámány od stupidních návštěvníků.
Co s tím ti idioti budou dělat?
Ven vycházím
z druhé strany kopce a pak po prohlídce tří pávů v kleci nasedám na kolo
a sjíždím z kopce zase zpět. U jednoho z obchodů u silnice si pochutnávám
na několika levných nanucích, v tomhle žáru se musím ochlazovat a vracím se do
Kanchana Buri. Zajedu k busovému nádraží, kde stojí mnoho jídelních stánků a
tak se navečeřím a poté co oběhnu několik obchodů, kupuju si nejlevnější baterie
do foťáku. I tak za obě platím 300 bachtů. Ajaj!
Zajdu i do
obchodního domu, kde opět společně se zbožím okukuju nádherné thajské
prodavačky. Ten kdo tvrdí, že Češky jsou nejhezčí na světě, lže a nikdy nevytáh
prdel z domova! Nakoupím nějaké dárky a zubní pastu, protože mi došla.
Namísto do svého bungalowu jedu dál ulicí se spoustou hotelů a guest housů a cestou
mě několikrát napadají psi a běží vztekle podél kola.
Thajští psi
jsou vůbec velice agresivní, zatímco psi v jiných asijských zemích na mě jen
štěkali, asi jim běloch nevoní, tyhle mrchy se na mě rovnou vrhají
s vyceněnými zuby. Musím si na ně dávat pozor.
Zajedu ještě
kousek za most, kde si utrhnu z roští na zemi klacek na obranu. Na tmavém nočním
poli leží zrovna několik čoklů a když se na mě vrhají, stačí jen klackem
zamávat. Vrátím se opět k železničnímu mostu, uvazuju si kolo a přecházím
na druhou stranu. Teď v noci zde není ani jeden turista, jen jedna thajská
milenecká dvojice. Na druhém břehu, kde už jsou všechny stánky se suvenýry zakryty,
mě prodavači posílají do tmy, kam já zvědavě jdu a opět na mě útočí
rozzuřená psí smečka a mám co dělat, abych se ve tmě rozkoukal a mával klackem na
všechny strany. Raději se vracím na kolej a přecházím zpět. Když jedu po silnici
na kole k Sam´s river raft housu, tak už si na mě žádné toulavé psisko
nedovolí. Asi vědí, že bych je přetáhnul.
Vrátím kolo a
jdu se osprchovat, když se vrací Němka se svým vřískajícím synkem, ubytovaná
v bungalowu naproti a snaží se ho tvrdou němčinou něžně uchlácholit. Působí
to na mě dost komicky.
Úterý 10. 4. 2001
Jelikož jsem důkladně zakryl všechny díry v moskytiéře a zkontroloval
nepřítomnost komárů uvnitř, spím bez přerušení do růžova až do rána. Moje
lenivé já by chtělo dnes polehávat, ale dobrodružné já jako většinou zvítězí a
tak si balím, odevzdávám klíček a jdu přes město k busovému nádraží. Tam
se v jedné restauraci najím a vyrážím autobusem do Bo Phloi.
Cesta probíhá
v pohodě, otevřenými okénky vane dovnitř rozžhavený vzduch, trochu ochlazený
ventilátory na kovově zrcadlovém stropě. Jen na jedné křižovatce stojí vojáci
z armády a nechtějí nikoho pouštět a tak se vracíme několik kilometrů zpět a
jedeme trochu jinou cestou. Bo Phloi je malá vesnice s několika domy a když ji
projíždíme, ptám se kluka průvodčího na safírové doly, které mám označené
v mapě. Autobus mi zastaví u prašné cesty a kluk mi ukazuje k nedaleké
bráně, že je to tam. Mám pocit, že se mě chce průvodčí jenom zbavit, ale stejně
vystupuju.
Na strážnici
v bráně se ptám hlídačů na safírové doly, kreslím jim obrázek, ale
nechápou tupě nic. Ve vedlejším domě také nikdo neumí anglicky, ale malá
holčička, inteligentnější než všichni dohromady pochopí o co mi jde a signalizuje,
že uvnitř se skutečně těží drahokamy. A tak nechávám batoh na vrátnici a po
prašné rozžhavené cestě jdu dovnitř. Mám představu o slujích ve skalách, kde se
krumpáčem těží drahé kameny, ale asi po půl druhého kilometru rozpálenou
písečnou krajinou s vysušenými křovisky dojdu k lomu s obrovskými
těžícími stroji. Princip těžby je jednoduchý. Na svahu z náklaďáku se
vysype hromada šutrů, vodními děly jsou kameny splaveny dolů, kde se přes točící
mlýny za obrovského rámusu oddělují velké kameny a menší žene voda dolů do
klece, kde se ještě třídí. Žádné safíry nevidím, ve špinavé vodě to není
žádný div. Ptám se na ně obsluhujících chlapů, nic nevědí, nechápou a tak se
nechávám náklaďákem odvézt ven a řidič mě zvenku po silnici přiveze opět ke
stejné bráně, kde mám u hlídačů batoh a že safíry jsou tam.
S hlídači
se domlouvám, že si od nich na hodinku půjčím motorku, nabízím 30 bachtů, ale
nechápou, nebo nechtějí půjčit. Jdu opět dovnitř, tentokrát kolem jezera
zamířím vpravo. A dojdu k těm samým strojům co jsem už viděl a tak se za obrovského rachotu drcených
kamenů ptám chlapíků na safíry a ti mi ukazují na klec a teprve teď si všímám,
že je důkladně zamřížovaná a uzamčená a že safíry se prý hromadí uvnitř a
speciálně pro ně přijede nákladní auto. Ve špinavé přitékající vodě opět
není nic vidět a tak se chvíli v tom rámusu dívám na třídění kamenů,
velice odlišný způsob od hledačů drahokamů ze Srí Lanky a řidičem jednoho
z kamiónů se nechávám odvézt zpátky k bráně.
Vyzvedávám si
batoh a u silnice stopuju, ale musím jet nejdříve autobusem zpět do Bo Phloi, kde se
v restauraci na křižovatce najím rýže s vepřovým a na pěknou
plnoštíhlou kuchařku udělám dobrý dojem, že mi zdarma věnuje ledový džus
z pomerančů. Na druhou stranu se ale při účtování splete a jelikož jsme
vyndával dvě prázdné láhve od vody, které jsem měl už z dřívějška,
naúčtuje mi obě, ač jsem dovnitř vložil jen jednu. Ale co sejde na pětibáchtovce.
Otevřeným
busem jedu dál, ale jen kousek, protože mi ani ženská průvodčí ani nikdo
z cestujících nedokáže říct, zda jede bus správně až do Suphan Buri, kam
mám namířeno a zdali je cena za lístek až tam. Raději vystoupím uprostřed planiny,
posadím se na jediný patník u cesty a stopuju. Ale jede tak jedno auto za dvě minuty a
nikdo nezastavuje, až mi pak jeden chlapík se zastřešeným pick-upem a sedačkami a
veze mě dál. Trapně ale hned po výjezdu na něj musím bušit na okénko a žádat ho
ať zastaví, neboť jsem si položil stupidně mapu na lavici a protivítr mi ji vyfoukl
na silnici. Ze svou taškou pro ní běžím a modlím se, aby mi řidič neujel
s batohem. Naštěstí ne. Na tu chvilku jsem si stejně zapamatoval SPZ, takže
kdyby ho něco takového napadlo, hned by ho čapli. Řidič mě veze o dobrých třicet kilometrů dál a za další křižovatkou
stopnu dva kluky s motorkou na korbě pick-upu a ti mě vezmou zbývajících 5 km do
U Thongu.
Když
vystupuju, tak hned vlezu do autobusu a za překvapivě nízkou cenu 10 bachtů se vezu
v poloprázdném vnitřku do asi třicet kilometrů konečného Suphan Buri. Tam jsem
vysazen u silnice a mniška vystupující se mnou na mě volá něco o autobusu do
Bangkoku. Nevím jak přišla na to, že chci jet tam. Bloudím zase městem a ptám se
lidí na levné ubytování, najdu dva hotely, ale oba drahé a tak se u stánku najím
nudlové polévky s masem. Jeden z motorikšáků ví o levném ubytování a
tak poté co navštívím tržnici a nakoupím levný ananas a jackfruit, se nechávám za
20 bachtů zavézt o kus dál k hotelu Wan Chai, kde skutečně chtějí za nocleh
jen 100 bachtů.
Pokoj je sice
malý, se špinavými oprýskanými, ale má vlastní koupelnu a čistou velkou postel.
Nevýhodou je, že čtyři okna vedou na hlavní silnici, ale mají naštěstí okenice.
Osvěžím se sprchou, bohužel voda je teplá, po tom dnešním hicu bych bral
studenější a pod zapnutým ventilátorem si lehám do postele.
Středa 11. 4. 2001
Dopoledne se jdu podívat do města, prohlížím obchůdky a v jedné
z restaurací v průchodě se naobědvám čínské polévky a ochladím se
v tom parnu dvěma ledovými pohárky. Prolézám pak tržnicí, pozoruju život ve
městě bez turistů, které jsem tady naštěstí nezahlédl. Všude prodávají vodní
pistole a pumpy na vodu, jak jsem se dočetl na plakátu v Kanchana Buri, na thajský
nový rok od 13. – 17. dubna budou po sobě lidé stříkat vodu, protože duben je
údajně nejteplejší měsíc v roce. To by mohl být dobrej vodvaz! Pokouším se
zjistit, zda je to záležitost dětí a nebo i dospělých, ale lidé mi nerozumím a
thajsky neumím. Až konečně u jednoho stánku s malými kovovými a kamennými
suvenýry, kterých je v Thajsku spousty, narazím na sympatického chlapíka, se
kterým chvíli pokecám a on mi vysvětlí, že po sobě budou stříkat i mladí lidé.
Už se moc těším.
Zajdu i
k zahradě, ve které dominuje městu vysoká věž, nejspíš televizní vysílač,
kam chtějí za vstup 40 bachtů. Snažím se usmlouvat cenu, šermuju průkazkou, ale
není mi to nic platné a za tu cenu se mi tam prostě nechce. Jdu do svého hotelového
pokoje a dovnitř se snaží proniknout dvě ženy, nejdříve pod záminkou, že
potřebuju nůž na oloupání ananasu a pak kvůli postřiku na komáry, ale dovnitř je
prostě nepustím, nejsem blázen. Přes tři hodiny relaxuju pod zapnutým ventilátorem
a když pomine venku největší žár, vycházím opět do ulic.
Znovu
prolézám tržnicí, projdu se po betonové cestě podél špinavé řeky a
v lékárnách se pak pokouším zjistit cenu za očkování proti hepatitidě A, ale
lékárníci buďto netuší, co je to za nemoc anebo vakcínu prostě nemají. Až pak
mě nějaká anglicky mluvící žena pošle na očkování do nemocnice. Posílají mě
tam i dva staří běloši, kteří tady posedávají u stolku, kdo ví, kde se tu vzali a
mám z nich dojem, že vůbec nevědí co to ta hepatitida je, protože mě
posílají do nemocnice jako nemocného. Musím jim vysvětlovat, že je to preventivní
očkování a že potřebuju dostat injekci mezi březnem a zářím tohoto roku a že u
nás v Čechách je to drahé. Vracím se pak do svého hotelového pokoje,
polehávám na postel, mlsám popcorn a upíjím ledovou vodu ochucenou instantním
pomerančovým práškem.
Čtvrtek 12. 4. 2001
Přispím si a po zabalení odcházím z hotelu. Chvíli zmateně hledám
dobrou restauraci v průchodu, kde jsem jedl včera, ale ta je plná a tak jím ve
vedlejší. Dávám si opět ledové pohárky, ale platím zde za ně 2x víc, byly totiž
větší. Ani jsem si toho nevšiml.
Z vedlejšího
autobusového nádraží odjíždějí jen otevřené busy do okolí a tak se ptám na
směr do Autthaye a jeden z řidičů mě posílá po široké frekventované ulici.
O kus dál se ptám mladého policisty, který mi ukáže cestu, ale o chvíli později
mě dohoní na motorce a odváží mě úzkými uličkami úplně jiným směrem, kde
skutečně na plácku stojí několik autobusů. Když mu děkuju a jak mám ve zvyku,
podávám mu ruku, okolostojící a lelkující lidé jásají.
Bus do Autthaye
jede ihned a je opět prázdný, jen asi se šesti lidmi. Když vyjedeme z města na
dálnici, drzý kluk průvodčí s pár chlupy na bradě po mě chce víc peněz a
ukazuje na můj batoh, za který ale nehodlám platit. Ukáže tedy na dveře ať si
vystoupím, asi si myslí, že mu teď zaplatím. Má ale smůlu a já na dálnici
vystupuju a stopuju. Na obloze nad sebou si všímám zvláštního přírodního úkazu a
to obrovského duhového kruhu dokolo kolem slunce a tak si ho musím fotit. Pár aut mi
sice zastaví, ale jedou do Bangkoku, až pak jedu jednou obytnou ávií, aby mě řidič
hodil alespoň o pár kilometrů dál na křižovatku. Po chvíli, když zastavuje, aby
nabral další lidi, z něj vypadne, že je taxikář. Ihned vystupuju ven a chvíli
čekám v zastřešené zastávce u dálnice, kam tolik nepraží slunce. Autobusem
se už levněji vezu přes pár ucpaných městeček až do Autthaye.
Tam se u
busového nádraží či spíše ulice najím u jednoho ze stánků a snaží se mě
ulovit jeden z cyklorikšáků. Má ale smůlu, začíná smlouvat na ceně pouhých
20 bachtů a to je pro mě znamení, že levné hotýlky, kam chci zavézt stojí někde
blízko, kdyby totiž cesta k nim byla dlouhá, začal by na mnohem vyšší ceně. A
skutečně se nemýlím, stačí se zeptat pár lidí a prakticky ve stejné ulici za
křižovatkou se ubytovávám v dřevěném domku T.M.T. guest housu.
Vedle si
půjčuju za dvacku kolo a jedu skoro stejnou cestou kudy jsem přijel busem, je to asi 2
km a chci navštívit první chrám, který jsem předtím uviděl z okénka. Chrám
leží za říčkou a tak uvažu kolo na řetěz a přívozem přejedu na druhý břeh,
abych pak po prohlídce Tamnhak Somdej Phraphutthakosajarn chrámu přeplul opět
motorovou zastřešenou loďkou zpět.
Všude na
obrovské ploše tohoto města stojí spousty zřícenin starých chrámů a stúp a tak do večera jich
stačím několik objet a prolézt, něco nafotím, ale do některých, těch placených
za třicet bachtů, se mi nechce. O kus dál u jedné křižovatky chodí obrovští pomalovaní sloni
na zádech s turisty, hlavně Japonci. Cena tomu odpovídá – 400 bachtů za dvacet
minut. Hrůza! Navštívím i osamocené velké informační centrum, chvíli se
dozvídám něco z počítače, ale nahoře zrovna zavírají zajímavou exhibiční
místnost, prý mám přijít zítra.
Už za soumraku dorazím k pozemku, kde se koná pouť, nechybí kolotoč, vláček a střelnice a hlavně zde stojí z obou stran uličky množství stánků a tak zkoumám hlavně ty jídelní. Když se za tmy vracím zpět, trochu bloudím, přestože mám mapu města, kterou jsem dostal v recepci. Jsou zde ale špatně zakresleny některé ulice. Zase se někdo minul povoláním! Za odevzdání bicyklu se mi navrátí zpět můj pas, to jsem zvědav, co by se stalo, kdyby mi kolo někdo ukradl. V noci se snažím usnout, ale venku štěká stupidní pes a obě okna vedou do ulice. Nepomůže ani když zavřu všechny okenice, zvuky z ulice jsou přes dřevěné stěny stejně slyšet.
Pátek 13. 4. 2001
Ráno, tak zhruba od 6 hodin mě budí řev motorů motocyklů a i aut
z ulice. Vztekám se na svou debilitu, i přes všechny zkušenosti, které jsem
získal se ubytuju ve zvukově neizolovaném pokoji. Podaří se mi však dospat a po
ranní hygieně se v nedalekém B.J.1 guest housu, kde jsem si půjčoval kolo,
pokouším zjistit, zda mají volný pokoj. Nemají, prý možná v poledne.
Jdu tedy do
města, které se pomalu proměňuje v bojiště. Na ulicích stojí sudy, kbelíky a
lavóry s vodou, u nich stojí hlavně dětí, ale i dospělí a stříkají na
každého kdo jde či jede kolem. Proplétám se na nádraží zjistit na pozítří
odjezd vlaků do Bangkoku k letišti, ale to leží za řekou, přes kterou jezdí
přívoz. Jízdní řád vlaků mají však vylepen na převoznické boudě a tam mi tím
ušetří cestu.
Po jídle si
zakupuju vodní pumpičku a zapojuju se do zábavy. Během chvíle jsem promočený od
hlavy až k patě a umazaný od barevných kříd, kterými někteří upatlávají.
Jdu ulicí, vždycky nejdřív svedu bitvu s bandou lidí u sudu plného vody,
abychom pak společně stříkali na projíždějící auta a já se vydal po ulici
k další partě, kde se situace opakuje. Je mi nabídnuto místo na korbě pick-upu,
kde se už vedle sudu tísní tři holky a kluk a tak projíždím městem jako mnoho
ostatních na korbách pick-upů a stříkáme na sebe vodu ze všech stran. Ti
nejzákeřnější mají ve svých sudech led a i v tomto horku po takové spršce
ledovou vodou člověk musí hlasitě vyjeknout. Tyhle vodní bitvy jsou úžasný odvaz!
Pak už prý
auto jede z města a tak vystupuju a jdu pěšky. Cestou nabírám vodu, kde se dá a
zmáčím spousty suchých lidí, hlavně pěkných děvčat, což mě neobyčejně baví.
Ať to berou jako velikonoce, o které já letos přijdu! V informačním středisku
nikdo není a zamčená vrátnice zeje prázdnotou, tak to mi tu včera podali špatné
informace. Žena odpočívající v dlouhé chodbě mě zve ať přijdu zítra. Tak
uvidíme.
Ve vedlejším
altánku si vyndavám promočenou peněženku a suším vše co mám v ní, tedy
peníze a spousty vizitek a lístečků, které jsme během cesty nashromáždil. Foťák
jsem naštěstí ráno umístil do dvou igelitek a tak je v pohodě, což se ale
nedá říci o mých hodinkách na ruce, které vodní bitvu „nepřežily.“ Jsou sice
vodotěsné, ale před pár dny jsem se v nich hrabal, abych si opravil osvětlení,
což se mi nakonec stejně nepodařilo a teď si všímám, že jsem špatně dotáhl
šroubky a tak víčko zezadu netěsnilo a voda mohla vniknout dovnitř. Tak to je velká
ztráta! Kdyby se mi to stalo na začátku cesty, byl bych bez hodinek docela odepsaný,
ale teď to těch pár dní vydržím.
Prohlížím si
pak ruiny nedaleko odtud, kam vběhnu zdarma, hlídač asi někde bojuje s vodní
pistolkou a kratší cestou přes boční branku stojím s množstvím lidí u
jeviště, kde se snad koná volba miss či co. Namalované načesané a v lesklých
barevných šatech vyšňořené krásky postávají na jevišti a připitoměle se
usmívají. Vyfotím si dva snímky a mířím opět k pouti, kde se v restauraci najím a zamlsám
si na poháru z ledových krystalků. Vracím se pak k centru s obchody.
Podívám se do obchodního domu, projdu po pár stánkách a zajdu na internet přečíst
a poslat poslední poštu. Chlapík pak po mě chce za hodinku a půl osmdesát bachtů,
že prý je u něj hodina za 50, když všude kolem stojí 30. Ukazuju mu na výlohu, že
tam má velkým písmem napsáno „Hodina za 25“, ale teď si všímám i malého
písma pod tím „pouze pro členy“. Má ale smůlu, směním si velkou bankovku ve
vedlejší netové kavárně a dávám mu jen padesát. Jeho vzteklý pohled ignoruju a
jdu do svého pokoje.
Sobota 14. 4. 2001
I dnes mě budí stupidní štěkající psi a pak při hluku motorů z ulice
nemohu usnout. Musím si zabalit hlavu do polštáře, abych ještě na něco přes
hodinku zdřímnul. Když jdu pak na wc, sedí na míse nahý Japonec a stupidně na mě
čumí. O chvíli později tam zbyde jen nespláchnuté hovno – prase jedno. Venku
prohlížím zboží ve stáncích, zvláště pak trička a čepice, ale nikde je nemají
s thajským motivem, jen samé stupidní americké s anglickými nápisy.
Zasraná americká kultura, ta se nasere všude!
V ulicích
se opět začínají množit pohybující se pick-upy s vodními střelci a tak
obcházím různě průchody a dávám si pozor, abych se teď nepromáčel. Přes loučky
vedou chodníčky a přes kanály můstky a tak se mohu celkem bezpečně mimo
„nebezpečné“ silnice dostat suchý k informačnímu centru. Ale exhibiční
místnost je i dnes uzavřena. Není mi souzeno se tady něco dozvědět. Vracím se opět
přes pouť, kde si znovu zamlsám na ledových sladkých pohárech a koupím si velký
popcorn s kokosovou příchutí. Vracím se do svého guest housu, cestou jsem
několikrát zlit. Tam vezmu svou vodní zbraň a jdu se účastnit bojů.
Zkejsnu
v nedaleké široké ulici u jednoho lavóru s vodou, s jehož osazenstvem
jsme se nejdříve tradičně pořádně zlili a společně teď stříkáme na okolo
jedoucí auta, autobusy a motocykly. Ne neunikne ani myš a tak kropím i lidi jdoucí za
námi po chodníku a nic zlého netuše. Občas se mnou stříká i jakýsi střelený
vousatý Američan v maskáčích, který pořád něco mele. Hraju si takhle po
thajsku až do večera, ale pak končíme, protože už jezdí příliš málo aut.
Jakmile dostříkám po cestě poslední dávku vody, začne pršet a lije docela dost.
Ani se moc neschovávám, protože jsem stejně celý promočený. V restauraci se
najím rýže s kachnou a obézní sympatická kuchařka, která vidí mou zbraň, mi
se smíchem vyleje za krk ledovou vodu. Na oko odcházím, naberu si také vodu
s ledem a pořádně ji zleju. To má za to! Venku hřmí a poprchává a tak se
vracím do svého pokoje, kde si rozvěsím mokré věci a plánuju poslední nezbytnosti.
Neděle 15. 4. 2001
Psi mě opět svým štěkotem budí kolem půl šesté, tentokrát jsem
s tím počítal jako s budíčkem. Vstávám, balím si a vytrácím se
z guest housu. Mířím na nádraží, cestou musím přejet přívozem přes
špinavou řeku. Vlak, který jezdí každou chvíli, je ve stanici za pár minut a i
přesto je pořádně přeplněný. Musím stát v úzké chodbičce a opírám se o
svůj batoh položený na nějaké krabici. Jedeme dost rychle a tak jsme za chvíli na
okraji Bangkoku, kde železniční koleje a dálnice vedou kolem letiště. Projet městem
na hlavní nádraží zabere ale další hodinu pomalou jízdou.
Místo, abych
našel u nádraží, kde se právě vše přestavuje, nějaký bus, mířím daleko
k řece, kde u přístavu marně přes dvacet minut čekám na loď. Musím se
vrátit, pracně obejít několik ulic a najít další
přístav, který je frekventovanější, protože z něj přijíždí a odjíždí
víc lidí. Dvě lodě totiž předchozí pier (přístav) úplně vynechaly, ačkoliv
lodě bez vlajky by měly zastavovat na každé zastávce. Lodním busem odplouvám
blízko Khao San a jdu do této ulice.
Tam to vůbec
nepoznávám, vše je bílé od kříd jako po malování. Ale zatím je klid. Schovávám
si batoh v Sitdhi guest housu, kde jsem předtím byl ubytovaný a jdu do ulic
shánět na poslední chvíli ještě nějaké dárky. Obchody mají většinou ale
zavřeno, aby se vodou a křídou nepoškodilo zboží. Musím jít do obchodních domů
v okolí a poohlížet se po dárkách tam. Na ulicích mezitím přibývají lidé
se stříkačkami, kýbli a křídami, až jsou úplně přeplněny auty a davy chodců
zmáčenými a špinavými od barevných kříd. Daří se mi celkem obratně se vyhýbat
a chodit uličkami a průchody, takže až na trochu vody jsem suchý a hlavně čistý.
Nakoupím konečně poslední dárky a propletu se uličkami zpět do Khao San. Dostat se
pak po špinavé, kluzké, mokré a přeplněné ulici plnou válčících bělochů a
několika domorodců, pryč s batohem na zádech, aby mě nikdo nezmáčel a hlavně
nepomazal křídami, je velmi těžký úkol, ale až na trochu vody na tričku, která
hned usychá, se mi podaří projít bez úhony. Musím ale na špinily se křídami
volat, že jdu na letiště. Zmazaného by mě do letadla asi nepustili.
Frekventovaná široká ulice u Pomníku demokracie je u chodníku ucpaná pick-upy
se stříkajícími posádkami a to je asi taky důvod, proč mi po čtvrthodině
čekání nezastaví autobus č. 59 na zastávce, tak jak by měl. Musím se vrhnout do
kolony aut a dohnat ho u semaforu s červenou. Jízdenka mě v klimatizovaném
buse stojí o trochu víc, 18 bachtů, ale hlavně, že už se vezu správným směrem.
Ulice o něco dál jsou kupodivu volné, mnohem volnější než kdykoliv předtím a tak
za necelou hodinku vystupuju u letiště.
V letištní hale zjišťuju, že mám ještě spousty času a tak jdu znovu ven, kde slabě prší a u jednoho z jídelních stánků podél dálnice si dám poslední thajské jídlo. Před letištní halou vezmu jeden z vozíků a už jdu na terminál 2 na správné odbavení a když se dostanu na řadu, pracovníci u přepážky chtějí vidět zpáteční letenku z Německa. Musím jim asi půl hodiny každému zvlášť opakovat, že ji nepotřebuju, že mám dost peněz, abych si mohl koupit busový lístek. Dělají mi velké problémy, vypadá to, že mě snad nevpustí do letadla a nakonec jsem donucen podepsat reverz, že v případě nevpuštění do Německa zaplatím pokutu 20.000 DM. Proč by mě německý celník nechtěl pustit do země? To přece nemá logiku, abych přejel Asii křížem krážem a nedostal se do Německa jen proto, že si nějaký stupid myslí, že tam budu pracovat či co. To bych tam jel přece rovnou z Čech. Konečně mi převezmou batoh a jdu přes kontrolu pasu, zaplacení letištní taxy 500 bachtů až přes kontrolu osobních věcí, přičemž mi pracovnice zkontroluje každou krabičku s filmem zvlášť a je mi zabaven zavírací nůž, který nosím za pasem. Nikdo mi však neřekne, kde si o mám pak vyzvednout, což je později kámen úrazu...
dokončení v návratu...