...pokračování z Evropy

 

Úterý 19. 9. 2000

            ...projdu bulharskou celnicí, přejdu přes hraniční pásmo a u turecké celnice si musím skočit do okénka s desetidolarovkou, za kterou je mi nalepeno měsíční vízum do pasu. Když stojím ve frontě na orazítkování a proclení, slyším za sebou Čechy a tak jim radím, kam pro to vízum jít. Asi dva kilometry jdu pěšky po silnici a čekám, že mi zastaví můj řidič kamionu, ale nic. Jsem dost ospalý a tak zapadnu mezi opuštěné rekreační budovy a stavím si na trávě svůj stan.

            Ráno po asi sedmi hodinách spánku se vracím na silnici, stopuju a zastavuje mi přecpaný minibus, za který se ale platí. Ubude mi další dolar a vystupuju v nedalekém orientálním městečku Edirne s několika mešitami. Ve směnárně měním několik dolarů na turecké liry v kurzu 665.000 lir/ dolar a je ze mě milionář. Pochutnám si tady na kebabu, prohlížím si tržnici a lidé si zvědavě prohlíží mě a můj bágl. Podívám se i do vnitřku jedné z mešit a jakýsi chlapík se mi snaží dělat průvodce a když neuspěje, pokouší se mi vnutit   za spoustu peněz pár pohlednic. Má však smůlu.

U další mešity, kterou si fotím, se spustí z tlampačů muezínská píseň, která svolává věřící muslimy k modlitbě. Je to úžasné, překrásné a orientální, tak na tuhle první chvilku až to uslyším jsem se hrozně těšil.

Bloudím městem, zajdu na hodinu do levné internetové kavárny a pak se vracím cestou zpět k dálnici, kudy jsem přijel a snažím se stopovat. Jakýsi stařík s traktůrkem mě vezme na prázdný valník a veze mě až k autostrádě. Postavím se na ní a stopuju těch pár aut co zde jezdí. Většinou jen vyhlížím nějaké vozidlo, které stejně uhýbá do Edirne. Konečně mi zastavuje Turek v kamionu a veze mě dlouhou cestou až do Istanbulu. Už za tmy, když přijedeme do města nás za dálničním poplatným staví policisté a jelikož to vypadá na dlouho, děkuju za svezení a odcházím mezi domy.

            Kráčím rozbořenými uličkami a míjející lidé na mě zevlují a všichni mě zdraví. Jsem z nich a okolí nejistý a snažím se najít rychle taxika. Jakýsi pán s malým dítětem mi pomůže najít minibus, kterým odjíždím přes město až někam k tramvajovým kolejím. Tam si kupuju lístek, projdu vstupními boxy do zastávky a během čekání se seznamuju s mladými sympatickými kluky, kteří vyzvídají odkud jsem a co tu dělám. Tramvají odjíždím do čtvrti Sultanahmed na stejnojmennou zastávku a hledám nějaký hotel. Ujímá se mě malý mladý Kurd, který mě vede přes pěkný park okolo obrovské mešity, dolů z kopce až k jeho hotelu Big aplle. Nabízí mi pokoj v přízemí hned vedle recepce a po dlouhém smlouvání celou cestou platím 8 dolarů za dvě noci.

V místnosti stojí dvě palandy a uprostřed proti dveřím samostatná postel, kterou hned zabírám. Podlaha je pokryta špinavým tmavým kobercem, na rohu stropu svítí velká plesnivá skvrna, ze zdi visi vytržená zásuvka a do toho se line smrad z přilehlého záchodu. Tak to je ten asijský standart, i když jsem vlastně ještě v Evropě. Na pokoji spím ještě s Alexem z Běloruska a tak s ním chvilku pokecám. Jdu se o patro výš vysprchovat, snažím se pak na posteli usnout, ale v noci přichází další nocležník, který je z Ruska, jmenuje se také Alex a je kamarád Alexe. Původně jak mi vyprávěl Alex 1 se měli sejít až zítra, ale náhodou se sešli teď ve stejném hotelu a na stejném pokoji. A tak spíme na tomto špinavém pokoji čtyři, ještě s nějakým Turkem, který je údajně velký manažér. Velký manažér a spí v tomhle pokoji. Ha, ha.

 

Středa 20. 9. 2000

            Brzy ráno mě vzbouzí islámské svolávání k modlitbě, které se krásně rozléhá městem, ale podaří se mi opět usnout. Něco po osmé tiše vstávám, všichni ještě spí a tak se vytrácím do koupelny a pak ven.

Vedle parku zajdu k Modré mešitě, která se právě otvírá a tak se zajdu kouknout i dovnitř. Je to nádhera. Vycházím druhým východem a vyhýbám se šikovně placení. Jeden prodavač u stánku se mi snaží vnutit knihu o Istanbulu v češtině, poté co jsem mu neopatrně prozradil svoji národnost, ale já odolávám a nekupuju ani nabízené pohlednice. Před nedalekou další impozantní mešitou Hagia Sofia (chrámem Boží moudrosti) stojí spousty turistů a vstupné je dost vysoké a tak si návštěvu rozmýšlím.

Vracím se zpět do hotelu, ale oba Alexové a manažér ještě spí ačkoliv je před desátou hodinou. Beru si brožurku se seznamem poboček American Expressu a po poradě s hoteliérem odcházím k nejbližší z nich, která, jak se ukáže, je i tak dost daleko. Istanbul je totiž dost rozlehlý. Jdu podél tramvajových kolejí a sejdu k moři, kde pluje několik obrovských lodí. Všude je zmatek, auta, lidi, prodavači všeho možného. Přecházím přes most, který je takřka obležen rybáři, kteří tady namačkáni vedle sebe zkouší štěstí se svými pruty. Divím se, že se jim nezamotají vlasce.

Na druhém břehu se několikrát zeptám na cestu, odmítnu jet metrem, raději půjdu pěšky, prohlédnu si lépe město a ušetřím. Stoupám do kopce úzkými uličkami, motám se mezi domy s mnoha dílnami až dojdu na hlavní třídu a po ní na veliké náměstí. Opět se ptám na cestu, projdu po obvodu tři čtvrtě náměstí abych se pak zase vrátil skoro do nejbližší ulice a konečně nacházím pobočku American Expressu. Tam mě ale posílají s cestovním šekem ještě o kus dál do AK banky. Tady mi konečně směňují 50ti dolarový šek na něco přes 33 milionů lir. Stal se ze mě multimilionář.

            Vracím se zpět, kupuju něco na zub a pěší zónou se vracím zpátečním směrem. Zabloudím pak do uliček, kde stojí vysoká kamenná věž, okolo které jsem prošel předtím bez povšimnutí. Rozmýšlím se, zda mám zaplatit vstup ve výši asi 3 dolarů. Je to dost drahé, ale co, jsem v Istanbulu jen jednou, vlastně doufám, že ne. Vystoupám tedy výtahem až nahoru, projdu částí restaurace a na terase okolo se mi rozprostře nádherný slunečný výhled na obrovský Cařihrad. Kochám se dokola asi 20 minut a klesnu opět dolů na zem.

Uličkami se dostanu k mostu, o kterém jsem se domníval, že jsem přes něj přešel na tento břeh, ale koukám, to je jiný most. Nevadí, poznám alespoň víc města. Na druhém břehu přejdu dost rušnou ulici a uličkami mířím k obrovské největší Sulejmanově mešitě ve městě. Posedávám u ní v zahradě a dávám se do řeči se sympatickým chlapíkem, který se nabízí, že mi ukáže hezčí menší mešitu ve městě. Dobře, ale nejdřív se musím prohlédnout vnitřek této. Jdu dovnitř, zuju si samozřejmě boty a obdivuju orientální motivy na stěnách a stropech. Trapně pak opouštím mešitu vchodem u pokladny. Chovám se však nenápadně a odcházím tiše, ale sotva ujdu pár kroků, uvědomuju si, že jsem ztratil mnou vyrobené kožené pouzdro na foťák. Vracím se a pan pokladní mi ho podává. Slušně poděkuju a vypařuju se bez placení pryč do zahrady, ale ten sympatický chlapík už tam nečeká jak jsme se domluvili.

Motám se tedy uličkami dál, prohlížím si obchůdky a přicházím do obrovského bazaru tvořeného spoustou zastřešených uliček, chodeb a podloubí, vše je nádherně osvětleno a stěny jsou zdobeny orientálními znaky. Prodává se zde prakticky vše, přes koberce, látky, šaty až po šperky, zlato a koření. Tak tohle je ten slavný Kapali Carsi bazar. Skutečná nádhera. Venku na náměstí plném holubů a skupinek turistů kupuju několik pohlednic, cenu usmlouvám na 35.000 lir za jednu a na lavičce napíšu své pozdravy. Ptám se lidí na poštu, ale ta už je dnes zavřena a tak se snažím koupit známky v trafice, ale na osm pohledů to dělá 5 milionů, tedy asi 39 korun na jeden, což mi připadá moc. Prodavač se mě snaží určitě ošidit, ale na mě si nepřijde.

Začínám se vracet pomalu do hotelu a tak se ptám na Sultanahmed a orientační smysl mě zklame, protože je přesně na druhé straně než jsem si myslel. V hotelovém pokoji je prázdno, Alexové zmizeli, manažér také a tak odpočívám sám.

Večer už za tmy mě honí mlsná a tak vyrážím znovu do města, podél tramvajových kolejí a ve dvou restauracích se o mě přetahují dva naháněči a tak se pro jednu dám zlákat. Cena 1.600.000 lir za obrovskou porci mi připadá přijatelná. Najím se k prasknutí a při placení chce číšník o 600.000 lir více, je to za plechovku koly. Takový starý trik a já na něj naletěl. Jsem příliš přežranej na to abych se hádal a tak platím a valím se pěšky do hotelu abych to, co jsem utratil na jídle, ušetřil částečně za tramvaj.

Když procházím parkem okolo Modré mešity, nesvítí pouliční osvětlení, je tma a do ní plápolají obrovské hořící pochodně v okolních restauracích, hraje turecká muzika a černovlasé snědé tanečnice tančí své orientální tance. Je to úchvatné, Turci se opravdu umí bavit.

 

Čtvrtek 21. 9. 2000

            Po sbalení odcházím z Big apple, v nedalekém obchůdku si kupuju mléko a pečivo a snídám za chůze. Tramvají a metrem odjíždím na autobusové nádraží Otogar Uluslararasi. S radami dobrých lidí se tam dostanu snadno.

Na nástupištích je zmatek, všude spousty překřikujících se nadháněčů, kteří vnucují kolemjdoucím jízdenky od své společnosti. Zkušeně obíhám přepravce sám abych našel toho nejlevnějšího, ale zjišťuju, že všechny konkurující si firmy nabízejí stejnou cenu do Konye a to za 10 milionů a když se pokouším smlouvat, nikdo se se mnou nebaví. Rozhoduju se tedy pro přepravce Set, kteří mi ukáží jejich pevný ceník.

Po zaplacení si nechávám batoh u nich v úschovně a rozhlížím se po velkém prostoru nádraží. Sejdu do suterénu na poštu, kde je dlouhá fronta a tak se postavím na konec. Jakýsi stařík si mě všimne a něco říká paní za přepážkou a už mě tahá za rukáv a postrkuje k okénku. Všichni na mě koukají, ale nikdo si nestěžuje. Zdráhám se, je mi blbé všechny předběhnout jen proto, že jsem běloch, ale jsem donucen, protože jsem host v jejich zemi a tak hned posílám všechny pohledy za něco přes dva miliony lir, tedy o více než polovinu méně než jsem mohl koupit známky včera u toho zlodějského prodavače v trafice. Dobře jsem udělal!

            Koupím si ještě kebab a limonádu a vracím se do kanceláře Setu. Za chvíli už nasedám spolu s dalšími cestujícími do pohodlného čistého autobusu, batoh je uskladněn v zavazadlovém prostoru, a po 13. hodině vyjíždíme. Vnitřek není ani z třetiny zaplněn a sedadlo je velmi měkké a prostorné. Vnitřek ochlazuje funkční klimatizace a na oknech visí záclonky proti spalujícímu slunci. Prostě komfort. Asi po dvaceti minutách přejíždíme dlouhý most přes Bosporskou úžinu, z něhož je pěkný výhled na Istanbul a vjíždíme konečně na asijský kontinent. Tak a jsem v Asii!

Chodbičkou mezi sedadly prochází neobvykle vysoký Turek a nalévá nám pasažérům vodu, čaj nebo kafe či limonádu. A to neustále během jízdy. Zastavujeme na chvíli na parkovišti s pár obchůdky a já si kupuju turecké cukrovinky. Dobré, ale moc přeslazené.

            V Ankaře než vystoupí několik cestujících a nastoupí noví, se procházím po nádražní hale a jede se dál. Hodinu před půlnocí přijíždíme do Konye. Odmítám dotěrné nabídky taxikářů a do centra odjíždím minibusem. Uvnitř pokecám se sympatickým studentem, který mě naučí několik slov v turečtině. Například: děkuji vám – tešekir ederim.

Sotva vystoupím z vozidla, vrhá se ke mně poslíček z blízkého hotelu a už smlouváme o cenu. Za 2,5 milionů lir se ubytovávám dole v suterénu, v pokoji se čtyřmi prázdnými postelemi. Na záchod musím až do prvního patra a sprchu nemůžu najít. Chvíli hodím řeč s hoteliérem a jeho přáteli a jdu si lehnout.

 

Pátek 22. 9. 2000

            Ráno opouštím hotel a mířím k muzeu Mevlana, které je umístěno v části mešity Sultan Selim a uvnitř si prohlédnu i hrobku muslimského světce. Pak prozkoumávám město. Se svým bílým ksichtem a rancem na zádech jsem dost nápadný a tak na mě lidé volají, zdraví mě a oslovují. Je to milé, ale dost únavné.

            V parčíku se najím vynikajícího levného kebabu, mlsám oříšky a dostanu se i do bazaru, kde se prodává spousta učebnic. Dávám se zde do řeči s pár studentíky, kterých se kolem mě sejde asi deset, pozvou mě na čaj a tak popíjíme a kecáme. Jeden z nich se chlubí svou motorkou Jawou a tak mu vysvětluju, že je to česká značka. Loučím se se svými novými přáteli a projdu parkem vedle frekventované ulice a tam stojí nádherná Haci vegis mešita. Davy muslimů se sem právě hrnou na bohoslužbu a tak se tiše vmísím mezi ně a pozoruju. Vyznavači koránu se na mě zvědavě dívají, někteří i přátelsky, ale nikde necítím žádnou nenávist vůči cizinci.

            No, město jsem si prohlédl a tak šlapu pod slunečním žárem směrem k jihu města na výpadovku. Jsem hrozný skrblík, potím se, jsem unavený, ale nechce se mi dávat peníze na taxika. Až poté co projdu kus města to zkouším s jedním muslimským taxikářem, ale nerozumí anglicky ani slovo. Jdeme tedy do blízké školy a tam hledáme někoho, kdo mluví jazykem Shakespeara, až konečně najdeme jednu slečnu, ale ta zase nepochopí, že potřebuju z města jen na výpadovku směrem na Silifke, ne až tam, za což chce taxikář 120 milionů. Vzdávám to a jdu raději pěšky. Pokouším se stopovat a s úspěchem mě řidič veze za město ke křižovatce na Cumru. Krajina je tady rovinatá, kolem cesty pár suchých stromů a všude vyprahlá pole a množství prachu. A do toho všeho sluneční žár.

Za chvíli mi zastavuje sympatický chlapík v náklaďáku a jedeme dál rovinou a pozvolna se přibližujeme horám. Konečně vjíždíme do nich. Je to úžasná krajina, strmé skalisté hory se spoustou balvanů porostlé jen nízkými keříky. Občas mineme vesničku, kde stojí pár kvádrových domečků z šedivých cihel anebo jen z udusané hlíny. Cestou spatřím i několik pastevců ženoucích své nepočetné stádo koz či ovcí podél silnice. Už za tmy přijíždíme do vesničky Mut, kde řidič končí a vystupuju tedy i já a hledám hotel. To ale není v Turecku žádný problém a tak už za chvíli mám pokoj v hotelu Giris v 1. patře hned vedle recepce.

Jdu se ještě ven najíst a prozkoumat vesničku. Pojím nějakou dobrou placku se zeleninou a masem a procházím podél hlavní ulice. Znovu a znovu se na mě zvědavě dívají lidé a zdraví mě. Chvíli pozoruju nějakou místní slavnost, kde se tančí a zpívá. Navštěvuju i místní hrádek Mut na kopci a ochotný majitel restaurace mi odemyká jednu zbylou věž, která se dochovala z původních čtyřech. Ze shora je pěkný výhled na noční slabě osvětlené městečko. Dostávám i prospekt o historii vesnice a hradu a když sahám pro bakšiš, je majitelem restaurace rázně odmítnut. Jsem tím poměrně překvapen. Zpět v hotelu se sprchuju osvěžující ledovou vodou a přeperu si pár věcí, které si rozvěsím na šňůru v pokoji.

 

Sobota 23. 9. 2000

            Odcházím ráno po ulici jižním směrem a zastavuju na plácku nedaleko pracujících cihlářů. Zanedlouho se mi podaří stopnout auto se čtyřmi slušně oblečenými Turky a jedeme dál nádhernou hornatou krajinou podél balvanité řeky, která chvíli teče vedle nás a po vystoupání do větších výšek jí vidím hluboko v rokli pod námi. Nádherná divoká příroda. Přes most pak přejedeme na druhý břeh a skalní stěnu máme teď po pravé straně, kde sedím já a tak už moc nevidím do krajiny. Z hor sjíždíme kolem dominantního kamenného hradu na skále do městečka Silifke.

Tam vystupuju a jdu opět pěšky a snažím se stopovat dál. Zastavuje mi ale placený minibus a tak alespoň usmlouvám cenu na 600.000 lir do Erdemli. Projíždíme silnicí podél moře, které má nádhernou modrou barvu a počasí je přesně akorát na koupání. Proto taky jedu k moři, ne? Když minibus na delší přestávku zastaví v Kizkalesi, zalíbí se mi tam a vystupuju už zde.

Po spořádání plněné placky jdu na pláž, kde je mi hned vnucován slunečník za milión na půjčení. Prd. A ani o hotel nemám zájem! Na kraji pláže, kousek od opékajících se turistů se převlékám do plavek a už lezu do teplé slané vody. Ráchám se, plavu, čvachtám, polehávám ve vodě, ale vše jen na mělčině, abych mohl včas doběhnout ke svým věcem, kdyby se u nich objevil někdo podezřelý. To mě ale neuspokojuje, chtěl bych doplavat až k pevnosti, která trčí z vody asi 600 m od pobřeží. Poptám se tedy a pak dávám své věci do kůlny, kde je zamkne malý kluk a bude mi je prý hlídat. A tak můžu v klidu plavat k pevnosti Kiz Kalesi a bosky po rozpálených kamenech a písku ji důkladně prozkoumám. Projdu se dokonce i po hradbách s tureckou vlajkou. Se mnou prolézá ruiny i několik turistů, které sem přivezl soukromý motorový člun. Plavu pak nazpět a čachtám se ještě ve vodě, je to vlastně moje pořádná koupel v moři asi po třech letech, když nepočítám vloni studený Baltik v Polsku. I přesto, že jsem tady chtěl původně strávit dva dny koupáním, zjišťuju, že mě vlastně nebaví polehávat na jednom místě a moje neklidná cestovatelská vášeň mě žene vpřed. Vysprchuju se sladkou vodou a zjišťuju, že jsem růžový jako prasátko a na rukách, zádech a dršce pěkně spálený od sluníčka. Za pohlídání věcí a sprchu platím milión lir, což se nelíbí klučíkovi, který chce o 500.000 více. Jeho přicházející otec mě ale přátelsky poplácá po spálených zádech, že je vše v pořádku. Co by ještě nechtěl hamoun mrňavej.

S pečivem a vodou usedám o kus dál na schody a otevírám vepřovou konzervu, kterou s sebou vláčím z Čech. Maso v ní ale není, jen lojovité sádlo, šlachy, chlupy a trochu to smrdí. Nikdy už konzervu od Halíře! Jdu prozkoumat vedlejší zříceniny hradu Korikos Kalesi a nikdo tu není a tak mě napadá přespat tu. Původně jsem chtěl spát za vesnicí, ale ta je kdovíjak dlouhá a mně se nechce v tom vedru vláčet. Čekám tedy až se začne stmívat a pak si nacházím místo uprostřed mezi keříky. Ruiny jsou totiž ve tmě osvětleny reflektory a já se bojím, že by mohlo někoho napadnout jít v noci sem. Tady ve tmě uprostřed mě snad nikdo nenajde. Na stan zde není místo a tak usínám na karimatce pod hvězdami.

 

Neděle 24. 9. 2000

            Ráno už stojím s batohem u silnice a stopuju. Za chvíli se už vezu kamionem do nedaleké Erdemli. Nasnídám se tam ze stánku plněné taštičky, ujdu o kus dál a zase stopuju. Další řidič mě veze do Mersinu a odtud jedu dál se sympatickým Iráčanem Alim, který mě cestou zve na vynikající slaný tvarohový nápoj. Když se pak v Adaně loučíme a měníme si adresy, věnuje mi žluté muslimské korále. Připadám si dost trapně, protože jako nepřipravený idiot nemám co bych mu daroval a tak porušuju etiketu chování.

Další řidič mě veze dál o pár kilometrů a já si v nedalekém obchodě kupuju velkou levnou vynikající masovo -zeleninovou placku. Dál už mi zastavuje jen minibus, kterým jedu levně až do Gaziantepu. Cestou jsem středem pozornosti a lidé si se mnou chtějí povídat a jeden spolucestující mě opět zve na slaný tvarohový nápoj laban, který vypiju uvnitř při krátké zastávce. V Gaziantepu přesedám na minibus do Sanliurfy, který je docela levný. Kdybych totiž na začátku kupoval celou cestu rovnou až do Sanliurfy, platil bych víc, protože řidiči minibusů jsou spolu smluveni a nechávají si pak velkou provizi. Takhle jsem platil až sem 3,5 milionů lir namísto pěti.

Na sanliurfském autobusovém nádraží se mi nechce platit další tři miliony do Diyarbakiru, ale nikdo se mnou nesmlouvá a prodavači lístků mě nechají v klidu odejít. Nezbývá mi nic jiného než se vrátit a jízdenku si koupit. V obchodě naproti se seznamuju se třemi mladými prodavači a tak s nimi kecám a vyfotím si je. V čekárně přepravce pak čekám na bus, který má asi dvacet minut zpoždění. Uvnitř vozidla sedím vedle venkovsky vyhlížejícího pána s malou ospalou  holčičkou, která mu unaveně usíná v náručí a když se uvolní jinde místo, přesednu si, aby si mohla lehnout přes obě sedačky jako před mým příchodem.

V Diyarbakiru odmítám drzé nabídky taxikářů požadujících 5 milionů za cestu do města a jdu raději pěšky. Ačkoliv je už dávno tma, cítím se bezpečně, zatím mě na cestě nikdo neohrožoval. Poptám se párkrát na cestu a jdu neustále kolem vojenských zón, kam je vstup zakázán. Do města je to opravdu dlouhý kus a když tam dorazím ptám se na levné hotely až se konečně dostanu do místa, kde se jich pár vyskytuje. Hned v prvním po mě chtějí čtyři miliony, ale já začínám smlouvat na jednom a půl. Tu půlku nějak přeslechnou a souhlasí, popijeme čaj, pokecáme a ubytují mě na pokoji za 1 milion. Na chodbě nesvítí světlo, což ale hoteliér s pomocí mojí baterky dává po chvíli do pořádku, horší však je, že neteče voda. S tou jsou v Turecku věčné problémy. Pokoj i lůžkoviny vypadají docela čistě, ale v místnosti je pěkné horko ačkoliv venku už nastal příjemný chládek. Při světle baterky jdu na záchod a vidím jak se několik švábů pokouší utéct. I přes parno a dusno v pokoji usínám za chvíli.

 

Pondělí 25. 9. 2000

            Se sbaleným báglem se jdu podívat na hradby, které obklopují centrum. Jsou pěkně tlusté a vypadají staře. Opět mě na ulici oslovují lidé, pokřikují na mě děti: „Hallo, what´s your name?“, na což jim většinou odpovím otázkou: „And your name?“ Na to jejich angličtina nestačí a tak zmlknou. I tak je to dost únavné. Kupuju si v obchodě za půl milionu jídlo a to co považuju za plněné smažené taštičky, je přeslazená hromada smaženého cukru. Příšerně přeslazená!

O kus dál se v mešitě u kohoutku s vodou umeju, vyčistím zuby, přičemž na mě zevluje asi deset lidí, z toho většina dětí. V zakrytém bazaru, kde se prodává tvaroh a sýry jako např. jádel, se seznamuju asi s osmi chlapíky, kteří mě hned zvou na čaj a nechávají mě ochutnat tvarohové pochoutky. Dozvídám se od nich, že hradby kolem centra jsou z roku 400 a mají celkem šest věží. Loučím se a podívám se na nádvoří nedaleké mešity, kde pro změnu pokecám s přátelskými studenty. Pak už směřuju na sever města.Opouštím centrum a jdu pěšky na výpadovku, protože cena pět milionů do Tatvanu se mi zdá přehnaná.

Cestou se ke mně přidává banda asi šesti dětí, kteří na mě pokřikují, ale ti už se nechovají přátelsky a domlouvají se na mě a snaží se mi rozepnout batoh a něco sebrat. Snažím se s nimi skamarádit, ale nepomáhá to, jsou to malí raubíři. Ani zahánění nepomáhá, poté co na ně zadupu a pohrozím, kousek poodběhnou a za chvíli už je mám znovu těsně za zády. Naštěstí si mě všimne jakýsi mladík na motorové tříkolce a sdělí cosi policistce na křižovatce, která mladé zmetky zadrží. Oběma vděčně poděkuju a šlapu dál silnicí, kterou jsem přišel včera v noci.

Za šíleného horka odbočuju na další křižovatce doprava směrem na Tatvan. Jdu chudinskou čtvrtí, podél silnice polorozbořené domky, stoka plná odpadků. Otrhaní lidé na mě opět pokřikují a sbíhá se jiná banda dětí a zase jdou za mnou, loudí peníze a snaží se mě okrást. Naštěstí je zažene jakýsi stařík jdoucí proti mně. Za zatáčkou u benzínky stopuju. Motá se kolem mě pár dětí žebrajících o peníze a tak nepohrdnu mikrobusem, který mi zastaví a raději za cestu zaplatím, abych už odtud byl pryč.

Dojedu do nedalekého Silvanu, za neustálé pozornosti domorodců projdu městem a stopem odjíždím do blízké Malabadi. Cestou míjíme policejní hlídku. V cílovém městečku stojí pěkná přehrada, kterou mi ale policisté ve strážní budce nedovolí vyfotit a tak si udělám alespoň fotku zajímavého mostu. Další minibus mě vysazuje už v Bitlis ačkoliv jsme se domluvili do Tatvanu. Pod vysokou hradbou u silnice čekám na zastávce na další minibus, ale lidé mi říkají, že dnes už žádný nejede. Chroupu oříšky a zase mě otravují děti a chtějí peníze a oříšky. Pár oříšků jim nasypu, ale chtějí další a další. Ti malí parchanti mi to tu pěkně znepříjemňují. Snažím se v rušné ulici stopovat a zastaví mi řidič s minibusem, který už má po práci a tak mě zdarma veze a cestou do Tatvanu mě pozve ještě na čaj. Ve městě mi pak zastavuje u obrovského luxusního hotelu, blázen, copak na něj mám? Hledám raději menší levný hotýlek a nakonec se v jednom za 2,5 milionu ubytuju. Na pokoji je dokonce i stará zaprášená televize, která je tam pouze jako dekorace, protože nefunguje. Postel je docela čistá, ale spím jako každou noc raději než na prostěradle, na svém spacáku.

 

Úterý 26. 9. 2000

            Z hotelu vypadnu kolem desáté a šlapu si to po silnici směrem, kde odhaduju přístav. Rád bych totiž plul přes místní jezero do Vanu. Dle rad domorodců směřuju skutečně k přístavu a když se mi zdá cesta příliš dlouhá, zastavuje mi místní autobus. Platím sto tisíc lir a jsem odvezen asi o 200 m dál. Tak to jsem opravdu mohl dojít sám. V dálce na vodě vidím několik velkých lodí a než vejdu branou do oploceného areálu doků, ptám se sympatického strážného, kdy mi jede loď. Jelikož neumí ani slovo anglicky, domlouváme se rukama, nohama a dozvím se, že trajekt do Vanu jede někdy ve 14 hodin a včera tu byli údajně tři čeští cestovatelé. Čekat přes pět hodin se mi nechce a tak se postavím u silnice a zase stopuju.

Minibusem odjedu něco přes půl kilometru dál, ale nikdo po mě kupodivu nechce žádné peníze. Na křižovatce mezi domečky mi zastavuje osobák a řidič mě z neznámých důvodů vyklopuje na nedaleké policejní silniční kontrole. Asi vypadám podezřele. Po nezbytném prohlédnutí mého pasu se ptám co tady budu dělat. Jeden z policistů mi na hlavní silnici stopne nákladní auto, cosi řidiči sděluje a pak mi pokyne, abych nasednul. Poděkuju a už sedím na sedadle a jedu směrem na Ercis.

Ptám se řidiče kudy a kam jede a v mapě mi ukazuje tu nejkratší cestu až do Dogubayazitu, což je úplně perfektní, přesně touhle cestou chci jet a vůbec bych nečekal, že takovou vzdálenost zvládnu jedním autem. Jedeme pěknou pahorkovitou krajinou podél obrovského jezera, které má krásně modrou průzračnou vodu. Vane silný vítr, takže hladina se vlní jako moře a po souši se zvedají oblaka prachu, takže chvílemi není skoro vidět na cestu. S řidičem se domlouvám hlavně posuňky, protože neumí ani slovo anglicky, já neumím turecky, ale nějak se stejně dorozumíme. U jedné z restaurací u jezera mě zve tradičně na čaj a jedeme dál. U benzínky před Ercisem máme krátkou přestávku, při níž musí řidič jako muslim provést nezbytný rituál modlení a klanění se směrem k Mekce.

Jedeme ještě asi třicet kilometrů podél jezera a pak vjíždíme mezi vysoké strmé hory. Jsou překrásné a pak když sjíždíme dolů, otevře se nám pohled do obrovské planiny hluboko pod námi, kde uprostřed té rozlehlé plochy stojí malé městečko. Tak malé oproti mohutným masívům. Konečně přijíždíme do Dogubayazitu. Už zdálky, i když nepříliš viditelná za mraky a oblaky prachu, majestátně ční nad tímto městem obrovská hora, převyšující ještě o kus okolní. Je to Büyük Agri Dagi, nebo také biblický Ararat, kde kdysi údajně přistál Noe se svou archou.

Ve městě se loučím se sympatickým řidičem a hned si koupím kebab, protože jsem hrozně hladový. Za všeobecné pozornosti okolojdoucích domorodců ho pak spořádám v sedě na obrubníku chodníku. Nacházím parkoviště minibusů, kde mi uváží batoh na střechu a asi za dvacet minut jedeme na hraniční přechod Gürbulak. Silnice vede podél úpatí Araratu, který neustále přitahuje mé pohledy.

Na celnici musíme s několika lidmi dalších dvacet minut čekat než nás odvezou minibusem o 200 m dále. To jsem mohl dojít klidně pěšky, kdyby se to smělo. Společně s námi dorazí i dva autobusy muslimů a černě oděných zahalených žen a tak je v odbavovacích halách zmatek a tlačenice. Dostávám výstupní razítko do pasu z Turecka a se svým objemným báglem se protlačím davem do vedlejší místnosti. Tady kecám se snědými kluky z pákistánského Karáčí. Na malý formulář vyplňuju jméno, datum narození a takové ty nezbytné blbosti a musím se procpat k okénku, abych ho odevzdal. Po chvíli slyším v hluku kolem volat své jméno a celník mi sděluje, že mám tranzitní vízum na pět dní. A to je všechno? Žádná kontrola zavazadel? Ta je až v příští místnosti, kam musím jít přes dvůr. Podle svého knižního průvodce očekávám několikahodinovou kontrolu, na kterou jsem psychicky připraven, ale celník, který má zjevně dost práce s kontrolou jiných, mi pokyne abych šel do další místnosti. Tam se mě další celník pouze zeptá odkud jsem a když mu odpovím, že z České republiky, pouze mávne rukou abych šel. Udiven, s otevřenou hubou, bez jakékoliv kontroly, nastupuju do připraveného minibusu, který nás odváží k celní bráně Bazarganu...

 

pokračování v Íránu...