...pokračování z Thajska

 

Neděle 15. 4. 2001

V letadle sedím vedle blonďaté turistky s thajským tričkem, nejspíš Němky. Během sedmi hodinového letu se dívám na filmy, které nám pouští a chvílemi klimbám. Přistáváme v Bahrainu ve 22:15 místního času. Letištní hala je moderní a čistá, ale absolutně bez odpadkových košů. Prolézám bezcelními obchody s drahým zbožím, ale podaří se mi v obchodě s potravinami najít levné plechovky s limonádou a za celkem slušnou cenu kupuju i balení tří čokolád Kit Kat. Naštěstí se dá platit v dolarech, které mi ještě zbyly a nazpátek dostávám bahrainské mince. Aspoň budu mít něco na památku.

 

Pondělí 16. 4. 2001

            Před jednou hodinou opět procházíme koridorem k letadlu a vzlétáme, tentokrát směrem do Evropy na Frankfurt. Snažím se klimbat, ale vypiju nějak moc nápojů a i trochu vína a tak musím chodit často na wc. Filmy ani moc nesleduju, více mě zajímají informace o letu, které však ukazují pouze mezi filmy. K ránu letíme nad jižním cípem České republiky a zbývá jen necelá hodina do přistání. Konečně sedáme na zem a všímám si, že jsou nějaké rozladěné informace, protože na monitoru stále svítí čas do přistání 8 minut. Pokecám s vedle sedícím Němcem a pak se hrnu k východu.

Na zavazadlovém pásu si vyzvednu svůj batoh a informuju se na svůj odebraný nůž. Prý mám jít do oddělení policie. Policisté mě posílají ven. Procházím tedy imigrační kontrolou, s imigračním úředníkem nejsou vůbec žádné problémy a když mu řeknu, že do Čech jedu stopem, jen se na mě zašklebí. Venku sháním kancelář na vydávání zabavených předmětů a ptám se v jedné z hal v informacích a chlapík mě posílá dál. Projdu dlouhými chodbami a ještě asi tři menší haly, ale nic nevidím a tak se vracím zpět a informuju se raději u jeho kolegyně. Ta mi ukazuje cestu po eskalátoru nahoru, kde v obrovské hale stojí pulty všech operujících leteckých společností a když najdu Gulf airline, nikdo u přepážky nesedí. Čekám asi deset minut, ptám se kolem, nikdo nic neví. Vracím se zpět k informacím a nějací lidé mi poradí, že můj nůž nejspíš leží na zavazadlovém pásu, což mě docela rozčílí, protože ho někdo může v klidu ukrást. Dovnitř před imigračního úředníka se nemohu dostat a když zvoním na zvonek a vysvětluju situaci, dostanu vynadáno, že zvonek je pouze pro zaměstnance. Pak z předcelního prostoru vyjde nějaká žena a já jako v akčním filmu proběhnu na poslední chvíli mezi dveřmi s fotobuňkou zase zpět do do příletové haly. Na zastavených zavazadlových pásech nic není a tak se znovu informuju u vedlejší přepážky, tam co předtím a tentokrát už mi vracejí můj nůž. Taky mi mohli rovnou říct abych počkal, idioti! Myslel jsem, že jsem už v Evropě, ale jak koukám i tady poskytují zmatené informace a každý mě posílá jinam. Chci ještě za tyhle zmatky vynadat zástupci Gulf airline, ale za přepážkou stále nikdo není.

Oblékám do svetru a bundy a vycházím jen v lehkých sandálech do příšerné zimy, něco málo nad nulou. U dálnice dlouho nestopuji a seberou mě policista s policistkou a zavezou mě o kus dál na parkoviště, kde však moc aut nezastavuje. A když půjdu na dálnici, budu mít problém a platit pokutu a když nebudu mít peníze na pokutu, zabaví mi nějakou věc. Řeším to tedy po lišácku, stojím u vjezdu do parkoviště odkud jsem z dálnice vidět, ale není mi to nic platné, protože na mě všichni serou a nikdo nezastavuje. Tři hodiny se klepu zimou, mám úplně červené oteklé ruce a do toho ještě fouká studený větřík a padá ledový deštík. Je to obrovský rozdíl odletět ze 40° Bangkoku do 4° Frankfurtu.

Jdu se na chvíli schovat částečně za budovu wc a přijedou dva sympatičtí policisté a odvážejí mě k nim, abych se na chvíli zahřál. Připraví mi i silnou, ale pěkně hnusnou kávu a když se trochu zahřeju a ještě si pod kalhoty obléknu kalhoty od salvár kamízu, odváží mě o kus dál k benzínové pumpě. U výjezdu z ní stopuju a zde jsem už úspěšnější a tak zanedlouho odjíždím s řidičem směrem na Weizenburg. Řidič jede ještě o něco dál do Schweinfurtu a tak mě vezme k benzínové pumpě za Weizenburg. Dojdu si tam na toaletu a když po mě chce toaletářka zaplatit, nemám žádné feniky a tak jí dávám jeden thajský bacht. Neprotestuje a ptá se jen odkud to je.

            Stopuju pak u výjezdu, ale nikdo nezastavuje. Na dálnici se mezitím utvoří souvislá kolona pomalu jedoucích aut a tak odchytávám řidiče i tam. Jenže po chvíli vozidla zase zrychlí a tak se vracím pouze k výjezdu od benzínky. Zastavuje mi sympatický chlapík v mercedesu a hned mě zaujme navigační přístroj GPS, který přesně ukazuje pozici v mapě. Chlapík mě veze kolem Bamberga až k benzínce za odbočkou na Bad Berneck, tedy na silnici, která už přímo vede do Čech.

Snažím se tam v zimě dlouho stopovat a zastaví mi Němec s plně naloženým osobákem, který umí trochu česky. Jelikož slyšel v rádiu, že na německé dálnici se stala autonehoda a dálnice je tudíž ucpaná, rozhodl se do Drážďan jet přes Českou republiku. A tak mě tam veze, ale asi 15 km před hranicemi si to rozmyslí  vysazuje mě a vrací se zpět na německou dálnici. V té zimě se mi za chvíli podaří zastavit polského řidiče, který bydlí v hraničním Arzbergu, ale ochotně mě veze až na hraniční přechod. S velkou radostí shledávám, že i tady v Evropě jsou lidé s dobrým srdcem, kteří umí nezištně pomoci druhému.

            Na hranicích mě hned německý celník prohlíží pas a ptá se mě odkud jedu. Pravdivě, ale stupidně odpovím, že z Bangkoku, načež okamžitě zbystří a jdu s ním a s jeho kolegyní do budovy na chodbu se stolem a tam jsou všechny mé věci důkladně prohledány, jestli nevezu náhodou nějaké drogy. Všetečný celník vyndá i mou mačetu z pochvy a debilně ji tam strčí obráceně, přičemž mi dřevěnou pochvu trochu naštípne – blbec. Konečně přichází na to, že nejsem žádný pašerák a milostivě mě propouští. Ještě ukážu pas českým celníkům a po sedmi měsících jsem opět doma v Čechách. Takhle dlouho jsem ještě pryč nebyl.

            Kousek za hranicí stopnu staršího chlapíka v osobáku a veze mě až do Chebu. Když přijíždíme do města, rozesměje mě velký štít hlásající „Asia shop.“ Tak to se teda povedlo. Vystupuju u vlakového nádraží a když jdu do nádražní budovy, jsem úplně překvapen, že rozumím všemu co se kolem mě mluví. Po tolika měsících, kdy lidé kolem mě mluvili nesrozumitelnými jazyky mi to přijde úplně nezvyklé. Chci si koupit jízdenku do Prahy, ale nemám dostatek peněz a spořitelní bankomat mi z neznámých důvodů nechce vydat peníze. Co teď? Ačkoliv je už k večeru a za chvíli se začne pomalu stmívat zcela nelogicky se rozhoduju jet stopem.

            Doptám se na silnici na Karlovy Vary, v češtině to jde v pohodě a vyrážím pěšky udaným směrem. Pár kilometrů k dálnici mě vezme několik puberťáků ve škodovce. Ale tam stopuju asi půl hodiny, stmívá se a nikdo mě nechce vzít. Až konečně zastaví jakýsi silnější kluk a hned mi povídá o politice, o nezaměstnanosti v pohraničí a jiných problémech, ze kterých jsem během nepřítomnosti úplně vyšel. Veze mě na křižovatku, kde odbočuje do Kynšperka nad Ohří.

Stojím ve tmě u silnice, občas projede auto, které mě oslní svými reflektory, nikdo pochopitelně na mé mávání nezastavuje. Kdo by taky zastavil někomu neznámému na odlehlém místě? Mám na sebe vztek jaký jsem idiot, klepu se zimou, teplota je něco kolem nuly a přemýšlím, že snad budu muset někde ve vedlejším lese postavit stan a nějak přečkat do rána. Do tak špatné neřešitelné situace jsem se celou cestu nedostal, až teď a vlastní vinou!

Naštěstí asi za čtyřicet minut jede ten samý kluk, říkal původně, že možná pojede do Sokolova a naštěstí tam jede a tak mě opět bere. Perfektní, už jsem opravdu nevěděl co dělat. Cestou zastavíme u jeho kamaráda a vyklápí mě pak v Sokolově blízko nádraží.

V nádražní budově je o trošku tepleji než venku, i když se tam už netopí. Posedává zde několik cikánů a jeden z nich se se mnou dává do řeči a žebrá o cigaretu, kterou jako nekuřák nemám. Odmítám mu dát i peníze a tvrdím, že žádné nemám. Jsem pak rád, že zmiznou ven a já si můžu koupit jízdenku do Karlových Varů, těžko bych mu vysvětloval, jak jsem si ji koupil bez peněz.

Nočním vlakem jedu do Karlových Varů, kde jsem asi za 40 minut. Jenže vlak na Prahu jede až ráno, venku je příšerná zima a já jsem bez peněz. Zaklepu tedy na okénko a požádám jednoho železničáře, aby mi otevřel čekárnu, kterou mají zamčenou kvůli bezdomovcům a feťákům. Naštěstí je hodný a ochotně mi odemyká, ale z pochopitelných důvodů za mnou zamkne, což mi ale nijak nevadí. Uvnitř je mnohem tepleji než venku a tak lehnu na dřevěnou lavici, přikryju se spacákem a klimbám.

 

Úterý 17. 4. 2001

            Už ve čtyři ráno jsem vzhůru, čekárna se odemyká a dovnitř vchází několik lidí. Uložím zase spacák do báglu a v sedě se pomalu probírám ze spánku. Kupuju si pak lístek jen do Žatce, na víc už peníze nemám. Když konečně přijede vlak, nastupuju a uvelebuju se na pohodlné lavici u okna. Přesně podle mé teorie mi průvodčí zkontroluje lístek před Žatcem a pak si mě až do Prahy nevšímá. Vystupuju na Hlavním nádraží a metrem a tramvají se dostanu domů.

            Mé putování skončilo tam, kde začalo. Teď se budu muset opět vrátit do nudného stereotypního života s nadějí a vírou, že tato má první dlouhá cesta do Asie nebyla tou poslední...

 

konec?